Jazyk jako nabitá zbraň

Jiří Zeman

[Posudky a zprávy]

(pdf)

Language: The loaded weapon

Review of Dwight Bolinger: Jazyk jako nabitá zbraň. Užívání a zneužívání jazyka v naší době. Praha: Petr Zima, 2008. 253 p.

Dwight Bolinger: Jazyk jako nabitá zbraň. Užívání a zneužívání jazyka v naší době. Přeložila Lenka Weinbergerová. Praha: Petr Zima, 2008. 253 stran.

 

Bibliografie prací amerického lingvisty Dwighta Bolingera čítá 350 položek, z toho 17 knižních monografií. Odráží se v nich široký odborný záběr – zabývají se prozodií (zejména intonací), syntaxí, sémantikou, zpracovávají však i témata, která jsou dnes předmětem filozofie jazyka, obecné lingvistiky, psycholingvistiky či sociolingvistiky. Speciální místo v Bolingerově díle má publikace Jazyk jako nabitá zbraň (Bolinger, 1980). Po japonském vydání (1988) se objevil i český překlad – symbolicky připomněl sté výročí autorova narození (18. 8. 1907).

Centrálním tématem publikace jsou vlivy jazyka na lidské myšlení a důsledky tohoto vztahu pro jazykovou a řečovou kulturu. Autor sleduje, jak jazyk projevuje schopnost nabýt takovou formu, jakou jeho uživatelé potřebují k úspěšné interakci, a jak skrze svou současnou formu zároveň pomáhá tyto potřeby utvářet a modifikovat (s. 9).

Kniha se skládá z patnácti vtipných esejů: autor v nich teoreticky vychází ze svých monografií o podstatě jazyka (Bolinger, 1961), o aspektech jazyka (Bolinger, 1968), svůj výklad ilustruje bohatým jazykovým materiálem (řadou dílčích jazykových problémů se od 30. let 20. století zabýval v textových útvarech podobných českým rozhlasovým jazykovým koutkům či drobnostem v Naší řeči), často čerpaným ze svých publikací o intonaci (Bolinger, 1986, 1989).

Publikaci rámuje první a čtrnáctá kapitola, v nichž se objevuje koncept šamana. Blíže jej autor charakterizuje v první kapitole (Hle šaman!) jako nekvalifikovaného jazykového ochránce vycházejícího ze subjektivních názorů na fungování jazyka. Má představu, že lidé z jeho okolí i veřejné sféry se dopouštějí chyb, staví se do role ochránce jazyka a volá po jeho obrodě. Neduhy nespatřuje v obsahu sdělení, ale ve způsobu vyjádření. Je specialistou na vyjadřovací prostředky mateřského jazyka: má o něm izolované vědomosti, nejednou na základě dávno osvojených pravidel, a vytváří seznamy charakteristických chyb, jichž se má kultivovaný projev vyvarovat. Nedokáže uchopit problém jako celek a i tu část problému, kterou uchopit dokáže, podstatně zjednodušuje. Šamanovo hodnocení jazyka a jeho užití je natolik vázané na jednotlivé komunikační situace, že povšechné debaty o jazyce – odbornou literaturou nepoučené – vesměs postrádají racionální jádro.

Příznačné pro celou knihu je to, že autor zasazuje jazykové problémy do širšího komunikačního a společenského rámce a nalézá řadu originálních paralel mezi jazykovým chováním a dalšími lidskými činnostmi i mezi lingvistikou a přírodními vědami (v konceptu šamana např. medicínou). Bolinger přirovnává šamana (kmenového kouzelníka či léčitele) ironicky – v narážce na lékařské prostředí – k vyplachovačům tračníků, ranhojičům a univerzálním medicinmanům. Český čtenář si koncept šamana zřejmě spojí nejčastěji s prototypem puristy (termín purista užil Bolinger už v roce 1939 ve stati věnované obraně purismu).

[35]Šamanismus však Bolinger neodsuzuje. Považuje jej za druh umění působícího na ty jedince většinové populace, kteří potřebují poučení či praktické rady týkající se komunikačních a vyjadřovacích schopností. Nejčastěji se uplatňuje při řešení problémů efektivní komunikace a právě zde může podle autora spojit síly s lingvisty: „Oba znesvářené tábory je ovšem třeba přivést k jednacímu stolu a nabídnout jim dýmku míru; mělo by se jim poradit, aby se učily jeden od druhého“ (s. 19). Této myšlence je podřízena i výstavba celé knihy.

