Máte něco proti mámině sezení v tátovu křesle? (Dativ a lokál singuláru maskulina a neutra přídavných jmen přivlastňovacích)

Robert Adam

[Články]

(pdf)

-

V tomto článku se budeme zabývat některými tvary posesívních adjektiv ve spisovné češtině. V každodenní komunikaci se ovšem přídavná jména přivlastňovací skloňují většinou jinak než v jazyce spisovném: na většině území převládlo skloňování složené, v jižních a západních Čechách se užívá nesklonných tvarů zakončených na -o; jen v části severovýchodočeské nářeční skupiny se objevují jmenné tvary, shodné se stavem ve spisovné češtině.[1]

Pokud jde o lokál singuláru maskulina a neutra, mluvnice současné češtiny[2] uvádějí bez rozlišení a bez komentáře dvě variantní koncovky: -ě (otcově, matčině) a -u (otcovu, matčinu). O tom, zda tu kodifikace odpovídá normě, se bohužel jen stěží můžeme přesvědčit v jazykovém korpusu SYN2000[3] (dále jen „korpus“; v korpusových dokladech ponecháváme zvýraznění hledaného tvaru pomocí znaků „<” a „>“). Pokud totiž zadáme pomocí morfologické značky dotaz po lok. sg. neutra posesívních adjektiv, korpus nám ukáže 3 451 dokladů, z nichž stovky jsou zařazeny chybně. Mnoho tvarů označených korpusem jako lok. sg. neutra posesívního adjektiva má ve skutečnosti funkci dativu (např. naslouchali < Vítězslavovu > sólu; bude naslouchat < manželčině > kázání), některé akuzativu sg. feminina (která člověku, zvyklému na < Fritzovu >, málem neprotekla hrdlem), v několika případech dokonce vůbec nejde o adjektivum (v sobotu se zúčastní v < Mnichově > finále Grand Prix). Neprozkoumali jsme sice všech bezmála tři a půl tisíce dokladů, avšak v našem náhodném vzorku sta dokladů měly všechny správně zařazené tvary koncovku -ě.

Když zadáme dotaz po lok. sg. životných maskulin, získáme výsledky velmi podobné: výskyty koncovky -u jdou opět na vrub chybám v morfologickém značkování. Stejná je i situace u maskulin neživotných. Jsme si vědomi toho, že tak jako se mezi doklady na lok. sg. m. a n. dostaly tvary, které mají funkce jiné, mohly být rovněž některé skutečné tvary se sledovanou funkcí zařazeny pod nesprávnou morfolo[68]gickou značku. Skutečnost, že koncovka -ě v těchto tvarech výrazně převládá, však považujeme za prokázanou.

Výsledky korpusového průzkumu jsme se rozhodli ověřit anketou mezi studenty bohemistiky na Filozofické fakultě UK v Praze a mezi studenty jiných učitelských oborů na Pedagogické fakultě TU v Liberci (celkem 50 respondentů). Zjistili jsme, že méně než 10 % z nich dává v lokálu přednost koncovce -u, kdežto pro tři čtvrtiny je tato koncovka zcela nepřijatelná, a to bez ohledu na to, jakou koncovku má řídící substantivum. Nejen ve spisovném úzu, nýbrž i v jazykovém povědomí uživatelů spisovné češtiny lze tedy vypozorovat tendenci k opouštění -u jako variantní koncovky. Koneckonců už v roce 1996 napsala Iva Nebeská,[4] že „pro 6. pád singuláru přivlastňovacích adjektiv je ve spisovné normě pouze koncovka -ě (ve strýčkově a tetině pokoji)“.

