Archivace lingvistických dokumentů na počítači (O dopisové a jiné agendě jazykové poradny Ústavu pro jazyk český — u příležitosti půlstoletí její činnosti). Část I.
Ludmila Uhlířová
[Articles]
-
1. Jazykové poradenství jako dialog veřejnosti a lingvistů
Jazyk je jev sociální a jako takový stěží může být v úplnosti poznán a popsán bez soustavného zřetele k jeho mluvčím (nositelům, uživatelům) a bez nepřetržitého kontaktu s nimi. Uvědomělý i neuvědomovaný dialog o jazyce a jeho užívání mezi lingvisty a profesionální i laickou veřejností probíhá v každé společnosti, bere však na sebe různé formy, způsoby i tempo podle toho, jaká je v daném jazykovém společenství momentální souhra a konkurence sociálních, kulturních, vědecko-technických a různých jiných činitelů, které na jazykovou komunikaci spolupůsobí. Účastníky dialogu nejsou jen význačné osobnosti, veřejní činitelé, politici, novináři, spisovatelé, autoři nových slov (vzpomeňme Čapkova robota), ale všichni mluvčí. Každé jazykové společenství jako celek, ať je to národ, nebo menší komunita, reflektuje jazyk a vyjadřuje své postoje k němu, a v jazykovém povědomí každého jednotlivce je inherentně přítomna role aktivního jazykového tvůrce.
Dialog mezi lingvisty a veřejností, o kterém bude řeč v tomto příspěvku, představuje jednu dílčí složku reflexe jazyka společností, jak se projevuje v pravidelném každodenním styku mezi pracovníky Ústavu pro jazyk český v Praze a mluvčími češtiny; tento styk je organizován Ústavem jako poradenská činnost.[1] Ta má velmi dlouhou tradici: Od založení pražské jazykové poradny uplynulo padesát let – začala pracovat v r. 1946.[2] Brněnská jazyková poradna je jen o šest let mladší, začala fungovat v r. 1952. Za tuto dobu si veřejnost na pomoc [172]poradny zvykla a přijímá ji jako nekomerční kulturní službu, která je vítaná, potřebná a která by měla fungovat i v budoucnu.
Tento článek je věnován především dopisové agendě jazykové poradny za posledních pět let (od počátku roku 1992), avšak se zřetelem na další složky poradenské a popularizační činnosti. Cílem článku je představit počítačový projekt databáze dopisů od veřejnosti a odpovědí pracovníků jazykové poradny na ně, který byl zahájen v r. 1994.[3] Odpovědi na dopisy veřejnosti a databázové záznamy o nich jsou ukládány do počítače s dvojím cílem. První cíl je praktický: Databáze umožňuje rychle vyhledávat již uložené záznamy a tím usnadňuje, zpřehledňuje a zefektivňuje práci v jazykové poradně. Druhý cíl je naučný: Databáze poskytuje lingvistům aktuální informaci o tom, jak vypadá „nejsoučasnější“ čeština, jak se mění, vyvíjí, kde jsou „slabá místa“ jazykového systému, a v neposlední řadě i o tom, jak se postoje uživatelů k vývojovým proměnám a k mateřskému jazyku vůbec projevují v jejich jazykovém chování. Informační tok v činnosti jazykové poradny je tedy dvousměrný. Lingvisté poskytují veřejnosti odborné rady a zároveň od ní získávají empirické informace, kterých pak mohou využít i v jazykové teorii. Není pochyb o tom, že taková zpětná vazba je vzhledem k sociální podstatě jazyka pro lingvisty velmi důležitá. Databáze dopisů jako zdroj sociolingvistické informace má ovšem i svá omezení. Jen někteří lidé píší dopisy, a ti, kteří je píší, nemohou být považováni za prokazatelně reprezentativní vzorek celé populace. Nadto je psaní dopisů subjektivní způsob komunikace: V dopisech se manifestuje individuální jazykové povědomí, jednotlivcův postoj k jazyku a řeči. S tím je nutno při hodnocení tohoto informačního zdroje počítat.
Dopisy od veřejnosti jsou srovnatelné s jiným populárním způsobem vedení dialogu mezi lingvisty a nelingvistickou částí veřejnosti, totiž s anketami (dotazníky). V anketách klade otázky lingvista. V dopisech (stejně jako v telefonátech) je směr otázky obrácený, iniciativa přichází přímo od uživatelů jazyka, není tedy dotčena lingvistovým záměrem. Nicméně jak v dotaznících, tak v dopisech se tazatelův sdělovaný postoj může odchylovat od jeho vlastní, spontánní jazykové praxe, takže v tomto ohledu jsou obě „techniky dialogu“ s veřejností nedokonalé.
2. K principům poradenské praxe
Jazykové poradenství má hluboké kořeny v českých tradicích filozofie jazyka, kultury a kultivování jazyka a řeči a je spjato se specifickými rysy historického vývoje češtiny i se současnou sociolingvistickou situací u nás. Uvědomit si tyto kořeny je pro současnou poradenskou praxi i pro lingvistickou analýzu poradenských dokumentů nezbytné. Nelze nepřipomenout, že základy české jazykové kultury položili na počátku třicátých let B. Havránek, V. Mathesius a další [173]představitelé funkčně orientované teorie spisovného jazyka. Myšlenky vyslovené v základním díle té doby, ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura, byly a jsou nadále rozvíjeny a propracovávány.[4] Opakovaně je zdůrazňován principiální rozdíl mezi kulturou jazyka a kulturou řeči. Kultura jazykového chování mluvčích je studována v souvislosti s jejich psychosociálním chováním vůbec[5].
