Časopis Naše řeč
en cz

Haškův „Švejk“ a Vachkovo „Bidýlko“ – dva milníky ve vývoji jazyka české prózy

František Daneš

[Články]

(pdf)

-

[*] Já sám nevím, jak mně mohlo tak něco blbýho napadnout, vo něčem takovým mluvit. Buď je to vrozená blbost, anebo jsou to vzpomínky z mládí.

Josef Švejk

Ve své významné studii „Čeština v dílech slovesného umění“[1] Karel Hausenblas věnoval pozornost i postupnému uplatňování nespisovných prvků nenářeční povahy v krásné próze, „pražské obecné češtiny“ (jak on to nazýval). Upozornil na novátorský počin K. M. Čapka-Choda, který zavedl tuto češtinu jako „jazykovou bázi výpovědí některých postav“. (Opřel se při tom o práci své studentky M. Fundové[2], která rozebrala Čapkovu ranou prózu V třetím dvoře z r. 1895.) Sleduje pak další vývoj v tomto směru přes Haškova Švejka a upozorňuje na „rozšiřující se záběr o další slangy, hantýrky a argot“ v prózách Poláčkových, Bassových a Vachkových. A právě Vachkovu Bidýlku bude věnována část mých výkladů a pokusím se ukázat jeho jedinečné postavení v sledovaném vývoji.

Na Hausenblase navázal Petr Mareš ve svém referátu z konference v Olomouci[3]. Ten jednak sleduje peripetie tohoto vývoje až do 80. let, jednak významně upozorňuje na to, jak se protiklad spisovnosti – nespisovnosti propojuje s dalšími protiklady, které jsou konstitutivnější, jako jsou protiklad „vysokého“ a „nízkého“, emocionálnosti a intelektuálnosti (s hendikepem spisovné emocionálnosti, jak na to upozornil O. Hausenblas v Slově a slovesnosti 1993[4]), psanosti a mluvenosti (což, dodejme, souvisí s ostýchavým užíváním nespisovnosti v dramatu). Až do [114]doby současné pak sledovala tento vývoj Světla Čmejrková[5] a poukázala mimo jiné na stylovou mnohost a heterogennost současné prózy a na názor některých autorů, že mají právo na kolísání ve výběru spisovných a nespisovných prostředků v zájmu vlastní poetiky a jazykové hry (srov. i Mareš 1996[6]).

Myšlenku zásadního významu formuloval v uvedené stati K. Hausenblas. Jde o to, že žádný z jazykových prostředků, které má umělec k dispozici, „nepřijímá pasivně, nýbrž jej přetváří (stylizuje) v souladu se základním tvarotvorným a významotvorným principem výstavby díla“ (97n.). A o jednu stránku dále dodává, že hodnocení jazyka umělecké literatury se má nutně opírat o hodnocení literární, postihující dílo jako celek, popř. je doplňovat. Soudím, že tento postulát implikuje několik bodů, především tyto:

(1) Markantní je už zmíněný rozdíl mezi prózou a dramatem. V tom byla dlouho řeč postav založena spisovně (většinou hovorově), jen s příležitostnými prvky nespisovnými. Vedle Karla Čapka zmínil Hausenblas Františka Langra. Ten si položil otázku, do jaké míry se autor „chce a smí oprostiti od spisovného jazyka“ a odpovídá: Já sám jsem asi lidový jazyk uvedl na jeviště do té míry, aby hovorová čeština byla ještě jevištní češtinou, kde vulgarizované tvary se objevují zřídka, jako pouhé akcenty. (Citováno z Langrova dopisu, který bude otištěn v dalším čísle NŘ[7].)

Ovšem analýza replik v jeho Periférii a zejména v Obrácení Ferdyše Pištory odhaluje v užívání těchto akcentů „dosti nesoustavnosti“, jak konstatoval i Hausenblas. To arci platí v různé míře i o jiných autorech, také prozaických. Čmejrková mluví o „ostřelování literárního jazyka neliterárními výrazy“ a nejednou se setkáváme s tím, co Mareš[8] nazval „nepochopitelná oscilace mezi rysy spisovnými a nespisovnými“. Ostatně už Fundová[9] uvedla, že je třeba počítat jak s nedůsledným, tak nadměrným užíváním nespisovných prostředků.

