Časopis Naše řeč
en cz

Jak psát a jak nepsat česky

Josef Šimandl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Náš knižní trh nabízí slušnou řádku pravopisných cvičebnic. Nebyl však a není přesycen knížkami pro „pokročilé“ uživatele spisovné češtiny: takových, které by si s porozuměním a užitkem mohl přečíst i někdo, kdo není češtinář ani lingvista, ale patří k široké komunitě, která s češtinou přesto zachází, například jako autor odborných textů. Je tedy třeba uvítat knížku s názvem Jak psát a nepsat česky, kterou v r. 2004 vydalo nakladatelství Karolinum.

197 stran je rozvrženo (pomineme-li závěr) do 8 oddílů: Vyjadřování knižní, hovorové a neutrální; Výběr slov; Trasy a zákruty českého tvarosloví; Větná stavba (skladba, syntax); Slovosled a aktuální členění; Výstavba promluvy (diskurzu, textu); Pravopis a jeho zákoutí; Čeština mezi jazyky světa.

Orientaci napomáhají tři rejstříky: kromě věcného a jmenného také rejstřík slov a tvarů, který po flajšhansovsku[1] používá značku # pro výrazy hyperkorektní (použita 9×: aby jste; dativ bratro[35]vě stolu a tátově klobouku; tvary dvěmi, polemi, pracech; hovořit, že;[2] je to o něčem; patří k jednomu[3]) a značku § pro výrazy „v hovoru více nebo méně běžné, ale ne (nebo ne plně) spisovné“ (použita 79×, plauzibilně u bysme nebo bejku, až moc[4] u výrazů s náslovným ou-, vo- a při adjektivní koncovce -ej, diskutabilně např. u výrazů zresetovat, vysmátý, gastarbeitr,[5] flinta,[6] matoucím způsobem u výrazu abyh byl[7]). Na adresu nakladatelství poznamenávám, že výklad značek bylo s ohledem na uživatele vhodné umístit právě na začátek rejstříku slov a tvarů, ne o dvě strany dřív. Autory jsou Petr Sgall a Jarmila Panevová. Profesorku Panevovou známe jako autorku podnětných syntaktických prací;[8] pro knížku vypracovala oddíly o syntaxi (včetně problematiky negace) a slovosledu, v nichž zúročila své zkušenosti s kurzy odborného vyjadřování a stylu pro studenty MFF UK. Zatímco různých pravopisných rádců máme až nadbytek, na syntax se dosud specializovala jen pedagogicky orientovaná cvičebnice M. Grepla a P. Karlíka Učte se s námi skladbě češtiny (SPN, Praha 1992).[9] Panevová k ní vytvořila pandán ne snad co do šíře zpracované problematiky, ale hlavně po stránce metodické: v centru pozornosti totiž není nauková osvěta (např. rozpoznávání valenčních a volných doplnění), ale praktické zacházení s konkrétními jazykovými prostředky; výklad je zasvěcený a čtivý, příklady jsou živé a názorné.[10]

[36]Profesora Sgalla zná bohemistická veřejnost jednak jako tvůrce teorie funkčně generativního popisu české gramatiky a dlouholetou vůdčí osobnost počítačového zpracování češtiny, jednak jako vytrvalého předkladatele návrhů, jak zbavit spisovnou češtinu rysů, které hodnotí jako komplikovanosti, a jak ji přiblížit češtině obecné.[11] Čtenář se možná podiví, jak okrajové místo nalezla v knížce Jak psát… některá z těchto témat: například tzv. záludnosti[12] i-y se objeví až v části 7.1, připomínka návrhu zrušit rozdíl mně × mě (Sgall, 1961) v části 7.2. Šíře Sgallových výkladů dává příležitost uvědomit si, že s kulturou vyjadřování je namístě dělat si mnoho vážnějších starostí, než je pravopis; v tom se P. Sgall shoduje s F. Danešem, N. Svozilovou[13] a dalšími představiteli bohemistiky, které se někdy dává matoucí nálepka „institucionální“ a vůči níž je Sgall kritický.

Knížka (cituji předmluvu, s. 7) „má posloužit jako pomůcka autorům textů informujících o situaci v různých oborech vědeckého výzkumu, s cílem širší popularizace dosažených výsledků, uplatňovaných metod apod.“ ― řečeno stručněji autorům (populárně) naučných textů, zejména nelingvistům; podle titulu jim radí, „jak psát a jak nepsat“. Ve Sgallových textech ke spisovné a obecné češtině si odborná bohemistická veřejnost vcelku zvykla číst přes řádky a mezi řádky, doplnit si k tezi její předznamenání, rekonstruovat celkový názor z roztroušených soudů.[14] Jistý celkový obraz si jistě vytvoří i uživatelé recenzované příručky ― jen se obávám, že jim pro jazykovou praxi nedá vždy jasnou instrukci. Dočtou-li se, že kodifikace vynucuje užívání tvarů knižních (s. 25), jak asi naloží s informací, že tvary na -mi jsou předpisovány jako „jedině správně“ u třemi, čtyřmi a jinde a s řadou jiných upozornění, co kodifikace (zatím) vyžaduje? Příklady neshod v hodnocení jazykových prostředků viz pozn. 4―5 a předposlední odstavec této recenze. Dalším zdrojem problémů může být, že desiderata na projev písemný a mluvený v knížce častěji splývají, než aby byla jasně odlišená (mj. srov. pozn. 7). Ale nerad bych nelingvistické čtenáře podceňoval.

