Danešova léta 1949–2009 pro kulturu a strukturu českého jazyka

Ludmila Uhlířová

[Reviews and reports]

(pdf)

Daneš's years 1949-2009 for the culture and structure of the Czech language

This article is a review of the book Kultura a struktura českého jazyka by František Daneš.

František Daneš: Kultura a struktura českého jazyka. Praha: Karolinum, 2009. 511 s.

 

Ohlédneme-li se za událostmi minulého roku v české lingvistice, můžeme jednoznačně prohlásit, že rok 2009 byl rokem Františka Daneše.[1] Hned na jaře se v Praze konala za hojné účasti domácích a zahraničních lingvistů zajímavá a úspěšná vědecká konference na „danešovská“ témata.[2] Na ní se sešli Danešovi spolupracovníci, žáci, pokračovatelé a příznivci několika generací, které profesor Daneš svým dílem ovlivnil, aby mu vzdali hold u příležitosti jeho vzácného životního jubilea. Čtenářům Naší řeči připomenul Danešovo jubileum Jiří Kraus příspěvkem Devadesátiny profesora Františka Daneše v čísle čtvrtém (vyšlo v září) a v témže čísle vyšel i Danešův analytický článek o vztažných větách nepřívlastkových (Daneš, 2009).

A konečně před závěrem roku jsme mohli uvítat autorem pečlivě připravený výbor z jeho bohemistických statí, které napsal v průběhu minulých šedesáti let, s názvem Kultura a struktura českého jazyka. O tom, že tento pětisetstránkový svazek je „jen“ výběrem z jubilantova rozsáhlého lingvistického díla, se mohou čtenáři přesvědčit z bibliografie – opět „jen“ výběrové, kterou autor připojil na konec svazku; bibliografie zahrnuje knihy, články a studie, dále překlady a činnost ediční.[3] Časopis Naše řeč se může chlubit tím, že autor do výboru zařadil jak jednu ze svých nejstarších statí, Nominativ jmenovací, publikovanou právě v našem časopise už v r. 1949, tak i jednu ze statí nejnovějších, vzpomenutou již výše. Ostatně do Naší řeči psal profesor Daneš pravidelně a často a za svého působení ve funkci výkonného redaktora a člena redakční rady (1953–68) vykonal pro časopis mnoho dobrého.

Co čtenář ve svazku Kultura a struktura českého jazyka najde, a co v něm nenajde: jedná se o výběr studií a článků, které profesor Daneš napsal česky,[4] buď jako jediný autor, nebo, v některých případech, se spoluautorem (což je v bibliografii vždy pečlivě zaznamenáno). Zaprvé jsou [148]tu práce již dříve vyšlé, ve výboru přetištěné v původní podobě, jen s nevýznamnými úpravami a s uvedením původního roku vydání. Zadruhé je tu stať, která podává souhrn výsledků popisu, analýzy a interpretace intonační podoby výpovědi ve spisovné češtině, tedy výsledků Danešovy monografie z roku 1957 (ta je dnes již vzácným, těžko dostupným tiskem). Zatřetí je tu několik přednášek přednesených v Českém rozhlase a dosud tiskem nepublikovaných (u nich je uveden rok, kdy byly prosloveny). Konečně začtvrté jsou do výboru zařazeny tři stati zcela nové, jejichž rukopisy autor dokončil teprve v poslední době a které v okamžiku odevzdání svazku do nakladatelství ještě „nestihly“ spatřit světlo světa v některém periodiku či sborníku (mezi nimi viz například výše citovaný článek v Naší řeči z roku 2009).[5] Kultura a struktura českého jazyka rozhodně tedy nepřináší „pouhé“ shrnutí, resumé toho, co profesor Daneš, klasik české i světové lingvistické bohemistiky a dlouholetý ředitel Ústavu pro jazyk český, bohemistice dal. Představuje práci vědce dodnes neobyčejně činorodého – vždyť sedmnáct z celkového počtu dvaačtyřiceti příspěvků ve svazku bylo poprvé publikováno v prvním desetiletí jednadvacátého století, další dva jsou datovány přelomovým rokem 2000 a osm jich pochází z devadesátých let dvacátého století. S tím souvisí i fakt, že oněch dvaačtyřicet statí je uspořádáno nikoli chronologicky, nýbrž podle sedmi tematických okruhů. Takové uspořádání je samozřejmě čtenářsky pohodlné, příjemné a poučné. Může si ho však dovolit jen ten autor, jehož dílo si uchovalo a uchovává – přes časovou odlehlost jednotlivých příspěvků a navzdory času – plnou filozofickou a lingvistickou konzistentnost a zároveň aktuálnost, živost a sdělnost. Právě v tom je Danešovo dílo jedinečné. Jestliže Karel Čapek kdysi napsal, že „čas je největší síla života“, pak – kdyby ještě žil – mohl by svou myšlenku exemplifikovat právě na životě a díle profesora Daneše.

