O dnešním stavu nářečí na bývalém menšinovém ostrůvku stříbrském

Jaroslav Voráč, Věra Mazlová

[Články]

(pdf)

-

Při výzkumu českých nářečí metodou dotazníkovou, který se právě provádí (viz Naše řeč 33, 1949, str. 29—31), ověřuje Ústav pro jazyk český se souhlasem dialektologické komise České akademie určité vybrané dotazníky přímo na místě samém, jak se odborně říká „v terénu“. Hustá dotazníková síť, jež přináší celkový pohled na zeměpisný rozsah jevu, vyztužuje se takto řidší soustavou opěrných bodů, ověřovaných přímo dialektologickými pracovníky ve funkci t. zv. explorátorů.

Při výběru zkoumaných osob (subjektů) dává se přednost lidem trvale v místě usedlým, jejichž oba rodiče pocházejí z obce nebo z blízkého okolí. Nejvhodnější k tomuto účelu bývají osoby bez vzdělání, ale s přirozenou inteligencí. Protože se v české oblasti zachovává nářečí většinou u starší generace, byly podle toho voleny i zkoumané osoby. Nevylučují se však překvapení. Tak na př. dvaačtyřicetiletý sedlák v Sulislavi bez vzdělání, primitivnější, zachovává lépe nářečí než jeho dvaasedmdesátiletý otec, vzdělaný a sčetlý. Dobrými udržovatelkami nářečí bývají zvláště ženy, neboť jejich jazyk není narušen tak častým pobytem ve světě jako u mužů. — Náš výzkum nezapomíná na to, že i na našem venkově probíhá hluboký přelom sociálně hospodářský, který bude mít příslušný odraz v jazyce; právě proto je důležité zachytit předchozí stav, bez jehož znalosti nebylo by možno postřehnout ani změny podmíněné uvedeným přelomem.

Při ověřování dotazníků přímou metodou navozuje se vždy hovorem situace tak, aby subjekt reagoval pokud možno spontánně. Otázky se nezaměřují přímo na jazykový jev, nýbrž na věc, jejíž slovní označení je nositelem hledaného jevu; ukazuje se na předměty, užívá se opisu, znázornění posuňky, mimikou atd. Vyplácí se držet se [14]konkretnosti a zachovávat logickou souvislost věcí, pokud to jde. Práci v terénu značně ulehčují vyplněné dotazníky, neboť se otázky mohou soustředit na jevy, v nichž se odpovědi dotazníků neshodují nebo na něž laičtí vyplňovatelé nebyli s to uspokojivě odpovědět.

Cílem jedné z pěti cest, jež byly dosud podniknuty (v r. 1949), byl bývalý menšinový ostrůvek stříbrský. Je to zbytek původního souvislého českého osídlení západních Čech, jenž odolal germanisaci, šířící se v těchto krajích rychle hlavně od 17. století. Ještě v polovině minulého století sahal až k Otročínu a Milíkovu za Stříbrem. Do roku 1880 si zachovalo českou většinu 5 obcí: Sulislav (zkratka Su), Vranov (zkratka Vr), Svinná (zkratka Sv), Sytno a Butov. Z nich zůstala do převratu roku 1918 v českých rukou toliko Sulislav. Vedle Sulislavi udržely se silné české menšiny ve Svinné a Vranově.[1] Dnes je tato oblast osídlena převážně novým obyvatelstvem. Největší počet původního obyvatelstva má Sulislav, méně už Vranov a Svinná.

Při zájezdu do této oblasti šlo o to zjistit nynější stav starého nářečí[2] po politických změnách i po značných přesunech obyvatelstva. Později bude tato oblast vhodná pro zkoumání toho, jak se odrazí jazykový přínos nové kolonisace ve stavu původního nářečí; tím bude v této oblasti ještě složitějším, ale vděčnějším úkolem sledovat tyto změny spolu se změnami podmíněnými přelomem sociálním.

