Účelové přívlastky s předložkami pro, na, k

František Daneš

[Články]

(pdf)

-

0. O větě (1) Jde o materiál pro výrobu // na výrobu // k výrobě obvodových pláštů bychom asi na první pohled řekli, že má ve všech třech naznačených variantách týž význam, neboli že na tom nezáleží, které předložky (pro, na, k) užijeme. Řekli bychom, že je tu všech tří předložek užito ve významu účelovém, že tu jde o přívlastek s významem účelovým. A byl to tuším Vl. Šmilauer, kdo jako první u nás provedl ve své Novočeské skladbě podrobné třídění přívlastků a ukázal na jejich sémantickou paralelnost s větným předmětem a příslovečným určením.[1] Nahlédneme-li do jeho Skladby, nalezneme (v § 535) tyto příklady na přívlastek s příslovečným významem účelovým: (2) čtení pro děti, (3) voda k pití, (4) hangár na vzducholoď, které kupodivu obsahují právě naše tři předložky, avšak zároveň ukazují, že to s jejich významovou totožností není tak jednoduché, jak by se podle věty (1) zdálo. Ve spojení (2) nelze předložku pro nahradit žádnou z dalších dvou, ve sp. (3) lze předložku k nahradit předložkou na, nikoli však předložkou pro a konečně ve sp. (4) je možná náhrada předložkou pro, nikoli však k. Musíme tedy předpokládat, že asi jen shodou okolností dochází ve větě (1) ke ztrátě rozdílů mezi našimi předložkami a že vysvětlení těchto rozdílů bude patrně třeba hledat v povaze podst. jmen, s nimiž se tyto předložky spojují, popř. též těch, u nichž je předložkové spojení přívlastkem, resp. ve vzájemném vztahu obou.

[174]1. Pokusíme se napřed diferencovat předložku pro od druhých dvou, a to za pomoci věty (5) Tento materiál je určen pro děti na hraní // k hraní, v níž předložky pro a na // k nejsou navzájem zaměnitelné. Budeme-li tuto větu parafrázovat bez použití předložek, avšak se zachováním téhož významového obsahu, dostaneme parafrázi (6) Tento materiál je určen dětem, aby si s ním hrály. Je zřejmé, že předložka pro je tu nahrazena 3. pádem (dativem) s významem „adresáta“ (tj. osoby nebo věci, pro niž (jíž) je daná věc určena),[2] kdežto předložky na // k jsou nahrazeny vedlejší větou se spojkou aby v platnosti účelové. Lze tedy rozdíl mezi pro na jedné straně a na, k na straně druhé[3] vystihnout pojmy (významovými rysy) „adresát“ a „účel (funkce)“.[4]

2. Na druhé straně se nyní pokusíme zjistit diferenci mezi předložkou na (se 4. p.) a předložkou k. Vyjdeme opět z příkladů: (7) prostředek na čištění // k čištění skvrn, avšak jen (8) prostředek na skvrny. Zdá se tedy, že předložky k lze užít jen tam, kde následuje nějaké podstatné jméno dějového významu, kdežto předložky na můžeme užít i tehdy, kdy tento účelový děj výslovně zmíněn není (i když se ovšem nějaký druh takové aplikační činnosti vyrozumívá).[5] Příklady, které náš výklad podporují, lze snadno v hojnosti najít: krém na čištění // k čištění bot — krém na boty; prostředek na hubení // k hubení myší — prostředek na myši; nestékavý tmel na vyplňování // k vyplňování vertikálních spár — nestékavý tmel na vertikální spáry; mast na ošetření // k ošetření hnisavých ran — mast na hnisavé rány; — látka na šaty, miska na mléko, pytel na mouku, koš na brambory, lepidlo na tapety, nátěry na střechy[6]; — prostředek k dávení, tinktura k dezinfekci; — přístroj k hašení // na hašení.

[175]Případy jako sušenky k čaji; hudba k filmu, k tanci; řemínek k hodinkám mluví proti našemu výkladu jen zdánlivě: nejde zde o vztah „užití k nějakému účelu“, nýbrž o vztah „doprovodu“, přináležitosti, jak o tom svědčí jednak ta okolnost, že se v nich nemůže předložka k nahradit předložkou na, (Slovník spis. jazyka českého tento význam předložky k opominul odlišit, uvádí jej však I. Poldauf ve svém Česko-anglickém slovníku; Trávníček mluví v podobných případech o vztahu příslušnosti (MSČ, § 752, 7).), jednak to, že v nich nelze doplnit žádný výraz s účelovým dějem.