Rozdělením příspěvků do tematických okruhů profesor Daneš vymezil své prioritní vědecké zájmy. Čtenáři jeho prací však dobře vědí, v jak širokých teoretických, metodologických i komplexních mezioborových souvislostech „svá“ témata vždy pojednává, takže jen charakteristika jednotlivých okruhů strohým výčtem klíčových slov by zabrala několik stránek. Přesto se pokusíme porozhlédnout alespoň v krátkosti po tématech jednotlivých okruhů, i když můžeme čtenářům přetlumočit pouhý zlomek z autorova myšlenkového bohatství.

Dva první okruhy jsou orientovány teoreticky a metodologicky, prezentují autorův přístup k „fenoménu lidského jazyka, řeči a mezilidské komunikace“ (s. 495), pojednávají o vývoji od strukturalismu k poststrukturalistickému lingvistickému zájmu o to, co je „lokálně specifické, nepřesaditelné, jinaké“ a co „je zřejmě typem ekologického přístupu ke světu“ (s. 17). Autor nazval první dva oddíly „vstupními“ – mínil tím úvodní, ale ony jsou „vstupní“ i v dalším smyslu. Je pro profesora Daneše charakteristické, že ačkoli sám je znám jako přední reprezentant strukturalismu, přesto s plným pochopením současného myšlenkového kvasu nechává své čtenáře „vstoupit“ přímo doprostřed dnešního dění, tak odlišného od období strukturního jazykozpytu, ba je jim průvodcem a rádcem v dění, které „směřuje k rozrušení představy celku jazyka a k zpochybnění univerzálnosti jakékoli jeho teorie“ (s. 14). Vysvětluje, že tento „posun v lingvistickém uvažování je dán vývojem lingvistiky samé“ (s. 15), nachází souběžnost s vývojem ostatních společenských disciplín i s dnešním chápáním samé podstaty vědy a s aktuální proměnou národní [149]situace. Dotýká se snad nejžhavějšího problému dnešní češtiny, když konstatuje „snadné a rozsáhlé pronikání cizích výrazů do češtiny a celkově oslabené povědomí jazykových norem a jejich závaznosti“ (s. 21). V souvislosti s tím mimo jiné připomíná i poznatky biologů o oslabeném imunitním systému u části současné lidské populace a předkládá zajímavou hypotézu: mohlo by se i v oblasti schopností komunikovat jazykem jednat o projev oslabeného imunitního systému? „Jde o náhodnou shodu, nebo o hlubší souvislost?“ ptá se profesor Daneš (s. 22). Domníváme se, že za dnešního obrovského rozvoje věd a technologií napříč tradičními obory nazrává čas k hledání (a snad i k nalezení) odpovědi na tuto Danešovou inspirující myšlenku (která samozřejmě nebyla míněna jako pouhá kognitivní metafora).

