K vyjadřování posesivity v dialektech češtiny a v běžném úzu mládeže z oblasti západočeského pohraničí

Jana Nová

[Články]

(pdf)

On possessivity in Czech dialects and the youth vernacular of the west Bohemian border region

The aim of this paper is to present the regional distribution of the possessive genitive (the type bratra syn / syn bratra) in Czech and compare this type with possessive adjectives. The possessive genitive appears to be the only way to express complex possessive phrases in Czech, with the exception of southwest Bohemian dialects, which have a special invariable type of possessive adjective (bratrovo syn) with similar usability. A survey carried out in the west Bohemian border region showed the type bratrovo syn to be highly dominant over the genitive type bratra syn.

Key words: vernacular, dialectology, possessive adjectives, possessive genitive, southwest Bohemian dialects, west Bohemian border region
Klíčová slova: běžná mluva, dialektologie, jihozápadočeská nářeční podskupina, posesivní adjektiva, posesivní genitiv, západočeské pohraničí

0 Úvod

Přídavným jménům přivlastňovacím byla na stránkách Naší řeči věnována pozornost už vícekrát (Prouzová, 1964; Hlavsová, 1982; Svozilová – Uhlířová, 1990; Adam, 2005). Rozšíření jednotlivých typů posesivních adjektiv v nářečích českého národního jazyka známe velmi podrobně zásluhou souborných dialektologických prací[1], zejména 4. svazku Českého jazykového atlasu (Balhar a kol., 1992–2011; dále cit. jako ČJA a číslo svazku). Dalším prostředkem vyjadřování posesivity v češtině je genitiv příslušného jména, umístěný vůči řídícímu členu v postpozici (syn bratra) nebo antepozici (bratra syn). O posesivním genitivu se dosud lingvisté vyjadřovali spíše obecněji a jeho progresivitu ilustrovali nejčastěji příklady z publicistiky; k územnímu rozšíření tohoto prostředku bylo publikováno velmi málo. Cílem našeho článku je představit konkrétní data o výskytu posesivního genitivu na českém jazykovém území a srovnat jeho vyjadřovací možnosti a výskyt v přímé konkurenci s posesivními adjektivy.

V první části se budeme věnovat jihozápadočeským ustrnulým posesivním adjektivům typu bratrovo syn, která vykazují některé společné rysy s posesivním [133]genitivem. Ve druhé části srovnáme vyjadřovací možnosti typu bratrovo syn, posesivních adjektiv se smíšenou deklinací a posesivního genitivu, a dále nastíníme základní jazykovězeměpisný obraz posesivního genitivu a jeho slovosledných variant na českém území, vytvořený na základě dat z výzkumu pro ČJA. V třetí části článku představíme výsledky vlastního dotazníkového výzkumu mluvy mládeže v západočeském pohraničí, který sledoval mimo jiné vyjadřování posesivity, a pokusíme se zhodnotit míru progresivity posesivního genitivu v západočeském regionu.

 

1 Posesivní adjektiva v dialektech češtiny

Posesivní adjektiva jsou v mluvnicích češtiny vyčleňována jako zvláštní typ se smíšenou deklinací podle vzorů otcův, matčin.[2] Ve spisovné češtině se jmenné tvary uplatňují ve všech pádech singuláru (kromě instr.) a dále v nom. a akuz. pl., zatímco v instr. sg. a zbývajících pádech pl. jsou tvary složené. V běžně mluvených projevech jsou složené tvary časté i v jiných pádech, jak konstatuje např. Rusínová v Příruční mluvnici češtiny (2003, s. 284) a nejnověji potvrzuje Mluvnice současné češtiny (Cvrček a kol., 2010, s. 205) na základě dat z korpusu.[3] V dialektech češtiny se jmenné tvary obvykle zachovávají pouze v nom. a akuz. sg. i pl., na severozápadě středočeské nářeční podskupiny zaujímají složené tvary celé paradigma (nom. sg. bratrovej syn, sestřiná dcera; ČJA 4, s. 310–325).

Z popsaného obrazu se vymyká situace v části jzč. nářeční podskupiny, kde se naopak prosadil původní jmenný tvar sg. středního rodu a ustrnul pro všechny pády všech tří rodů a obou čísel: bratrovo, sestřino/-íno syn, dcera, dítě. Územní rozšíření těchto typů není zcela shodné, ČJA je zachycuje následujícím způsobem: Typ bratrovo pro přivlastňování osobám rodu mužského zaujímá celý západočeský úsek jzč. dialektů a v jihočeském úseku zasahuje od východu až na Třeboňsko, nevyskytuje se ovšem na Doudlebsku (ČJA 4, mapy 209–215). Typ sestříno pokrývá západočeský úsek a dále na jihovýchod dosahuje po Strakonice. Tato varianta vznikla zdloužením vokálu v příponě původního tvaru sestřino, který vytváří menší areál severně od Prachatic a Českých Budějovic a jednotlivě se vyskytuje v okrajových západočeských lokalitách (ČJA 4, mapy 216–219). Posesivum tvořené od jmen rodu ženského mělo tedy v 60. letech 20. století v jižních Čechách poněkud menší rozšíření než typ bratrovo a oba tyto jzč. dialektismy tam často koexistovaly s jinými formami, zatímco v západních Čechách šlo zpravidla o jediný prostředek. Podle našich pozorování z Plzeňska [134]je typ bratrovo nyní, na začátku 21. století, zcela běžný i v mluvě nejmladší generace, a proniká dokonce do ustálených propriálních spojení, např. „na Karlovo mosťe“. Typ sestřino/-íno se naopak i u nejstarších mluvčích vyskytuje spíše vzácně a na jeho místě se prosazuje anteponovaný genitiv sestry dcera (Nová, 2008, 2011). Podle některých pozorování se typ bratrovo nově rozšířil i do středních a severních Čech jako expresivní či aktualizační prostředek (Uličný, 2003; ruský slavista Sergej Skorvid uvádí doklady z českého internetu právě ze severočeského regionu – Skorvid, 2012).