V těchto souvislostech se objevují termíny jako „lidový jazyk“, „vulgarizmy“ a „argotizmy“. Není však jasné, co se těmito termíny vlastně označuje. Jejich obsahovou neurčitost ukazuje výše citovaná formulace Hausenblasova: „další slangy, hantýrky i argot“. V 30. letech zavedl Miloš Weingart[10] dokonce termín „argotizace dnešní češtiny“ (nekriticky přejímaný i jinými), neboť usoudil, že „mluvená dnešní čeština má silné zabarvení argotické, zavání řečí společenské spodiny, takže se [115]mnohdy vůbec neliší od tzv. hantýrky lidí podezřelých“. A vinu za to dává i tomu, že společnost nalézá své hrdiny v idealizovaných zlodějích, jako je Langrův Pištora nebo Vachkův Stavinoha. Jenže příklady, které uvádí, lze stěží charakterizovat jako argotické. Jde kupř. o Voskovcovy a Werichovy obraty typu seš nalitej, to je blbý, ba i o zcela nevinné výrazy z dětské mluvy, jako klouzanda, drandit (na koloběžce), nebo o běžné hovorové obraty typu někomu něco vytmavit, radši odtud vypadneme. Nejen že nejde a nikdy nešlo o argot (pokud má mít tento termín vůbec nějaký smysl), ale dnes se nám většina takových výrazů nejeví ani jako vulgární a patrně se nejevila ani většině Weingartových současníků. Svět se mění a lidé jsou různí. S klasifikačními nálepkami je zapotřebí zacházet s rozmyslem (pokud vůbec). Ostatně proberete-li výklady slov hantýrka, slang, žargon, argot v našich i jiných slovnících, snadno zjistíte jejich významovou neurčitost, víceznačnost, malý stupeň diferencovanosti a přijdete do rozpaků, jak jich užívat.

(2) Jde o dichotomii „řeč autorská – řeč postav“. Zatímco u Čapka-Choda a ve Švejkovi bývá přímá řeč – ať už různým způsobem uvozená anebo neuvozená – odlišena od řeči autorské typograficky uvozovkami, v Bidýlku převládá tzv. nevlastní přímá řeč (v moderní próze oblíbená). Ta není uvozovkami vyznačena a s řečí autorskou, oddělenou jen čárkami, splývá v jeden souvětný celek. Přitom je tento smíšený útvar vyznačen graficky jako samostatný odstavec začínající pomlčkou:

– Možná že jo, možná že ne, zvolal hrozivě Stavinoha, ale tak se ně zdá, Kadle, že dostaneš pár do kebule, esi nebudeš pořádně třepat.

K rozlišení obou řečí vydatně napomáhá protiklad mezi spisovnou řečí autorskou (která má u Vachka dvě různé, kontextově zdůvodněné polohy) a výrazně nespisovnou řečí postav, jak o tom svědčí předcházející ukázka (ze s. 8). – Hodí se tu doplnit pozorování S. Čmejrkové[11], že „současná próza dokáže zcela zrušit rozdíl mezi řečí autorskou a řečí postav a spolu s tím i formální hranice mezi větou uvozovací a následnou přímou nebo polopřímou řečí literárních hrdinů“.

(3) Nejvýznamnější je, jakým způsobem autoři využívají nespisovných prvků k tomu, aby diferenčně charakterizovali jednotlivé postavy. Výrazně se to projevilo už u naturalisty Čapka-Choda, jak zjistila M. Fundová, zejména v jeho raném (a podle Arne Nováka nepříliš zdařilém) románu „spodních vrstev“ V třetím dvoře. Je zajímavé, že tuto Čapkovu charakterizační schopnost vysoko ocenil František Trávníček[12]. Napsal: „Každá osoba vystupující v Čapkových dílech mluví jinak, má svou mluvu, kterou se odlišuje od jiných. (…) V tom je Čapek mistr, dovede výrazně odlišit nejen čeledína od měšťanosty, malíře od profesora, továrního dělníka od jeho zaměstnavatele…, nýbrž i členy jedné rodiny.“ (1940, s. 180.) Platí to ovšem i o Haškovi a do velké míry i Vachkovi.

[116]Pozastavil jsem se u těchto několika bodů proto, že bohužel nebývají vždy v rozborech respektovány. Jestliže jazykovědec zkoumá užívání nespisovných elementů (obvykle se hovoří neujasněně jen o obecné češtině) v nějakém díle, popř. v dílech několika autorů tím způsobem, že bez ohledu na literární charakter a textovou výstavbu vhodí do jednoho pytle všechny přímé řeči, opět bez ohledu na jejich typ, a prostě spočte poměr prvků spisovných a nespisovných – pak se musíme ptát, co nám vlastně tyto frekvenční údaje říkají. Obávám se, že málo. Pokud pak autor takového výzkumu není rodilým mluvčím, není plně sžit s českým jazykem a jazykovým prostředím a hlouběji nepochopil náš historický a kulturní vývoj (což se bohužel někdy stává), pak jsou výsledky takovéhoto výzkumu ještě problematičtější. (Srov. k tomu O. Hausenblas[13].)

