Časopis Naše řeč
en cz

O fragmentech „přirozeného“ obrazu světa v češtině aneb dobrodružství kognitivní lingvistiky

Ludmila Uhlířová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Necelý rok po vydání Čítanky textů z kognitivní lingvistiky[1] vychází objemná kniha původních studií Co na srdci, to na jazyku s podtitulem Kapitoly z kognitivní lingvistiky (Karolinum, Praha 2005, 343 s.). Čtyři renomované autorky I. Vaňková, I. Nebeská, L. Saicová Římalová a J. Šlédrová v ní představují základní teoretická a metodologická východiska tohoto „transdisciplinárního“ přístupu k jazyku, který se ve světě pěstuje od počátku osmdesátých let minulého století, ale který u nás zatím příliš známý není.[2] Kniha, o níž budou čtenáři [207]v této zprávě informováni, je vůbec první soustavnější sondou do dané oblasti zkoumání na českém jazykovém materiálu. Autorky tedy rozhodně mají české lingvistické veřejnosti co říci: seznámit s oborem v jeho neobyčejné rozrůzněnosti, představit výsledky vlastního téměř desetiletého intenzivního bádání v něm a v neposlední řadě přesvědčit, že kognitivní přístup je přístup zajímavý, originální a že stojí za to se mu věnovat stejně jako například lingvistice komunikativní, pragmatické, kulturní, sociolingvistice, etnolingvistice, ekolingvistice, antropolingvistice a dalším oborům, s nimiž úzce souvisí. Jinými slovy, ukázat, že také kognitivní lingvistika vstupuje do současného paradigmatu věd(y) o jazyce a toto paradigma obohacuje.

Adjektivum kognitivní znamená „mající poznávací význam“. Co tedy děláme, zkoumáme-li jazyk z kognitivní perspektivy? Hledáme ― jak vysvětlují autorky ― v jazykové utvářenosti odpovědi na otázky, co jazyk, především mateřský jazyk, vypovídá o tom, jak „myslíme“: Jaké jsou principy lidského myšlení? Jaké procesy probíhají v lidské mysli, když poznáváme svět, jednotlivé jevy a věci? Jak lidská mysl reflektuje realitu? Otázka, „jak lidská mysl pracuje s jazykem (a/nebo jazyk s lidskou myslí) a co jazyk o naší mysli vypovídá“ (s. 21), je klíčovou otázkou kognitivní lingvistiky. K ní přistupují aspekty další: V kognitivní lingvistice nejde jen o zkušenost poznání, ale i o zkušenost citů, hodnocení, subjektivity. Náležejí do ní i atributy jako „zlý“, „nepřející“, „pomalý“, „radost z nového života“ a další a další, patří do ní instinkt, intuice, obraznost, fakt, že metafora není jev primárně jazykový, nýbrž že v metaforách nejen mluvíme, ale především myslíme atd.

Kognitivní lingvistika se etablovala v rámci kognitivních věd, „věd mnoha podob a poloh“ (s. 19), a dnes představuje vědu velmi rozvětvenou. Proto autorky ― logicky ― začínají svůj výklad kapitolou o interdisciplinárních kontextech kognitivní lingvistiky. Ve světové kognitivní lingvistice rozlišují tři základní směry, které mají společné přinejmenším to, že jazyk se chápe jako součást poznání a „hranice mezi jazykovým a mimojazykovým se rozostřuje, popř. programově stírá“ (s. 21). O jednom významném směru, tzv. „neurální“ teorii, se dozvíme především (ale nejen) z prací G. Lakoffa a M. Johnsona[3]; dále je tu směr (resp. směry), které mají blízko ke kognitivní psychologii, a konečně směr akcentující aspekty sociální, totiž fakt svébytné konceptualizace světa uložené v každém jazyce a směřující k rekonstrukci jazykových obrazů světa, resp. jeho fragmentů. Poslední zmíněný směr je rozpracováván nejvíce v lingvistice polské (J. Bartmiński a další[4]), a právě jemu je blízká také koncepce pražská. Tu vykládají autorky v kapitole druhé, začleňujíce své kognitivní pojetí „člověka ve světě a v jazyce“ do základních koncepčních souvislostí, o nichž se zmíníme níže. V kapitolách třetí, čtvrté a páté, které tvoří jádro knihy, pak zkoumají na konkrétních „fragmentech“, jak se čeština jako náš „první“, mateřský jazyk podílí ― ve větší nebo menší míře ― na tom, jaký obraz světa si v myslích vytváříme a jak se o tom na základě jazykových vyjádření něco dozvídáme.