Pochválena buď každá knížka, která tvůrce textů vyvádí z bezmyšlenkovitého „užívání“ jazyka a vede je k přemýšlení o jazykových prostředcích, o tom, které a kdy zvolit a čeho se tím dosáhne. Pochválena buď i knížka P. Sgalla a J. Panevové, protože látky k přemýšlení ― o slovech, tvarech, obratech, stylech ― nabízí dost a dost. Její přínos je také v tom, že bohatě odkazuje na [37]odbornou literaturu[15] a uvádí do ní adresáta knížky, onoho píšícího nelingvistu; mimochodem, kromě mluvnic, slovníků, příruček mu doporučuje i články, ba přímo časopis Naše řeč (s. 17) a upozorňuje i na možnost práce s korpusy. Řadu témat k zamyšlení už čtenář této recenze nejspíš odhalil; dva náměty nabídnu na závěr.

První námět: Sgall doporučuje odknižnit písemné vyjadřování: pouze -> jen, zde -> tady, vždy -> vždycky, téměř -> skoro, či -> nebo (s. 24); doplníme podle s. 40 ještě dvojice také -> taky, vcelku -> celkem, již -> už, stále -> pořád, zcela -> docela, však/nýbrž -> ale. Sám jde průkopnicky příkladem i v jiných případech: ještě míň čtivý, s. 41, řada oblastí, ve kterých se autor písemného textu může líp zorientovat, s. 14. Kratší podoby s -í-, preferované v celém textu, jsou v odborném stylu nezvyklé, vyčnívají a strhávají na sebe pozornost, což by se v odborných textech dít nemělo;[16] adresáty knížky navíc znejisťují v řadě jeho relativních jistot, např. že lépe je v odborném textu pro tisk vhodnější než lidové, nižší, expresivní líp. Budoucí pisatelé můžou následovat průkopníka, ale mohou také rychle nabýt dojmu, že tudy cesta nevede, a odložit rádce, na jehož hlas se jim nechce slyšet.

Druhý námět bude obecnější: Vytýká-li P. Sgall jako vadu některých psaných textů, že vyznívají málo „mluvně“ (s. 19) a jsou málo čtivé (s. 22), zkusme si představit opačnou tezi, totiž že některé mluvené texty jsou málo tisknutelné a špatně se snášejí na poslech.[17] Byla by to také výtka, také výzva k nápravě, anebo konstatování přirozeně vzniklého kulturního rozdílu mezi mluvenými a tištěnými projevy, jaký po staletí nalézáme zdaleka nejen v češtině?


[1] Srov. V. Flajšhans, Český jazyk i písemnictví I Slovník český (řada Illustrované katechismy naučné), nakl. Hejda & Tuček, Praha, bez vr. Od praxe opatřovat jazykové prostředky puncem/cejchem by se většina strukturalistických, nepuristických lingvistů distancovala. Knížka nás vybízí k úvaze, zda takové značky ― aspoň v některých případech ― nepřispívají ke kultivaci jazyka víc než sebelépe pojaté i míněné, leč pro praktickou orientaci příliš dlouhé rozklady. Kromě toho uvést např. častý hyperkorektní prostředek s příslušným stigmatem je záslužnější než přejít ho mlčením a zabývat se jen tvary žádoucími.

[2] Nahrazování „všedního“ mluvit domněle lepším hovořit je jev obecnější a týká se i frazémů: srov. že nám nikdo nebude do věcí hovořit (Otázky V. M., ČT1 2. 10. 2005). Další problém je, že na nevhodné vazebné zapojení slovesa hovořit se píše na třech místech (s. 28, 40, 85) bez upozornění, že na jemně odlišném hovořit o tom, že… nic závadného není.

[3] Rozuměj patří k jednomu z…

[4] Výraz moc ‘příliš’ je značkou § vykazován z normy, takže by v ní zbylo jen moc ‘hodně’. Příslušné místo v textu však odsuzuje hyperkorektní obraty typu bylo tam příliš lidí. Slovo příliš je v rejstříku také, přesně s týmiž odkazy (na s. 28, 29), ale bez stigmatu. Rejstřík se tedy s textem rozchází a uvádí uživatele v omyl. Jiný příklad: rejstřík uvádí bez značky plurál aboridžini, sám o sobě diskutabilní (volil bych aboridžinové), ale na příslušném místě se doporučuje nahrazovat ho výrazem domorodci.