Základní pojmy jazykové kultury – norma neboli standard a kodifikace mohou být samozřejmě chápány různě. Jak víme, v české lingvistické tradici neexistuje žádný jazykový zákon, který by byl podepsán prezidentem a který by například zakazoval v určitých oblastech veřejné komunikace užívání cizích slov, pokud jsou k dispozici výrazy domácí.[6] Normou se rozumí spíše soubor jazykových konvencí, pravidel či prostě zvyklostí, které jsou jazykovým společenstvím (obecně) přijímány; kodifikace jsou předpisy (doporučení) z norem odvozené. Poradenská praxe musí počítat v prvé řadě s tím, že normy vztahující se k různým jazykovým rovinám jsou popsány a kodifikovány nerovnoměrně, s různou mírou explicitnosti a závaznosti či naopak volnosti. Například ani třísvazková Mluvnice češtiny, někdy neoficiálně nazývaná „akademická“, není kodifikační, není preskriptivní (a v tomto smyslu tedy není „akademická“[7]), nýbrž v prvé řadě deskriptivní[8]. Naopak explicitní kodifikací a největší uniformitou se vyznačuje ten typ jazykové organizace, který je nejméně důležitý, sekundární, až konvenční, totiž pravopis. Ani pravopisná pravidla nejsou však prezentována jako striktní předpisy, ale spíše jako doporučení, řídící se zčásti zjištěným územ v textech určených veřejnosti. Proto se v Pravidlech českého pravopisu užívá konstatačních formulací, např. … „se píše“…, nikoli … „pište“, „musíte psát“ apod.[9], a právě takových – neimperativních – formulací se dostává tazatelům od pracovníků jazykové poradny.
Dotazy, které do jazykové poradny přicházejí, jsou velice různorodé jednak co do povahy jazykových jevů, jednak co do komunikačních situací, v nichž se ony jevy dostávají do popředí pozornosti uživatelů jazyka. Proto i způsoby, jakými [174]jsou zodpovídány, jsou různé. Hlavní zásada je však společná: Styl odpovědí je vysvětlující, zdůvodňující. Neodpovídá se pouhým „ano“ – „ne“, i když právě takové odpovědi bývají explicitně požadovány, a to i ze strany tzv. vzdělané veřejnosti.[10] Právě v tom, že pracovníci jazykové poradny, vycházejíce z funkčního pojetí jazyka jako stabilizovaného a přitom pružného systému, podávají tazatelům výklad a vysvětlení jejich jazykových problémů, spatřují jádro své snahy o výchovu veřejnosti k jazykové kultuře. Opírají se přitom o výkladové slovníky češtiny, o mluvnice, o poslední vydání Pravidel českého pravopisu, o speciální příručky lingvistické, encyklopedické a jiné odborné. Radí, a tím vzdělávají, vychovávají, usměrňují, avšak nezakazují, nepřikazují, „nehlídají“ dodržování jazykových norem. V řadě případů nenajdou už hotovou odpověď, protože neexistuje; musí rozhodnout. Tím předjímají řešení, která by mohla nebo měla být v budoucnu kodifikována, někdy přímo kodifikují.
K nejvýraznějším rysům současné češtiny, její kultury a jejích norem na konci tohoto století, které se bezprostředně – a velice nápadně – odrážejí i v poradenské činnosti, patří expanze různých žánrů či spíše registrů veřejné (nejen masmediální) komunikace.[11] V důsledku toho se modifikují i jazykové normy a proměňují se lingvistické názory na ně. Liberalizuje se pojetí spisovného standardu jako soustavy obecně přijatých vyjadřovacích prostředků a způsobů. Rozpracovávají se pojmy vyšších a nižších variet jazyka[12]. V popředí zájmu je prestižní varieta[13] či kultivovaná forma národního jazyka[14], tj. takový jazyk a takové jazykové chování, které je očekáváno – a také doporučováno – v prestižních komunikačních situacích, aby komunikace byla úspěšná, jinak řečeno, ta podoba současné češtiny, „která se užívá a je pokládána za náležitou ve veřejné komunikaci mluvené i psané“[15]. Prestižní či kultivovaná forma češtiny není abstraktní pojem, nýbrž jazyková realita. Její znalost i autorita se rychle šíří, a to ruku v ruce s prestižním chováním sociálním vůbec. Právě na ni se soustředuje i praxe jazykové poradny.
[175]S opakovaně vyslovovaným názorem, že podstatnou úlohu ve vývojové dynamice spisovné (kultivované) normy mají v dnešní době masové sdělovací prostředky[16] spíše než „dobří autoři“ umělecké literatury, lze zajisté souhlasit. Vždyť právě jazyka elektronických i tzv. „malých“ (tištěných) médií se týká nejvíce dotazů v jazykové poradně. Je třeba však dodat, že časové období nezbytné pro vytvoření takové autority, jejíž jazykové normy by byly považovány za všeobecně přijatelné, se dosud obecně odhadovalo na zhruba půl století; tak to tvrdí například mluvnice Quirkova[17] o standardní angličtině, pro niž byla rozhodující autoritou rozhlasová stanice BBC. Stejně dlouhé období, charakterizované jako „průměrná praxe jazyková za posledních padesát let“, byla považována teoretiky spisovné češtiny a jazykové kultury[18] za nezbytný základ pro analýzu a popis norem spisovného jazyka. V současné době však není u nás žádný elektronický ani jiný masový sdělovací prostředek, který by byl mohl budovat svou autoritu nepřetržitě po několik desetiletí bez násilných ideologizujících vlivů na jazyk. Dnes, kdy uniformita jazyka a stylu v masových sdělovacích prostředcích, charakteristická pro minulých čtyřicet let, zanikla a byla rychle nahrazena jejich bohatou škálou na nejrůzněji orientovaných rozhlasových stanicích, v denících, týdenících atd., se vytvářejí reálné předpoklady k tomu, aby se některé z nich skutečnou autoritou postupně staly. Je otázka, zda se spolu s všeobecně akcelerujícím tempem života společnosti zkrátí i časové období k tomu nutné.
