Do nového ročníku Naší řeči

Jiří Kraus

[Články]

(pdf)

-

Zásadní změny v orientaci politického vývoje naší republiky, které nastaly po 17. listopadu 1989, stále hlouběji zasahují oblast individuálního a společenského vědomí a spolu s tím pochopitelně i jeho výraz nejvlastnější a nejbezprostřednější — národní jazyk. Proto také nejen jazykovědci, ale i lidé všech zájmů a povolání si kladou otázku, nakolik se všechny tyto změny projevují jak v jazyce samém, to je v soustavě jeho prostředků a zákonitostí, tak ve způsobu, jak s tímto jazykem při dorozumívání zacházíme, a v neposlední řadě též v postojích, jaké k jazyku vůbec — a ke své mateřštině zvlášť — vědomě nebo podvědomě zaujímáme.

Naléhavou potřebu hledat konkrétní a spolehlivou argumentací podložené odpovědi na tyto otázky si uvědomuje i redakce našeho časopisu spolu s generačně se měnícím kolektivem svých přispěvatelů. S radostí a s pocitem zadostiučinění v tomto kolektivu vítáme obzvlášť srdečně všechny naše kolegy a přátele, kteří v minulých letech publikovat nemohli a jejichž příspěvky se nanejvýš směly objevovat pod cizími jmény nebo v různých interních publikacích o nepříliš rozsáhlém nákladu. Jazykové problematice, často ilustrované velice zajímavým materiálem, se věnovaly i některé práce samizdatové. Také jejich autorům bychom rádi poskytli na stránkách Naší řeči místo a věříme, že navzdory svým dnešním pracovním povinnostem si na vyjádření názorů na naši mateřštinu čas jistě najdou a stanou se tak spolutvůrci časopisu, jehož cílem a smyslem je od 1. ročníku vzdělávání a tříbení jazyka českého“.[1]

Zájem o stav a vývojové proměny současné češtiny i o výchovu všech generací jejích uživatelů je v současné společenské situaci skutečně značný, z obecnějšího hlediska dokonce přelomový, protože vychází z nově prožívaného pocitu vlastenectví, který — v českém [2]prostředí díky naší novodobé historii už tradičně — v sobě obsahuje snahu uvědomovat si úlohu národního jazyka jako jedné z nejvyšších hodnot naší národní kultury. Součástí tohoto vědomí jsou ve zvýšené míře také nároky na dobrou jazykovou úroveň umělecké literatury (to platí stejně o tvorbě původní jako překladové), na sdělnost a působivost publicistiky, zpravodajství a řečnictví, na správnost a jednoznačnost jazyka zákonodárství a administrativy. A také, i když se právě tato oblast bohužel často opomíjí, na jazyk běžného dorozumívání, jak se s ním setkáváme v rodinách, ve školách i na pracovištích, v místech lidové zábavy i v osobní korespondenci. Zdaleka tu ovšem nejde jen o vyhlašované nároky na jazykovou kulturu všech těchto okruhů a prostředí. Pracovníci jazykové poradny Ústavu pro jazyk český i autoři mnohých jazykových koutků a rubrik se totiž často setkávají s tím, že mnohé odsudky, kritiky a stesky nad úpadkem jazyka vycházejí nejen z neznalosti, ale i z neochoty poučit se o zákonitostech současné češtiny, zvláště spisovné, z ulpívání na dávných, mnohdy ještě brusičských poučkách, jejichž pochybenou platnost už dávno odvál čas, z chorobné obavy před moderním vývojem společenským i jazykovým. Právě tento vývoj s sebou přináší proměny slovní zásoby, zvláště pak ve složce terminologické i v pojmenování skutečností, které nově zasáhly do našeho života, potřebu takové výslovnostní a pravopisné kodifikace, která by zbytečně neodporovala úzu a znalostem kultivovaných uživatelů jazyka, i nezbytnost tolerantního posuzování těch tvaroslovných podob, které se uplatňují v souladu s vývojovými tendencemi českého ohýbání slov. Obecné názory na úpadek jazyka, které jsou v evropské kultuře stejně staré jako úvahy lidí o jazyce vůbec, by neměly zastírat smysl pro významové a slohové hodnoty každého jazykového prostředku a pro jeho přiměřené užití v určité situaci a v určitém prostředí. Ukazuje se zároveň, že skutečná kultura jazyka v sobě zahrnuje jednotu institucionální péče o jazyk — zosobněné autory dobrých kodifikačních i doporučujících příruček i soustavami školní a mimoškolní výchovy v mateřském jazyce — i osobní odpovědnosti každého vzdělaného člověka za jazykovou úroveň svého projevu.

