Časopis Naše řeč
en cz

Označení černé a bílé barvy v zeměpisných jménech v Čechách

Pavel Štěpán

[Články]

(pdf)

-

0. Úvod

Následující příspěvek je zaměřen na problematiku výskytu označení barev v zeměpisných jménech, které dosud nebyla v české lingvistice věnována podrobnější pozornost. Konkrétně se soustředíme na černou a bílou barvu, jež zaujímají v českém systému pojmenování barev i mezi barvami vyskytujícími se v českých zeměpisných jménech centrální pozici. V první části příspěvku se budeme zabývat základními významy adjektiv černý a bílý, jejich vztahy k pojmenovávaným objektům a motivací zeměpisných jmen, v nichž se tato základní označení barev vyskytují. Druhá část pak bude věnována přeneseným významům těchto adjektiv, z nichž některé jsou typické především pro zeměpisná jména. Třetí část bude zaměřena na některá další adjektivní označení spadající do sémantických polí černé a bílé barvy (např. vraný, stříbrný).

Předmětem našeho zájmu jsou zeměpisná (pomístní i místní) jména z území Čech. Je však třeba zdůraznit, že místní jména tvoří pouze zanedbatelnou menšinu analyzovaného materiálu. Hlavní důraz bude proto kladen na jména pomístní[1], která jsou v porovnání s místními jmény zastoupena mnohonásobně vyšším počtem dokladů.

 

1. Užití adjektiv černý a bílý v jejich primárním významu

V tomto oddíle budeme věnovat pozornost těm zeměpisným jménům, ve kterých sledovaná adjektiva odrážejí skutečně danou barvu a nemají tedy přenesený ani příliš posunutý význam.

 

1.1. Adjektivum černý ve svém primárním významu

Označení černé barvy se v toponymech vztahuje v naprosté většině případů k přírodním objektům. Adjektivum černý se nejčastěji vyskytuje v názvech polí (a honů), kde se vztahuje zpravidla k barvě půdy (297 dokladů). Tato jména mají často i určitou pozitivní konotaci, jisté kladné hodnocení, ačkoliv je pro černou barvu typická spíše konotace negativní. Jména jako Černá prsť, V černé zemi apod. totiž [83]charakterizují půdu nejen z hlediska jejího zbarvení, ale také co do jejího složení; určují tedy půdní typ – černozem, považovaný za typ nejkvalitnější, který je v některých oblastech velmi vzácný.

Poměrně často se adjektivum černý vztahuje také ke zbarvení vody, respektive jejího dna (86 dokladů). Jedná se o rybníky, tůně, stoky a potoky, jejichž barva je dána nejčastěji obsahem rašeliny nebo bahnitým dnem. L. Maasová uvádí na základě holandského materiálu jako další možný motiv také hloubku vody.[2] Nelze vyloučit, že se tato motivace uplatňuje i v českých hydronymech, avšak neexistují pro to spolehlivé doklady.

V 21 případech se adjektivum černý vztahuje k barvě skály, případně nerostu, který se těží v lomu, např. Černá skála, Černej šutrák. Označuje tedy zejména černou žulu, čedič a buližník.

Lidské výtvory tvoří v toponymech obsahujících adjektivum černý výraznou menšinu. Četně je zastoupeno pomístní jméno Černý kříž (resp. křížek). V některých případech jde o dřevěné kříže černě natřené, častěji jde však o staré dřevěné, již zčernalé kříže. Podobně je tomu také u jména Černý most. Ojedinělé je jméno Černá kolna, označující provizorní dřevěnou stavbu opatřenou černým nátěrem.

V místních jménech se označení černé barvy vyskytuje jen velmi málo a téměř vždy se jedná o původní pomístní jméno později přenesené na obec (např. Černá Řeka). Motivace jmen Černý zámek (zřícenina hradu) a Černý mlýn je nejistá. V prvním případě by mohla být motivací barva stavebního kamene (jedná se však o neověřenou domněnku).

Na závěr oddílu věnovaného černé barvě je třeba zdůraznit, že ne vždy musí adjektivum černý označovat barvu, kterou bychom mohli bez výhrad považovat za skutečně černou, v řadě případů se jedná spíše o tmavé zbarvení. Jak uvádí L. Maasová, význam adjektiv černý a bílý je často závislý na individuálních případech. Často se může jednat jen o přibližné označení barvy.[3]

 

1.2. Adjektivum bílý ve svém primárním významu

U označení bílé barvy platí stejná skutečnost jako u označení barvy černé, totiž že není vždy jisté, zda objekty, v nichž se toto pojmenování vyskytuje, jsou skutečně bílé, nebo jen nápadně světlé. I zpracovatelé soupisů pomístních jmen často zbarvení konkrétních objektů – zejména polí – charakterizují spíše jako světlé než jako [84]bílé. Zajímavá je v této souvislosti i skutečnost, že adjektiva světlý a tmavý se v porovnání s adjektivy bílý a černý vyskytují v zeměpisných jménech velmi málo.[4]

Podobně jako adjektivum černý se i adjektivum bílý vztahuje v pomístních jménech nejčastěji k barvě půdy, a to zvláště v názvech polí (221 přímých pojmenování). Jedná se zpravidla o světle (ne vždy nutně bíle) zbarvenou půdu, často písčitou, jílovitou, vápenitou apod. Zatímco označení černé barvy má, jak již bylo řečeno, ve vztahu k půdě jednoznačně pozitivní konotaci, označení barvy bílé je z tohoto hlediska nejednoznačné. Některé „bílé“ pozemky jsou hodnoceny jako velmi úrodné, jiné jako spíše neúrodné, často kamenité (vyskytuje se zde často bílý křemen, opuka apod.).

Pozoruhodné je pomístní jméno Bílá hlína[5] s více než dvaceti doklady. Označuje jednak pole s bíle nebo světle zbarvenou zeminou, jednak naleziště světlé hrnčířské nebo malířské hlíny, kaolínu apod. Tato hlína mohla mít mnohostranné využití: podle jednoho ze zpracovatelů soupisů pomístních jmen se bílá hlína používala k výrobě tzv. „bačkor“ na stavbu vesnických obydlí, ale také se přikládala na otekliny dobytka.