Další část publikace je pohledem lingvisty na podstatu a fungování jazyka. Popularizační formou se zde dotýká základních problémů teorie jazyka a akcentuje ty jevy, které neakceptuje šaman. V druhé kapitole (Neverbální vyjadřovací prostředky – mateřské lůno jazyka) zasazuje jazyk do širších komunikačních souvislostí a soustřeďuje se na ty složky komunikace, které nejsou ve vlastním smyslu jazykové – optické (gesta, mimika) a zvukové jevy. V souladu se svou vědeckou profilací se soustřeďuje hlavně na fungování suprasegmentálních prostředků.

Následující tři kapitoly osvětlují sémiotickou podstatu jazyka; autor v nich prezentuje své pojetí vztahu formy a významu, duality (jejich odluky) a vlivu změny formy na změnu v percepci významu (viz též Bolinger, 1977). Třetí kapitola (Znaky a symboly) porovnává rozdíly v odrazu vnějšího světa prostřednictvím symbolů (tj. „preznaků“, které jsou přirozeným znázorněním vnějšího světa v jazyce) a znaků (jsou znázorněním arbitrárním, čistě distinktivním a kontrastním) a zkoumá vliv arbitrárnosti jazykového znaku na jazykové prostředky. Čtvrtá kapitola (Co je nad slovem) je teoretickým i praktickým popisem jazykových významů (sémantická dimenze jazykového znaku) a přes ně se dostává k rozboru pravidel určených ke kombinování znaků (k syntaktické dimenzi). Výklad ústí pátou kapitolou (Dostaveníčko v Babylónu) v popis jazykové divergence, kterou autor považuje za důsledek „degradace“ řečových symbolů na znaky.

Na konkrétních příkladech autor dokumentuje, že jazyk je interpretací vnějšího světa, nikoliv jeho přesným odrazem. Menší jazykové jednotky mají větší arbitrárnost a umožňují větší volnost pro praktický výklad jevů, ve vyšších jazykových rovinách odrážejících organizování myšlenek jsou si uživatelé různých jazyků podobnější. Šaman tyto skutečnosti neakceptuje a jejich ignorance je pro něj „rájem“ při vysvětlování svých subjektivních přístupů k jazyku.

Další část publikace je orientována na pragmatickou dimenzi jazykového znaku, hlavně na sociální faktory ovlivňující užívání jazyka. Autorovým východiskem je vztah duality (odluky formy a významu) a významu. Šestá kapitola (Stigma, status a standard) je věnována variantnosti v jazyce, jeho sociálnímu rozvrstvení a postojům sociálních skupin k formě jazyka (jazykové varietě) a jeho uživatelům. Dotýká se řady problémů, které zná český čtenář z teorie spisovného jazyka, jak ji formuloval pražský funkční strukturalismus a jeho pokračovatelé (A. Jedlička): nutnosti existence „prestižní“ (spisovné) variety, její normy, kodifikace aj.

Autor věnuje v kapitole značnou pozornost proměnám struktury jazyka a důsledkům vztahu jazykové normy a kodifikace pro školní sféru. Na základě vývoje sociálního složení populace anglosaského prostředí (migrace a etnická heterogennost společnosti) a tím i stratifikace angličtiny v průběhu 20. století dokumentuje, že „spisovná forma jazyka prodělává otřes – čím dál méně lidí se naučí dobře číst a psát a norma tak ztrácí svůj vliv. Na druhou stranu si však zatím svou pozici nedokázala znovu vybudovat ani řeč mluvená“ (s. 68). Na obdobné problémy upozorňuje i současná slavistika.

Uvedené kapitoly nepostihují všechna sémiotická témata. Akcentují – vzhledem k zaměření celé knihy – jen dílčí problematiku, a to vztah znaku k denotátu. V centru pozornosti dalších esejů [36]je vztah mezi skutečností (reálným světem) a jazykem, jeho náležitá interpretace a to, jak jazyk strukturuje a utváří reálný svět v našem vědomí. Autor se v nich obrací k šamanům, aby si vybrali podstatné informace pro svou činnost a inspirovali se jimi.