To, co podle mého názoru stále platí v lingvistickém přístupu k jazyku a k jeho kultuře a o co se také opírá poradenská praxe, je historicky ověřená nosnost funkčního přístupu formulovaného B. Havránkem v klasickém období Pražské školy, že totiž „… je nemožné a nesprávné povyšovati kterýkoliv funkční jazyk nebo styl na kritérium ostatních. Profesor užívající vědeckého jazyka v konverzaci je známou humoristickou figurkou; […] Hodnotiti lze jazykový projev jedině podle jeho adekvátnosti účelu.“[19] To, co se však změnilo, je rozpětí funkční adekvátnosti jazykových prostředků. Na jedné straně se toto rozpětí značně rozšiřuje, otevírá se směrem k větší toleranci vůči hovorovým, až substandardním prostředkům, například ve vysílání některých rozhlasových stanic, v mluvené a tištěné reklamě i jinde; spolu s tím se opozice spisovnosti a nespisovnosti stále více vzdaluje opozici binárního charakteru a stává se multihodnotovou škálou, která nabízí víceré možnosti volby. Na druhé straně prestiž kultivované češtiny evidentně vzrůstá a stává se atributem společenského statusu. Na jedné straně by bylo možno vznést vůči jazykové stránce některých rozhlasových a televizních [176]pořadů kritické poznámky, ale na druhé straně je třeba zdůraznit i to, že v rozhlasovém a televizním vysílání mají své místo například četné pořady diskusí u „kulatých“ či „hranatých“ stolů i další pořady na vysoké profesionální úrovni, připravované a vedené zkušenými, kvalifikovanými redaktory a moderátory, mezi nimiž nechybějí univerzitní profesoři a jichž se účastní přední odborníci v ekonomii, politice, kultuře, náboženství apod. Takže: Širší možnost volby, větší variantnost, větší tolerance k substandardu je na druhé straně vyvažována větší výrazovou a žánrovou diferencovaností a také jemností, citlivostí, přesností, vytříbeností, až delikátností.
3. Popis databáze
Přejdeme nyní k vlastnímu popisu databáze dokumentů archivovaných a zpracovávaných na počítači. Popíšeme druhy dokumentů pojatých do databáze, vyložíme informační strukturu databázových záznamů a předložíme některá zobecňující pozorování získaná z dosud nashromážděných dat.
3.1. Druhy dokumentů zařazených do databáze
V následujícím výkladu budeme rozlišovat dokument a záznam o dokumentu. Dokumentem rozumíme úplný text odpovědi na dopis/fax od veřejnosti a úplný text jazykového koutku, sloupku nebo drobnosti. Záznam je zhuštěná a standardizovaná informace o dokumentu, uložená do počítače jako databázová položka. Počet databázových záznamů (položek) odpovídá počtu zpracovaných dokumentů. Záznam se skládá z jedné nebo z několika částí. Počet částí záznamu odpovídá počtu odpovědí poskytnutých na různé dotazy v jednom dokumentu.
Tento článek vypovídá o stavu databáze z února 1996, kdy obsahovala 697 záznamů o dokumentech všech poradenských a popularizačních žánrů, které budou vyjmenovány níže. (Jejich počet průběžným doplňováním i nadále roste.) Jádrem databáze jsou záznamy o odpovědích na všechny dopisy a faxy od počátku roku 1992; každý záznam je opatřen odkazem na plné znění odpovědi na dopis/fax, které je uloženo v jiném adresáři počítače. Vedle odpovědí na dopisy a faxy jsou od poloviny roku 1994 ukládány do databáze záznamy o některých odpovědích na telefonické dotazy a o ústních odpovědích návštěvám v jazykové poradně; do databáze jsou zařazovány výhradně takové odpovědi, které nepředstavují pouze rutinní konzultační záležitost, ale v nichž je navrhováno řešení nějakého aktuálního lingvistického problému, a dále odpovědi na ty dotazy, jejichž řešení je sice známé, ale je obtížné ho rychle vyhledat v běžně dostupných pramenech. Podle týchž kritérií byla do databáze začleněna většina jazykových koutků Českého rozhlasu (dříve Československého rozhlasu) od r. 1992, téměř všechny jazykové sloupky v Literárních novinách [177]rovněž od roku 1992 (tj. od vzniku rubriky) a také většina „drobností“ z časopisu Naše řeč od ročníku 75 (1992). Dokumenty vzniklé před rokem 1992 není účelné do databáze zařazovat vzhledem k tomu, že odrážejí starší stav kodifikace před posledním vydáním Pravidel českého pravopisu (1993) a před novým vydáním Slovníku spisovné češtiny (1994).