S barvou půdy souvisí i zbarvení horniny, které se v případě adjektiva bílý stalo podnětem pojmenování v 34 případech, např. Bílá skála, Bílý kámen. Bíle zbarvenou horninou je nejčastěji míněna opuka, křemen, vápenec, bílá žula. Není bez zajímavosti, že označení horniny pomocí barvy je v pomístních jménech častější než přímé pojmenování názvem konkrétní horniny. Je to dáno skutečností, že pojmenovávatelé pravděpodobně názvy jednotlivých hornin obvykle neužívali nebo ani neznali a daleko bližší jim bylo pojmenování podle určité specifické vlastnosti, kterou byla často právě barva.

V šestnácti případech se adjektivum bílý vztahuje k barvě vody (resp. dna). K tomuto počtu je třeba připočítat většinu dokladů místního jména Bělá. Toto místní jméno v Čechách náleží dvaadvaceti obcím (osadám), z nichž jedenáct leží nad potoky, které se dosud rovněž nazývají Bělá, dalších sedm nad potoky jiného jména. Je však pravděpodobné, že i tyto vodní toky se původně nazývaly Bělá a jejich název byl přenesen na osady ležící nad nimi.[6] A. Sedláček však upozorňuje, že ne [85]všechna místní jména Bělá vznikla z názvů vod; několik obcí s tímto jménem totiž neleží v blízkosti žádného vodního toku.[7] Jednou z těchto obcí je dnešní Rohovládova Bělá na Přeloučsku. Z regionální literatury je k dispozici doklad, že se pole ležící v těsné blízkosti Rohovládovy Bělé nazývalo Bíla (šlo o pole s lehkou, bělavou, úrodnou hlínou).[8] Je proto pravděpodobné, že i místní jméno Bělá v tomto případě (a zřejmě i v některých případech dalších) souvisí se zbarvením půdy v okolí vsi.

Motivace užití označení bílé barvy ve jménech vod není zcela jasná – existuje řada různých výkladů. A. Profous u výkladu místního jména Bělá uvádí výklad podle bílého zbarvení vody, připouští také možnost pojmenování podle skutečnosti, že vodní toky nesoucí toto jméno tekly „krajinou volnou, bez stromoví, takže se v nich slunce odráželo“.[9] Pojmenování vod označením bílé barvy je obvyklé nejen v české toponymii. L. Maasová uvádí časté holandské hydronymum Witte water (‚bílá voda‘), které vysvětluje bílou barvou (nejčastěji písčitého) dna nebo skutečností, že jde o vody mělké (naproti tomu jméno Zwarte water ‚černá voda‘ označuje vody s tmavým, obvykle rašelinným nebo bahnitým dnem nebo vody hluboké).[10] U původních hydronym jako Bělá, Bílina apod. se často uvádí výklad podle čisté, průzračné vody.[11]

Všechny tyto výklady určitým způsobem souvisejí se zbarvením vody nebo jejího dna. Nabízí se však i výklad odlišný, který se zbarvením přímo nesouvisí. V. M. Mokijenko uvádí pro některé slovanské jazyky hydronymické termíny, v nichž je přítomen kořen bíl/běl (pro polštinu biel, bila, bielica znamenající ‚bažina, močál, nížina, vlhká bažinatá, blátivá louka‘, pro ukrajinštinu bil’ ‚bažinatý, blátivý les‘, pro ruštinu mimo jiné bil ‚mechem porostlá bažina‘).[12] Odpověď na otázku, proč pojmenování bílé barvy vystupuje v termínech (a tedy i toponymech) označujících vlhká a blátivá místa, spočívá v etymologickém spříznění adjektiva bílý se substantivem bláto. Jak uvádí Mokijenko, většina etymologů spojuje substantivum bláto s litevským báltas ‚bílý‘. Bláto bylo tedy pravděpodobně pojmenováno podle svého světlého zbarvení. Podle J. Holuba a F. Kopečného byl slovem bláto označován původně „světlejší“ druh bláta[13], kdežto pro jeho „rudý“ odstín bylo užíváno výrazu bahno, který bývá spojován se staroslověnským bagъrъ ‚červeň‘.[14] Je tedy prav[86]děpodobné, že i česká jména jako Běl (mj. název vlhkého pole v katastru obce Milín na Příbramsku) souvisí spíše s vlhkostí, vodnatostí, blátivostí objektu než s jeho bílým zbarvením. Stejný motiv nelze vyloučit ani u hydronym Bělá[15], Bílina apod.

Na rozdíl od označení černé barvy je adjektivum bílý velmi časté i v místních jménech. Tato skutečnost souvisí s povahou sídelních objektů: černé zbarvení se u nich obvykle nevyskytuje, kdežto bílá barva je zde naopak velmi častá. Adjektivum bílý má v místních jménech obvykle funkci distinktivního přívlastku (např. Bílý Újezd, Bílé Podolí).[16] Vztahuje se pravděpodobně k bílé barvě omítnutých stavení, která byla v době, kdy většina staveb byla dřevěná, velmi nápadným charakteristickým rysem. V některých případech můžeme dokonce uvažovat o sekundárním, přeneseném významu ‚zděný‘ (k tomu podrobněji níže).

 

2. Sekundární významy adjektiv černý a bílý

Sekundární neboli přenesené významy sledovaných adjektiv v zeměpisných jménech nejčastěji vycházejí z konotací, které tato barevná označení v jazyce mají. Například adjektivum černý, které má vesměs negativní konotace, může mít v toponymech významy ‚nebezpečný‘, ‚tajný‘, případně ‚smuteční, hřbitovní‘. O sekundárním významu hovoříme i v případě, kdy užití „barevného“ označení bylo sice původně motivováno skutečným zbarvením daného objektu, avšak postupně začalo být chápáno spíše jako označení jiné kvality objektu, která však má s jeho barvou úzkou souvislost (např. adjektivum bílý v místních jménech Bílý Kostel, Bílý Kostelec má význam ‚zděný‘).

