Studie z vývoje novočeské syntaxe

František Štícha

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dlouholetá a zkušená univerzitní učitelka češtiny Eva Hošnová je jedním z mála specialistů na vývoj syntaxe psané češtiny za posledních zhruba sto padesát let, zejména v přelomovém období poslední čtvrtiny 19. století a prvních dekád století dvacátého. Její druhou knižní monografii na toto téma vydalo v ediční řadě AUC Philologica ― Monographia CXLV pod názvem Studie z vývoje novočeské syntaxe (konjunkce, pronominalizace) v r. 2005 univerzitní nakladatelství Karolinum v Praze. Protože se domníváme, že by byla škoda, aby se tato útlá knížka seriózního vzhledu i obsahu[1] dostala do rukou a do vědomí jen hrstky lingvistů, podáváme o ní zde stručnou zprávu.

Knížka vlastně není monografií v přísném slova smyslu. Přiznává to sama autorka, když v úvodu píše, že její práce „obsahuje dvě rozsáhlejší, téměř samostatné studie“. První je nazvána K vývojovým tendencím spojek a je výsledkem studia poměrně rozsáhlého souboru vědeckých textů z poslední čtvrtiny devatenáctého a počátku dvacátého století. Druhá studie se stručným, ale výstižným názvem Pronominalizace sleduje tento gramatický jev na vědeckých i literárních (uměleckých) textech té doby.

Při výzkumu frekvence a textotvorných funkcí spojek v období, v němž se teprve formovaly nebo ustalovaly jazykové i stylové normy českých textů vědeckých i uměleckých, je nepochybně zajímavé zjišťovat, zda se tu „projevuje návaznost na první polovinu 19. století, nebo zda vyjadřování mezivýpovědních vztahů představuje spíše počátek dnešního úzu“. (s. 21) Vzhledem ke komplikované jazykové situaci češtiny té doby, o níž se autorka stručně zmiňuje, „spojky a spojkové výrazy té doby nelze podrobit klasifikaci z hlediska knižnosti, hovorovosti a neutrálnosti“. (s. 22) Jde o velmi závažné konstatování, které má ještě závažnější obecný dosah: zmíněné základní stylové hodnoty jazykových výrazů podléhají vývojovým proměnám stejně jako samy formy těchto výrazů a jejich pojmové obsahy, avšak čtenář si toto patrně jen zřídka dokáže uvědomit: že např. spojka poněvadž (ve starší češtině psaná např. též poňavadž) měla jinou stylovou hodnotu na začátku 19. století, jinou v sedmdesátých letech století dvacátého a že v naší době přítomné patrně znovu nabývá stylového statusu nového. Hošnová v excerpovaných textech zjistila 114 různých spojek včetně složených spojovacích výrazů, což je, jak uvádí, „počet značně vyšší, než jaký byl zjištěn v současných odborných textech“ (přesnější by ale bylo říci v textech 2. poloviny, resp. 70.―80. let 20. století). Z tabulky č. 1 na s. 51―53, podávající přehled o frekvenci spojek, se např. dozvídáme, že ve sledovaném období byly spojky poněvadž a ježto v odborných textech frekventovanější než (dnes neutrální) spojka protože.[2] O tom, že před sto lety byl repertoár spojek užívaný v odborných textech širší než dnes[3], svědčí i autorčino [205]zjištění, že „Pro současné odborné texty se udává, že 15 nejfrekventovanějších spojek pokrývá více než 88 % všech výskytů, zatímco ve starších vědeckých textech dosahuje této hodnoty až 23 spojek…“ (s. 55) Hošnová dále zjistila, že ve starších odborných textech je dvakrát více spojek podřadicích než souřadicích, zatímco Frekvenční slovník češtiny věcného stylu M. Těšitelové a kol. (Praha 1983) udává poměr opačný: souřadicích spojek je o půl století později třikrát více než spojek podřadicích.

Studie o vývojových tendencích spojek přináší ještě řadu dalších významných pozorování a zjištění. Někdy ovšem lze mít o autorčiných závěrech jisté pochyby. Např. když tvrdí o tzv. vylučovacím poměru mezi větami v rámci souvětí, že v excerpovaných textech byl převážně zastoupen typ tzv. silné disjunkce, a staví toto své zjištění do protikladu ke zjištění F. Daneše, že neprotikladné pojetí alternativnosti … je v odborném vyjadřování patrně častější. Jazykový protiklad silné a slabé disjunkce je z lingvistického hlediska jednak poměrně složitý jev, jednak tu jde do jisté míry o hlediska subjektivní, jak je vidět i z autorčiných příkladů silné disjunkce, které by bylo možno pokládat i (či dokonce spíše) za disjunkci slabou (Jestliže tedy klasifikace buď vůbec se zanedbává, buď alespoň neprovádí…).[4]

Ve studii o pronominalizaci se popisují a interpretují různé, často konkurenční způsoby odkazování k tématu předcházející věty nebo celého předcházejícího textu pomocí odkazovacích zájmen (ten, tento aj., zájmena osobní a posesívní). Zajímavé a významné je autorčino zjištění, že před sto lety se v odborných textech uplatňovala „výraznější snaha po pronominalizaci na úkor nulového zájmena … (s. 85). Znamená to, že např. obsah úryvku textu … za chvíli je nálevka hotová. Táž nemá však dno. (podtrhl a zvýraznil F. Š.), který Hošnová cituje na s. 84, bychom v dnešní češtině vyjádřili pravděpodobně nejčastěji „nulovým zájmenem“: … za chvíli je nálevka hotová. Nemá však dno.

Kromě toho, že se Hošnová podrobně věnuje otázce, kterých zájmen se jak často užívalo jako pronominalizačního prostředku textového odkazování, věnuje se podrobně i jejich slovosledu a jeho podmínkám, především tomu, zda zájmena stála před koreferenčním substantivem (tj. v antepozici), nebo za ním (v postpozici). Speciálně se věnuje postpozici zájmen typu člověk ten (za dnešní ten člověk); např. Pak zraky všech obrátily se ke dvěma ohňům na Petříně. — A tak planuly ohně ty, nadmíru veliké, o závod. (podtrhla E. H.). O odkazovacím onen píše, že k jeho postpozici „docházelo velmi sporadicky“ a že „mělo zejména funkci zájmena odkazovacího na vedlejší věty atributivní restriktivní“ (s. 102). Např. A ona tu seděla, dlouho, dlouho, s tváří obrácenou v onu stranu, kudy odešel. (Podtrhla E. H.)

Hošnová při svých analýzách pronominalizačních postupů soustavně a důmyslně uplatňuje teorii aktuálního členění (zejména v přístupu A. Svobody) a dochází přitom k množství cenných zjištění, která by se měla stát východiskem dalšího výzkumu.

[206]Přestože autorčina metoda je mj. založena i na zjišťování frekvence jevů, lze právě proto jako jistý nedostatek jejích výkladů pociťovat to, že z nich leckdy nelze vyrozumět, jak častý daný jev je, zejména pokud jde o jeho častost relativní (tedy ve vztahu k jevu konkurenčnímu). Např. když uvádí, že rozsáhlejší materiál nepotvrdil názor autora této recenze, že postpozice zájmena typu člověk ten se nevyskytuje v pozici na konci věty za jejím rématem, odkazuje výslovně pouze na dva své doklady; našemu citovanému tvrzení odporují sice ještě další čtyři doklady, které Hošnová dále uvádí, avšak pokud by celkových jejích šest citovaných dokladů byly jediné doklady postrematické pozice anaforika typu člověk ten, šlo by spíše o případy výjimečné. Jestliže jsme napsali, že tento výraz „nestojí v postrematické pozici“, nemusí to myslím nutně znamenat, že tam nestojí nikdy a za žádných okolností; formulace je ovšem z tohoto hlediska nepřesná: buď by bylo žádoucí napsat „nestojí nikdy“, anebo „(obvykle) nestojí“ či „nestává“. Jako příklad „postrematické“ pozice anaforika typu člověk ten můžeme uvést doklad, který Hošnová cituje na s. 101: Thukidides znal arci z vlastní zkušenosti pouze zvyky své doby, avšak mohl také pozorovati jakousi převrácenost (převrácenost je v této větě jejím rématem; zvýraznil F. Š.) v obřadech těch. (Podtrhla E. H.)

Přestože knížka Evy Hošnové je velmi hodnotným a cenným zdrojem poznatků o vývoji některých druhů jazykových prostředků výstavby textu (a v současné české lingvistice je bohužel jednou z mála rozsáhlejších prací na gramatické téma), obávám se, že ani mezi studenty a učiteli češtiny neprobudí takový čtenářský zájem, který by jí patřil. Proto, že je koncipována a psána s takřka výlučným ohledem na profesionální publikum a je proto i napsána vyhraněným profesionálním stylem, jehož formulace jsou místy náročné i pro školeného lingvistu. Na druhé straně soudím, že při dostatečně vůli si v knížce Evy Hošnové najde své kterýkoli zájemce.

---

[1] O kvalitě této práce může svědčit i to, že jejími redakčními vědeckými recenzenty byli Jarmila Panevová a František Daneš.

[2] V seznamu kupodivu postrádáme spojku zatímco.

[3] Nechť lingvisticky neškolený čtenář v tomto izolovaném zjištění postrádajícím široké souvislosti nevidí jeden z důkazů toho, že čeština „chudne“ a upadá.

[4] Zde lze vyjít z toho, že v dané době platí obojí zároveň (a jde tedy o slabou disjunkci), jenže o různých subjektech: někteří klasifikaci zanedbávají a jiní ji vůbec neprovádějí. Jindy platí obojí alternativa o různých dobách, např. Přijedu v pondělí nebo v úterý; podstatné tu je, že platí, že přijedu, není však jisté, kdy. Naproti tomu ve větě Dnes večer si budu číst, nebo se budu dívat na televizi jde o to, že pro tuto dobu o tomto subjektu může platit jen jedno, nebo druhé. V tomto smyslu lze rozlišit „silnou“ a „slabou“ disjunkci. Někdy ovšem nemusí být tyto vztahy jasné a povahu disjunkce pak nelze určit.

Naše řeč, ročník 89 (2006), číslo 4, s. 204-206

Předchozí Robert Adam: Znovu a šířeji o formě kodifikace

Následující Ludmila Uhlířová: O fragmentech „přirozeného“ obrazu světa v češtině aneb dobrodružství kognitivní lingvistiky