Časopis Naše řeč
en cz

Interview: mezi mluveným a psaným textem

Jana Hoffmannová

[Články]

(pdf)

-

I. S jednotlivými textovými typy, komunikačními žánry jsou ve vědomí účastníků komunikace spojeny četné, postupně osvojované znalosti a zkušenosti; nejsou to jen soubory jazykových (a ev. i neverbálních) prostředků, ale i pravidla jejich užívání, realizační strategie, komunikační normy, ev. celé „scénáře“ spojované s určitými typy komunikačních situací. V dnešní složité jazykové situaci, dané dynamikou rozvrstvení češtiny jako národního jazyka, je třeba věnovat pozornost vazbám mezi typy textů a jednotlivými útvary národního jazyka. V tomto článku se chceme pokusit o dílčí pohled na současný vývoj těchto vazeb u textového typu interview, resp. ještě přesněji u „rozhovoru s významnými osobnostmi“,[1] otištěného v denním nebo periodickém tisku.

Nejprve je třeba všimnout si komunikační situace, v níž text tohoto druhu vzniká, a celkového charakteru poměrně složitě strukturované komunikační události. Její první fázi (1.) představuje příprava novináře na interview — zejména její výsledek v podobě ev. připravených otázek. Míra připravenosti otázek může být výrazně odlišná. Ve vlastním průběhu komunikační události pak novinář vedoucí rozhovor buď — v různé míře a různým způsobem — usiluje o realizaci připravených otázek, o získání odpovědi na ně (krajní případ viz v jednom z analyzovaných interview: Rád bych vám přečetl otázku, kterou jsem si připravil … Tak čti.), nebo naopak respektuje osobnost interviewovaného, jeho komunikační zkušenosti, záměry a strategie, poddává se spíše průběhu rozhovoru určovanému partnerem, ustupuje od připravených otázek a ev. i od svých původních záměrů. Zvětšuje tak asymetrii, která je jedním ze základních rysů tohoto typu dialogu, a vzdává se více nebo méně svého podílu na řízení rozhovoru, [58]který je jednou ze složek jeho komunikační role.[2] S tím pak samozřejmě souvisí problém, nakolik se předem připravené otázky objeví ve výsledné textové úpravě interview pro tisk.

Od počáteční, přípravné fáze, kdy žurnalista pořizuje první náčrt jedné části cílového textu na základě své znalosti, resp. „odhadu“ interviewované osobnosti, získaných informací o ní, jsme tak už postupně přešli k fázi druhé (2.) vlastní realizaci rozhovoru obou partnerů. Jde o komunikační situaci, ve které se obvykle ani jeden z partnerů neocitá poprvé; soubor jejich znalostí a zkušeností obsahuje příslušný „scénář“, pokyn, jak se chovat v komunikační roli interviewujícího, resp. interviewovaného. Žurnalistova představa o způsobu vedení rozhovoru (a — v další fázi — o jeho textové realizaci) je navíc založena na skupinové komunikační zkušenosti, na soustavě komunikačních norem a konvencí, fixovaných buď uzuálně, nebo i vyložených v příručkách, učebnicích pro novináře apod. Stejně tak i interviewovaná osobnost, která současně s aktuální komunikační rolí realizuje i svou sociální roli známého politika, vědce, umělce apod., má zkušenost s tím, jak se v obdobných situacích a konstelacích rolí chovají jiné osobnosti (nakolik např. v odpovědích uplatňují své profesionální, odborné znalosti včetně příslušných termínů, profesionalismů apod.). Dotazovaná osobnost respektuje tyto konvence více či méně, vědomě či podvědomě; a při utváření svého celkového řečového chování buď sleduje určitý záměr a při jeho realizaci se řídí adekvátní strategií (výrazně prezentovat svou osobnost, osobní image, zvýšit svou popularitu, společenskou prestiž; sdělit určité informace, fakta; prosadit své názory, ovlivnit v určitém směru veřejnost, vyprovokovat určitou reakci), nebo se naopak chová zcela spontánně, nestylizuje se, netaktizuje, odpovídá bezprostředně, nesnaží se regulovat autenticitu svého projevu. I v tomto případě vznikají repliky odpovídající osobnosti — byť i neuvědoměle — na pozadí znalosti určitých norem, konvencí, „vzorců“; dominuje však — ať už více či méně vědomá či podvědomá — snaha odpovídajícího bránit se svým živelným projevem všem konvencím a fixovaným standardům, negovat oficiální modely. [59]Záleží přitom ovšem na vzájemném vztahu partnerů dialogu, na poměru jejich komunikačních (a ev. i životních a profesionálních) zkušeností a na míře jejich vzájemného respektu. Signály různých typů partnerského kontaktu jsou někdy i velice nápadné; specifický typ představuje např. rozhovor, kde jeden z účastníků partnerovi tyká, druhý vyká: Dovolte mi teď přejít k vaší hře… Nerad bych vaší hře podsouval falešné významy…, zatímco odpovědi v tomto interview znějí např. Ty sis dneska musel všimnout… Týhle hře nemáš co podsouvat…