 

[87]2.1. Sekundární významy adjektiva černý

Z četných sekundárních významů adjektiva černý je v zeměpisných jménech nejčastější význam přítomný v sousloví černý les, tedy význam ‚jehličnatý‘. Tento význam je dán zbarvením jehličnatých porostů, které jsou tmavší než porosty listnaté. Jde však o označení barvy jen velmi přibližné, nepřesné. Pokud bychom chtěli označit jehličnatý les podle zbarvení přesněji, nazvali bychom jej asi spíše tmavým než černým. U adjektiva černý však význam ‚tmavý, temný‘ není nikterak neobvyklý. Jeho opozitem pak často bývá adjektivum světlý[17] (nikoli vždy bílý, jak bychom očekávali).[18]

S významem ‚jehličnatý‘ souvisí další význam adjektiva černý, který se vztahuje rovněž k lesním porostům. Neoznačuje však porosty samé, ale objekty ležící v lesích nebo v jejich blízkosti, tedy objekty lesy stíněné, a proto působící tmavým, „černým“ dojmem. Jako příklad tohoto významu můžeme uvést místní jméno Černé Voděrady.[19] V tomto případě můžeme hovořit přímo o sekundárním významu ‚lesní‘, a to vzhledem k tomu, že přívlastek černý zde je v protikladu k přívlastku polní v názvu nedaleké obce Polní Voděrady. V pomístních jménech je obdobný význam častý – srov. např. názvy Černý rybník (rybník ve stínu hustých tmavých lesů) nebo Černá louka (louka stíněná sousedním lesem).

O označení černé barvy lze obecně říci, že u něj převládají negativní konotace. Z těchto konotací vychází i další sekundární význam adjektiva černý vyskytující se v zeměpisných jménech – význam ‚nebezpečný‘. I. Lutterer a R. Šrámek vykládají moravské místní jméno Černovír jako ‚osada založená u černého, tj. nebezpečného víru‘. Někdejší ves, dnešní část Olomouce Černovír skutečně trpěla častými záplavami, stejně jako obec Černvír ležící u Tišnova na řece Svratce.[20] Stejným způsobem lze vykládat i pomístní jméno Černý vír (resp. Černý vírek), doložené třikrát z různých míst Čech. V prvním případě se jedná o louky u řeky Sázavy (Světlá nad Sázavou). Zpracovatel soupisu pomístních jmen uvádí, že před regulováním řeky zde byly vodní víry. Totéž jméno se vztahuje také k lesu ležícímu na břehu řeky Metuje. Jméno pole a lesa Černý vírek je doloženo z Oslova na Písecku. Bližší lokalizace není v soupise uvedena, Oslov se však nachází v blízkosti soutoku Vltavy a Otavy, a tak je pravděpodobné, že tento pozemek leží u jedné z těchto řek. Lze tedy shrnout, že pomístní jméno Černý vír(ek) označovalo pozemky u nebezpečného vodního víru, který hrozil záplavami.

[88]Význam ‚nebezpečný‘ je ukryt také v pomístním jménu Černá míle. Jedná se o úsek silnice mezi Vlkovem a Dlouhopolskem na Poděbradsku. Místní zpracovatel soupisu pomístních jmen uvádí, že tento úsek byl před postavením státní silnice roku 1818 postrachem pro formany, neboť zde hrozilo přepadení. Na stejný význam upozorňuje zpracovatel soupisu pomístních jmen pro Voděrady na Litomyšlsku u jména Černá stezka – jednalo se prý o cestu pytláků a lapků, ohrožujících pocestné na Trstenické stezce.

Dalším významem adjektiva černý v pomístních jménech je význam ‚tajný, skrytý, neveřejný‘. I. Vávra dokládá, že vedle sebe dříve existovaly „obloukovité veřejné cesty a přímé stezky neveřejné, procházející lesními plochami a určené pro rychlejší spojení mezi hrady“.[21] Při pojmenování těchto stezek přívlastkem černý mohla sehrát svou roli i skutečnost, že stezky procházely lesy (srov. výše výklady o významu ‚stíněný lesem, lesní‘).

Označení černé barvy je v představách mluvčích výrazně spojeno mimo jiné i s představou smutku. Kupříkladu Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ)[22] uvádí jako jeden z významů adjektiva černý význam ‚smutný, chmurný, neblahý, nešťastný‘. V obci Sýčina na Mladoboleslavsku nese cesta vedoucí ke hřbitovu jméno Černá cesta, jinak je též zvána Umrlčí.[23] Označení černé barvy zde tedy souvisí jak s představou smutku, tak s představou smrti, kterou černá barva často symbolizuje.

Než přejdeme k analýze sekundárních významů označení bílé barvy, věnujme ještě pozornost možným významům distinktivních přívlastků černý a bílý v těch případech, kdy tyto přívlastky vzájemně tvoří opozici, a to zvláště v hydronymech. Jedná se o na slovanském území četné případy[24] jako Beli Iskăr – Černi Iskăr, u nás např. Bílá Nisa – Černá Nisa. Četné výklady vysvětlují významy těchto přívlastků prostorovou symbolikou barev. Tato pojmenování barev bývají spojována s označením světových stran[25], případně jim bývá – v případě přítoků nebo pramenů řek – přisuzován význam ‚pravý‘ (bílý) a ‚levý‘ (černý).

[89]Kromě prostorových významů však mohou být v těchto proti sobě stojících přívlastcích skryty i významy jiné. S. Rajčevski soudí, že v mnohých hydronymech přívlastky bílý a černý odrážejí staré lidové představy, ve kterých bílý znamená ‚velký, důležitý, dobrý, blahodárný, pravý‘, zatímco černý má negativní význam ‚malý, nedůležitý, špatný, neblahý, levý‘. Tento výklad Rajčevski dokládá skutečností, že „bílé“ řeky jsou obvykle mohutnější, větší, a tedy i důležitější než řeky „černé“; skutečnosti podle něj odpovídají i významy bílý ‚pravý‘ a černý ‚levý‘.[26] V souvislosti s významy ‚dobrý, blahodárný‘ a ‚špatný, neblahý‘ se Rajčevski zmiňuje i o tom, že přívlastek bílý mohl v některých případech označovat blahodárné, prospěšné, „krotké“ vodní toky, přívlastek černý pak toky neblahé, nebezpečné, dravé, divoké, hrozící záplavami.[27] O tom, že adjektivum černý má v některých českých toponymech význam ‚nebezpečný‘, a to i v souvislosti s vodou, již byla zmínka v souvislosti s pomístním jménem Černý vír.[28] Pozoruhodný je však i doklad, podle kterého se dnešní řeka Tichá Orlice dříve nazývala i Bílá Orlice, zatímco Divoká Orlice byla nazývána Orlicí Černou.[29] V tomto případě je pravdě[90]podobné, že přívlastky bílý – tichý, černý – divoký zde jsou navzájem synonymní, označují ‚krotkost‘, respektive ‚nebezpečnost‘ vodních toků. Užití těchto přívlastků je v případě řeky Orlice plně v souladu s předpoklady S. Rajčevského.