Aniž bych tu zamýšlel otevírat diskusi o obecné češtině, ve výkladech o široce pojaté nespisovné oblasti češtiny lze se tomuto termínu stěží vyhnout. Marie Krčmová[14] o něm dobře řekla, že „byl a je bohužel vágní“, navrhla diferencovat tři různé obecné češtiny a upozornila také na potřebu lišit literárně stylizovanou obecnou češtinu. Já sám chápu obecnou češtinu jako fuzzy množinu specifických (vzhledem k spisovnému jazyku zjednodušených) paradigmat a jistých hláskových alternant[15], přičemž její norma není jednotná ani stabilní. O které jevy jde, uvedla tentativně Krčmová[16]. Zdá se mi, že se mé úzké pojetí obecné češtiny příliš neliší od pojetí Krčmové. Ta říká, že „na úrovni syntaxe výpovědi a textu není nutné o obecné češtině jako specifickém útvaru mluvit (…): její podstatné rysy jsou dány mluveností a expresivností“. A pokud jde o slovník, soudí, že termín „obecná čeština“ je zamlžující, doporučuje Běličovo označení „slovní zásoba ne plně spisovná a nespisovná“ a sama pracuje „s volnou hranicí standardu a substandardu“. Ale ani pojetí skupiny Sgallovy, jak je formulováno v knize Variation in Language[17], není, rozumím-li správně, mému pojetí příliš vzdáleno, jak tomu nasvědčuje následující formulace ze s. 46: „Common Czech differs from the Standard mainly in morphemics (and morphophonemics)“. Na téže straně se pak uvádí, že obecná čeština existuje ve třech až čtyřech různých varietách, z nichž jednou se mluví na východě (a severu), jinou na jihu a západě Čech, z části pak se ve středních Čechách (snad včetně [117]Prahy?) vyskytují jisté rozdíly od „general usage of Common Czech“. Co se tímto „obecným územ“ myslí, není jasné. Je možné, že jde o to, co Ondřej Hausenblas ve své zásadní stati v Slově a slovesnosti[18] vyjádřil slovy, že „systémový popis obecné češtiny je vlastně jen abstraktním průřezem oblastní nebo osobní varianty jazyka“, ovšem s dodatkem, že „takový popis ještě neznamená nějakou pozitivní ‘silnou‘ normu, která vládne všem projevům běžně mluveným“.

Přecházím nyní k rozboru a charakteristice užívání nespisovných prvků v Haškově Švejkovi a ve Vachkově Bidýlku.

Jazyk ve „Švejkovi“ jsem podrobně analyzoval už dříve[19] a zde připomenu jen několik jevů nejvýraznějších. Hašek užívá přímých řečí v hojné míře, zabírají převážnou část díla. Dává jim přednost před nepřímým referováním. Poučné je srovnání s předválečným zpracováním tématu dobrého vojáka Švejka z r. 1912, v němž je tomu zcela naopak. Tak kupř. autor referuje o tom, co Švejk prováděl, a způsob jeho jednání vykládá a hodnotí. To je něco, nač nejsme ve Švejkovi poválečném zvyklí. Chybí tu také švejkovská upovídanost, a pokud Švejk mluví, užívá takřka jen jazyk spisovný a neužívá vulgarizmy. Výborný znalec Haškova díla Radko Pytlík o tom napsal[20]: „Užití nespisovných prvků a slangu v poválečném Švejkovi (jež nemá obdoby v předcházejícím díle Haškově) je zároveň odvážnou fixací velkoměstské periferní slovesnosti“.

Je třeba zdůraznit, že v poválečném Švejkovi (1921–1923) Hašek všechny své hrdiny výrazně jazykově charakterizuje. Výstižně mi o tom napsal Fr. Langer[21] (patřil k Haškově bohémské družině):

Hašek ve Švejkovi nechává své lidi mluvit jejich přirozenou mluvou takřka bez stylizace, jejich figury a jejich řeč jsou totožné, dokonce jejich řeč je pro ně daleko lepší charakteristikou než všechno ostatní, co o nich Hašek sdělí. Postavy jsou téměř kresleny ze své mluvy, ze svých výrazových možností, z obraznosti, společenského stupně jejich řeči apod.

Dodávám, že tato řečová individualizace postav je provedena důsledně v celém díle. Výmluvné je srovnání s Vaňkovým zcela nezdařeným pokusem dokončit Švejka. Hned na prvních stránkách jeho pokračování jsme svědky úplného zhroucení Haškovy stavby. Tak např. kuchař okultista Jurajda mluví pojednou nespisovně (u Haška vždy jen spisovně), Ságner oslovuje Lukáše „Ty, Lukáš“ (tvar u Haška neexistující), Lukáš plísní Balouna slovy velmi nevybíravými, vulgárními, „kopl [118]Balouna do nohy“, ačkoli Hašek výslovně říká, že „Lukáš neměl ve zvyku nikoho týrat, že uměl křičet, ale nikdy nenadával“.