Následuje oddíl věnovaný spisovnému jazyku a jeho kultuře. Lze říci, s odvoláním na známý Trnkův pojem internalizace neboli „prožívání“ jazyka, že se tu profesor Daneš projevuje jako pronikavý a kritický „prožívatel“, pozorovatel a analytik současné situace češtiny: podobně jako v úvodních oddílech i zde, hned v prvním odstavci prvního článku, znovu a naléhavě reflektuje fakt, že „žijeme v období, kdy svět lidských jazyků se dostal do stavu bouřlivých proměn“ (s. 49). Celkem v jedenácti studiích pak probírá důsledky a problémy zmíněného stavu, ať už univerzální, či specificky české, jako je postavení češtiny jako jazyka malého národa uprostřed evropské komunity. Zamýšlí se nad tím, co vyplývá z myšlenkové atmosféry dnešní doby pro perspektivy spisovného jazyka, pro její normy a pro kodifikační principy. Zdůrazňuje inspirativní působení „pražského“ konceptu spisovného jazyka a jazykové kultury v celé světové lingvistice. Moudře uvažuje o kultuře (a kultivovanosti) jazykových projevů, o jejích základních předpokladech a aktuálních problémech, o úloze školy při výuce češtiny i o nezbytnosti češtiny jako jazyka vědy.

Logicky pak profesor Daneš v následujícím oddílu výboru přesouvá pozornost čtenářů z celkového pohledu na jazyk k některým jednotlivým jevům dnešní češtiny. Pro tohoto vědce neexistuje „malé“ téma, i když třeba název článku sám o sobě neslibuje víc než výklad jediného lexému nebo jediné konstrukce, například konstrukce Je to o tom, že… (s. 211–213). Danešův výklad nikdy není pouze „o tom“. Jeho jiskrná, metodologicky hluboká analýza ukáže i spojitosti zdánlivě nenápadné, skryté, odhalí indicie v jazykovém systému jakoby zasuté a pozapomenuté. Analyzovaný jev je vždy přesvědčivě vsazen do mnohočetných souvislostí. Tak „písmenko c“ je obklopeno výkladem o principech českého pravopisu, souřadicí spojka nebo je pojednána nejen s ohledem na klasický lexikálněsémantický rozbor, ale také na aspekty komunikativně-pragmatické a textové, sloveso oslovovat je interpretováno jako pragmatický prostředek navozující dialogickou interakci atd. Při výkladu o druhových posesivních adjektivech je čtenář veden nejen „od liščí nory k noře hobití a dále k houbí žízni a meteoří encyklopedii“, ale zároveň, a snad bychom mohli říct především, je veden k obdivu „k otevřenosti a pružnosti systému jazyka a k vynalézavé kreativitě jeho tvůrců“ (s. 228). To je další charakteristický rys Danešova způsobu uvažování o jazyce: veliká pokora před jazykem a respekt k lidem, kteří ho užívají, prožívají a spoluvytvářejí. – V řadě statí profesor Daneš komentuje názory jiných lingvistů, diskutuje, polemizuje, někdy poukazuje na nedostatečné zpracování určitého výrazu ve výkladových slovnících – například při analýze polysémního výrazu naopak. Počtem příspěvků (byť nikoli počtem stránek) – je jich tu celkem dvanáct – je tento oddíl nejrozsáhlejší.