 

2.2. Sekundární významy adjektiva bílý

Již bylo řečeno, že jména odvozená od kořene bíl/běl nemusí mít vždy vztah k označení bílé barvy (stejný kořen v řadě slovanských jazyků označuje vlhká místa). Tuto skutečnost nyní ponecháváme stranou; budeme se zabývat pouze případy, kdy se jedná o přenesené významy označení bílé barvy. Úvodem je však třeba poznamenat, že jména vodních toků jako Bělá nebo Bílina jsou sice obvykle vykládána podle čisté, průzračné vody[30] (pak by se jednalo o přenesení významu ‚bílý‘ → ‚čistý‘), avšak není vyloučeno, že souvisí právě s kořenem označujícím vlhkost.

Sekundární význam ‚čistý, průzračný‘ (ve vztahu k vodě) je však přesto (alespoň u některých hydronym, zvláště pak u hydronym novějšího původu) velmi pravděpodobný.

Význam ‚čistý‘ však může být u adjektiva bílý nejen ve smyslu konkrétním, ale i ve smyslu abstraktním, tedy ‚nevinný‘. Je pravděpodobné, že některá pomístní jména jsou spjata s pověstmi o bílé paní. Podle řady pověstí se bílá paní zjevuje například u studánek (ze studánek vystupuje a mizí v nich). Pověsti mluví jednak přímo o „bílých paních“, jednak i o krásných čistých (tedy nevinných) pannách.[31] Není proto vyloučeno, že s těmito pověstmi souvisí např. pomístní jméno Bílá studánka. Na Vysokomýtsku jsou kromě toho pomístní jména U bílé paní a U bílé ženy, u kterých je souvislost s lidovými pověstmi očividná.

V pomístních jménech se zřejmě odráží i další význam adjektiva bílý mající souvislost s lidovou tradicí, a to význam spojený s představou smutku. Barvou smutku totiž u nás nebyla vždy jen černá barva, ale i barva bílá.[32] Zpracovatel soupisu pomístních jmen pro obec Lensedly u Říčan uvádí u jména Bílá cesta, že tato cesta byla zvána též Umrlčí – jezdilo se jí totiž s nebožtíky na hřbitov. Jméno prý souvisí s představou smrti jako „mystické postavy, která bývala zobrazována v bílém“. Vzhledem k tomu, že se v tomto případě jedná skutečně o cestu, po které se ubíraly smuteční průvody, je velmi pravděpodobné, že zde označení bílé barvy skutečně souvisí s představou smutku. Přesto však nelze z jediného dokladu vyvozovat žádné zásadní závěry.

V oddíle věnovaném sekundárním významům adjektiva černý jsme upozornili na skutečnost, že černými lesy jsou v zeměpisných jménech míněny lesy jehličnaté. Existují určité doklady o tom, že v protikladu ke spojení černý les, tedy ve vý[91]znamu ‚listnatý les‘ bylo užíváno sousloví bílý les. Význam ‚listnatý‘ je pravděpodobně přítomen v názvech lesů jako Běleč, Bělí nebo Bílá hora.[33] Označení bílý les se (na rozdíl od opozita černý les) do současné češtiny v tomto významu nedochovalo. Jedna z možných příčin skutečnosti, že sousloví černý les se ve srovnání se spojením bílý les udrželo mnohem déle, tkví v tom, že les obecně je spojen s představou stínu – podobně jako adjektivum černý. Na druhé straně spojení bílý les takovou oporu v představách mluvčích nemá – sama skutečnost, že listnatý les je mnohem světlejší než les jehličnatý, zřejmě pro uchování tohoto spojení nestačila.[34]

Již jsme se zmínili o vztahu označení bílé barvy ke zbarvení omítky. Bíle omítnutá stavení byla dříve ve srovnání s obvyklými staveními dřevěnými velmi nápadná, a jejich barva se proto často stávala motivem pojmenování. V těch místních jménech, v nichž se adjektivum bílý pojí se substantivem označujícím druh stavby, se toto barevné označení vztahuje nejen k barvě omítky, ale má i sekundární význam, upozorňující na celkový charakter stavby – význam ‚zděný‘. Jde především o místní jména Bílý Kostel a Bílý Kostelec, která původně označovala zděné kostely na rozdíl od dříve mnohem obvyklejších kostelů dřevěných. Takovéto případy nacházíme nejen v češtině a ve slovanských jazycích vůbec (srov. např. ukrajinské místní jméno Belaja Cerkov’, které zdaleka není ojedinělé), ale i v jazycích dalších. Např. v Anglii velmi časté místní jméno Whitchurch (v prvním členu je staroanglické hwīt ‚bílý‘) znamená rovněž ‚zděný kostel‘. Sekundární význam ‚zděný‘ v tomto případě přímo dokazuje skutečnost, že je zde toto od původu „barevné“ adjektivum v protikladu k označení ‚dřevěný‘ v místním jménu Woodchurch – ‚dřevěný kostel‘.[35]

 

3. Ostatní označení sémantických polí černé a bílé barvy

Černá a bílá barva zaujímají mezi ostatními základními barvami zvláštní místo. Jedná se totiž o tzv. barvy achromatické, u kterých není možné rozlišovat jednotlivé odstíny. Podle Berlina a Kaye se jedná o barvy „nejzákladnější“, pro které existují pojmenování ve všech jazycích.[36] Z tohoto důvodu jsou pojmenování těchto barev v jazyce nejstabilnější a mívají ve svých sémantických polích výlučné postavení. Přesto však existuje několik adjektiv, které lze k těmto achromatickým barvám volně přiřadit.

 

[92]3.1. Označení sémantického pole černé barvy

Kromě adjektiva černý G. Herne[37] uvádí pro češtinu i označení vraný, které má protějšky ve všech slovanských jazycích.[38] Považuje toto označení barvy za sekundární; je spojováno se substantivem vran ‚havran‘.[39] Adjektivum vraný je v češtině i jiných slovanských jazycích sémanticky omezeno: vztahuje se zejména k barvě srsti koní. Existují však doklady, že toto pojmenování mělo dříve širší význam (J. Jungmann uvádí například spojení vraná barva, vraná smola). Nebylo tedy vždy sémanticky vázáno pouze na určitou omezenou skupinu objektů do takové míry, jako je tomu dnes, a proto není nikterak překvapující, že se v obecném významu ‚černý‘ vyskytuje i v zeměpisných jménech.

