Časopis Naše řeč
en cz

Konfrontační souvětí se spojkami jestliže, zatímco, aby, když

František Daneš

[Články]

(pdf)

-

Spojky uvedené v názvu tohoto článku známe většinou v platnosti jiné než „konfrontační“[1]: časové (zatímco, když), účelové (aby), podmínkové (jestliže) aj. Je však charakteristické pro rozvoj syntaxe současné češtiny (a nejen její), že hledá nové výrazové prostředky a nalézá je často v novém využití prostředků v jazyce již existujících.[2]

O jaká souvětí v našem výkladu půjde, ukazují třeba tyto příklady: Jestliže v zemi bylo dříve jen 8 nemocnic s 820 lůžky, dnes je zde 49 nemocnic se 4 000 lůžky a 9 porodnic. Zatímco v r. 1945 bylo vyrobeno kolem 350 kWh elektrického proudu na 1 obyvatele, v r. 1954 přesáhla výroba již 1 050 kWh. — Stadión na okamžik ztichl, aby vzápětí propukl v obrovské nadšení. Slavoj porazil Duklu 4 : 3, když ještě v poločase prohrával 1 : 2. Ve všech těchto souvětných výpovědích se stavějí dva různé děje proti sobě a srovnávají neboli se konfrontují. Tento společný významový rys je ovšem u různých spojek různě odstíněn podle jejich povahy.

Souvětí uvedených typů byla (a zčásti dosud jsou) odsuzována jako nesprávná. Teprve Fr. Trávníček v článku „K netázacím vedlejším větám s -li, jestliže a jestli“ (Slovo a slovesnost 8, 1942, s. 124n.) obhájil první typ a nazval tyto věty větami zřetelově omezovacími (často s výrazným odstínem odporovacím). Druhý typ, se spojkou zatím[114]co, rozebral a obhájil K. Hausenblas (v citované stati; ve svých výkladech na ni navazuji), označil jej jako kontrastně srovnávací (konfrontační) a zároveň ukázal na jeho blízkost k zřetelově omezovacím větám s jestliže. Zato věty s aby jsou v mluvnicích i slovnících dosud odmítány jako nevhodné (připouštějí se jenom v určitých případech ve vyjadřování obrazném, ve slohu básnickém). Za zmínku však stojí, že autor hesla aby v Příručním slovníku dobře postřehl, že tu jde o děj následný „kontrastující s dějem věty řídící“. Věty s když našeho typu ušly zatím pozornosti mluvnic a slovníků. Několikrát se však o nich zmínila Naše řeč (poměrně nejpodrobněji J. Zima v roč. 42, 1959, s. 302n.) a hodnotila je záporně.[3]

Abychom mohli určit specifičnost jednotlivých typů a jejich vzájemné vztahy, musíme poněkud podrobněji rozebrat vůbec stavbu konfrontačních souvětí.

Při konfrontaci jde o dva děje nebo o dvě jiné skutečnosti, z nichž každý (každá) je v našich příkladech vyjádřen jednou větou; označme je V1 a V2. Přitom uvažujme i časový vztah obou dějů, zda totiž jde o dva děje současné, nebo zda jeden časově předchází (a druhý následuje), anebo zda se časová souvislost neuplatňuje.[4]

Podstata konfrontace záleží v tom, že jeden z dějů se chápe jako „pozadí“, na němž druhý děj vystupuje jako „reliéf“ (řečeno obrazně). Tento vztah mezi pozadím (P) a reliéfem (R) nazveme konfrontační perspektivou. Přitom je zřejmé, že tento vztah je jednosměrný (logicky asymetrický); členy této relace nelze totiž zaměnit. Tuto konfrontační perspektivu můžeme pokládat za součást významové výstavby výpovědi (ve smyslu Mathesiově).

Další důležitou veličinou, které si budeme všímat, je pořadí obou vět ve výpovědi neboli větosled a s ním souvisící aktuální členění výpovědi.

A konečně si povšimneme i možnosti (nebo nemožnosti) převedení (transformace) jednoho typu na druhý.

Probereme nyní z těchto hledisek jednotlivé typy našich souvětí:

[115]I. Typ se spojkou jestli(že), -li

Jestliže ve školním roce 1958/59 bylo na vysoké školy přijato jen necelých 13 000 nových posluchačů (V1), nastoupilo jich letos 20 800 (V2).

Věta V1 má platnost pozadí, věta V2 platnost reliéfu. Tato platnost je signalizována jednak spojkou jestliže (ta uvozuje vždy větu vyjadřující P), jednak větosledem: ten je vázaný, věta s jestliže stojí na prvním místě; to zároveň znamená, že konfrontační perspektiva má vždy podobu P → R.

Mezi ději obou vět bývá často vztah časové následnosti, ale není to nijak nutné, může jít i o dva děje současné anebo o konfrontaci dvou jevů, jejichž časová souvislost je irelevantní, nedůležitá. Obecně tedy lze říci, že časový vztah mezi obsahy obou vět neuplatňuje se u tohoto typu jako složka jejich syntaktické stavby (převaha vztahu následnosti je dána obsahově, věcně).

Pokud jde o významovou výstavbu, je pro tento typ příznačné, že se konfrontuje významová výstavba prvního členu souvětné výpovědi (první věty) s významovou výstavbou členu (věty) druhého, tj. konfrontuje se zároveň základ (východisko) se základem a jádro s jádrem (v našem případě tedy výrazy ve škol. roce 1958/59 a letos, resp. necelých 13 000 a 20 800). Tato výstavba celého souvětí má ovšem svůj odraz i ve výstavbě obou vět: jejich významová (a tím do značné míry i mluvnická a zčásti i lexikální) výstavba bývá souběžná, paralelní (o odchylkách viz u typu II). Kromě toho ještě dodejme, že souvětné výpovědi našeho typu jsou stavěny napořád jen s pořadem objektivním.

