Časopis Naše řeč
en cz

Jazykové svědectví o původu českého osídlení na Střelínsku u Vratislavi

Pavel Jančák

[Články]

(pdf)

-

1.1. Pro poznání starších vývojových stadií jazyka přináší cenná svědectví také dialektologie. Zvlášť mluva na jazykových ostrovech, která ztratila kontakt s pokračujícím vývojem na mateřském území, je v řadě svých znaků dodnes živým dokladem staršího mluvního úzu z doby kolonizace. Proto se při shromažďování materiálu pro Český jazykový atlas (1992), který přinese podrobný obraz vnitřní územní diferenciace národního jazyka, pamatovalo i na výzkum na významných českých jazykových ostrovech s relativně kompaktním a nářečně homogenním osídlením.

K nejstarším takovým ostrovům patřilo donedávna české osídlení na Střelínsku u Vratislavi (v dnešním Polsku), kde v ryze českých obcích Husinec a Poděbrady žili po dvě století v německém prostředí býv. pruského Slezska potomci protestantských exulantů. Nepříbuzné jazykové prostředí[1] přispělo významnou měrou k tomu, že se ve zdejší mluvě uchovala řada archaických rysů severovýchodočeské (svč.) nářeční oblasti, která nepochybně byla východiskem kolonizace. Daleko výrazněji ovlivnilo po druhé světové válce zdejší mluvu nové jazykové prostředí polské. V důsledku neblahých válečných událostí a následných emigračních akcí i prudkého asimilačního procesu dnes tento český jazykový ostrov prakticky zanikl. Tím je cennější, že se při výzkumu na Střelínsku v r. 1961 a 1975 podařilo ještě zpracovat dotazník pro Český jazykový atlas[2] a získat tak vzácnou paralelu staršího nářečního úzu k současnému jazykovému stavu na mateřském území. Konfrontace obojích údajů může být prospěšná jak pro bližší poznání českých nářečí, tak i pro charakteristiku vlastní střelínské mluvy. Jazykovězeměpisné uspořádání materiálu na atlasových mapách poskytuje totiž bezpečnou lokalizaci všech dokladů a tato okolnost může pak mimo jiné zpětně přispět i k ověření východiska kolonizace. Je ovšem třeba brát v úvahu [140]skutečnost, že v průběhu dvou století, která nás dělí od odchodu kolonistů, docházelo zajisté na mateřském území k změnám v průběhu izoglos, zvláště vlivem postupné nářeční nivelizace působící převážně ze středu Čech.

1.2. Zjišťování původních vazeb kolonistů na vlastní mateřské území bývá otázkou velmi živou, ale její řešení je zpravidla velmi nesnadné. Písemné doklady obvykle chybějí nebo jsou kusé a v rodinné tradici se jméno nebo i jen přibližné určení starého domova podržuje většinou jen po dvě tři generace. A tak často jediným svědectvím regionální příslušnosti původní kolonizace bývá jazyk sám. V případě Střelínska nevyšetřili v tomto směru nic určitého ani autoři dvou starších obsáhlých monografií[3], třebaže se studiu jazyka těchto emigrantských obcí věnovali ještě v době plného života a rozkvětu tamního českého osídlení (Frinta se zmiňuje o Hradecku, Kubín uvažuje o Českotřebovsku). Až teprve při etnografických výzkumech na Střelínsku v letech 1962 a dalších se podařilo Ivě Heroldové[4] vyšetřit východisko hlavní složky prvních kolonistů, a to podle matriky svateb z r. 1751 uchovávané spolu s dalšími vzácnými dokumenty u tamního představitele evangelického sboru pana Fr. Flégra. V zápisech je většinou „uveden název vesnice, popř. i panství, z něhož pocházel ženich, nevěsta nebo jejich rodiče“. Autorka zjistila, že se mezi těmito údaji „nejvíce opakuje panství náchodské, opočenské, novoměstské, poděbradské, smiřické, litomyšlské, lanškrounské“ (c. d. s. 38). V některých jiných pramenech se uvádějí i lokality další, a to i ze středních Čech nebo dokonce z Moravy, ale závěrem autorka shrnuje, že pokládá „za nejsilnější emigrační oblast kraj Hradecký (viz Frinta) a v něm panství náchodské a opočenské“ (c. d. s. 42). Toto své zjištění podporuje ještě i shodou regionálně příznačných příjmení v berní rule a na Střelínsku (jako Jirsák, Kloverza, Kňourek, Zounar aj.).