V dativu je ve spisovném jazyce připouštěna jen jediná koncovka, -u; v tom se shodují všechny mluvnice. V úzu se však objevuje i zde koncovka -ě. Lingvisté ji zpravidla pranýřují jako hyperkorektní prostředek, tedy jazykovou chybu. Takto ji označuje např. Petr Sgall, naposledy v knize Jak psát a jak nepsat česky: „(…) ve 3. pádu bývá i u mužských tvarů vedle tvaru na -u (k sousedovu klobouku) koncovka -ě (k sousedově klobouku). To je užití původně hyperkorektní, přenesené od 6. pádu (o sousedově klobouku), popř. od ženského rodu (k sousedově čepici) jako tvar v běžné řeči vzácnější, jakoby „spisovnější“ (…).“[5] Naďa Svozilová[6] komentuje pod titulkem „Tři časté chyby ve sdělovacích prostředcích“ spojení díky Arbesově knihkupectví a k Lorenzově názoru s nadsázkou takto: „Kde zůstala mužská hrdost? Klidně se tu místo tvarů mužského (ale zároveň i středního) rodu zakončených na -u používá tvarů rodu ženského (…).“

Zadáme-li v korpusu dotaz formou morfologické značky pro dativ singuláru maskulina nebo neutra posesívních adjektiv, korpus odpoví dlouhým seznamem dokladů, z nichž všechny mají koncovku -u. Stoprocentní výskyt této koncovky je podezřelý, a opravdu: doklady koncovky -ě této funkci jsou ve skutečnosti v korpusu četné, avšak všechny jsou zařazeny chybně: některé jsou označeny jako lokál (tak např. výše uvedený doklad bude naslouchat < manželčině > kázání), jiné jako femininum (např. k velkému < Annině > překvapení, ke < grafikově > řešení, proti < Fenclově > záměru aj.) a možná by se nějaké našly i mezi substantivy. Srovnat poměr užívání obou koncovek je tedy bohužel v korpusu při stávajícím značkování opět nesmírně pracné. Z padesáti dotazovaných studentů dává koncovce -ě v dativu přednost devět. Z klasiků české literatury, s jejichž texty jsme se v poslední době [69]setkali, použil tuto koncovku Otokar Březina ve své korespondenci[7] a Karel Václav Rais v románě Západ.

Podle našeho názoru nemají N. Svozilová a P. Sgall pravdu, když spojují pronikání koncovky -ě do dativu sg. m. a n. posesívních adjektiv s dativem sg. feminina. Jde tu nepochybně o systémové vyrovnávání dativního tvaru s lokálovým. Tak také chápe tento jev akademická Mluvnice češtiny; v ní se píše: „V Dsg m. a n. je též analogická varianta na -ě (podle Lsg), je však dosud nespisovná.“[8]

Přídavná jména přivlastňovací se v singuláru s výjimkou instrumentálu skloňují podle jmenné (tzn. substantivní) deklinace. U výrazné většiny substantivních deklinačních typů se přitom dativ a lokál singuláru svými tvary shodují. O vzorech muž, stroj, předseda, soudce, moře, kuře a stavení a o všech vzorech feminin to platí bezvýhradně; životná maskulina skloňovaná podle vzoru pán mají v obou pádech preferovanou variantní koncovku -ovi a mnohá substantiva skloňovaná podle vzorů pán, hrad a město mají v obou pádech koncovku -u. Systémový tlak na to, aby se koncovky dat. a lok. sg. ve jmenných deklinacích shodovaly, je tedy zjevně velice silný a zasahuje samozřejmě i přídavná jména přivlastňovací. Šíření koncovky -ě v dativu sg. m. a n. posesívních adjektiv je proto třeba chápat jako takřka nezbytný důsledek výrazné preference -ě a ústupu -u v lokálu. Je to projev systémového vyrovnávání a ze systémového hlediska ho nelze odmítat.

