K jazykovězeměpisné charakteristice česko-moravských a česko-slezských protikladů v slovní zásobě

Pavel Jančák

[Články]

(pdf)

-

1. Český jazykový atlas (ČJA),[1] jehož první tři svazky představují komplexní pohledy na lexikální rozdíly v slovní zásobě na území českého jazyka (včetně rozdílů slovotvorných a nepravidelných variant hláskoslovných), přináší zároveň podklady k odpovědi na otázku, která dialektology vždycky zajímala. Zda totiž také územní diferenciace české nářeční slovní zásoby, jejíž charakter je specifický, protože dané rozdíly se různí podle jednotlivých konkrétních slov, resp. slovních významů, nějak významně korespondují se základním členěním českých nářečí, které je, jak známo, založeno na systémových rozdílech hláskoslovných.

Už jen letmé listování mapami ČJA nás přesvědčuje o tom, že vedle řady jiných případů shledáváme také takové výrazy, jejichž areály jsou vázány na některou nářeční oblast, že totiž existují např. slova jen severovýchodočeská (rulík ‚cop‘ I–37[2]), doudlebská (lichníček ‚malíček‘ I–55), západoslezská (opavská, např. rynka ‚pěšinka ve vlasech‘ I–36) atd. Z tohoto pohledu patří k výrazným územním diferencím případy tzv. trichotomie, kdy se v rámci daného lexikálního významu odlišují ekvivalenty české – moravské – slezské (např. kmotříček – kmocháček – křesníček I–18, nádobí – náčiní – čepaně I–143, poklička – křidla – přikrývka I–145, ostávat – bývat – meškat ‚bydlet‘ I–186 aj.). K základním rozdílům v české nářeční slovní zásobě – a to i v rámci rozdílů trichotonních – patří však rozdíly česko-moravské.

2.1 Oblastní rozdíly v slovech české a moravské provenience byly aktivně pociťovány a registrovány už v minulých obdobích (četné příklady takového hodnocení nacházíme např. v slovníku Jungmannově). Jejich původ je v podstatě dán rozdílnými výsledky centrálního jazykového vývoje, a to tak, že na české nebo na moravské straně vývoj pokročil dále, kdežto protilehlá strana zachovala stav starší, původnější. Častým typem jsou případy, kdy české výrazy jsou od nejstarších dob spjaty s centrální oblastí, kdežto v oblastech periferních,[3] a to i ve velkých oblastech „necentrálních“ dochází k dalším regionálním změnám (např. lhát – cigánit, kulhat – chrámat, kominík – kominář). Druhým typem jsou případy právě opačné, kdy jsou

[176]Mapa 1: Izoglosy česko-moravských rozdílů na území Čech

Legenda čar: 1 mlít – mlet, 2 sýra – sýr, 3 dužina – duha, 4 – rozsvítit – rozžít, 5 dáseň – dásna, 6 dítě – děcko, 7 sundat – sdělat, 8 (uvázat) na kličku – na smyčku, 9 mýt – umývat, 10 líný – lenošný, 11 koště – pometlo, 12 sud – bečka, 13 šedivý – plesnivý. (Silnou přerušovanou čárou je vyznačena bývalá zemská hranice.)

[177]se staršími vývojovými fázemi spjaty ekvivalenty moravské, protože centrální oblasti ovládly výrazy novější (čes. koště – mor. pometlo, postel – lůžko, uhodit se – udeřit se aj.). Také v slovnících současného jazyka se na čes.-mor. rozdíly upozorňuje (jako např. ve Slovníku spisovného jazyka českého, kde se označují stylovými kvalifikátory a kde bývá vyjádřen i vztah daných výrazů k spisovnému jazyku). Avšak teprve ČJA přinesl soubor významných čes.-mor. rozdílů v relativní úplnosti,[4] a především zobrazil na mapách sepětí jednotlivých korespondujících tautonym s jejich konkrétním teritoriem v základní nářeční vrstvě. A tu vyšlo najevo, že tradičně vnímané čes.-mor. protiklady, jako jsou např. vesnice – dědina, sud – bečka, seknice – jizba, dědeček – stařeček, se po této stránce tu méně, tu i více odlišují.