Schematicky můžeme stavbu těchto souvětí naznačit takto:

jestliže V1P → (pak, potom,…) V2R (vázané pořadí)

II. Typ se spojkou zatímco

(a) Někteří lidé všechny nepotřebné věci z domu vyhazují (V1), zatímco druzí je vždy někam pečlivě uloží (V2).

(b) Zatímco někteří lidé všechny nepotřebné věci z domu vyhazují (V1), druzí je vždy někam pečlivě uloží (V2).

[116]Uvedené dvě souvětné výpovědi dobře ilustrují rozdíly i shody mezi typem se spojkou jestliže a se spojkou zatímco.

Nejprve rozdíly: Především je zřejmé, že věta se spojkou zatímco může stát buď na prvním, nebo na druhém místě; větosled je tu tedy volný. (Vyplývá to nejen ze srovnání souvětí (a) a (b), nýbrž i z možnosti změnit slovosled v obou případech; v uvedeném příkladě bylo by ovšem nutno zároveň zaměnit slova někteří lidé a druzí, která zde spoluvyjadřují pořadí. Tedy místo V1 — V2 bychom dostali V2 — V1.)

Srovnání souvětí (a) a (b) ukazuje však další, důležitější skutečnost: spojka zatímco může uvozovat jak větu V1, tak V2 (což v případě spojky jestliže možné nebylo), takže vlastně dostáváme totéž souvětí ve čtyřech obměnách, variantách. Musíme si nyní položit otázku, zda a čím se tyto varianty vzájemně liší, především pak, jak se liší co do konfrontační perspektivy. A tu se ukazuje, že konfrontační perspektiva je dána větosledem, že však nesouvisí se spojkou zatímco: pozadí tvoří vždy věta v pořadí první, kdežto druhá je vždy reliéfem. (O tom, který z obou členů souvětné výpovědi bude uvozen spojkou zatímco, rozhoduje kontext a zřetele slohové.) — To tedy znamená, že v obou uvedených variantách (a), (b) je reliéfem V2, kdežto v druhých dvou variantách, tj. (a’) Někteří lidé všechny nepotřebné věci vždy někam pečlivě uloží (V2), zatímco druzí je z domu vyhazují (V1); (b’) Zatímco někteří lidé všechny nepotřebné věci vždy někam pečlivě uloží (V2), druzí je z domu vyhazují (V1), je reliéfem V1. V případě (a), (b) jde tedy o konfrontační perspektivu V1P → V2R, kdežto v případě (a’), (b’) o konfrontační perspektivu V2P → V1R. O tom, které konfrontační perspektivy se v konkrétním textu užije, rozhodují jednak věcné vztahy mezi skutečnostmi, které jsou obsahem obou vět, jednak opět kontext a zřetele slohové.

Celou věc by bylo možno vyjádřit i transformačně. Výchozím, podkladovým syntaktickým útvarem by byly věty: Někteří lidé všechny nepotřebné věci vždy někam pečlivě uloží (V1) a Někteří lidé všechny nepotřebné věci vyhazují z domu (V2). Konfrontační transformace má pak čtyři různé varianty. Transformačními prostředky jsou: (1) větosled, (2) spojka zatímco, (3) podle okolností též některé úpravy slovosledné (vyhazují z domu — z domu vyhazují) a (4) lexikální (místo [117]dvojice někteří někteří užije se dvojice někteří jiní nebo jedni druzí).[5]

Pokud jde o významovou výstavbu našich souvětí, konfrontují se — opět podobně jako u typu I — zároveň základy a jádra obou větných výpovědí. Co do aktuálního členění existují tu dva typy. První z nich má stavbu obsahově souběžnou a nalézáme jej právě v našem příkladu: ve větě V1 se o „některých lidech (Z1)“ vypovídá, že „nepotřebné věci vyhazují (J1)“ a ve větě V2 se opět o „jiných lidech (Z2)“ vypovídá, že „nepotřebné věci schovávají (J2)“. Z1 — Z2 a J1 — J2 si tu odpovídají nejen co do pořadí, ale i co do obsahového okruhu („někteří lidé“ — „jiní lidé“, „vyhazují“ — „schovávají“). Naproti tomu druhý typ aktuálního členění není po stránce obsahové paralelní: obsahově si odpovídají Z1 — J2 a Z2 — J1. Např.: Životnost česky psané literatury (Z1) byla omezena jedině na širší lidovou vrstvu čtenářskou (J1), zatímco vzdělanci (Z2 ~ J1) byli přitahováni literárním děním v okruhu jiných jazyků (J2 ~ Z1). — V typu prvním se berou obě věty jako hotové, samostatné útvary, kdežto pro typ druhý je charakteristická postupná významová výstavba souvětí jako jednoho, postupně se rozvíjejícího celku (svým základem Z2 navazuje věta V2 na jádro J1, jímž předcházející věta V1 končí).

Tento druhý typ aktuálního členění je však méně častý a pociťuje se jako aktualizovaný (příznakový), zřejmě proto, že se jeví jako porušení očekávané paralelnosti. Je možný i u souvětí se spojkou jestliže, i když — soudě podle materiálu, který mám k dispozici — je tu spíše ojedinělý.

Pokud jde o časový vztah mezi ději konfrontovaných vět, je tu obdobná situace jako u typu I: časový vztah může být jakýkoli (často jde o konfrontaci jevů bez časové souvislosti, jako v našem úvodním příkladu), moment „času“ není složkou jazykové stavby souvětí tohoto typu.