Zbývá ještě zamyslet se nad tím, zda je správné hodnotit koncovku -ě jako hyperkorektní. N. Svozilová vysvětluje hyperkorektnost jako „pochybení, které vzniká z přílišné, přehnané snahy o jazykovou správnost“.[9] Jako hyperkorektní jevy ve své knize označuje tvar dvěmi, predikát je pravdou, geminátovou výslovnost např. ve slově Anna a pravopisnou podobu by jste. P. Sgall[10] za hyperkorektní považuje kromě dvěmi a by jste ještě nadužívání zájmeně svůj, záporové předmětové genitivy v kladných větách, tvar demonstranté, tvar pracech a spojem příliš lidí a hovořit, že. Z vyjmenovaných jevů je patrné, že jádro množiny hyperkorektních jazykových prostředků tvoří prostředky užívané tehdy, když mluvčí chybně hodnotí jako nespisovný takový prostředek, který je zvyklý užívat v každodenní komunikaci. Tito mluvčí běžně říkají je pravda, demonstranti, moc lidí a řikat, že, vyslovují jméno Anna s jedním /n/ a předmět tranzitivních sloves užívají v akuzativu, avšak podléhají představě, že spisovné může být jedině něco, co by v běžném hovoru neřekli. Tvar dvěmi se objevuje tehdy, když mluvčí nevěří, že by koncovka -ma mohla být [70]někdy spisovná. Pravopisná podoba by jste a tvar pracech podle našeho názoru mezi jevy hyperkorektní nepatří, protože nejsou projevem přehnané snahy o správnost, nýbrž vznikají volbou nevhodné analogie. Nepovažujeme tak za vhodné hodnotit jako hyperkorektní ani koncovku -ě dativu sg. m. a n. posesívních adjektiv. To by bylo snad namístě jen v oné části severovýchodních Čech, kde je koncovka -u užívána v každodenní komunikaci.

Máme tedy před sebou morfologický prostředek prakticky neexistující v nespisovné komunikaci, avšak živý ve spisovném úzu, nedotčený přehnanou snahou o správnost, systémově opodstaněný ― a do kodifikace nezahrnutý. Tento článek jsme nazvali Máte něco proti mámině sezení v tátovu křesle? Proti mámině sezení spisovné není, v tátovu křesle spisovné je. Našemu jazykovému povědomí tento stav neodpovídá. Vašemu ano?

---

[1] Český jazykový atlas 4, Academia, Praha 2002, mapa č. 214.

[2] Čeština ― řeč a jazyk, ISV, Praha 2000, a Příruční mluvnice češtiny, NLN, Praha 2001.

[3] Český národní korpus — SYN2000, Ústav českého národního korpusu FF UK, Praha 2000, http://ucnk.ff.cuni.cz.

[4] I. Nebeská, Jazyk ― norma ― spisovnost, UK, Praha 1996, s. 99.

[5] P. Sgall, J. Panevová, Jak psát a jak nepsat česky, Karolinum, Praha 2004, s. 66―67. Na s. 29 této knihy je výslovně jako hyperkorektní chyba označeno spojení k bratrově stolu.

[6] N. Svozilová, Jak dnes píšeme/mluvíme a jak hřešíme proti dobré češtině, H & H, Jinočany 1999, s. 36.

[7] O. Březina, Korespondence, Host, Brno 2004. O dativech typu Zeyerově romantismu píše editor P. Holman v ediční poznámce na s. 1643.

[8] Mluvnice češtiny 2, Academia, Praha 1986, s. 386.

[9] N. Svozilová, d. cit. v pozn. 6, s. 40.

[10] P. Sgall, J. Panevová, d. cit. v pozn. 5, příklady hyperkorektnosti jsou vybrány z celé knihy. J. Panevová se na textu knihy podílela jen dílčími výklady z oblasti syntaxe, proto v textu spojujeme uvedená tvrzení pouze se jménem P. Sgalla.

Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 2, s. 67-70

Předchozí Martin Prošek: O jednom typu univerbizovaných pojmenování míst na -ák

Následující Alena M. Černá: Herbář z kodexu vodňanského a jeho ortografické zvláštnosti