Jazyk postav je u Haška individualizován podle jejich společenského postavení a zaměření, a to zejména poměrem prvků spisovných a nespisovných, výběrem nespisovných prvků a konečně celkovým stylovým charakterem (rozvleklost – stručnost, spád řeči apod.). Např. důstojníci hovoří spisovně hovorově – jde vlastně o hovor německý, kdežto postavy lidové mluví nespisovně, „lidově“. Typická je řeč jednoročního dobrovolníka Marka: v základě jde o spisovnou hovorovost, ale ta je prostoupena na jedné straně prvky „vzdělaneckými“ (interpelovat, apatický aj., „Ikarus si spálil křídla“), na druhé straně pak nespisovnými výrazy vulgárního charakteru (poblije se, čumí, hovada). Klasickým křížencem obou je známá věta „Člověk by chtěl být gigantem – a je hovno, kamaráde“. Charakterizuje člověka rozpolceného: je v něm vnitřní nechuť k starému světu, k němuž však vlastně patří, ironizuje ho a zesměšňuje, ale s jistou trpkostí, až šibeniční či nihilistickou (je to tak trochu sám Hašek).

Pravě jsem se dotkl vulgarizmů. I když vymezení této kategorie je dost neurčité (kdy, kde, jak, pro koho?), v době, kdy Švejk vycházel, platil Hašek za autora, který zavedl do literatury vulgarizmy v nebývalé míře. V doslovu k 1. dílu Švejka Hašek explicitně vysvětlil, proč vulgarizmů užil: záměrně ve snaze po pravdivém zachycení skutečnosti, „podat historický obraz určité doby“, a také s úmyslem bojovat proti „přecitlivělým lidičkám, zbabělcům a slabochům“, neboť ti „jsou právě těmi největšími poškozovači kultury a charakterů“. A dodává: „Správně bylo kdysi řečeno, že dobře vychovaný člověk může číst všechno.“

S vulgarizmy souvisí tabu. Připojím nyní několik myšlenek o „odtabuizování“ literárního jazyka (abych užil trefný výraz S. Čmejrkové). Z hlediska společenských postojů a v jistém směru vývoje literární struktury je možno obecně zjistit – schematicky – čtyři typy, resp. etapy či stadia vývoje literární / společenské normy, etikety, konvence či vkusu, které regulují užívání „vulgarizmů“ (v širokém smyslu), a to jak jazykových, tak tematických / faktových:

(1) Jisté jevy (věci, děje, chování) nesmějí být v žádném případě zmíněny, nesmí být na ně poukázáno, tím méně smějí být pojmenovány, ani nepřímo.

(2) Připouští se, aby jisté jevy:

(2.1) byly zmíněny pouze nepřímo, nikdy však přímo pojmenovány nebo popisovány,

(2.2) byly pojmenovány nebo popisovány, avšak pouze pomocí terminologie spisovné či neutrálně odborné anebo slušné domácké. Tedy: jistá slova a způsoby vyjadřování zůstávají tabu.

(3) Neexistují vůbec žádná tabu, ani jazyková, ani tematická / faktová, vše je dovoleno, autor může psát o čemkoli a pojmenovávat to a popisovat jakýmkoli jazykovým prostředkem a postupem. Pouze množství oněch jevů a příslušných [119]výrazů podléhá jistým konvencím. Jako společensky relevantní se jeví obecný etický smysl, morální záměr a určení daného literárního díla.

Pokud jde o řeč Švejkovu, je to v základě lidová mluva pražská, jak shodně konstatovali Hausenblas i Langer („širší mluva pražského předměstského výrostka“). Po stránce hláskové a tvarové má všechny znaky obecněčeské, a slovník a frazeologie obsahují výrazy, které lze označit jako nižší úroveň běžně mluveného jazyka jeho doby (cpát se, kýbl, běhna, dát si šluka, dramky, ryto), ovšem včetně terminologie vojenské. – Je zajímavé, jak se Švejkův slovní výraz pokřivuje, když mluví s představenými, jak v něm zaznívají „falešné tóny“ („Já jsem byl téhož mínění, „Byl jsem toho dalek aj.).

Zvláštní pozornost si zasluhuje textová syntax Švejkových vyprávění historek z dějin lidských trampot. Je to typická stavba mluvené řeči, její spád je dobře odposlouchán, takže se jeho text rozčleňuje na úseky, nenechává čtenáře na pochybách o poloze větného přízvuku a do značné míry i intonace. Podle Langra[22] je to mluva uvolněná, jaká se vede obyčejně v hospodách po pár sklenicích piva a celá řeč tu teče bez nejmenších zábran. Je to často mnohomluvnost, která drží proto pohromadě, že uvolnění od spisovné syntaxe Hašek zastavuje tam, kde by se rozplynula, rozředila a vytekla mu jako těsto. Hašek měl výbornou paměť a byl výborný vypravěč, a čtenář ani nepozoruje, že autor své řeči řídí a vede a nenechá se jimi prostě unášet (alepoň ne vždy).

Z hlediska syntaktického jde leckdy o dost dlouhá souvětí nebo prostě souvislé řetězce vět. Tyto syntaktické útvary bývají stavěny dvěma různými způsoby: jednak postupem aglutinačním, jednak je větná řada nesoucí kupředu dějové pásmo vyprávění doplňována různými dodatky, doplňky, vsuvkami, často ve formě vět vedlejších. Švejk reprodukuje přímé řeči osob, o nichž vypráví, často opět ve formě přímé (při zachování jejich způsobu řeči), takže vznikají až přímé řeči „na třetí“. Často tak vzniká dlouhý řetěz vedlejších vět vypovídacích připojených spojkou že (našel jsem místo, v kterém se ze opakuje osmkrát!). Přitom však se vyprávějící Švejk nikdy „nezamotá“ a čtenář se v textu rovněž neztratí.