Panuje shoda v názoru, že k nahrazení ohebného paradigmatu ustrnulým tvarem na -ovo/-ino/-íno došlo přikloněním k formě neohebného přivlastňovacího zájmena jeho, které je původně genitivem osobního zájmena on (Vachek, 1954; Večerka, 2006). Jak konstatuje Vachek, ustrnulé jzč. posesivum se chová vlastně jako přivlastňovací genitiv (Večerka nazývá tento tvar „posesiv“). „Něco z adjektivní minulosti však […] zůstává i nadále – je to hlavně jeho postavení před určovaným jménem, tak charakteristické pro česká adjektiva […] (a dodejme hned, tak neobvyklé u genitivního neshodného přívlastku)“[4] (Vachek, 1954, s. 182). Vachek upozorňuje na paralelu českého posesivního genitivu s anglickým possessive case John’s, mother’s; Skorvid (2012) připojuje příklady přivlastňování genitivem z němčiny a považuje ustrnulé jzč. posesivum (včetně jeho umístění před rozvíjeným jménem) spolu s dalšími typy posesivních konstrukcí v češtině, slovenštině a lužické srbštině za výsledek kontaktů západoslovanských jazyků s němčinou.[5]

 

2 Posesivní genitiv a složitější posesivní konstrukcev češtině

Posesivní adjektiva a vyjádření posesivního vztahu genitivem jména, jemuž se přivlastňuje, nejsou plně synonymní prostředky. Genitivní tvar lze utvořit od každého jména, kdežto posesivní adjektiva se v češtině (zpravidla) netvoří např. od neuter[6], substantivizovaných adjektiv typu krejčí, hajný nebo feminin zakon[135]čených na -ice, -yně. Je-li jméno, jemuž se přivlastňuje, rozvíjeno dalším přívlastkem, není v soudobé spisovné češtině jiná možnost než kombinovat posesivní adjektivum (nebo zájmeno) a genitiv: kamarád bratrova syna × *bratrova synův kamarád, *bratrův synův kamarád[7]; kabát mé maminky × *mé maminčin kabát; tatínkův portrét Václava od Myslbeka × *tatínkův Myslbekův Václavův portrét (tento příklad podle Piťha, 1991, s. 9). Posesivní genitiv stojí v těchto případech v postpozici vůči řídícímu jménu, jak je pro neshodný přívlastek obvyklé. V uvedených typech konstrukcí, které použití posesivního adjektiva neumožňují, je hodnocen jako neutrální spisovný prostředek. K užívání jednoduchého genitivu na místě dobře utvořitelného posesivního adjektiva mají lingvisté výhrady: „[J]ak se zdá, jde prostě o projev oslabené normy“ (Prouzová, 1964). Konstatují jeho šíření zejména v publicistice a v projevu mladších generací, ale např. i v tak stylově vysokém komunikátu, jakým je překlad liturgických textů (Vachek, 1972). Více než v případě typu bratrův se posesivní genitiv šíří na úkor typu sestřin, který je znevýhodněn hláskovou alternací před předním vokálem i (Hlavsová, 1982). Uličný (2003, s. 160) uvádí, že posesivní genitiv „z mluveného jazyka vytlačil typ babiččiný boty, dědových/-ejch šatů“, a to převážně v oblasti českých nářečí v užším smyslu – jiné práce výskyt této formy nelokalizují. Vachek nepřijímá domněnku, že by k progresi posesivního genitivu v češtině docházelo pod vlivem ruštiny, spíše ji vykládá, stejně jako v případě výše zmíněných jzč. ustrnulých posesiv, jako produkt obecné tendence češtiny odstraňovat posesivní adjektiva, jež se vymykají ze systému neobvyklou deklinací. Pro konstrukce s posesivním genitivem, které mají opačný slovosled než konstrukce s posesivními adjektivy (bratrův syn – syn bratra), nachází i syntaktický argument: „[J]e pak žádoucí, aby označení vlastněného předmětu, jakožto členu určovaného, předcházelo před označením vlastníka, které platí za člen určující“ (Vachek, 1972, s. 148). Podotkněme, že také ostatní citovaní autoři uvádějí vždy postponovaný genitiv a k možnosti jiného slovosledu se nevyjadřují.

O posesivním genitivu v antepozici vůči řídícímu jménu (bratra syn) se v literatuře zmiňují, pokud je nám známo, pouze Voráč (1950, mapa XIV) a Bělič (1972, s. 173). Výskyt této formy uvádějí místy při východní hranici areálu jzč. typu bratrovo/sestřino/-íno (Hořovicko, Příbramsko, okolí Týna nad Vltavou aj.). Anteponovaný genitiv obsazuje slovosledně stejnou pozici jako posesivní adjektivum a přímo mu konkuruje, proto bychom očekávali jeho větší územní rozšíření.

 

[136]2.1 Jazykovězeměpisné rozšíření genitivních a předložkových posesivních konstrukcí

Terénní nářeční výzkum prováděný v 60. a 70. letech 20. století pro ČJA sledoval i genitivní posesivní konstrukce. Z dat získaných při tomto výzkumu vycházíme v dalším textu a v mapových zobrazeních.