Pojem jazykový obraz světa vychází z názoru, že „každý jazyk světa totiž podává specifickou, jistým společenstvím sdílenou interpretaci světa“ (s. 47). V této souvislosti autorky právem připo[208]mínají, že v kognitivní lingvistice jakoby ožívají některé myšlenky Herderovy, Humboldtovy, hypotéza Sapirova a Whorfova o jazykovém determinismu či relativismu atd. V kognitivní lingvistice jde ovšem o jazykový obraz světa chápaný celostně (holisticky, holonomně?). Mezi nejdůležitější atributy takového obrazu patří heterogennost (mnohovrstevnost, komplikovanost, vnitřní rozpornost), dynamičnost (v průběhu dějinného vývoje), výběrovost (pověstná jsou např. početná jména různých druhů sobů nebo sněhu v eskymáckých jazycích), axiologičnost (hodnocení, zaujatost, „lidskost“ proti ne-lidskosti, „vlastní“ versus „cizí“), integrálnost a kontextuálnost a orientace na patočkovský „přirozený svět“[5] a konečně transcendentnost a sebereflexe (jazykový obraz světa „obsahuje svůj vlastní metajazyk, … je schopen sám sebe reflektovat“, s. 55―56). Kognitivní kategorizace obrazu světa je budována na základě několika konceptuálních schémat; připomeňme tu především i v lingvistice známé schéma centrum ― periferie. Centrální, ideální, reprezentativní je takový exemplář, „který má všechny vlastnosti chápané jako typické“ (s. 76) ― nazývá se prototyp. Prototypové pojetí významu vychází z každodenní zkušenosti a liší se, jak autorky zdůrazňují, od kategorizace vědecké, v níž centrální pozici zaujímá pojem (s. 82) ― je vůči ní komplementární: Kognitivní lingvistika zkoumá antropocentrický obraz světa, tj. takový, jak se jeví člověku: běžný, přirozený, ‘naivní’, subjektivní (viz zejm. s. 83n.).[6] (Srov. známou maximu, že člověk je mírou všech věcí.) O specifičnosti kognitivního přístupu se pak čtenář přesvědčí v kapitolách třetí až páté, které přečte s opravdovým zaujetím, ať už jde o téměř stostránkovou studii o jazykovém obrazu patera lidských smyslů, o kapitoly o barvách, o jazykový obraz srdce v češtině, o významy slov silný a slabý či o prostředky vyjadřující jistotu a pochybování. Výklady jsou lingvisticky moudré i básnicky obrazné, jsou psány přitažlivým, kultivovaným jazykem a inspirují k přemýšlení; autorky předkládají čtenářům (ale i sobě) mnoho otázek i témat dosud (nejen) z kognitivního pohledu nezodpovězených a neprobádaných. Kniha je opatřena obsáhlou bibliografií, jmenným a věcným rejstříkem a celkově je editorsky velmi pečlivě vypravena. Jako učební text (6. svazek v řadě[7]) je kniha zajisté velmi vítaná. V seminářích z českého jazyka, které autorky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vedou, vznikl již velký počet kvalitních kognitivisticky orientovaných seminárních a diplomových prací, od těch (dosud) nepublikovaných (i o nich se dozvídáme z bibliografie) přes ty, které se objevily v různých číslech fakultního časopisu Čeština doma a ve světě, až např. po úspěšnou monografii P. Štěpána[8] recenzovanou v tomto čísle časopisu. Kniha Co na srdci, to na jazyku je však ve všech ohledech víc než „jen“ výbornou učebnicí. Je poetickým dobrodružstvím poznávání světa prizmatem jazyka a poznávání jazyka prizmatem našich znalostí o světě.


[1] Čítanka textů z kognitivní lingvistiky I, ed. L. Saicová Římalová, Praha 2004.

[2] Přesto připomeňme alespoň některé stati, které vyšly v Naší řeči v nedávných letech a mají k tematice kognitivní lingvistiky relativně blízko: E. Havlová, České slovo ocas a jeho sémantický vývoj, NŘ 75, 1992, s. 31―41. ― J. Rejzek, Lidová etymologie a česká náboženská terminologie, NŘ 78, 1995, s. 239―242. ― P. Štěpán, Apelativa zelinka, zelenka a zelánka v pomístních jménech v Čechách, NŘ 85, 2002, s. 143―149. ― P. Štěpán, Označení černé a bílé barvy v zeměpisných jménech v Čechách, NŘ 86, 2003, s. 82—95. — A. Jaklová, Onomaziologická funkce barev ve Stifterově povídce Bergkristall, NŘ 88, 2005, s. 225—231.

[3] Připomeňme zejména do češtiny přeloženou Lakoffovu a Johnsonovu knihu Metafory, kterými žijeme, Brno 2002.

[4] J. Bartmiński, ed., Językowy obraz świata, Lublin 1991; 1999; 2004.

[5] J. Patočka, Tělo, společenství, jazyk, svět, Praha 1995.

[6] Tvrzení „S přirozenou kategorizací je spjato prototypové pojetí významu, kdežto ve vědeckých kategoriích zaujímá centrální pozici pojem. Pojmy jsou součástí vědeckého myšlení…“ (s. 83) neznamená ovšem, že např. prototyp či stereotyp, s nimiž operuje kognitivní lingvistika jako jedna z kognitivních věd, nejsou vědecké pojmy, podobně jako o logických (vědeckých) kategoriích nebudeme zajisté tvrdit, že jsou ne-přirozené.

[7] Jako první svazek série vyšla kniha P. Sgalla a J. Panevové Jak psát a nepsat česky, 2004, viz recenzi v NŘ 89, 2006, s. 34―37, jako pátý svazek pak od J. Krause Rétorika a řečová kultura, 2004; srov. recenzi v NŘ 88, 2005, s. 160―162.

[8] P. Štěpán, Označení barev a jejich užití v toponymii Čech, Praha 2004, srov. recenzi v tomto čísle, s. 209―211.

Naše řeč, ročník 89 (2006), číslo 4, s. 206-208

Předchozí František Štícha: Studie z vývoje novočeské syntaxe

Následující Jitka Malenínská: Označení barev a jejich užití v toponymii Čech

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1