Časopis Naše řeč
en cz

K obecné češtině v současné krásné próze (Ota Pavel)

AS (= Alexandr Stich)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Sejdou-li se dnes jazykovědci s učiteli, končí debata téměř bez výjimky u pravopisu; hovoří-li se spisovateli, nakladatelskými redaktory beletrie, pracovníky rozhlasu a televize, divadelníky a lidmi podobného zaměstnání a zaměření, sklouzne řeč naopak obvykle na otázky obecné češtiny, jejího estetického účinku a možností využití v uměleckém textu. A připomeneme-li, že obecná čeština jednak v literatuře, jednak ve veřejném dorozumívání neuměleckém je námětem mnoha diskusí, dopisů čtenářů a posluchačů do redakcí hromadných sdělovacích prostředků, vidíme, že obecná čeština se stala dnes snad nejcitlivějším, ba přímo neuralgickým místem veřejné jazykové komunikace.[1]

[216]Zde přinášíme pouze několik poznámek, které se vztahují k tématu obecná čeština a beletrie, navazujíce na starou tradici Naší řeči všímat si posudky nejen odborné jazykovědné literatury po stránce obsahové, ale i ostatního písemnictví, a to po stránce jeho jazykového ztvárnění. Nejde nám však, na rozdíl od předválečného způsobu posuzování, o kritiku, o hledání a vytýkání tzv. chyb, nýbrž o to, upozornit na jazykové rysy těch děl, která přímo svou jazykovou podobou závažným způsobem spoluvytvářejí celkové současné jazykové dění.

Obecná čeština se stala pro naše umělecké tvůrce velkým objevem někdy od poloviny 50. let. Do té doby zůstávala v umělecké literatuře jevem víceméně periferním (nehledíme-li k výjimečným případům, jako je Haškův Švejk); sloužila, pokud se jí užilo, většinou jen jako prostředek vnější, sociální charakteristiky[2], ojediněle se objevila i jako jazykový nástroj este[217]tického experimentu (v několika drobných prózách z posledního tvůrčího období V. Vančury). Jazykovědná a stylistická teorie vycházela z tohoto stavu; v první polovině 50. let se zdůrazňovalo zvláště to, že umělecká literatura užívá obecné češtiny „jen náznakově, tam kde charakteristika situace nebo osob to nezbytně vyžaduje“, a oceňovalo se, užíval-li autor obecně českých prvků „s jistou záměrnou úsporností“; poukazovalo se zároveň se souhlasem na případy, kdy obecně české nespisovné elementy naznačovaly i hodnocení postavy díla ze strany autorovy — obecná čeština se v těchto případech spojovala se společensky negativní autorskou charakteristikou hrdiny (srov. B. Havránek, Studie… cit. v pozn. 1, s. 240n. a 249, F. Trávníček, O jazyce…, cit. v pozn. 1, s. 17—18).

O to více překvapil přímo zvrat v jazyku umělecké literatury z 2. poloviny padesátých let. Na první pohled nejzřetelnějším a nejnápadnějším podnětem k němu byla literatura překladová (zvl. překlady děl J. D. Salingera, P. P. Pasoliniho, W. Millera); ale hlavní jeho příčiny je nutno hledat hlouběji, v stavu a vývoji samé české literatury a jejího jazyka. Důležitým momentem tu bylo zvlášť úsilí o zvniternění prózy, o její subjektivaci, o zachycení všech citových rozměrů současného člověka. S tím souviselo i velké rozšíření takových kompozičních postupů, jako je skazové vyprávění (tj. vyprávění v 1. osobě neboli tzv. Ich-forma).

Reakce kritiky i čtenářů byly velice rozmanité — od nadšeného obdivu po naprosté odmítání. Objevovaly se i názory, že tento druh umělecké literatury ohrožuje samu podstatu národního jazyka jako stabilizovaného a vnitřně hierarchizovaného souboru dílčích jazykových útvarů; značný zmatek se projevoval v učitelstvu a v pedagogické práci, protože mnozí učitelé, ztotožňujíce v tradicích 19. století plně jazyk spisovný s jazykem umělecké literatury, nedovedli se s novými díly jazykově vyrovnat.