Přecházíme nyní k srovnání typu I a II. Z našich výkladů jsou už základní rozdíly zřejmé: Skutečnost, že u typu II je možno konfrontační perspektivu obrátit (tj. že za P i R je možno dosadit jak V1, tak V2), svědčí o tom, že tu jde o konfrontaci poněkud jinou než [118]v typu I; v něm šlo o konfrontaci kontrastní, kdežto u našeho typu II můžeme mluvit o konfrontaci prosté. I při ní můžeme mluvit o pozadí a reliéfu,[5a] neboť větosled jakožto výrazový prostředek aktuálního členění souvětné výpovědi tu naznačuje, že se „něco (Z = P)“ srovnává s „něčím jiným (J = R)“; je tu však zřetelný rozdíl od typu I: v něm spojka jestliže skutečně odsunuje vedlejší větu do pozadí, takže věta hlavní kontrastně vystupuje do popředí jako reliéf. S tím souvisí i to, že u tohoto typu je větosled vázaný, a že tedy konfrontační perspektiva je posilována i aktuálním členěním (je tedy signalizována dvojmo: spojkou a větosledem). Aplikováno na typ II to znamená, že u něho je konfrontační perspektiva signalizována jen větosledem, kdežto spojka zatímco, která může uvozovat buď první, nebo druhou větu, signalizuje tu jenom to, že posluchač má obě věty konfrontovat, nesignalizuje však směr této konfrontace (právě v důsledku větosledné volnosti). Proto jde u tohoto typu jen o konfrontaci prostou, nikoli kontrastní.[6]

S uvedenými skutečnostmi souvisí ovšem i to, že typu I se užívá spíše tam, kde ony dvě události (skutečnosti), které tvoří obsah obou členů souvětné výpovědi, už samy o sobě nejsou rovnocenné, popříp. kde i jejich slovní vyjádření jednu z nich zesiluje, zdůrazňuje, stupňuje apod. A naopak typu II se užívá spíše tam, kde jde o prosté rozlišení dvou skutečností, které jsou na stejné úrovni (např. v odborném výkladu o tom, kdy a jak se užívá dvou různých druhů látek, zařízení, postupů, jazykových prostředků apod.). Ověřit si to můžeme na souvětích, která jsme uvedli jako úvodní příklady u obou typů.

To ovšem nijak neznamená, že by užívání obou jazykových prostředků bylo přímo a jednoznačně závislé na věcné povaze vyjadřované skutečnosti. V mnoha případech má mluvčí volnost pojmout a vyjádřit vztah dvou skutečností tak i onak, podle situace, souvislosti, vyjadřovacího záměru. Tak např. původní stylizace A. Nováka: Byly-li Večerní písněHálkovy knihou naivního sebezbožnění, bylo Nerudovo Hřbitovní kvítíkatechismem sebeobžaloby dovoluje převedení na typ II: Zatímco Večerní písně Hálkovy…, bylo Neru[119]dovo… — „Večerní písněHálkovy byly…, zatímco Nerudovo…, a ovšem též se záměnou V1 za V2 (tj. s větou o Nerudovi na prvním místě — ovšem věcná souvislost této záměně příliš nepřeje). Zdálo by se, že podobná záměna je možná i u typu se spojkou jestliže. Materiál však ukazuje, že tento pokus zpravidla provést nelze, neboť kontrastně konfrontační perspektiva se většinou opírá o nějaké pevné vztahy věcné (např. časová posloupnost apod.).

Z uvedených výkladů vysvítá konečně i to, že typ II má vzhledem k své bezpříznakovosti, neutrálnosti, širší uplatnění než příznakový, speciálnější typ I. Vedle toho má typ II ještě další výhodu: poněvadž toto souvětí může začínat větou nespojkovou, dovoluje navázat celé souvětí vztažným zájmenem; např.: „Působí tu interference jazyka spisovného, v němž podoba aby jsi neexistuje, zatímco podoba co jsi ano“. Takováto „vztažná transformace“ celého souvětí by u typu I možná nebyla.[7] Ovšem transformace se spojkou že apod. jsou možné u obou typů (A. Novák napsal, že jestliže Večerní písněHálkovy byly…, bylo Nerudovo…). Plyne z toho arci i to, že oba prostředky jsou stejně potřebné. Neplatí totiž, že by oba typy byly vzájemně záměnné.

Poznámka: Značně blízký typ se spojkou kdežto nechávám stranou pro jeho parataktický (souřadný) ráz. (Podrobněji viz o něm u Hausenblase.) Pro úplnost uvedu zde však jeho schéma:

V1P → kdežto V2R (pořadí vázané)

Jak vidět, má tento typ mezi typy se zatímco a s jestliže své osobité postavení.

III. Typ se spojkou aby

Bolest na chvíli ustala (V1), aby zakrátko propukla s tím větší silou (V2).

Důvody, které se proti tomuto typu uvádívají, jsou různého druhu, popř. se neuvádějí žádné. Věcně však obstojí jedině argument Šmilauerův,[8] že totiž „vzniká zdání účelnosti, leckdy zkreslující význam“. Proti tomu lze však namítnout, že toto zdání může vzniknout jen pří[120]ležitostně tam, kde pro to dává podklad stránka obsahová (to ostatně uznává i Šmilauer — srov. „leckdy“ v jeho formulaci), a kromě toho bývá zpravidla jasné ze souvislosti, že tu nejde o vztah účelový. Ostatně proti dvojznačnosti není imunní mnohý jiný výrazový prostředek, a přesto jej proto neodsuzujeme; je na autorovi, aby se v těch případech, kde by k dvojznačnosti mohlo dojít a byla přitom na závadu, vyjádřil jiným způsobem. (Srov. též v Kopečného „Základech české skladby“, 1958, s. 257). Nadto se oba typy (jak uvidíme dál) liší od sebe zřetelně větosledem: u typu konfrontačního je větosled vázaný (věta s aby je na druhém místě), kdežto u typu účelového je větosled volný.

Průzkum současného spisovného úzu přesvědčivě ukazuje,[9] že souvětí tohoto typu nejsou řídká; a setkáváme se s nimi v projevech různých stylů a žánrů (nejsou omezena jen na obrazný typ Ulehla, aby už nevstala na jedné straně, a na žurnalistický typ Naši dvakrát vedli, aby nakonec v posledních pěti minutách ztratili možnost zvítězit, jak by se mohlo zdát podle výkladů dosavadních kodifikačních a jiných příruček).