Všechny tyto údaje potvrzují – a to také bývá obvyklé a u tak silného kolonizačního proudu i pochopitelné –, že východisko kolonizace nebylo zcela jednotné. Pro jazyk nově vzniklého společenství to ovšem znamená, že v průběhu dalšího vývoje docházelo pak k vnitřnímu vyrovnávání odlišných rysů, při kterém rysy menšinové a zvlášť nápadné obvykle beze stopy zanikly. Střelínsko patří tedy k těm vzácným případům, kdy výchozí lokalizaci dominantní složky kolonizace známe z písemných pramenů. Při studiu střelínské mluvy se tak nabízí možnost dospět při konfrontaci jazykových rysů kolonistů a výchozího mateřského území k daleko konkrétnějším a věrohodnějším výsledkům, než bývá obvyklé. Naším cílem bude tedy zjišťovat, do jaké míry odpovídá střelínská mluva posledního [141]vývojového období tradiční nářeční vrstvě na mateřském území, a to zvláště ve vztahu k zjištěnému území výchozímu.

2.1. Už po prvním dialektologickém zájezdu na Střelínsko v r. 1961 bylo na základě rozboru hlavních hláskoslovných a tvaroslovných rysů střelínské mluvy[5] v konfrontaci s některými výsledky korespondenčních anket na mateřském území zjištěno, že tato mluva odpovídá spíše okrajovějšímu nářečnímu typu východočeskému (vč. – viz zejména např. vč. uniformní typ tej dobrej pro 2., 3. a 6. sg. f. adj. a zájm.). To ovšem znamená, že mluva na Střelínsku má kromě toho samozřejmě i všechny další znaky, které jsou charakteristické pro celou svč. oblast. Mnohé z nich se zde uchovaly v intenzitě daleko výraznější než v Čechách. K nejvýznamnějším takovým jevům patří zejména velká frekvence případů se ztrátou měkkosti u retnic, jako svetlo, hrábe, v lome, na krchove, hoši zlobej, tedy jevu, který se v Čechách dochoval už jen v nepatrných lexikalizovaných zbytcích.

Nedávno vyšlý první svazek Českého jazykového atlasu (1992), který je zaměřen na významné zeměpisné rozdíly českého jazyka v části slovní zásoby, pomůže nám zpřesnit toto hodnocení na řadě dalších příkladů. Je to výhodné zvlášť proto, že zeměpis slov přináší mnohem pestřejší obraz diferencí, na druhé straně je však třeba počítat s tím, že průběh lexikálních izoglos se mohl v uplynulých dvou stech letech na mateřském území měnit daleko častěji a zřetelněji, protože slovní zásoba reaguje na změny vnějšího prostředí mnohem bezprostředněji. Navzdory některým neologismům z německého sousedství[6] zachovala si však střelínská mluva i v oblasti tradiční slovní zásoby řadu regionalismů, mezi nimi i takových, které se vztahují jen k vč. okraji. Srovnání lexikální složky střelínské mluvy s mateřským územím je tedy užitečné a v atlase je usnadněno tím, že odpovídající střelínské ekvivalenty se uvádějí přímo v komentářích k jednotlivým sledovaným slovním významům.

2.2. Pomineme-li tu část zeměpisně rozrůzněné slovní zásoby, v níž se svč. oblast shoduje s mluvou celých Čech (srov. např. i na Střelínsku doložené výrazy jako koukat se, překážet, bota, třewic, truhlář, prkno atd.) nebo s mluvou jejich větší části (vařečka, bidýlko ‚nad kamny‘, kominik, vokap), shledáváme v střelínské mluvě především slova jen svč. jako hoch (a ne chlapec), bojácný (a ne bázlivý), škaredit se ‚mračit se‘, vzcházet ‚kynout, o těstě‘, kosinka (a ne peroutka) ‚husí křídlo na vymetání sazí‘ a řadu svč. variant, většinou slovotvorných, např. tejlo ‚týl‘, břich, malik ‚malíček‘, kůtko ‚kotník‘, handra ‚hadr‘. K takovým charakteristickým slovům nebo variantám patří i ta, jejichž územní rozsah zahrnuje v různé míře i sousední oblast středočeskou (nauliknout, vobuj [142]‚obuv‘, sbiračka, svarba). Některá z těchto slov mají však na mateřském území zeměpisný rozsah menší (např. už nezahrnují vč. okraj) a jejich přítomnost v střelínské mluvě by svědčila o jejich někdejším větším územním rozšíření (tj. hlavně včetně vč. okrajů). Ukazují to např. výrazy svrchnice ‚peřina‘, rohatina ‚věšák‘, kladka ‚visací zámek‘, kalý ‚kloudný, pořádný‘.

