Časopis Naše řeč
en cz

O francouzském „jazykovém zákonu“

Anna Krejzová

[Články]

(pdf)

-

O poněkud neobvyklém způsobu péče o spisovný jazyk se kulturní svět dozvěděl začátkem r. 1976. Francouzský prezident Valéry Giscard d’Estaing vydal zákon č. 75—1349 ze 31. 12. 1975, týkající se užívání francouzského jazyka.[1] V samotném francouzském prostředí bylo konstatováno, že od r. 1539, kdy František I. vydal nařízení, podle kterého byla vyloučena latina jako oficiální jazyk, je to poprvé, co hlava státu takovýmto způsobem zasahuje do otázek jazykové kultury.

O čem se v zákoně mluví? V devíti článcích se stanoví, že v určitých oblastech společenské činnosti je užívání cizích slov v případech, kdy existují příslušná slova francouzská, zakázáno a bude trestáno jako pokus o podvod (fraude). Je třeba podotknout, že už 7. ledna 1972 byly zvláštním dekretem ustaveny komise při ústředních úřadech (ministerstvech, v rozhlase, televizi atp.), které mají za úkol posuzovat, která cizí slova mají být nahrazena francouzskými ekvivalenty — slova, jejichž další používání bude podle zákona trestné.

Zákon, podepsaný 31. prosince 1975 prezidentem republiky, ministerským předsedou, ministrem zahraničních věcí, ministrem práce a ministrem obchodu,[2] byl publikován ve Sbírce zákonů (Journal officiel) ze 4. ledna 1976 a většina jeho článků vstupuje v platnost dnem uveřejnění. Některé jeho články, které mají závažnější ekonomický dosah (vžité názvy zboží, názvy firem, podniků atd.), vstoupí v platnost teprve za rok po vydání zákona, aby byl dán čas k příslušným změnám.

Zákon mluví všeobecně o nefrancouzských, cizích slovech, ale každý ví, že jde zcela konkrétně o angličtinu. Od 1. ledna budou mít ony spe[176]ciální komise, které byly vytvořeny již v r. 1972 a měly zatím mnohem méně autoritativní charakter (měly pouze přispívat k „očistě“ jazyka), mnohem závažnější funkci. To, co bude jimi nyní uznáno za nevhodný cizí termín, nabývá charakteru jistého falešně orientujícího pojmenování a bude postihováno podle zákona jako pokus o podvod.

Zákon se dotýká i tak delikátních oblastí, jako jsou mezinárodní smlouvy, obchodní dohody, pracovní smlouvy atd. V těchto smlouvách se musí závazně užívat francouzských termínů, pokud existují, to znamená pokud byly příslušnými komisemi navrženy a schváleny. Jestliže je nutné, aby nějaký termín anglického původu byl v anglické podobě uveden, musí být v závorce francouzsky objasněn. I cizí podniky, které působí na francouzském území, musí tyto zákonem stanovené předpisy respektovat.

Potud zákon, který chce regulovat komunikační jazykovou situaci, v současné Francii zřejmě velmi ožehavou a konfliktní. To koneckonců signalizovaly již před časem práce lingvistů, kteří se problematikou vztahu mezi angličtinou a francouzštinou odborně zabývají. Jde např. o dílo M. Koesslera Zrádná slova anglického a amerického slovníku,[3] které po více než deseti letech vychází v tomto roce v nové, podstatně rozšířené redakci a v němž autor analyzuje problematiku vzájemných vlivů v oblasti slovní zásoby.

Mluvíme-li o vlivu angličtiny, pak by bylo skoro lépe mluvit o vlivu „američtiny“, protože tato varianta angličtiny proniká do francouzského života nejvíce. V mnoha případech, chce-li Francouz znát pravý smysl určitého anglického slova, které začíná pronikat do francouzštiny, musí sáhnout ke speciálnímu slovníku s francouzskými výklady. Jedním z takovýchto slovníků amerikanismů je např. Velký slovník amerikanismů[4], který vyšel rovněž před několika lety v reedici.

V novém vydání právě také vyšla Srovnávací stylistika francouzštiny a angličtiny[5] kanadských autorů J. P. Vinaye a J. Darbelneta, kde jsou z čistě lingvistického hlediska konstatovány ekvivalence v obou jazycích i nastíněny možnosti vzájemného ovlivňování v oblasti syntaxe, zvláště při neodborném nebo necitlivém překládání.