Při probírání materiálu účelových a „nepravých“ účelových vět s aby se ukazuje, že existuje mnoho příslovečných vět s aby, které nevyjadřují účel ve vlastním smyslu, tak, jak bývá definován v mluvnicích („Příslovečné určení účelu vyslovuje, že děj … byl způsoben vůlí něčeho dosáhnouti nebo něčeho se uvarovati“. V. Šmilauer, cit. dílo, s. 318).

Uvedu několik příkladů:

A již ve výši 1600 m vyskakují první výsadkáři, aby ukázali své umění a připravenost… (z tisku). — Mladý Hašek si pečlivě všeho všímá a vpisuje si to do své výtečné paměti, aby později z ní vytěžil mnoho humorných námětů pro své povídky (Z. Ančík). — Rozešli se do svých domovů, aby dál přemítali nad poblázněným kozákem… (J. Marek). — Ptáci oživí zanedlouho naše luhy a háje, zahrady a sady, aby se současně stali jejich ochránci před drobnými škůdci (z tisku). — A právě tímto údolím valila se donedávna za jarních tání a prudkých dešťů nezkrotná Svratka, aby sebrala horalům z polí chudou úrodu (z tisku). — Není předem ztracené vrhnout vojáky přes polní mosty, aby si rozbili čela o zeď hradeb a železo zbraní? (M. V. Kratochvíl).

[121]Tu všude jde o účel až teprve z hlediska autorova hodnocení, jeho interpretace, nikoli z hlediska původce děje (první z vět lze však chápat i plně účelově). „Česká mluvnice“ Havránkova-Jedličkova (§ 205) definuje účel jako „okolnost, ke které směřuje naše jednání“; zdá se, že tato širší a neurčitější definice dovoluje do jisté míry zahrnout i naše příklady.

Uveďme ještě jinou skupinu příkladů:

Paul Eluard prošel složitým básnickým vývojem, aby se nakonec stal básníkem politickým (RP). — Odrodili se našemu lidu, aby skončili tam, kde končí všichni zrádci (RP). — Jeho (Fučíkovy) práce budeme stále otvírat, abychom je odkládali vždy znovu podmaněni, posíleni a poučeni (z tisku). — Jungwirth 300 m před cílem bojoval s oběma Maďary na prsa, aby v posledních metrech získal zasloužené vítězství (z tisku).

Opět zde nejde o účel ve vlastním smyslu, nýbrž o výsledek, ke kterému děj dospívá.

V souvětné otázce „Proto jsem se celý život dřel, abych nakonec umřel v bídě?“ lze chápat větu s aby jako účelovou, ovšem míněnou ironicky (rozpor mezi úsilím a výsledkem). Avšak převedeme-li tuto otázku na výpověď oznamovací „Celý život se dřel, aby nakonec zemřel v bídě“, účelová interpretace ustupuje zcela do pozadí a spojka aby tu slouží k vyjádření kontrastu obou dějů.

Ukazuje se tedy, že existuje celé přechodné pásmo od účelového pojetí ve vlastním smyslu až do jeho úplného ústupu, přičemž v některých případech do popředí vystupuje vztah kontrastní konfrontace.

Souvětí, v nichž spojka aby slouží k vyjádření kontrastní konfrontace, popř. konfrontace prosté, lze rozdělit do několika skupin.

Časté jsou případy, v nichž jde o děje časově následné, které k sobě nestojí sice v protikladu, u nichž se však autor nechce spokojit s konstatováním prosté následnosti, nýbrž chce je nějak konfrontovat. Např.: „Každý den odplouvají z našeho severního přístavu lodě…, aby po dnech a nocleh plavby … přistály v Hamburku“ (z tisku). (Účelové pojetí sice úplně nezmizelo, ale je zcela v pozadí; konfrontuje se tu počátek a výsledek děje; konfrontace by mohla být zesílena lexikálně, např. příslovcem: „aby nakonec přistály…“).

Slunce zapadlo před malou chvílí na růžovém západě, aby po chvilce opět vyšlo v růžové záplavě o kousíček dál (J. Glazarová). — Občas se otevře mezi stromy výhled na modrý hřeben Magury, aby se po několika krocích zase zavřel (z tisku). — [122]Vzlétáme vstříc růžovému sibiřskému svítání, abychom po několika hodinách přistáli na letišti v Pekingu (RP). — Je pohroužen v sebe, nevnímá spolucestujících, mdle vyhlédne oknem, když vlak zastaví v kterési stanici, aby se po minutovém zdržení rozjel už zase dále ku Praze (J. Mařánek). — Pozoruhodný je Velký Kotel, kde sbírají svoje vody bystřiny, mezi nimi řeka Moravice, která pak protéká břidličnatým Kružberkem k Vikštejnu a Hradci, aby se u Kylešovic spojila s Opavicí (z tisku). — Zátopek v této části trati nasadil trhák a získal náskok před Kovácsem a přiblížil se k vedoucímu Chromkovi, aby se brzy poté ujal vedení (z tisku). — … když jiný místodržitel bagdádského chalífy, Mohamed el-Ichšíd, se zmocnil na třicet let vlády, aby nakonec podlehl nájezdu ze západu, z Libye (A. Hoffmeister).

Ve všech těchto případech je ovšem samozřejmě možno užít i prostého spojení slučovacího se spojkou a. Avšak věty s aby nelze proto odsuzovat, mají svou specifickou slohovou hodnotu: tím, že děje po sobě následující konfrontují, upozorňují zároveň na jejich vnitřní vztahy, odhalují je; vyjádření nabývá větší výraznosti, popřípadě dynamičnosti, dramatičnosti. V některých případech — zejména v popisech — pak tento „stylistický trik“ odlehčuje slohově jednotvárnému přiřazování celé řady vět; srov. např.: „Pěšinka zabočuje za městem ke mlýnu, vine se klikatě podél potoka, prořízne rozlehlé louky u Sestrouně a vyběhne do příkré stráně, aby se pak svezla prudce do údolí v Osečanech a zanikla kdesi v polích pod zámkem“ (z tisku).