Po fázi vlastního vedení rozhovoru, po realizaci vlastní komunikační události přichází fáze autorské textace rozhovoru (3.) — fáze, kdy žurnalista převádí rozhovor (obvykle zachycený magnetofonovou nahrávkou) do podoby psaného textu. Tuto fázi výrazně ovlivňuje skutečnost, která se obvykle — opět s různou intenzitou — projevuje už ve fázích 1. a 2.: fakt, že nejde jen o komunikaci mezi partnery rozhovoru, tazatelem a odpovídajícím, ale (v těchto fázích spíše skrytě, implicitně) i o jejich komunikaci se čtenářským publikem, pro které je interview určeno. Znalost nebo odhad vlastního publika, jeho komunikačních i jiných zkušeností, patří k profesionální výbavě novináře — jako zaměstnance určitého periodika (deníku, časopisu), a poznamenává nepochybně už jeho přípravné činnosti (formulaci otázek), jeho vedení a usměrňování dialogu, ale zejména pak fázi přípravy rozhovoru do tisku. Naproti tomu komunikační chování interviewované osobnosti nemusí být ohledem na specifické publikum poznamenáno vůbec.

Ať už ohled na čtenáře ovlivňuje celý komunikační proces vzniku interview v kterékoli fázi, jakýmkoli způsobem a na straně kteréhokoli z účastníků, určuje tento faktor — spolu se vzájemným vztahem tazatele a odpovídajícího — pohyb celé komunikace mezi póly veřejné/neveřejné, oficiální/neoficiální, formální/neformální, připravené/nepřipravené; a zasahují sem samozřejmě i polarity mluvené/psané, monologické/dialogické, přímý/nepřímý kontakt komunikantů. Domníváme se, že pro textový typ interview, integrující v sobě všechny fáze příslušného komunikačního procesu, je příznačný značně volný pohyb na těchto osách a relativizace těchto rozdílů. Pokud dříve žurnalista přistupoval k interview spíše jako k veřejné a oficiální komunikaci (a tomu odpovídala i pečlivá příprava a realizace otázek), můžeme se dnes setkat i s interview, která mají ze strany novináře podobu značně neformální, až důvěrnou a působí spíše spontánně, nepříliš připraveně (viz např. dvě interview z časopisu Kontra, s nimiž zde [60]pracujeme). Nesmírně složitý je v procesu vzniku textu interview pohyb mezi póly mluvenosti a psanosti (pokud nejde o „rozhovor“ realizovaný pouze v písemné formě, pomocí psaných otázek a odpovědí):

— novinář si připravuje otázkový podklad, tj. psaný text,

— novinář orálně realizuje svůj psaný text, což je pomezní textová forma mezi mluveností a psaností,

— zpovídaná osobnost produkuje spontánní mluvený text, pokud ovšem rovněž jen nereprodukuje v mluvené formě odpovědi písemně připravené,

— novinář (případně) přepisuje text z magnetofonového záznamu: vzniklý psaný význam mluveného projevu je opět typickou pomezní formou,

— novinář text upravuje, stylizuje, píše text výsledný, který má být zveřejněn tiskem; dostává se tedy výrazně na pól psaného textu,

— interviewovaná osobnost vyjádří své připomínky písemně nebo ústně (autorizace), novinář jich využije při definitivní úpravě textu.

S touto oscilací mezi póly psanosti a mluvenosti souvisí i oscilace mezi přímým a nepřímým kontaktem komunikantů. Přímý je v podstatě pouze ve 2. fázi, tedy při vlastním rozhovoru (nemá-li korespondenční podobu); ev. může být přímý ještě ve fázi, kdy se oba účastníci sejdou při autorizaci textu interview. Ve fázi recepce psaného textu čtenáři je rozhodně nepřímý; a rovněž ve zbývajících fázích (1. a 3.), které mají spíše přípravný, pomocný, doplňkový charakter. O relativizaci rozdílu monologičnost/dialogičnost pak není třeba se dlouze zmiňovat: komunikace tohoto typu sice může mít i podobu skutečného, vyrovnaného dialogu s pravidelným střídáním komunikačních rolí, většinou však — více či méně — přechází v monolog, resp. v dílčí monology „odpovídajícího“.

Po fázi autorské textace interview žurnalistou nastupuje tedy takřka závazná fáze (4.) autorizace textu jeho druhým „autorem“, zpovídanou osobností; ta vyjádří svůj souhlas, resp. své připomínky písemně (ať už v podobě úprav navrženého textu, nebo v doplňkovém textu samostatném), nebo ústně v opětném rozhovoru s novinářem nad textem.

Po zveřejnění upraveného a autorizovaného textu interview nastupuje druhá hlavní komunikační událost v tomto komunikačním procesu, řetězci soustředěném k jednomu textu: jde o fázi (5.) příjmu, recepce textu čtenářským publikem (resp. o jednotlivé recepční události, více či méně separované v čase a prostoru).

