Časopis Naše řeč
en cz

Spisovná a nespisovná slovní zásoba v Českém jazykovém atlase (Josefu Filipcovi k osmdesátinám)

Pavel Jančák

[Články]

(pdf)

-

1.1. Spisovnou složku lexikální jazykové roviny poprvé vymezil Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ), který „podává obraz živé slovní zásoby současného spisovného jazyka“.[1] Slovní zásobu nespisovnou uvádí tento slovník také, ovšem jen informativně a výběrově. Připomeňme si, že základem spisovné slovní zásoby jsou slova neutrální, s funkcí pouze pojmenovávací, bez dalších stylových příznaků. Zároveň jde o „slova, kterých užívají příslušníci celého národa“.[1]

Máme-li uvažovat o vztahu mezi spisovnou a nespisovnou lexikální složkou národního jazyka, je třeba si uvědomit, že převážná část slovní zásoby je oběma jazykovým útvarům společná. Nespisovná část slovní zásoby je tedy složkou diferenční, přičemž převážná část nespisovných výrazů se svou sémantickou složkou váže na odpovídající výrazy spisovné. Na druhé straně je tak ovšem celonárodní platnost takových spisovných slov do jisté míry omezená a týká se vlastně jen vrstvy spisovné. Na jistých částech území národního jazyka dochází tedy k napětí mezi vrstvou spisovnou a nespisovnou, protože v nářečích a v běžné mluvě se v těchto případech zčásti užívá jiných slov než v jazyce spisovném. Toto napětí se ovšem netýká jen roviny lexikální. Zvláště v rovině hláskoslovné a tvaroslovné jsou rozdíly mezi oběma vrstvami dobře známé. Viděno z druhé strany, je tedy regionálně omezená i řada rysů jazyka spisovného, protože návaznost na souhlasný stav v nižších jazykových vrstvách se týká jen jistých teritorií. Je tedy zřejmé a přirozené, že zásada o celonárodním charakteru spisovných jazykových prostředků neplatí absolutně.

1.2. K prohloubenému pohledu na vztah spisovného a nespisovného lexika nepochybně přispěje Český jazykový atlas (ČJA). Jeho nedávno vyšlý první svazek[2] nás seznamuje s rozrůzněním českého jazykového území v části roviny lexikální a obohacuje tak naše dosavadní znalosti o slovní zásobě národního jazyka o významnou dimenzi geografickou. Výběr hesel představených na jazykových mapách se v celém atlase přirozeně soustřeďuje na sledování ekvivalentů pro takové pojmové významy,[3] v jejichž rámci se nářeční pojmenování zeměpisně [2]diferencují a obvykle vytvářejí větší nebo menší areály. Pokud jde o vztah k spisovnému jazyku, je třeba si uvědomit, že z lexikálních dialektismů zobrazených na každé mapě je zpravidla jeden nebo i několik ekvivalentů k danému pojmovému významu zároveň i výrazem spisovným. To znamená, že i každý takový spisovný ekvivalent má v nářeční vrstvě (a zároveň i ve vrstvách vyšších) svůj vlastní areál, že je tedy takový výraz také zeměpisně určen, resp. regionálně omezen. Příslušnost k spisovné vrstvě propůjčuje ovšem těmto ekvivalentům zároveň charakter jisté nadřazenosti, a to nejen v rovině vertikální, ale i horizontální. Na jazykových mapách je často dobře patrný pohyb, který se projevuje např. průnikem ekvivalentů shodných se spisovným jazykem do areálů s jiným nářečním pojmenováním, posunem izoglos apod.

Na základě rozboru map 1. svazku ČJA chceme v tomto příspěvku sledovat, jaký je zeměpisný charakter ekvivalentů, které jsou zároveň hodnoceny jako spisovné. Takové šetření usnadňuje už sám atlas, protože na vztah k spisovnému jazyku se ve výkladových komentářích k jednotlivým mapám soustavně upozorňuje. Při vymezení sledovaného pojmového významu, který byl závazný při přímém terénním výzkumu v jednotlivých lokalitách výzkumné sítě, se ve 2. oddílu komentářů vychází z definice v SSJČ. Ve 4. oddíle, kde se každý zjištěný lexikální ekvivalent nebo jeho varianta zařazuje do slovní zásoby národního jazyka, se dále (vedle jiných charakteristických údajů) registruje podle stavu v SSJČ také to, zda jde o slovo spisovné, popř. zda je slovník omezuje nějakým stylovým kvalifikátorem, nebo zda je to slovo nespisovné, jen nářeční.[4] Z provedeného šetření o zeměpisné povaze spisovných ekvivalentů můžeme pak ukázat na některé zobecňující poznatky.