Nemenší oprávnění mají věty s aby v těch výpovědích, kde jde o konfrontaci výrazně kontrastní:

Bolest na chvíli ustala, aby zakrátko propukla s tím větší silou (kontrast zdůrazněn speciálním výrazem s tím…). — Stadión na okamžik ztichl, aby vzápětí propukl v obrovské nadšení (z tisku). — Staré sny na okamžik zazáří oživlým leskem, aby se pak před Rudolfovýma očima začaly rozkládat v své bědnosti a hnilobě (M. V. Kratochvíl). — Snad to způsobuje letošní příliš dusné a horké léto, kdy se tělo rozhoří, aby se vzápětí pokrylo ledovým potem (M. V. Kratochvíl). — Bagár … kroutil knoflíky u kabátu, aby je takřka večer co večer znovu přišíval (V. Řezáč). — Námitku bych měl proti pojetí masky krále Karla, který ve chvílích klidu představoval duševně zatíženého, aby ihned nato v okamžiku dramatické akce ukázal rozhodnost a logický řád jednání (z tisku).

Tomuto typu odpovídá souřadné spojení s tzv. odporovacími spojkami ale, (a)však.

Třetí skupinu, rovněž kontrastně konfrontační, tvoří souvětné výpovědi, v nichž věta s aby vyjadřuje výsledek neodpovídající vynaloženému úsilí:

[123]Bylo třeba serologicky prošetřit několik stovek opeřenců, aby se zjistilo, že v jejich krvi sice protilátky jsou, že však ptačí organismus není pro množení a přechovávání tohoto virusu vhodný (z tisku).

Je důležité si povšimnout, že u tohoto souvětí dochází i k formálnímu odlišení od souvětí účelového: V účelovém souvětí by se užilo v závislé větě spojky zda („aby se zjistilo, zda…“), kdežto v platnosti kontrastně konfrontační je užito spojky že („aby se zjistilo, že…“), která uvozuje dosažený výsledek. — Sem lze zčásti přiřadit i známá klišé sportovních referátů:

Naši hráči dvakrát vedli, aby nakonec v posledních pěti minutách ztratili možnost zvítězit. — Kuc od startu ostře vypálil, aby nakonec podlehl svému tempu.

Dodatkem je třeba ještě poznamenat, že sice v převážné většině případů je podmět obou vět týž, že to však není podmínkou, jak ukazuje tento příklad:

Pamatuji se, jak jsme knihu téměř vnutili nezapomenutelnému Bohuslavu Kádnerovi…, aby po jejím prostudování stal se nadšeným propagátorem tohoto díla (LN).

Náš typ III se svou významovou výstavbou podstatně liší od typů I a II. Především věta s aby obsahuje vždy děj následný[10]; tento časový vztah následnosti je jedním z podstatných rysů tohoto typu a spojka aby jej výslovně signalizuje. Ukázali jsme, že u typu I bývá často děj druhé věty následný, že však tato následnost je jen vedlejší okolností, nikoli podstatným rysem souvětí tohoto typu. Jasně se to ukáže, převedeme-li (v těch případech, kde to jde) typ III na typ I nebo II; např.: Král Karel představoval ve chvílích klidu duševně zatíženého, aby ihned nato v okamžiku dramatické akce ukázal rozhodnost a logický řád jednání Jestliže král Karel představoval ve chvílích klidu duševně zatíženého, (ihned nato) v okamžiku dramatické akce ukázal rozhodnost a logický řád jednání. — Srovnání obou typů zřetelně ukazuje, jak v případě druhém (v typu I) dějový moment ustupuje do pozadí. Jeví se to i v tom, že výraz výslovně vyjadřující časovou následnost (ihned nato) se jaksi do typu I příliš nehodí; a naopak u typu III bývají takovéto výrazy (ve větě s aby) velmi časté (pak, zakrátko, vzápětí, po chvíli, opět po chvilce, nakonec atp.).

Z toho ovšem vyplývá, že tu jde vždy o konfrontaci dvou dějů [124](v užším smyslu). Z hlediska aktuálního členění věc vypadá tak, že konfrontační souvětná výpověď obsahuje dvojnásobné výpovědní jádro,[11] přičemž druhé jádro je vyjádřeno větou s aby a konfrontováno s jádrem prvním (ve větě řídící). Poněvadž tu jde o konfrontaci dvou dějů, je přirozené, že jádro bývá vyjádřeno určitým (přísudkovým) slovesem, popř. též jeho rozvíjejícími členy (základ výpovědi pak zpravidla podmětem). — Srovnání typů III a I, které jsme provedli výše na konkrétním příkladu, ukazuje rozdíly ve významové výstavbě: i když jde o znění slovně shodné, je zřejmé, že u typu I (založeném na konfrontaci nejen jader, ale i základů) přehodnocuje se rozvíjející člen (příslovečné určení), které bylo u typu III součástí jádra, na základ výpovědi, takže se pak konfrontuje nejen děj (J), ale i příslovečné určení (Z): ve chvílích klidu — v okamžiku dramatické akce. Z tohoto rozboru zároveň vyplývá, že převod typu III na typ I (popř. II) je možný jen za podmínky, že příslušná výpověd obsahuje v obou větách takové výrazy, které je možno v přehodnocení konfrontovat jako základy výpovědi.

