Časopis Naše řeč
en cz

Lidová etymologie a česká náboženská terminologie

Jiří Rejzek

[Články]

(pdf)

-

Tzv. lidová etymologie[1] (dále jen LE) představuje důležitou a ne vždy zcela doceněnou příčinu změn ve slovní zásobě. Je to psycholingvistický jev, který spočívá v mylné etymologicky sémantické interpretaci slova, jejímž podnětem je jeho tvarová podobnost s jiným, zpravidla užívanějším slovem. S ním pak mluvčí původní slovo významově spojuje, případně mu je tvarově, méně častěji i významově přizpůsobuje[2].

Např. stč. veždajší (odvozené od veždy), chybným čtením vezdajší s významem ‚běžný, každodenní‘ (chléb náš vezdejší[3]) se po změně aj>ej začalo pociťovat jako příbuzné s adverbiem zde. V důsledku toho se u něj vyvinul i nový význam ‚pozemský, zdejší‘ (život vezdejší), který je dnes běžnější.

LE chápeme tradičně jako přirozený, anonymní proces, který je většinou spontánní a bezděčný[4] a vychází z přirozeného sklonu mluvčích etymologizovat slova cizí a neprůhledná. V tomto článku necháme stranou teoretické otázky LE a zaměříme se na její konkrétní projevy v určitém okruhu lexika (těm v češtině není věnována příliš velká pozornost), totiž v náboženské terminologii.

Poměrně výrazný vliv LE na tuto oblast je pochopitelný: Ve většině případů jde o cizí výpůjčky, případně kalky, u nichž může dojít ke ztrátě etymologických souvislostí – tedy případy, které LE podléhají nejsnáze. Významná role náboženství ve středověké společnosti a s ní související masové šíření náboženských termínů samozřejmě také tomuto jevu napomáhaly.

Při klasifikaci typů LE zde vystačíme se dvěma základními případy: (1) vlivem LE se mění forma slova, (2) vlivem LE se pouze reinterpretuje význam, forma zůstává stejná[5]. Ani toto základní dichotomické třídění však – podle našeho názoru – nemá u některých výpůjček zřetelnou hranici. Tak např. můžeme těžko rozsoudit, zda se ř.-lat. chrisma přetvořilo na křižmo podle hláskoslovných pravidel platných pro cizí výpůjčky a až takto vzniklá podoba se začala spojovat s formálně nápadně blízkým kořenem kříž, křiž-, či zda primárním impulzem pro přetvoření slova bylo právě působení tohoto „silného“ kořene. Tyto případy, [240]kde změna formy není jasně manifestována (a oba výše uvedené procesy mohly také probíhat současně), řadíme do druhé skupiny.

1. LE, při nichž dochází ke změně formy

Typickými a často citovanými příklady jsou hřbitov a rozhřešit. Slovo hřbitov vzniklo ze stč. břítov, břitov (frīdhof) přikloněním ke hřbít, rozhřešit[6] pak z původního *rozrěšiti ‚uvolnit, rozvázat‘ (asi kalk z lat. absolvō), které se přiklonilo ke grěch, grěšiti. Tento příklad ukazuje, že LE nepodléhají jen slova cizí či periferní – důležitá je paronymie s nějakým „silným“ kořenem. Pol. rozgrzeszyć je z češtiny, v jsl. a vsl. jazycích, kde podobná paronymie také existuje, však žádná změna nenastala (r. razrešiti ot grechov).

Méně známým příkladem je zákristie (vedle sakristie), stč. též zákřišť, zákřišta. Podoba se zá- není v etymologických slovnících příliš komentována; vysvětlení kontaminací s verbálním substantivem zakrytí[7] je těžko přijatelné. Obecně rozšířená etymologická interpretace slova vychází z předložkového spojení za Kristem[8]. Sémantickou motivaci bychom snad mohli vidět v tom, že zákristie je oddělena od oltářního prostoru, je tedy jakoby „za Kristem“ přítomným podle katolické věrouky ve svatostánku umístěném většinou právě v blízkosti oltáře. Takto výrazná sémantická souvislost však u LE ani není nutná, může jít o pouhé fonetické připodobnění.

LE působila podle našeho názoru i u slova nešpory, stč. – též mešpory z lat. vespera, vesperae ‚večerní pobožnost‘. Substituce m za lat. v u stč. podoby je totiž ojedinělá, a i když ji nelze vyloučit (labiodentální v v té době v češtině nebylo), zdá se nám lepší vycházet ze spojení s mše, mešní. Významová blízkost obou slov je evidentní, dokazuje ji i lit. mišpãras, které vzniklo z mešpãras, nešpãras, přejatého z polštiny, přikloněním k mišià ‚mše‘[9]. Pokud jde o následnou změnu m>n, nepůsobil tu asi jen faktor čistě fonetický (disimilace m před p)[10], ale i asociace s předponou ne-.

Řadu dalších příkladů tohoto typu LE najdeme pochopitelně v dialektech. Uveďme např. chod. prosecí a třeb. procestí místo spisovného procesí[11], val. prépust (k propustit) z lat. praepulsus ‚první zazvonění při pohřbu‘[12]. Podobné příklady nám dobře ilustrují mechanismy LE a i přes svůj regionálně značně omezený výskyt představují důležitý jazykový materiál jak pro dialektologii, tak pro etymologii.

[241]2. LE, při nichž se forma nemění

Tento typ – výlučná etymologická reinterpretace – vlastně nejlépe naplňuje obsah pojmu LE (dobře jej vystihuje i termín etymologie synchronní)[13]. Zároveň je však obtížné tento typ postihnout, protože se projevuje téměř výlučně v rovině jazykového povědomí, jen výjimečně i v ortografii. Hlavním způsobem pozorování tohoto jevu je tedy především vlastní jazykové vědomí a zjišťování jeho stavu u ostatních uživatelů. Vzhledem k tomu, že objektivní a reprezentativní průzkum v této oblasti je obtížný, zůstává řada případů tohoto typu sporných.

Ilustrativním příkladem je č. peklo (stsl. pьcьlъ, psl. pьkъlъ – č. koncovka -o analogií podle nebo), které bývá všeobecně spojováno s péci (na základě představy o hříšnících pekoucích se v ohni). V jsl. jazycích je však u tohoto slova doložen i význam ‚smůla, dehet‘, který prozrazuje, že slovo souvisí s ide. kořenem *pik- obsaženém mj. v lat. pix, ř. pissa ‚smůla, dehet‘. Sthn. pëch, které je výpůjčkou z latiny, přibralo i význam ‚peklo, podsvětí‘ (představa pekla jako místa, kde hříšníci trpí ve vroucí smůle), který se rozšířil i ke Slovanům (tzv. sémantický kalk) a místy zcela vytlačil význam původní. Psl. podobu však nemůžeme hláskoslovně vyvodit ani ze sthn. ani z lat., takže se myslí na původní, z ide. zděděné slovo[14]. Proti tomu hovoří fakt, že u našich nejbližších sousedů, Baltů i Germánů, je slovo výpůjčkou, i neobvyklý denominativní sufix -lъ. Uvažuje se tedy i o výpůjčce z lat. picula ‚smůla‘, snad něm. prostřednictvím (něm. dial. pigel)[15], otázka nadále zůstává otevřena.

Č. masopust (csl. męsopustъ) má ve slov. jazycích různé významové odstíny; v češtině se jím rozumí období před začátkem postní doby. Právě se slovem půst je běžně etymologicky spojováno, tento výklad uvádí i Machek, který pokládá spojení s pustiti za projev LE[16]. Opak se však zdá být pravdou. Svědčí o tom nejen nejstarší dochované podoby (csl. męsopustъ, zatímco stč. póst ze sthn. fasto se mění v puóst a později půst až od konce 14. století), ale především jinojazyčné ekvivalenty, které mohly sloužit jako slovotvorná předloha – lat. carnis privium, it. carnevale (z carne ‚maso‘ a levare ‚odstranit‘), it. dial. carnelasciare i poněkud vzdálenější ř. apokreas[17]. Nejspíš tedy jde o kalk z lat. nebo it. srov. i Jungmannovo ‚den, kdy se maso pouští‘[18]). Významová a formální blízkost slova půst zde působila obzvlášť intenzivně (srov i nář. masopůst).

[242]O slově křižmo ‚svěcený olej užívaný při křtu‘ z ř.-lat. chrisma ‚mast‘ (srov. i Christos ‚pomazaný‘) byla řeč výše.

Původem z ř. (psalmos) je i č. žalm, které k nám přišlo přes sthn. salm. Ducháček se domnívá, že č. podoba vznikla podle žal, žalovati[19], ale substituce ž za něm. iniciální s je u starších výpůjček obvyklá (srov. žok < sack, židle < sidel, žehnati < segnen ap.). Spojení se žal se tedy uskutečňuje opět pouze v rovině etymologické reinterpretace.

Č. oplatka, stč. též oplatek, csl. oplatъ ‚hostie‘ je z lat. oblata. Holub-Kopečný vykládají změnu b>p vlivem slovesa oplatiti[20], což je však ze sémantického hlediska těžko přijatelné. Stbav. oplâta ukazuje, že slovo k nám opět přišlo něm. prostřednictvím[21]. Rčení typu „Pánbůh peče oplatky“ jsou typickým příkladem LE; stejně jako v předchozím případě však jde pouze o její působení v rovině sémantické interpretace. (Dnes se ovšem slova oplatka ve významu ‚hostie‘ prakticky nepoužívá.)

Poslední dva příklady ukazují, že vliv LE na změnu formy slova na druhé straně nelze přeceňovat. I některé příklady obou typů LE uváděné v literatuře vypadají značně nevěrohodně. Tak je sotva pravděpodobné, že č. řehole (stč. též řehule, řehola) vzniklo z lat. regula vlivem slovesa holit (vyholená hlava jako symbol mnišství)[22], že by mluvčí cítili ve slově kostel kost (u kostela bývá hřbitov) či v žehnati (< něm. segnen < lat. signare) souvislost se sežehnout[23]. Na druhé straně jsme zaznamenali několik případů, kdy mluvčí překvapivě spojovali slovo epištola s psát, píše. Stejně tak se zdá být pociťována souvislost mezi pohan (z lat. paganus ‚venkovan‘) a hana, pohana[24]. Jak už bylo řečeno, podobné případy je těžké objektivně posoudit, protože případná LE se v nich projevuje pouze v rovině jazykového povědomí a není manifestována formálně.

I když výlučná etymologická reinterpretace (bez změny formy) asi přirozeně zůstane na okraji zájmu etymologů, LE jako celek si zaslouží odpovídající pozornost. Jen tak se vyhneme např. jejímu zaměňování s kontaminací a dalším nepřesnostem, které v naší etymologické literatuře nejsou výjimkou.[25]


[1] Používáme tradičního pojmenování, ač k němu lze mít výhrady. K jiným názvům pro tento jev viz např. A. Erhart – R. Večerka, Úvod do etymologie, Praha 1981, s. 120.

[2] Srov. O. Ducháček, O vzájemném vlivu tvaru a významu slov, Praha 1953, s. 141.

[3] Podrobněji V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1971, s. 687.

[4] Jinak především F. de Saussure, viz jeho Kurz obecné lingvistiky, č. překl. F. Čermák, Praha 1989, s. 201, 203.

[5] Ke klasifikaci LE viz např. W. Cienkowski, Teoria etymologii ludowej, Warszawa 1972, s. 60n.

[6] Viz např. d. cit. v pozn. 3, s. 187 a 531.

[7] J. Holub – F. Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1951, s. 431.

[8] Srov. J. Černý, Příspěvky k české etymologii lidové, Praha 1894, s. 15.

[9] E. Fraenkel, Litauisches Etymologisches Wörterbuch, Heidelberg 1962, s. 461.

[10] O. Hujer, Příspěvky k historii a dialektologii českého jazyka I, Praha 1962, s. 252.

[11] A. Frinta, Náboženské názvosloví československé, Praha 1918, s. 52.

[12] D. cit. v pozn. 8, s. 42.

[13] D. cit. v pozn. 5, s. 51.

[14] Např. F. Miklosich, Etymologisches Wörterbuch der Slavischen Sprachen, Wien 1886, s. 270. – P. Skok, Etimologijski rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika II, Zagreb 1972, s. 588.

[15] D. cit. v pozn. 3, s. 442.

[16] D. cit. v pozn. 3, s. 358. Obě možnosti připouští F. Bezlaj, Etimološki slovar slovenskego jezika, K–O, Ljubljana 1982, s. 179.

[17] Viz např. M. Vasmer, Russisches Etymologisches Wörterbuch II, Heidelberg 1955, s. 189.

[18] J. Jungmann, Slovník česko-německý II, 2. vyd., Praha 1990, s. 398.

[19] D. cit. v pozn. 2, s. 162.

[20] D. cit. v pozn. 7, s. 256.

[21] V. Kiparski, Die gemeinslavischen Lehnwörter aus dem Germanischen, Helsinki 1934, s. 153.

[22] D. cit. v pozn. 11, s. 55.

[23] D. cit. v pozn. 8, s. 40, 42.

[24] Srov. d. cit. v pozn. 1, s. 108.

[25] Zkratky použité v článku: csl. církevněslovanský, č. český, dial. dialektický, chod. chodský, ide. indoevropský, it. italský, jsl. jihoslovanský, lat. latinský, lit. litevský, něm. německý, pol. polský, psl. praslovanský, r. ruský, ř. řecký, ř.-lat. řeckolatinský, stbav. starobavorský, stč. staročeský, sthn. starohornoněmecký, stsl. staroslověnský, třeb. třeboňský, val. valašský, vsl. východoslovanský.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 5, s. 239-242

Předchozí Hana Prouzová: K vazbám některých sloves myšlení

Následující Libuše Olivová-Nezbedová: Apelativa s významem ‚červená země‘ v pomístních jménech v Čechách

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1