D. Bolinger se nezabývá problematikou komplexně, ale vybírá z lexikálních, částečně gramatických a syntaktických jevů ty, které mohou jedinci záměrně využívat (zneužívat) k ovládání ostatních. Inspiruje se obecnou sémantikou A. Korzybského a jeho pokračovatelů (S. I. Hayakawa), zejména tématy souvisejícími s interakcí v různých komunikačních situacích a sférách; řada kapitol se dotýká problémů, které byly v centru pozornosti kritické lingvistiky (lexikální kategorizace, kategorie tranzitivity) nebo které později začala řešit kritická analýzy diskurzu (jazyk a moc).

Sedmá kapitola (Zmenšili jsme formát, protože jsme nechtěli zvyšovat cenu) rozebírá vztah mezi realitou a znaky, tedy problematiku, kterou řešila už starověká filozofie (vztah věcí a idejí). Z tohoto tématu si autor vybírá jen dílčí složku, a to zkonkrétnění abstrakce, tj. pojmenování nereálných jevů a jejich změnu ve skutečnost.

Jazyk neslouží jen k sdělování obsahu, ale je také nástrojem k ovlivňování jeho uživatelů. Osmá kapitola (Lidi nezabíjejí zbraně, nýbrž lidé) řeší vztah obsahu výpovědi a způsobu jeho realizace a ukazuje, jak lze jednotlivé jazykové roviny zneužívat.

Devátá kapitola (Sexismus) teoretickým výkladem i praktickými příklady analyzuje, jak jazyk vyjadřuje rasové, věkové, ekonomické a další rozdíly v sociálním postavení komunikantů. Na příkladu genderových asymetrií pak zaznamenává, jak expresivní výrazy tyto postoje odrážejí, symbolizují a dále produkují, postihuje však i zřetelné genderové rozdíly v užití suprasegmentálních prostředků (intonace, mluvní tempo, hlasový rejstřík) či komunikačních strategií (asertivita).

Desátá kapitola (Moc a klam) se zaměřuje na lež založenou na doslovném výkladu významu slova či výpovědi. Na četných příkladech z reklamního, politického a mediálního diskurzu dokumentuje, že při tomto procesu nejde o přesný odraz reality, ale na základě jazykového vyjádření (polysémie, vágnosti významu apod.) lze tuto realitu zkreslit.

Jedenáctá kapitola (Žargonauti a ne až tak docela zlaté rouno) rozebírá fungování žargonu. Autor jej vymezuje jako skupinový jazyk (podporuje skupinovou soudržnost) zneužívající odborné výrazy; poukazem na nízkou informativnost prázdných frází a klišé hledá jeho paralely s fatickou komunikací. Z této kapitoly by neměla zapadnout myšlenka, že je třeba zpracovat dějiny žargonu.

Další dvě kapitoly (Soupeřící metafory a umělé vytváření reality; Puritáni a hřebíky do rakve) sledují metaforická vyjádření reality a jejich sdružování do témat. Na základě rozboru textových metafor a jejich automatizace a lexikalizace analyzuje, jak lze jejich užitím produkovat verbální iluze, vyvolávat předvídatelné reakce a ovládat percipientovo vědomí.

Autor zasazuje své úvahy do širšího společenského kontextu anglosaského prostředí 70. let 20. století (časté odkazy na americké publicistické texty); ten bude sice pro českého čtenáře počátku 21. století často nesrozumitelný (např. odkaz na heslo zbrojařských firem v titulu 8. kapitoly), najde v něm však četné paralely se současnou praxí mediálního diskurzu.

Závěrečná kapitola (Jazyková ekologie) – v českém prostředí známá z časopisu Vesmír (2002) díky popularizační činnosti vydavatele a nakladatele českého překladu Petra Zimy – hledá řešení, jak zabránit zneužívání jazyka. Srovnává zhoršování životního prostředí a prostředí, v němž je užíván jazyk. Celá kniha je dokladem toho, jak jsou komunikační kanály znečistěny a jak se v nich sdělování informace mění v šum. Ve čtyřech bodech pak formuluje možnosti, jak zekologizovat [37]komunikaci (je potřebné, aby veškeré informace proudící k nám médii měly formu ověřitelných výpovědí) a jak k tomuto procesu mohou přispět lingvisté i jazykoví šamani. Předpokladem je, že se bude bez zábran hovořit o jazyce samém (s. 223).