Je potěšitelné, že jeden z hlasů, který zazněl na podporu kolektivní i individuální péče o jazyk, vyšel z úst čelné představitelky České národní rady doktorky D. Burešové, která se v rozhlasových Živých slovech nedávno zamyslela nad úlohou parlamentu jako instituce, v níž skutečně živé slovo „nese váhu myšlenky, ale nebojí se přitom humoru ani vtipu“ a kde lidem doopravdy volení zástupci [3]umějí „domluvit se přesně a přitom pěkně česky, pohádat se od plic, ale kulturně, a to bohatým a živým jazykem“, jehož je třeba všude tam, kde jde o naši společnou věc — „od venkovských radnic, od malých spolků až po vyhlášené úřady, parlamenty, ministerstva“.

Paní doktorce Burešové by se jistě dalo namítnout, že mluvila daleko více o našem společném přání než o skutečnosti, v níž se pořád ještě setkáváme s nízkou kulturou mluvené řeči, s významově přetíženými, ale často nicneříkajícími větami, které se ještě nestačily zbavit staré funkcionářské hantýrky a už je začíná ohrožovat stejně málo výstižná frazeologie nová. Výměna lidí v politických a hospodářských funkcích, u televizních obrazovek a rozhlasových mikrofonů, v redakcích novin a časopisů i za řečnickými pulty samozřejmě vyvolává některé změny v stylových a částečně též v jazykových normách těch projevů, které nás ovlivňují především díky tomu, že oblast publicistiky a politického řečnictví se stala v současné době dramatičtější, že vtahuje stále víc lidí do světa svých témat a svého jazyka. Je proto třeba uvítat, že k tomu, aby tento jazyk už nebyl anonymním, bezbarvým a někdy i zkreslujícím „ideologickým esperantem“,[2] vyzývá právě předsedkyně shromáždění, které se k občanům naší republiky obrací svými rozhodnutími politickými i zákonodárnými. Také k této problematice, jejíž důležitou součástí je jazykový i slohový rozbor státních dokumentů i zamyšlení nad náročností jejich přiměřené interpretace jako společensky závažný úkol naší jazykovědy,[3] k jehož řešení — třeba i v dílčích řešeních týkajících se jazykové správnosti a sémantické jednoznačnosti — by mohl přispívat i náš časopis.

Nivelizace a slohové ochuzování naší mateřštiny za dlouhé období minulých čtyřiceti let vyvolaly v posledních měsících v našem tisku diskusi, v níž nechyběly ani úvahy o smyslu kodifikačních zásahů do vývoje spisovného jazyka, které občas nabývaly ostře polemický ráz.[4] Objevilo se tak množství názorů, často vnitřně rozporných, na něž by náš časopis měl postupně reagovat. Tematický rozsah těchto diskusních příspěvků je poměrně rozsáhlý, ale celkem očekávaný. Pozor[4]nost stále vzbuzují slova přejatá a přejímaná a způsob jejich pravopisného a tvaroslovného počešťování. Dílčí, ale rozhodně nikoli málo důležitou částí tohoto problémového okruhu je otázka přechylování cizích, méně obvyklých příjmení (Czibrei, Adamove, Filippi), tedy tematika, v níž se spojují zásady kodifikace jazykové, mající charakter doporučení, a matričně právní (nutně směřující k řešením jednoznačným). Ostré útoky stále směřují proti zásadě počešťovat slova cizího původu. Vyhovět těmto názorům, které nezastírají, že k jazykové kodifikaci přistupují z pozic spíše výlučných, by vedlo k rozkolísání dosavadního pravopisného úzu, upevňovaného od r. 1957, a velmi pravděpodobně i k četným nedůslednostem, protože bychom pak zřejmě museli psát aesthetika, encyklopaedie, snad i ingenieur, chauffeur apod. O pravopisném řešení, které by zbavilo „nestudovaného Čecha trapného klopýtání za řecko-latinskou učeností“, psal v Naší řeči již v r. 1919 J. Zubatý a jeho argumentaci později doplnil a rozšířil F. Daneš.[5] Daleko závažnější je podle mého názoru problematika spisovné výslovnosti. Domnívám se, že by bylo potřebné vychovávat uživatele jazyka, zvláště pak veřejné řečníky i rozhlasové a televizní hlasatele, k tomu, aby vyslovovali s ve slovech jako diskuse, renesance, disertace, resort, režisér apod. Avšak většinový úzus, a to i u mluvčích kultivovaných, tomuto přání neodpovídá. A tak vzniká obava, aby výchovné a kodifikační úsilí, vedené v současnosti naprosto pochopitelným odporem proti všem projevům skutečné i zdánlivé jazykové vulgarizace, neskončilo neúspěchem. Varovná obava, aby tu nevznikla analogie s puristickými zásahy, jejichž cesta je podle Mathesiových slov „vroubena příkazy a zákazy, které jazyková praxe zašlápla“,[6] je tu docela na místě. Také k těmto námětům se chce Naše řeč co nejdříve vyslovit hlavně v souvislosti s přípravou nové pravopisné a výslovnostní kodifikace. Není snad nutné dodávat, že chystaná Pravidla českého pravopisu i Slovník spisovné výslovnosti nebudou představovat hluboký zásah do písemné i mluvené podoby současné spisovné češtiny — v moderních kulturně vyspělých jazycích jsou radikální reformní návrhy již předem odsouzeny k neúspěchu —, ale jen domýšlejí zásady již existující a zbavují je zbytečných výjimek. Rádi tu připomínáme, že na úspěšném uvádění těchto zásad [5]do praxe, stejně jako na péči o jazykovou kulturu a jazykovou výchovu, se spolu s Naší řečí podílejí i četné jazykové koutky, sloupky, rubriky, zákampí v novinách, časopisech i v rozhlase a televizi, jejichž autoři si za svou práci zaslouží rozhodné uznání.