Poznámka k metodice: Data byla excerpována z rukopisných dotazníků uložených v archivu dialektologického oddělení ÚJČ AV ČR, v. v. i., v Brně – děkujeme pracovnicím dialektologického oddělení za laskavé zpřístupnění tohoto materiálu. Pracovali jsme především s dotazníkovými položkami č. 2274 „strýc mého muže (mýho mužovo strejček)“ a č. 2275 „bratrův kluk (bratra kluk)“ (ČJA Dodatky, s. 156); pokud se posesivní genitiv nebo jiná posesivní forma objevily u dalších položek zaměřených na posesivní adjektiva, byl tento údaj také využit. Jako informaci o vyšší frekvenci jevu v dané lokalitě vykládáme uvedení posesivního genitivu u více dotazníkových položek, ve více dokladových kontextech u jedné položky, jeho zvýraznění mezi jinými zapsanými posesivními formami nebo výslovnou poznámku „tento typ zde převažuje“ ap. Jsme si vědomi, že taková interpretace nemusí být vždy odpovídající, protože postup explorátorů se mohl mírně odlišovat. Mapová zobrazení dat tedy mohou sloužit spíše k hrubší představě o územním rozšíření sledovaných jevů.

Jednoduchá genitivní konstrukce typu bratra syn / syn bratra byla výzkumem pro ČJA zaznamenána na většině českého jazykového území (mapa 1). Převažuje slovosled bratra syn; postponovaná varianta syn bratra se objevuje roztroušeně (souvisleji zejména na západě Moravy mezi Jihlavou, Znojmem a Brnem, také východně od Příbrami a v okolí Pardubic) a většinou společně s variantou anteponovanou. Jednoduchý genitiv úplně chybí v oblasti nářečí slezských; další nápadná „bílá místa“ pozorujeme v severní části středomoravských nářečí, ve východních Čechách mezi Novou Pakou a Hradcem Králové a poměrně řídce se vyskytuje také v západočeském úseku. I s těmito výhradami hodnotíme jednoduchý posesivní genitiv jako obecně rozšířený jazykový jev, společný českým i moravským nářečím a už v 60. letech 20. století poměrně běžný v mluvě tehdejší starší generace[8], nemůžeme tedy potvrdit ani předpoklad, že by šlo o důsledek vlivu ruštiny nebo jev typický pro mluvu mládeže. Zdůrazněme, že jednoduchý posesivní genitiv (i předložkový, viz dále) vždy koexistuje s posesivními adjektivy, v žádné ze studovaných lokalit tedy není výlučným prostředkem přivlastňování; může však být prostředkem dominantním.[9]

Souhrnné zobrazení jednoduché i rozvité konstrukce s posesivním genitivem (syn bratra, syn mého bratra aj. – mapa 2) je zaměřeno na sledování rozdílu ve slovosledu. Jak už bylo zmíněno, pomocí posesivních adjektiv nelze ve spisovné

 

[137]

Mapa 1 Jednoduchý posesivní genitiv. Podklad mapy převzat z ČJA.

 

Mapa 2 Jednoduchý a rozvitý posesivní genitiv. Podklad mapy převzat z ČJA.

 

[138]

Mapa 3 Předložkové posesivní konstrukce. Podklad mapy převzat z ČJA.

 

češtině rozvitou konstrukci vytvořit a spojení typu *syn mého bratrův nebyla zaznamenána ani v nářečním výzkumu pro ČJA (s výjimkou západočeských dialektů, viz dále). Rozvitý posesivní genitiv tedy zaznamenáváme i tam, kde jednoduchý zachycen nebyl: ve slezské oblasti, v severní části středomoravské oblasti i v celé severovýchodočeské podskupině. V západních Čechách se rozvitý posesivní genitiv vyskytuje častěji než jednoduchý (srov. mapu 1), ale relativně méně než v jiných regionech. Z obou slovosledných variant na českém území výrazně převažuje anteponovaný genitiv, se kterým dosud literatura příliš nepočítala (viz výše kap. 2). Postponovaný genitiv je výrazněji zastoupen ve východní polovině českého jazykového území; zvláště na jihozápadě Moravy, východně od Brna a východně od Ostravy vytváří samostatné areály bez současné přítomnosti anteponované formy.

Vedle bezpředložkového genitivu byly poměrně běžně zaznamenány i předložkové posesivní konstrukce s genitivem, popř. lokálem (mapa 3). Na většině českého jazykového území, srovnatelně četně i v západních Čechách, se mozaikovitě setkáváme se spojením od (mého) bratra syn / syn od (mého) bratra; anteponovaná varianta je rozšířena obecně, postponovaná vytváří souvislý areál především ve slezské oblasti kromě nejvýchodnější části.[10] Konstrukce s před[139]ložkou od chybí v severní části středomoravské oblasti a ve většině svč. nářeční podskupiny, v jejíž východní části se uplatňuje specifická konstrukce typu z (mého) bratra syn. Ve třech moravských lokalitách bylo zachyceno spojení typu po bratru syn, pouze v nerozvité formě.