Charakteristiku přímých řečí jiných postav románu zde rozebírat nebudu, upozorním jen na řeč opilého kuráta Katze: je to bezprecedentní studie jazyka opilce.

Dostávám se k Vachkovu Bidýlku. Jeho autor, Emil Vachek, dnes bohužel méně známý, byl významný novinář a ještě významnější romanopisec (mimo jiné první autor umělecky hodnotných českých detektivek). Byl sice rodák z východočeského Hradce Králové (*1889, tedy jen o rok později než Langer), ale od studentských let až do své smrti (1964, o rok dříve než Langer) žil v Praze. Svou všestrannou znalost pražské periférie, včetně její řeči, uplatnil výrazně právě v Bidýlku. Arne [120]Novák[23] charakterizoval tento humoristický román s detektivní zápletkou takto: „rozmarný obraz žižkovské spodiny“ s ústřední postavou dobrodušného kapsáře Ferdinanda Stavinohy, „jest mistrovským kouskem tradiční věrnosti K. M. Čapkovi-Chodovi, mnohonásobnému učiteli Vachkovu“. Na první pohled se tu nabízí porovnání s Langrovými hrami „Periférie“ a „Obrácení Ferdyše (!) Pištory“ (také Vachkův Stavinoha se nakonec obrátil k lepšímu). Zatímco Bidýlko vyšlo r. 1927 (a jeho dramatizace měla premiéru 1928), Langrův Pištora byl uveden na scénu 1929.

Vedení řeči postav v Bidýlku je obdobné jako u Čapka-Choda (jiné, povídavější, je u Haška), ale pokud jde o protagonistu a jeho dva učedníky, je jejich řeč, na rozdíl od Čapka, takřka důsledně nespisovná a bohatší po několika stránkách.

Vachek pracoval s nespisovností promyšleně a její vztah ke spisovnosti přímo tematizoval, s postřehem takřka sociolingvistickým:

Když Stavinoha náhodně potkal svou budoucí tchyni, jak nesla nákup,

řekl svou zbrusu novou češtinou:

– Dobrý den; na ženskou je to trochu těžké, odnesu vám to sám.

Když ho však ta paní zklamala,

nejprve letěla k čertu ta jeho spisovná čeština

a on

vklouzl do starého života bez takových pekelných muk, jaká mu způsobila jeho spisovná čeština.

Stačí pročíst první dvě stránky Bidýlka, abychom zjistili nejen velké množství a pestrost nespisovných prvků a poměrnou důslednost v jejich užívání – jde jak o prvky hláskové a tvarové, tak lexikální a frazeologické – nýbrž i některé jevy „revolučnější“, totiž vypouštění písmen/hlásek, různé modifikace hláskových skupin a komolení slov. (Jisté náběhy v tomto směru se objevovaly už předtím, avšak v takové míře, důslednosti a různosti typů, pokud vím, nikoli.) Vcelku lze říci, že tu Vachek v podstatě zachytil – více méně autenticky či dokumentárně, byť v umělecké stylizaci – mluvu pražské periférie z přelomu století a v prvních letech po převratu, popřípadě i nepřímo mnohé rysy tehdejší pražské běžné mluvy širší.

V hláskosloví a tvarosloví nacházíme zmíněné obecněčeské jevy, včetně „hovorových“ typů já bych řek, poperem se, říct, kráct, bysem, abysme, pae Koníček, pae ministr. Navíc tu nacházíme „pražskou“ 3. os. pl. na -aj/-ej: nemaj, mluvěj a středočes. dativ tě: už sem tě řekla a starou středočes. inovaci v gen. pl. m. -ch: pár sudůch dukátůch, za pár dních (téměř důsledně). Jak ukázal Pavel Jančák[24], Praha [121]leží v přechodovém pásu mezi oběma velkými nářečními oblastmi, severovýchodní a jihozápadní, takže některé typické jevy z nich přesahují (a zejména přesahovaly) do mluvy pražské. V řeči Stavinohově se setkáváme takřka důsledně s následujícími jevy severovýchodočeskými (ostatně Vachek byl původem Východočech): (1) ak. = nom. živ. m.: zavolám policajti, chtěl by ty kluci honit, (2) tvary slovesa být: seš, aby ses, sis, (3) tvary zájmena ten: vo tech padesát rokůch, s tým, vo tym. Z oblasti jihozápadní jde o dva jevy staropražské: (1) zájm. tvary v našom, v ňom, v ničom, (2) gen. a dat./lok. sg. fem. u adj. a zájmen: v tej švejcarskej bance (řidčeji). – Z dalších jednotlivých jevů zmíním alespoň dobové onikání (osobám společensky vyšším).