Dále je rovněž jasné, že konfrontační perspektiva má vždy směr V1P aby V2R, tj., že jako reliéf funguje vždy věta vyjadřující děj následný a uvozená spojkou aby. Větosled je ustálen v podobě V1aby V2 (to znamená, že je pořad aktuálního členění souběžný s konfrontační perspektivou). V tom je rozdíl od vět účelových s aby, neboť ty mohou stát i v čele souvětí; srov. „Abychom to dokázali, musíme nejprve…“.

IV. Typ se spojkou když

Slavoj nakonec prohrál 3 : 4 (V1), když ještě v poločase vedl 3 : 1 (V2).

Některé další příklady: J. P. vytvořil nový čs. rekord, když uběhl 5 000 m za… — Spartak neunikl porážce, když jeho obrana podala velmi slabý výkon. — Čs. reprezentanti vyrovnali v 15. minutě, když Potsch prudkou ranou překonal brankáře Konovalenka. — Byla zraněna padajícím košem, když zajišťovací zařízení nefungovalo. (Vesměs z tisku.)

Takovýchto a podobných vět nacházíme v tisku, zejména pak ve sportovním zpravodajství, víc než dost. Najdou se však, řidčeji, i jinde; srov. např. tento doklad z literatury odborné:

[125]Méně jasně než Hájek viděl [J. Blahoslav] i rozdíl funkce jmenných a složených tvarů, když jejich záměnu vysvětluje jako záměnu hláskovou.

Většinou se takovéto věty se spojkou když zamítají s poukazem na to, že je v nich spojky užito ve významu jiném než časovém, popř. že je jí užito nevhodně místo spojky slučovací. J. Zima (v cit. článku v Naší řeči) správně postřehl, že se tu spojka když „stává jakýmsi uniformním, zjednodušujícím prostředkem, který označuje vztahy velmi rozmanité“. Je však otázka, zda to samo o sobě stačí k tomu, abychom takovéto užívání zásadně odsoudili. Domnívám se, že takový „masový“ výskyt jistého jazykového jevu musí nás vést k zamyšlení nad tím, proč k němu dochází. Na jedné straně tu musí zřejmě být nějaká vyjadřovací potřeba (pro jejíž uspokojení hledají autoři vhodný výrazový prostředek), na druhé straně pak pro takové využití daného jazykového prostředku musí v jazyce existovat jisté příznivé podmínky.

Domnívám se, že důležitou úlohu tu má právě základní prostě časová platnost spojky když: ve všech uvedených příkladech vypovídají věty s když o události, k níž došlo před událostí vyjádřenou ve větě řídící nebo současně s ní. Tím, že spojkou vyjadřujeme výslovně (explicitně) jen časovou souvislost obou dějů, nijak nebráníme posluchači, aby si uvědomil, že mezi oběma ději existují ve skutečnosti zároveň ještě i vztahy jiné. Odtud pak spojka když nabývá funkce konfrontační, a to tehdy, je-li jí užito při dějích, u nichž zřejmě nejde jen o prostý vztah časový. (Implikován může být vztah podmínkový, příčinný, přípustkový, ale i vztahy jiné, méně zřetelné, pro něž nebývá v jazyce zvláštní výrazový prostředek.)[12]

Platnost podmínkovou uvádí u spojky když i Slovník spisovného jazyka českého (Když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém) a rovněž i platnost příčinnou (důvodovou), tu však omezuje jen na jazyk obecný (Nemohu tam často chodit, když je to tak daleko). Velmi často užíváme spojky když v různé platnosti v našem vyjadřování hovorovém: Nechce se mi ven, když tam tak prší. — Můžu jí věřit, když už mě jednou obelhala? Teď najednou bude dělat hrdinu, když ještě před týdnem byl někde zalezlý! A podobně tomu bylo i v jazyce starém; jak konstatuje J. Bauer ve své práci „Vývoj českého souvětí“, nebyl významový vztah věty když k větě řídící vždy čistě časový, velmi často pronikal doprovodný odstín podmínkový apod. — Tím nehodlám tvrdit, že věty s když typu IV vznikají snad působením jazyka [126]běžně mluveného (jde tu naopak o typ knižní): chtěl jsem jen ukázat, že u spojky když jsou podmínky pro bohaté syntaktické využití.

Výhoda této spojky záleží tedy v tom, že autorovi dovoluje postavit dvě události (dva děje) vedle sebe a konfrontovat je, aniž ho přitom nutí výslovně (explicitně) vyjádřit nějaký určitý vztah mezi nimi. Vztahy mezi dvěma událostmi bývají leckdy mnohonásobné nebo nevyhraněné a záleží spíše na autorově záměru, na tom, jak v dané situaci k věci přistupuje, zda chce některý z možných vztahů vysunout do popředí apod. O téže události je možno se vyjádřit např. souvětím podmínkovým Nechcete-li mi věřit, tak si to musíte přečíst sami, stejně tak dobře jako důvodovým Protože mi nechcete věřit, musíte…; je však možno užít i nespecifikované spojky když: Když tomu nechcete věřit, musíte…, která umožňuje vyjádřit se podle potřeby méně určitě (méně explicitně). — A nejinak je tomu též u typu IV: „Slavoj nakonec prohrál, ačkoli (přestože) v poločase ještě vedl“ — „Slavoj nakonec prohrál, když v poločase ještě vedl“. Leckdy cítíme, že nejde jen o prostý časový vztah, přesto však bychom tento vztah nedovedli specifikovat nějakou jinou spojkou, resp. bychom byli na rozpacích, které užít. Např.: „Čs. reprezentanti vyrovnali v 15. min., když Potsch prudkou ranou překonal sovětského brankáře.“

Pokládáme tedy souvětí našeho typu IV za souvětí konfrontační, popřípadě kontrastně konfrontační (Slavoj nakonec prohrál, když v poločase ještě vedl) a máme za to, že mají ve spisovném jazyce své oprávnění, že jsou stylisticky užitečným prostředkem — ovšem jen tehdy, jestliže se jich užívá zdůvodněně. Není však pochyb o tom, že autoři sportovních zpráv a reportéři jich užívají často nadměrně, manýrovitě, bezmyšlenkovitě, někdy i přímo chybně. Tak např. máme z tisku doloženy tyto příklady: „Spartak porazil Duklu jen s námahou, když nejlepším hráčem na hřišti byl N. N.„Domácí zaslouženě zvítězili, když rozhodčím byl Fousek“. Konfrontovat lze přece jen takové dvě události, jejichž věcný vztah má v dané situaci nějaký smysl, význam (na tento vztah chce přece autor právě konfrontací upozornit), nikoli jakékoli dvě události jen vnějšně (časově) náhodou spolu souvisící.