A. Profous od adjektiva vraný odvozuje místní jméno Vrané (dnes Vrané nad Vltavou – obec jižně od Prahy), které mělo podle prvních dokladů původně tvar maskulina – vztahovalo se tedy původně pravděpodobně k „vranému“, tedy černému, tmavému, jehličnatému lesu.[40] Z adjektiva vraný ‚černý‘ by bylo možné vykládat i některá další místní jména, u kterých se Profous přiklání k jinému výkladu – např. Vraný (obec u Slaného), Vraník (osada obce Ledečko u Uhlířských Janovic). Je pravděpodobné, že jméno Vraník, které bylo původně zřejmě jménem pomístním, je odvozeno substantivizujícím sufixem -ík z adjektiva vraný ‚černý‘ a původně označovalo vraný, tedy černý, tmavý, jehličnatý les nebo tmavě zbarvený, lesem porostlý vrch. Pomístní jméno Vraník se vyskytuje i v katastru obce Štěchovice u Strakonic. Tamní zpracovatel soupisu pomístních jmen uvádí, že se jedná o novější název vrchu Kůstrý, který se vžil po jeho osázení černými borovicemi. Význam ‚černý‘ je snad obsažen i v některých dalších pomístních jménech, např. v pojmenování Vraný les (katastr obce Svatá na Berounsku).

Do sémantického pole černé barvy lze volně přiřadit rovněž adjektiva, která vyjadřují dané zbarvení nepřímo, prostřednictvím určitých typických nositelů černé barvy.[41] Jedná se o taková označení barev, jejichž „barevný“ význam není v jazyce příliš ustálen a která jsou dosud výrazně spjata se svým původním, „nebarevným“ významem.

[93]V pomístních jménech se poměrně často setkáváme s adjektivem havraní. Je však pravděpodobné, že ve značné části těchto jmen se jedná o vztahové adjektivum k substantivu havran, které s barvou nesouvisí. Jména, ve kterých se toto adjektivum vyskytuje, pak nejčastěji označují hnízdiště havranů, případně místa, kde se havrani často slétávají. V řadě případů se však může jednat o „barevný“ význam. V katastru obce Kostelní Lhota na Poděbradsku je kupříkladu pole V Havranících, jehož ornice je podle místního zpracovatele soupisu pomístních jmen „černá jako havran“. S podobnou motivací se pravděpodobně setkáváme i v názvu pole Na Havraně (Trnová na Pardubicku), které má rovněž nápadně tmavou hlínu. O významu ‚černý‘ (tedy ‚mající tmavě zbarvenou vodu, resp. dno‘) můžeme uvažovat i u jmen některých rybníků a studánek.

V Čechách jsou relativně četná i pomístní, zvláště pak pozemková jména odvozená od apelativa uhel. Některá z nich je možné dát do souvislosti s dobýváním uhlí. Jak však uvádí J. Matúšová, těžba uhlí je ve srovnání s těžbou zlata, stříbra apod. mnohem novější záležitostí, a proto je třeba pomístní jména spojovat s touto těžbou jen s největší opatrností. Některá jména mohou souviset i s pálením dřevěného uhlí. V některých případech je podoba uhel fonetickou realizací apelativa úlehle ‚pole ležící ladem, úhor‘.[42] Je však pravděpodobné, že některá pozemková jména odvozená od apelativa uhel jsou metaforickým pojmenováním polí podle nápadně černé barvy půdy (podle zpracovatelů soupisů pomístních jmen je zemina takto pojmenovaných polí „černá jako uhel“).

V. Šmilauer ve Vodopisu starého Slovenska uvádí z několika slovanských jazyků hydronyma odvozená od adjektiva smolný s významem ‚černý‘ (na Slovensku se jedná o potok Smolník, v Polsku jsou doložena hydronyma Smolnebłoto, Smolnica, Smolnik, Smolna aj.[43]). Z území Čech nejsou hydronyma odvozená od tohoto adjektiva známa, avšak vyskytuje se několik pozemkových jmen, u kterých je význam ‚černý‘ velmi pravděpodobný. Dokonce i zpracovatelé soupisů pomístních jmen taková jména vykládají podle půdy, která je černá jako smola (smůla). Tento výklad podporuje i definice jednoho z významů adjektiva smolný, kterou uvádí SSJČ: ‚připomínající smůlu, nejčastěji černou barvou‘.[44] Ve slovníku jsou uvedeny příklady jako smolná čerň vlasů, smolné peří havranů apod. Význam ‚černý‘ je obsažen i v sousloví smolná kniha. Pravděpodobně se tedy jedná o další metaforické označení černé barvy, odvozené od jejího typického nositele.

 

[94]3.2. Označení sémantického pole bílé barvy

Pro bílou barvu platí v zásadě totéž, co již bylo řečeno u barvy černé. G. Herne[45] uvádí pro češtinu adjektivum bílý jako jediné označení bílé barvy.

Volně však můžeme do tohoto sémantického pole přiřadit označení stříbrný, které se však silně blíží kategorii nepřímých pojmenování barev typu havraní, smolný, která byla vymezena výše.

SSJČ uvádí u tohoto adjektiva tři významy: 1. vyrobený ze stříbra; 2. obsahující stříbro; 3. mající bělavou barvu stříbra, lesknoucí se jako stříbro.[46] V toponymech jsou obsaženy významy (2) a (3) a není vždy snadné rozpoznat, o který význam se v daném případě jedná. Jak však uvádí J. Matúšová, zpracovatelé soupisů pomístních jmen ve většině případů udávají jiná vysvětlení než podle výskytu nebo někdejší těžby stříbra.[47]

Adjektivum stříbrný se v pomístních jménech velmi často vztahuje ke světlému zbarvení a zvláště pak k lesku některých hornin: pole Stříbrný kopec obsahuje velké množství křemene, který se leskne jako stříbro; Stříbrný kámen je skalnatý kopec s lesklými, tedy „stříbřitými“ slídovými horninami. Zpracovatelé soupisů pomístních jmen dále často uvádějí motivaci podle výskytu stříbřitě zbarvených rostlin: louka Stříbrňačka je porostlá stříbřitou travou, pole Na stříbrníku nese jméno podle výskytu mochny, zvané lidově podle lesklého zbarvení stříbrník. Velmi často se označení stříbrný vztahuje také k charakteru vody: potok Stříbrnice má podle místního zpracovatele (Lháň u Jičína) vodu „křišťálově lesklou jako stříbro“ (v jiném případě totéž jméno označuje studánku s čistou vodou); i další jména (Stříbrná studně, Stříbrný potok, Stříbrný rybník apod.) zpracovatelé soupisů vykládají podle čisté, průzračné vody, která se na slunci leskne jako stříbro.