3. Pomocí rysů [adresní určení], [účelové určení], [vyjádření účelu děje] lze rozlišit užití předložek pro, na, k, a to takto[7] (znaménko + označuje nutnou přítomnost daného rysu, ± možnost, nikoli však nutnost této přítomnosti):

pro [+ adresní určení]

na, k [+ účelové určení] < na [± děj]

k [+ děj]

Zbývá nám však nyní vysvětlit naši větu (1), tj. tu skutečnost, že existují případy, kdy rozdíl mezi rysy [adresní určení] a [účelové určení] je zanedbáván, mizí, takže lze v takovém případě užít všech tří předložek bez rozlišení. (Přesně řečeno, rozdíl mezi na — k zůstává ovšem v platnosti, jak ukazuje obměna příkladu Šmilauerova: hangár na // pro vzducholoď, nikoli však hangár k vzducholodi.) Vysvětlení tohoto jevu musíme zřejmě hledat v poměrné blízkosti obou významových rysů, takže za jistých podmínek mohou oba splývat, překrývat se.[8] Ve spojeních jako kniha pro děti, oddělení pro kuřáky, ústav pro slabozraké ke splývání nedochází zřejmě proto, že adresátem je tu osoba;[9] tyto případy můžeme tedy z dalších úvah vyloučit. Ke splývání [176]však nedochází, jak víme, ani v případech jako krém na boty, krém na čištění // k čištění bot: patrně proto, že tu jde o velmi úzce vymezený, specializovaný konkrétní účel či funkci. A naopak ve větě (9) řada nových výkonných strojů pro silniční stavby chápeme silniční stavby vzhledem k širokému významu spíše jako „oblast adresního určení“ než jako konkrétní účel, a dáme proto přednost předložce pro. Velmi typický okruh příkladů tohoto druhu představují názvy institucí pojmenovaných podle zaměření činnosti: Ústav pro výzkum radioizotopů, Spolek pro chemickou a hutní výrobu, Společnost pro pěstování dějin umění; Ústav pro českou literaturu (bez výslovného uvedení dějové složky).

Nu a právě někde uprostřed mezi typem krém na boty a stroje pro silniční stavby leží pásmo případů přechodných, kde lze více méně dobře použít jak předložky pro, tak předložek na, k. Jako příklad lze uvést naši větu (1). Musíme však dodat, že v posledních letech jsme svědky toho, že ve vyjadřování odborném a publicistickém proniká velmi silně užívání předložky pro na úkor druhých dvou, a to nejen v případech, kde je to celkem vhodné (ač i v nich bychom neměli pro jednostranně preferovat), nýbrž i ve spojeních, kde se nehodí jí užít.

O expanzívnosti předložky pro svědčí i to, že konkuruje předložce na i v případech zcela jiného typu; tak např. na jednom druhu naftových kamen lze číst upozornění „Jen pro naftu“. Předložkou na se vyjadřuje totiž nejen účel nějakého zařízení, přístroje ap. (vařič // mlýnek na kávu), jak jsme o tom dosud mluvili, nýbrž i jistý druh prostředku:[10] vařič na plyn, kamna na naftu. Zřejmě se tu ukazuje nutnost lišit dva druhy prostředků: (1) prostředky charakteru instrumentů (stroje, přístroje, náčiní, nářadí atp.: vařič, mlýnek, kladivo) a (2) prostředky charakteru materiálů, které se při činnosti nějak spotřebovávají (plyn, nafta, lepidlo, ale též hřebík ap.). Srov. k tomu Šmilauer NŘ 23, 1939, s. 191 a Novočeské tvoření slov, s. 40). V případě dvojice vařič na plyn — vařič na kávu rozhoduje o správné interpretaci předložky na ta skutečnost, že „plyn“ patří jakožto pohonná hmota do významové kategorie materiálů, které se při fungování vařiče spotřebovávají, kdežto „káva“ jakožto vařením připravovaný nápoj se nabízí jako výsledek činnosti (patiens) slovesa vařit (slovotvorně obsaženého v slově vařič). A můžeme ještě dodat, že u samého slovesa vařit se „pohonná hmota“ vyjadřuje poněkud odlišně, totiž spojením s předložkou na se 6. p. (nikoli se 4. p.): vařit na plynu (vařič na plyn), což svědčí patrně o pojetí původně místním.