2.3. Pro charakteristiku střelínské mluvy jsou však významná zvláště taková slova, která dosud dosvědčují souvislost s územím omezenějším, tedy v prvé řadě svč. oblastí. Z řady takových případů jsou pro Střelínsko příznačné zejména ty výrazy nebo jejich varianty, jejichž izoglosy vymezují danou vč. oblast a přitom zahrnují oba vč. okrajové úseky, náchodský a podorlický. Do mapy (viz m. 1) byly vybrány jen izoglosy uzavřené, oddělující zároveň poměrně ostře Čechy od Moravy (tři z nich však zabíhají i na záp. Zábřežsko). Mapa ukazuje, že dané izoglosy zabírají vých. Čechy v různém rozsahu (od poměrně rozlehlých areálů rulik ‚cop‘, hrdlouhat ‚lhát‘, spěchat a sovek ‚sypek‘ přes menší území dané izoglosami košatka ‚ošatka‘ a lajc ‚lavice‘ až po nejmenší areál klouhat se ‚klouzat se‘, který vlastně vymezuje jen okrajové úseky). Tím se vytváří stupňovitý přechod směrem k okrajům. Obdobný charakter mají otevřené izoglosy severo-jižní (do mapy už nezakreslené), které vymezují areály stupňovitě zasahující do vých. Čech z Moravy (umlet, duha ‚dužina u sudu‘, děcko, sdělat, vokurek). Nejvíce charakteristických slov a tvarů se tak soustřeďuje do okrajových oblastí na Náchodsku a na Lanškrounsku.

2.4. Ještě výrazněji jsou oba vč. jádrové úseky vymezeny izoglosami slov a tvarů, jejichž dnešní výskyt se už omezuje právě jen na ně. Do mapy (viz m. 2) byly zakresleny jen ty izoglosy, které paralelně vyčleňují oba úseky (dásno, na Stř. doložen jen pl. dásna ‚dáseň‘, holohlavý, s holou hlavou ‚prostovlasý‘, vana ‚necky‘, hrnýček, pecen ‚bochník chleba‘, mouzrlata (nach.), mouzdry (lanškr.), na Stř. mouzerky ‚spalničky‘, lůže ‚postel‘, homolky ‚syrečky‘); některé z těchto případů jsou zároveň i v Podkrkonoší, tři izoglosy pokračují z Lanškrounska i na Moravu.

Je pozoruhodné, že vymezená jádrová území se zároveň shodují s oblastmi, které se v historických pramenech najčastěji uvádějí jako východisko střelínské kolonizace. Svědectví jazyka je zde tedy v plné shodě s fakty historickými a potvrzuje tak jak domněnku Frintovu (Náchodsko, tj. Hradecký kraj), tak Kubínovu (Českotřebovsko). Významným společným rysem je tedy paralelní výskyt příznakových podob na obou okrajových úsecích, příslušících dříve patrně jednomu kompaktnímu okrajovému územnímu celku.

2.5. Ze svědectví střelínské mluvy lze tedy předpokládat, že i v těch případech, kdy dnešní izoglosy na mateřském území oba okrajové úseky nezahrnují, v čase kolonizace před dvěma sty lety tomu tak nepochybně bylo. Pokud nevymezovaly území ještě širší, vztahovaly se alespoň jak na Náchodsko, tak na Lanškrounsko

[143]

[144]

[145](např. do mapy nezakreslené izoglosy plachta ‚prostěradlo‘, svačně ‚svačina‘, churý, churnost, ‚hubený…‘, drkačka ‚dětské chrastítko‘, zapražená mouka ‚jíška‘ nezasahují dnes už Rychnovsko a naopak vč. enklávy hyklá se ‚viklá se (zub)‘, kudlat ‚tahat za vlasy‘ nedobíhají zase na Náchodsko).