 

2.2 Rozvité posesivní konstrukce v západočeských dialektech

Jihozápadočeská ustrnulá posesivní adjektiva typu bratrovo/sestřino/-íno se – na rozdíl od situace v dalších nářečích češtiny – uplatňují i v rozvitých konstrukcích. Ustrnulá forma adjektiva se nedostává do tvaroslovného konfliktu s dalšími členy spojení, funguje jako genitiv, který je rovněž tvarově neměnný (srov. Vachek, 1954; Večerka, 2006), proto se může uplatnit i v případech, v nichž by skloňovaný jmenný či složený tvar adjektiva působil neústrojně. Příklady rozvitých konstrukcí uvádí Jaroslav Voráč (1992, „mího strejčkovo louka, naší mámíno bratr“) a hojně se vyskytují v excerpovaných dotaznících ze západočeských lokalit: „Pepíkovo bratrovo žena“ (lokalita č. 302, Chodov), „manželovo kolegovo cera“ (307, Všekary), „naší mámíno sestra“ (315, Nekmíř), „pila toho majitelovo“ (310, Chodská Lhota), „k jeho žeňíno roďičom“ (301, Postřekov), „toho řiďitelovo bratrancovi“ (319, Zemětice), „mužovo prvňího matka“ (321, Ježovy), „vod našeho ďetkovo pluku“ (337, Čížkov) aj. Z celkových 37 západočeských lokalit nebyly konstrukce tohoto typu doloženy pouze v osmi, které leží při východním okraji západočeského úseku. V sousedícím úseku jihočeském je zastihujeme už pouze ve dvou lokalitách: „mího bratrovo chlapec“ (420, Chanovice), „mího taťínkovo bratr“ (446, Hracholusky); zato byl tento typ zachycen Skorvidem u potomků přistěhovalců z jihozápadních Čech na Severním Kavkaze: „tátovo mojeho sestra“ (Skorvid, 2012). V nedávném výzkumu na Plzeňsku (Nová, 2008) byly u staré generace (nad 65 let) zaznamenány např. doklady „Bočkovo ďedovo sestra“, „Strakovo řiďitelovo vnuk“ (Chouzovy). V mluvě mladé generace jsou běžně tvořeny posesivní konstrukce od spojení rodné jméno + příjmení: „Pepovo Mlátkovo sešit“, „Vaškovo Varvařofskího čepice“ (Plzeň). Z uvedených dokladů je zřejmé, že do rozvitých posesivních konstrukcí vstupují ustrnulá posesiva typu bratrovo i sestřino/-íno (druhý typ jsme v takových spojeních recentně už nezaznamenali) a slovosled se může různit; nemáme však dostatek materiálu, abychom mohli vyhodnotit četnost jednotlivých variant.

Shrňme, že ustrnulá posesivní adjektiva umožňují realizovat i rozvité konstrukce, do nichž skloňovaná posesivní adjektiva v soudobé češtině nevstupují; ve srovnání s posesivním genitivem jsou vyjadřovací možnosti ustrnulých posesivních adjektiv stejné. Pohled na územní rozšíření těchto prostředků naznačuje, že v západočeských dialektech byla dána přednost autochtonnímu typu bratrovo syn, a posesivní genitiv šířící se z východnějších částí Čech neměl možnost se výrazněji prosadit.

[140]V další části budeme zjišťovat, jak si ustrnulá posesiva a posesivní genitiv konkurují na „nově obsazovaném území“ západočeského pohraničí.

 

3 Posesivní adjektiva a posesivní genitiv v projevu nejmladší generace v západočeském pohraničí

Proporční zastoupení jednotlivých typů vyjadřování posesivity ukážeme na materiálu z výzkumu běžné mluvy mládeže v západočeském pohraničí (Nová, 2011, 2015), které bylo po 2. světové válce a odsunu německy mluvících obyvatel osídleno nářečně různorodým obyvatelstvem. Výzkum proběhl v letech 2011–2013 mezi 15letými respondenty. Písemný dotazník, zaměřený převážně morfologicky a lexikálně, obsahoval i několik položek sledujících vyjadřování posesivity. Pro analýzu byla použita data od 244 respondentů z lokalit: Stráž, Stříbro, Planá (okres Tachov); Cheb, Teplá (okres Cheb); Chodov, Kraslice, Březová (okres Sokolov); Nejdek, Žlutice (okres Karlovy Vary). Současně byly pořizovány nahrávky volného neformálního rozhovoru respondentů mezi sebou a s explorátorkou, posesivní konstrukce se v nich však vyskytly jen ojediněle.

 

3.1 Přivlastňování osobám rodu mužského životného

Sledována byla realizace spojení nom. sg. m. bráchův počítač, lok. sg. m. na bráchově počítači, nom. sg. f. Karlova holka a akuz. sg. f. Karlovu holku. Respondenti doplňovali do návodných vět vynechanou pozici posesivního adjektiva před řídícím jménem, nebyla jim tedy přímo nabízena možnost změnit slovosled nebo použít předložkovou konstrukci. Výsledky shrnuje tabulka 1:

 

nominativ		lokál
bráchovo p.	146 (65,2 %)	na bráchovo p.	188 (82,5 %)
bráchův p.	57 (25,4 %)	na bráchově p.	19 (8,3 %)
bráchy p.	21 (9,4 %)	na bráchy p.	12 (5,3 %)
		na bráchovým p.	5 (2,2 %)
		na bráchovu p.	3 (1,3 %)
		na bráchovom p.	1 (0,4 %)
součet	224		228
nominativ		akuzativ
Karlova h.	130 (55,1 %)	Karlovu h.	124 (53,2 %)
Karlovo h.	100 (42,4 %)	Karlovo h.	106 (45,4 %)
Karla h.	4 (1,7 %)	Karlovou h.	3 (1,3 %)
Karlová h.	2 (0,8 %)
součet	236		233

Tabulka 1 Přivlastňování osobám rodu mužského životného. Sledovaná spojení bráchův počítač (nom., lok. sg.), Karlova holka (nom., akuz. sg.). Zaznamenané tvary jsou seřazeny podle frekvence sestupně, procentní podíl se vztahuje k celkovému počtu odpovědí na danou dotazníkovou položku (někteří respondenti položku nevyplnili, nebo naopak uvedli více než jednu odpověď).

