Oba přítelové?

Miloslav Sedláček

[Drobnosti]

(pdf)

-

Redaktorka jednoho nakladatelství se otázala jazykové poradny Ústavu pro jazyk český ČSAV, zda by bylo možné užít k podst. jménu přítel množ. číslo přítelové. Tvar přítelové by se jí hodil při popisu této situace v jednom románě: Svobodná žena má hodně přátel, což jsou muži i ženy, a kromě toho má důvěrný vztah ke dvěma mužům, přičemž jeden o druhém neví. Každého z nich představuje jako svého přítele. Žena se dostane do velmi nepříjemné siutace a následky jsou charakterizovány větou Opustili ji všichni přátelé i oba přítelové.

Snaha rozlišovat tvar přátelé a přítelové je zřejmě dost stará. Svědčí o tom věta v Pravidlech hledících k českému pravopisu a tvarosloví (tak se nazývá první vydání Pravidel českého pravopisu z r. 1902) na str. 31: „Druhdy vyskýtá se také množ. č. přítelové, s významem prý rozdílným od přátelé; rovněž chyba.“

Tvar přítelové nikdy žádná jazyková příručka jako možný neuvedla. Přesto se nedomníváme, že je nutné ho zavrhnout jako zcela nesprávný. Subst. přítel nepatří k tzv. podst. jménům vespolným,[1] neboť k němu existuje přechýlená podoba přítelkyně. K té se tvoří normální množné číslo (přítelkyně, 2. p. přítelkyň, 3. p. přítelkyním atd.). Naproti tomu tvar přátelé charakter vespolného jména má, je možné označovat jím skupinu osob obojího pohlaví. Může se tedy objevit potřeba utvořit paralelu k množ. číslu přítelkyně, tj. přítelové. Je zřejmé, že v některé situaci umožňuje výhodnou významovou diferenciaci.

K tomu je možno jako zajímavost připomenout, že podoba přátelé vlastně není původní. Historická mluvnice nás poučuje, že ze staré češtiny je doložena podoba přietelé. Teprve analogií podle tvarů 2., 3. a 7. pádu, tj. přátel atd., se kmen přie- změnil i v 1. pádě množ. čísla na přá-.

---

[1] Viz: Mluvnice češtiny 2, Tvarosloví, Praha 1986, s. 34.

Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 1, s. 56

Předchozí Alena Polívková: Balík problémů

Následující Jana Hoffmannová: Interview: mezi mluveným a psaným textem