2.1. Především může nastat i ten krajní případ, že spisovné slovo pro daný pojmový význam vlastně vůbec neexistuje. Jde o tzv. specifické dialektismy, jimiž se zpravidla označují regionálně vázané předměty lidové hmotné kultury charakteristické jen pro určitý region. Takto omezené otázky (např. názvy krajových jídel, názvosloví speciálních řemesel, nářeční termíny pro speciálnější součásti zemědělského nářadí, vinařská nebo chmelařská lidová terminologie aj.) se však v ČJA zcela záměrně nesledovaly, protože už výběr položek do dotazníku pro terénní výzkum byl zaměřen jen na označování těch předmětů nebo pojmů, které se vztahují k celému území českého jazyka. Přitom bylo třeba respektovat hlavní zásadu jazykového zeměpisu, jíž je absolutní srovnatelnost získaného materiálu, [3]tedy v daném případě plná ekvivalentnost zjišťovaných výrazů v rámci sledovaného pojmového významu. V souboru map prvního svazku ČJA shledáváme vlastně jen dvě položky bez odpovídajícího spisovného označení, a to ’zvýšená část kamen, kde je trouba’ (kromě regionálně vymezených specifických dialektismů krovec, krůvek, svrchnice, kopka aj. se většinou užívá opisného označení kamna) a ’díly plotny’ (dialektismy pláty, šíny, plotny a většinové tály, které SSJČ hodnotí jako „poněk. zast. ob.“).

2.2. Jiným takovým méně obvyklým typem vztahu mezi spisovným a nespisovným lexikem je ten, kdy příslušný spisovný ekvivalent sice existuje, ale vlastní územní diferenciace v nářeční vrstvě se přímo neúčastní, protože jde o slovo vyšší stylové roviny, které náleží zpravidla jen vrstvě spisovné. Z map prvního svazku jde především o slova otec, matka (v běžné mluvě se užívá citově zabarvených variant), podpatek (starší generace říká kramflek hodnocený jako „ob.“). U další skupiny slov (dívka, muž, žena, dopis, opěradlo) jsou zároveň výrazy spisovnými i jejich většinové, běžně užívané a regionálně vymezené ekvivalenty (děvče, mužský, psaní, lenoch, jen výraz ženská má kvalifikátor „mírně expr.“), u slova květináč jsou z četných ekvivalentů považovány za spisovné dokonce tři (kořenáč, hrnek, hrnek na květiny). Stejné postavení mají v mluveném jazyce oficiální termíny (např. označení bába, užívané běžně v starším mluveném jazyce v Čechách za novější termín porodní asistentka, je zároveň slovem spisovným). Některá z uvedených spisovných slov (dopis, podpatek, květináč, opěradlo) pronikají v současné době obvykle i do běžné mluvy, zvl. u mladé generace, a ztrácejí tak svůj výlučně spisovný charakter.

3.1. Nejčastějším typem zeměpisně diferencovaného lexika jsou tedy takové případy, kdy zpravidla jeden z ekvivalentů sledovaného významu, zúčastněných na rozrůznění českého jazykového území, je zároveň výrazem spisovným. Začlenění těchto ekvivalentů do spisovného jazyka je výsledkem historického vývoje, zejména pak je –jak ukazují i příslušné mapy – podmíněno vývojem centrálním. Dominantní postavení tu mají – stejně jako u lexika zeměpisně nediferencovaného – v prvé řadě lexémy zahrnující zároveň podstatnou část jazykového území.

3.1.1. Takové jsou především také celonárodní lexémy s vnitřní diferenciací hláskoslovnou nebo slovotvornou. Ačkoliv první svazek atlasu (stejně jako dva svazky následující) jsou věnovány slovní zásobě, tzv. zeměpisu slov, zahrnují se sem i hesla s rozdíly jen v tvoření slov nebo v hláskosloví, pokud ovšem jde o nepravidelné varianty týkající se pouze daného konkrétního slova. Také v těchto případech jsou ovšem jednotlivé varianty vázány na určitý region, vytvářejí areály a svým zeměpisným charakterem se nijak neliší od rozdílů lexikálních.