 

[141]Ve spojení bráchův počítač výrazně převažovaly ustrnulé tvary s koncovým -ovo, v nepřímém pádu ještě více než v nominativu; tvary smíšené deklinace shodné se spisovnou češtinou (bráchův p., na bráchově/-ovu p.) následovaly s velkým odstupem. Ve spojení Karlova holka byly tvary smíšené deklinace posesivních adjektiv zastoupeny oproti ustrnulým tvarům četněji, ale ne natolik dominantně jako v předchozím případě (rozdíly nebyly statisticky testovány). Podíl posesivního genitivu v žádném ze sledovaných případů nepřesáhl 10 % a akuzativní spojení Karla holku nebylo zaznamenáno vůbec. Několik respondentů uvedlo tvary složené adjektivní deklinace na bráchovým/-om p., Karlová h., Karlovou h., které by ukazovaly na vliv nářečního typu se složenou deklinací posesivních adjektiv v celém paradigmatu, jehož areál sousedí se studovanou pohraniční oblastí na východě (ČJA 4, mapy 209–215; viz dále 3.2).

V dotaznících zjištěný výskyt tvarů smíšené deklinace posesivních adjektiv, shodných se spisovnou češtinou, považujeme za výrazně vyšší, než by odpovídalo skutečnému úzu; v nahrávkách mluveného projevu respondentů totiž striktně spisovné tvary, např. koncovky tvrdých adjektiv, byly zaznamenány zcela ojediněle, ačkoli v písemných dotaznících se hojně vyskytovaly odpovědi jako „koberec je celý politý“, „v té nové bundě“ ap. Příklon respondentů k nerealisticky spisovnému vyjadřování byl zřejmě způsoben písemnou formou dotazníku a prostředím školní třídy, kde výzkum probíhal. Naprostou převahu nespisovného a nářečně příznakového tvaru bráchovo v dotaznících hodnotíme tím spíše jako důkaz, že typ bratrovo je v povědomí mluvčích skutečně pevný, a celou pohraniční oblast přinejmenším po Karlovarsko lze právem přičlenit k areálu tohoto jzč. dialektismu, jak to naznačují izoglosy na mapách ČJA (ČJA 4, mapy 209–215). Příčinou častějšího užití skloňovaných tvarů ve spojeních Karlova holka, Karlovu holku může být kromě vlivu spisovné češtiny také shoda koncovky adjektiva a řídícího substantiva.

V nahrávkách mluveného projevu se přivlastňování osobě mužského rodu vyskytlo pouze jednou, a to ve formě nesklonného západočeského posesiva: podle Kosťovo vzoru.

 

3.2 Přivlastňování osobám rodu ženského

Sledována byla realizace spojení nom. sg. f. Katčina bunda, instr. sg. f. s Katčinou bundou, nom. pl. Lenčiny lyže a gen. pl. bez Lenčiných lyží. Zastoupení jednotlivých posesivních forem se od předchozího případu podstatně liší, viz tabulku 2.

Ve všech sledovaných spojeních bylo dominantní přivlastňování genitivem, s odstupem následovaly skloňované tvary posesivních adjektiv. V nominativu pokládáme výskyt tvarů Katčina b., Lenčiny l. znovu za nadhodnocený ve snaze respondentů o spisovné vyjádření. V nepřímých pádech není interpretace slože-

 

[142]nominativ		instrumentál
Katky b.	190 (81 %)	s Katky b.	135 (57 %)
Katčina b.	45 (19 %)	s Katčinou b.	87 (36,7 %)
		s Katčiny b.	8 (3,3 %)
		s Katčino b.	7 (3 %)
součet	235		237
nominativ		genitiv
Lenky l.	165 (70,2 %)	bez Lenky l.	128 (56,4 %)
Lenčiny l.	69 (30,4 %)	bez Lenčiných l.	70 (30,8 %)
Lenčiné l.	1 (0,4 %)	bez Lenčiny l.	15 (6,6 %)
		bez Lenčin l.	14 (6,2 %)
součet	235		227

Tabulka 2 Přivlastňování osobám rodu ženského. Sledovaná spojení Katčina bunda (nom., instr. sg.), Lenčiny lyže (nom., gen. pl.). Zaznamenané tvary jsou seřazeny podle frekvence sestupně, procentní podíl se vztahuje k celkovému počtu odpovědí na danou dotazníkovou položku (někteří respondenti položku nevyplnili, nebo naopak uvedli více než jednu odpověď).

 

ných tvarů jednoznačná. Tvary s Katčinou bundou, bez Lenčiných lyží mohou reprezentovat nejen smíšenou deklinaci (a tím spisovnou češtinu – v tom případě bychom je považovali za nedůvěryhodné), ale i složenou deklinaci v celém paradigmatu. Areál tohoto nářečního prvku má těžiště v severozápadní části středočeské nářeční podskupiny a potenciálně zasahuje i na Karlovarsko a Chebsko (ČJA 4, mapy 216–219; jazykovězeměpisný obraz se liší pro jednotlivé rody podle přivlastňovaného objektu).

Tvary s Katčinou bundou, bez Lenčiných lyží bychom mohli považovat za spisovný prvek, pokud by je respondenti užívali vždy nebo převážně společně s nominativem Katčina bunda, Lenčiny lyže.[11] Párování tvarů nominativu a nepřímého pádu u jednotlivých respondentů zachycuje tabulka 3.