[61]II. Výše uvedené fázování celého komunikačního procesu a vývoj kontaktu mezi účastníky ovlivňuje volbu verbálních výrazových prostředků v interview s významnou osobností. I zde se projevuje oscilace mezi dvěma póly na ose — mezi polohou spisovnou a nespisovnou: vedle rozhovorů stylizovaných výhradně ve spisovné poloze (odpovídající spíše oficiálnímu, veřejnému charakteru textu) se objevují i interview, kde spisovná čeština je kombinována v různých proporcích s prostředky nespisovnými (prvky z obecné češtiny, slangu, dialektů). Záleží tu na dotazované osobnosti, která může preferovat živý, bezprostřední projev, výrazovou autenticitu, nekonvenčnost; navíc u ní nemusí jít pouze o snahu zachovat si i v tištěném textu tohoto typu svůj přirozený subjektivní idiolekt a čelit tím jakékoli institucionalizaci, ale ev. i o strategický záměr přiblížit se čtenářům, někdy pak i o určité siláctví, provokaci apod. Dotazovaná osoba musí tedy v této verbální, výrazové složce celé komunikace projevit svůj postoj k rozvrstvení národního jazyka a k jeho jednotlivým útvarům (obvykle zejména k relaci mezi spisovnou a obecnou češtinou). Tento postoj může být v různé míře uvědomělý či neuvědomělý; rozhodně však v této komunikační situaci a u tohoto typu textu nepřichází v úvahu neznalost spisovného jazyka ani neschopnost diferencovat prostředky adekvátní textu psanému a mluvenému. (Zde se samozřejmě mohou vyskytnout i některé komplikující okolnosti, jako např. dlouhodobý pobyt rodilého mluvčího, bezpečně disponujícího spisovnou i obecnou češtinou, v zahraničí; postoj k celé relaci obou útvarů a k jejich užívání se zde může proměnit, často ve směru posunu k zesílenému užívání obecné češtiny.) Záleží však ještě více na žurnalistovi; ten může buď respektovat reálnou komunikační situaci, postoje partnera, prostředky jím užívané, nebo dá přednost zvykové zobrazovací konvenci, která u nás určuje způsob zobrazení spontánního mluveného projevu v psaném textu (uměleckém nebo publicistickém). Především on rozhoduje o výsledné podobě textu: sám vlastně přiděluje určité komunikační role sobě i partnerovi, určuje míru „lidovosti“ komunikace, může dokonce nespisovné a kontaktové prvky i přidávat; v jeho rukou je tedy nemalá možnost manipulovat čtenáře. Záleží též na dohodě obou partnerů při konečné úpravě textu, na tom, zda bude interviewovaná osobnost respektovat celkovou míru spisovnosti textu i jednotlivé jazykové prostředky zvolené novinářem. A konečně záleží na tom, jak budou výslednou podobu zveřejněného interview hodnotit čtenáři: zda přijmou se sympatiemi nekonvenční, neformální řečové chování interviewované osobnosti, snižující stupeň spisovnosti, nebo [62]zda ho budou pokládat za projev přezíravosti, pohrdání publikem, či naopak podbízivosti, „vlezlosti“ atd. Užití spisovné češtiny v tomto typu textu je asi dosud spíše bezpříznakové; v určitém typu periodika s vyhraněným, zejména mladým a nekonformním čtenářstvem (viz např. tiskoviny z undergroundové sféry) však mohou výlučně spisovné odpovědi působit nepřiměřeně akademicky, neživotně, vzbuzovat averze; zde dokonce zřejmě není závazná ani spisovná formulace otázek.

III. Výše uvedená charakteristika textového a komunikačního typu „tištěné interview s významnou osobností“ byla už zčásti opřena o výsledky analýzy šesti rozhovorů otištěných v poslední době v našem tisku:

— dvou rozhovorů s Jiřím Suchým,

— dvou rozhovorů s Pavlem Landovským,

— dvou rozhovorů z týdeníku okrajové kultury Kontra (rozhovoru s Lesíkem Hajdovským, představitelem hudební skupiny Manželé, a rozhovoru se zástupcem Radia Stalin Martinem Solarem).[3] Dále budeme ve všech textech sledovat volbu prostředků z jednotlivých útvarů národního jazyka — jednak vzhledem k celkové charakteristice tohoto typu současné komunikace, jednak vzhledem ke specifice jednotlivých autorských osobností a komunikačních situací.

Všechny rozhovory působí dojmem uvolněné, neoficiální, neformální komunikace. Přesněji řečeno, u rozhovorů v časopise Kontra jsou takto formulovány i otázky, zatímco v ostatních rozhovorech (zvláště v rozhovorech s P. Landovským) nesou otázky stopy připravenosti a formulační pečlivosti. Odpovídající osobnosti se však při vlastní komunikaci s tazateli nepochybně pohybovaly zejména v oblasti nespisovného vyjadřování, hlavně obecné češtiny; a vzhledem k dominantní roli těchto účastníků komunikace novináři jistě rádi spontánní, autentickou polohu odpovědí co možná nejvíce respektovali.