2.2 Pokud jde o územní rozsah čes.-mor. přechodu, ten je v rovině hláskoslovné a tvaroslovné v podstatě dán třemi, resp. čtyřmi hlavními stupni, které probíhají v přechodovém pásmu podél býv. zemské hranice. Přitom třetím stupněm je tzv. „hanácká hranice“, vymezující hlavní předěl mezi nářeční oblastí českou (v užším smyslu) a středomoravskou (tedy rozdíly typu mlejn, mouka – mlén, móka), kdežto stupeň čtvrtý se už vlastně týká vnitřní diferenciace střmor. oblasti.[5] V rovině lexikální je však toto přechodové pásmo velice široké, takže některá „moravská“ slova nebo jejich varianty se užívají v Čechách třeba už na Ledečsku a na druhé straně není výjimečné, když některá tautonyma „česká“ zasahují např. Brněnsko, popř. i oblasti ještě východnější.

3. V tomto příspěvku bychom chtěli jazykovězeměpisný charakter čes.-mor. lexikálního přechodu osvětlit blíže, jsme si však vědomi toho, že ke komplexnějšímu pohledu by bylo třeba analýzy mnohem zevrubnější. Z různých typů areálového členění čes. jazykového území vybíráme pro tuto ilustrační analýzu čes.-mor. rozdílů v rovině lexikální také především ten typ, který můžeme i z hlediska zeměpisného považovat za základní: jde tedy o ty případy, kdy svazky relevantních protikladných izoglos vytvářejí přechodové pásmo, které je zhruba paralelní s býv. zemskou hranicí, tedy typ tvořící paralelu k čes.-mor. rozdílům v rovině hláskoslovné a tvaroslovné.

V lexikální a slovotvorné rovině čes.-mor. rozdílů, jak ji prezentují mapy ČJA, lze z pohledu jazykovězeměpisného postihnout také čtyři přechodové stupně. Avšak – na rozdíl od přechodových stupňů v rovině hláskoslovné a tvaroslovné – zahrnuje tento přechod rozsáhlé území, které dosahuje svým čtvrtým stupněm až hranice s oblastí východomoravskou a slezskou a tvoří tak vlastně paralelu k základním „českým“ rysům hláskoslovným, k protikladům typu mlíko – mléko; mlejn, mouka (spolu s pozdějším střm. mlén, móka) – mlýn, múka.

[178]3.1 Zahrneme-li k lexikálním rysům vedle rozdílů slovotvorných i změny hláskoslovné vázané na jednotlivá slova, tak jak je přinášejí první tři díly ČJA, jsou nejzápadnějšími čes.-mor. izoglosami rozdíly mlít – mlet I–141, sýra (sejra) – sýr (sejr) I–110 a dužina – duha ‚úzká dřevěná deska ve stěně sudu‘ I–200 (viz zde izoglosy 1–3 na mapě 1). Kromě toho zasahuje území Čech z položek I. svazku ČJA ještě 12 dalších takových izoglos (až na izoglosy bochník – pecen I–132 a žmolenka/drobenka – sypání I–142, jejichž průběh je dost nepřehledný, jsou všechny ostatní také na mapě 1 zobrazeny); jde o další rozdíly slovotvorné (izoglosa 5 dáseň – dásna I–47, iz. 6 dítě – děcko I–22, iz. 9 mýt – umývat I–144, iz. 10 líný – lenošný I–75), ale většinu tvoří rozdíly lexikální (izoglosa 4 rozsvítit – rozžít I–181, iz. 7 sundat – sdělat I–157, iz. 8 (uvázat tkaničku) na kličku – na smyčku I–79, iz. 11 koště – pometlo/metla I–180, iz. 12 sud – bečka I–221.1, iz. 13 šedivý – plesnivý I–40).