Z oblasti hláskových úprav uvedu zde spíše jen jako ukázku několik typů a pár jednotlivých podob v literárním jazyce neobvyklých: vynechání náslovného j- (inde istě, im, menuj, sou, děme nato, di), náslovných skupin v-/vz-/vž-/vš- (šichni, dyk, stek, spomněl sem si, jec [věc]), náslovného k- (dyby, do je to?), záměna likvid (kalakterní, lekruti, falář), jiné úpravy: tadle, todlec, kerej, ňákej, srce, céra, žavej, ně [mně], věčí, lepčí, rači, zemcký, přectaví si, zaměsknání, komeník, dochtor, čekuláda, to nende, panget [banket], regmatismus, skoval, veme to, ovšom, veděl, muší, po štyrech, Engličani, … Příznačné jsou některé haplologické kontrakce, leckdy bez kontextu těžko rozluštitelné: páč [poněvadž], páá [povídá], pae [pane], čovek/čoek a některé další jevy (japa, prosimich, Kadlštejn…).

Pokud jde o samohláskové délky, setkáváme se tu s třemi typy. Jednak je to krácení (středočeského typu), jako do pajzliku, Kadličku!, kvartyr, ty holce, podruhy, keryho, na mym – pučit, mět, jednak dloužení (severovýchodočeského původu?), např. móc, koňák [koňak], né, jináč, [v]čéra, céři, večír, do pivováru, krematórium – nejni, příde. Na druhé straně však k oblastně celočeskému, možno říci hovorovému, krácení před koncovkovým -m, tedy typu prosim a klukum, Vachek kupodivu nepřihlíží a zachovává v takovýchto tvarech úzce spisovnou délku.

Stavinohovy frazelogické obraty a samozřejmě celý slovník jsou velmi pestré. Vedle obratů tehdy a zčásti i dnes v běžné mluvě užívaných, jako von už byl z toho jelen nebo japa bych to měl navlíct, najdeme i útvary patrně originální: koukal jako hrobník, dyž se zavede krematórium – byl sem zlitej jako hodinář – vopuštenej jako utrženej knoflík.

Klasifikovat lexikální jednotky podle distinkce spisovnost – nespisovnost a uvnitř nespisovnosti podle příslušnosti k jednotlivým tzv. útvarům či k existenčním formám jazyka je úkol nejen složitý a obtížný, ale i problematický. Celá rozsáhlá oblast nespisovnosti je značně heterogenní a diferencovaná (ostatně i spisovný jazyk, dnes jediný poměrně centralizovaný a strukturně vyhraněný útvar, výrazná existenční forma češtiny jako národního jazyka, je útvar otevřený, s neostrými hranicemi a s normou, která je v pohybu, tak jako celý jazyk). Jazykový repertoár či, jinak řečeno, prostor nespisovnosti (stejně jako prostor národního jazyka jako celku) může[122]me pojmout jako kontinuum prostoupené množstvím dimenzí různého charakteru a v různých vzájemných vztazích. Jednotlivé útvary (zvané též variety), pokud s nimi vůbec hodláme pracovat, by byly varietami jen ve slabém smyslu a jevily by se jako zahuštěné oblasti tohoto kontinua. Je mnoho pravdy na tom, že „vidění komunikace rastrem „útvarů“ je výsledkem tradice lingvistického popisu, nikoli však výsledkem zkoumání komunikačních okolností daného projevu nebo třídy projevů“ (O. Hausenblas, c. d., s. 99). Zdá se, že stejným směrem se ubíraly i úvahy M. Krčmové a J. Chloupka[25]: nejen že navrhli lišit vedle útvarů strukturních též útvary nestrukturní či poloútvary, nýbrž došli k poznání, že „vývoj komunikačních potřeb a současné zjemnění lingvistických a sociolingvistických přístupů dospívá dnes ke stratifikaci složitější“. Nadto pak mimo útvarovou klasifikaci uvažují o „běžné mluvě (běžně mluveném jazyce)“, která slouží běžné denní komunikaci a jejíž strukturní náplň bývá smíšená, včetně elementů spisovných, resp. společných celé češtině. (Nemýlím-li se, jde o obdobu německé „Umgangssprache“, výstižně definované v Dudenově slovníku[26] takto: „Jazyk, jak se užívá v každodenním styku s jinými lidmi. Jazyková vrstva stojící mezi jazykem spisovným a nářečím, ovlivňovaná regionálními, sociologickými a skupinovými danostmi.“)