Podrobnější rozbor našich souvětí ukazuje, že konfrontační perspektiva tu má podobu obrácenou: V1R když V2P1 a že větosled je tu [127]vázaný V1 — V2 (věta s když vždy na 2. místě); v tom je podstatný rozdíl od vět časových, které mají větosled volný a často stávají na prvním místě. Jinými slovy: věta řídící funguje tentokrát jako reliéf a věta spojková jako pozadí; a poněvadž větosledné pravidlo umisťuje spojkovou větu vždy na druhé místo, má tu konfrontační perspektiva vždy převrácený (inverzní) směr (vychází od konce souvětí a směřuje k jeho počátku). Tím se liší typ IV od všech tří typů předchozích. — Ve srovnání s typem III (se spojkou aby) jeví se nám typ IV jako jeho zrcadlový obraz[13] (až na větosled, který je v obou shodný, totiž spojková věta na 2. místě):

Je však třeba hned dodat, že ne všechny věty typu IV lze převést na typ III, jako tomu bylo v tomto případě. (Nedovolují to zejména ty souvětné výpovědi, v nichž nejde o vztah následnosti.) Na druhé straně však některé výpovědi typu IV dovolují (za podmínek uvedených výše), aby byly převedeny nejen na typ III, ale i na typ II, popř. I. Platí to např. o právě uvedeném příkladu: (II) Zatímco ještě v poločase vedl Slavoj 3 : 1, nakonec prohrál 3 : 4. — (I) Jestliže ještě v poločase vedl Slavoj 3:1, nakonec prohrál 3 : 4.

Souvětí typu III (s aby) jsme mohli chápat jako konfrontační transformace souřadného spojení (ať už se spojkou slučovací při konfron[128]taci prosté, anebo se spojkou odporovací při konfrontaci kontrastní), přičemž věta se spojkou souřadicí (časově následná a stojící pochopitelně na druhém místě) se transformovala na větu se spojkou aby, při zachování téhož větosledu. U typu IV (s když) je situace shodná v tom, že tu je opět podkladem souvětí souřadné (slučovací nebo odporovací), avšak při transformaci se přeměňuje na větu s když věta první (nespojková), kdežto věta se spojkou slučovací (časově následná) spojku ztrácí, přičemž dochází k větosledné inverzi: v čelo souvětí se dostává věta časově následná, která původně stála (se souřadicí spojkou) na druhém místě. Schematicky řečeno je tedy tato transformace dána třemi základními pravidly: (1) V1 když V1, (2) a/ale V2 V2; (3) V1 V2 V2 — V1. Výsledky obou transformací můžeme tedy znázornit takto:

Navíc je však zapotřebí ještě dodat, že u typu IV vyjadřuje V2 někdy i děj současný; vztah časový (následnost) je tu pak nahrazen vztahem důsledkovým, např.: „J. P. vytvořil nový čs. rekord, když uběhl 5000 m za… (J. P. uběhl 5000 m za…, a tím vytvořil…).[14]

Na závěr ještě několik doplňujících poznámek.

1. V našich výkladech jsme pracovali s konfrontačními souvětími v jejich základní podobě, tj. se spojením jedné věty hlavní (řídící) s jednou větou vedlejší (závislou, spojkovou). Tímto způsobem postupují i všechny mluvnice. Je si však třeba uvědomit, že souvětí jakéhokoli druhu existuje nejen v této podobě základní (jednoduché), nýbrž i v mnoha podobách rozvitých a podobách transformovaných. Tak např. základní podoba souvětí „(Její zdraví je vážně narušeno.) A jestliže se dnes zdá zdráva, může být zítra zcela neschopna jakékoli námahy“ může nabýt formy A zdá-li se, že je dnes zdráva, nikdo nemůže zaručit, že zítra bude schopna vůbec nějaké námahy. Nebo: [129]„Mužstvo, které nakonec prohraje, když ještě v třetí třetině vedlo 3 : 1, nemůžeme pokládat za… (základní podoba je tu transformována do formy vztažné — srov. pozn. 7). Podobně: „Musíme se radovat z toho, že zatímco ještě vloni…, je jisté, že letos už…

Jiný příklad: „Bylo by jistě možné diferencovat v tom smyslu, že zatímco Dítětová hraje prostě a střízlivě, Besser si někde pomáhá příliš patetickými gesty i hlasem. V tom však není podstata věci. Ta je v tom, že jestliže se od Adamírova Jaga přece jen dočkáte něčeho nového…, od Othella a Desdemony se nedočkáte … nic (!), co byste už neviděli a neslyšeli“ (RP).

2. K. Hausenblas (v citované stati) se zamýšlel nad tím, zda máme nečasová souvětí se spojkou zatímco pokládat za souřadná, nebo podřadná. Uvádí různá kritéria pro určování hypotaktického charakteru vět a dochází k předběžnému závěru, že věty se spojkou zatímco je lépe pokládat přece jen za věty vedlejší. Poněvadž jde o otázku zásadního rázu, souvisící s celkovou teoretickou koncepcí syntaxe, ponechávám ji v tomto článku stranou. Pro školskou praxi se mi zdá nejvhodnější hodnotit věty typu II, III, IV jako nepravé věty vedlejší[15] nebo jako hypotakticky vyjádřenou koordinaci (ve smyslu Šmilauerově a Kopečného).