Několika výrazy se střelínská mluva shoduje už jen s dnešním okrajovým úsekem podkrkonošským, a to nedokrojek ‚patka chleba‘ (kromě toho je řídce doloženo i z vč. okraje), pečená vajíčka ‚míchaná‘, hodná ‚hezká‘ (dnes jen v b. 104 na Semilsku), spojení druhá snídaně ‚svačina‘ je dokonce doloženo už jen v okrajových bodech na Litoměřicku. Ve všech těchto případech šlo tedy nepochybně o výrazy společné celému svč. okraji, na rozdíl od případů, kdy Podkrkonoší, popř. i ostatní severní úseky mají charakteristické rysy zvláštní, a v souladu se zjištěným faktem, že střelínská mluva má vč. charakter.

2.6. Na základě stavu mluvy na Střelínsku lze se rovněž oprávněně domnívat, že i řada izoglos, které spojují vých. Čechy s Moravou, byla v minulosti bohatší. Tak např. shlavec (na Stř. dolož. v podobě schlavek) ‚polštář‘ a ryna ‚okapový žlab‘ jsou v Čechách doloženy už jen z několika nejvýchodnějších obcí, kdežto izoglosy výrazů hůra ‚půda‘, necky ‚necičky na zadělávání těsta‘, babka ‚porodní bába‘ už ustoupily na Zábřežsko.[7]

2.7. O posunech izoglos na mateřském území svědčí i fakt, že v několika případech se střelínská mluva neshoduje s dnešním stavem na vč. okraji, ale spíše s územím vnitřnějším. Tak např. se na Střelínsku říkalo kuličkovat se a ne hrudovat se, není doloženo bakule a plesnivý, ale boule a šedivý, drobence se neříká sypání, ale drobečky (tedy odvozeninou z drob- a ne syp-), střel. podoba sekníc ‚světnice‘ se vztahuje k vnitřnějšímu areálu sek- a ne k okrajovému sed-. Možná, že jde zároveň o důsledek starých nivelizačních procesů při vnitřním vyrovnávání původně ne zcela jednotného úzu na vlastním Střelínsku.

2.8. Významným rysem střelínské slovní zásoby je její celková relativní archaičnost. Projevuje se to např. v užívání takových slov, která v běžné mluvě na mateřském území už nejsou obvyklá (hubičkovat se ‚líbat se‘) nebo která jsou dnes příznačná už jen pro mluvu staré generace na archaických okrajích (např. nezdrobnělé podoby bába, máma, táta, kmotr, kmotra atd. a nikoliv babička, maminka, tatínek, kmotříček, jak to např. známe z úzu staré generace středočeské).[8] Stejně tak zase naopak nezná střelínská čeština výrazy novější, [146]v Čechách dnes běžné, které souvisí s pozdějšími fázemi vývoje centrálního (jako např. bydlet, dopis, kluk). Proto překvapuje, že např. pro petrolej, který se v Čechách začal užívat až v polovině minulého století, má střelínská čeština označení petrák, tedy variantu charakteristickou právě pro oblast svč., která byla pro Střelínsko výchozí. Svědčilo by to o tom, že Střelínsko patrně nebylo od mateřského území tak zcela izolované.

2.9. K charakteristice střelínské mluvy patří konečně i fakt, že dlouhým soužitím s německým jazykovým prostředím některá česká slova zanikla a nahradila je slova přejatá (např. ból ‚míč‘, léna ‚opěradlo židle‘, kchista ‚truhla na mouku‘, špon ‚nárt‘, blouza ‚močový měchýř vepře‘). Tak se ještě více rozhojnila vrstva germanismů, které byly donedávna i na mateřském území běžnou součástí mluvy staré generace (srov. např. i na Stř. doložené výrazy jako faldy ‚vrásky‘, šandy ‚šle‘, flek ‚záplata‘ aj.).