[63]Výsledkem fází 1.—4. jsou tak texty rozhovorů obsahující ve všech případech značné množství nespisovných prostředků (hlavně prvků obecné češtiny). V oblasti hláskosloví jde např. o -ej- v základech slov (bejt, prej, cejtit, vydejchává se), o hovorové -í- v základech slov (nejmíň, převlíknout se), o protetické v- (nejčastěji vo, von, vod; ale i vostuda, vohrnout nos, zvohyzděnej) a o grafickou reprodukci různých výslovnostních zjednodušení (sem, seš, vemte, helejte, pote sem, toudletou, čéče aj.). V oblasti tvarosloví je časté a příznačné -ej místo () v koncovkách zájmen a adjektiv (bejvalej manžel, takovejm těm praktickejm lidskejm průběhům, takovej starej voskovco-werichovskej dialog); podobně i slovesné tvary činného příčestí bez koncového -l (řek, utek) nebo tvary 3. osoby plurálu s vypuštěným koncovým (bydlej, netušej). I mezi tvaroslovnými prostředky se objevují prvky, které ztrácejí příznak nespisovnosti a bývají dnes hodnoceny jako hovorové: v koncovkách (proti spisovnému -é, ev. v neutru: do tý Prahy, takový ty novinářský obraty), -ma v instr. pl. (s lidma, s firmama, těma plakátama, mezi náma), tvar lidi v nom. pl., bysme/abysme, říct (ale i odject). Ojediněle se objevuje i ty místo ti (ty borci), ve 4. p. místo ji (že jí nehráli … nejradši bych si jí režíroval sám = tu hru).

Rozvrstvení slovní zásoby ve všech rozhovorech je silně ovlivněno jejich tematikou. Tím, že v několika případech jde o rozhovory vzpomínkového, retrospektivního charakteru, vyprávění vzpomínek má vzrušený, emocionální charakter a navíc jde někdy o vzpomínky na velmi specifické prostředí (vězeňské, vojenské), je určena silná vrstva expresívního, nespisovného, slangového, někde až vulgárního výraziva. Všechny rozhovory aktivizují slovní zásobu spjatou s profesí odpovídajících: tak se dostávají do textů četné profesionalismy a slangové výrazy, spojené především se sférou umění (hudebního, dramatického, režijního, hereckého), ev. se sférou reprodukční techniky a rozhlasového vysílání. Tyto výrazy se v textech vyskytují spolu se spisovnými odbornými termíny a s vrstvou obecně intelektuálského výraziva (analyzovat, aplikovat, globální aj.). Společná charakteristika slovní zásoby všech rozhovorů zahrnuje dále: některé univerbizace typu prezenčka; užívání typických zesilujících, intenzifikačních výrazů strašně, hrozně, děsně, neskutečně; frekventované nespisovné výrazy cizího původu, jako furt, holt, nebo speciální, jako unfér, fifty-fiffy.

V oblasti syntaxe byly takřka všechny rozhovory svými autory asi nejvíce přizpůsobeny skladebné konvenci psaného projevu: jde převážně o úplné, navzájem oddělené, přehledné a logicky vystavěné [64]větné a souvětné celky. Výjimkou je tu rozhovor J. Lederera s P. Landovským, kde se autor rozhodl zachovat značně „syrovou“ syntax, tj. rozsáhlé souvětné celky vznikající neustálým přiřazováním dalších syntaktických jednotek v proudu řeči, jejichž významové vztahy se někdy znejasňují. V ostatních rozhovorech se typické rysy syntaxe mluvených textů objevují zcela výjimečně; tato úprava nepochybně znamená krok autorů směrem k přijatelnosti pro čtenáře. Větší volnost si autoři dopřávají pouze v případě různých navazovacích a zároveň členících signálů v textu, jejichž hojnost je typickým příznakem nespisovného vyjadřování: jde např. o výrazy no, nojo, jo, asi jo, žejo, tak, hele, bodejť, jestli, teďka, které ovšem — v mluveném projevu intelektuálů a tím spíš zřejmě v jeho úpravě pro tisk (3.—4. fáze) — koexistují s výrazy reprezentujícími spíše logickou a explicitní spisovnou syntax (protože, poněvadž, jelikož, kdežto, jenomže, vždyť, totiž, takže, jakmile, čili, -li, aniž, načež, což, zvláště, dále…).