Z mapy 1 na s. 176 je patrné, že relevantní svazek izoglos vytváří širší severojižní přechodový pruh překrývající centrální úsek českomoravských nářečí na Vysočině, a to tak, že jeho severní část přičleňuje k Moravě východní cíp Čech a jeho část jižní přiřazuje zase naopak jihozápadní cíp Moravy k Čechám. Ze severojižního směru izoglos se vymykají jen iz. 3 duha (a také iz. 9 nýt) a iz. 13 plesnivý, jejichž průběh je zhruba paralelní s býv. zemskou hranicí. Přitom iz. 13, která probíhá už v těsné blízkosti této hranice, by svým charakterem patřila už spíše druhému stupni, jen s tím rozdílem, že její severní část je ještě na české straně.

3.2 Hlavní část čes.-mor. lexikálního předělu tvoří stupeň druhý, který se váže k býv. zemské hranici. Také tento předěl je zastoupen několika typy různých průběhů izoglos. Z nich nejvýraznější je však ten, který je se zemskou hranicí spjat v její severní části, v prostoru mezi Podorlickem a Zábřežskem, tj. v místě nejostřejšího jazykového přechodu mezi Čechami a Moravou. Jak známe z nářečního členění v rovině hláskoslovné, v této úzké šíji nad býv. jazykovým ostrovem svitavským sousedí totiž nářeční skupina česká a středomoravská (hanácká) zcela bezprostředně, tedy bez přechodového pásma. Hranice obou nářečních typů je tu tedy neobyčejně ostrá. Další průběhy izoglos směrem k jihu se pak vějířovitě rozbíhají a tvoří právě ono přechodové čes.-mor. pásmo.

Také mezi izoglosami lexikálními je tento typ čes.-mor. přechodu výrazný a frekventovaný; z prvního dílu ČJA můžeme k němu přiřadit na 150 izoglos. Proto jsme k jeho zobrazení zvolili frekvenční svodnou mapu, založenou na poměrně náročné statistické analýze všech jednotlivých izoglos daného typu (přesně ze 155).[6] Při tomto způsobu kartografického zobrazení se sleduje, kolikrát je každý bod sítě zasažen v rámci daných areálů, které ustupují směrem k východu a jsou

[179]Mapa 2: Česko-moravský přechod na bývalé zemské hranici

[180]Mapa 3: Česko-slezský (a východomoravský) přechod

[181]vymezeny konkrétními izoglosami; zjištěné hodnoty k jednotlivým bodům se pak vyjadřují v procentech, aby je bylo možno na mapě navzájem dobře srovnávat. Tímto způsobem zobrazení daleko výrazněji vyniknou body, kde se soustřeďuje více a více příznakových rysů charakteristických právě pro „moravskou“ mluvu, a v celkovém pohledu je tak zřetelněji znázorněn narůstající charakter jejich moravské příznakovosti.

V tomto resumujícím pohledu, zobrazeném na mapě 2 na s. 179, kde ostrý jazykový přechod mezi sousedními hraničními body na Podorlicku (137) a na Zábřežsku (644) je dán hodnotami 25 % × 80 %, vyplynul vějířovitý charakter čes.-mor. přechodu na čes.-mor. jazykovém rozhraní neobyčejně plasticky, stejně jako se názorně projevily jednotlivé přechodové stupně.

Hodnoty přesahů na čes. stranu přes býv. zemskou hranici (srov. např. v Atlase izoglosu pomalu – pomaly I–92) jsou zanedbatelné (většinou nedosahují ani 10 %). První významný stupeň probíhá zhruba po zemské hranici a představuje hodnotu 10 % (můžeme jej ilustrovat např. izoglosou čes. koukat, viz ČJA I–43, a dále rozdíly uhodit se – udeřit se I–67 a poklička – křidla I–145). K prvnímu hraničnímu stupni se poměrně paralelně přimyká další stupeň s hodnotou 25 % (viz např. izoglosy kalhoty – gatě I–78, knedlík – knedle I–100, kůlna – kůlně I–212).