3. Jazykovězeměpisný rozbor reprezentační části slovní zásoby býv. českého osídlení na Střelínsku u Vratislavi, založený na konfrontaci s izoglosami na mateřském území, jak je přináší právě vyšlý první svazek Českého jazykového atlasu, přesvědčivě potvrdil východisko této staré české kolonizace. Ve shodě s historickými prameny písemnými jsou jím okrajová území nářečí východočeských s jádry na Náchodsku a Lanškrounsku.

Uvedený příklad konfrontace, kdy zcela výjimečně známe východisko dominantní složky kolonizace i na základě písemných pramenů, ukazuje, že také samo svědectví jazykové může být průkazné, můžeme-li se opřít o dostatečné množství jazykovězeměpisně uspořádaných faktů věrohodně postihujících sledovanou situaci. Tuto úlohu zde splnil poměrně početný soubor lexikálních izoglos příbuzného geografického charakteru. I když se v důsledku nivelizačních pochodů průběh mnohých izoglos změnil, zůstala ještě řada takových, které stále dané výchozí území vymezují a jsou pro ně charakteristické.[9]

Geografické hledisko uplatnil v některých svých pozoruhodných pracích vlastně také Igor Němec, když se mu při studiu dílčích uzavřených historických souborů slovní zásoby, např. české kovářské terminologie,[10] podařilo nalézt souvislosti mezi jazykem, časovým horizontem a zeměpisným prostorem. Široce pojatý zeměpis slov takové studium v jistých případech umožňuje, protože se využívá skutečnosti, že slovní zásoba je tou složkou jazyka, která velmi bezprostředně souvisí s životem a lidským společenstvím. V rámci studia interdisciplinárního tak lingvistika pomáhá osvětlovat řadu faktů kulturněhistorického charakteru.


[1] Srov. P. Jančák, Survival of the Czech Dialect in Communities Abroad: A Comparasion of Czech in Střelín and Daruvar, in: Varieties of Czech. Studies in Czech sociolinguistics (ed. E. Eckertová), Amsterdam-Atlanta 1993, s. 262–275. – Hodnocení vlivu příbuzného jazyka na slovní zásobu českého nářečí. (Na materiále českých nářečí na Daruvarsku v Jugoslávii.), SaS 34, 1973, s. 302–319.

[2] Výzkum provedli v r. 1961 J. Voráč a P. Jančák za účasti J. Siatkowského z Varšavy, výzkum podle konečné verze dotazníku pro Český jazykový atlas dokončil v r. 1975 – tehdy už jen u několika zbylých příslušníků staré generace – P. Jančák.

[3] A. Frinta, Čeština emigrantských osad v Prusku, Sborník filologický 4, 1913, s. 207–231. – J. Š. Kubín, České emigrantské osady v pruském Slezsku, Praha 1931, zvl. s. 184–265.

[4] Život a kultura českých exulantů z 18. století, Ústav pro etnografii a folkloristiku, Praha 1971.

[5] J. Voráč – P. Jančák, K dnešnímu stavu nářečí střelínských Čechů v Polsku, Slavica Pragensia 4, 1962, s. 599–604.

[6] Srov. d. cit. v pozn. 1 (1993).

[7] Do této řady patrně nepatří podoba pomejvat ‚mýt (nádobí)‘, která má paralelu až ve Slezsku; z Náchodska a vč. okraje je totiž doložena varianta vomejvat, a můžeme tedy spíše předpokládat, že ke změně formálně blízké předpony došlo až novějším vlivem polským (stejně jako u prvního z uvedených příkladů došlo novějším polským vlivem k změně přípony, tedy střelín. shlavek proti vč. shlavec).

[8] Také u slova hnuj ‚hnis‘, doloženého na Střelínsku, jde patrně o svědectví staršího úzu celočeského, na mateřském území dnes už zpravidla omezeného jen na Slezsko a vých. Moravu.

[9] Jazykovězeměpisnou metodou bylo také možno určit pravděpodobné východisko první vlny kolonistů z let 1825 a dalších na Daruvarsko v Chorvatsku. (P. Jančák, Čeština v Ivanově Sele v Jugoslávii, SaS 32, 1971, s. 241–257.)

[10] I. Němec, Nejstarší české kovářské termíny, LF 107, 1984, s. 167–172.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 3, s. 139-146

Předchozí František Daneš: O spojce nebo

Následující Dušan Šlosar: Substantivní kompozita typu V-(K)-S v češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1