Široký repertoár nespisovných nebo ne zcela spisovných prostředků, který je společný všem analyzovaným rozhovorům, je ovšem v textech distribuován poměrně uměřeně, uvážlivě. Někde se sice nespisovné prvky zcela přirozeně kumulují, např. výrazně nespisovná lexikální jednotka k sobě přitahuje i nespisovné prvky tvaroslovné (takovej forbes, strašnej srandista, takovýhle blbý kecy). Častěji však nacházíme ve větě (ev. v souvětí) pouze jeden výrazně nespisovný prvek, který je vyvážen, kompenzován prostředky výrazně spisovnými; prvky markantně spisovné a nespisovné jsou kombinovány uvnitř jedné věty, ale i uvnitř jednoho slova, a vznikají tak nezřídka nápadné kontrasty:[4] okruh přemejšlivých diváků; mám hotovej další monotematickej celek (odborný termín + nespisovná koncovka); Horníček byl dobrej, že byl schopen improvizovat; v rámci jedné věty lidi, který i lidi, kteří; aj. Viděli jsme sice, že se v textech objevují některé prvky příznačné pro tzv. hovorovou češtinu, tedy pro modifikaci spisovného jazyka realizovanou v mluvených projevech; v kontextu mnohem četnějších vyloženě nespisovných prvků však je asi vhodnější hodnotit „hovorové“ prostředky (kromě výše uvedených např. i zakončení některých frekventovaných výrazů jako přeci, teda, taky) prostě jako prvky, které postupně ztrácejí výrazně nespisovný charakter. Tištěné [65]texty vstupující do páté, recepční fáze svým jazykovým rozpětím (na jedné straně prostředky vyhraněně spisovné, odborné termíny apod., na druhé straně prostředky krajně nespisovné) příliš nepřipomínají v naší lingvistice převládající představu o „hovorové češtině“. Jsou spíše výsledkem toho, že a) odpovídající osoby (a v rozhovorech v časopise Kontra i redaktoři) zřejmě jak ve výchozí komunikaci, tak při úpravě textů pro tisk mísí prvky, prostředky, charakteristiky spisovné češtiny a obecné češtiny (a ev. i slangů, dialektů), aniž by jejich vyjadřování bylo budováno na bázi nějakého relativně homogenního útvaru; pro vyjadřování současných intelektuálů, odborníků apod. v neoficiální, ale i polooficiální pracovní komunikaci (k této sféře se interview volně přidružuje) jsou asi formace typu monotematickej celek nejpříznačnější; b) redaktoři záznamy rozhovorů nepochybně upravovali — ve snaze snížit jejich nespisovnost; snažili se dodržet konvenci platící v našem prostředí pro zobrazování přirozených mluvených projevů v psaném textu a přiblížit se tak přijatelnosti textů pro čtenáře. Takové počínání je jistě naprosto oprávněné — stačí, připomeneme-li si hrůzu a zděšení, které se ještě stále zmocňuje i odborného lingvistického publika, kdykoliv se setká s otištěným záznamem autentického mluveného projevu. Na druhé straně o něčem závažném jistě svědčí skutečnost, že redaktoři ani jeden ze sledovaných rozhovorů neposunuli do spisovné, resp. hovorové polohy, a tak ho jazykově nehomogenizovali; svým postupem asi naopak zvýšili nehomogennost, jazykovou nevyhraněnost textů, tím však realizovali pro současnost vysoce příznačný stupeň celkem volného míšení útvarů.[5]

[66]IV. Dále uvedeme některé specifické charakteristiky jazyka jednotlivých rozhovorů.

a) Rozhovory s J. Suchým

aa) Přes četné nespisovné prvky působí tyto texty velice kultivovaně, nespisovnost zde lze označit za regulovanou, kontrasty mezi spisovnými a nespisovnými prostředky většinou nejsou příliš nápadné.

ab) Nespisovné lexikální prostředky jsou v textech poměrně výjimečné (expresíva typu odfláknout, sajrajt, kontrastující však s intelektuálním výrazivem: ta synchronizace výmluv nebyla dotažená). Prostředky tvaroslovné jsou častější (i když v regulované proporcionalitě) a jejich výskyt se nápadně zvyšuje

— v emocionálně exponovaných, živých, vzrušených pasážích vyprávění; viz např. v rozhovoru o J. Werichovi:

To bylo veliký dobrodružství … Honem zaplatili nějaký lepiče a ty těma plakátama polepili celou Prahu. A teprve druhej den ráno se to dověděly úřady. To už to ale bylo částečně vyprodaný…;

— v citátech, tj. tam, kde J. Suchý v nějaké podobě (jako přímou nebo nepřímou řeč) cituje cizí výroky, v tomto případě hlavně výroky J. Wericha:

… po premiéře mi říkal: „No já vám řeknu, von to stejně není šálek mýho čaje, mně se to líbilo, není to špatný, ale já bych se v tom asi necejtil.“

ac) Syntax rozhovorů je spíše intelektuální, pečlivě artikulovaná; jen výjimečně do ní pronikají stopy charakteristik mluvené syntaxe:

— náznaky adičního přiřazování (opět v pasáži citátového typu a emocionálně exponované: Psal Štrougalovi, že je to trestuhodný, že jsem ještě mladej člověk a že bych měl dělat a že jsem nadanej.);

— eliptické, vytýkací aj. konstrukce — zejména v bezprostředních reakcích na otázky: Horníček, ten se tam neúčastnil…; No to s tou reprízou, (na otázku: A jak to bylo s reprízou?);

— stereotypní začínání vět připojovacím výrazem a: A Werich říkal … A ten Brdečka mu říkal … A teďka mu dával k úvaze…

ad) Nápadná je v rozhovorech vysoká frekvence ukazovacích zájmen, zřejmě sem přenesená bez velké redukce ze spontánního mluveného vyprávění. Navíc výraz to zde představuje další ze stereotypních začátků, větných uvození:

[67]No to s tou reprízou. To byl právě ten pan Spurný. To jsem ho úplně obdivoval, poněvadž to byla největší drzost vůbec…

ae) Kromě už zmíněných výrazů a, a to jsou velmi frekventované i další navazovací, uvozovací, členicí a kontaktové prostředky, které i v psané podobě prozrazují živou dialogičnost projevu (ačkoli jde většinou o odpovědi v podobě rozsáhlejších, souvislých vyprávěcích pasáží): časté jsou výrazy no, nojo, no a, takže, což, načež; ale víte, představte si, věřte mi nebo ne; a zejména výraz prostě, zřejmě typický pro idiolekt mluvčího (Prostě já jsem tam jednou přišel…).

