Přivlastňovací 2. pád versus přídavné jméno (individuálně) přivlastňovací (10 stupňů Celsia)

Naďa Svozilová, Ludmila Uhlířová

[Články]

(pdf)

-

Problematice přídavných jmen přivlastňovacích (posesívních adjektiv, posesív) a jejich konkurenci s přivlastňovacím druhým pádem (genitivem) byla v české lingvistice věnována pozornost již vícekrát.

Přímo na stránkách Naší řeči se jimi velmi podrobně zabývala H. Prouzová (1964; speciální otázky řešila táž autorka v krátkém příspěvku 1986), a dále J. Hlavsová (1982), na jiných místech pojednali o přivlastňovacích adjektivech J. Vachek (1954; 1972), J. Petr (1971), L. Uhlířová (1987; 1988), M. Ludvíková — L. Uhlířová (v tisku) a další autoři. Z hlediska kodifikačního má zásadní význam stať J. Novotného (1979), přinášející konkrétní návrh na do[12]plnění současné kodifikace tak, aby se poměrem genitivu versus (dále vs.) přivlastňovací adjektivum nerozcházela se současným územ.[1]

Náš příspěvek se zabývá pouze jediným, od běžných případů uvedené konkurence odlišným případem stupňů Celsia vs. Celsiových stupňů. Dnes se využívá obou podob, podoby s genitivem i podoby s přivlastňovacím adjektivem. Obě konstrukční podoby nejsou však volně záměnné. Neliší se sice významově, ale je mezi nimi rozdíl distribuční povahy — každá je totiž vázána na jiné syntaktické a kontextové okolí. Tento případ je svým způsobem v češtině výjimkou, protože jinak se případy toho typu, kde jde o vztah původství, autorství, o vztah mezi objevitelem a jeho objevem, prvním tvůrcem a jeho výtvorem apod. řeší většinou ve prospěch posesívního adjektiva — máme např. Newtonův zákon, Morseova abeceda, Ludolfovo číslo ap., a nikoli zákon Newtona, abeceda Morsea atd. Stupeň Celsia je ovšem zcela běžný. — Při rozboru tohoto zajímavého případu jsme měli příležitost podívat se na vztah uvedených dvou jazykových prostředků vyjadřujících přivlastňování (vhodnější je tu mluvit o přináležitosti, a i to je ovšem ve velmi širokém smyslu) v poněkud obecnějších souvislostech.

V obecném případě o užití jedné z alternativ, tj. buď posesívního adjektiva na -ův (popř. -in, je-li posesívní adjektivum utvořeno od substantiva ženského rodu), anebo genitivu substantiva, rozhoduje souhra několika činitelů různé povahy, s nestejnou mírou závažnosti i závaznosti. Ty byly v pracích výše citovaných podrobně popsány. Než přistoupíme k výkladu našeho konkrétního příkladu, pokusíme se stručně shrnout nejdůležitější z nich; blíže se zastavíme u těch činitelů, kterým bylo v publikovaných pracích věnováno méně pozornosti.

[13]1. Činitele slovotvorné

a) Posesívní adjektiva se v češtině tvoří od vlastních jmen, příjmení a od příbuzenských jmen, méně často od obecných názvů živých bytostí. Jen zcela výjimečně lze utvořit posesívní adjektivum od názvu neživé bytosti, je-li personifikována. Netvoří se od neuter.[2] Zásadně se tvoří jen od jmen v jednotném čísle (viz zde 3b).

b) Možnost utvoření posesívního adjektiva závisí na formální podobě základového substantiva; netvoří se např. od substantivizovaných adjektiv typu Novotný, od substantiv na -yně a od některých dalších skupin. Přípona -ův je v dnešní češtině výrazně produktivnější než přípona -in.[3]