Většina respondentů doplňovala žádané posesivní konstrukce paradigmaticky, až ve čtvrtině případů byl ale pro každý zkoumaný pád volen jiný typ deklinace. Kombinace posesivní genitiv v nom. + složený tvar posesivního adjektiva v gen. nebo instr. byla častější než naopak. Domníváme se, že v nepřímém pádu respondenti váhali nad utvořením požadované odpovědi a jako „nouzové“ řešení volili spíše tvar spisovné češtiny. Pro jasné rozhodnutí, zda se v severní části západočeského pohraničí v současnosti vyskytuje složené skloňování posesivních adjektiv v celém paradigmatu, bychom potřebovali sledovat jiné pády než genitiv a instrumentál.

Ustrnulý nářeční tvar se zakončením -ino byl zachycen pouze v instrumentálu ve spojení s Katčino bundou a celkem u 7 respondentů (3× Stříbro, 1× Planá,

 

[143]nominativ + instrumentál		nominativ + genitiv
Katky + Katky	112 (65,9 %)	Lenky + Lenky	103 (70,1 %)
Katky + Katčinou	50 (29,4 %)	Lenky + Lenčiných	33 (22,4 %)
Katky + Katčino	4 (2,35 %)	Lenky + Lenčiny	6 (4,1 %)
Katky + Katčiny	4 (2,35 %)	Lenky + Lenčin	5 (3,4 %)
součet	170	součet	147
nominativ + instrumentál		nominativ + genitiv
Katčina + Katčinou	34 (79,1 %)	Lenčiny + Lenčiných	33 (60 %)
Katčina + Katky	8 (18,6 %)	Lenčiny + Lenky	11 (20 %)
Katčina + Katčino	1 (2,3 %)	Lenčiny + Lenčiny	7 (12,7 %)
		Lenčiny + Lenčin	4 (7,3 %)
součet	43	součet	55

Tabulka 3 Kombinace tvarů nominativu a nepřímého pádu při přivlastňování osobám rodu ženského. Sledovaná spojení Katčina bunda (nom., instr. sg.), Lenčiny lyže (nom., gen. pl.). Zaznamenané tvary jsou seřazeny podle frekvence sestupně, procentní podíl je počítán v rámci skupiny s týmž tvarem v nominativu. Počet odpovědí pro jednotlivé tvary je nižší než v tab. 2, protože byly vyloučeny dotazníky od respondentů, kteří vyplnili u zkoumaných slov jen jeden ze dvou pádových tvarů.

 

Žlutice, Teplá, Kraslice). Na Plzeňsku jsme tuto formu v aktivním úzu mladých mluvčích nepozorovali, proto je její zachycení v pohraničí pozoruhodné. Nelze vyloučit omyl, ale přinejmenším ve Stříbře, kde se ustrnulý tvar vyskytl opakovaně, považujeme jeho přítomnost za hodnověrnou.[12]

V nahrávkách mluveného projevu jsme zaznamenali 6 případů přivlastňování osobě ženského rodu. Všechny byly realizovány posesivním genitivem: jednoduché konstrukce s genitivem v antepozici (ségry taška, maminky maminka aj.), složená konstrukce s postpozicí (brácha naší učitelky).

 

3.3 Zhodnocení konkurence různých posesivních prostředků v západočeském regionu

Data ze západočeského pohraničí podávají obraz velmi podobný situaci ve vnitrozemí západočeského nářečního úseku. Při přivlastňování životným maskulinům má dominantní postavení ustrnulý nářeční typ bratrovo, a to i u mládeže v pohraničí, v jejímž projevu jde o nejvýraznější západočeský dialektismus. Vzhledem k vysoké frekvenci a přímé územní návaznosti na „domovský“ západočeský areál nemáme důvod uvažovat o expresivním příznaku typu bratrovo, který zmiňuje Uličný (2003) v souvislosti s Prahou a severními Čechami; [144]v západočeském pohraničí pokládáme toto ustrnulé posesivum za neutrální prvek běžné mluvy. Posesivní genitiv byl v západních Čechách zaznamenáván už v 60. letech 20. století, v bezpředložkové formě ovšem nápadně řidčeji než v jiných regionech českých nářečí v užším smyslu, a i v současnosti a v projevu nejmladší generace je oproti typu bratrovo užíván vzácně (v jednotkách procent); na základě analyzovaných dat se zde tedy nejeví jako progresivní. Ustrnulý nářeční typ sestřino/-íno, přivlastňující femininům, naopak během uplynulého půlstoletí takřka vymizel a nahrazuje jej převážně posesivní genitiv, jako jediný zachycený i v mluvených projevech. V pohraničí se mohou řidčeji uplatnit i tvary složené deklinace v celém paradigmatu – typ bratrovej, sestřiná, příznačný pro areál na severozápadě středočeské nářeční podskupiny.

Proč se tolik liší výskyt typů bratrovo a sestřino/-íno? Obecně větší produktivitu přípony posesivních adjektiv -ův/-ov- proti příponě -in- a ustupování druhého typu z úzu konstatují i Vachek (1954) a Hlavsová (1982). K ústupu posesiv s příponou -in- přispívá nutnost hláskové alternace před předním vokálem i, výhodu má tedy posesivní genitiv, který alternaci nevyvolává. Posesivní genitiv a jihozápadočeská ustrnulá posesivní adjektiva sdílejí některé vlastnosti, které mohou být pro uživatele jazyka výhodné: nemění tvar při skloňování a umožňují tvořit rozvité posesivní konstrukce. Posesivní adjektiva typu bratrovo jsou v přímé konkurenci s genitivem pravděpodobně zvýhodněna tvarovou shodou s ustrnulým posesivním zájmenem jeho, kdežto k typu sestřino/-íno příslušející zájmeno její se (kromě sg. f.) skloňuje a tvarová shoda nevzniká.