Již samotný „barevný“ význam adjektiva stříbrný je sekundární. Na základě analyzovaného materiálu však můžeme vyslovit domněnku, že od významu ‚mající bělavou barvu stříbra, lesknoucí se jako stříbro‘ došlo v některých případech k dalšímu významovému posunu, a to směrem k významu ‚čistý, průzračný, křišťálový‘.

Mezi metaforická, nepřímá označení bílé barvy dále patří staročeské, z dnešní češtiny již neznámé adjektivum mělný ‚bělavý jako křída‘, které souvisí např. s ruským substantivem měľ ‚křída‘. Toto adjektivum je dochováno v řadě místních a pomístních jmen, z nichž nejznámější je jméno středočeského města Mělníka, motivované bělavým zbarvením opuky, z níž je složen mělnický zámecký vrch.[48] Kořen měl- se vyskytuje i v mnohých pomístních jménech; vždy se vztahuje k bělavému, světlému zbarvení půdy nebo podloží.

[95]Z dalších metaforických označení sémantického pole bílé barvy uvádí N. V. Tkalenko pro ruskou hydronymii označení moločnyj ‚mléčný, mající barvu mléka, matně bílý‘.[49] Na „barevný“ význam adjektiva mléčný existují ojedinělé doklady i z toponymie Čech. V katastru obce Drahouš na Rakovnicku se kupříkladu nachází louka Mlíčnice, jejíž název vykládá místní zpracovatel soupisu pomístních jmen skutečností, že „úpadem protékala voda bíle zakalená jílem“. Mlíčnice, Mlíčník apod. jsou poměrně časté názvy studánek a pramenů v různých oblastech Čech. Téměř všichni zpracovatelé soupisů však uvádějí, že takto pojmenované studánky sloužily k uskladnění a chlazení mléka.

 

4. Závěr

Adjektiva černý a bílý, jejichž užití v zeměpisných jménech Čech byla věnována větší část našeho příspěvku, zaujímají mezi označeními všech barev centrální postavení, které se promítá do jejich vysoké frekvence jak v českých zeměpisných jménech, tak i v češtině vůbec.[50] Ze silné zakotvenosti těchto adjektiv v českém systému pojmenování barev a zároveň i v českém toponymickém systému vyplývají i jejich četné přenesené významy, které byly předmětem zkoumání druhé části příspěvku. Z analýzy označení všech základních barev v zeměpisných jménech Čech[51] vyplývá, že přenesené významy jsou – až na ojedinělé výjimky – vlastní právě pouze adjektivům černý a bílý. K určité výjimečnosti postavení těchto adjektiv přispívá i skutečnost, že pojmenovávají tzv. achromatické neboli „nebarevné“ barvy. Z toho vyplývá neexistence odstínů těchto barev a tudíž i pojmenování, která by náležela do jejich sémantických polí (vyskytují se pouze málo početná adjektiva odvozená od tzv. typických nositelů těchto barev). Zcela jinak je tomu u červené barvy, která co do frekvence svého výskytu v zeměpisných jménech zaujímá mezi označeními barev třetí místo. Adjektivum červený nemá totiž v podstatě žádné přenesené významy; na druhé straně do jeho sémantického pole náleží celá řada adjektiv označujících odstíny červené barvy, které se vyskytují i v zeměpisných jménech. Cílem tohoto příspěvku bylo podat určitý nástin problematiky u nás dosud spíše opomíjené, a to na příkladě achromatických barev, které mají, jak již bylo naznačeno, mezi ostatními barvami určité výlučné postavení. Soustavnější pohled na problematiku výskytu označení barev v zeměpisných jménech by však vyžadoval jistou konfrontaci s barvami chromatickými, jejichž pozice v zeměpisných jménech je poněkud odlišná.


[1] Jednotlivé doklady pomístních jmen byly získány excerpcí z Abecedního generálního lístkového katalogu pomístních jmen, uloženého v Archivu pomístních jmen úseku onomastiky Ústavu pro jazyk český AV ČR.

[2] Srov. L. Maas, Colours as Place-Name Elements, with Special Reference to Instances of Analogy, in: Proceedings of the XVIIth International Congress of Onomastic Sciences, vol. 2., Helsinki 1990. s. 134.

[3] Tato skutečnost neplatí pouze o toponymech. Rybáři v okolí Haagu například používají dvě různá označení pro dva světle zbarvené druhy ryb: černá ryba a bílá ryba. Černá ryba je však jen o nepatrný odstín „méně bílá“ než bílá ryba (srov. L. Maas, d. cit. v pozn. 2, s. 135).

[4] Adjektiva tmavý a světlý si v pomístních jménech konkurují s označeními barev černý a bílý. Zvláště u konkurenčního vztahu tmavý – černý můžeme pozorovat velmi výraznou kvantitativní převahu „barevného“ adjektiva černý, a to i přesto, že jeho význam je v těchto případech méně přesný než význam označení tmavý. Ke konkurenci označení tmavý – černý dochází nejčastěji v případě pojmenování lesů a objektů ležících v lesích. Ve vztahu k jehličnatým lesům výrazně převládá označení černý, ačkoliv užití adjektiva tmavý by zde bylo ze sémantického hlediska podstatně přesnější. Jména lesů jako Tmavý, Tmavá myť, Tmavý důl jsou však víceméně ojedinělá. Pro porovnání uveďme, že adjektivum tmavý je v pomístních jménech Čech doloženo pouze patnáctkrát (adjektivum černý má 1087 dokladů; nezanedbatelná část z nich připadá právě na význam ‚tmavý‘).

[5] Na Mladoboleslavsku je též místní jméno Bílá Hlína, vzniklé nepochybně ze jména pomístního.

[6] A. Profous, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, sv. I, 2. vyd., Praha 1954, s. 42.