2. Činitele syntaktické

a) V dnešní češtině (na rozdíl od češtiny staré, srov. Vachek, 1954, d. cit. v pozn. 1) není posesívní adjektivum schopno vázat na sebe rozvíjející člen. Za pozornost stojí, že na rozdíl od češtiny si tuto schopnost do dnešní doby zachovala, byť v omezené míře, např. slovenština ve spojeních jako starého otcova fajka, nebohého Pichandova frajerka apod.[4]

b) Na rozdíl od všech ostatních adjektiv má posesívní adjektivum schopnost být antecedentem (předním členem) v anaforické posloupnosti. Lze ho totiž pronominalizovat (kontextově nahradit) osobním nebo ukazovacím zájmenem, zatímco ostatní vztahová adjektiva pronominalizovat nelze. Srov. To jsou dědečkovy brýle. Ten se jich nahledal! (dědeček → ten) nebo To jsou dědečkovy brýle. On si je tam položil, (dědeček → on).[5] Tato význačná syntaktická vlastnost značně [14]rozšiřuje možnosti užívání posesívních adjektiv a je tak jakousi protiváhou syntaktického omezení uvedeného výše sub 2a.

c) Pokud jde o pozici v syntaktické struktuře, vyplývá už ze vztahové povahy posesívních adjektiv, že podobně jako všechna ostatní vztahová (relační) adjektiva, také posesíva budou ve větě obsazovat především primární syntaktickou pozici, tj. pozici atributivní (v sekundární, predikativní pozici se vyskytují především adjektiva jakostní). Přesun samotného posesívního adjektiva do pozice predikátu, a tedy syntagmatické odtržení ‚příznaku‘ od příslušného ‚nositele‘, k němuž může dojít z důvodů sdělné aktualizace příznaku, je záležitostí celkem okrajovou; říkáme raději To jsou Nerudovy verše než Ty verše jsou Nerudovy. Konkurence posesívního adjektiva s holým genitivním substantivem v pozici predikátu souvisí se sémantikou nominální fráze: Vyjadřuje-li posesívní adjektivum individuální vlastnictví (viz též níže sub 3), např. Ten šátek je babiččin ve významu ‚Ten šátek patří babičce‘, konkuruje posesívní adjektivum se substantivem v genitivu, tedy Ten šátek je babičky. V predikátu je zdůrazněn právě význam aktuální posesívnosti. Má-li posesívum význam jiný než vlastní posesívní, konkuruje s ním v mnoha případech spíše konstrukce předložková: Tyhle verše jsou Nerudovy, Tyhle verše jsou od Nerudy. Navíc povědomí rodilých mluvčích se v názoru na přijatelnost holého posesívního adjektiva i holého genitivního substantiva v predikátové pozici liší; v běžně mluveném jazyce jsou zřejmě přijatelnější než v psané spisovné češtině. V obecné češtině, popř. v některých nářečích, má ovšem posesívní adjektivum „dlouhou“ podobu babiččinej apod.

d) Konkrétní konstrukční rysy se dále uplatňují např. tam, kde nominální konstrukce obsahuje současně vztah subjektový a objektový, i v jiných případech (podrobněji viz zejm. Prouzová, 1964, d. cit. na začátku článku).

3. Činitele sémantické

a) Jak známo, posesívní adjektiva jsou schopna vstupovat do různých sémantických relací vůči svému dominujícímu substantivu. Vyjadřují nejen vztah mezi vlastníkem (posesorem) a vlastněným předmětem (posesem) (dědečkova hůl, Evin klobouk — to jsou posesíva ve vlastním slova smyslu), ale též relaci původce, autora, agentu, nositele stavu, nositele vlastnosti, patientu, nositele okolnosti atd. vůči relatu (Nerudovy básně, maminčino pohlazení, přítelova rada, dědečkova nemoc, skladatelovo rodiště …). Genitiv proniká více u těch no[15]minálních konstrukcí, které vyjadřují jiné vztahy než vlastně posesívní, např. autorův záměr — záměr autora atd.

b) Posesívní adjektivum odkazuje zpravidla jen k jedinečnému (proto se tvoří jen od substantiv v jednotném čísle!) a určenému individuu. Má v nominální konstrukci obdobnou funkci jako zájmeno určité: chlapcovy oči = oči toho chlapce. Naproti tomu neurčitá (indefinitní) nominální konstrukce může mít jen podobu s genitivem: oči (nějakého) chlapce. Tak např. proti definitní posesívní konstrukci Napoleonovo tažení Evropou máme genitivní konstrukci Vyznání Napoleona (titulek fejetonu) s významem ‚vyznání (nějakého) člověka, který se chová jako Napoleon‘.