Oddíl Syntaktické struktury zahajuje sice stručná, ale o to důležitější stať, v níž náš loňský jubilant představuje větnou syntax jako uspořádaný soubor větných vzorců a pravidel. Toto pojetí syntaxe [150]vešlo ve všeobecnou známost; vycházejí z něj další významná díla české jazykovědy druhé poloviny dvacátého století. Je rovněž dobře známo, že to byl profesor Daneš, kdo byl vůdčí osobností při zrodu a vývoji tohoto pojetí. Bez Danešova teoretického i praktického vlivu by patrně nenabylo té celistvosti a propracovanosti, jakou dnes má. Hutné shrnutí základních pojmů (a termínů) této koncepce (spolu s nejdůležitějšími referencemi) ve zmíněné stati může být zvláště poučné a inspirující zejména pro nejmladší lingvistickou generaci, která nebyla přímým svědkem postupného rozpracovávání valenční koncepce větné syntaxe; hodí se tu připomenout, že ideu modelu větných vzorců poprvé formuloval právě profesor Daneš, a to už v roce 1963. A která témata si v průběhu let vybíral ke své konkrétní syntaktické analýze? S potěšením si ve výboru můžeme přečíst například známou stať Dostal jsem přidáno… (z roku 1968) o jednom druhu dějových pasivních konstrukcí, stať o účelových přívlastcích s předložkami pro, na, k, analýzu konfrontačního spojení vět (se spojkami jestli/že, -li, zatímco, aby, když) či stať o nominativních doplňkových výrazech se spojkou jako – všechny tyto i některé další stati zařazené do tohoto oddílu vyšly v různých letech poprvé právě v Naší řeči a čtenáři teď mají příležitost se k nim znovu vrátit.

Dostáváme se k oddílu o intonaci a významové výstavbě promluvy, což je rozsáhlé a teoreticky nesmírně komplikované téma. Profesor Daneš si ho vytyčil už před více než půlstoletím (v monografii z r. 1957), a přestože své vědecké soustředění v průběhu let přesouval do různých dalších oblastí analýzy jazyka, jak to dosvědčují i stati ve výboru, tomuto tématu se nikdy nepřestal věnovat. Proto mohl do výboru zařadit dvě stati, které napsal v roce 2008 a v nichž zrekapituloval jednak svůj přístup k intonačnímu systému spisovné češtiny, jednak svůj přístup – přístup velmi otevřený – k aktuálnímu členění věty a textu. O teoretické oprávněnosti a analytické plodnosti Danešovy koncepce se pak mohou čtenáři podrobněji poučit a přesvědčit v další zásadní stati, v níž autor probírá jednotlivé funkce intonace v promluvě, či například ve statích o identifikaci známé (kontextově zapojené) informace v textu a o tematických posloupnostech v textu – profesor Daneš byl první, kdo se u nás této problematice zevrubně věnoval už v letech šedesátých, kdy se lingvistika textu teprve dostávala ve větší míře do popředí zájmu lingvistů. Také pro analýzu Čapkových Hovorů s T. G. Masarykem (1994) si vybral jako téma textovou koherenci.

A ještě jedno téma neponechal Daneš ve svém výboru stranou pozornosti: jazyk literárních děl. Vedle již zmíněného Karla Čapka je reprezentováno dvěma jmény – Josefem Haškem a Emilem Vachkem, tedy „dvěma milníky ve vývoji jazyka české prózy“ (s. 480).

Vraťme se na závěr ještě jednou k třetímu oddílu výboru: jedna ze statí se jmenuje Jakou řečí mluví věda (s. 147–162). Profesor Daneš má na mysli jazyk a styl vědecké komunikace současné, neomezující se na kdysi obvyklý tetický výkladový postup. Charakterizuje jazyk a styl vědy jako jednoznačně interakční (či skrytě dialogický), s výrazy „hedgingu“ (tj. zeslabování jistoty tvrzení) a s využíváním nejrůznějších výrazových prostředků modalizace. Právě takovou řečí mluví (a píše) i vědec Daneš. Jeho výkladový styl je vstřícný k čtenářům, svěží, vtipný, vždy s dokonale promyšlenou a pregnantně zformulovanou argumentační strukturou textů. Čtyři základní „kompoziční body“ (termín Danešův,[6] s. 168), které by měla vědecká stať či přednáška (a také její abstrakt) mít, [151]tj. „problémy, metody, výsledky, závěry“, jsou v jeho statích vždy v příkladné rovnováze. Modální výrazové prostředky užívá poměrně často, aby učinil svá tvrzení přístupnější diskusi a aby zapojil čtenáře do poznávacího procesu, jak o tom píše na s. 155 – dodejme, že i proto jsou jeho texty tak čtivé. Jestliže „jazyk, a tím spíš styl či rétorika bývají obrazem člověka i doby“ (s. 160), pak k obrazu, který o sobě člověk Daneš podává ve svém vědeckém díle, se budou vděčně obracet i mnohé generace budoucí. Vždyť Danešovo krédo (s. 97) zní: „Nenechávejte svůj jazyk na pokoji!“