Patří sem také některé stati kulturních pracovníků, sice méně odborné, ale zato kriticky vyhrocenější, např. článek básníka, romano[177]pisce a dramatika Jacquese Audibertiho Malé nepříjemnosti (Petits ennuis)[6], který již v roce 1961 upozorňoval na nebezpečí invaze anglických slov do francouzštiny. Vlastní problematiky hromadného pronikání anglických slov do francouzštiny si všímal známý kritik a esejista Etiemble v dnes již klasické knižní publikaci „Mluvíte franglicky“[7], která je pojata esejisticky, satiricky, jak již ukazuje název, a někdy i s dávkou vyslovené parodie. V této knize autor využívá k ironickým záměrům jednak citací ze současného francouzského tisku, jednak sám vytváří zesměšňující texty toho, co nazývá „le sabir atlantique“ (atlantická makarónština).

Různé akce na obranu francouzštiny se dnes neomezují jen na území Francie. Již v roce 1967 byla vytvořena zvláštní instituce, tzv. C.I.L.F. (Conseil international de la langue française — Mezinárodní rada pro francouzský jazyk), jejímiž členy jsou představitelé 24 frankofonních zemí, která si vzala za úkol „očistu“ francouzštiny od nepřiměřeného pronikání cizích (ale především anglických) termínů a výrazů v oblasti vědeckotechnické terminologie. Tato instituce navázala kontakty také s obdobnými organizacemi v zemích španělského a italského jazyka. C.I.L.F. organizovala v minulých letech řadu sympozií, na kterých byly prodiskutovány problémy jazykové normy a kodifikace, odborné terminologie, organického pronikání arabských a afrických jazyků do francouzštiny mluvené v arabských zemích nebo v některých zemích afrických.

Zřejmě nejzávažnější problém, jehož řešení má C.I.L.F. na mysli, je však vztah mezi angličtinou a francouzštinou, problematika výrazné nerovnováhy, která se ve vztazích mezi těmito dvěma kulturními jazyky vytvořila zvláště v posledních dvaceti letech. Těmto otázkám bylo věnováno také velmi významné kolokvium o vztazích mezi angličtinou a francouzštinou v květnu 1975 pod názvem „Les relations entre la langue anglaise et la langue française“.[8] Na tomto kolokviu bylo konstatováno, že vzájemné ovlivňování těchto dvou jazyků je historickou skutečností, že oba jazyky mají velmi rozvinutou část své slovní zásoby latinského a řeckého původu a že vzájemné přejímání z obou jazyků mělo v minulosti spíše komplementární nežli konflikt[178]ní charakter. Přes tyto obezřetné formulace se dospělo na kolokviu k závěru, že v posledních dvaceti letech se v těchto vztazích uskutečnil významný posun. Došlo k vyšinutí z rovnováhy a k jednostrannému ovlivňování francouzštiny angličtinou.

Na kolokviu byly potom zvažovány různé možnosti, jak této nežádoucí jednostrannosti čelit. Jedním ze způsobů je usilovné pokračování ve vydávání revue La Banque des mots (Banka slov), vycházející počínaje r. 1971 v nakladatelství P.U.F. dvakrát ročně, v níž jsou publikovány teoretické i aplikované lexikologické stati a navrhovány francouzské ekvivalenty cizích termínů.[9] Další fází celého tohoto procesu jsou zvláštní terminologické slovníky, v nichž speciální komise, zřízené na ministerstvech, vydávají seznamy schválených termínů,[10] kterých se musí závazně užívat ve všech oficiálních publikacích. Týká se to především oblasti techniky a ekonomiky (oblasti masově komunikačních prostředků, stavebnictví, veřejných prací, urbanismu, jaderné techniky, naftového průmyslu, výzkumu kosmu, dopravy, teorie informací, ekonomiky a financí).