Vraťme se však k možné klasifikaci slovní zásoby. Poznání, že lexikální repertoár (a ovšem nejen lexikální) je heterogenní a bohatě diferencovaný, vede lingvistickou analýzu k stanovení velkého počtu diferenčních rysů, kterými se snaží jednotlivé jednotky charakterizovat (leckdy i celým svazkem rysů). Množiny těchto rysů můžeme najít, v jistém uspořádání, např. v úvodních výkladech Slovníku spisovného jazyka českého nebo v lexikologickém oddílu Příruční mluvnice češtiny. Tyto rysy patří k různým dimenzím, jak o nich byla řeč výše, a jde o dimenze (osy) jednak vnitrojazykové, jednak vnějazykové (ty jsou pro klasifikaci nejvýznamnější). K těm patří dimenze prostorové, časové, sociální a situační čili funkčně-kontextové („stylistické“). S takovouto charakterizací je však spojeno několik principiálních problémů: kolik rysů máme zavést, tj. jak jemnou klasifikaci zvolit, a které rysy (brát do úvahy celou obrovskou množinu rysů všech dimenzí a různých subdimenzí je nemožné), jak se vypořádat s vývojovými proměnami v slovní zásobě, jakož i s otázkou metodologickou, oč se má či může analytik opřít při připisování toho či onoho rysu dané jednotce. Poslední dvě okolnosti se jeví jako zvlášť relevantní v našem případě, kdy máme charakterizovat umělecky stylizovaný jazyk fiktivních postav z doby na přelomu 19. a 20. století. Co je vlastně mým úkolem? Srovnat Stavinohův jazyk s dnešním územ? Mám při tom využít té okolnosti, že při svém věku pamatuju, jaké výrazy užívala generace mých rodičů a prarodičů? Anebo si mám [123]spíše položit otázku, jak se rozebíraný jazyk mohl jevit čtenářům Bidýlka v době, kdy kniha vyšla, resp. různým skupinám čtenářů, věkově i sociálně odlišným? A jak vnímali charakter daných slov tehdy mluvčí typu bidýlkovských hrdinů? (O nich samých tu ovšem uvažovat nemůžeme, protože to jsou literární konstrukty, spíše je třeba brát v potaz záměr autorův – šlo mu bezpochyby o autentičnost, která má dnes i jistou hodnotu dokumentární.) Několik příkladů: slovo kuvert označuje Slovník spisovného jazyka českého jako zcela zastaralé, kdežto Příruční slovník jazyka českého (PS) je uvádí bez stylistického omezení a dokládá z Herrmanna a Olbrachta. Také slovo élent (nepohoda, nepořádek, rámus) dnešní mladší a mladá generace patrně ani nezná, ale PS je dokládá z Čapka-Choda a já z řeči své babičky. Sloveso špacírovat se (podle PS lidové, dnes zastaralé) bývalo běžné i v literatuře. Dnes se jeví jako dost zastaralý i název šifonér a mnohé jiné. Uzavírám tedy, že otázky, které jsem si položil, je více méně nemožné dostatečně uspokojivě vyřešit. Dovedu nabídnout jen jakési náhradní řešení na obecnější úrovni.

Pokusím se slovník hlavních hrdinů Bidýlka rozčlenit zhruba do několika skupin. Typická jsou slova dobová, ať už taková, která jsou dnes více nebo méně zastaralá nebo vůbec neužívaná (srov. výše uvedené příklady a mnohá další slova, většinou „germanizmy“, jako forštelovat si, dirigírovat, mutrlinka, mord, mašinfíra, …), anebo výrazy označující skutečnosti dnes už neexistující (kupř. kuřivo športka a kraťas nebo názvy starých vojenských hodností). Dále je to několik výrazů zlodějského slangu (hantýrky? argotu?): někoho voholit nebo vobrábět, něco posmejčit, votkroutit si pár měsíců, lapák. A nakonec jde o množství nespisovných výrazů dosud různě často užívaných, pohybujících se z dnešního hlediska na ose od běžného substandardu do poloh nižších až nízkých (vulgarizmy, v jistém pohledu). Taková slova nesou ve slovnících velmi často charakteristiku „expresivní“. Je to však leckdy charakteristika z nouze, značně široká a neurčitá, s pólem pozitivním a negativním. Příklady: rošťák, holomek, všivák, flákač, gauneři, policajti, kujón, č(l)obrda, flašky, mít fofr, čapnout někoho, vočíhnout něco, vopentlit někoho, natřel jim to, šizuňk, štramandička, foršus, tác [tisíc korun], dát si šluka, neměl ani floka, přišlo to kách, šlohnout něco, vočíhnout něco, cancat, vodprejsknout, vochlastaná, poseroutka, jako vyblitej. Slova skutečně hrubě sprostá jsem tu nenašel.

Můj pokus rozlišit a charakterizovat jisté skupiny slovníku protagonistů Bidýlka vycházel chtě nechtě z pohledu dnešního uživatele češtiny. Jak tomu mohlo být u Stavinohy a spol.? Z celkové charakteristiky sociální a z dobové situace románového děje bychom mohli soudit, že většina oněch nespisovných výrazů mohla docela dobře patřit k „neutrální“ slovní zásobě hrdinů. Jenže jak jsem naznačil výše, takováto odpověď může stěží být v podstatě něčím jiným než úvahou o fiktivní skutečnosti, respektive projekcí námi předpokládaného reálného stavu jazykové komunikace období.


