K šedesátinám Pavla Jančáka

Jaroslava Hlavsová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Mezi letošní životní jubilea lingvistů, jejichž jména znají řadu let i čtenáři Naší řeči, patří též šedesáté narozeniny českého dialektologa, dr. Pavla Jančáka, CSc., vedoucího pražského dialektologického úseku Ústavu pro jazyk český ČSAV (dále ÚJČ). Mnozí z těch, kdo P. Jančáka znají, těžko uvěří, že se stává již šedesátníkem tento člen ústavu sice dlouholetý (v současné době už dokonce služebně nejstarší), avšak svým pracovním nadšením připomínající stále spíše příslušníka generace, stojící na počátku své vědecké činnosti.

P. Jančák se narodil 12. prosince 1926 v Kolíně. Od deseti let žije v Praze, kde nejprve vystudoval učitelský ústav v Panské ulici. Po válce se připravoval na učitelské povolání studiem oboru hudební výchova na fakultě pedagogické a češtiny na fakultě filozofické. Z univerzitních učitelů, na něž vzpomíná při své práci dr. Jančák nejvděčněji, jmenujme především profesory Vl. Šmilauera a V. Vážného. R. 1953 se P. Jančák stal doktorem filozofie v oboru obecná jazykověda a fonetika.

Jubilant patří mezi ty šťastné, jimž studijní obory (čeština i hudba) zůstaly provždy koníčkem pěstovaným s láskou, pro potěšení. Zvláště o práci v české dialektologii mnozí mohli slyšet jeho upřímné osobní vyznání „my to máme rádi!“.

Do dialektologického oddělení ÚJČ přišel — ještě jako student — již r. 1948. Ačkoli jeho původním přáním bylo stát se učitelem, zaujala ho dialektologie [264]natolik, že při ní setrval. V ÚJČ působil jako nejbližší spolupracovník a oddaný přítel dr. J. Voráče, který ho vedl v práci na přípravě českého jazykového atlasu (ČJA). Ta zůstala Jančákovým životním úkolem až dosud. V první fázi, kdy se pro orientaci v nářeční situaci zpracovávaly v ÚJČ v Praze rozsáhlé korespondeční ankety, zejména lexikální, získal velké zkušenosti v metodách jazykovězeměpisné práce. Tyto cenné poznatky pak přenesl i na pracoviště brněnské pobočky ústavu, kde působil v letech 1953—6 a zpracovával jazykový materiál z nářečí hanáckých.

Středem odborného zájmu však zůstala pro P. Jančáka nářeční oblast středočeská a v důsledku toho přirozeně i studium obecné češtiny. Střední Čechy dobře znal nejen z rodného Kolínska, ale i z rodinných vztahů k podřipskému kraji, který se mu — studentu z Prahy — stal cenným zázemím pro poznání venkovského prostředí, pro dialektologa nezbytné. A tak se P. Jančák již na počátku své odborné činnosti ujal úkolu podrobně zpracovat oblast středočeskou, do té doby v dialektologii opomíjenou. Rozsáhlý materiál Dotazníku pro nářečí středočeská (se zřetelem k obecné češtině, ÚJČ 1951), poskytujícího informace o nářečních jevech z celých Čech a přilehlé západní části Moravy, zpracoval P. Jančák na výběrové síti bodů této korespondeční ankety. Vznikl tak rukopisný regionální atlas, dosud nepublikovaný, poskytující závažné informace o tradičním nářečním podkladě i o novějším vývoji oblasti, jež se stala určující pro další vývoj běžně mluvené češtiny, zvláště původem interdialektické češtiny obecné. Také pozdější články Jančákovy, uveřejněné v Naší řeči, se týkají jazykových poměrů této nářečně méně příznakové oblasti středočeské, v níž autor vybírá k detailnímu posouzení jevy klasifikačně závažné, zvláště morfologické, např. tvary adjektiv a zájmen typu dobreho, dobremu, vo dobrom, vo našom (Některé místní znaky v středočeských nářečích, 1962), nebo tvary rodinných jmen typu Novákovic a složené tvary přivlastňovacích příd. jm. typu tatínkovej kabát, bratrove čepice (Dvě středočeské izoglosy, 1975).

Od počátku své dialektologické práce se P. Jančák orientuje na výzkum, výklad i kartografické zobrazení nářečních rozdílů především v rovině synchronní (se zřetelem k dynamice jazykových jevů a k jejich vývojové perspektivě). Detailně propracovává techniku výzkumu a zvukového záznamu řeči v terénu (již r. 1954 o tom referoval na brněnské dialektologické konferenci). K jazykovězeměpisným sondám, které sledují ústup nářečních jevů k okrajům Čech, patří Jančákova studie o západočeském krácení samohlásek v koncovkách, vypracovaná podle spontánních přípisků a korespondenční ankety ÚJČ (K jazykovému zeměpisu Čech, 1970).