Uveďme spíše na ukázku několik předepsaných francouzských ekvivalentů pro užívané již anglicismy. Ukázky jsou vybrány z výrazů u nás poměrně známějších: animateur místo anglického disk-jockey, boutique franche m. duty free shop, cadreur m. cameraman, conteneur m. container, évanouissement m. fading, franc-jeu m. air play, ingénierie m. engineering, navire-citerne nebo pétrolier m. tanker, palmarès m. hit parade, postsonorisation nebo surjeu (podle toho, kdy dochází k ozvučení) místo anglicismu play-back, prépayé (příčestí minulé od slovesa prépayer) m. prepaid, répartiteur m. dispatcher, retour /en/ arrière m. flash-back, savoir-faire m. know how. Ale ponechávají se anglická slova jako např. drugstore (které se čte [dreugstore]), pipe-line, (které se však píše jako jedno slovo pipeline s pofrancouzštělou výslovností [piplin]) a samozřejmě i taková pojmenování, která sama o sobě reprezentují americký způsob života a užitím amerického výrazu se Francouzi od nich de facto trochu distancují (jako např. strip-tease, o jehož osudu v rámci pofrancouzšťování jsme nikde zatím zmínku nenašli…)[11].

[179]Jaká je reakce Francouzů samých na uvedený počin vlády? Je velmi rozmanitá a vždy společensky motivovaná. Francouzský dělník má své svízelné existenční problémy a tento zápas v jazykové oblasti stojí poněkud stranou jeho zájmů. Vidí vliv amerického imperialismu ve Francii mnohem konkrétněji a v jiných rovinách. Zato francouzský obchodník nebo francouzský majitel restaurace bude mít starosti, jak má pojmenovat řadu specialit na jídelním lístku nebo řadu výrobků, jimž anglická pojmenování dodávají pro měšťáka příchuť zvláštního luxusu. Jiný je opět postoj Francouze politicky jasněji uvažujícího. Ten pociťuje, že jde o nějakou kamufláž. Že celý ten zákon je jakési demagogické gesto, kterým se má zakrýt pronikání ekonomického, politického a celkově mocenského vlivu Spojených států do Francie. Tomu jistě bude záležet na tom, aby se Francie bránila především v konkrétně uvedených oblastech, a méně už mu bude záležet na tom, zda se vydávání hospodářských a mocenských pozic do rukou Američanů uskutečňuje vybranou francouzštinou. Pokud jde o reakci francouzské inteligence na vydání „jazykového zákona“, je značně rozdílná. Řada významných vědců a univerzitních profesorů je skutečně rozhořčena žurnalisticko-reklamním deformováním francouzských textů a názvů. Tito lidé bývají dosti šmahem označováni za „konzervativce“ právě žurnalisty (např. z okruhu Le Mondu), kteří se snaží co nejrychleji přizpůsobit různým módám, i mladou inteligencí, která v levičácké snaze po opozičním popírání všeho oficiálního vidí v každém zákonném a administrativním opatření terč znevažujících posměšků.

Za jaké jazykové situace ke všem těmto způsobům reakce dochází? Vzájemné ovlivňování angličtiny a francouzštiny mělo v minulosti výrazně asymetrický charakter. Angličtina je i v příručkách obecné jazykovědy uváděna jako příklad smíšeného jazyka, jehož původní germánský slovní základ představuje vlastně již menšinu slovníku a v němž v důsledku čtyři století trvající vlády francouzsky mluvících Normanů v Anglii a další staletí trvající kulturní převahy Francie se francouzština výrazně prosadila ve slovníku a v některých jevech i v mluvnici.[12] Proti tomu francouzština přes staleté kontakty s Anglií zůstala jazykově angličtinou téměř nedotčena. Připomeňme, co např. o anglicismech ve francouzštině psal E. Bonnaffé v Etymologickém [180]a historickém slovníku anglicismů. Uváděl, že za celou zmíněnou historickou dobu přešlo do francouzštiny jen nepatrné množství slov.[13]

Typologické vysvětlení této odolnosti francouzštiny vůči anglickým vlivům ve slovníku podává např. francouzský lingvista Albert Dauzat již v roce 1920 v knize Filozofie jazyka[14]: „… francouzština přejímá mnohem snáze slova pocházející z jiných románských jazyků, jako např. z italštiny, než termíny germánské, které jsou pro francouzský sluch zvláště drsné.“

Francouzština jako každý kulturní jazyk je přirozeně otevřena přejímání z jiných jazyků. Pro lingvistu je také pochopitelné, že přejatá slova z jazyků příbuzných nebo typologicky podobných se asimilují lépe než slova z jazyků jiných. Je třeba však objektivně poznamenat, že francouzští lingvisté jsou spíše nakloněni potíže s asimilací slov anglického původu poněkud zveličovat. Méně často slýcháme konstatování, jako např. u již citovaného autora Bonnaffého, že také anglicismy ve francouzštině projevují v některých případech pozoruhodnou vitalitu a jsou schopny utvářet ve francouzštině slovní čeledi. Uvádí příklad drague, draguer, dragueur, dragueuse, dragage nebo lynch, lyncher, lyncheur, lynchage apod.[15] Takovýto typ přejímání a asimilace cizích slov je v dnešních kulturních jazycích celkem běžná věc.