Počet záznamů o jednotlivých druzích dokumentů uložených v databázi ke konci února 1996 udává tab. 1.
| dopis | 381 |
| fax | 21 |
| telefonát | 80 |
| návštěva | 15 |
| drobnost (Naše řeč) | 47 |
| rozhlasový jazykový koutek | 58 |
| sloupek v Literárních novinách | 95 |
| celkem | 697 |
Tab. 1. Počet záznamů uložených v databázi (stav ke konci února 1996)
Společným rysem všech těchto drobných jazykověporadenských a popularizačních žánrů, ať jde o odpovědi na ústně či písemně formulované žádosti veřejnosti o jazykovou informaci, nebo o jazykové koutky a sloupky, které píší lingvisté, je to, že jsou to dokumenty vesměs orientované na konkrétní jazykový jev – na konkrétní slovo, víceslovný výraz, na větu nebo její část. Nejčastější dotazy se týkají toho, jak slova užít, včetně toho, jak ho správně napsat, popř. vyslovit, jak mu rozumět, zda je správně utvořeno apod. Protože se uživatelé jazyka ve škole učili především to, jak psát, méně už to, jak mluvit, zajímají se především o spisovný jazyk psaný. Přejí si vědět, zda pokyn (ve škole formulovaný obvykle jako příkaz, pravidlo) dosud platí, a předpokládají, že ano; jsou zklamáni, pokud tomu tak není, a (někteří) mají v takových případech sklon proti změnám protestovat. Přitom skutečné uživatelovo jazykové chování, které poznáme z toho, jak je jeho dotaz (dopis) formulován, se může i dosti výrazně lišit od jeho proklamovaných názorů a postojů. Existence rozdílů mezi jazykovým chováním jednotlivce a jeho jazykovým povědomím, projevujícím se v jeho postojích,[20] je dobře známa. I korespondence jazykové poradny potvrzuje, že jazykové povědomí jednotlivce se za jeho skutečným jazykovým chováním [178]zpožďuje[21], podobně jako se kolektivní jazykové povědomí veřejnosti zpožďuje za profesionálním povědomím jazykovědců[22].
Dopisy často obsahují několik dotazů (databázový záznam se v takovém případě skládá z několika částí) a jazykové problémy, které jsou v nich předkládány ke konzultaci, bývají mnohdy komplikované. Některé dopisy svědčí o tazatelově skutečně hlubokém zájmu o mateřský jazyk a o zasvěceném vhledu do problému. Někteří pisatelé vyjadřují své, často kritické postoje k jazyku, zvláště k současnému stavu řečové kultury, k tomu, jak se v dnešní době češtiny užívá a „zneužívá“, jak by se mělo, a naopak nemělo mluvit a psát a co by lingvisté měli udělat proti „tomu hroznému úpadku češtiny“ v masových sdělovacích prostředcích[23]. Naproti tomu typický (nikoli však každý!) telefonický dotaz je krátký. Často vzniká z bezprostřední potřeby novináře, redaktora či jiného mluvčího získat odpověď na zcela konkrétní jazykový problém. Pro tazatele je důležité, aby obdržel žádanou informaci ihned, aby mohl pokračovat v již započaté práci. Někdy se v průběhu téhož dne stejný dotaz opakuje, například jak napsat, vyslovit či skloňovat zeměpisný název vzdáleného místa, které se právě stalo dějištěm nějaké události. Způsoby, jak tazatelé reagují na konkrétní události dne i jak se vůbec jakožto klienti jazykové poradny chovají, jsou rozmanité, zajímavé, někdy až překvapující[24]. Také v krátkých popularizačních článcích – sloupcích a koutcích vysílaných v rozhlase nebo uveřejňovaných v tisku – jsou poskytovány konkrétní rady a komentáře k tomu, jak se jazyka užívá. Námět pro jazykový koutek nezřídka přichází přímo od veřejnosti. O drobnosti, speciálním žánru, který má pravidelné místo v časopise Naše řeč, platí totéž co o sloupcích a koutcích; někdy plní funkci kodifikační.
3.2. Struktura databázového záznamu
Po této všeobecné charakteristice jazykověporadenských a populárněvědných dokumentů, jimiž je průběžně naplňována databáze, můžeme přistoupit k popisu toho, jak je databázový záznam obsahově strukturován. Na obrazovce počítače se po zapnutí objeví schéma pro databázový záznam, které obsahuje požadavky na vložení několika druhů informací. Jsou to:
(i) Technická a bibliografická informace: pořadové číslo záznamu; pořadové číslo části záznamu; datum, kdy došel dopis (fax) nebo kdy byl uskutečněn telefonický nebo osobní dotaz; datum odeslání odpovědi; pořadové číslo odpovědi [179]nebo bibliografický údaj o odvysílání v rozhlase nebo o publikování (v Naší řeči nebo v Literárních novinách). Dále je uloženo jméno a adresa tazatele (pokud existují) a vždy také jméno autora odpovědi (dokumentu).
(ii) Sociologická informace o tazateli, pokud je známa (viz podrobněji níže 3.3.1.).
(iii) Předmět dotazu („téma“ dokumentu). Tato informace je nejdůležitější částí databázového záznamu (podrobněji viz níže 3.3.3. a II. část článku).
(iv) Lingvistické řešení problému (vlastní jádro odpovědi na dotaz; podrobněji viz II. část článku).
(v) „Kontext“ dokumentu v širokém slova smyslu. Otázky, které klade veřejnost, mohou být různým způsobem motivovány, mohou vznikat za různých, i speciálních komunikačních situací a okolností. Fakt, proč se tazatel ptá, je neméně zajímavý než to, na co se ptá. Některé dotazy například vypovídají o sporu mezi učitelem a žáky, jiné mají blízko k soudní lingvistice a ještě jiné nejsou vlastně otázkami, ale emocionálně laděnými úvahami o „lásce a úctě k mateřskému jazyku“. Sloupky v Literárních novinách si kladou za cíl „uvádět a komentovat citace z textů napsaných či proslovených za dnešních dnů“. Ne vždy je sice možné a snadné kontexty (nebo spíše komunikační situace, motivace, okolnosti) pojmenovat (jde proto o údaj fakultativní), ale i ony mohou nabídnout užitečnou informaci.
