Časopis Naše řeč
en cz

K jazykovému zeměpisu Čech

Jaroslav Voráč

[Články]

(pdf)

-

Sousedovo brambory, Novákojc a p. v českých nářečích jihozápadních

V užívání přídavných jmen přivlastňovacích bratrův, -ova, -ovo, sestřin, -ina, -ino se vytvořily mezi nářečími v Čechách výrazné rozdíly. Zvláštním způsobem se vyvinula tato adjektiva v jihozápadních nářečích českých, kde je ve významu adjektiva přivlastňujícího [93]osobě pro všechny pády všech rodů a obou čísel jediný ustrnulý tvar nesklonný na -ovo, -ino. Říká se tedy: tatínkovo bratr, sestra, rodiče; starostovo, Dvořákovo brambory, ječmen; sestříno (-ino) kluk, holka, děti; v sousedovo ječmeni, domě, zahradě; s bratrovo klukem, holkou, dětma atd.

Množného čísla těchto přivlastňovacích adjektiv na -ův, -ova, -ovo užíváme v tvaru zpodstatnělém jako kolektivního označení příslušníků rodiny nebo domácnosti, na př. Novákovi jsou rodinní příslušníci toho, kdo se jmenuje Novák; stejně je tomu, když se označuje rodina obecným jménem podle povolání nebo společenského postavení: kovářovi, učitelovi, starostovi. V západní části středních Čech se v tomto smyslu užívá tvaru na -ovic, v jihozápadních Čechách pak stejného tvaru, ale s nářečními obměnami hláskoslovnými -ojic, -ojc, -ouc, -uc, -ujc a -oc. Říká se tedy: byli u nás Novákovic, mlynářojc, Hadamouc atd. Je to ustrnulý genitiv od substantiv utvořených příponou -ovici a označujících rodinné příslušenství. Novákovic znamená tedy lidé Novákoviců, příslušníci Novákova rodu.[1] Tento tvar je nesklonný a užívá se ho kromě nominativu také ve významu pádů jiných: Vlasákojc si nevšímej, zavoláme Vlasákojc; a zejména v pádech předložkových: bez Vlasákojc to neudělám, mluvili sme vo Vlasákojc, přišli sme s Vlasákojc (někdy též Vlasákojcma). Tento tvar označuje i místo (stavení a pozemek), kde určitá rodina sídlí: pudeš vokolo Brabcojc, až za Brabcojc, sejdeme se před Brabcojc (Brabcojcma). Genitiv a dativ mají v obou významech nejčastěji tvary u Brychtů, (k) Brychtom nebo Brychtovum, Brychtum. Někdy se rozlišuje mezi označením vnitřku domu, usedlosti a jeho vnějším okolím: u Lišků (v rodině) a u Liškoc (stavení); byl sem u Boubů a sešli sme se u Boubojic; nebo Brychtom do lochu a ta álej de až k Brychtojc.

A konečně se užívá nesklonného tvaru s koncovkou -ovic (-ojc atd.) na značné části tohoto území, určuje-li se příslušnost k rodině: Franta starostojc, Pepík Machojc, potkal sem Frantu Novákojc, šel sem s Pepíkem starostojc, s děvčaty Novákojc.

V jižních Čechách se vyskytuje ještě třetí typ ustrnulého nesklonného přídavného jména přivlastňovacího vedle typu -ojc (hlavně na Budějovicku a Třeboňsku), totiž tvar Nováků, a to opět ve významu kolektivního názvu pro rodinu a ve významu přivlastňujícím rodině; na př. přišli starostů, Nováků, o starostů, s Nováků a Franta Machů (-u), s děvčaty Nováků[2].

Poslední přehledné utřídění a zeměpisné určení obou těchto typů (sousedovo brambory; Novákovic, Novákojc…) podává Havránek [94]v Nářečích českých[3]. Naše mapka přináší obraz jejich zeměpisného rozložení, jak je zachytil Dotazník pro česká nářečí jihozápadní (otázka 19).

[95]

Poznámky k jednotlivým typům

Čís. 1 (tatínkovo / tatínkův, -ůj, -ů).

Čára označuje severovýchodní hranici nesklonného přídavného jména přivlastňovacího tatínkovo (bratr, sestra, rodiče), sestříno/-ino (kluk, holka, děti); uvnitř vymezené oblasti je jen tento tvar s výjimkou jižního Budějovicka (Doudlebska) a Třeboňska, kde zůstaly zachovány vedle něho ještě tvary ohebné typu tatínků (bratr), tatínkova (sestra), tatínkovi (rodiče). Na Vodňansku a Budějovicku byl ještě zachycen ojediněle též nesklonný typ tatínkov (bratr, sestra), v sousedov (ječmeni, domě), (s klukem, holkou) bratrov (Chelčice, Žabovřesky).

Vně vymezené oblasti zaznamenává celá dotazníková síť typ skloňovaný tatínkův (-uv), -ová, -oví nebo -ova, -ovo (i když ovšem nesklonný tvar adjektiva sporadicky přesahuje vyznačenou hranici po celé její délce). Toto území s typem skloňovaným se dělí ve tři zeměpisné celky podle převažujících typů mužského nominativu. Od Rakovnicka, Lounska a Litoměřicka až přes Hořovicko a Berounsko převládá typ úplného sklonění složeného tatínkovej, -ová, -oví. Na Příbramsku, Dobříšsku, západním Sedlčansku a celém Milevsku vyskytuje se dosti hojně typ tatínkůj (-uj), -ova, -ovo, někdy též -ová, -oví a konečně od Sedlčanska a Benešovska až po jihovýchodní hranice Čech převažuje typ tatínků (-u), -ova, -ovo. Někdy se objevuje ve středních Čechách též podoba tatínkůch.