b) Rozhovory s P. Landovským

ba) J. Lederer, autor rozhovoru v Právu lidu, představuje v úvodu textu P. Landovského jako „enfant terrible české divadelní, ale i politické scény“, k jehož image patří „exteriér bodrého, sympatického hulváta…“ a „krásné na něm je, že nikdy nic nepředstírá: nejlepší image asi je nemít vůbec žádné“. Rozhovory jsou tedy vedeny s mimořádně robustní, živelnou, impulsívní osobností; navíc tématem otázek v jednotlivých rozhovorech jsou kromě autorské, režijní a herecké práce i např. vojenské nebo vězeňské prostředí. Tematika je tedy odlišná od obou interview s J. Suchým, v nichž vedle vzpomínek na J. Wericha převažuje obecná kulturně-politická a filozofická tematika; všemi těmito faktory je dáno, že jazyková charakteristika rozhovorů s J. Suchým je neutrálnější, méně kontrastní (zejména ve sféře lexika), podstatně bližší „hovorové“ poloze.

bb) Síť nespisovných prostředků je v rozhovorech s P. Landovským mnohem hustší (proti rozhovorům s J. Suchým je zde např. daleko častější protetické v-, slovesné tvary typu musej, snažej se, navíc se objevuje zmíněný tvar ve 4. p. atd.).

bc) Rejstřík expresívních výrazů a vulgarismů je u interviewované osobnosti neobyčejně široký a je organickou součástí jejího neformálního vyjadřovacího úzu. Jsou to výrazy jako:

blbnout, blbeček, kurva, hovno, grázl, kretén, blábol; držet hubu, rozbít někomu držku, ubalit ji někomu, jít do prdele, poslat někoho do prdele, nasrat někoho, prosrat něco, jít na hajzl, dostat se k lizu; unfér, žinantní, šmrnc, z voleje, sranda/srandista, pauzírovat, vyšponovanej, rande, sakra, houbeles; bohovskej život, to byla balada aj. Jednou … jsem mu na jevišti rozbil držku. Na loupačku … Tak na to už jsem třiapadesátiletej, abych poslouchal bláboly nějakýho kreténa, kterej se mnou chce ucpat díru.

Do okruhu nespisovných, zejména slangových výrazů z prostředí vězeňského a vojenského patří např. kriminál, sedět, kroutit, zařezávat, vězeňskej mundur, [68]estébáckej bachař, práskač, prásknout někoho; mazák, záklaďák, marodka, skříňovka, vojanda, mašírovat, simulovat, dvacet vostrejch.

bd) S prací v divadle a pro divadlo jsou rovněž spjaty některé profesionalismy a slangové výrazy: štace, šmíráci, šmírárna, nazkoušet, dělat hru, vystavět figuru, hrát čtvrtou stěnu. Protivahou těchto výrazů jsou skutečné odborné termíny, z nichž některé (scénář, dialog, dramaturgie, inscenace aj.) se vyskytují rovněž v rozhovorech s J. Suchým; dále např. komponent, stavební struktura … to je velmi těžká hra, dělaná stálým zrychlováním opakovanejch jednotlivejch úsloví … Ta hra má čtyry perfektní témata, stupně … ale mezi tím je posun celý hry, dramaturgicky, autorsky myslím velmi dokonale udělanej…

Bylo by možno zmínit ještě další prostředky z okruhu intelektuálního výraziva (vesměs cizího původu: analyzovat, odreagovat, autocenzura, megalomanský, aplikovatelný, paskvil, globálně, brilantně…), které dokládají daleko větší rozpětí, výraznější polarizaci lexika v těchto rozhovorech.

be) Zajímavá je syntax těchto textů: výraznost a originalita spontánního vyprávění P. Landovského se zjevně prosadila i do úpravy textu pro tisk a natolik ovlivnila zejména autora rozhovoru v Právu lidu, že do značné míry zachoval autentickou syntax mluveného projevu s některými jejími specifiky. Zde jsou to hlavně rozsáhlé souvětné bloky, vytvářené v proudu řeči neustálým volným přiřazováním syntaktických jednotek, jejichž uspořádání a významové vztahy jsou často poněkud neprůhledné. Např.:

Za mnou teď lezou režiséři, nebudu je jmenovat, a strkají mi filmový scénáře, napsaný před toudletou dobou, a chtějí to udělat, ale vždyť je to paskvil, ale voni to nechápou, jelikož je jim líto vyhodit nějaký ty scénáře, ale scénáře jsou koncipovaný ze strachu z autocenzury, ze snažení přetlouct jinýho, vydělat peníze, a je to na nich vidět, protože to nejsou umělecký díla, ale slepence ze všeho možného, co bylo možné v té době, čili já si myslím, že tyhle věci jsou nepřepsatelný, je jedině možný napsat je znovu, ale nemůže je někdo napsat hned v lednu nebo v únoru, protože zas to bude lež.

