80 let od založení Naší řeči

Jiří Kraus

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

1. prosince r. 1916 vydala III. třída České akademie císaře Františka Josefa první číslo nově založeného časopisu Naše řeč s podtitulem Listy pro vzdělávání a tříbení jazyka českého. Redakční radu tvořili František Bílý, Emil Smetánka, Jaroslav Vlček a Josef Zubatý. V úvodním programovém provolání nazvaném Co chceme redakce vytyčuje požadavek „čistého, vytříbeného jazyka“ a vyzývá „k vnější i vnitřní očistě zděděné řeči mateřské“, přihlašujíc se ke kořenům představovaným Štítným, Husem, Všehrdem, Blahoslavem, Žerotínem, Komenským, Dobrovským, Jungmannem a Palackým. Jako protiklad k těmto vytříbeným jazykovým hodnotám minulosti staví tehdejší redakce „chvatnou práci denní, při níž mnohonásobný styk se živly cizími rozleptává, porušuje a hubí české slovo v novinách i úřadech, ve škole, v literatuře i v hovoru společenském“.

[271]Z provolání celkem jednoznačně vyplývá kritický postoj redakce k jazykové praxi současníků, avšak stručnost textu (sedm krátkých odstavců) ani charakter příspěvků v prvním ročníku nedovolují vytvořit podrobnější představu o záměrech, které k založení časopisu vedly. Nepochybně významnou úlohu v tom sehrálo tísnivé ovzduší světové války, v němž lidé spatřovali v národním jazyce oporu, a snad i předzvěst získání národní a státní samostatnosti. Dobové ohlasy na první čísla[1] vyjadřovaly spíše zklamání z toho, že stati otištěné v úvodních číslech věnují více pozornosti jednotlivostem než soustavnému studiu jazyka češtiny a že se soustřeďují více na češtinu starších období než na živé problémy současné. I v hledání své tematiky a orientace prošel časopis dlouhým vývojem.

V dalších letech si nejvíce čtenářských ohlasů a respektu získaly ty příspěvky Naší řeči, které podrobovaly kritice nejrůznější díla literatury umělecké i odborné, původní i překladové. Někteří významní autoři tuto kritiku nezřídka odmítali,[2] jiní ji považovali za prospěšnou. Básník S. K. Neumann v souboru statí Umění a politika o tom např. napsal: „Sám učil jsem se z Naší řeči rád a stále, i když jsem se někdy právem zlobil na její přemety a málo oprávněné útoky na autonomii básnického jazyka. Přijímal jsem prostě z ní to, co jsem z dobrých důvodů za správné uznal.“ Nejvíc se malá vyjasněnost postojů vůči jazykové správnosti a snad ještě víc kontroverznost kodifikace samé projevila na počátku let třicátých, kdy členové Pražského lingvistického kroužku vydávají sborník Spisovná čeština a jazyková kultura, polemicky vyhrocený proti kritické praxi Naší řeči. Podrobnou recenzi sborníku uveřejnil v pěti referátech otištěných na pokračování v 17. ročníku časopisu její nový odpovědný redaktor, tehdy šestatřicetiletý Jiří Haller (jen na okraj připomeňme, že od narození tohoto významného znalce češtiny a jednoho z prvních badatelů v oblasti jazykové kultury, který funkci redaktora časopisu vykonával od r. 1931 do r. 1949, letos 1. ledna uplynulo 100 let).[3] Ještě v témže ročníku najdeme šestistránkovou polemickou odpověď, kterou podepsali členové výboru Pražského lingvistického kroužku B. Havránek, R. Jakobson, V. Mathesius, J. Mukařovský, J. Rypka, B. Trnka a M. Weingart, a závěrečnou podrobnou, sedmistránkovou obhajobu Hallerovu. Do dnešní doby žádný z těchto textů neztratil svůj význam. Volání veřejnosti po soustavné jazykové kritice soudobého veřejného projevu, především v oblasti publicistiky a zpravodajství, i organizovaná snaha mnohých překladatelů a nakladatelů pečovat o jazykovou úroveň vydávaných knih posilují názor, že lingvisté se nemohou omezit pouze na nezaujaté pozorování toho, co se v jazyce jejich současníků odehrává. Zvlášť si to uvědomují pracovníci zabývající se jazykovým poradenstvím, autoři kodifikačních příruček, učitelé, redaktoři, korektoři. Právě pro ně musí Naše řeč více než dosud získávat autory citlivě zpracovávaných jazykových rozborů současné literatury umělecké, vědecké, publicistické [272]i řečnické, ale i situací běžného dorozumívání. Je to úkol bezpochyby velice náročný, ale právě v něm je třeba spatřovat pravý smysl časopisu. Platí to tím víc v době, ve které přibývá pracovních činností, pro něž je schopnost kultivovaně se vyjadřovat důležitým východiskem.

Osmdesátiletá tradice Naší řeči tedy zavazuje. Nejobtížnější součástí tohoto závazku, jak jsme se snažili ukázat v programovém redakčním článku psaném před pěti lety,[4] se stává nezbytnost doplnit okruh autorů o přispěvatele z řad mladších lingvistů, schopné překlenout vzdálenost mezi vyjadřováním odborným na straně jedné a obecně přístupným na straně druhé. Protože Naše řeč chce oslovovat nejen jazykovědce, ale také ty lidi, jimž náš mateřský jazyk a péče o něj leží na srdci, kteří do Ústavu pro jazyk český píšou a telefonují, když hledají poučení i když se chtějí s někým podělit se svými názory na současnou češtinu a na její směřování.

Na závěr chceme ještě připojit poznámku týkající se okruhu přispěvatelů. Je politováníhodné, jak málo vysokoškolských učitelů, ať pražských nebo mimopražských, považuje za svou povinnost představit svou práci na stránkách Naší řeči, napsat – jako ukázku pozorovatelské miniatury – příspěvek do rubriky Drobnosti, přispět zprávou o knížce nebo o konferenci. Snad i to by mělo patřit k samozřejmosti profilu vědce a učitele.

---

[1] Srov. F. Strejček, Olověné boty včerejška, Praha 1945, s. 20–21, cit. v M. Sedláček, Devadesát let od narození Jiřího Hallera, NŘ 69, 1986, s. 100.

[2] Srov. F. Havlová, Ivan Olbracht a Naše řeč, NŘ 65, 1982, s. 208–212.

[3] Ocenění této složité a zajímavé osobnosti, jejíž práce byla s časopisem dlouhé období spojena, podávají A. Stich, Jubileum Jiřího Hallera, NŘ 53, 1970, s. 299–302, a M. Sedláček, Devadesát let od narození Jiřího Hallera, NŘ 69, 1986, s. 99–105.

[4] J. Kraus, Do nového ročníku Naší řeči, NŘ 74, 1996, s. 1–5.

Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 5, s. 270-272

Předchozí Jana Hoffmannová: Konference o neverbální komunikaci (pocta J. Mistríkovi)

Následující Oznámení