[5] Ani tady značce v rejstříku neodpovídá hodnocení v textu, kde stojí jen „šíří se“. Proti Akademickému slovníku cizích slov bychom doporučili citátovou podobu gastarbeiter: nepíšeme-li -aj-, je úprava -ter > -tr počeštěním napůl.

[6] U flinty Slovník spisovného jazyka českého ovšem uvádí „ob.“. Jeho téměř půlstoletí stará hodnocení bezpochyby nelze přebírat nekriticky ― ale nelze ani šmahem přiřknout staršímu „ob.“ dnešní platnost „hov.“, jak Sgall provádí na s. 31. Pro slovo flinta by bylo výstižnější „expr.“. Tím by se pokryl i frazém házet/hodit flintu do žita, užívaný bez zábran mj. v publicistických komentářích: řetězec „flintu do žita“ má v korpusu SYN2000 50 výskytů, takže by frazém bohatě splňoval frekvenční kritérium pro zařazení do nejnovějšího Frekvenčního slovníku češtiny, NLN, Praha 2004 (kdyby FSČ frazémy zahrnoval).

[7] Na příslušném místě se dovíme, že nejde o psanou podobu (jíž by se dopustil opravdu málokdo), ale o výslovnost s moravskou regresivní spodobou.

[8] Zvl. Formy a funkce ve stavbě české věty, Academia, Praha 1980; řada článků časopiseckých a ve sbornících.

[9] Je škoda, že na toto dílo se v knížce Jak psát… neodkazuje; obohacující cvičení by se v něm jistě našla.

[10] Aspoň jeden příklad dvojznačnosti a důkaz autorčina dlouhodobého sběru: Po atentátu na svého předchůdce se stal vrchním velitelem ozbrojených sil (Svobodné slovo o A. Sadatovi a H. Mubarakovi, 1981).

[11] Z mnoha Sgallových bibliografických položek k tomuto tématu vyjímám: Obichodno-razgovornyj češskij jazyk, Voprosy jazykoznanija 9, 1960, s. 11―20, jako impuls k diskusi ve Slově a slovesnosti 1961—63; K některým otázkám naší jazykové kultury, SaS 44, 1981, s. 299—306; Chceme spisovnou češtinu ochuzovat a činit nemluvnou? SaS 51, 1990, s. 60―63; P. Sgall, J. Hronek, Čeština bez příkras, H + H 1992; nejnověji F. Čermák, P. Sgall, P. Vybíral, Od školské spisovnosti ke standardní češtině; výzva k diskusi, SaS 66, 2005, s. 103―115.

[12] Sgall vůbec představuje spisovnou češtinu jako kód, který má zákoutí, zákruty, záludnosti, obtíže; z dalších výrazů: nešťastný ypsilon, věčné výjimky, rádoby vznešené vyjadřování, strojenost, chtěné příkrasy, škrobená slova, výrazy toporné, šroubované, úporná spisovnost, až příliš bohaté rozlišení stylů, kodifikace vyžaduje/vynucuje, nejspíš ironicky míněná lahůdka (psaní s a z). V laskavější tónině pronikl tento vyjadřovací styl i do části syntaktické, kde se problémy negace a užívání zájmena svůj označují za speciální pochoutku (s. 76).

[13] Srov. F. Daneš a kol., Čeština na přelomu tisíciletí, Academia, Praha 1997; N. Svozilová, Jak dnes píšeme/mluvíme a jak hřešíme proti dobré češtině, H + H, Jinočany 1999.

[14] Srov. K. Oliva, Požadavky na úroveň diskuse o spisovné/standardní češtině, SaS 66, 2005, s. 278―290.

[15] Tento rys zcela chybí např. u knížek J. Hlavsové Opravník omylů v jazyce českém a Čeština bez chyb, Víkend, Líbezníce 2000 a 2001.

[16] Jistě, jsem poslední, kdo by si to v odborném textu zapovídal, a hned v příštím souvětí výše se toho dopustím zase. Ale jeden rozdíl tu snad je. Zatímco Sgall používá nenormální prostředky v platnosti normálních, já spíš nechávám fungovat jejich nenormálnost.

[17] Např. promluvy soutěžících v reality show VyVolení a zvláště Big Brother (Prima a Nova, podzim 2005). Řada slov je „vypípaných“, zbytek je pronesen nedoartikulovaně, šumlovaně (zároveň zcela přirozeně, že?), takže samy televize k některým z těch promluv v naší mateřštině připojují titulky. Ale banální obsah ani po pracné rekonstrukci dorozumívacího kódu naprosto nestojí za to, aby byl uchován písmem ― to je totiž primární funkce písemných projevů, na kterou se v době e-mailů a SMS zapomíná. Čím méně pak písmo zaznamenává jen texty pamětihodné, tím víc zaznívají požadavky psát, jak mluvíme.

Naše řeč, ročník 89 (2006), číslo 1, s. 34-37

Předchozí Jan Chromý: Alexandra Sticha Jazykověda – věc veřejná

Následující Ivana Kolářová: Predikativní a nepredikativní konstrukce v monografii Miloslava Vondráčka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1