Můžeme očekávat, že posesivní typ bratrovo se v západních Čechách včetně pohraničí udrží i v budoucnu a bude nadále patřit mezi nejvýraznější dialektismy tohoto regionu.

 

4 Závěr

Ukázali jsme, že přivlastňování genitivem bylo – vedle posesivních adjektiv – už v 60. letech 20. století rozšířeno na většině českého jazykového území; v rozvitých konstrukcích šlo o prostředek téměř obecný, posesivní adjektiva se v nich totiž v nové češtině neuplatňují. Anteponovaná varianta posesivního genitivu (bratra syn, mého bratra syn) byla zachycena výrazně častěji než postponovaná (syn bratra, syn mého bratra), běžná byla i genitivní konstrukce s předložkou od. Nápadně vzácněji byl posesivní genitiv zachycen v oblasti západočeských dialektů, kde je i v současnosti dominantním přivlastňovacím prostředkem nářeční ustrnulé posesivum typu bratrovo syn, schopné realizovat i rozvité posesivní konstrukce. Také v projevu mládeže v západočeském pohraničí na počátku 21. století jsme typ bratrovo syn zaznamenali mnohem častěji než posesivní genitiv. Naproti tomu původní nářeční typ sestřino/-íno dcera v západočeské oblasti silně ustoupil a je nahrazován posesivním genitivem.

[145]Posesivní genitiv se při výzkumu pro ČJA projevil v některých jihočeských a také východomoravských lokalitách jako nejčastější přivlastňovací prostředek, naopak ve slezské oblasti nebyl v jednoduché bezpředložkové formě zaznamenán vůbec. Bylo by zajímavé zjistit, jaká je situace v současnosti.

 

Poděkování

Ráda bych poděkovala dr. Stanislavě Kloferové a dr. Jarmile Bachmannové za velmi ochotné zprostředkování studia dotazníků z archivu dialektologického oddělení a užitečné rady během vzniku této práce, k níž mě podnítila dr. Markéta Ziková. Cennými postřehy k textu přispěli dr. Jan Balhar, Mgr. Veronika Čurdová, Mgr. Zuzana Děngeová, Mgr. Magdalena Kroupová, Mgr. Michaela Lišková a Mgr. Lucie Machálková. Za podnětné připomínky děkuji dvěma anonymním recenzentům. Příspěvek vznikl s podporou projektu MUNI/A/0863/2015 – Čeština v jednotě synchronie a diachronie – 2016.

 

LITERATURA

ADAM, R. (2005): Máte něco proti mámině sezení v tátovu křesle? (Dativ a lokál singuláru maskulina a neutra přídavných jmen přivlastňovacích). Naše řeč, 88, s. 67–70.

BALHAR, J. a kol. (1992–2011): Český jazykový atlas 1–5, Dodatky. Praha: Academia.

BĚLIČ, J. (1972): Nástin české dialektologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

CVRČEK, V. a kol. (2010): Mluvnice současné češtiny 1. Jak se píše a mluví. Praha: Karolinum.

ČIŽMÁROVÁ, L. (2001): K nářeční morfologii kolektivního označení rodiny v češtině. Naše řeč, 84, s. 206–212.

HLAVSOVÁ, J. (1982): K některým místním (nářečním) rozdílům v tvoření vztahových adjektiv v češtině. Naše řeč, 65, s. 196–204.

LAMPRECHT, A. a kol. (eds.) (1976): České nářeční texty. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

NOVÁ, J. (2008): Nářečí ve vybraných obcích na jihovýchodním Plzeňsku. Nepublikovaná diplomová práce. Brno: Ústav českého jazyka FF MU. Dostupná online na < https://is.muni.cz/th/106015/ff_m_b1/ >.

NOVÁ, J. (2011): Současný stav nářečí na jihovýchodním Plzeňsku a připravovaný výzkum mluvy mládeže v západočeském pohraničí. In: Z. Holub – R. Sukač (eds.), Dialektologie a geolingvistika v současné střední Evropě. Frýdek-Místek: Kleinwächter a Slezská univerzita v Opavě, s. 70–77.

NOVÁ, J. (2015): Selected morphological features in the common speech of the young generation in the border zone of west Bohemia. In: Z. Holub – H. Chýlová – J. Chýla (eds.), Dialektologie a geolingvistika v současné střední Evropě II. Opava: Slezská univerzita v Opavě, s. 87–99.

PIŤHA, P. (1991): K popisu přivlastňovacích adjektiv I. Slovo a slovesnost, 52, s. 4–9.

PROUZOVÁ, H. (1964): Přivlastňovací přídavná jména na -ův, -in v současné češtině. Naše řeč, 47, s. 129–142.

RUSÍNOVÁ, Z. (2003): Smíšená deklinace adjektiv. In: P. Karlík – M. Nekula – Z. Rusínová (eds.), Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 283–284.

SKORVID, S. (2012): Tátovo mojeho sestra. Slavia, 81, s. 433–446.

[146]SVOZILOVÁ, N. – UHLÍŘOVÁ, L. (1990): Přivlastňovací 2. pád versus přídavné jméno (individuálně) přivlastňovací (10 stupňů Celsia). Naše řeč, 73, s. 11–17.