Za pozornost stojí, že do prvního „moravského“ pásma v intervalu mezi 10–25 % se svou 25% frekvenční hodnotou dostal i zmíněný český hraniční bod 137 v severním úseku čes.-mor. předělu, třebaže leží ještě na české straně zemské hranice. Tento bod se tedy frekvencí příznakových rysů výrazně odlišuje nejen od sousedního b. 644 na moravské straně, ale svou moravskou příznakovostí i od sousedního b. 136 na straně české s frekvencí jen 3%. V blízkosti centrálního úseku čes.-mor. nářečí je přechod mnohem plynulejší.

Poměrně široký interval mezi 25 a 50 %, jehož střed vytváří Třebíčsko, je možno rozčlenit na dva mezistupně s hraniční hodnotou 40 % (např. kulhat – chromat I–58, brousek – zákalec I–134, vesnice – dědina I–184; k 50% předělu se např. váží rozdíly syrečky – tvarůžky I–111, vejít se – vlézt I–164, omáčka – máčka 220/8).

Také další interval, zahrnující poměrně široký pruh s povodím řeky Svratky, má mezistupeň s hodnotou 60 % (např. čistit – coudit I–219). Vých. hraniční linii – což je velmi pozoruhodné a z hlediska jazykovězeměpisného členění moravského prostoru zároveň zřejmě i jedním z určujících faktorů – vytváří severojižní tok Svitavy (viz např. průběhy izoglos kmotříček – kmocháček I–18, nádobí – náčiní I–143, žíce – žička I–148, postel – lůžko I–159). Tento stupeň je zvlášť významný také proto, že za ním překračuje moravská příznakovost sledovaných čes.-mor. rozdílů už hodnotu 75 %. Pak následuje jen stupeň krajní (prostovlasý/holohlavý – s holou hlavou I–39, nůžky – nožice I–85, necičky – necky I–113), vymezující hodnoty nad 90 %.

3.3 Třetí stupeň čes.-mor. přechodu, jehož jižní část sleduje v podstatě rovněž severojižní směr středem Moravy přibližně v blízkosti řeky Svitavy, je charakte[182]ristický spíše pro vnitřní členění přechodného pásma v jádru moravského území. Proto jej zde v tomto obecnějším pohledu (a také vzhledem k velké náročnosti, kterou by takový frekvenční rozbor vyžadoval) už blíže neanalyzujeme. Pro ilustraci tohoto přechodového stupně může zde z map I. svazku ČJA např. uvést izoglosy čes.-mor. protikladů mužský – chlap I–3, dědeček – stařeček I–6, babička – stařenka I–7, knedlík/knedle – šiška I–100, drobky – drobinky I–138, žíce – žička I–148, ždímat – kroutit I–167, strop – podlaha I–187 aj.

3.4 K postižení celkového charakteru čes.-mor. lexikálního přechodu je zato neobyčejně závažný stupeň čtvrtý, protože zároveň ukazuje krajní meze „českých“ slov v rámci diferencované slovní zásoby na území českého národního jazyka. V těchto případech dosahují česká slova – a to bez „moravského“ mezistupně (jak je tomu např. v případech lexikální trichotomie typu houska – pletýnka – bělka) – až hranice s oblastí východomoravskou (vm.) a slezskou (slez.) a vstupují do přímého zeměpisného protikladu s ekvivalenty příznačnými pro tato nářečí. Přitom v mnohých případech navazují tato kontrastující slez. a popř. i vm. tautonyma už na lexikum spadající do jazykové sféry východoslovanské.