Pokud jde o vztah k spisovnému jazyku, je zřejmé, že odlišné hláskoslovné varianty jsou vesměs nespisovné, např. svarba, svajba, svaťba ’svatba’, řbet, řibet, [4]křibet, chrbet ’hřbet’, kvadlačka, kvrdl-, kvidl-, kverl- ’kvedlačka’, za spisovné jsou tyto varianty považovány jen v ojedinělých případech (kůlna – kolna). Někdy nemá spisovná varianta vlastní areál a náleží jen vyšší stylové rovině, např. lžíce (v nářeční vrstvě žíce, vžíce, žlíce), skořápka (škořápka, škařoupka, škaroupka).

3.1.2. U variant slovotvorných je však situace poněkud jiná. Ty jsou za spisovné považovány mnohem častěji, zvláště jsou-li tvořeny produktivními prostředky obvyklými i ve spisovném jazyce, např. hrneček – hrníček, sběračka – naběračka a dokonce povidla – povidlí, dále líný – lenivý – lenošný – lenošivý, umlít – semlít – rozemlít – pomlít aj. Varianty tvořené prostředky méně obvyklými jsou však zpravidla nespisovné, např. kominář ’kominík’, vařejka, vařecha ’vařečka’, zamčít ’zamknout’. Nespisovné nebo alespoň nějak omezené jsou samozřejmě také regionální neutralizované formy deminutivní nebo augmentativní (např. podoby hůlka, židlička, lžička, puklice ve významu ’hůl, židle, lžíce, poklička’) nebo jiné rodové zařazení a přechody k jiným morfologickým typům (např. bot, hadra, žlutko ’bota, hadr, žloutek’, lata, krokva, kolně ’lať, krokev, kolna’).

3.1.3. Také v lexikální rovině se najde řada případů, kdy centrální a zároveň i spisovný výraz zaujímá téměř celé jazykové území, kdežto nespisovnému výrazu nářečnímu náleží jen některá jeho část, zpravidla okrajová. Tyto případy, hojně doložené zejména v regionálních slovnících, byly při výběru hesel pro atlas záměrně omezovány, přesto však nejsou ve vybraném souboru map výjimkou, protože vedle rozdílů lexikálních přinášejí mapy často i zajímavé rozdíly jiné. Nejčastější jsou případy odlišných nespisovných výrazů slezských (např. pleca ’záda’, pazour ’nehet’, kapálka ’syrovátka’, syrovátka ’podmáslí’, masář ’řezník’), popř. zároveň též východomoravských (čut ’slyšet’, krab, kraba ’vráska’, galán ’milý, chlapec’, hrč ’suk’), jiné jsou vzácnější (jzč. dum ’síň’, jč. lechníček ’malíček’, svč. párat se ’hrát si’, střm. čečůvka ’čočka’, szč. a slez. palec ’prst’).

3.2. Převážná většina jazykových map ČJA přináší však především případy takových nářečních rozdílů, kdy jednotlivé ekvivalenty daného významu různě rozčleňují celé české jazykové území. Jejich vztah k spisovnému jazyku je přitom různý. Při sledování těchto rozdílů nás nesmějí překvapit tzv. sémantické dialektismy, které jsou samozřejmě nespisovné (např. protiklad čes. a spis. hubený – mor. a nář. chudý zachycuje už Jungmann), některé překvapí i dialektologa (např. zč. sousloví sražené mléko má význam ’kyselé mléko’). Širší platnost takových sémantických posunů, které souvisí s větší uvolněností a metaforičností lidového jazyka, bylo třeba zvlášť pečlivě prověřovat. Kritériem ekvivalentnosti byl kolektivní úzus v rámci dané lokality (při výzkumu) a zeměpisná vyhraněnost (při kartografickém zpracování).

4.1. K výrazným oblastním rozdílům projevujícím se ve složce lexikální nebo slovotvorné je trichotomie česko-moravsko-slezská, např. sběračka (a varianty) [5]– šufánek – velká ležka, šilhavý – švidravý – šurý, nádobí – náčiní – čepaně. Z hlediska vrstvy nářeční jde o zcela rovnocenné ekvivalenty, z hlediska vztahu k spis. jazyku je např. v prvních dvou případech jako spisovný hodnocen jen výraz český, u třetího příkladu je za spisovný pokládán zároveň i výraz moravský. Někdy mohou být spisovnými všechny členy trichotomie, ovšem jejich hodnocení bývá pak různé. Tak např. v případě trojice mýt – umývat – pomývat má ve spisovné rovině třetí člen kvalifikátor „říd.“. Ještě markantnější je to u trojic, jejichž jednotlivé členy jsou ve spisovné vrstvě spojeny s jistou mírou expresivity, např. porazit – svalit – převrátit, uhodit – udeřit – piznout, sundat – sdělat „obl. mor.“ – sejmout „poněk. kniž.“. Z posledních uvedených příkladů je jasně patrné, že ve vrstvě spisovné dochází k ztrátě regionální příznakovosti a jednotlivé ekvivalenty vstupují už do jiných, často i sémanticky odlišných nebo jen stylisticky rozrůzněných vztahů. Přitom si některé výrazy svou regionální příznakovost ještě podržují i ve vrstvě spisovné (viz u výrazu sdělat).