Pronikání předložky pro do oblasti významu prostředkového nelze ovšem pokládat za ústrojné a lze je vysvětlit jen zcela mechanickou záměnou s předložkou na podle [177]případů typu účelového (nebo cílového) cementové roury na // pro kanalizaci. Nicméně skutečnost, že jedna a táž předložka (na) může vyjadřovat vztahy tak polárně odlišné, jako je účel a prostředek, je jistě poněkud překvapující. S tím ovšem souvisí i to, že nelze nikdy takto vyjadřovat oba tyto vztahy současně v téže větě: elektrický vařič na kávu nebo kávovar na elektřinu, nikoli však vařič na elektřinu na kávu.

4. Na závěr se pokusím stručně načrtnout celkové sémantické schéma bližšího určování objektu podle účelu, jemuž slouží, a jemu odpovídající systém výrazových prostředků.[11]

Zmíněné schéma obsahuje zřejmě tři základní významové složky: 1. (přívlastkem) blíže určovaný objekt (O), 2. účel, jemuž O slouží (sloužívá, má anebo může sloužit — Ú), 3. účelový (funkční) vztah (V) mezi O a Ú. Přitom Ú mívá charakter děje D (vzhledem k němuž má O funkci prostředku), a to buď děje uzavřeného (tj. takového, jehož jediným účastníkem je vykonavatel — např. dávit „zvracet“), anebo neuzavřeného, jehož dalším účastníkem je nějaký cíl (patiens P), na nějž tento děj přechází (např. lepit tapety).

Všimněte si nyní, jak (kterými jazykovými prostředky) se tyto jednotlivé významové složky vyjadřují.

Vyjádření objektu je nasnadě, bývá jím prostě název daného předmětu (krém, přístroj, hangár, nestékavý tmel,…).

Vztah V se vyjadřuje několikerým způsobem: Nejúplnější vyjádření je určitým tvarem slovesa v platnosti přísudku vedlejší věty přívlastkové, přičemž ovšem Ú je vyjádřen dějovým jménem (v předložkovém pádě) v platnosti předmětu n. přísl. určení u tohoto přísudku; např. přístroj, který slouží (V) k hašení (Ú) // přístroj, jehož se užívá (V) k hašení (Ú); obdobně je tomu v případech, kdy jde o přísudek slovesně jmenný (sponový): přístroj, který je určen k hašení. O něco méně úplný (explicitní) způsob je vyjádření nevětné, tj. s přívlastkem vyjádřeným dějovým přídavným jménem odvozeným od příslušného slovesa (mohli bychom tu mluvit o nominalizaci vedlejší věty): přístroj sloužící k // užívaný k hašení (příd. jm. si zachovává předložkovou vazbu základového slovesa). Ještě stručnější je ten způsob, při němž je V vyjádřen jen předložkou: přístroj k hašení;[12] a patrně nejzhuště[178]nější, nejúspornější způsob — necháme-li stranou jednoslovné názvy prostředků, jako hasidlo (viz pozn. 13) — je vyjádření přídavným jménem účelovým: hasicí přístroj; při něm není vztah (V) vyjádřen zvláštním, samostatným slovem, nýbrž jen slovotvornou formou výrazu označujícího děj (D), který je účelem (Ú), jemuž O slouží. Jinak řečeno: příd. jm. účelové má zároveň dvě významové funkce: infinitivní slovesný kmen (hasi-) označuje konkrétní (D) Ú, kdežto slovotvorná přípona -cí označuje funkční vztah V.

Pokud jde o Ú, probereme nejprve případy, kdy Ú obsahuje pouze D. Z předcházejícího odstavce je patrno, že pokud je V vyjádřen předložkou (resp. výrazem s předložkovou vazbou), musí být účelový děj D vyjádřen dějovým substantivem (od slovesa bezpředmětového): přípravek (…) k dávení; dále pak může být vyjádřen příd. jm, účelovým (dávící).

Složitější je situace v případech, kdy Ú obsahuje D + P. Tu by bylo možno lišit alespoň tři typy:

(1) Významová souvislost mezi O a Ú je taková, že druh děje D je touto souvislostí více méně jednoznačně dán, kdežto množina různých P, která by přicházela v úvahu, je více méně početná a stanovení (specifikování) jednoho z těchto možných P se jeví z hlediska pojmenovacího jako nutné.