Syntax rozhovoru Pomalu zmizím z obzoru … je regulovanější, členěnější; i zde se však zachovaly typické znaky skladby mluveného projevu, jako např. opakování spojovacího výrazu tak: Třeba Gert Voss, což je dneska moc dobrej herec, tak ten když začínal, tak to byl hroznej člověk.

bf) Nakonec se ještě zmiňme o specifice dialogické, kontaktové výstavby těchto rozhovorů. J. Lederer i O. Černý kladou P. Landovskému pečlivě připravené a formulované, dokonale spisovné a profesionální [69]otázky. V kontrastu ke spontánnímu, výbušnému tónu odpovědí se chovají zdrženlivě, s určitou opatrností — viz např. použití uvozovek v otázce: Vždycky, když jste se dneska dostal „k lizu“, ovládl jste svým agresívním herectvím celé jeviště… Objevují se i vložené, mimovolné otázky jako reakce na odpovědi — např. projevy zděšení, určité distance, údivu:

… jsem mu na jevišti rozbil držku. Na loupačku.

Proč proboha?

Odpovědi P. Landovského se při vší spontaneitě vyznačují velkou snahou respektovat partnery: odpovědi obsahují četné signály reagování na otázky, např.: Mluvme konkrétně. Ty sis dneska musel všimnout…; Mám-li tedy odpovědět na tvou první otázku… Odpovídající klidně přizná, že nerozumí otázce (To je otázka, která je tak složitá, že jí vůbec ani nerozumím); jindy svým kontrastním stylem řečového chování vlastně ironizuje příliš akademický, konvenční způsob kladení otázek:

Jaké pocity se vás zmocnily…?

No tak pocity se mě nezmocnily vůbec žádný, protože jsem na ně neměl čas … No jeden pocit se mě přece jenom zmocnil … Tak to byl ten pocit, kterej se mě zmocnil.

c) Rozhovory v časopise Kontra:

ca) Oba rozhovory jsou poměrně krátké a opět tematicky odlišné od všech předchozích: jsou zaměřeny na konkrétní problémy a věcné informace; od centra textového typu „rozhovor s významnými osobnostmi“ se už tím poněkud vzdalují. Rozhovory jsou všestranně regulované, otázky i odpovědi poměrně stručné. Neoficiálním charakterem celé komunikace (a celého časopisu „okrajové kultury“), neformálním vztahem partnerů je určena nespisovná dikce nejen odpovědí, ale někdy i otázek: A nechceš to dát někomu jinýmu, jiný firmě? A máš něco novýho napsanýho? Na jakej pokyn k tomu došlo? V rozhovoru o Radiu Stalin dokonce tazatel na jednom místě reaguje: Ty vole, to si teda NV vzal docela sousto! (odpověď: To jo.) Výčet příznačných prvků a rysů obecné češtiny zde odpovídá předchozím rozhovorům, a není proto nutno jej opakovat.

cb) I tyto rozhovory obsahují specifický okruh termínů (radiokomunikace, frekvence, vysílače, vysílačky, licence, autorský práva, komputer, producent), z nichž některé mají samozřejmě opět slangový, nespisovný charakter (elpíčko aj.).

V. Závěrem chceme konstatovat, že profily textových typů, fixované ve znalostech a komunikačních schopnostech příslušníků určitého spo[70]lečenství, se přirozeně vyvíjejí. Současní mluvčí určité intelektuální úrovně ovládají dokonale spisovnou češtinu, ale stejně suverénně disponují i rozsáhlým, více či méně strukturovaným souborem prostředků nespisovných (hlavně obecně českých a slangových, ale i např. zbytky nářečí aj.) a jsou zvyklí vcelku bez zábran, volně tyto prostředky mísit. (Příliš při tom nedbají ani situačního odstínění: kromě výrazně oficiálních situací užívají tento dynamický konglomerát prostředků v podstatě ve všech situacích neoficiálních, ale často i polooficiálních.) Vznikají tak jazykově značně nehomogenní texty, často s překvapivými kombinacemi kontrastních prostředků. Zdá se, že komunikační situace spjatá s realizací textového typu interview se uvolňuje, ztrácí podstatně na oficialitě; interview přestává být vysoce prestižním textovým útvarem. Proto i účastníci této komunikace, odpovídající osoby (a někdy i tazatelé-novináři), nepovažují zřejmě vždy za nezbytnou podmínku své komunikační úspěšnosti stylizaci svého projevu ve „vytříbené“ spisovné češtině; jejich řečové chování je spontánní a příznaky spontánní mluvenosti neodstraňují ani při úpravě textů pro tisk.

Záleží ovšem na průběhu všech fází této složité komunikace: na osobnostech a vztazích partnerů a na individuálních preferencích, které do komunikace vnášejí, ale i na prostředí, v jakém se jednotlivé fáze realizují. I nadále budou bezpochyby převažovat v našich tiskovinách klasické podoby interview, kdy buď

a) otázky jsou formulovány ve spisovné češtině — odpovědi rovněž,

b) nebo otázky jsou formulovány ve spisovné češtině — odpovědi nikoli, ale novinář je adaptuje směrem k otázkám, transformuje je do spisovné češtiny (ev. ne úplně, v různé míře),

c) asi nejméně pravděpodobná alternativa: otázky jsou formulovány uvolněně, nevyhýbají se nespisovným prostředkům, zatímco odpovědi jsou formulovány ve spisovné češtině; lze předpokládat, že novinář ve 3., textační fázi své otázky přizpůsobí vyjadřování partnera, převede je do „učesané“ podoby.