4.2.1. Závažným typem geograficky rozrůzněného nářečního lexika jsou makroareály česko-moravské. Přitom hranice jednotlivých rozdílů se samozřejmě zcela nekryjí a vytvářejí poměrně široké přechodové území, mnohdy ještě širší než v rovině hláskoslovné a tvaroslovné.[5] Někdy probíhají příslušné izoglosy ještě zcela na území Čech (slánka – solnička, pomalu – pomaly), jindy zhruba sledují býv. zemskou hranici (poklička – křidla, kvedlačka – šprudlák, kominík – kominář), většinou však ustupují směrem k východu a přiřazují k české straně i jz. cíp Moravy (kalhoty – gatě, truhlář – stolař, vesnice – dědina, ostávat – bývat) nebo i její větší záp. část (prkno – deska, syrečky – tvarůžky, bota – bot). Konečně nejsou vzácné případy, kdy český výraz zasahuje celou polovinu Moravy (babička – stařenka, omáčka – máčka), popř. sahá ještě východněji (lat – lata, milý – galán).

4.2.2. Také v rozrůznění česko-moravského lexika se projevují důsledky centrálního historického vývoje slovní zásoby. Z tohoto hlediska je možno rozlišit dva hlavní typy rozdílů, které zároveň vlastně představují dvě odlišné vývojové fáze. Na jedné straně stojí výrazy spjaté od nejstarších dob s oblastí centrální, takže odlišnosti místního nebo regionálního charakteru se mohly projevit zvláště jen v oblastech periferních. U druhého typu rozdílů je postavení centrálních a periferních oblastí právě opačné: starší výrazy se v různé míře uchovávají zvláště jen na periferiích, protože centrální oblasti ovládly výrazy novější.

V závislosti na centrálním vývoji se pak utvářel i rozdílný vztah českých a moravských ekvivalentů k spisovnému jazyku. Vcelku mohou nastat nejrůznější kombinace, nejčastějšími případy jsou však ty, kdy český ekvivalent je spisovný [6]a moravský nespisovný (v SSJČ je označen jako „nář.“). Z takových lexikálních protikladů uveďme např. kulhat – chrámat (a varianty), lhát – cigánit, poklička – křidla, věšák – lištva, polštář – shlavec, z případů slovotvorných bota, botka – bot, botek, drobky – drobinky, kominík – kominář aj. Řadu těchto moravských regionalismů slovník ani neuvádí (kvedlačka – šprudlák, ždímat – kroutit, nůžky – nožíce aj.), naopak některé z těchto nespisovných ekvivalentů jsou už natolik rozšířené, že jsou v SSJČ hodnoceny jako moravské varianty oblastní („obl. mor.“), např. dědeček – stařeček, překážet – zavazet, syrečky – tvarůžky, sběračka – šufánek, peřina – duchna, slánka – solnička (u dvojice okurka – okurek atlasová mapa 102 ukazuje, že výraz okurek takto zjednodušeně charakterizovat nelze).

Druhou velkou skupinu moravských ekvivalentů tvoří ty, které jsou stejně jako jejich české protějšky považovány za spisovné. Vedle takových regionálně i sémanticky rovnocenných česko-moravských dvojic jako bochník – pecen, houska – pletýnka, nádobí – náčiní, líný (a jč. lenivý) – lenošný jde často o případy s jiným motivačním přístupem k pojmenování, např. (uvázat) na kličku – na smyčku, jzč. prostovlasý – mor. s holou hlavou, jíška (a jzč. zápražka) – zásmažka, popř. i o případy s bohatou synonymitou jako drobenka/žmolenka – posýpka, (zub) se hýbá – kývá ’viklá’. Někdy se moravský zeměpisný ekvivalent paralelně uplatňuje i v českém prostředí, ovšem jeho význam je vzhledem k významu základnímu posunutý, srov. např. ve dvojicích hezká – pěkná (dívka) ’zvl. ve tváři’, škvařit – rozpouštět (máslo). Jiné takové moravské ekvivalenty by zase český mluvčí nepovažoval za plně spisovné, např. kudlit ’tahat za vlasy’, vleze to tam ’vejde se’, svalit ’porazit’ aj.