Knihu doplňuje zasvěcený doslov Františka Daneše (Jeden z nejoriginálnějších a nejimaginativnějších amerických lingvistů). Přibližuje osobnost D. Bolingera, začleňuje knihu do kontextu dalších autorových děl (cenná je pasáž věnovaná Bolingerovým pracím o intonaci, k nimž má Danešovo pojetí velmi blízko) i filozofických a lingvistických proudů, jež Bolingerovo dílo ovlivnily. Větší pozornost je zaměřena na Bolingerovy myšlenkové shody s pražským funkčním strukturalismem (zejména v chápání standardu, normy, kodifikace, purismu či jazykové kultury) i na personální blízkost k některým osobnostem české lingvistiky. Čtenář by neměl přehlédnout ani osobní vzpomínku vydavatele českého překladu Petra Zimy na jeho setkání s D. Bolingerem a jeho spolupracovníkem E. Haugenem (zadní strana obálky). Konstatování, že byli „nakloněni přijímat interdisciplinárnost přístupu k jazyku, založenou na paralelách a vztazích s vědeckými poznatky jiných disciplín […], odmítali však interdisciplinárnost ztotožňovat s šarlatánskými ‚zkraty‘“, dobře charakterizuje aktuálnost myšlenek recenzované knihy.

Překladatelka Lenka Weinbergerová se snažila dodržet Bolingerův popularizační styl a zejména při překladu frází, floskulí, klišé apod. nalezla výstižné české ekvivalenty. Je škoda, že na její přání „neprošel rukopis dalšími vydavatelskými úpravami“ (s. 4). Jazykový redaktor by jistě odstranil variantnost Korzybski/Korzybsky (s. 7–8) i 2. pádu (Korzybskiho/Korzybskyho/Korzybského), opravil by četné interpunkční chyby (čárky v souvětí), chybné tvary zájmena jenž, psaní velkých písmen (Spojených Států), drobné překlepy (zmenčili v názvu 7. kapitoly v obsahu) i některé stylizační neobratnosti. Celkově je na pováženou, že kniha, která se zabývá jazykem, obsahuje tolik formálních nedostatků. Čtenář by jistě přivítal i věcný rejstřík, který by mu umožnil rychlejší orientaci v knize.

Od prvního vydání knihy v roce 1980 prošla lingvistika dalším vývojem a řadu prezentovaných témat rozpracovaly textová lingvistika, sociolingvistika, teorie jazykového managementu, kritická analýza diskurzu a nejnověji i ekolingvistika. Přesto zde čtenář najde mnoho námětů k zamyšlení. Navíc je publikace vzorovým příkladem toho, jak je možné propojit výklad obecných teoretických postulátů s praktickým řešením jazykových a komunikačních problémů.

 

LITERATURA

 

BOLINGER, D. (1961): Generality, Gradience, and the All-or-None. The Hague: Mouton.

BOLINGER, D. (1968): Aspects of Language. New York: Harcourt Brace (2. vyd. 1975, 3. vyd. 1981).

BOLINGER, D. (1977): Meaning and Form. London – New York: Longman.

BOLINGER, D. (1980): Language: The Loaded Weapon. London – New York: Longman.

BOLINGER, D. (1986): Intonation and Its Parts: Melody in Spoken English. Stanford: Stanford University Press.

BOLINGER, D. (1989): Intonation and Its Uses: Melody in Grammar and Discourse. Stanford: Stanford University Press.

Katedra českého jazyka PdF UHK
Rokitanského 62, 500 03 Hradec Králové
jiri.zeman@uhk.cz

Naše řeč, ročník 94 (2011), číslo 1, s. 34-37

Předchozí Světla Čmejrková, František Daneš: O dvou (a více) typech parataktického spojení vztažných vět

Následující Lucie Jílková: Kniha o českém chatování