ULIČNÝ, O. (2003): K deflektivizačním tendencím ve slovanských jazycích. In: I. Pospíšil – M. Zelenka (eds.), Česká slavistika 2003. České přednášky pro XIII. mezinárodní kongres slavistů, Ljubljana 15.–21. 8. 2003. Praha: Academia, s. 155–163.

VACHEK, J. (1954): K problematice českých posesivních adjektiv. In: J. Bělič – M. Dokulil – K. Horálek – A. Jedlička (eds.), Studie a práce linguistické I. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, s. 171–189.

VACHEK, J. (1972): Ještě k osudu českých posesívních adjektiv (Glosa k pohybu v českém tvarosloví). Slovo a slovesnost, 33, s. 146–148.

VEČERKA, R. (2006): Poznámky k vyjadřování posesivity u zájmen 3. osoby v češtině. Linguistica online [online]. Brno: Ústav baltistiky a jazykovědy FF MU. Cit. 2014-12-15. < http://www.phil.muni.cz/linguistica/art/vecerka/vec-001.pdf >.

VORÁČ, J. (1950): K jazykovému zeměpisu Čech. Sousedovo brambory, Novákojc a p. v českých nářečích jihozápadních. Naše řeč, 34, s. 92–97.

VORÁČ, J. (1955): Česká nářečí jihozápadní I. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd.

VORÁČ, J. (1992): Nářečí. In: L. Klimeš a kol., Západočeská vlastivěda – Jazyk. Plzeň: Západočeské nakladatelství, s. 67–103.

VORÁČ, J. – MAZLOVÁ, V. (1950): O dnešním stavu nářečí na bývalém menšinovém ostrůvku stříbrském. Naše řeč, 34, s. 13–19.

---

[1] Základními pracemi jsou stále Nástin české dialektologie Jaromíra Běliče (1972, zejm. s. 171–173) a České nářeční texty (Lamprecht a kol., 1976); pro západočeské dialekty pak studie Jaroslava Voráče (1950, 1955, 1992).

[2] V dalším textu používáme vzorová spojení bratrův syn, sestřina dcera. Typové konstrukce píšeme běžným pravopisem, citátové doklady z jazykového materiálu zapisujeme podle zvyklostí české dialektologie a v uvozovkách.

[3] V našem výzkumu jsme s jazykovými korpusy nepracovali, opíráme se pouze o data z přímého nářečního výzkumu a z publikované dialektologické literatury.

[4] O slovosledu posesivních konstrukcí s genitivem pojednáme dále v části 2.

[5] Hornolužickosrbský doklad „to je wot teje stareje žony tón płašč“ (podtrženo JN; vedle většinového „to je tej starej žone woblek“ – „to je kabát té staré ženy“; cit. sec. podle Skorvid, 2012, tam ze Sorbischer Sprachatlas 15, Bautzen, 1996, s. 68, 70) považuje Skorvid za přímou reflexi německé přivlastňovací konstrukce s předložkou von. Jak ukazujeme dále na mapě 3, posesivní konstrukce s předložkou od je rozšířená i na většině českého jazykového území a totéž lze říci o bezpředložkovém posesivním genitivu (mapa 1), který by podle Skorvidových vývodů tím spíše měl být produktem vlivu němčiny. Poměrně striktní omezení ustrnulých posesiv typu bratrovo/sestřino/-íno na západní Čechy a část jižních Čech v nás vzbuzuje spíše pochybnost, proč by se územní výskyt tohoto typu a dále dvou typů genitivní posesivní konstrukce (bezpředložkového a předložkového) tolik lišil, mají-li všechny tři společný původ v kontaktech češtiny s němčinou.

[6] Hlavsová (1982, s. 201) uvádí pro severovýchodočeské dialekty typ ďoučeťin svetr.

[7] Takové konstrukce jsou doloženy ve starší češtině, např. dvór králóv Václavóv (Vachek, 1972, cituje tento doklad podle starších prací F. Trávníčka a J. Gebauera); Svozilová a Uhlířová (1990, s. 14) uvádějí příklady tohoto typu ve zbytcích ze současné slovenštiny (starého otcova fajfka) a z horní lužické srbštiny; další doklady ze staré češtiny a dalších slovanských jazyků, zejména slovenštiny a lužické srbštiny, připojuje Skorvid (2012).

[8] Srov. metodiku ČJA: hlavními informátory byli mluvčí narození před 1. světovou válkou, v době výzkumu starší než 65 let (ČJA 1, s. 19).

[9] Např. k lokalitě 453 (Staňkov) explorátor v dotazníku poznamenal: „Při zdejším střetání typů (sklon. jm., skl. slož. a neskl. ustr.) velmi častý způsob právě vazba s genitivem.“

[10] Podobné rozšíření má ve slezské oblasti konstrukce typu od Nováka, od Tichého namísto rodinných jmen typu Novákovi, Tichých – ČJA 4, mapy 222–226; Čižmárová (2001) zdůrazňuje, že daný prostředek bývá v západní části slezských dialektů užíván i jako nedubletní, výhradní.

[11] Za upozornění na tuto možnost děkujeme jednomu z anonymních recenzentů článku.

[12] Respondenti ze Stříbra uváděli i v dalších dotazníkových položkách jihozápadočeské nářeční formy častěji než respondenti z ostatních lokalit; stříbrský nářeční ostrůvek je v české dialektologii dobře známý (srov. např. Voráč – Mazlová, 1950).

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1
nova@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 99 (2016), číslo 3, s. 132-146

Předchozí Vojtěch Veselý: Ke zpracování některých významových druhů číslovek ve výkladovém slovníku

Následující Lenka Procházková: Amerikanizace českých příjmení na území Chicaga