 

LITERATURA

BOLINGER, D. (2008): Jazyk jako nabitá zbraň. Praha: Petr Zima.

ČMEJRKOVÁ, S. – HOFFMANNOVÁ, J. – HAVLOVÁ, E. (eds.) (2010): Užívání a prožívání jazyka. Praha: Karolinum.

DANEŠ, F. (1957): Intonace a věta ve spisovné češtině. Praha: ČSAV.

DANEŠ, F. (1964): Téma // základ // východisko výpovědi. Slovo a slovesnost, 25, s. 148–149.

DANEŠ, F. (2009): Takzvané „vztažné věty nepřívlastkové“: současné názory na jejich status. Naše řeč, 92, s. 169–183.

CHROMÝ, J. – LEHEČKOVÁ, E. (eds.) (2007): Rozhovory s českými lingvisty I. Praha: Dauphin.

KRAUS, J. (2009): Devadesátiny profesora Františka Daneše. Naše řeč, 92, s. 213–214.

---

[1] Časově mu však předcházel už rozhovor s profesorem Danešem v prvním svazku Rozhovorů s českými lingvisty (Chromý-Lehečková, 2007, s. 11–64).

[2] Užívání a prožívání jazyka. Konferenci s tímto názvem uspořádal Ústav pro jazyk český AV ČR, Praha. Referáty vyšly ve svazku stejně nazvaném v nakladatelství Karolinum (Čmejrková-Hoffmannová-Havlová, 2010).

[3] Pro bibliografické údaje o rozsahově či žánrově kratších pracích – drobnostech, recenzích, zprávách, medailoncích, doslovech, diskusních příspěvcích na konferencích, jazykových koutcích a sloupcích apod., jichž profesor Daneš napsal stovky, je třeba sáhnout po podrobnější bibliografii (úplnou bibliografii viz ve svazku citovaném v pozn. 1). Nutno ovšem podotknout, že i v „petitových“ žánrech profesor Daneš sděluje myšlenky navýsost závažné. Jeden příklad za všechny: Téma // základ // východisko výpovědi (Daneš, 1964). – Z poslední doby připomeňme pronikavě analytický doslov-studii k českému překladu knihy D. Bolingera Jazyk jako nabitá zbraň (2008); viz recenzi Bolingerovy knihy v NŘ (v tisku).

[4] Do svazku nejsou pojaty práce publikované anglicky, německy, rusky, francouzsky, španělsky a polsky; z těch by se dal zajisté sestavit samostatný, neméně objemný svazek – a možná by těch svazků bylo i víc.

[5] Jde o tři ze čtyř statí, které jsou v bibliografii uvedeny v rubrice „dosud nepublikovaných rukopisů“.

[6] Strukturou vědeckého textu se profesor Daneš zabývá ve stati K mluvenosti a psanosti ve vědecké komunikaci, s. 163–168. Danešův popis abstraktu jako „zvláštního literárního žánru“ lze doporučit jako povinnou četbu všem začínajícím vědcům.

Nýřanská 12, 153 00 Praha 16
lidauhlirova@seznam.cz

Naše řeč, volume 93 (2010), issue 3, pp. 147-151

Previous Robert Adam: Kolikátý je mezi čtvrtým a pátým?

Next Robert Dittman: Sborník k jubileu prof. J. Pleskalové