Z uvedené historicky dané situace vyplývá však přece zásadně odlišná adaptabilita při přejímání cizích slov v současnosti. V angličtině tvoří francouzská slova již silnou a organicky asimilovanou vrstvu, která se v systému angličtiny snadno rozvíjí přirozeným způsobem. Slova francouzského původu tvoří rozsáhlé slovní čeledi, ať již pomocí sufixů románských, nebo původních germánských. Proti tomu anglická slova jsou ve francouzštině přece jen izolována, i když snad ne v takové míře, jak obvykle francouzští lingvisté tvrdí. Dnešní reakce Francouzů a celý uvedený administrativní zákrok není však zaměřen proti přirozeným cestám přejímání cizích slov, nýbrž proti neúnosné intenzitě, s jakou anglicismy do francouzštiny dnes pronikají.

Podíváme-li se nyní, jakými cestami dnes anglicismy do francouzštiny přecházejí, pak můžeme konstatovat, že vinu na tom jistě nemají lingvisté. Marně bychom hledali mluvnici francouzštiny, která by pronikání amerikanismů podporovala. Vinu nemají ani školy. V má[181]lokteré zemi je kultuře spisovného jazyka věnována tradičně taková péče jako ve Francii. Jsou snad vinni spisovatelé? Čteme-li moderní francouzské romány, pak anglicismy, které se tam vyskytují, slouží spíše k negativní charakteristice prostředí nebo jednajících osob. Zato oblasti, jimiž do francouzštiny proudí anglická slova, jsou technika, obchod, mezinárodní vztahy, vojenství a snad v první řadě jazyk reklamy a žurnalistiky. Všechny tyto složky přirozeně nezůstávají bez vlivu na užívání spisovného jazyka vůbec.

Problémy, před kterými stojí Francouzi, nejsou jen specificky francouzské. Uvedli jsme, že organizace C.I.L.F. navázala kontakty s institucemi jiných románských jazyků, kde se může situace vytvářet obdobně. Zmínili bychom se aspoň informativně o obdobné situaci anglicismů ve španělštině, jak nás o ní informují naši hispanisté. Tam, kde mají USA otevřeny dveře k pronikání ekonomickému a politickému, děje se se španělštinou něco obdobného jako s francouzštinou. Španělé v Evropě jsou vyvedeni z míry intenzitou pronikání anglicismů do španělštiny. V zemích jako Portorico, které se stalo dokonce součástí USA, je španělština ve svém slovníku, ale nakonec i ve stavbě větné stále více ovlivňována americkou angličtinou. Že jde o problém eminentně politický, to ukázala Kuba. Před vítězstvím revoluce se už běžně v této španělské zemi říkalo O. K. místo si, thank you místo gracias, obchody měly anglická označení (grocery, supermarket, self-service atd.). K radikální změně tu došlo se změnou politického systému, se znovunabytím národní a ekonomické nezávislosti; dnes se užívá anglických slov skutečně jenom v těch oblastech, kde označují něco velmi specifického nebo kde je přínos angličtiny nesporný, např. ve sportu. I zde však je patrná snaha zbavovat se cizích vlivů, protože tyto anglicismy jsou ve španělštině komoleny po stránce formální a někdy i obsahové tak, že vyvstává bez jakýchkoliv emocionálních podnětů potřeba nahrazovat je slovy španělskými.

V dosavadním výkladu se stále pohybujeme ve sféře víceméně jazykové, i když způsob provádění této jazykové reformy se jistě musí jevit jako nezvykle oficiální. Je snad dosti jasné, že podstata celé problematiky v této fázi není už ve sféře odborně lingvistické, nýbrž v oblasti společenských vztahů. Je třeba dobře rozlišovat mezi racionální stránkou problematiky vzájemného jazykového vlivu, tak jak se projevuje v normálních podmínkách rovnocenného partnerství, a emocionálně politickými aspekty této otázky, které vyvstávají, když mluvčí jednoho jazyka počínají pociťovat, že s ekonomicko-politickou nadvlá[182]dou jiného národa dochází také k nadměrnému ovlivňování národního jazyka a národní kultury vůbec. Takové je dnes společenské jádro celé této problematiky.