K propracování moderní metodologie jazykového zeměpisu, znázorňující na mapě exaktně dynamiku jednoho jevu, přispěla pak Jančákova studie Možnosti statistického zpracování kolísavých nářečních jevů na jazykových mapách (1963). Metodou jazykového zeměpisu se mu později podařilo též určit původ českých kolonistů žijících v Jugoslávii (Čeština v Ivanově Sele v Ju[265]goslávii, 1971). Všechny tyto teoreticko-metodologické úvahy jsou ověřeny bohatými zkušenostmi z terénní praxe. P. Jančák se podílel významnou měrou na výzkumu českých nářečí pro připravovaný jazykový atlas (téměř v šedesáti obcích v různých místech Čech i v zahraničí, v PLR a v Jugoslávii).

Jak bylo již řečeno, dobrá znalost poměrů středočeských byla jubilantovi cenným východiskem pro studium obecné češtiny a jazykové situace ve městech. Pod vedením prof. J. Běliče organizoval v 60. letech prostřednictvím pedagogických fakult rozsáhlý výzkum městské mluvy. Lingvistickou veřejnost průběžně informoval o dílčích výsledcích, poprvé v NŘ r. 1964, posledně r. 1977; jako znalec složité problematiky běžného jazyka ve městech se pak uplatnil i jako recenzent řady monografií (zvl. R. Brabcové, B. Dejmka, M. Krčmové, NŘ 1976, 1982, 1984).

Výsledky zevrubného výzkumu jazyka obyvatel pražského centra, který P. Jančák provedl r. 1973 u mládeže i u staré generace, zhodnotil porovnáním frekvence základních znaků obecné češtiny (Frekvence hlavních hláskoslovných znaků v mluvě pražské mládeže, 1974); kromě toho u nás poprvé podrobněji sleduje výsledky kontaktů rodáků různých oblastí i vliv mimojazykových činitelů, které působí na jazyk Pražanů (Moravan Pražanem, 1983). — Konfrontace běžné mluvy mládeže měst v tradičním osídlení a v pohraničí přinesla důkazy o mnohem rychlejším ústupu oblastních (zvl. tvaroslovných) znaků v městě pohraničním (K interdialektickému vývoji západočeských měst, 1980).

Uvedené výsledky dlouholetého jubilantova všestranného studia stavu současné češtiny z hlediska její prostorové diferenciace nacházejí v současné době uplatnění v syntéze, kterou představuje především připravovaná edice ČJA, na jejíž realizaci má P. Jančák vedoucí podíl, a též významná a náročná spolupráce na jazykovém atlasu evropském. (O podílu na této práci vyjdou v nejbližší době podrobné informace v SaS v článcích P. Jančáka a J. Petra.)

Není divu, že při takovém pracovním vytížení a zaujetí pro otázky české dialektologie, a zejména pro jazykový zeměpis, nezbývá už bohužel sil a času na druhý okruh otázek, jimž věnoval pozornost v mladších letech. Jsou to práce z oboru zvukové stránky češtiny, které vzhledem k autorovu hudebnímu cítění i vzdělání naznačují, že je povolán i k řešení podobných problémů, jakými se zabýval ve své publikované disertaci (Zvuková stránka českého pozdravu, 1957). Tato svého druhu ojedinělá studie podává přesný intonologický rozbor tradičních pozdravů se zřetelem k funkčnímu využití a emocionálním stránkám těchto etiketních formulí. Vzhledem k tomu, že je autor schopen přesné interpretace notačně zapsaných bohatých dokladů, může i čtenář sledované zvukové stránky jazyka přesněji posuzovat. Je tomu tak i v pozdějším významném Jančákově zhodnocení diferenční západočeské kadence, využívané jakožto prostředek aktualizace výpovědi, jak o ní psal s kritickým zhodnocením názorů dřívějších (Západočeský intonační typ, zvl. „plzeňské zpívání“, 1966).

[266]Zajímavých otázek k řešení, jak patrno, by bylo ještě mnoho. Všechny by náš jubilant nepochybně řešil rád, s poctivým a odpovědným přístupem k vědecké práci, který je mu odjakživa vlastní. Upřímně mu přeji, aby jich v plném zdraví a svěžesti i po šedesátce vyřešil ještě co nejvíc — pro osobní uspokojení i pro zdar české dialektologie a bohemistiky, která si váží jeho nezištné a skromné práce.

Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 5, s. 263-266

Předchozí Marie Čechová: Jaroslavu Jelínkovi

Následující Jiří Hasil: Sborník Letní školy slovanských studií