Avšak po prvním náporu, kdy se zdálo, že obecná čeština (prostoupená zhusta prvky zájmových slangů) se stane pro uměleckou prózu základním jazykovým útvarem, začaly časem vystupovat zřetelněji jevy, které tento názor korigovaly. Jednak nepřestala vznikat díla, a co je důležitější, často díla umělecky i společensky závažná a působivá, pro něž spisovný jazyk zůstával základní bází; jednak se z obecné češtiny stala v umělecké literatuře rychle móda, zmocnili se jí, často s velkou rychlostí a nadšením, epigonští autoři druhého a třetího řádu a začali ji esteticky diskreditovat (většinou způsobem, na který varovně upozorňoval B. Havránek už v zmíněných statích z počátku 50. let: své syntakticky i myšlenkově složité a propracované, leckdy až přetížené texty „převlékali“ necitlivě do módní obdivované [218]podoby mechanickým uplatňováním nejnápadnějších hláskových a tvarových znaků obecné češtiny). Na tuto situaci reagovali i někteří slovesní tvůrci sami přímo svým dílem.

Uveďme alespoň příklad povídkové knihy Smrt morčete od J. Fukse (z r. 1969). Devět z desíti povídek jeho knížky je totiž jazykově založeno výrazně na češtině spisovné, a to dosti literárně stylizované; obecně české prvky jsou ojedinělé, zvláště v rovině hlásek a tvarů. O to víc vynikne protikladem jazykové ztvárnění povídky první (a zároveň titulní, což kontrast ještě zvyšuje). Tato povídka je přímo na obecné češtině postavena; je jí charakterizována postava, která představuje svět lidské tuposti, hamižnosti, hrubosti a agresívní přízemnosti. A to je už přímá jazykově estetická polemika s oním proudem, který důsledně uplatněnou obecnou češtinou chtěl odkrývat dosud literárně neztvárněné oblasti duševního a citového života literárních postav vždy aspoň do jisté míry sympatických. Dodejme k tomu ještě, že někteří autoři moravského původu začali ve svých dílech obecnou češtinu spojovat ve shodě se svým regionálním jazykovým povědomím s psychickými i společenskými jevy charakterizovanými vnitřní nepravdivostí, povrchností atd.

Dnešní stav je tedy průsečíkem několika nesouladných nebo přímo protikladných proudů. Opadla sice již první vlna, kdy se mohlo zdát, že obecná čeština naši krásnou prózu zaplaví; právě tak však platí, že se nevrátil stav, o němž bylo možno ještě před 13 lety právem prohlásit, že „literární jazyk je nespornou doménou spisovné češtiny, a to především jazyk psané literatury, kde každý nespisovný a také obecný tvar se hodnotí jako odchylka a hledá se jeho důvod“ (V. Skalička v SaS 23, 1962, s. 203). Přitom je komplikovaný jazykový stav naší beletrie zapojen do obecnější problematické situace, která se v posledních letech vyvinula v neumělecké veřejné jazykové sféře a která se dnes stává ožehavým konfliktním bodem ve fungování češtiny vůbec.

O to více je hodné naší pozornosti literární dílo, které samo svou jazykovou podobou přináší do tohoto spletitého stavu nové prvky nebo které ukazuje některou z vývojových tendencí ve vyhrocené, vykrystalizované podobě. A takovým dílem je podle našeho soudu knížka Oty Pavla Jak jsem potkal ryby (vydaná posmrtně v r. 1974, v dalším výkladu přihlížíme i k druhé jeho povídkové sbírce, Smrt krásných srnců, z r. 1972).

Stav využití nespisovných elementů a jejich smysl vynikne nejlépe, podáme-li jejich popis postupně ze tří různých pozorovacích stanovišť: nejdříve prostě popíšeme inventář prostředků, pak ukážeme jejich umístění v různých pásmech textu, tj. v rámci textové výstavby díla, a nakonec se pokusíme charakterizovat jejich funkci.

1. Inventář prostředků: Obecně české prvky jsou zastoupeny v rovině slovní zásoby, avšak v míře poměrně nepatrné; jde jednak o pojmenování přejatá z němčiny a synchronně pociťovaná jako cizí (akorát, flek, [219]fungl /nový/, fusekle, ksicht, šmak, vercajk, šlajsna; u některých je povědomí cizosti oslabeno — máknout), řidčeji přejatá odjinud (bagáž), jednak o pojmenování, jejichž nespisovnost plyne v první řadě ze způsobu tvoření (bambusák, blívajz, grames nebo gramec).