Rozptýleně podél celé hranice, zejména však v jihovýchodních Čechách v povodí Lužnice se dává přednost genitivu před skloňovaným přídavným jménem přivlastňovacím: tatínka bratr, sestry kluk, v souseda ječmeni, s bratra klukem. — Místo složeného lokálu v sousedovým (-vym) dvoře bývá ve středních Čechách v sousedovom.

Čís. 2, II (Novákovic/Novákojc/Novákovi).

Celé území nesklonného přídavného jména typu starostovic, Novákovic jako kolektivního označení rodiny se dělí na dvě velké oblasti: [96]středočeskou, s podobou Novákovic, vymezenou čarami 2-II, a jihozápadní, s hláskově obměněnou podobou Novákojc, jejíž východní hranici tvoří čára čís. 2. Uvnitř této jihozápadní oblasti v poli převládajícího tvaru Novákojc (-ojic) se dá vymezit ještě území s variantou Novákoc, jež se částečně překrývá s oblastí podoby Novákouc. Na jihozápadním Chodsku je častá podoba Přibkuc, Beranuc (na Peci též -ujc), v severozápadním cípu (v Postřekově, Újezdě a Draženově) též Kozinouc. Podoba Novákujc byla zachycena ještě na severním Manětínsku (Kronďákujc). Na Stříbrsku se -j- v koncovce -ojc vyslovuje se značně povolenou artikulací, takže zní téměř jako e: (Honza) . Ojediněle zachycen v Žabovřeskách na Budějovicku i pro jméno rodinné typ starostov, Novákov.

V jižních Čechách na oblasti typu Novákojc a dále až za Týn n. Vlt., Veselí n. Luž. a Jindřichův Hradec je, a to v převaze (s výjimkou jižního Doudlebska), ještě třetí typ nesklonný: přišli k nám Lukšů, Bláhů, Říhů. Na Krumlovsku a Kaplicku při okraji starého českého osídlení objevuje se zejména u starší generace místo přídavného jména přivlastňovacího ve stejném významu nominativ plurálu: byli u nás starosti, Tošili, Charváti, Krofíci, Opekaři, Marchali, Kvěši; dativ: k starostom, Tošilom; lokál: o starostech, Krofíkách, Opekarech, Kalcích, Ondřiších (Netřebice); Marci, Hamři, Vobři (Pořešín - Rozpoutí, Trhové Sviny); a stejně na Kamenicku a Pelhřimovsku: „Háci a Votýpci sečou dnes žito“ ve významu „Hákovi a Votýpkovi“ (Služátky).

Od hranice typu Novákojc (č. 2) na východ je, jak už bylo řečeno, od severu až po Vltavu typ Novákovic, jenž se na Litoměřicku, Roudnicku a Lounsku mísí s typem na -ojc, od Vltavy pak až k moravským hranicím sklonný typ Novákovi, starostovi jako v celých Čechách severovýchodních.

Zeměpisné rozložení typů tohoto přídavného jména ve významu přivlastňujícím rodině, Franta Machovic, -ojc, -ů, se celkem kryje s užíváním jména pro kolektivní označení rodiny jen s tím rozdílem, že oblast typu Pepík Machů zaujímá celou jihovýchodní polovinu Čech. Hranicí je, směrem od Prahy na jih, zhruba Vltava až po Týn a odtud se pak kryje tato hranice s hranicí rodinného jména na (čára 3 směrem k Prachaticům). Tento typ je jednak skloňovaný, a to na celé oblasti rodinného jména Novákovi, tedy Pepík Kubatů, Pepíka Kubatovýho, s Pepíkem Kubatovým, a jednak nesklonný, jehož zeměpisný rozsah se celkem kryje s územím vymezeným pro stejný nesklonný typ rodinný. Skloňovaný typ je také ještě na Doudlebsku. Od něho se zde odlišuje nesklonné jméno rodinné stejného typu nebo typu Kubatojc.

[97]Dodatkem lze říci, že mapka je také zajímavým dokladem, jak řeka může tvořit hranici jazykového jevu. Střední tok Vltavy, poměrně těžko překročitelný, kryje se zde i s hranicemi starých správních celků.


[1] Gebauer, Historická mluvnice III, 1, 106 n.

[2] Původem z mužského tvaru na -ův, Gebauer, Historická mluvnice III, 1, 267 n.; Trávníček, Histor. mluv. čs., 336 n.

[3] Čs. vlastivěda III, 148 n.; tamtéž Hujer, 65 n.; o typech a jejich variantách v jihozápadních Čechách už J. V. Dušek v Kmenosloví nářečí jihočeských (Praha 1902), str. 24 n. a 42 n. Další literatura: B. Vydra: Popis a rozbor nářečí hornoblanického (Praha 1923), str. 64; Zubatý, Naše řeč 5, 1921, 257 n.; Hujer, Listy filologické 49, 1922, 288 n., tamtéž Novák 50, 1923, 64; J. Haller, Popis a rozbor lid. mluvy v pěti podřipských obcích (Praha 1932), str. 119 n., Fr. Cuřín, Naše řeč 26, 1942, 222 n., 241 n.

Naše řeč, ročník 34 (1950), číslo 5-6, s. 92-97

Předchozí Václav Machek: Drobné výklady o jménech rostlin: brslen

Následující Kvido Hodura: Základní dílo o místních jménech v Čechách