Pavel Jančák osmdesátiletý

Jan Balhar

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

PhDr. Pavla Jančáka, CSc., někdejšího dlouholetého pracovníka dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR, zastihuje osmdesátka ve vynikající duševní kondici. Po nuceném odchodu do důchodu (r. 1989) s plným pracovním nasazením dál bádal zejména na těch aktuálních problémech české jazykovědy, jimiž se obíral jako pracovník ÚJČ a člen dialektologického kolektivu.[1]

Pavel Jančák stál u všech přípravných prací na Českém jazykovém atlasu (dále ČJA). Významný je jeho podíl na koncepci a výzkumném programu pro uvedené dílo. Obrovská byla jeho účast na přímém terénním výzkumu i na konečné podobě tohoto rozsáhlého díla a jako recenzent sledoval vydávání všech pěti svazků. Jančák patří jako jeden z mála k těm, kteří vidí v ČJA základ pro další bádání. Dokazují to četné jeho stati, v nichž dokládá, jak lze tohoto jazykovězeměpisného souboru využít. Připomínám zde aspoň studie Spisovná a nespisovná slovní zásoba v Českém jazykovém atlase (NŘ 78, 1995, s. 1―8), K jazykovězeměpisné charakteristice česko-moravských a česko-slezských protikladů v slovní zásobě (NŘ 84, 2001, s. 175―183), Nad závěrečným, pátým svazkem Českého jazykového atlasu (NŘ, v tisku). Zvlášť cenný je tu jeho nejnovější příspěvek Společné jihozápadočeské a středočeské morfologické rysy v Českém jazykovém atlase (Fakultní sborník FF UK 2006, v tisku).

V 70. letech Pavel Jančák koordinoval výzkum městské mluvy u nás. Z této oblasti připomeňme jeho objevnou práci Frekvence hlavních hláskoslovných znaků v mluvě pražské mládeže (NŘ 57, [220]1974, s. 191―200), Moravan Pražanem (Slavica Pragensia 1978, s. 21). Na problematiku městské mluvy navazují jeho příspěvky sledující navíc interdialektický vývoj v našem jazyce, např. Praha v zóně izoglos doznívajících oblastních jevů (NŘ 80, 1997, s. 248―255). Současný stav jazyka v pohraničních oblastech rozebírají např. příspěvky Mluva v severozápadočeském pohraničí (in: Fr. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí, Academia, Praha 1997, s. 239―249, Mluva v západočeském pohraničí (in: Západočeská vlastivěda. Jazyk, Plzeň 1992, s. 105―137).

Pro ČJA shromažďoval P. Jančák nářeční materiál též u někdejších českých emigrantů v jazykových ostrůvcích v Polsku a v Chorvatsku. O zvláštnostech jejich mluvy pojednal např. ve studiích Jazykové svědectví o původu českého osídlení na Střelínsku u Vratislavi (NŘ 77, 1994, s. 139―146) a Survival of the Czech Dialect in Communities Abroad (in: Varieties of Czech, Studies in Czech Sociolinguistics, Rodopi, Amsterdam ― Atlanta 1993, s. 262―275).

K problematice formování českého nářečí jako minoritního jazyka v cizojazyčném obklíčení se Jančák vrátil ve vzorové monografii Mluva českých reemigrantů z Ukrajiny (Karolinum, Praha 2004, 172 s. a 12 mapových příloh, spolu s J. Jančákovou).

Se svou manželkou Janou se podjal nesnadného úkolu popsat a analyzovat mluvu Čechů ze dvou ukrajinských obcí, kterým bylo dopřáno se vystěhovat do České republiky až v letech 1991―1993. Když doc. Jančáková náhle v r. 1998 zemřela, bylo na jejím manželovi, aby výzkum dokončil a jeho výsledky zpracoval.

Jančák konfrontoval charakteristické rysy ukrajinské češtiny se znaky nářečí v Čechách a doložil, že se mnohé nářeční jevy u ukrajinských Čechů zachovaly důsledněji než u mluvčích na severovýchodočeském, výchozím území. Rozdíly mezi mluvami obou obcí umožnily posléze určit, ze kterých úseků svč. nářečí předkové reemigrantů pocházeli. Podrobně, ale přehledně je podáno, jak byla čeština ovlivňována ukrajinským, popř. ruským prostředím. Nelze nepřipomenout, že uvedená monografie je vlastně jediná, která detailně analyzuje mluvu volyňských Čechů. Studie je cenná také metodicky, totiž novátorským uplatněním jazykovězeměpisných poznatků.

I v tomto stručném připomenutí jubilea je třeba vyzvednout fakt, že P. Jančák přinesl do dialektologie mj. zcela nový postup. Tam, kde územní charakteristika nějaké nářeční oblasti není pro velkou rozkolísanost dialektu dostatečně výrazná a nelze ji postihnout izoglosami, jubilant se s úspěchem obrátil k statistickému šetření. Uplatnění frekvenční analýzy mu umožnilo graficky postihnout nářeční celky, popř. jejich postupný přechod od jedné nářeční skupiny k jiné.

Závěrem jen ještě připomínám, že Pavel Jančák psal také o zvukové stránce češtiny, že vypracoval velkou studii pro Evropský jazykový atlas (nářeční názvy pro rampouch), že spolu s J. Bachmannovou pořídil autentické zvukové ukázky z českých nářečí (CD Jak se mluví v Čechách, 2000, Jak se mluvilo v českých vesnicích v cizině, 2002). Dlouhou řadu tvoří jeho recenze. Už několik let přednáší na FF UK a vede tam semináře z dialektologie.

Není tajemstvím, že dr. Pavel Jančák by se rád věnoval své dávné lásce, totiž středočeským nářečím. Při jejich zpracování by mohl využít nejen nejnovější poznatky z ČJA, ale i výsledky půl století staré korespondenční ankety. Nepochybuji, že při jeho houževnatosti, píli i vědeckých předpokladech se mu také toto dílo podaří. Všichni mu k tomu přejeme hodně sil.

---

[1] Podrobnější bibliografii P. Jančáka obsahují příspěvky J. Hlavsové K šedesátinám Pavla Jančáka, NŘ 69, 1986, s. 263―266, a J. Bachmannové Životní jubileum Pavla Jančáka, Jazykovědné aktuality 2002, s. 63―65.

Naše řeč, ročník 89 (2006), číslo 4, s. 219-220

Předchozí Radka Čapková: XV. mezinárodní kolokvium mladých jazykovědců (7.–9. 12. 2005)

Následující Kamila Smejkalová: Patio