3. Konfrontační souvětí našich čtyř typů jsou — s výjimkou některých vět se spojkou zatímco — prostředkem stylové vrstvy knižní. Typ III (aby) mívá kromě toho leckdy ráz poeticky nadnesený[16] a na druhé straně bývá hojný i v publicistice, zejména ve sportovních reportážích; v tom se s ním shoduje typ IV. (Srov. např.: „Skutečně mistrovským skokem … si zajistil přebornický titul Fr. Felix, když diváci se zatajeným dechem sledovali jeho neuvěřitelně klidný a vyrovnaný let vzduchem, aby mu po dojezdu uspořádali nadšené ovace.“ — „Víme, že v prvém utkání podlehli FC Karlsruhe 2 : 6, aby poté dosáhli dvou vítězství, když zdolali ve Freiburgu místní FC 3 : 2 a v Norimberku…“)

[130]Náš rozbor, doufám, ukázal, že konfrontační souvětí mají v jazyce své místo a že je nelze zásadně odmítat. Jeví se nám z jedné strany jako prostředek zvýrazňující a diferencující (to tehdy, hodnotíme-li je na pozadí spojení slučovacích), z druhé strany jako prostředek zastírající, oslabující výraznost a diferencovanost významových vztahů mezivětných (ve srovnání s odpovídajícím souvětím podřadným — týká se to hlavně typu se spojkou když)[17]. Tyto vlastnosti našich souvětných typů mají nesporně slohovou hodnotu a jsou, v rukou dobrého stylisty, vítaným výrazovým prostředkem. Na věci nic nemění, že tento prostředek bývá, bohužel nezřídka, nadužíván nebo zneužíván.


[1] Tento termín přejímám z Hausenblasovy stati Věty se spojkami kdežto a zatímco v dnešní češtině (Studie ze slovanské jazykovědy, 1958, s. 133—140).

[2] Srov. Fr. Daneš, Vývoj češtiny v období socialismu (Problémy marxistické jazykovědy, 1962, s. 319—332). — Pokud jde o věty našeho typu, viz již Havránkův Vývoj spisovného jazyka českého: „Některé typy vedlejších vět ztrácejí svou pregnantnost a neutralizují se, tak zvláště typ vět podmínkových s indikativem nabývá i významu vět přirovnávacích, ... anebo věty účelové ztrácejí význam finální... “ (s. 144).

[3] V populární zkratce jsem se pokusil osvětlit užívání vět se spojkami aby a když v Jazykovém koutku Literárních novin.

[4] Dále budeme mluvit jen o dějích, budeme tím však rozumět „děje nebo jiné skutečnosti“.

[5] Existují ovšem i jiné konfrontační transformace, jako např. bezpříznakový typ slučovací se spojkou a, výrazy na jedné na druhé straně, naproti tomu atp.

[5a] Proto i pro tento druh konfrontace platí, že je vztahem asymetrickým. Jde totiž o formu vyjádření, a ta zůstává asymetrická.

[6] Bylo by možno uvažovat i o tom, zda tu nespolupůsobí i ta okolnost, že věty se spojkou jestliže mají hypotaktičtější charakter než věty se spojkou zatímco.

[7] Mluvím tu záměrně o transformaci celého souvětí; tradiční větný rozbor, který tu za vztažnou pokládá jen větu první, nevystihuje skutečné syntaktické vztahy. K této problematice se chystám vrátit samostatným článkem.

[8] Novočeská skladba, Praha 1947, s. 373.

[9] Užívám tu kromě materiálu vlastního též excerpčních záznamů pořízených v odd. gramatiky a stylistiky Ústavu pro jazyk český ČSAV.

[10] Zpravidla bývá vyjádřen slovesem dokonavým (což jistě souvisí s výsledkovým odstínem těchto vět).

[11] Nasvědčuje to též tomu, že tu jde o hypotakticky vyjádřenou koordinaci (ve smyslu Šmilauerově); viz o tom ještě dále.

[12] Srov. k tomu článek J. Ružičky Podraďovacia spojka keď (Slovenská reč 21, 1956, s. 339n.) a příslušnou partii Šmilauerovy Novočeské skladby.

[13] Jeví se to ovšem i v tom, že u typu IV sloveso dokonavé bývá ve větě první, řídící.

[14] Dějová současnost se objevuje i u typu III, ale jen ojediněle; srov. např.: „Ptáci oživí zanedlouho naše luhy a háje, zahrady a sady, aby se současně stali jejich ochránci před drobnými škůdci.

[15] Pod tento pojem bych zahrnul ovšem i tzv. nepravé věty vztažné, které mají k našim typům blízko (srov. např. i „Naši vyrovnali v 5. minutě, kdy(ž) N. N. po kopu z rohu poslal míč do prázdné soupeřovy branky)“. Termín sám je však nevhodný, neboť věty vztažné to skutečně jsou (jsou uvozeny vztažným zájmenem), nemají však platnost přívlastkovou; jsou to tedy spíše „nepravé věty přívlastkové“. — Obou termínů užil ve svém článku Nepravé věty vedlejší ve škole (Český jazyk 7, 1957, s 180—187) M. Sedláček.

[16] Je např. častý v próze M. V. Kratochvíla, pro niž je příznačná až barokní ozdobnost.

[17] Toto oslabování významových vztahů mezivětných nemá ovšem místa ve vyjadřování odborném; v něm se jeví naopak potřeba přísněji rozlišovat a jednotlivé prostředky specializovat. Proto také typ se spojkou když se objevuje převážně jen v publicistice a jeho hlavní doménou je sportovní zpravodajství.

Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 3, s. 113-130

Předchozí Oprava

Následující Antonín Tejnor: Bessemerova, Besemerová nebo Bessemerská ocel?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1