3.3. Komentář k některým informacím v databázovém záznamu
3.3.1. KDO se ptá
Především je třeba zdůraznit, že dopisy[25] mají své autory. Anonymní dopisy přicházejí zřídka (jeden až dva za rok). I anonymní dopis může však obsahovat racionální jádro a zajímavě vypovídat o stavu jazykového vědomí pisatele a koneckonců i o jeho vnímavosti k slovní zásobě současného jazyka[26]. Autory dopisů jsou lidé všech generací – žáci základních škol, studenti středních a vysokých škol, mladí i starší lidé. Starší občané rádi připomínají svůj věk a vzdělání, aby tak dali najevo svou jazykovou zkušenost, vyzrálost a z toho vyplývající kompetentnost nejen vyjádřit svůj názor, ale dodat mu i příslušnou váhu.
Přehled v tab. 2 ukazuje, že 23 % dokumentů (dopisů, faxů a telefonátů) dostala jazyková poradna od různých institucí, organizací, úřadů, škol apod.; do této skupiny dotazů řadíme i dotazy přicházející od soukromých firem. Tazateli v další velké skupině dokumentů, totiž 38 %, jsou jednotlivci, jejichž dotazy bezprostředně souvisejí s jejich profesí nebo zaměstnáním; jsou mezi nimi redaktoři, [180]spisovatelé, překladatelé, učitelé, právníci, sekretářky, podnikatelé a jiní. Právě redaktoři tvoří nejpočetnější profesní skupinu tazatelů. V pořadí druhou nejpočetnější profesní skupinou tazatelů jsou učitelé. Dopisy, které nám píší, jsou však v průměru kratší než dopisy od redaktorů: Zatímco 68 databázových záznamů od redaktorů obsahuje 100 dotazů, 37 databázových záznamů od učitelů obsahuje jen 49 dotazů. Liší se i jejich obsahová struktura (viz níže). A konečně poslední velká skupina dopisů (faxů a telefonátů) přichází od těch, kteří buď explicitně neuvedou důvod svého dotazu (někdy však lze víceméně uhodnout profesionální zájem), anebo explicitně vyjadřují svůj soukromý, osobní zájem o jazyk a jazykovědu. Tato skupina tazatelů je souhrnně označena „soukromí tazatelé“ (39 %), ale je jasné, že je to skupina heterogenní. Například ze stylu dopisu tazatelky, která se představila jako důchodkyně, a ze způsobu, jakým formulovala svůj dotaz, bylo možno téměř s jistotou říci, že jde o emeritní profesorku češtiny. To, že její dopis (a mnohé jiné podobné dopisy) je zařazen do skupiny dopisů od soukromých tazatelů, souvisí – a to považujeme za důležité – s předpokládaným okruhem osob či prostředím, v němž bude získaná odpověď pravděpodobně šířena, totiž s prostředím soukromým. Naproti tomu tazatel-učitel sdělí získanou jazykovou informaci svým žákům ve třídě, novinář prostřednictvím textu, který napíše, svým čtenářům, podnikatel svým zákazníkům apod., tedy vesměs mnohem širšímu, profesnímu, veřejnému, oficiálnímu okruhu uživatelů jazyka. Kromě toho ovšem někdy vyjde najevo i to, že některé dotazy výslovně formulované jako soukromé v podstatě profesní jsou, ale tazatel má zjevný či skrytý důvod je jako soukromé klást (například při sporu o pravopisný problém mezi kolegy v redakci novin).
| soukromá osoba | 191 |
| instituce | 114 |
| anonym | 3 |
| právník | 8 |
| sekretářka | 13 |
| učitel | 37 |
| novinář, redaktor | 68 |
| spisovatel, překladatel | 12 |
| student | 9 |
| podnikatel | 12 |
| ostatní | 24 |
Tab. č. 2. Četnosti záznamů od jednotlivých skupin tazatelů
[181]Abychom zjistili, zda a jakým způsobem se mění sociální struktura tazatelů, bylo by zapotřebí disponovat daty z mnohem delšího časového období, než je dosud zachycené období čtyřleté. Data, která máme zatím k dispozici, tj. za léta 1992–95 (viz přehled v tab. 3), nicméně zcela zřetelně ukazují, že znalost jazykových norem, „pravidel“ se stále více považuje za věc veřejnou a profesní. Podíl dokumentů od soukromých tazatelů má – i přes jisté kolísání – významně klesající tendenci. Tyto údaje lze považovat za dílčí podporu toho, co bylo zmíněno výše v par. 2 o prudce vzrůstající prestiži jazykového chování mluvčích ve sféře veřejné komunikace.
|
| 1992 | 1993 | 1994 | 1995 |
| počet dokumentů v % |
|
|
|
|
| soukromé | 51,4 | 40,0 | 39,3 | 28,9 |
| od institucí | 16,8 | 27,1 | 25,9 | 25,2 |
| profesní | 31,8 | 32,9 | 34,8 | 45,9 |
| celkem | 100 | 100 | 100 | 100 |
Tab. 3. Podíl dokumentů od hlavních skupin tazatelů v letech 1992–1995
Mezi příslušností tazatelů k uvedeným skupinám a tematikou dotazu existují určité preferenční vztahy (viz níže 3.3.3).
3.3.2. ODKUD přicházejí dopisy
Dopisy, faxy a telefonáty přicházejí z celé České republiky, někdy i od Čechů, kteří žijí nebo pracují v zahraničí. Některé dopisy ze zahraničí se týkají porovnání českého výrazu s ekvivalentním nebo blízkým výrazem v jiném jazyce, např. substandardního anglického idiomu kick the bucket a českého natáhnout bačkory s týmž významem, rovněž nespisovného, ale s různou historií vzniku, nebo např. německého mindestens haltbar bis…, anglického best by… a českého spotřebujte do…, trvanlivost výrobku, avšak nikoli *čerstvost výrobku.