Čtvrtý stupeň čes.-mor. přechodu je v I. díle ČJA reprezentován 29 izoglosami. Abychom mohli při zobrazení tohoto stupně rovněž uplatnit formu frekvenční analýzy, která je při vyšším počtu analyzovaných jednotek průkaznější, zahrnuli jsme do statistického šetření mapy ze všech tří dílů ČJA; v nich je sledovaný typ zastoupen celkem 55 položkami.[7]

Výsledná frekvenční mapa (mapa 3 na s. 180) ukazuje, že slez. nářeční oblast se co do frekvence příznakových podob diferencuje od ostatního čes. území mnohem výrazněji než vm. oblast. Už první frekvenční stupeň, daný intervalem 11–30 %, vm. a spolu s ní i slez. oblast zahrnuje (takový maximální rozsah vymezují např. izoglosy děvče, holka – děvucha/cérka/děvčice I–2, hůl, hůlka – kyj/čagan I–59, lať – lata I–221/5, pařez – peň/stonek II–84); zvlášť charakteristický je však pro tato společná území stupeň s hodnotou 30 % (přibližně takový průběh mají izoglosy (hnis), materie – hnůj/hnojsko I–69, vzbudit – obudit I–91, chovat (dítě) – pěstovat I–222/4, (slunce) vychází – vychodí II–153). Tento stupeň zároveň vymezuje další frekvenční pásmo (s mezistupněm 40 % – přibližně tento rozsah mají areály protikladů hoch/chlapec, kluk – synek/ogar I–1, suk – krkoška/hrč I–214, počkej – dočkej I–222/6).

Naproti tomu slezskou oblast charakterizuje až stupeň daný 55 % a zahrnující zároveň ještě i vých. část valašské podskupiny (obdobné území vymezují např. izoglosy ledviny – nerky/obličky I–121, čáp – bocán II–41 a s menšími odlišnostmi kovárna – kuzňa II–172, modlit se – říkat II–187). Jako jádro samotné slez. oblasti [183]s nejvyšší frekvencí charakteristických lexikálních rysů se pak jeví stupeň 70 % (srov. např. rozdíly podmáslí – syrovátka I–109, sklep – pivnice I–197, řezník – masář I–221/6, slepice – kura III–224). Minimální územní rozsah vymezuje stupeň s frekvencí nad 80 %, který zároveň většinou zahrnuje okrajový polsko-český smíšený pruh (srov. charakteristické protiklady kyselé zelí – kvasné z. I–101, motýl – motrlák/mentel II–54, úterý – vtorek II–211).

Je tedy zřejmé, že se z obou českých východních periferních, a v důsledku toho i značně archaických nářečních oblastí vyčleňuje svými charakteristickými lexikálními rysy (spolu s příznakovými regionálními variantami slovotvornými a hláskoslovnými) mnohem výrazněji oblast slezská. Viděno z české strany, vytvářela slezská nářeční oblast „českým“ slovům v rámci centrálního vývoje většinou už poměrně pevnou a ne tak snadno překročitelnou bariéru.

4. Poznali jsme, že ukončený soubor lexikálních map, jak jej přinášejí první tři svazky ČJA, vytvořil také zároveň mnohem příznivější podmínky k zevrubnějšímu studiu typologie lexikálního členění českého jazykového prostoru, než tomu bylo ještě v nedávné minulosti.[8] Názorně to dokládá i náš rozbor, třebaže se při něm většinou pracuje jen s mapami I. svazku ČJA. I když anylýza zahrnující komplexní materiál ze všech tří dílů ČJA může zajisté přinést ještě i některá dílčí zpřesnění, ukázalo se, že i sonda založená na třetině map ČJA – protože je ještě poměrně početná – podává na jazykovězeměpisný charakter sledovaného čes.-mor. lexikálního předělu vcelku už ucelený pohled.