Vedle toho se setkáváme, a to v poměrně hojném počtu, nápadném i při letmém čtení, zaměřeném především na obsahovou stránku, s nespisovnými prvky tvarovými. Nejčastější jsou tvary s [í] proti spisovnému [é]; mnohem méně, ale přece jen podstatně se uplatňují tvary s [é] proti spisovnému [í]; častěji se objevuje také instrumentálové -ma v množ. čísle. Jiné nespisovné tvary jsou jen ojedinělé (např. tvary bez přípony -l v činném příčestí, tvary s apokopovaným v 3. os. množ. čísla přít. času sloves typu dělat apod.).

Ještě zajímavější jsou obecně české prvky čistě hláskové, tj. mimo tvaroslovné přípony. Především je jejich frekvence silně omezena, což ve srovnání s rovinou tvaroslovnou vyniká velmi nápadně. Například [ej] v základech slov se objevuje jen velice zřídka, a to jen u slov z nejběžnějšího denního života (mejdlo, dejchat) a v případech plně lexikalizovaných, kde jiná podoba není možná (strejda). A navíc bije do očí, že naprosto důsledně je pomíjeno protetické [v] — kromě jediného případu, kdy jde o citát i graficky vyznačený (veslo, kterému říkají vopačinka ve slabejch). Protetické v- se neobjeví ani tam, kde po tom přímo volá nespisovnost a expresivita slovního základu (např. u podoby okecat něco). Úplně pominuty jsou i hláskové jevy, jimiž se próza využívající obecné češtiny běžně snaží vytvářet iluzi výslovnostní autentičnosti (neobjevují se tedy podoby jako si místo jsi, kerej m. kterej; nekrátí se kvantita ve slovech jako stůj, prosím apod.).

Je tu tedy provedena už repertoárem užitých prostředků a jejich frekvencí výrazná hierarchizace. Hlavní tíha slohového působení leží totiž v rovině tvaroslovně hláskové. Přitom však se v téže rovině objevují i prostředky výrazně spisovné, až knižní, vytvářející tak zřetelný slohový protipól (infinitivy na -ci, jmenné tvary adjektiv a trpných příčestí, tvary činného příčestí s -l u sloves typu tisknout — např. mákl—, tvary s alternací souhlásky jako uzení (úhoři) — a to i v přímých řečech).

2. Rozložení v jednotlivých textových pásmech.

Obě Pavlovy prózy jsou z hlediska textové výstavby klasického typu. Jsou tu pouze dvě pásma, vyprávěče a postav (nevlastní přímá řeč, polopřímá a smíšená řeč tu chybějí). Pásmo postav prolíná do pásma vyprávěčova pouze formou nepřímých řečí. Vyprávěč je jasně individualizován, je zároveň postavou, a to dokonce jedním z dvou hlavních hrdinů. Vypráví v první osobě — jde tedy o vyprávění skazové.[3] To samo už kompozičně, možno říct konstrukčně, tvoří podle už ustálené tradice naší nové prózy živnou půdu pro to, aby se obě pásma jazykově sblížila (jak je to vyloženo ve studii O stylu [220]moderní české prózy, Praha 1960, s. 44 a 86). U Pavla jde však více než o toto očekávané sblížení — u něho totiž obě pásma, pokud jde o využití nespisovných prvků, úplně splynula; nelze najít žádný rys, který by byl výhradně nebo aspoň převážně charakteristický jen pro jedno z pásem.

Druhý neobvyklý rys shledáváme v tom, že žádný z obecně českých prvků, které jsme konstatovali v bodu 1, se neuplatňuje ani v jednom z pásem důsledně. Tím mizí jazykové podmínky pro to, aby byly nespisovné prvky jednoznačně vnímány jako prostředek a reflex tradiční, obvyklé vnější, sociálně podmíněné charakteristiky. Jedinou výjimku z toho představují nepřímé řeči — objeví-li se obecně český prvek v nich a je-li okolní vyprávěčský kontext bez výrazných signálů nespisovnosti, lze tento prvek vnímat a hodnotit jako realistické proniknutí hlasu postavy do odlišného základního tónu vyprávěčova (např.: rozneslo se, že starej Pavel chytil sumce; /maminka/ věděla, že by to bylo úplně zbytečný, apod.). Ale ani tyto případy nevnímá čtenář takto jednoznačně, protože jak postupně čte text a jak se v jeho vědomí nebo podvědomí hromadí takové nespisovné signály, poznává, že typově úplně shodné případy nacházel i mimo polopřímé řeči.

3. Není-li tu tedy funkce vnější jazykové charakteristiky jako prvotní a je-li tu poměrně slabý přímý záměr využít expresívních hodnot obecné češtiny v oblasti slovní zásoby (což je naopak u jiných autorů časté), vtírá se velmi nutkavě, jaká je tedy vlastně funkce nespisovného živlu v Pavlových prózách (a mohli jsme se přesvědčit, že mnozí čtenáři, nezatížení jazykovědně a stylisticky odborným přístupem k textu, si tuto otázku při četbě Pavla dříve nebo později položili).

Vyjdeme z toho, co bychom mohli nazvat kombinatorikou těchto prostředků v textu.

Při tomto pohledu konstatujeme nejprve, že autor vcelku téměř důsledně respektoval jazykovou skutečnost ve vázanosti těchto prostředků.[4] V tom sledoval jazykovou realitu (např. dělal na ni zpod hustýho obočí zajímavý oči, já nemohl odlepit nohy od země, zvláštním lepidlem jsem je tam měl přiklížený, a chtělo se mi brečet, protože jsem spatřil to svý Honolulu).

Při zaostřenějším pohledu však zjistíme, že obecně české nespisovné signály se objevují v textu bez pravidelnosti, že je nelze předpokládat podle našich běžných představ a zkušeností ze současné české literatury. Vezměme např. tuto větu: oblékli jsme se jak kapucíni, ale nebylo to nic platný; začíná se výrazně spisovně (podobu oblíknout hodnotí sice jazykovědná teo[221]rie dosud jako nespisovnou, ale je už téměř na hranici hovorovosti, a tedy spisovnosti), končí se tvarem nespisovným. Nebo věty: Dlouhý Honza byl na kafe vysazenej. Dlouhý Honza si zřejmě žádný zábrany nedělal. Tatínek udělal dlouhý ksicht. Podobné disonance, ba často ještě nápadnější, se najdou i v řečovém pásmu postav. Jeden a týž hrdina hovoří: Co říkáš parde? Jaký jsem parťák? (Nespisovná slova tu přímo volají po tvaru jakej.) Ale o stránku dále slyšíme z jeho úst: Buď klidnej, parde.

Musíme se omezit jen na těchto několik příkladů. Ale text je jimi prosycen. Stále znovu a znovu je čtenář vrhán do nejistoty — obecná čeština platí pro něho na základě jeho čtenářské zkušenosti za prostředek jazykového realismu (je-li jí užito „náznakově“), nebo jazykového naturalismu (snaží-li se autor o její důsledné uplatnění). Jeho představy jsou zde však stále porušovány a očekávání zklamávána, nenaplňována. Dosavadní jazykově estetická norma se zvrací ve svůj opak. Obecná čeština tu nepůsobí jako příklon k naší každodenní, všední jazykové zkušenosti, právě naopak se stává nástrojem výrazné jazykové stylizace. Čtenář čte, nachází prostředky běžného jazykového styku, ale je přitom držen ve vědomém poznání, že text je dílo umělé a umělecké, že to není zápis skutečnosti, ale její rovnomocná paralela, mající svůj smysl sama v sobě. Pavel tu dospěl pomocí obecné češtiny tam, kde se viděl dosud její přímý umělecký protiklad, totiž k umělecké stylizaci vančurovského typu. A tento tvůrčí akt působí po mohutné vlně uměleckých děl, která běžný způsob jazykového dorozumívání více či méně úspěšně sledovala a napodobovala, jako osvobodivý umělecký čin.