Oblast je zajímavá i po stránce sociální. Není to kraj čistě zemědělský. Obyvatelstvo, z něhož byly subjekty vybrány, skládá se převážně ze dvou vrstev: selské (rody někdy až 300 let v místě usedlé) a chalupnicko-hornické. Nářečí ve smyslu zeměpisném udržují nejen sedláci a zemědělští dělníci, nýbrž i horníci, ovšem jen pokud zůstávají ve spojení s půdou, tedy ti, kteří kromě hornického zaměstnání obdělávají ještě svá pole. U horníků průmyslových, kteří žijí jako bezzemkové v blízkosti šachet, se nářečí zeměpisné téměř úplně stírá.

Po jazykové stránce náleží stříbrský ostrůvek k nejzajímavějším a nejstarobylejším oblastem jihozápadního nářečního celku. Setkáme se tu s převážnou většinou znaků, jež charakterisují celé toto širší území. Mnohé z těchto rysů se však vyskytují na stříbrském ostrůvku důsledněji a na hojnějším počtu slov než v ostatní širší oblasti jihozápadní. Kromě těchto jevů obecně jihozápadních vyznačuje se však ostrůvek stříbrský některými starobylými zvláštnostmi, jimiž se [15]začleňuje do pásu okrajových nářečí českých a které tedy svědčí o dávné přímé souvislosti s Manětínskem i s Chodskem, přervané teprve později německou kolonisací.

I. Všimněme si z ověřených dotazníků stručně alespoň některých hlavních znaků, jimiž se ostrůvek stříbrský řadí do celé širší oblasti jihozápadní.

Jako v nářečích jihozápadních, bývá často i na stříbrském ostrůvku zejména po měkkých souhláskách a místo e: čalo, fčala, řešato, pšano, žabro, jahla, (h)řablo.

Rovněž rozdílné vyrovnávání přehlásky a > ě, á > í uvnitř slova se projevuje stejně jako v ostatní oblasti jihozápadní, tedy začel, tříst, zíblo, nažíl.

Doklady na ou za spisovné ů z původního ó žijí důsledně i na ostrůvku stříbrském jako v převážné většině jihozápadní oblasti: touňe, poučet, roužnout.

Rovněž se tu mění podobně jako v jihozápadních nářečích samohláska i ve skupině -il, -yl (a to nejen před souhláskou nebo na konci slova, nýbrž i před samohláskou) v samohlásku neurčité barvy nebo se dokonce úplně redukuje: səlňice, səlnej, nosəl, bəl, nakrməla.

Poměry dlouhých a krátkých samohlásek řadí Stříbrsko do oblasti nářečí jihozápadních bez významnějších odchylek.

Jako v celé oblasti jihozápadní zachovávají i zde přídavná jména přivlastňovací tvary ustrnulé a nesklonné typu: tatínkovo bratr, tatínkovo sestra, tatínkovo roďiče, sestříno kluk, sestříno holka, sestříno ďěťi.

S oblastí západní spojuje Stříbrsko důsledné dodržování koncovky -om v dativě plurálu, jež vznikla zkrácením starého -óm u o-kmenů a jež přešla i k ostatním typům: sedlákom, ďetom, kuřatom, husom, slepicom.

Jako na oblasti plzeňské je zde přenesen tvar nominativu plurálu rodu muž. do akusativu: dělat z Ňemcú Češí — Ňemcí vindali ti starousedlíci (Su, sedlák, 60)[3].

Třetí osoba množ. č. sloves typů uměti a trpěti vyrovnává se ve prospěch typu druhého, tedy umí jako trpí.

II. Některé z jihozápadních znaků se vsak na Stříbrsku vyskytují důsledněji a na větším počtu slov. Tímto přesnějším a hojnějším zachováváním nářečních rysů hlásí se Stříbrsko k starobylému pásu okrajových nářečí jihozápadních a ukazuje zejména na souvislost s Chodskem a Manětínskem.

[16]Samohlásku a za e najdeme na Stříbrsku nejen po souhláskách č, š, ž, j, ř, ale i po l podobně jako na Chodsku: polachtá se drobátko (Sv, zeměděl. dělnice, 69), ze sklaňici (Sv, sedlák, 81). Výjimečně se tu setkáme i s podobou karak (kterak), typickou též pro oblast chodskou: karak vám řikám (Sv, sedlák, 81).