4.2.3. Mezi moravskými ekvivalenty nacházíme řadu takových, které jsou spjaty spíše se staršími vývojovými fázemi slovní zásoby (postel – lůžko, koště – pometlo), u některých z nich už i SSJČ má kvalifikátor „zast.“ (rozsvítit – rozžít). Tento rozdíl v časovém zařazení je zvlášť patrný v případech, kdy – jak už bylo řečeno – vývoj v centrální oblasti pokročil a zcela tam převládly výrazy novější (nahazovat – omítat). Z tohoto hlediska je např. zvlášť výmluvná trojice oblastních spisovných ekvivalentů čes. sundat – mor. sdělat „zast. a obl.“ – slez. sejmout „poněk. kniž.“, jejichž kvalifikátory v SSJČ korespondují s centrálním a periferním postavením zeměpisným. Projevuje se tu jeden z hlavních rysů územní diferenciace českého jazykového prostoru, že totiž archaické jazykové rysy se často uchovávají v oblastech periferních.

Při tomto pohledu shledáváme mezi moravskými regionalismy archaismů celou řadu, avšak většinou už nemají charakter výrazů spisovných. Z českomoravských lexikálních dvojic, jejichž moravské ekvivalenty mají v SSJČ označení „zast. a nář.“, viz např. ženská – roba, vráska – krab, pěšinka – poutec ’ve vlasech’, brousek – zákalec ’u chleba’, hřeben (střechy) – kalenice. Mnohem [7]více takových archaických slov je v nářečích menších okrajových úseků. K nejvzácnějším takovým případům, kdy současný výzkum zachytil už jen ojedinělé doklady, patří v 1. sv. ČJA výraz potknúť sa ’klopýtnout’ (jen ve vm. bodě 756) a holec ’chlapec’ (v slez. b. 835). Přitom se výskyt archaismů samozřejmě neomezuje jen na okrajové úseky Moravy a Slezska (srov. např. některé vzácné archaismy jihozápadočeské jako calta ’houska’ nebo ’šiška chleba’, hrnčík ’hrneček’, moutvička ’kvedlačka’).

4.2.4. Je třeba si také povšimnout, že u některých uvedených příkladů uvádí SSJČ vlastně dva kvalifikátory, např. „zast. a obl.“, „zast. a nář.“. Slovník tak respektuje (i když ne ovšem důsledně) už zmíněnou skutečnost, že řada slov, která přešla do spisovného jazyka z vrstvy nářeční, žije zde pak už svým „vlastním životem“, zapojuje se do jiných stylistických nebo i sémantických vztahů a přitom si na druhé straně může v různé míře podržet i svůj charakter regionální (např. u známého česko-moravského protikladu vesnice – dědina má mor. ekvivalent v SSJČ kvalifikátory „kniž. a obl. mor.“). Z pohledu spisovného jazyka se však u mnohých takových slov jejich regionální charakter většinou již vytratil. Tak např. u dvojic břicho – břich, věšet – věsit, koulovat se – kulovat se jsou moravské varianty hodnoceny v SSJČ jako řídké, jiné tyto ekvivalenty dokonce přešly k výrazům obecným (míč – balon, čerstva – honem, kalhoty – gatě, necky – troky), popř. zároveň k expresivním (mužský – chlap, milý – galán, knedlík – knedle).

4.3.1. O dominantním postavení centrální oblasti ve vývoji slovní zásoby svědčí i fakt, že ve většině případů, kdy se Čechy vnitřně diferencují, nabyly spisovného charakteru zpravidla oba (popř. i tři) zeměpisně rozrůzněné ekvivalenty. Týká se to nejen některých téměř paralelně užívaných synonym, jejichž zeměpisný obraz není tak vyhraněn (kyselé mléko – sedlé mléko, štípat – sekat dříví). Jako spisovné bývají často hodnoceny i výrazy pociťované stále ještě jako regionalismy, např. jzč. chvátat a měchačka (vedle pospíchat, spěchat a vařečka) nebo svč. vzcházet (o těstě) a škaredit se (vedle kynout a mračit se).