V těchto případech se dějová složka zpravidla nevyjadřuje a P je vždy vyjádřeno (specifikováno) příslušným substantivním výrazem řízeným předložkou na, popř. pro: past na myši (nebo též: past na chytání myší), krém na obuv (často se vyrozumívá určitý druh činnosti, který by bylo možno vyjádřit několika různými slovesy: mazání, natírání, leštění, ošetřování, …), strojek na mák. Někdy bývá účelová činnost už jakoby obsažena v O, popř. i přímo slovotvorně (nebo i slovně) vyjádřena: lepidlo na tapety (srov. pozn. 14). V těchto případech, kdy od příslušného substativa v platnosti P běžně užíváme vztahového příd. jména, lze ho často užít; např. střešní krytina, čajová konvice (leckdy však by užití takového adjektiva působilo neobvykle).[13]

(2) Významová souvislost mezi O a Ú je taková, že druh děje D z ní [179]jednoznačně nevyplývá a stanovení (specifikace) jednoho z možných dějů se jeví z hlediska pojmenovacího jako nutné, kdežto stanovení (specifikace) P se z téhož hlediska nejeví jako potřebné. Proto se v takových případech dějová složka vždy vyjadřuje nějakým dějovým výrazem, zatímco složka P zůstává nespecifikována, nevyjádřená. Nejčastěji bývají takovým dějovým výrazem účelová adjektiva na -cí (kropicí konev, hasicí přístroj, balicí papír, větrací šachta, šicí stroj, mrazicí směs, těsnicí kroužky, …) nebo jinak tvořená (izolační nátěry, nátěrové hmoty, …), řidčeji podst. jména dějová s předložkou na, k (papír na balení). Základovými slovesy jsou slovesa předmětová (předmětem je patiens), ovšem taková, jejichž předmět není obligatorní (nemusí být nutně vyjádřen), resp. kterých se užívá i bezpředmětově.[14]

(3) Významová souvislost mezi O a Ú a pojmenovací záměr vyžadují, aby byly specifikovány jak D, tak P. Způsob vyjádření těchto komponentů může být různý, jak ukazují příklady: hmoty k izolaci (D) střech (P) // hmoty na střešní (P) izolace (D) // izolační (D) hmoty na střechy (P) // hmoty, kterých se užívá k izolačním (D) nátěrům střech (P) //…

---

[1] V našem případě nejde o příklad jednoznačně příslovečný. Větu (1) bychom mohli snadno překonstruovat s doplněním věty vztažné se slovesem hodit se: (1) … materiál, který se hodí pro // na výrobu // k výrobě…, které Šmilauer (§65) uvádí jako sloveso s předmětovou vazbou blízkou dativu prospěchovému; totéž by ovšem platilo i o adjektivech hodící se, vhodný (u tohoto adj. uvádí Šmilauer vazbu s předložkou k s poznámkou, že jde o plynulý přechod ke k účelovému). Šmilauer ovšem hned v úvodním odstavci § 5 upozorňuje na to, že u předložkových pádů pozorujeme plynulý přechod od platnosti příslovečné k předmětné, a moudře dodává, že „o leckterých z nich by bylo možno — ne však užitečno — se přít.“

[2] Srov. uvedený Šmilauerův postřeh o blízkosti předložky pro dativu prospěchovému; naše pojetí „adresáta“ je širší.

[3] Všímáme si tu ovšem těchto předložek jen ve vymezeném významovém okruhu a stranou necháváme ostatní významy těchto výrazně polysémních (mnohoznačných) předložek.

[4] Na rozdílné chování předložky pro narazil Fr. Trávníček v Mluvnici spisovné češtiny. V § 770 zjišťuje, že neříkáme např. voda pro umývání nebo stroj pro psaní, a vykládá to tím, že účelové pro bývá prý hlavně u jmen dějových, ale ani tu ne vždy, zřídka u nedějových (soudí, že se neříká např. šaty pro doma — ale ono se to říká a je to v souhlase s naší interpretací pomocí „adresní určenosti“: „šaty určené pro domov“). — Případy typu bouda pro psa interpretuje Trávníček jako „vztah příslušnosti“, avšak dodává, že tu lze vidět i význam účelový. — Adresátem nemusí být ovšem vždy jen jméno osoby; srov. např.: jediný výrobce pro tuzemsko i export.