Francouzi v tomto konfliktu nevystupují ovšem jako prostá oběť. Sami mají nemalé aspirace velmocenské. Naplnění těchto aspirací hledají v oblasti, kde se cítí silní. Vědí, že to dnes už není v ekonomice ani v technice. Jejich nebezpečnými soupeři tu nejsou jen Spojené státy, ale i evropští partneři (Německo a Anglie). Proti stále sílící podřízenosti ekonomické si Francouzi osvojují právo na vedoucí roli v oblasti kulturní, myšlenkové, politicky koncepční atd. Kdo nahlédne do francouzského tisku nebo má možnost sledovat francouzskou televizi a rozhlas, potvrdí, že tento druh velmocenského šovinismu je velmi intenzívně ve Francouzích pěstován. Ostatně proti této vulgární velikášské propagandě protestují i skuteční představitelé francouzské kultury.

Mohli bychom se ovšem pozastavit nad tím, zda pronikání anglicismů je ta nejvlastnější oblast kultury, kde je osobitost Francie v prvé řadě ohrožena. Masové pronikání amerického vkusu a amerického životního stylu se přece již uskutečňuje po řadu let, zvláště v tzv. „masové kultuře“, a není náznaku, že by se Francie dokázala na tomto poli účinně bránit. Prezident Valéry Giscard d’Estaing, který podepsal uvedený zákon, se asi před rokem prošel po Champs-Elysées a — podle údajů v tisku — byl zděšen tím, co se promítá v kinech této nejluxusnější tepny Paříže, která má nějakým způsobem obrážet, čím Francie žije. Našel jen pornografii, násilí, zvrácenosti, nenávist, vesměs importované ze zahraničí. Řada Francouzů a nakonec i cizinců, majících vztah k Francii, musí s hořkostí konstatovat, že to, co bylo kdysi skryto v uličkách okolo Place Pigalle, se přestěhovalo v ještě mnohem vulgárnější podobě do výkladní skříně Paříže. Zdá se však, že proti tomuto pronikání vulgárního cizího vkusu je i prezident bezmocný.

Řečeno velmi stručně: Zdánlivě jazykovědná otázka je jenom povrchovým symptomem zásadních procesů, ke kterým dochází v oblasti mocenských vztahů mezi nerovnocennými partnery, v oblasti mocenského pronikání amerického imperialismu do všech sfér francouzského života. Prosazuje se převaha severoamerického partnera v oblasti ekonomiky, obchodu, techniky, v řadě vědních oblastí, v oblasti tzv. „masové kultury“ a nakonec v oblasti celkového životního stylu. Došlo k celkové změně ve všech oblastech společenského života a v tomto novém klimatu je těžko bránit jen sféru jazykovou.

[183]V této situaci se jeví „jazykový zákon“ jako gesto, které má veřejně manifestovat národní vědomí, ve skutečnosti však spíše zakrývá podstatu jevu a odvádí od něho pozornost — tedy gesto ne tak zcela nepodobné brusičskému horlení z doby zaprodání naší samostatnosti za tzv. druhé republiky.[16]

To je důvod také naší skepse k tomuto gestu i našeho údivu nad tímto nezvykle oficiálním druhem opatření. Jistě bychom si přáli, aby se francouzský jazyk s takovými problémy nemusel setkávat. Ale cesta k osobité kultuře, k plnému rozvoji svébytné národní kultury vede přes osobitost a svébytnost v oblasti ekonomické a politické. Tam, kde existují drsné zákony kapitalistického systému, nebude pro slabšího úniku z těchto zákonitostí.