Jen okrajově se posesíva odvozená od obecných názvů živých bytostí objevují také v nominálních konstrukcích generických (druhových), např. Jsou pohledy, které nezachytí ani paleta malíře, ani slovo básníkovo. Nejde však o užití omezená výlučně na jazyk knižní a básnický; doloženo je též např. v encyklopedickém hesle žehlička lyžařská, součást lyžařovy výzbroje, v titulu odborné publikace Alpinkářův svět, na začátku anekdoty (Povídá lordův přítel…) a jinde. U takto užitého posesíva ustupuje rys jedinečnosti, zachovává se však rys určenosti, totiž té určenosti, která zahrnuje nikoli konkrétního jedince pojmenovaného daným jménem, ale všechny jedince jím pojmenovatelné. — Zdá se, alespoň podle našich pozorování, že posesívních adjektiv užitých v generickém významu v současné češtině přibývá, a to zejména ve sféře tzv. věcného vyjadřování.

c) Zatímco u vlastních jmen je rys jedinečnosti dán už v samé jejich pojmenovací podstatě, u obecných jmen je užití s významem jedinečnosti jen jedním z možných užití. Aby mluvčí užil posesíva odvozeného od jména obecného, musí si přítomnost rysu jedinečnosti v každém konkrétním případě vždy znovu uvědomit. Jinak se sémantický protiklad jedinečnosti/nejedinečnosti setře — mluvčí užije přivlastňovacího genitivu. Už z tohoto důvodu je přirozené, že jsou v jazycích produktivnější a uchovávají se snáze posesíva odvozená od jmen vlastních než od jmen obecných.

4. Činitel slovosledný

Slovosledně více vpravo stává zpravidla ten z obou členů posesívního syntagmatu, který vyjadřuje důležitější informaci. Je-li tímto členem jméno označující ‚vlastníka (původce)‘, může se mluvčímu jevit přirozenější (a také „výraznější“ — srov. Novotný, s. 184) postponovat (klást na druhé místo) genitiv substantiva než postponovat posesívní adjektivum; takové spojení jako ze zápisníku reporté[16]rova dnes už může působit trochu knižně (srov. zde ještě dále). Často tu pak raději, pokud je to možné, klademe „bližší“ určení: ze zápisníku našeho reportéra, šátek naší babičky apod.

Vraťme se nyní k našemu konkrétnímu případu, ke konstrukci deset stupňů Celsia. Je zvláštní tím, že k jejímu výkladu výše probrané činitele i přes svou početnost a rozmanitost nepostačují. U stupňů Celsia jde totiž pravděpodobně o zcela ustálené zkrácené (či zkratkovité) znění formulace deset stupňů podle Celsiovy stupnice (// podle Celsia). Vztah ‚autorství‘, ‚původství‘ není vlastně mezi výrazy Celsius a stupeň (na stupnici), ale mezi výrazy Celsius a stupnice. V této souvislosti je rovněž pozoruhodné, že se mnohdy — a v běžně mluveném jazyce téměř pravidlem — genitiv Celsia prostě vynechává, neuvádí se (Kolik je tam stupňů? — Venku je asi deset stupňů.)

Tím vším se náš výraz podstatně liší od výše jmenovaných Newtonův zákon, Morseova abeceda apod. Odlišné sémantice tohoto výrazu odpovídá odlišný způsob jejího vyjádření. Zcela vžité je znění Dnes má být deset stupňů Celsia; Dnes má být deset Celsiových stupňů by znělo nepřirozeně. (Přesto se s podobnými formulacemi můžeme v praxi setkat např. v některých učebnicích přírodovědy, kde se tento — vlastně „obrácený“ — způsob víceméně předepisuje.)