Většinou však jde v těchto případech o slova, u nichž už došlo k ztrátě regionální příznakovosti. Mnozí uživatelé si regionální vazbu takových spisovných synonym vůbec neuvědomují a jejich reálný zeměpisný obraz, který bývá pro nás někdy až překvapivý a objevný, odhaluje teprve nyní Český jazykový atlas. Dozvídáme se např., že regionálně vázaný je nejen jzč. výraz chvátat, ale že své zřetelně vyhraněné areály mají i synonyma pospíchat (sev. část svč.) a spěchat (vč.). Stejně tak není dosud obecně známo, že jsou zeměpisně rozrůzněna synonyma bázlivý – bojácný nebo zakopnout – klopýtnout. Do spis. jazyka přešla zejména také zeměpisně vyhraněná pojmenování některých běžných reálií a činností spjatých s tradičním venkovským prostředím jako jíška – zápražka [8]– zásmažka, sítko – řešátko, moučnice – spižírna – truhla (na mouku), čistit – vybírat – cídit (studnu).

Z takových zeměpisných rozdílů pak pramení i jemné rozdíly v stylovém a sémantickém hodnocení některých synonymních výrazů, které se mohou jevit jako individuální a které vlastně často vycházejí z neuvědomělého regionálního úzu. Výraz, který je našemu úzu cizí, hodnotíme totiž v těchto případech většinou jako stylově vyšší, srov. např. různé individuální hodnocení synonym hoch – kluk – chlapec, která jsou zároveň vlastně také zeměpisně rozrůzněnými ekvivalenty (svč. – pův. střč. – jzč.).

4.3.2. Jen v malém počtu se i v rámci Čech setkáváme s případy, kdy za spisovný je považován jen jeden z diferencujících se ekvivalentů, např. jzč. prostovlasý, svč. a střč. necky, svč. šle, střč. záplata, jejichž protikladné ekvivalenty (vlasatý, troky, kšandy, flek) jsou hodnoceny jako obecné, nebo např. svč. a střč. síň, rozsvítit, kdy korespondující ekvivalenty (jzč. dum, roužnout) jsou nářeční. Patří sem zejména také položky s bohatším areálovým členěním, jako jsou např. ekvivalenty k výrazům zápraží, třísky, ošatka, chrastítko. Je příznačné, že areály slov shodných se spisovným jazykem zahrnují v těchto případech zpravidla oblast středočeskou.

Snad nejmarkantněji lze dominantní postavení středočeské oblasti v centrálním vývoji dokumentovat na dříve běžně užívaném bednářském termínu dužina ’u sudu aj.’, který je slovem spisovným, třebaže jeho areál zaujímá jen vých. část středočeské oblasti, kdežto rozsáhlý areál základní podoby duha obsáhl kromě Moravy i širší oblast východočeskou (viz mapu 200).

5.0. Rozbor reprezentační části územně diferencovaného lexika, které je obsahem prvního svazku Českého jazykového atlasu, ukázal, že otázka spisovnosti jednotlivých ekvivalentů úzce souvisí s historickým vývojem slovní zásoby, v němž rozhodující význam má vývoj centrální.

[1] Slovník spisovného jazyka českého 1, Praha 1960, s. VIIa.

[1] Slovník spisovného jazyka českého 1, Praha 1960, s. VIIa.

[2] Český jazykový atlas 1, Academia, Praha 1992. – Viz rec. J. Chloupka, NŘ 77, 1994, s. 96–99.

[3] J. Filipec, Lexikologie, in: Filipec-Čermák, Česká lexikologie, Praha 1985, s. 89.

[4] O rozlišení slovní zásoby na slova spisovná (k nimž např. patří i slova hovorová a knižní) a nespisovná (náleží k nim mj. slova nářeční, oblastní a též obecná) viz v SSJČ 1, 9, s. X. – Není snad třeba připomínat, že při určování spisovných slov nejde o kategorii neměnnou. Např. v mladším Slovníku spisovné češtiny (SSČ) přirozeně nastal v tomto hodnocení jistý posun, ČJA však srovnává se SSJČ mj. také proto, že zachycuje českou slovní zásobu v mnohem větší šíři.

[5] S. Utěšený, Nářečí přechodného pásu česko-moravského, Praha 1960, stanovil na základě hláskoslovných znaků čtyři stupně česko-moravského přechodu orientované zhruba paralelně s býv. zemskou hranicí (a. rana, A. kaša, B. dlóhé, b. rebo, s. 9n.).

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 1, s. 1-8

Předchozí Emanuel Michálek: Ještě k původu slova holokaust

Následující Josef Filipec: K druhému vydání Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost