Rozhovor s významnými osobnostmi
Eva Macháčková
[Články]
-
Rozhovor s významnou osobností, jehož obsah má být zveřejněn, se nazývá interview. Charakteristickým rysem interviewového dialogu (dále ID) je především asymetričnost.[1] Zatímco např. v běžném konverzačním dialogu se partneři v podstatě střídají v kladení otázek a v odpovídání na ně,[2] v ID mají partneři komunikace (novinář a interviewovaná osoba) zpravidla neměnné postavení. Jeden se ptá, druhý odpovídá; jejich role se nestřídají. ID není jediným případem takového asymetrického dialogu; známe např. dialog informativní;[3] osoba zaměstnaná v informační kanceláři, v jazykové poradně apod. odpovídá na dotazy tazatelů. Jiným případem asymetrického dialogu je zkoušení ve škole: učitel se ptá, žák odpovídá. Mezi zkoušením a ID je ovšem zásadní rozdíl. Ve škole komunikuje žák v podřízené (inferiorní) roli, tazatel — zkoušející — v roli nadřazené (superiorní). U ID je v tomto směru situace opačná: v podřízené roli je tazatel.[4] Záleží na ochotě dotazované osoby, zda vůbec bude s novinářem hovořit. Nechce-li mluvit, může rozhovor odmítnout; může ho též odložit na jinou, pro ni vhodnější dobu. Nadřazenost osobnosti dokládají i slovesa, která se pojí se substantivem interview: poskytnout (tj. „dát s jistou blahovůlí, právem nadřazenosti“) interview, požádat koho o interview.
Je třeba si ovšem na druhé straně uvědomit, že tazatel je profesionál, který vlastně vykonává svoje povolání. Musí umět pohotově klást otázky, jinak by svou práci ani nemohl dělat. Kromě toho si větši[24]nou — alespoň rámcově — může otázky připravit předem. Může se již napřed o dotazovaném dovědět co možná nejvíc z různých zdrojů, aby pak z ID získal nové informace.
Typy interviewového dialogu (a pomezní případy jiné)
1. ID se mohou konat bezprostředně po nějaké události, při níž dotazovaná osoba vynikla. Takový rozhovor má význam jen tehdy, může-li být zveřejněn co nejdříve (ID s politikem po návratu z jednání, ID s vítězem etapy Závodu míru bezprostředně po skončení etapy). Rozhovor je soustředěn na velmi krátké časové období činnosti dotazované osoby. Mluví se v podstatě o tom, jak bylo dosaženo úspěchu, jak probíhala jednání apod. Bývá vysílán v rozhlase nebo v televizi, popřípadě otištěn brzy po události.
2. S některými osobnostmi se konají ID častěji — třeba pravidelně v jednom časopise. Otázky se pak soustřeďují jen na nedávnou minulost, přítomnost a blízkou budoucnost. Ani tyto rozhovory nejsou tematicky rozptýleny, drží se jednoho tematického okruhu.
3. Jiného charakteru jsou ID, kde v popředí není tolik dotazovaná osoba, jako spíše nějaké věcné téma, odborný problém apod. Tázaný může být více či méně v pozadí — to záleží na mnoha okolnostech. V ID s odborníky jistých profesí podává dotazovaná osoba informace o odborném problému, o výsledcích v oboru, o dokončené etapě práce apod. V těchto ID bývá zpravidla méně kontaktových a situačních prvků (o nich viz ještě dále). Tyto rozhovory se značně liší — jinak bude vypadat ID v časopise určeném úzkému kruhu odborníků a jinak v časopise určeném širší veřejnosti. Na odborné téma se někdy konají i rozhovory řady odborníků, diskuse, besedy; jsou usměrňovány redaktorem. Ten se snaží především o to, aby se rozhovory držely daného tématu a aby dostali slovo všichni přítomní. Besedy vysílané televizí nebo rozhlasem se samozřejmě značně liší od besed otištěných v novinách nebo časopisech, a to jak po stránce věcné uspořádanosti, tak i po stránce jazykové.
4. Někdy odpovídají na otázky novinářů zcela neznámí lidé; zkoumá se např. názor veřejnosti na určitý problém, tj. provádí se anketa (ústní nebo písemná). Reportéři mohou zjišťovat na ulici názory kolemjdoucích osob. Jen ojediněle se setkáme s člověkem, kterému mikrofon nepůsobí žádné potíže. Zpravidla je toho na mluvčího příliš mnoho najednou: odpovídá do mikrofonu, měl by zaujmout stanovisko k nějakému problému a ještě toto stanovisko souvisle formulovat. [25]Většinou — není-li rozhovor opravdu připravený — se od mluvčích mnoho nedovíme. Tazatel tu není v podřízeném postavení.
5. Blízko k ID mají některé zvláštní případy dialogů. Máme na mysli rozhovory s lidmi, kteří se odpovídáním na dotazy „živí“. Odpovídají na různé otázky z publika (Šimkův Pedagog ve výslužbě v Mladém světě, Horníčkova Odpovědna) a musí na ně vtipně, event. i pohotově odpovídat. V jiných případech (Horníčkovy Hovory přes rampu) nejde — jako výše — o situační komiku, jako spíše o to, aby se do odpovědí na otázky týkající se různých životních příhod dostala i zobecnění, hodnotící soudy, životní moudrost. Tento druh rozhovoru má k ID poměrně blízko; rozdíl je především v tom, že otázky nekladou profesionálové, ale prostě lidé z publika. Z toho vyplývá, že pořadí otázek je náhodné a otázky jsou tematicky rozptýleny.
Blíže si nyní povšimneme dalšího typu ID — zásadních ID s významnými osobnostmi, a to ID publikovaných. Mezi interviewovanými osobami mohou být významné osobnosti veřejného života, vynikající a zasloužilí pracovníci nejrůznějších oborů, vědci, umělci, herci, zpěváci, sportovci. Soustředíme se převážně na ID s osobnostmi čtyř okruhů posledně jmenovaných. Rozhovor — zapsaný nebo natočený na magnetofonovém pásku — se ještě dodatečně upravuje. Novinář jej upravuje a předkládá osobnosti k tzv. autorizaci. Snaží se, aby rozhovor byl v konečné úpravě ucelený a obsahově uzavřený. Rámcově připravený rozhovor se samozřejmě nemusí rozvíjet přesně tak, jak si ho novinář připravil. Dialog je „formou dynamickou, konkrétní utváření a průběh je vždy střetnutím dvou nebo více lidských individualit. O tom, která replika se stane v dialogu stimulem k reagování, rozhoduje partner komunikace, nikoli záměr mluvčího sám o sobě“.[5]
Někdy se skutečně postupuje podle předem připravených otázek, jindy má dotazovaná osoba sama jasné představy o tom, co chce veřejnosti sdělit, a na otázky se příliš neohlíží. V ID hodně záleží na komunikační dovednosti a na zkušenosti tazatele. Ten může pohotově reagovat na repliku tázané osoby; někdy může polemickou replikou vyvolat i její emocionální reakci (rozhořčení, námitku, protest apod.). Působí zde i věk, zkušenost a komunikační dovednost tázané osoby.
Jestliže osobnost poskytuje interview, znamená to, že je ochotna odpovídat na otázky. Nemusí odpovídat na všechno, může některou [26]otázku přejít mlčením, event. říci, že k určité otázce se vyjadřovat nechce. Aby se však rozhovor mohl vůbec uskutečnit, musí na některé otázky odpovídat. Povětšinou z toho pro ni plynou jisté výhody. Předpokládá se, že ID bude otištěn v denním tisku nebo v časopise, event. bude vysílán hromadnými sdělovacími prostředky. Dobrým ID se zvýší popularita osobnosti. Uvědomme si, že adresátem jejích odpovědí není vlastně jen tazatel, nýbrž velké množství čtenářů (resp. posluchačů). Nemůže jí být tedy lhostejné, jak bude své odpovědi — určené vlastně široké veřejnosti — formulovat. Proto se věnuje péče i dodatečné úpravě, autorizaci.
Na obranu „nevlídných“ osobností je třeba podotknout, že díky své popularitě by nemusely dělat nic jiného než otvírat dveře novinářům a odpovídat na jejich otázky. Dotazy jsou často stereotypní. R. Redford v ID J. Janouška[6] na dotaz „Vy nemáte rád novináře?“ odpovídá: „To se nedá říci. Jenom mám čas od času intenzívni pocit, že se ptají, aniž se chtějí něco dozvědět.“ Navíc je třeba upozornit na to, že např. zahraničním hvězdám nemusí zvyšovat jejich popularitu rozhovor otištěný v našem časopise; nemusí tedy mít o ID zájem. Někdy se však i v tomto případě ID podaří, jsou-li otázky tak zajímavé, že tázaného upoutají, srov. např. právě rozhovor s R. Redfordem ve zmíněné knize.
Nedostatek času (a někdy i zásadní nechuť k ID) způsobuje, že ID s některými osobnostmi je nemožný. Proto se sahá ke „kompromisu“; hovoří se s osobami, které o nedosažitelné osobnosti mohou něco povědět, vybírají se úryvky z cizích ID (také často v článcích o zahraničních hvězdách). Jak obtížně se s některými hvězdami koná ID, může nám ukázat následující příklad (z Melodie 1979 č. 6, s. 176); je to rozhovor se Suzi Quatrovou:
„Co jste před odletem do Prahy točila v Hollywoodu? Prý nějaký seriál.“ „Jo.“ „Něco hudebního?“ „Ne. Hraný příběh.“ „O čem?“ „Je to ta nejžádanější show. Jmenuje se Happy Day.“ „Koho tam hrajete?“ „Osmnáctiletou holku, kterou pošlou do polepšovny, protože něco ukradla. A ona má děsně ráda rok’n’roll.“ „A taky na něco hraje?“ „Jo.“ „Snad ne na baskytaru?“ „Jo, ale jen trochu.“ (Mrknutí na papírek s poznámkami, který zřejmě tipuje na seznam pečlivě očíslovaných a seřazených otázek.) „U kterého čísla jsme?“ „Jste unavená?“ „Jen trochu, ale víte, že večer mám další koncert.“ „Tak tedy poslední dvě otázky.“ „O. K.“ (poprvé s nádechem radosti v hlase). „Jak máte rozvrženou práci?“ „Každý rok strávíme většinou zhruba devět měsíců na koncertních turné, měsíc filmujeme, měsíc natá[27]číme ve studiu desky a měsíc nám zbude na dovolenou.“ „Fuška?“ „Jo. … Ale teď bych chtěla spát.“ … Jaké je to doopravdy? Člověk si vybaví ony hrůzostrašné historky o tom, co to s vámi udělá, když se po šest neděl každé ráno probouzíte pokaždé v jiném hotelu … (úvaha novináře dále pokračuje na celé stránce).
I z krátké ukázky úvahy novináře je zřejmé, jak — bez pomoci tázaného — musí naplnit stránky časopisu vlastními úvahami a popisem prostředí. Dokonce rozhovor, který se neuskutečnil, může vyplnit, doplněn bohatým obrazovým materiálem, čtyři strany časopisu (Stadión 1979 č. 51). Název: Jak jsem neudělal rozhovor s Niki Laudou. Autor měl možnost poznat prostředí a popsat atmosféru kolem automobilových závodů, dokonce i popsat setkání (několikeré) se slavným závodníkem. Vlastní rozhovory ovšem vypadaly takto:
„Pět minut?! Nezlobte se, ale opravdu tolik času nemám.“ — „Přijďte po tréninku.“ — „Přijďte po dopoledním tréninku.“ — „Omluvte mě na malý moment. Vidíte, opravdu mám málo času. Snad příště, na shledanou.“ — „Nevíte, kde bych našel Nikiho Loudu?“ „Už odjel …“ Schovám do kapsy blok, v němž jsem měl pro Laudu připravené otázky.
Navázání a udržení kontaktu obou osob záleží tedy nejen na nich samých — na jejich schopnostech, připravenosti, pohotovosti, náladě apod., ale i na vnějších podmínkách, za nichž má hovor probíhat. Tyto vnější podmínky se někdy v ID zobrazují. V konečné úpravě jsou situační prvky významným komponentem ID právě tak jako prvky kontaktové. Umožňují „zlehčit“ sled replik a výrazně se v nich projevuje podíl tazatele. V situačních prvcích a v prvcích kontaktových se uplatňuje publicistický styl.
Tazatel vkládá do rozhovoru především popis prostředí, v němž se má rozhovor uskutečnit, ať už jde o prostředí domácí, pracovní, zákulisí divadla apod.: Obývací pokoj mě přivítal příjemným teplem. Police s knihami zakrývaly téměř dvě stěny … Na začátku ID se také může popsat vnější vzhled interviewované osoby: Krásné modré oči, veselý úsměv, svěží pleť. Nechce se věřit, že je matkou tří dospělých dětí. — Se vzhledem, vystupováním a řečovým chováním srovnává tazatel to, co ví z dřívějška. Na základě všech těchto poznatků si vytváří „osobnostní odhad“.[7]
Tazatel může mít pocit, že zdržuje. Kdyby se však tázaná osoba během rozhovoru často dívala na hodinky nebo se nudila, nebude toto její cho[28]vání tazatel zveřejňovat; připouštěl by, že jeho otázky tázaného nezaujaly. (O výjimkách jsme psali již výše, srov. rozhovor se S. Quatrovou.) Na konci rozhovoru je to něco jiného. Pohled na hodinky znamená, že čas pro rozhovor vypršel, a zdůraznění tohoto faktu se může dát na závěr ID — tím odpadá nutnost dělat závěrečné hodnocení, bilanci apod.: Sametově hnědý pohled Z. Řehoře se zastavil na hodinkách. Zdržuji, uvědomila jsem si. Škoda, že se musíme rozloučit. Na závěr jsou situační prvky pro tazatele vítány: V předsíni klaply dveře. Dcerka přišla ze školy a herečka Jarmila Krulišová se změnila v matku. Rozloučila jsem se …
Témata interviewového dialogu
Na začátku novinář někdy uvádí stručný životopis a pak začíná až otázkami z přítomnosti. Jindy se vyptává i na začátky — na zážitky z dětství, na rozhodování o budoucím studiu a povolání, na názory rodičů, na přijímací řízení při vstupu na školu, jaké bylo studium, jací učitelé, jaké začátky práce, první angažmá apod. Snad nejvíce pátrá po momentu, který přinesl úspěchy, který způsobil obrat v dosavadním životě apod. Proč tázaná osoba v určité činnosti vynikla, zda měla mimořádné schopnosti, pevnou vůli, nesmírnou píli? Hrála tu svou roli náhoda, štěstí? Tazatel často odhaluje rub slávy — léta dřiny, příprav, tvrdé odpovědné práce a odříkání. Velmi dobře se např. J. Janouškovi v rozhovorech s Karlem Gottem nebo Janem Kodešem podařilo ukázat nesmírnou odpovědnost, která na nich leží. Nemohou si dovolit zklamat diváky, resp. posluchače. Při své práci si v životě museli mnohé odříci. Tazatel veřejnosti ukazuje, že ani při mimořádných vlohách nespadne sláva do klína, i to, jak jistá popularita zavazuje.
Tázaná osoba může vykládat i o svých nezdarech a neúspěších. Právě osoby, které později, ať už v té či oné oblasti dosáhly úspěchů, mohou vykládat, co se jim nepovedlo, co neuměly nebo neumějí.
Pro veřejnost jsou zajímavé i otázky týkající se rodinného života, výchovy dětí, využití volného času, zájmů, vztahu k jiným lidem — kolegům, přátelům, mluví se o předchůdcích, následovnících a vzorech. Rozhovor se může dostat do obecnější polohy: hovoří se o pěkných a nepěkných lidských vlastnostech, o hodnotách, o obecných otázkách týkajících se např. morálky apod. Už v průběhu ID, zvláště však na konci se mluví o plánech do budoucna a provádí se bilance. Často se klade otázka: Kdybyste se dnes rozhodoval, vybral byste si znovu [29]stejnou životní dráhu? Tázaná osoba se zamýšlí nad svým životem, hodnotí a třídí.
V podstatě tedy otázky, které se kladou, patří do čtyř významových okruhů: 1. životní cesta, 2. činnost, v níž osobnost vynikla, 3. volný čas, záliby, rodina, přátelé, 4. obecné otázky týkající se lidského a společenského života vůbec. Tematický okruh otázek se do jisté míry předem vyrozumívá. Otázky, které tazatelé kladou, se samozřejmě při ID s různými osobami opakují. Při dobrém ID nejde však jen o pestrou směs informací, rozhovor k něčemu dospívá. Tazatel osobnost provokuje, aby k některým otázkám zaujala zásadní postoj. Proč tomu tak je? Mezi významnými osobnostmi si „obyčejný člověk“ hledá svoje vzory, idoly. Názory osobností (někdy idealizovaných) mohou mít pro něho mimořádný význam. Mohou ho ovlivňovat v jeho práci i ve vztahu k druhým lidem.
Výstavba ID
Jádro ID tvoří rozhovory zcela založené na přímých řečech obou osob. Tazatel se ptá, tázaný odpovídá, popř. se k některé otázce může rozhovořit. Tazatel ho svými otázkami vede a usměrňuje, např.: N (novinář): Jak jste prospíval? I (interviewovaná osoba): Normálně. N: Čemu říkáte normálně, měl jste trojky, čtyřky? I: Čtyřky nikdy, trojky jsem měl dvě až v deváté třídě, kdy je přece jen potřeba se doma víc učit, a to už jsem dojížděl do Prahy. N: Kdy vlastně začaly problémy s vaším chováním na kurtě? I: Ty byly odjakživa. ― ― ―[8] V odpovědích dotazovaných osob bývá zřetelná reakce na otázky. Odpovědi začínají otázkami, větami zvolacími, větami obsahujícími kontaktové prvky, např. zájmena 2. osoby; např.: Myslíte? ― ― ― To byste viděl! ― ― ― Kdepak! ― ― ― Podívejte se ― ― ― Já vám řeknu příklad ― ― ― Vy byste asi chtěla, abych vám řekl ― ― ― To víte, že ano ― ― ― To si jenom myslíte ― ― ― apod.
ID s přímými řečmi obou osob stojí uprostřed mezi dvěma krajnostmi — vyprávěním novináře o významné osobě (v 3. os.) a vyprávěním významné osoby (v 1. os.) upraveným ovšem novinářem. (Ten se navenek neprojevuje, naopak osobnost vystupující v 1. os. může apelovat k novináři.) Obě tyto krajnosti nepatří již vlastně do ID, přímé řeči jsou však často vyprávěním prokládány a existují různé smíšené typy. Vyprávění v 3. nebo v 1. os. může být opatřeno mezititulky, které vlast[30]ně nahrazují otázky, udávají téma následujícího vyprávění a činí text přehlednějším:
Dětství. Zkoušel jsem řadu sportů, žádný neměl dlouhé trvání. Začal jsem s dráhovou cyklistikou ― ― ― Lásky, které nestárnou. Aerovka 662 spider special sport cililink. Červená. Jedničku jsem řadil pomocí kladiva! Prodal jsem ji a dodnes mě to mrzí. Jedna scéna z Hamleta. Princ povídá Rosenkranzovi — — —
Jestliže vypravuje o osobnosti novinář (v 3. os.), může zůstat v celém textu v pozadí, nikde se nemusí projevovat: Pavla obklopoval doma svět hudby v celé šíři. I jazz poznal už v dětství z gramofonových desek ― ― ― Někdy se však přece, alespoň jednou, projeví: Položil jsem mu zvídavou otázku, kteří autoři mu byli nejmilejší.
Kromě tří výše uvedených možností — vyprávění v 3. os., vyprávění v 1. os. a střídajících se otázek a odpovědí — existuje celá řada případů přechodných:
1. Vyprávění novináře se prolíná s jeho přímými otázkami a s odpověďmi dotazované osoby. V textu jsou věty uvozovací.
Ještě chvíli kroutí hlavou a pak pokračuje: „To už jsem byla zpátky ve škole, vrátila jsem se do třetího ročníku.“ — — — „Vždyť vy jste pak v Semaforu byla,“ povídám. Horlivě kývá hlavou: „To patřilo k tomu nejlepšímu, co jsem v práci zažila.“ ― ― ― Hanka ještě chvíli třepe hlavou a pak řekne: „S nimi je bezvadná práce — — —“
2. Snad nejoblíbenější je vyprávění novináře prokládané přímými řečmi tázané osoby. Novinář neklade otázky, lépe řečeno v konečné úpravě je nezveřejňuje a nemluví v ID v 1. os.:
Nedovedla si představit, co by dělala, kdyby ji nepřijali. Chtěla jen a jen hrát divadlo. — ― ― Ze školy šla do Plzně. „Kdekdo už měl angažmá, jen já ne. Trápilo mě to.“ Pod.: „Po zápase jsem tak unavená, že zase pospíchám do postele. Jenom výjimečně jdeme do kina.“ Žádný sladký život. Jen jednou v Paříži byla výjimečně s trenérem Kordou a ostatními na večeři, ale jako obvykle se jí po posledním chodu zavíraly oči. Že tedy půjde do hotelu napřed. ― ― ― Pod.: Jednou, dvakrát týdně telefonuje domů. Na účet volaného samozřejmě. „Hlavně, když prohraju, aby mi táta dodal sebedůvěru.“ Volala taky loni na Štědrý večer z Floridy. „Bydlely jsme dvě v rodině židovského duchovního, kde ovšem vánoce vůbec neslaví, a tak jsme jen jezdily na vodních lyžích a o bílých vánocích jsme jen snily. To už se mi moc stýskalo.“ V půl čtvrté ráno zazvonil u Mandlíků v Radlicích telefon. ― ― ―
Povšimněme si toho, že vyprávění v 3. os. doplněné přímými řečmi interviewované osoby se často uplatňuje i tam, kde je v popředí věcné téma:
Teď už klenoty čekaly jen na uložení do schránky, v níž budou vystaveny na Pražském hradě. A bylo také možno celou operaci zhodnotit. „Nejvíce byla korozí zasažena zadní část koruny, zejména pak polokoule jablka,“ říká ing. Mojmír [31]Soudný, který vedl tým konzervátorů — — — Stejně postupovala koroze kolem nýtů: u koruny bylo třeba vyměnit čtyři. Jablko se konzervátorům po odstranění křížku a očištění otevřelo. Uvnitř polokoule však zahlédli jen krásné lesklé stříbro. „Na přední levé linii koruny,“ pokračuje inženýr Soudný — — —
Přímé řeči se obvykle zvýrazňují užitím jiného druhu písma a text je členitější a přehlednější.
3. Vyprávění novináře, nepřímé otázky jím kladené (tj. ve 3. os.), odpovědi dotazované osoby:
Ve hře Neboj se, miláčku hrála Eva Klepáčová maminku dospělých dětí — tato role se jí zalíbila natolik, že by si teď přála zahrát matku v nějakém příběhu ze současnosti. A jak se s rolí matky téměř dospělé dcery vyrovnává v soukromí? „Nevím, zda by dcera ráda slyšela to téměř dospělé — — —
Novinář neklade jen otázky, téma může určit i oznamovací větou, např.: N: Na výstavě byla také socha nazvaná Posel z Helsink. I: Tu jsem dělal po Evropské konferenci v Helsinkách. Víte, zaujalo mě, že se tam vlastně sešel celý svět. — Novinář může vyvolat reakci partnera komunikace i jinak než otázkami nebo oznamovacími větami, např. neukončenými větami (apoziopezemi): N: I vy sám pomýšlíte na větší hudební formy … I: Máte svým způsobem pravdu — — — N: Muzikál v našich podmínkách však zatím příliš živnou půdu nenašel …
4. Zajímavý způsob, který bychom mohli nazvat telefonický, je ten, že se zveřejňuje jen řeč jedné osoby, a to osoby dotazované. Otázky novinářovy nejsou zveřejněny, opakují se však v úvodu repliky dotazované osoby jako jednočlenné věty (vytčené téma hovoru):
Žena? Jana pracuje jako vychovatelka — — — Nejmilejší linka? Ani nemáte čas mít jednu linku radši než druhou — — — Popularita? Jsem rád, jsem-li sledovaný na jevišti nebo na obrazovce, ale nesnáším sledování, když opustím brány divadla — — — A ctitelky? Někam přijdeme, a objeví se deset, patnáct děvčátek se žádostí o autogram — — —
Někdy nestojí v úvodu repliky dotazované osoby ani otázka. Buď je téma vyčleněno na začátku, nebo je až z kontextu jasné, o čem se mluví:
Příhod by bylo moc, naštěstí žádná tragická — — — Máte pravdu, hodinky, motorismus a taky fotografuju. Černobíle a barevně. To všechno jsou mý koníčky — — — Pod. (replika je vždy uvozena třemi tečkami): … na dopisy obvykle neodpovídám — — — … popularitu vědomě nezneužívám — — — … po konkrétní roli netoužím — — — … okna i přeřeky jsem zažil a nemám to rád — — —
[32]Spisovný jazyk a obecná čeština v ID
Novinář — zřejmě po úvaze — ponechává v publikovaných ID mluvu mladých lidí často v obecné češtině. U starších a váženějších osob není zpravidla obecná čeština na místě. Vzdělání by tu, podle mého názoru, nemělo hrát roli: u starších zkušených pracovníků jakékoli profese by se mělo při zveřejňování ID užívat hovorové formy spisovného jazyka (i když třeba na magnetofonovém pásku byla zaznamenána čeština obecná). Tištěná podoba ID tu spisovný jazyk předpokládá. U mladých lidí je to něco jiného: obecná čeština tu signalizuje jistou názorovou nehotovost, nehotovost formulační, neschopnost definitivně formulovat své názory. V řeči zůstávají zámlky, nedopovězené věty. Srovnejme např. velmi dobře zvolený kontrast řeči otce a řeči mladé, patnáctileté sportovkyně.
Hanka: Co se líbí, nemůžu říct … Nelíbí, táta říká, že nemám trpělivost — — — Ze začátku to bylo těžký. Na den, dva domů a zase odjet. Zvládla jsem to — — — Talent je dobrej, ale někdy je lepší ho nemít a trénovat a bojovat — — —
V řeči otce je hovorový jazyk spisovný:
Viděl jsem, že Hanka má pohybové nadání, a bylo mi jasné, že sport dělat bude, že v něm něco dokáže, jen jsem netušil, že skončí u tenisu — — — V krizových situacích vývoje mladého sportovce musí rodina pomoct! Jinak sportu nechá … je to nejlehčí.
Jiný příklad s obecnou češtinou (z ID s mladým zpěvákem): S ním je to těžký. Rok ho honíš, a pak najednou, když už rezignuješ, přinese výbornej materiál, jenže v útržkách, a tak na tři alba. Není snad ani třeba připomínat, že v promluvách tazatelů by měl být při zveřejňování též hovorový jazyk spisovný (nikoli obecná čeština); zpravidla tomu také tak bývá.
Členění ID
Text ID je výrazně členěn, užije-li se pro repliky novináře a interviewované osoby různých druhů písma. Text, v němž se různých druhů písma neužívá (i když jsou repliky vyznačeny uvozovkami), je málo přehledný. Nejlépe působí, jsou-li kurzívou nebo tučně vytištěny otázky. Bývají také zpravidla vždy na nové řádce. V takovém textu se čtenář dobře orientuje, především proto, že otázky jsou kratší. Nezveřejňují-li se otázky, jde-li o vyprávění prokládané pouze promluvami interviewované osoby, mohou být zvýrazněny tyto promluvy. Možností, jak členit text, je ovšem celá řada. ID bývají často doplňovány fotografiemi (srov. např. ID otiskované pravidelně na poslední straně časopisu Záběr).
[33]ID nacházejí stále větší uplatnění. Díky moderní technice se dnes může rozhovor zachytit do nejmenších detailů a vysílat hromadnými sdělovacími prostředky nebo se může upravit a otisknout. Nenajdeme snad už dnes časopis, v němž by ID nevycházely. Stejně běžný je i v denním tisku. Rozhovory se vydávají i knižně; tak např. ID J. Janouška otiskované v Mladém světě vyšly knižně pod názvem Hvězdy z masa a kostí. Karel Sýs (Tvorba č. 9 z r. 1980) je považuje za profesionálně dokonalé; soudí, že by se tato kniha měla povinně probírat na fakultě žurnalistiky. Podle mého názoru jsou Janouškovy ID nejzdařilejší tam, kde se otázkami dostal až k charakterizaci některých osobností (Hřebec, Nastase) a tam, kde se mu — jistě i zásluhou moderní techniky — podařilo zachytit jistou atmosféru při ID. Tak např. ID s Janem Werichem začíná:
N: Jak se vám daří? I: Už líp. Ale to deštivé léto mi nepřidalo. Já vlhko špatně snáším. Vlhko je dobrý pro rododendrony, kdežto já jsem spíš slunečnice. (Těžko si představíme novináře s blokem, jak si zapisuje: rododendrony, Werich = slunečnice.)
Závěrem můžeme říci, že přes různorodost ID, kterou jsem se snažila alespoň v nejhrubší podobě nastínit, zůstanou jistě vždy nejoblíbenější ID s přímými řečmi střídajících se osob: otázky novináře, odpovědi osobnosti. Tento typ si totiž zachovává živou bezprostřednost, kterou žádný jiný způsob nemůže plně nahradit.
[1] Vlastnosti dialogu jsou výstižně popsány v článku M. Morávka a O. Müllerové, Dyadická komunikace, SaS 37, 1976, s. 195—201. Obecně o dialogu psal v poslední době J. Mistrík v článku Dialog, SR 45, 1980, s. 3—12. Ze starších prací viz zejména: J. Mukařovský, Dialog a monolog, LF 68, 1940, s. 139n. a C. Bosák — I. Camutaliová, K výstavbě dialogu, SaS 28, 1967, s. 237n.
[2] V některých případech může být ovšem asymetrický i konverzační dialog. Tak např. osoba A, která přijela z dovolené, vypráví o svých zážitcích a odpovídá na dotazy osoby B.
[3] O informativním dialogu srov. v čl. I. Camutaliové Obsahová výstavba a jazykové prostředky informativního dialogu, Slavica Pragensia XIII, Praha 1971, s. 111n.
[4] Zveřejňovaný ID stylizuje novinář nejčastěji tak, že interviewovaná osoba vystupuje v nadřazené roli. Ve skutečnosti mohou ovšem nastat i případy, že v nadřazené roli je tazatel; interviewovaná osoba může mít z rozhovoru strach apod.
[5] Kolektiv rusistů UK, Problémy běžně mluveného jazyka, zvláště v ruštině, Slavia 42, 1973, s. 33n.
[6] J. Janoušek, Hvězdy z masa a kostí, Praha 1979.
[7] K. Koževniková, Komunikační podmínky běžně mluvených projevů, Slavica Pragensia XIII, 1971, s. 96n.
[8] Tři pomlčky znamenají, že rozhovor (replika) pokračuje. Není možné užít tří teček; ty v replikách často bývají a označují nedopovězené věty (apoziopeze).
Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 1, s. 23-33
Předchozí Vlasta Červená: O lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV
Následující Marie Čechová: K expanzi předložky na v současné jazykové praxi
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1