Je zřejmé, že typů areálového lexikálního členění českého jazykového území je řada. Mapy ČJA např. také potvrzují, že kromě úhlopříčného členění paralelního s býv. čes.-mor. zemskou hranicí (které pak místy přechází až ve směr severo-jižní) je velmi významné i úhlopříčné členění právě opačné, členění jihozápado-severovýchodní. V I. svazku ČJA k němu např. náleží jz.-sv. protiklady týl – týlo I–49, bázlivý – bojácný I–76, kšandy – šle/šráky/šíry I–83, hadr – hadra I–168.

Přes očekávané jisté množství různých typů areálového členění zůstává ovšem nesporné, že členění česko-moravské a na ně navazující členění česko-slezské patří k rozdílům dominantním, protože v sobě zahrnuje charakteristické rozdíly mezi „českým“ a „moravským“, a také i „slezským“ slovníkem. V jazykovězeměpisném pohledu jde zároveň o součást základního, plynule navazujícího širšího řetězce lexikálních rozdílů ve směru od západu k východu, projevujících se významně pak i dál v sousedních nářečích slovenských.[9]

---

[1] Český jazykový atlas 1–3, Academia, Praha 1992, 1997, 1999 (kolektiv zpracovatelů ÚJČ vede J. Balhar, v prvních dvou svazcích spolu s P. Jančákem).

[2] Čísla odkazují na příslušné mapy ČJA, např. I–37 = díl I, mapa 37.

[3] Perifernost je vůbec jedním z významných faktorů při utváření nářeční lexikální diferenciace, srov. též J. Balhar, Bohatost územní diferenciace nářečního lexika a její příčiny, SPFFBU, A 29, 1981, s. 119–124.

[4] O vztahu českých a moravských ekvivalentů k spisovnému jazyku viz P. Jančák, Spisovná a nespisovná slovní zásoba v Českém jazykovém atlase, NŘ 78, 1995, s. 1–8.

[5] S. Utěšený, Nářečí přechodného pásu česko-moravského, Praha 1960, s. 9–15.

[6] Do analýzy byly zahrnuty tyto mapy z I. dílu ČJA: 13, 14, 17, 18, 20, 31, 32, 39, 43, 45, 51, 54, 58, 59, 62, 64, 65, 67, 71, 72, 78, 82, 85, 88, 92, 100, 111, 124, 129, 131, 134, 137, 143, 145, 147, 148, 150, 154, 159, 162, 164, 171, 178, 184–6, 202, 209, 210, 212, 219, 220/6–8, 221/2–3. Za pomoc při přípravě analýzy děkuji Martině Waclavičové, studentce FF UK.

[7] Do analýzy byly zahrnuty tyto mapy ČJA: I–1, 2, 9, 42, 51, 54, 59, 63, 69, 89, 91, 101, 108, 109, 120, 121, 174, 197, 205, 214, 220/9, 221/4–6, 222/3–7; II–41, 54, 63, 82, 84, 87, 131, 145, 153, 172, 176, 187, 211; III–52, 55, 58, 134, 141, 152, 168, 169, 176, 224, 225, 250, 251.

[8] První pohled na základě velmi řídké orientační sítě z korespondenční ankety se Slovníkovým dotazníkem viz S. Utěšený, K areální typologii česko-moravských lexikálních protikladů, in: Československé přednášky pro VII. mezinárodní sjezd slavistů (Varšava 1973), Praha 1973, s. 93–101.

[9] Srov. překračující areály „českých“ lexémů do oblasti západoslovenské, popř. i středoslovenské, stejně jako slovenské pokračování protikladných areálů „moravských“ a „slezských“, viz Atlas slovenského jazyka IV (Lexika, A. Habovštiak), Bratislava 1984.

Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 4, s. 175-183

Předchozí Stanislava Kloferová: Přehláska ’a > e a její projevy v lexikálních svazcích Českého jazykového atlasu

Následující Jarmila Bachmannová: Svědectví archivních magnetofonových nahrávek o jazyce českých enkláv v Polsku