Stříbrsko se hlásí k okrajovému pásu jihozápadnímu rovněž větším počtem dokladů na tvary přehlasované. Jako na Chodsku vyskytuje se tu tvar tám nás nevzeli (Vr, dělnice, 68), společně s Chodskem a Klatovskem vedle starého infinitivu zapříst koňe též imperativ zapřeš koňe a shodně i s Manětínskem koně sem zapřích (Su, 2 sedláci, 41, 71), stejně: ďi, zapřeš tu krávu (Su, chalupník-horník, 65).

ej, ou z í, ý, ú — následkem odlišné nářeční délky — vyskýtá se u některých slov odlišně od obecné češtiny, obdobně jako na Chodsku: douha na nebi (Sv, zeměděl. dělnice, 69), dostal přez houbu, v rimíce žíjou rejbi (Su, sedlák, 41).

Na Stříbrsku je též hojně, ne však důsledně zachována výslovnost slabiky mě jako mje proti středočeskému mňe: mi sme mjeli pole, já sem humjela pracovat (Su, selka, 84), copa pamjeť  (Su, selka, 84), v zimje (Su, chalupník-horník, 65), do mješťanki (Sv, zeměděl. dělnice, 69). Toto mje se vyskytuje v jižních Čechách a bylo zachyceno sporadicky a nedůsledně i na Manětínsku.

Shodně s bývalým sousedstvím chodským mizí hláska -v- ve skupině samohláska + -vi- (-ovi a p.). Vyslovuje se tu důsledně -j- (často realisované se značně povolenou artikulací, takže zní až do e-ového zabarvení [ovšem neslabičně]) na:  (Vr, chalupnice, 62), ďivokí  (Su, chalupník-horník, 63). Na Stříbrsku je tomu tak (na rozdíl od Chodska, jež zachovává plnou koncovku -ovi) i v dativu a lokále singuláru: šel sem k  (Su; chalupník-horník, 63); dále u pomnožných rodinných jmen: Pepík  (Su, chalupník-horník, 65). Někdy tvoří toto e skoro plnou slabiku.

Prothetické h- je zde doloženo shodně s Chodskem a Manětínskem nad průměr obvyklý v ostatní oblasti jihozápadní, hlavně před samohláskami: sin přišel zez válki a humřel — já sem humjela pracovat (Su, selka, 84), kromě dalších dokladů, doložených i na širší oblasti: houvrať, huzel, houďení, uhouďit.

V tvarosloví se projevuje na Stříbrsku zejména výrazně splynutí deklinačních typů ‚nůše‘ a ‚kost‘. Důsledné je v genitivu: ze sklaňici (Su, sedlák, 41), misku kaši (Su, chalupník-horník, 65), bes košəli — dost nouzi — s Plzňi (Su, selka, 84), do práci — do opci (Su, sedlák, 60). Také nominativ a akusativ plurálu: ti řeče při svadbach (Su, chalupník-horník, 65), fšechni ti vjece sfalšovali (Sv, sedlák, 81). Tento jev je velmi živý u všech generací stejně jako na Chodsku a Manětínsku.

[17]III. Na původní souvislost s okrajovým pásem jihozápadním ukazují na Stříbrsku i některé znaky jiné.

Na několika slovech zjistili jsme za spisovnou českou dvojhlásku ou zřetelné u, které je buď polodlouhé nebo úplně zkrácené: vikūpit nevjestu (Su, chalupník, 65), máma mjela chałupku (Sv, zeměděl. dělnice, 69), kūsek chleba (Su, chalupník-horník, 65), posl*chala, co sme povídali (Su, sedlák, 72). V tomto u lze snad spatřovat zbytek starého nedifthongisovaného ú, které zaznamenává Dušek ze Stříbrska a nově Havránek z Manětínska, kde jsme je rovněž slyšeli. Jinak je dnes na Stříbrsku obvykle ou, ale jeho realisace a akustický dojem se značně lisí od ou středočeského. První jeho část tvoří o silně zavřené a velmi krátké a výslovnost celé dvojhlásky je tak zavřená, že v rychlém a plynulém toku řeči působí akustickým dojmem dlouhého nebo polodlouhého u. Varianty dvojhlásky ou od ou nenápadně zavřeného až po ú jsou, jak se zdá, způsobeny polohou této dvojhlásky ve větě. Je-li v důraze nebo je-li větné tempo klidné, pak je zřetelně slyšet dvojhlásku, je-li slabika s ou v poloze nepřízvučné nebo v toku rychlé mluvy, pak počáteční složka o-ová není sluchem vnímatelná skoro vůbec a ou zní téměř jako ú. Příklady: ten je sk^oupej, dl^ouho tú nejs^ou (Su, chalupník-horník, 65), s^ouset, l^ouki, píš^ou, pšanov^ou kaši (Su, sedláci, 41, 71), já se muším k^oukn^out z vokínka (Su, selka, 84).