[7] A. Sedláček, Snůška starých jmen, jak se nazývaly v Čechách řeky, potoky, hory a lesy, Praha 1920. s. 6.

[8] Srov. J. R. Stehlík, Kolmanova tvrz, Krajem Pernštýnův XV, 1934, s. 116.

[9] A. Profous, d. cit. v pozn. 6, sv. I, 2. vyd., s. 42.

[10] Srov. L. Maas, d. cit. v pozn. 2, s. 135.

[11] Srov. I. Lutterer – R. Šrámek, Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Havlíčkův Brod 1997, s. 43 a 47.

[12] V. M. Mokijenko, Semantičeskije modeli slavjanskoj telmografičeskoj terminologii, in: Mestnyje geografičeskije terminy, Moskva 1970, s. 73.

[13] J. Holub – F. Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1951, s. 70.

[14] J. Holub – F. Kopečný, d. cit. v pozn. 13, s. 63.

[15] Říčka nesoucí dnes jméno Bělá pramenící v Orlických horách a vlévající se u Častolovic do Divoké Orlice nesla ještě v 19. století jméno Alba. Stejná podobaje z 8.–9. století doložena pro jméno řeky Labe, které bývá odvozováno z indoevropského základu *albh- „bílý, světlý, čistý“, v němž došlo k významovému posunu směrem k významu ‚vodní, tekoucí, tj. řeka‘ (srov. I. Lutterer – L. Kropáček – V. Huňáček, Původ zeměpisných jmen, Praha 1976, s. 149–150). J. Pohl poukazuje na skutečnost, že pojmenování bílé barvy, které bylo kdysi i velmi frekventovaným synonymem pro ‚vodní tok‘, je vlastní spíše velkým, významným vodním tokům než méně významným přítokům (to by v případě naší Alby – Bělé příliš neodpovídalo). Domnívá se, že toto označení vodního toku spjaté s bílou barvou bylo dáváno vodním tokům nejdůležitějším – jako příklady uvádí řeky Albulus, Aube, Labe, Guadalquivir, Bielaja a Volga. Pohl dále upozorňuje na skutečnost, že galské adjektivum alba ‚bílá‘ bylo také jménem starogalské říční bohyně Alby (viz J. Pohl, Couleurs, oppositions et onomastique, in: Proceedings of the Eighth International Congress of Onomastic Sciences in Amsterdam 1963, The Hague – Paris 1966, s. 392).

[16] Je-li správný Profousův výklad, obdobná je i funkce prvního členu ve složeném jménu Bělokozly. Profous (d. cit. v pozn. 6, sv. I, 2. vyd., s. 51) uvádí, že původně ležely nedaleko od sebe dvě obce s názvem Kozly (obec s tímto jménem se dříve nacházela několik kilometrů od Bělokozlů v blízkosti Stříbrné Skalice). Název jedné z nich byl později rozšířen o distinktivní člen bělo-, motivovaný podle Profouse pravděpodobně barvou obílených stavení.

[17] Srov. Slovník spisovného jazyka českého I, Praha 1960, s. 247.

[18] Tato opozice se promítá i do pomístních jmen; srov. např. názvy dvou lesů v katastru obce Český Šternberk na Vlašimsku: Kocúrka černá (smrkový les) a Kocúrka světlá (listnatý les). K užití adjektiv tmavý a světlý srov. též pozn. 4.

[19] K tomuto jménu srov. též P. Štěpán, K výskytu označení barev v místních a pomístních jménech v Čechách, Acta onomastica XLIII, 2002, s. 104–105.

[20] I. Lutterer – R. Šrámek, d. cit. v pozn. 11, s. 65.

[21] I. Vávra, Trstenická stezka, Historická geografie 6, 1971, s. 81.

[22] D. cit. v pozn. 17, sv. I, s. 247.

[23] L. Olivová-Nezbedová uvádí, že cesty, po kterých se ubíraly pohřební průvody, dostávaly po celých Čechách vlastní jména, z nichž nejběžnější je název Umrlčí cesta (L. Olivová-Nezbedová, Názvy cest, po nichž se ubíraly pohřební průvody, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 20, 1979, s. 554–557).

[24] Tyto případy jsou četné zejména v Bulharsku a některých oblastech Ruska, v Čechách se vyskytují jen ojediněle, a proto platnost teorií, které budou shrnuty níže, není možné pro území Čech prokázat.

[25] Jak uvádí četná literatura, v některých kulturách je každá ze základních světových stran (sever, jih, západ, východ) symbolizována určitou barvou. Z čínské tradice je například znám symbolický systém, v němž východ byl označován modrou/zelenou barvou, západ barvou bílou, sever černou a jih červenou barvou, zatímco v jiných kulturách tomu bylo jinak. O eurasijském areálu lze všeobecně říci, že zde černá barva symbolizuje sever, bílá barva západ, červená barva jih a modrá nebo žlutá barva východ (srov. Ľ. Králik, Kinterpretácii pomenovania Biele Karpaty, in: Jazyková a mimojazyková stránka vlastných mien, 11. slovenská onomastická konferencia, Nitra 1994, s. 208). Podle obvykle přijímaných názorů byla čínská prostorová symbolika barev přenesena během stěhování národů Huny, Araby, Turky a Mongoly do Evropy (srov. A. V. Superanskaja, Terminalogičny li cvetovyje nazvanija rek? in: Mestnyje geografičeskije terminy, Moskva 1970, s. 120). Z této prostorové symboliky podle často citovaných teorií vycházejí například názvy moří – jména Černé, Rudé, Bílé a Žluté moře. Názvy těchto moří podle S. Rajčevského nemají nic společného s barvou vody nebo dna (srov. S. Rajčevski, Cvetovata simvolika v chidronimijata po bălgarskite zemi, Bălgarskata etnografija 1991, č. 1, s. 24). Podle J. Knoblocha barvy těchto moří odpovídají podle světových stran rozloze staré perské říše, která měla na severu Černé moře, na západě Bílé (dnešní Středozemní) moře, na jihu Rudé moře (název Rudé moře se původně vztahoval na dnešní Perský záliv v Indickém oceánu, odkud byl později přenesen na nynější Rudé moře). Knobloch uvádí kromě jmen moří i některá další jména, ve kterých se odráží prostorová symbolika barev, např. hydronyma Modrý a Bílý Nil, označující východní a západní rameno Nilu v Súdánu; přívlastek kök ‚modrý‘ se uplatňuje v označení východního kmene Turků (toto etnonymum tedy znamená ‚modří, tj. východní Turci‘); západní část Indie pak bývala nazývána Bílou Indií (viz J. Knobloch, Farbenbezeichnungen in geographishen Namen, in: Sprache und Religion, Heidelberg 1979, s. 9–18). Na skutečnost, že jména Rudé a Černé moře pravděpodobně nesouvisejí se zbarvením těchto moří, u nás upozornil již ve třicátých letech V. Šmilauer. Uvádí, že v asijských jazycích názvy barev označují světové strany. „V čínštině ‚černý‘ znamená ‚sever‘ (protože tam vládne černá noc), ‚rudý‘ ‚jih‘ (protože tam vládne rudé polední slunce); východ je zelený nebo žlutý, západ bílý. Že podobné bylo pojmenování světových stran i v Přední Asii, ukazuje místo ze Starého zákona (proroctví proroka Zachariáše, kap. 6, 2), kde ‚čtyři větrové nebeští‘ jsou alegorisováni spřeženími, v nichž jsou ‚koni ryzí, vraní, bílí a strakatí‘. Podle toho by Černé moře znamenalo ‚moře severní‘, Rudé moře pak ‚moře jižní‘“ (viz V. Šmilauer, Výklady slov – Rudé a Černé moře, NŘ 21, 1938, s. 87).