Přibližně jedna třetina záznamů má odesilatele/tazatele z Prahy (celkem 198); je to přirozené, uvážíme-li koncentraci institucí (škol apod.) v hlavním městě. Podle počtu záznamů následuje Plzeň (19 záznamů), Brno (10), Pardubice (7), Hradec Králové (6), Liberec (6), Zlín (6), Ostrava (5), Opava (5) atd. Celkem jsou do databáze zařazeny dokumenty došlé ze sto třiceti různých míst. Mezi záznamy z Prahy a z jiných míst nejsou významné rozdíly v tom, na co se uživatelé jazyka ptají. Dopisy a telefonáty z Prahy však významně zvyšují celkové procento dokumentů od tazatelů s profesními zájmy a od institucí, srov. tab. 4.
| odesilatelé | |||
| z Prahy | odjinud | celkem | |
| soukromé | 58 (29,6 %) | 133 (45,5 %) | 191 |
Tab. 4. Odkud přicházejí dotazy do jazykové poradny
3.3.3. CO si tazatelé přejí vědět
Všechny záznamy a jejich části, pokud se záznam skládá z více než jedné části (tj. pokud obsahuje několik různých dotazů), jsou utříděny do těchto deseti skupin: výslovnost, pravopis, tvoření slov, tvarosloví, syntax, slovní zásoba, stylistika, text, formální úprava písemností a jiné informace. V celkovém počtu 697 dosud shromážděných záznamů je 1026 částí; jeden záznam, tj. záznam o jednom dokumentu, tedy má v průměru 1,47 části. Nejdelší dopis, na který jazyková poradna odpovídala (od redaktora odborného astronomického časopisu), obsahoval třináct dotazů; databázový záznam o odpovědi na jeho dopis se tedy skládá ze třinácti částí. Všechna statistická data uvedená níže v tomto paragrafu se týkají částí záznamů.
Třídění záznamů (resp. částí záznamů) podle uvedené desítky třídicích znaků, jehož výsledky jsou uvedeny v tab. 5 v sestupném pořadí podle četností záznamů, poskytuje pouze hrubý přehled o druzích jazykových informací, které si uživatelé přejí získat od lingvistů a které jim lingvisté sdělují. Při všeobecnosti tohoto třídění a při nevyhnutelné neostrosti hranic jak mezi třídicími znaky samými, tak v charakteru tříděných dokumentů vidíme význam těchto údajů hlavně v tom, že jistým způsobem vypovídají o hodnotové škále, kterou připisují jazykoví uživatelé ve svém jazykovém povědomí jednotlivým aspektům jazyka a jeho fungování a kterou manifestují právě svou účastí v jazykověporadenském a jazykověpopularizačním dialogu „veřejnost – lingvisté“. Nelze samozřejmě předpokládat, že tato škála je identická s hodnotovou škálou, kterou jazykovým jevům připisují lingvisté při vědecké analýze a popisu jazyka, ani s různou intenzitou jazykových proměn charakteristických pro současné vývojové období češtiny. Jedna z otázek, na které je třeba hledat odpovědi (viz II. část článku), zní, jaké jsou mezi těmito škálami, hodnotami či postoji vzájemné korelace.
| počet částí záznamu | ||
| slovní zásoba | 290 | (28 %) |
| pravopis | 260 | (25 %) |
| syntax | 124 | (12 %) |
| morfologie | 100 | (10 %) |
| tvoření slov | 88 | (9 %) |
| stylistika | 55 | (5 %) |
| výslovnost | 39 | (4 %) |
| textová výstavba | 31 | (3 %) |
| jiná informace | 28 | (3 %) |
| formální úprava písem. | 10 | (1 %) |
| celkem | 1026 | (100 %) |
Tab. 5. Druhy záznamů podle obsahu (absolutní a relativní četnosti)
Jak ukazuje tab. 5, největší skupinu záznamů (resp. částí záznamů) tvoří záznamy o slovní zásobě. Druhou největší skupinou jsou záznamy o pravopise. V pořadí následují záznamy gramatické, a to o syntaxi, tvarosloví a o tvoření slov. Zbývající záznamy se týkají stylu, výslovnosti, formální úpravy písemností a jiných informací.
Kvantitativní rozdíly mezi jednotlivými skupinami nejsou překvapující. Odrážejí jak obecně lingvistické, tak specificky české faktory současné jazykové situace – na jedné straně to, že slovní zásoba je nejrychleji se rozvíjející oblastí jazyka, na druhé straně to, že postoj českých mluvčích k jazyku je velmi často vyjadřován jako postoj k pravopisu.
To, že pravopisná kodifikace je jazykovým společenstvím vnímána jako velice závazná, je zčásti důsledkem přeceňování pravopisu už v základní školní výuce, zčásti má patrně kořeny v historii jazyka a jazykové kodifikace. Podstatný rozdíl mezi tím, jakou důležitost připisuje pravopisu veřejnost a jakou jazykovědci, se ukáže, porovnáme-li údaje o tom, na co se ptají tazatelé z řad veřejnosti ve svých dopisech (a telefonátech, faxech, při návštěvách) s tématy jazykových koutků (sloupků a drobností), tedy těch poradenských žánrů, které jsou psány z iniciativy lingvistů samých – viz tab. 6.