Obdobně s touto výslovností ou má tu i dvojhláska ej první složku poněkud zavřenější, tedy e zavřené: grejcar (Su, selka, 84), hlejpš (Sv, zeměděl. dělnice, 65), lacňejš (Su, sedlák, 41). Přesto však stupeň zavřenosti tohoto e v dvojhlásce ej je menší než o v ou, takže ej lze bezpečně akusticky rozeznávat. Podobně se vyslovují tyto dvojhlásky na Manětínsku a Chodsku; na Chodsku však zavřenost e v dvojhlásce ej šla ještě dále, takže tu ej znělo jako ij, které však dnes ustupuje opět ej.

Na Stříbrsku jsou zachovány rovněž zbytky l tvrdého. l tu bývá zřetelně tvrdší než l středočeské. Je to zvlášť nápadné v příčestích a jinde na konci slova a rovněž před souhláskou: aňi slovo neřekł (Vr, dělnice, 68), do stodoł — púł (Sv, sedlák, 81), hołka (Sv, chalupník, 65). Méně je slyšitelné ł před samohláskami a, o, u: čłovjek (Sv, zeměděl. dělnice, 69), na słužbu (Vr, chalúpník, 65) bəła (Sv, chalupník, 65).[4]

I na Stříbrsku najdeme nepatrné zbytky výslovnosti slabičného r, l s výrazným průvodním vokálem, avšak jen u nejstarší generace: ten plače, aš mu kap^ou sluzata z vočí - herlički; (Vr, chalupnice, 62).

Z původního y jsou tu zachovány jen ojedinělé nedůsledné stopy, jež se projevují odlišnou realisací samohlásky i v polohách, kde bylo [18]původně y. Akusticky je toto i nižší než středočeské; je to většinou i artikulačně povolené, otevřené, jež někdy mívá zabarvení až do e: sme  jaksepatří liďi (Sv, zeměděl. dělnice, 69),  mušel rukovat (Sv, sedlák, 81).[5] Se stavem okrajovým souvisí i pravidelné í po c, z, s, které se jen málokdy mění v ej, na př. cíťit - cícha - vozík - slízat - cizí (Sv, chalupnice, 65).

Důsledně je na Stříbrsku zachován původní akusativ středního rodu je u zájmena třetí osoby: umejla je (okno) (Su, sedlák, 71), podávej mi je (kladivo) (Su, chalupník-horník, 65), kterýžto tvar žije na Chodsku u všech generací a na Manětínsku hlavně u starých.[6]

K původnímu starobylému okrajovému pásu se řadí ostrůvek stříbrský i zvláštní melodií, která je zřetelně odlišná od ostatní oblasti jihozápadní. Nevyskytuje se tu vůbec plzeňské typické rovné protažení poslední slabiky, není tu ani zvýšení slabiky před přízvukem, o němž mluví Petřík.[7] Ve větě vypovídací je nápadné silné zvýšení tónu na předposlední slabice, která je z celého větného celku melodicky vůbec nejvýš. Toto melodické zvýšení bývá provázeno i zesílením této slabiky, takže lze soudit, že tu snad jde o stopu starého přízvuku na předposlední slabice, jak pro Prachaticko a Doudlebsko konstatuje Havránek.[8] Tímto zvláštním archaickým znakem by se tedy i Stříbrsko hlásilo k starobylému okrajovému pásu. Toto zjištění sluchové bude později ověřeno experimentálně za pomoci magnetofonu. Poslední slabika slova, následující po tomto nápadném zvýšení, melodicky pak opět klesá. Třetí slabika od konce věty je značně nízko, obyčejně nejníž z celé věty, je značně nižší než slabika poslední. Výškový interval mezi slabikou třetí a druhou od konce je velký, nápadný a prudký. Výškový přechod mezi nimi je proveden plynule, glissando. Tyto tři poslední slabiky a jejich výškový poměr je stabilisován jako stereotypní typ závěrečného kóla věty, po níž už neočekáváme nějaké vysvětlení nebo doslov. Tato melodická linie posledních tří slabik zůstává v podstatě táž a beze změny, ať už věta končí slovem dvouslabičným nebo až pětislabičným (na jednoslabičné nemáme příkladu). Příklady:

[19]Zvláštní otázkou by byl vliv sousedních německých dialektů, s jehož stopami zejména ve frazeologii a slovníku jsme se setkali při zápisu souvislých textů.

Celkem lze říci, že je dosud na Stříbrsku zachován nářeční stav zachycený před padesáti lety Duškem i s ojedinělými zbytky archaických jevů.

Texty

1. Vypravuje chalupník a horník ze Sulislavi, nar. 1884 (otec ze Sulislavi, matka z Butova), celý život doma.

Mam chałupku. Di sem začel  šachti, bəlo mi štrnác let. Mi sme neviďeli den  neďeli. V zimje, to máte, f  uš je tma. Na tich dolach, to patřəlo Sajfertom ve Stříbře a voňi chťeli tima vołbama zmoct, abi ta obec bəla ňemecká. Naší taťínkove vodmítli a voňi nás propusťili. Tadi zbil neš jeden  poďňik - Stupka v . Tak sme museli do . To bəlo dvje hoďini tám a dvje spátki. Co se dalo ďelat? Tadi sme mjeli pjet korun na šichtu a tám dvje koruni  a pracovali sme jako łvi, abisme dokázali, že nás nepropusťili pro špatn°u práci. Do mňesta sme nechťeli, roďičove nás potřebovali, diž bili chałupki doma a práce.

2. Vypravuje zemědělská dělnice, nar. 1880 v Sytně, od dětství ve Svinné (otec ze Sytna matka ze Svinné), celý život doma.

Nejpřivá bəło Sitno a Svino jena vobec. Íčko je . Íčko to níňə. Máma mjela sv°u chałupku. Liďi nám to vzeli, sme teď v biťe. Sł°užəła sem, ďełała sem domácinu, bəła sem k sedlákom, pracovała sem fšecko. Já sem bəła səłná jako ritíř a pracovała sem jako kat. Vitahła[9] sem při tom . Ti s°u ve svjeťe. Jena je f Pəlzňi, jena Stoďe, kluk v Jemecku, v Hampurku; má ženu tuzvocať, šel tám za svobona. Ale ten se víc nevráťí, jim se  dobře. Mejí slepice, králící,  fšeho mejí, ďeťi nemejí žání.  schází! Mám radost.

---

[1] Viz Boháč, Národnostní mapa ČSR, Praha 1926.

[2] Zpráv o této oblasti je v odborné literatuře poměrně málo: Dušek, Hláskosloví nářečí jihočeských, Praha 1894—1908; Havránek, Čsl. vlastivěda III, Nářečí česká, Praha 1934.

[3] Číslice znamená vždy věk subjektu; doklady z nářečí se uvádějí ve fonetickém přepise.

[4] Srov. o zbytcích ł v nářečí doudlebském u Havránka v Čsl. vlastivědě III, 157.

[5] Takové y—y uvádí z Doudlebska Havránek na uv. místě.

[6] Souvislost s Chodskem dosvědčena i v slovníku: pinvice (srov. Hruškův Chod. slovník) a ďifčka.

[7] Naše řeč 20, 1936, 199—201, 211—223.

[8] Čsl. vlastivěda III, 116, 155—156.

[9] = vychovala (doslovný překlad něm. erzog).

Naše řeč, ročník 34 (1950), číslo 1-2, s. 13-19

Předchozí František Daneš: Zakázaný přechod

Následující Václav Machek, František Trávníček: Drobné výklady o jménech rostlin: potměchuť