Zároveň je pro náš příklad rozhodující i požadavek slovosledného souladu mezi psanou značkou 10 °C a jejím čtením: zachováváme lineární pořadí všech neslovních symbolů a čteme deset stupňů Celsia. Tuto podobu uvádí jako jedinou také Slovník spisovného jazyka českého (Praha 1960—1971) u hesla Celsius, rovněž tak Pravidla českého pravopisu (Praha 1983), a stejně i publikace Z. Kosa Zkratky, značky, akronymy (Praha 1983, s. 54). Je plně vžitá i ve veřejných odborných mluvených projevech, např. právě v televizních a rozhlasových předpovědích počasí. Psanému značkovému symbolu tedy odpovídá jednotné čtení, a to čtení formálně nejjednodušší, tj. takové, při kterém čtený symbol C zůstává tvarově stále týž, i když se mění jeho syntaktické okolí, tedy deset stupňů Celsia, při deseti stupních Celsia atd.

Naproti tomu posesívní konstrukce Celsiův stupeň nebo stupeň Celsiův (při současném uvádění např. stupně Fahrenheitova) se užívá v podstatě jen mimo konkrétní číselná spojení. Můžeme se s ní setkat např. při výkladech příslušného pojmu nebo v definicích: Jednotka pro měření teploty se nazývá Celsiův stupeň. Celsiův stupeň je vedlejší jednotkou teploty v soustavě SI; jednotka Celsiův stupeň je rovna [17]jednotce kelvin atd. Postavení posesíva za substantivem působí (mimo simultánní užití s jinými stupni) dnes již knižně, dáváme proto spíše přednost slovosledu Celsiův stupeň před slovosledem stupeň Celsiův.

Posesívního adjektiva Celsiův užíváme ovšem mimo spojení se substantivem stupeň běžně jako jediné náležité podoby všude tam, kde dominující adjektivum je holé (viz pravidlo uvedené výše sub 2a), tedy Celsiova stupnice, Celsiův teploměr. V těchto případech jde o podobný vztah „autorství“ jako u typu Archimedův zákon, Pythagorova věta. Neříkáme zákon Archimeda, věta Pythagora, ani stupnice Celsia, teploměr Celsia.

Čtení značkového výrazu stupeň Celsia je tedy vlastně jen zdánlivou výjimkou z výše uvedených obecných principů konkurence posesívních adjektiv se substantivním genitivem přináležitosti.

Dodejme, že způsoby jazykového vyjadřování obsahové kategorie posesivity (šíře: přináležitosti) jsou v češtině — podobně jako v dalších slovanských jazycích (srov. o tom např. Petr, 1971, d. c. v pozn. 1) v dlouhodobém vývojovém pohybu. S holými přivlastňovacími přívlastky vyjádřenými substantivem v genitivu se v současném jazykovém úzu setkáváme stále častěji, a to jak v projevech mluvených, tak i psaných, např. publicistických, ale i v uměleckém stylu. Srov.: světový rekord Martynova, stříbro Putny, úspěšný debut Zídka, dům postavený podle plánů Dienzenhofera; srov. též při „skutečném“ přivlastňování: Modrá blůza domovníka skoro splývala s barvou řeky (B. Hrabal). Dosavadní vývoj ukazuje, že jde o progresívní formu vyjadřování (viz též Novotný, d. cit. v pozn. 1). Jako katalyzátor uvedeného vývoje působí mimo jiné i ruština, v níž posesívní adjektiva ustoupila na periferii jazykového systému podstatně více než v češtině, srov. rusky sočinenija Lenina — česky Leninovy spisy, v úzu též spisy Lenina.