| dopis, telefonát, fax, návštěva | rozhlas, drobnost, LN | |
| četnost v % | četnost v % | |
| výslovnost | 2,4 | 7,0 |
| pravopis | 30,4 | 13,9 |
| tvoření slov | 7,9 | 10,1 |
| morfologie | 7,6 | 15,2 |
| syntax | 7,9 | 21,5 |
| slovní zásoba | 29,4 | 25,6 |
| stylistika | 5,4 | 5,4 |
| textová výstavba | 3,7 | 1,3 |
| formální úprava | 1,4 | – |
| jiná informace | 3,9 | – |
| celkem | 100,0 | 100,0 |
Tab. 6. Témata databázových záznamů o dokumentech iniciovaných veřejností (dopisy, faxy, telefonáty, návštěvy) a jazykovědci (koutky, sloupky, drobnosti)
Z porovnání dat v obou sloupcích tab. 6 je zcela zřetelné, že lingvisté nepovažují pravopisné problémy za problémy prvořadé důležitosti: Záznamy o pravopise (resp. jejich části) tvoří necelých 14 % ze všech. Mnohem větší pozornost věnují – vedle slovní zásoby (26 %) – gramatice (47 %). Naproti tomu veřejnost klade pravopisné dotazy velmi často: Tvoří je 30 % ze všech částí záznamů. Právě tento rozdíl je konkrétním dokladem toho, jak se hierarchie priorit jazykových problémů na straně veřejnosti odlišuje od hierarchie, která je jim připisována lingvisty. Kromě toho konkrétní výběr pravopisných jevů, o nichž píší lingvisté, se liší od těch, na které se veřejnost táže; například autorka seriálu o pravopisných otázkách v Literárních novinách se soustředila speciálně na případy, kdy užívání/neužívání interpunkční čárky má gramatické a sémantické důsledky.
V této souvislosti se nabízí otázka, které skupiny tazatelů projevují největší zájem o pravopis. Údaje v tab. 7 ukazují, že relativně nejčastěji kladou otázky o pravopise novináři a redaktoři, tedy autoři a editoři veřejných psaných textů. Ačkoli tvoří jen 10 % ze všech tazatelů (viz tab. 2 výše), jsou autory 15 % z celkového počtu částí pravopisných záznamů v databázi: Pravopisu se týká 39 % ze všech dotazů, které redaktoři kladou (viz tab. č. 7), zatímco u „průměrného tazatele“, jak je zřejmé z tab. 5 výše, činí podíl pravopisných dotazů jen 25 %. Relativně vysokou preferenci pravopisných dotazů potvrdily databázové záznamy také u tazatelů-učitelů. Přehled záznamů o dotazech učitelů (bez rozdílu školních stupňů) v tab. 7 ukazuje, že pravopisu se týká 31 % z celkového počtu otázek, jejichž autory jsou učitelé.
| novináři, redaktoři | učitelé | |
| výslovnost | 1 | – |
| pravopis | 39 | 15 |
| tvoření slov | 17 | 5 |
| morfologie | 11 | 5 |
| syntax | 2 | 8 |
| slovní zásoba | 20 | 6 |
| stylistika | 4 | 2 |
| textová výstavba | – | 2 |
| formální úprava písemností | 2 | – |
| jiné informace | 4 | 6 |
| celkem | 100 | 49 |
Tab. 7. Dotazy novinářů, redaktorů a učitelů
Porovnáme-li však údaje uvedené v tab. 7 s údaji v tab. 8 níže o tom, jaké jazykové dotazy vznikají v souvislosti s vyučováním češtině na školách[27] a kdo je klade, ukáže se, že více než polovina (!) „školních problémů s češtinou“ se týká právě pravopisu a že více než polovina dotazů z kontextu „školního“ přichází od jiných tazatelů než od učitelů nebo žáků; za žáky někdy píší rodiče i prarodiče.
| tazatel | téma dotazu | ||
| soukromý | 14 | výslovnost | 0 |
| instituce | 1 | pravopis | 18 |
| anonym | 0 | tvoření slov | 1 |
| právník | 0 | morfologie | 2 |
| sekretářka | 0 | syntax | 2 |
| učitel | 10 | slovní zásoba | 3 |
| novinář/redaktor | 2 | stylistika | 0 |
| spisovatel/překlad. | 0 | text | 0 |
| student | 3 | form. úprava | 2 |
| podnikatel | 0 | jiná informace | 2 |
| jiní | 0 |
|
|
| celkem | 30 |
| 30 |
Tab. 8. Dotazy o „češtině ve škole“
[186]Zájem veřejnosti o pravopis v souvislosti s vydáním Pravidel ’93 se projevil mírně zvýšeným počtem pravopisných dotazů v letech bezprostředně následujících. Ukazuje to tab. 9, udávající podíl pravopisných dotazů na celkovém počtu dotazů položených veřejností. Průměrná hodnota (srov. též tab. 6 výše) je ovlivněna právě vysokou hodnotou v r. 1994.
| podíl pravopisných záznamů v % | |||||
| rok | 1992 | 1993 | 1994 | 1995 | ø |
| veřejnost | 28,3 | 25,6 | 37,6 | 33,3 | 30,6 |
Tab. 9. Podíl dotazů o pravopise z celkového množství dotazů, které položila veřejnost v letech 1992–1995
4. Tuto část příspěvku o archivaci dokumentů jazykové poradny lze stručně uzavřít dvojím konstatováním. Zaprvé se ukázalo, že databáze již při svém současném rozsahu může sloužit jako užitečný zdroj lingvistické a sociolingvistické informace a že její užitečnost poroste úměrně s jejím rozsahem, jinými slovy, že by stálo za to v projektu pokračovat. Za druhé se na konkrétních údajích potvrdilo, že dialog o jazyce mezi lingvisty – pracovníky jazykové poradny i dalšími autory populárněvědných dokumentů – a veřejností se dotýká všech aspektů fungování jazyka a že kultivovanost jazykové komunikace v různých komunikačních situacích je mnohem více věcí veřejnou a sociologicky podmíněnou než čistě individuální („soukromou“). Úkolem dalšího výzkumu bude hledat korelace mezi jednotlivými aspekty, a to i na časové ose.