[5] Odtud plyne zmíněný už příslovečný, popř. předmětový charakter těchto přívlastků. — O vztahu účelového děje a jeho předmětu viz dále v odd. 4.

[6] Zdá se, že někdy může u předložky na pronikat i její základní význam místní.

[7] V SSJČ toto rozlišení nenajdeme. Slovník sice uvádí oba rysy („účel činnosti“ a „určení osoby n. věci pro něco“), avšak neužívá jich k diferencování (účel váže jen na činnost): příslušné významy všech tří předložek jsou definovány téměř shodně (s nevýznamnými, patrně jen náhodnými formulačními rozdíly) pomocí obou rysů zároveň, tedy v podstatě takto: „naznačuje účel činnosti, určení osoby n. věci pro něco“ (viz heslo k; u na čteme navíc „v čí prospěch je“ a u pro pak „cíl, účel“).

[8] Jde tu opět o „plynulý přechod“ (srov. Šmilauer cit. v pozn. 1). Máme tu zřejmě co činit s dialektickým vztahem mezi jevy skutečnosti a s jejich dialektickým chápáním a interpretací. Srov. klasicky prostý výklad Engelsův v Dialektice přírody (čes. překl. Praha 1952, s. 179) o tom, že dialektika nezná žádné ostré a pevné hranice, žádné bezpodmínečné vždy platné „buď — anebo“, a že zná na správném místě i „jak to — tak ono“; srov. rovněž pojetí centra, periferie a přechodu vypracované v poválečné pražské jazykovědné škole.

[9] Zdá se, že názvy zvířat se tu chovají „obojetně“: bouda pro psa, ale jen past na myši (k chytání myší), ba i — přeneseně — past na ženichy (u „pasti“ jde totiž zřetelně o „účelné zařízení, nástroj“).

[10] SSJČ uvádí tento význam pod čís. 5, avšak příklady našeho typu tam nezaznamenává.

[11] Srov. k tomu též J. Horecký, Pomenovania motivované účelom, ve sb. K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků, Praha 1957, s. 173—176.

[12] Užití předložky není ovšem vždy nutné nebo možné vyvozovat jako „zbytek“ vazby některého nevyjádřeného slovesa: předložka tu má svůj účelový význam sama o sobě (i když se ovšem tento význam opírá o existenci skupiny oněch sloves). Ve hře jsou tu i významy příslušných pádů — ale tuto otázku necháváme zde stranou.

[13] Jak naznačují příklady, hlásí se sem množství terminologických sdružených pojmenování. Tomuto typu odpovídá i slovotvorná stavba odvozených jmen prostředků jako vařič, kropička, struhadlo, bodák, u nichž oběma složkám sémantickým (D, V) odpovídají obě složky slovotvorné (kropi - čka), přičemž ovšem přípona odpovídá zároveň i sémantické složce O (tj. velmi obecné pojmenovací substanční bázi). Srov. J. Kuchař, Jména prostředků (v souboru Tvoření slov v češtině 2, Praha 1967, 171—265).

[14] U jmen prostředků typu vařič lze užít i spojení s 2. pádem: vařič kávy. Takové vyjádření nemá však významový odstín účelový, nýbrž se chápe jen jako 2. p. „předmětový“, tj. vyjadřující prostě předmět (patiens) děje (vařit kávu — vařič kávy, podobně jako ve spojení vaření kávy). Správnost našeho výkladu dosvědčuje ta skutečnost, že u těch názvů prostředků, které ve své slovotvorné podobě neobsahují odkaz ke slovesu, užití 2. p. možné není: spojení jako mlýnek kávy, strojek kávy jsou nemožná; podobně srov. ohřívač vody // na vodu, ale jenom boiler na vodu; lapák, lapačka much, ryb // na…, ale jen past na myši; odsavač výparů // na výpary a rovněž i exhaustor výparů // na výpary (přesto, že sloveso exhaustovat je zcela řídké). — Něco jiného je ovšem to, že ve spojení (výrazově nadbytečném) vařič na vaření kávy stává se spojení (na) vaření kávy jako celek určením účelovým.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 4, s. 173-179

Předchozí Marie Těšitelová: Profesor Vladimír Šmilauer osmdesátníkem

Následující Petr Sgall, Petr Piťha: Některé výsledky nových postupů v novočeské skladbě