Podle toho, co jsme dosud řekli, by se mohlo zdát, že u Pavla jde jen o nezávaznou formalistickou hru, nebo prostě o náhodnou nedůslednost. To by však byl dojem mylný. Tím, že nespisovné, obecně české jazykové prostředky neplní v Pavlových prózách primárně úlohu nástroje vnější charakteristiky a že úloha vyjadřovat nespisovnými lexikálními prostředky expresivitu a citové postoje jednotlivých postav je tu oslabena, vytvořil si Pavel vhodnou půdu pro jiné využití těchto prostředků. Naznačíme to nejprve několika výraznými příklady: Měl už mého chlubivého povídání plné zuby a začínal jsem mu být zase protivnej // já si říkal, že je to krásný // Bavili se, třesky plesky, a bylo to zajímavý a krásný // Vůbec mně to nepřipadalo divný (vesměs řeč vyprávěče) // Nový rybník je také krásný. Můžeš chytat od sedláckých stavení. Tam tě nikdo neuvidí, je to tam bezpečný // Takový macek v mém rybníce… Na takovýho velkýho kapra jsi moc malej. Tam, kde se nespisovnost zesiluje až v kopii reálné nespisovné promluvy z běžného jazykového styku, signalizuje to velké citové zaujetí (pro myšlenku, osobu atd., např.: Báječnej kluk, kudrnatý vlasy, čahounský nohy jako hráč basketbalu a ruce hornický lopaty; takové případy jsou však výjimka). Už tyto příklady naznačují, že jazykové signály nespisovnosti se objevují u výrazů a na místech, které jsou pro celkový účin díla a pro jeho ideové i emocionální vyznění podstatné. Může přitom někdy [222]v jednotlivých případech jít o emocionalitu a hodnotící postoje dané postavy v daném aktuálním okamžiku, ale podstata účinu je v tom, že hromaděním těchto vypjatých míst spojených s jazykovým příznakem nespisovnosti se postupně vytváří celková emocionální a hodnotící atmosféra díla. Tím se z obecné češtiny stírá ráz všednosti, každodennosti, a naopak se jí dostává vlastností prvku poetizačního, a to i tam, kde je nespisovno sloučeno s vulgárností. Zvlášť silné je to v kompozičně, tematicky, esteticky i ideově nejvypjatějším místě díla, totiž v jeho závěru. Tu náhlé prohlédnutí vyprávěčovo a poznání hlubších skrytých hodnot dějů je vyjádřeno zvolací otázkou a prudkým přechodem z mírné knižnosti až do výrazné a o to upřímnější nespisovnosti: A já jsem náhle všechno pochopil. Jak jsem mohl být tak blbej? Pavlův přínos je tedy v tomto směru v tom, že využil obecné češtiny jako nástroje výrazné umělecké stylizace, že ji odpoutal od přímé, bezprostřední charakterizační funkce, a že ji naopak jako nástroje poetizačního využil pro vyjádření celkového emocionálního a hodnotového smyslu textu (mohli bychom snad mluvit o „filozofickém smyslu“ textu, shodně s recenzí Pavlovy knížky z pera V. Dostála v Tvorbě č. 4 z 22. ledna 1975).

Čteme-li jeho dvě knížky, jsme zpočátku poněkud alarmováni zdánlivou nesoustavností a nepředpovídatelností nespisovných signálů. Postupně však přijímáme tuto stylizaci a nakonec se nám zdá tento postup samozřejmým. K tomu dospíváme tím, jak se stáváme účastni oné zvláštní citové a hodnotové atmosféry. Ale tato samozřejmost je jen zdánlivá. Využití obecné češtiny a vůbec nespisovných prostředků je dnes jedním z nejtěžších a nejzáludnějších úkolů české prózy; zde často autor skládá svou mistrovskou zkoušku, a často se i mine cíle.

Stalo se to v poslední době i některým pracím jinak nadprůměrným (jako např. knížce Poslední vlak z Frývaldova V. Sládkové) nebo pracím solidním (např. Snídani v trávě K. Houby). Příčina toho bývá v tom, že autor v textu nerozhodně váhá mezi snahou o věrnou charakterizaci postav, o vytvoření pocitu či iluze jazykové „autentičnosti“ hrdinů, a mezi snahou o využití nespisovných elementů k jiným cílům, podobným těm, které jsme shledali u Pavla. Výsledný dojem však pak vyvolává spíš rozpaky — čtenář shledává disonance mezi prostředky nespisovnými a prostředky vyhraněně knižními, které vystupují v textu v bezprostředním sousedství (zvlášť rušivé to je v několika přeložených detektivních románech z poslední doby, protože u tohoto druhu literatury se čeká, objeví-li se nespisovné, obecně české elementy, především charakterizační záměr s cílem dosáhnout jazykové „hodnověrnosti“). O. Pavel tím, že provedl svůj jazykově estetický záměr důsledně a že dal čtenáři vnímajícímu text procítit, že tu charakterizační funkce není prvotní, vyřešil kolumbovský úkol poetizačního působení obecné češtiny s úspěchem.[5]

[223]Z hlediska jazykového je vhodné připomenout ještě jedno. Pavlova hierarchizace nespisovných prostředků a jejich frekvence naznačuje, které z nich postupně ztrácejí svou výraznou, křiklavou nespisovnost a pomalu se blíží hranicím hovorovosti (i když asi nemají šanci stát se plně spisovnými). Je to především tvarová přípona —ma u jmen ženského rodu v 7. p. množ. č. (měl trenýrky se stříbrnýma hvězdama; plížili jsme se pod překážkama; stříleli po nás patronama, Slepýma, apod. — vše v řeči vyprávěče). A dále je to zúžené [í] místo [é] v skloňovacích tvarech, užívané v řeči vyprávěče tak často a s takovou samozřejmostí, že to čtenář nakonec téměř přestane jako nespisovné vnímat.[6]

Náš výklad sledoval kromě cíle plynoucího ze zájmu stylistiky poznat a klasifikovat závažná díla současné prózy i dva záměry praktické. Jeden je spojen s přesvědčením, že upozornění na závažné jazykově slohové rysy uměleckého textu umožňuje poučenému čtenáři vnímat a prožívat znásobené (a z toho přesvědčení pak pro nás vyplývá i víra v účelnost a oprávněnost jazykových „rozborů“ i ve školním vyučování). Druhý souvisí s tím, že právě nespisovný živel v uměleckém textu je dnes velmi ožehavým a přitom neujasněným problémem v redakční, lektorské a kritické praxi. Vznikají často ostré spory mezi autory, překladateli, nakladatelskými a jinými redaktory, kritiky, a leckdy i čtenáři o to, kdy, zda a proč nechat nebo odstranit ten nebo onen nespisovný jev; texty se rozmanitě mění — někdy proti vůli autorů a překladatelů, ti pak protestují, brání se; uvnitř redakcí válčí redaktoři s korektory atd. Chyba bývá v tom, že se obvykle posuzuje jeden izolovaný jev, jedno izolované místo v textu. Náš rozbor snad alespoň naznačil, že odpovědět seriózně na všechny tyto otázky lze jen tehdy, vyjde-li se z díla jako z celku, stanoví-li se celková funkce nespisovných prostředků v díle a zjišťuje-li se, zdali byla uplatněna dost zřetelně, důsledně a ve shodě s ostatními složkami složité stavby uměleckého díla.[7]


[1] O obecné češtině, jejím vzniku, vývoji a dnešním stavu viz zvl. J. Bělič, K otázce obecné češtiny, ve sb. Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, s. 429n.; týž, Vznik hovorové češtiny a její poměr k češtině spisovné, Čs. přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, s. 59n.; J. Hronek, Obecná čeština (skriptum vydané Univerzitou Karlovou, Praha 1972); dále diskusi o obecné češtině v SaS, roč. 22—24, 1961—3. O obecné češtině v krásné literatuře se psalo poměrně málo, viz např. J. Hrabák, Několik úvah o obecné češtině a vulgarismech v současné české próze, NŘ 45, 1962, s. 289n. (autor dospěl k závěru, že obecné češtiny lze v beletrii užívat jen náznakově, že velké možnosti funkčního uplatnění jsou skryty především v oscilaci mezi obecnou a spisovnou češtinou, a to zvláště v přímých řečech, kde obecná čeština slouží k charakteristice obsahu sdělení a vyjádření postoje k němu, k naznačení postoje k jiné postavě, že mívá funkci charakterizační, jindy zas pejorativní, že může sloužit k odstiňování postav, apod.); M. Fundová, K počátkům pronikání obecné češtiny do jazyka české prózy, NŘ 48, 1965, s. 21n.; J. Zima, Jazyk a styl veršů J. Suchého, NŘ 49, 1966, s. 1n.; A. Stich, Nespisovné prvky v současné české próze, Knižní kultura 1964, č. 2, s. 60n.; týž, O nespisovných prvcích v české próze, Zprávy kruhu přátel českého jazyka (rozmnož.), leden 1969, s. 10n.

Z širšího teoretického hlediska se touto otázkou zabýval K. Horálek, K teorii nespisovných prostředků umělecké literatury, Slavica Pragensia IV, Praha 1963, s. 643n. Ukázal, že vybočení z mezí spisovné normy nesnižuje hodnotu uměleckého textu, ale ani mu nedodává automaticky umělecké účinnosti, že jde vždy o jev zasahující i sémantiku díla a přitom historicky podmíněný. Vyzdvihl charakterizační úlohu těchto postupů, ale připomněl i možnou funkci estetickou, poetickou (v souvislosti s využíváním cizojazyčných elementů).

Některá obecná shrnující zjištění viz u A. Jedličky, V. Formánkové a M. Rejmánkové v Základech české stylistiky, Praha 1970, s. 52 a 55. Jak je celá tato složitá problematika s veškerou svou naléhavostí nová, zjišťujeme např. i podle toho, jak na okraji pozornosti je celý tento okruh otázek ještě v Knížce o jazyce a stylu soudobé české literatury, Praha 1961, s. 66—7. Z prací vzniklých v 50. letech je třeba připomenout zvl. Sedm kapitol o češtině od J. Běliče, Praha 1955, s. 117, stať B. Havránka, přetištěnou ve Studiích o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 239—245, a práci F. Trávníčka O jazyce naší nové prózy, Praha 1954, s. 12n.

[2] Vztah umělecké prózy k nespisovným útvarům byl od počátku nové české literatury jedním z problémů, kterým se věnovala i jazykověda. Hned J. Dobrovský zaujal r. 1799 k té věci stanovisko, a to výrazně negativní, pokud běží o možnost využívat nespisovných prvků i z roviny zvukové a tvaroslovné (srov. F. Vodička, Počátky krásné prózy novočeské, Praha 1948, s. 27).

Právo na to teoreticky probojoval české literatuře až Otakar Hostinský na počátku 90. let (viz Studie a kritiky, Praha 1974, s. 62n., zvl. s. 105) v souvislosti s rozvojem uměleckého realismu. Hostinský vycházel z toho, že autor vždy řeč postav stylizuje a zhušťuje, kondenzuje. Stylizace nespisovného projevu má však vystačit s nejmenším náznakem, protože nejde o „dokonalou shodu se skutečností v jednotlivostech, nýbrž o zachování charakteristického poměru, popřípadě i kontrastu mezi nimi“.

[3] O něm viz cit. Knížku o jazyce a stylu, s. 15n.

[4] O této vlastnosti obecné češtiny psal H. Kučera, The Phonology oj Czech, ’s Gravenhage 1961. (Podrobněji viz v posudku I. Lutterera v SaS 25, 1964, s. 291, zvl. s. 294—5.) Jde v podstatě a zjednodušeně řečeno o to, že některé jevy se mohou v promluvě vyskytovat nezávisle, bez ohledu na jiné — např. podoby s [í] místo [é], zatímco jiné jsou vázány na to, bylo-li užito jiných prostředků — např. protetické v- se nevyskytuje tam, kde chybí zúžené [í], a vyskytne-li se, působí promluva nepřirozeně. Souvisí to i s územním rozsahem jednotlivých jevů, jak vykládá J. Hronek v cit. práci, s. 23n.

[5] S náběhy k tomu jsme se dosud setkávali v české literatuře dosud jen v poezii, např. ve sbírce J. Kainara Lazar a píseň (z r. 1960), v písňových textech J. Suchého (srov. studii J. Zimy, citovanou výše v pozn. 1).

[6] Tento jazykový jev je starý problém české umělecké literatury. Už obrozenci se s ním potýkali — setkávali se s těmito tvary velice často ve folklorní poezii a ve své ohlasové poezii nebo v edicích lidových písní to leckdy řešili tak, že u adjektiv [í] v koncovce krátili. Zvlášť si tuto praxi oblíbili pak májovci, a to byl patrně hlavní popud k nebývalé frekvenci jmenných tvarů adjektiv v jejich pracích obecně (máme na mysli typy jako byly vypočítavy, omrzely; strávit šťastny a vesely svátky; jsou zcela jiny; zůstaly jediny; dvě věci jsou časovy; v přímé řeči: „nějaky cigárko“; „Po čem jsou kuřata?— „Tak drahy!“; (uzenář:) „Horky, Horky“; typické příklady z Nerudy; hospody jsou rozličny — u Hálka, apod.).

[7] V našem případě, u O. Pavla, je například důležitá korespondence mezi funkcí obecné češtiny a jeho velmi osobitou, novou a působivou obrazností, založenou často na velmi civilních a zdánlivě nepoetických jevech současného života. To už však přesahuje i záměr posudku i jeho možnosti, pokud jde o rozsah; proto na to jen upozorňujeme pod čarou.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 4, s. 215-223

Předchozí Václav Křístek: Významná česká práce o otázkách teorie spisovného jazyka

Následující JK: Mezistátní — mezinárodní