[26] Srov. S. Rajčevski, d. cit. v pozn. 25, s. 28.

[27] S. Rajčevski, d. cit. v pozn. 25, s. 25.

[28] Nedaleko lokality Černý vír je však i poloha Bílý vír (obě tato místa jsou na břehu řeky Metuje). Není vyloučeno, že jméno Bílý vír označuje místo, kde již záplavy – na rozdíl od Černého víru – nehrozí. Jméno Bílý vír však mohlo také vzniknout až sekundárně, na základě mechanického využití opozice černý × bílý.

[29] Viz I. Honl, Přehled místopisného názvosloví Choceňska, Listy Orlického muzea, 1966, s. 87.

[30] Srov. I. Lutterer – R. Šrámek, d. cit. v pozn. 11, s. 43 a 47.

[31] Srov. F. Wollman, Pověst o bílé paní v literatuře a v tradicích českého lidu, Národopisný věstník českoslovanský VII, 1912, s. 160–161.

[32] Srov. Z. Hochová-Brožíková, Bílá barva – symbolem smutku? Český lid 30, 1930, s. 343–347, a M. Kolařík, Bílá barva – symbol smutku, Český lid 31, 1931, s. 74.

[33] Srov. též P. Štěpán, d. cit. v pozn. 19, s. 108–109.

[34] Zánik spojení tohoto typu není nikterak výjimečný: Jungmann například uvádí sousloví bílé pivo (J. Jungmann, Slovník česko-německý I, 2. vyd., Praha 1989, s. 125), v dnešní době již zcela zapomenuté; Slovník spisovného jazyka českého (d. cit. v pozn. 17, sv. II, s. 590) uvádí u hesla pivo spojení světlé pivo a černé pivo. Je příznačné, že i zde se přívlastek černý (na rozdíl od bílý) zachoval (přestože ani černé pivo není doslova černé). Lze tedy konstatovat, že adjektivum černý je velmi často užíváno ve významu „tmavý“, kdežto užití adjektiva bílý ve významu „světlý“ není zdaleka tak časté.

[35] Srov. K. Cameron, English Place-Names, 2. vyd., London 1963, s. 128.

[36] Srov. B. Berlin – P. Kay, Basic Color Terms, Berkeley – Los Angeles 1969, s. 1.

[37] G. Herne, Die slavischen Farbenbenennungen. Eine semasiologisch-etymologische Untersuchung, Uppsala 1954, s. 99.

[38] Srov. staroslověnské vranъ, bulharské, srbochorvatské a slovinské vran, ruské voronoj, ukrajinské voronyj, polské wrony, slovenské vraný.

[39] Srov. též V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, 2. vyd., Praha 1968, s. 698.

[40] Profous však uvádí i další možný výklad tohoto místního jména, a to z osobního jména Vraný.

[41] Takováto nepřímá označení můžeme z určitého hlediska považovat i za označení metaforická. P. Hauser (Nauka o slovní zásobě, Praha 1980, s. 71) definuje metaforu jako „přenášení slov na základě vnější podobnosti denotátů. Podobnost se týká tvaru, barvy (zvýraznil P. Š.), umístění, rozsahu, funkce.“ Jako příklady metafory založené na barvě Hauser uvádí adjektiva krvavý, vínový, brčálový, petrolejový, křídový, sněhový, krémový, čokoládový, citrónový, kanárkový, medový. Zařazuje sem dokonce i adjektiva růžový a fialový, jejichž odvozenost a původní význam si dnes již obvykle ani neuvědomujeme.

[42] Srov. J. Matúšová, Stopy dolování a zpracování nerostných surovin v pomístních jménech, in: L. Olivová-Nezbedová et al., Pomístní jména v Čechách. O čem vypovídají jména polí, luk, lesů, hor, vod a cest, Praha 1995, s. 415.

[43] V. Šmilauer, Vodopis starého Slovenska, Praha – Bratislava 1932, s. 465.

[44] D. cit. v pozn. 17, sv. III, s. 414.

[45] D. cit. v pozn. 37, s. 104.

[46] D. cit. v pozn. 17, sv. III, s. 582.

[47] Srov. J. Matúšová, d. cit. v pozn. 42, s. 413.

[48] Srov. I. Lutterer – R. Šrámek, d. cit. v pozn. 11, s. 168.

[49] Srov. N. V. Tkalenko, Tipy metaforičeskich nazvanij v russkoj gidronimii, in: Voprosy onomastiky 13, Sverdlovsk 1970, s. 73.

[50] Srov. I. Vaňková, Vidět barvy, Souvislosti 1/47, 2001, s. 135–136.

[51] Srov. P. Štěpán, Označení barev a jejich užití v toponymii Čech, diplomová práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, 2001.

Naše řeč, ročník 86 (2003), číslo 2, s. 82-95

Předchozí Ivana Bozděchová: Relační (desubstantivní) adjektiva v odborné lékařské terminologii

Následující Ondřej Hausenblas: Za profesorem Alexandrem Stichem

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1