Dochází však k jistému posunu od těchto dříve jednoznačně preferovaných možností k jistému otevření, okolnostmi podmíněnému zpřístupnění možností dalších:

d) otázky jsou formulovány ve spisovné češtině — odpovědi nikoli, novinář v nich nespisovné prostředky ponechává (opět případně jen do určité míry, výběrově); ev. i sníží míru spisovnosti svých otázek, uvolní jejich striktně spisovnou dikci,

[71]e) otázky nedodržují normu spisovné češtiny — odpovědi rovněž nikoli.

Tyto způsoby realizace interview samozřejmě nejsou a ani se nestanou obecně platným a přijímaným modelem; ale je možné, že se s nimi budeme setkávat čím dál častěji, a měli bychom je proto vzít na vědomí. Autoři interview se po zvážení všech faktorů musí rozhodnout pro některou z uvedených možností.


[1] Srov. o tom podrobně E. Macháčková, Rozhovor s významnými osobnostmi, NŘ 64, 1981, s. 23—33; táž, Characteristics of the interview as a special genre, in: Linguistica X, ÚJČ ČSAV, Praha 1984, s. 65—78.

[2] V případě, že se žurnalistovi podaří realizovat sled připravených otázek, tvoří obvykle jeho otázky spojitou, souvislou sekvenci (viz E. Macháčková, d. cit. v pozn. 1); v případě, kdy pod vlivem spontánní komunikační akce partnera ze svého připraveného textu slevuje a vkládá do textu partnerova spíše jen doplňující otázky reaktivního typu, roste naopak přirozená soudržnost posloupnosti „odpovědí“ interviewované osobnosti.

[3] Trocha povídání s Jiřím Suchým, připr. R. Škvařil, … atd. … 1990, č. 3, s. 3; Jan Werich: To víte, že jim řeknu svý…, připr. R. Dolejš, Kmen 1990, č. 6, s. 1 a 4; Za Pavlem Landovským ve Vídni, připr. J. Lederer, Právo lidu 1990, č. 2, s. 2 a 6; Pomalu zmizím z obzoru…, připr. O. Černý, Svět a divadlo 1990, č. 2, s. 152—156; Lesíkova Čekaná aneb Dočkají se Manželé?, připr. O. Šíma, Kontra 1990, č. 11, s. 2; Bude vysílat Radio Stalin?, připr. Š. Kot, Kontra 1990, č. 12, s. 6—7. V případě rozhovorů s P. Landovským bylo doplňkově využito i pasáží z publikace Soukromá vzpoura (rozhovor s Karlem Hvížďalou), Praha 1990; uvědomujeme si však, že tu jde o specifický typ interview (rozsáhlého, knižního formátu), pořizovaný rovněž specifickými metodami.

[4] K výskytu a povaze těchto kombinací prostředků spisovné a obecné češtiny srov. stále platná zjištění P. Sgalla ve statích Obichodnorazgovornyj češskij jazyk, Voprosy jazykoznanija 9, 1960, č. 2, s. 11—20; Znovu o obecné češtině, SaS 23, 1962, s. 37—46; K diskusi o spisovné a obecné češtině, SaS 24, 1963, s. 244—254.

[5] O možnostech práce s nespisovnými prostředky v českém psaném textu existuje bohatá literatura, většinou dokládající, že v umělecké próze (ale jistě ani v publicistice) nemůže jít o mechanickou imitaci jazykových charakteristik reálné každodenní komunikace, a popisující různé autorské postupy. Viz např. L. Doležel, Jazykové typy současné české prózy, Slavica Pragensia IV, Praha 1962, s. 656—660; K. Horálek, K teorii nespisovných prostředků umělecké literatury, Slavica Pragensia IV, Praha 1962, s. 643—647; J. Hrabák, Několik úvah o obecné češtině a vulgarismech v současné české próze, NŘ 45, 1962, s. 289—298; M. Fundová, K počátkům pronikání obecné češtiny do jazyka české prózy, NŘ 48, 1965, s. 21—29; A. Stich, K obecné češtině v současné krásné próze (Ota Pavel), NŘ 58, 1975, s. 215—223; týž, Slohová dynamičnost v nové české próze (Josef Frais), NŘ 62, 1979, s. 26—38; týž, O jazyce dvou současných autorů, NŘ 73, 1990, s. 113—126; M. Nedvědová a kol., Obecná čeština v překladu, NŘ 64, 1981, s. 64—76; J. Hoffmannová, K nespisovným prostředkům ve dvou českých překladech Šukšinovy Červené kaliny, NŘ 64, 1981, s. 233—245; aj. Nemůžeme zde uvést ani celou bohatou literaturu o rozvrstvení národního jazyka, zvláště např. o obecné češtině, o niž jsme se rovněž opírali; pokud jde o vývojový pohyb v jazyce i v kodifikaci, uveďme aspoň stať J. Krause — J. Kuchaře — A. Sticha — F. Štíchy Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny, SaS 42, 1981, s. 228—238, a z poslední doby publikaci J. Chloupka a kol. Stylistika češtiny, Praha 1991.

Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 2, s. 57-71

Předchozí Miloslav Sedláček: Oba přítelové?

Následující Ivana Svobodová: K stylovému využití jazykových prostředků v televizní sportovní reportáži

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1