Tento obecný nástin úkolů našeho časopisu v příštím období není ovšem nijak úplný. Nezmínili jsme se dosud o potřebě nacházet spolupracovníky, kteří by ve svých příspěvcích podrobili rozboru jazyk a styl význačných představitelů nedávné i současné umělecké literatury. I nadále bude Naše řeč poskytovat prostor příspěvkům věnovaným teorii jazyka, jeho slohové, nářeční i profesní rozrůzněnosti, dějinám češtiny, zvláště pak ve spojení se staršími i novějšími dějinami našeho národního společenství. Chceme také, aby se naši čtenáři i nadále seznamovali s názory čelných osobností české jazykovědy i se zprávami o jazykovědných publikacích domácích i zahraničních. Zároveň také věříme, že s otevřením naší republiky světu se Naše řeč stane časopisem, který má co říci i našim krajanům za hranicemi a zejména bohemistickým pracovištím, jejichž pedagogické i badatelské práce si hluboce vážíme.

Naším velkým přáním je uvítat mezi našimi čtenáři (a v nemenší míře i mezi přispěvateli) učitele a profesory češtiny všech stupňů a typů škol. Na nich totiž hodně záleží, jaké budou jazykové znalosti, návyky a postoje příštích generací uživatelů naší mateřštiny. Věříme totiž, že pěstování citu pro spolehlivé, výstižné a slohově přiměřené ovládání jazyka není jen záležitostí estetickou, ale že se stále více stává nezbytnou podmínkou aktivního postoje člověka vůči světu i součástí jeho činnosti pracovní, odborné, politické i zájmové.

Redakce časopisu uvítá i další náměty směřující k zvýšení jeho úrovně i k čtenářské přitažlivosti. Aby obecný zájem o naši řeč byl i zájmem o informace, které chceme našim čtenářům přinášet.

---

[1] Jakkoli se zaměření časopisu a zvláště pak jeho vztah k brusičskému chápání jazykové očisty v průběhu vydávání od r. 1917, kdy vyšlo 1. číslo, změnily, hlavně pod vlivem vystoupení Pražského lingvistického kroužku v letech třicátých, zůstává myšlenka vzdělávání a tříbení jazyka českého, vyhlášená v zahajovacím redakčním prohlášení (Co chceme, NŘ 1, 1917, s. 1—2), stále v platnosti.

[2] V. Havel, Projevy, Praha 1990, s. 139.

[3] Srov. Z. Peška, Jazyk zákonodárcův, SaS 5, 1939, s. 32n.; J. Čapek, Některé teoretické problémy interpretace textu právních normativních aktů, Slavica Pragensia XXXII, Praha 1988, s. 55n.; J. Kraus, K typologii situací porozumění, tamtéž, s. 137n.

[4] Za vynikající ukázku polemického, věcnými argumenty podloženého vystoupení považujeme zejména stať A. Sticha, Ať žije český furor orthographicus, Literární noviny č. 24 z 13. 9. 1990.

[5] J. Zubatý, Reforma českého pravopisu, NŘ 5, 1921, s. 306n.; F. Daneš, Psaní slov přejatých, NŘ 41, 1958, s. 9n.

[6] V. Mathesius, O potřebě stability ve spisovném jazyce, Jazyk, kultura a slovesnost, Praha 1982, s. 69.

Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 1, s. 1-5

Předchozí Eva Macháčková: Poplatek za psa nebo ze psa?

Následující Alois Jedlička: Jazykové a jazykovědné zájmy Karla Čapka