Nelze uzavřít tento článek jinak než slovy komunistického představitele, historika, filozofa a senátora Georgese Cogniota (ředitele marxistické revue La Pensée i badatelského historiografického Ústavu Maurice Thoreze). Když G. Cogniot mluvil o tomto zákonu v senátu, obrátil se vzrušeně na zákonodárce slovy: „Jak jste bránili jazyk vy, kteří zaprodáváte naši ekonomiku? Jak byste chtěli zabránit angloamerické invazi vy, kteří děláte z Francie podřízenou zemi, hospodářsky podrobenou Spojeným státům?“ A svůj projev zakončil tímto pregnantním shrnutím celé problematiky: „Přestaneme být otroky cizí terminologie v den, kdy přestaneme být zemí kupující zahraniční technologii a zemí v područí cizí ekonomiky. Osudy francouzského jazyka, jeho obrana a jeho rozšíření závisí na celkové kulturní politice, kterou bude uplatňovat vláda, o níž bude možno skutečně říci, že je národní, neboť se bude opírat o sílu práce, o sílu hluboko zakořeněnou v lidu, místo toho, aby se podřizovala vládnoucí třídě, která nemá žádné národní vědomí a která už není nadále schopna vést zemi k dalšímu vzestupu.“[17]


[1] Nutno říci, že už samotné toto označení zákona pociťovali někteří Francouzi vzhledem k předchozím kampaním jako ústupek, protože byl očekáván zákon na obranu francouzského jazyka.

[2] Všimněme si, že mezi těmi, kdo zákon podepsali, není ani ministr kultury, ani ministr školství.

[3] M. Koessler, Les Faux amis des vocabulaires anglais et américain, Paris Librairie Vuibert, 1976.

[4] E. & S. Deak, Grand dictionnaire d’américanismes, Paris, éd. du Dauphin 1973.

[5] J. P. Vinay, J. Darbelnet, Stylistique comparée du français et de l’anglais, Paris, Didier, přepracované vydání 1975.

[6] J. Audiberti, v La Nouvelle revue française, prosinec 1961, č. 108, s. 985—1000.

[7] Etiemble, Parlez-vous franglais?, Paris, Gallimard, 1. vydání 1964, poslední vydání 1973 v kapesní edici Idées; Srov. recenzi J. Zezuly Na okraj Etiemblovy studie Parlez-vous franglais? v čas. Cizí jazyky ve škole, 10, 1966/67, č. 2, s. 91—95.

[8] Viz zprávu o tomto kolokviu v La banque des mots, 1975, č. 10, s. 125—128.

[9] Kromě toho publikuje C.I.L.F. pracovní lístkový katalog neologismů v časopise La Clé des mots.

[10] Enrichissement de la langue française. (Arrêtés de terminologie), Paris, Hachette, 1974.

[11] Někde jsou dokonce nové francouzské termíny stručnější a lapidárnější než původní výrazy anglické a vcházejí do mezinárodního užívání. (Např. se v tomto smyslu uvádí dossier-voiture nebo dossier-camion místo way bill check-list, poste main-libre — v budoucnu snad jen main-libre místo spekaerphone, tj. telefon bez sluchátka apod.)

[12] V. I. Koduchov, Obščeje jazykoznanije, Moskva, Vysšaja škola, 1974, s. 190.

[13] E. Bonnaffé, Dictionnaire étymologique et historique des anglicismes (L’Anglicisme et l’anglo-américanisme dans la langue française), Paris, Delagrave, 1920, s. XIV—XV.

[14] A. Dauzat, La Philosophie du langage, Paris 1920, s. 116.

[15] E. Bonnaffé, op. c., s. XXII.

[16] Srov. k tomu známou stať Julia Fučíka Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho brusičům v knize Milujeme svůj národ, Praha 1948, s. 79—84, zakončenou slovy: „… ochudíme tím sice a poškodíme český jazyk, českému národu však proto lépe nebude.“ Ostatně ve Fučíkově článku je řada míst, při jejichž čtení se srovnání s naší problematikou přímo vnucuje. Např. Fučík se vysmívá vyhláškám vedoucím jedině „… k ochuzení řeči, která si vytváří slova nebo je přejímá odjinud ne z bujnosti, ale proto, že je potřebuje, aby byla živá a aby byla pružná.“ Nebo na jiném místě: „… Přelakujte firmy, a to hned! Tak, a teď jsme konečně svoji. Teď jsme se počeštili. — Ale kdež! V tom je právě to, že žádné takové vnější malichernosti nepomohou. Bylo by to dobré, kdyby stačilo jenom přelakovat firmy, ale to opravdu nestačí, naopak nebezpečí je vždycky v tom, že pod přelakovanou firmou zůstane staré.“

[17] Viz L’Humanité z 24. října 1975.

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 4, s. 175-183

Předchozí Karel Horálek: Vilém Mathesius jako filozof jazyka

Následující Ludmila Uhlířová: K poloze příklonek ve vedlejších větách spojkových

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1