[*] Tento článek je podstatně rozšířenou verzí referátu Nespisovné prvky v dílech J. Haška, F. Langra a E. Vachka, předneseného na konferenci „Spisovnost a nespisovnost – zdroje, proměny a perspektivy“, konané ve Šlapanicích 10. až 12. února 2004. Věnuju jej památce přítele Karla Hausenblase, jehož myšlenky mi byly inspirací.

[1] K. Hausenblas, Čeština v dílech slovesného umění, in: Kultura českého jazyka, Severočeské nakladatelství, Liberec 1969, s. 89–102.

[2] M. Fundová, K počátkům pronikání obecné češtiny do jazyka české prózy, NŘ 48, 1968, s. 21–28.

[3] P. Mareš, Spisovná a nespisovná čeština v umělecké literatuře, in: J. Jančáková, M. Komárek, O. Uličný (eds.), Spisovná čeština a jazyková kultura 1993, FF UK, Praha 1995, s. 233–240.

[4] O. Hausenblas, K tzv. pronikání obecné češtiny do spisovného jazyka, SaS 54, 1993, s. 97–106.

[5] S. Čmejrková, Jazyk literatury, in: F. Daneš et al. (eds.), Český jazyk na přelomu tisíciletí, Academia, Praha 1997, s. 114–132.

[6] P. Mareš, „Tajnej a otevřenej jazyk“, in: R. Šrámek (ed.), Spisovnost a nespisovnost dnes, Sborník prací Pedagogické fakulty MU, Brno 1996, s. 176–178.

[7] F. Langer, Koncept dopisu z autorovy pozůstalosti adresovaného F. Danešovi.

[8] D. cit v pozn. 3, s. 239.

[9] D. cit. v pozn. 2.

[10] M. Weingart, Český jazyk v přítomnosti. Úvahy a podněty z jazykové therapie a kultury, Československá grafická unie, Praha 1934, s. 88–91.

[11] D. cit. v pozn. 5.

[12] F. Trávníček, Nástroj myšlení a dorozumění, Fr. Borový, Praha 1940, s. 180.

[13] D. cit. v pozn. 4, s. 97.

[14] M. Krčmová, Termín obecná čeština a různost jeho chápání, in: Z. Hladká – P. Karlík (eds.), Čeština – univerzália a specifika, Masarykova univerzita, Brno 2000, s. 63–78, citáty jsou ze s. 63 a 71.

[15] V této souvislosti se hodí ocitovat starší zajímavý názor Weingartův z práce citované v pozn. 10: „A vidím, že v Čechách přecházíme od stadia krajových dialektů do období obecné mluvené češtiny (koiné), která je málo rozrůzněna teritoriálně co do mluvnické stavby (v hláskosloví a tvarosloví), zato je hodně zabarvována individuálně a diferencována sociálně v slovním inventáři a v syntaxi podle povolání, stavovské příslušnosti a míry vzdělání mluvčího“ (s. 89).

[16] D. cit. v pozn. 14, s. 71 a 72.

[17] P. Sgall, J. Hronek, A. Stich, J. Horecký (eds.): Variation in Language. Code Switching in Czech as a Challenge for Sociolinguistics, J. Benjamins, Amsterdam/Philadelphia 1992.

[18] D. cit. v pozn. 4. s. 100.

[19] F. Daneš, Příspěvek k poznání jazyka a slohu Haškových „Osudů dobrého vojáka Švejka“, NŘ 37, 1954, s. 124–139. – Týž, The language and style of Hašek’s novel „The Good Soldier Švejk“ from the viewpoint of translation, in: J. Chloupek – J. Nekvapil (eds.), Studies in Functional Stylistics, J. Benjamins, Amsterdam/Philadelphia 1993, s. 223–247.

[20] R. Pytlík, Kniha o Švejkovi, Československý spisovatel, Praha 1983, s. 267.

[21] D. cit. v pozn. 7.

[22] D. cit. v pozn. 7.

[23] J. Novák – A. Novák, Přehledné dějiny literatury české, R. Prombergr, Olomouc 1936–1939, s. 1048.

[24] P. Jančák, Běžná mluva v Praze a její nářeční zázemí, in: F. Daneš et al. (eds.), Český jazyk na přelomu tisíciletí, Academia, Praha 1997, s. 200–211.

[25] M. Krčmová – J. Chloupek, Jazyk národní, in: P. Karlík, M. Nekula, J. Pleskalová (eds.), Encyklopedický slovník češtiny, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002, s. 193.

[26] Duden: Deutsches Universalwörterbuch, Dudenverlag, Mannheim/Leipzig/Wien/Zürich 1989.

Naše řeč, ročník 87 (2004), číslo 3, s. 113-123

Předchozí Z dopisů jazykové poradně

Následující Olga Müllerová: Opakování a syntaktický paralelizmus v rozhovorech s muži a ženami v jednom z druhů institucionální komunikace