[1] Každý, kdo si přeje obdržet nějakou informaci o své mateřštině, češtině, může zatelefonovat, napsat nebo přijít osobně do jazykové poradny Ústavu. Může se zeptat třeba na to, jak má vyslovit nebo napsat nějaké slovo, co slovo (víceslovný výraz, věta, …) znamená, jak ho užívat, jaký je jeho původ, a na mnoho a mnoho dalších věcí. „Horká linka“ je v provozu v pracovní dny od 8 do 12 hodin. O radu žádá v průměru 50 osob denně. Kromě toho každý měsíc pracovníci poradny zodpovědí kolem desítky až dvacítky dopisů a faxů a neodmítnou ani osobní návštěvy.
[2] O činnosti jazykové poradny se na stránkách NŘ již několikrát psalo, srov. Z. Hrušková, Z jazykové poradny Ústavu pro jazyk český ČSAV, NŘ 40, 1957, s. 309–310, A. Polívková, Z jazykové poradny, NŘ 55, 1972, s. 27–33, I. Svobodová, Analýza dotazů z jazykové poradny, NŘ 71, 1988, s. 118–128.
[3] Projekt získal podporu grantu AV ČR č. 961409 na léta 1994–96.
[4] Srov. zejména sborníky Kultura českého jazyka, Liberec 1969, Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, Spisovná čeština a jazyková kultura 1993, FF UK Praha, 1995, Spisovnost a nespisovnost dnes, Brno 1996.
[5] Srov. např. I. Nebeská, Jazyk, norma, spisovnost, v tisku.
[6] Takový jazykový zákon existuje např. ve Francii. Viz A. Krejzová, O francouzském jazykovém zákonu, NŘ 59, 1976, s. 175–183. – Dopisy výslovně se týkající jazykového práva, například okolností uplatnění mateřského a cizího jazyka ve firemních názvech, přicházejí do jazykové poradny sporadicky.
[7] V termínech Garvinovy opozice mezi tzv. „academy governed style of codification“ a „free enterprise style of codification“ patří ovšem česká kodifikační tradice ke stylu prvnímu. Srov. P. L. Garvin, Styles of codification, Brno Studies in English 20, 1994, s. 17–21.
[8] Jiná věc je, že někteří uživatelé ji za kodifikační považují. To se ovšem týká i jiných příruček o jazyce.
[9] Těmito doporučeními by se nicméně měla důsledně řídit školní výuka.
[10] To souvisí s tím, že lidé jsou bytosti sociální, a že tudíž „obeying the prescriptions endows the producer with a considerable amount of prestige“, jak připomíná Z. Hlavsa, Writing vs speaking from a prescriptive point of view, in: Writing vs Speaking, S. Čmejrková, F. Daneš & E. Havlová, eds., Günter Narr Verlag, Tübingen, 1994, s. 397–401.
[11] Srov. podrobněji např. J. Kraus, Odcházet s pocitem vítěze aneb o umění přesvědčovat, Tvar 1994, 5, s. 4–5.
[12] Srov. F. Daneš, Pojem „spisovného jazyka“ v dnešních společenských podmínkách, in: Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe, Praha 1987, s. 27: „Zdá se mi, že by se dnes hodilo vycházet spíše z pojmu „typy spisovných komunikačních situací“ […] než z pojmu „spisovný jazyk v úzce jazykově materiálovém („útvarovém“) smyslu“.
[13] Z. Hlavsa, Kritéria kodifikace, in: Spisovnost a nespisovnost dnes, Brno 1996, s. 28–32.
[14] Kolektiv autorů, Příruční mluvnice češtiny, Praha 1995.
[15] Příruční mluvnice češtiny, d. c. v pozn. 11, s. 17.
[16] Srov. např. F. Daneš, d. c. v pozn. 11, a dále Z. Hlavsa, K jazykovědné analýze komunikace v hromadných sdělovacích prostředcích, SaS 51, 1990, s. 124–129.
[17] R. Quirk, S. Greenbaum, G. Leech, J. Svartvik, A grammar of contemporary English, Longman, London, 1972.
[18] Srov. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, s. 246.
[19] Spisovná čeština a jazyková kultura, d. c. v pozn. 15, s. 61–62.
[20] O postojích k jazyku srov. F. Daneš, Postoje a hodnotící kritéria při kodifikaci, in: Aktuální otázky…, d. c. v pozn. 3, s. 79–91.
[21] J. Kuchař, Regulační aspekt jazykové kultury, in: Aktuální otázky…, d. c. v pozn. 3, s. 92–97.
[22] A. Stich, Současné úkoly jazykové kultury, in: Kultura českého jazyka, Liberec, Severočeské nakl. 1969, s. 103–112.
[23] Stane se, že tolerantní odpověď ze strany lingvisty („obě možnosti jsou správné“) je interpretována adresátem jako nedostatek profesionální kompetence lingvisty nebo přinejmenším jako jeho neochota rozhodnout.
[24] I. Svobodová, O jazykovém chování v jazykové poradně, NŘ 78, 1995, s. 92–95.
[25] Při telefonických hovorech jde většinou o rozhovor anonymní v tom smyslu, že se tazatel nepředstaví; z rozhovoru s ním se však často dozvíme např. jeho profesi, popř. i motivaci dotazu.
[26] Srov. např. L. Uhlířová, Spotřebiště, NŘ 78, 1995, s. 270.
[27] Srov. též I. Svobodová, O přijímacích zkouškách na gymnázia, Český jazyk a literatura 45, 1994–5, s. 101–107.
Naše řeč, volume 79 (1996), issue 4, pp. 171-186
Previous Vážení čtenáři, vážení předplatitelé,
Next Stanislava Kloferová: Ta, či ten sršeň? (K rodovým dubletám v češtině)
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1