Uzavíráme tedy: Značkové spojení typu 10 °C čteme jako deset stupňů Celsia. Genitiv Celsia je v tomto spojení zcela vžitý, je tu i plně logický (ustálené spojení stupeň Celsia svým způsobem odpovídá mezinárodní značce °C, je to vlastně čtení této značky v tom sledu, jak je napsána), a jeho užívání nelze pokládat za narušení spisovné normy. V kontextu všech činitelů, které jsme uvedli jako důležité pro konkurenci adjektivních a genitivních posesívních konstrukcí, představuje genitiv Celsia sice zvláštní případ, ale případ odůvodněný, který navíc není v rozporu s celkovými vývojovými tendencemi v užívání posesívních adjektiv a v jejich konkurenci s genitivem substantiva v současné češtině.

---

[1] H. Prouzová, Přivlastňovací přídavná jména na -ův, -in v současné češtině, NŘ 47, 1964, s. 129—142; Umělčin životopis?, NŘ 69, 1986, s. 54—55. — J. Hlavsová, K některým místním (nářečním) rozdílům v tvoření vztahových adjektiv v češtině, NŘ 65, 1982, s. 196—204. — J. Vachek, K problematice českých posesívních adjektiv, Studie a práce lingvistické 1, Praha 1954, s. 171—189; Ještě k osudu českých posesívních adjektiv (Glosa k pohybu v českém tvarosloví), SaS 33, 1972, s. 146—148. — J. Petr, Posesívní adjektiva v současné polštině, SlavPrag XIII, 1971, s. 33—44. — L. Uhlířová, Knížka o slovosledu, Praha 1987, s. 47—50; Slovanská posesívní adjektiva jako gramatický prostředek vyjadřování určenosti, Slavia 57, 1988, č. 2, s. 138—151. — M. Ludvíková — L. Uhlířová, On the semantics of possessive adjektives in Czech, Prague studies in mathematical linguistics 11 (v tisku). — J. Novotný, Genitiv v současné spisovné češtině z hlediska její normy a kodifikace, sb. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 179—186.

[2] Výjimkou je příjmení odvozené od neutra dítě: manželé Dítětovi. Slovotvorné omezení posesívních adjektiv na maskulina a feminina je celoslovanské, pouze horní lužičtina pravidelně tvoří posesívum též od jediného neutra, a to právě od neutra dítě (srov. H. Fasske — F. Michałk, Grammatik der Obersorbischen Schriftsprache der Gegenwart, Morphologie, Bautzen 1981).

[3] Retrográdní slovník současné češtiny (M. Těšitelová — J. Petr — J. Králík, Praha 1986) uvádí přibližně dvacetkrát více hesel na -ův než na -in. V tomto ohledu se čeština odlišuje od některých jiných slovanských jazyků; např. v současné ruštině je naopak sufix -in produktivnější než -ov (srov. T. Mološnaja, Pritjažateľnyje prilagateľnyje v slavjanskich jazykach, Săpostavitelno ezikoznanie 12, 1987, č. 6, s. 5—12).

[4] Tato schopnost je dodnes plně živá již jen v jediném slovanském jazyce, a to v horní lužičtině (srov. Fasske, d. cit. v pozn. 2).

[5] Anaforické zájmeno osobní nebo ukazovací referuje vlastně k substantivu, které je slovotvorným základem posesívního adjektiva. Právě tato vlastnost vedla některé slavisty k tomu, aby vyčlenili posesívní adjektiva jako samostatný slovní druh, odlišný od adjektiv. Srov. zejm. Fasske, d. cit. v pozn. 2; některé Fasskovy myšlenky rozvinul na širším slovanském materiále G. G. Corbett, The morphology/syntax interface: evidence from possessive adjectives in Slavonic, Language 63, 1987, č. 2, s. 299—345.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 1, s. 11-17

Předchozí Jaroslav Hubáček, Zdeněk Sladovník, Šárka Sladovníková: Analýza sloves v podnikovém organizačním řádu

Následující Růžena Šišková: Typologie jednoduchých slovesných vět v češtině v porovnání s ukrajinštinou