K stylovému využití jazykových prostředků v televizní sportovní reportáži

Ivana Svobodová

[Články]

(pdf)

-

[1]Sportovní publicistika tvoří již od samého počátku televizního vysílání jeho nedílnou součást. Počet vysílacích hodin připadající na tento druh publicistiky není zanedbatelný, např. v týdnu od 1. do 7. 10. 1990 to bylo 14 hodin 35 minut, od 12. 11. do 18. 11. 18 hodin 50 minut. V době konání velkých sportovních událostí, jako jsou např. olympijské hry, mistrovství světa a mistrovství Evropy v kopané, ledním hokeji nebo lehké atletice, tento počet ještě vzrůstá (v posledních dnech letních olympijských her konaných v Soulu jsme se se sportovní publicistikou setkávali na obrazovkách téměř po celých čtyřiadvacet hodin). Tyto druhy jazykových projevů pokrývají v současné době 15—16 % celkového vysílacího času Československé televize a bezesporu patří k oblíbeným, přitažlivým a velice sledovaným. Domnívám se proto, že všestranný popis této dílčí publicistické oblasti je nadmíru užitečný. Jednak přispívá k celistvému pohledu na fungování jazyka v současném jazykovém společenství, jednak, podobně jako ostatní publicistika, spolupůsobí jako vzor, a ovlivňuje tak řečovou aktivitu uživatelů jazyka.[2]

Z široké škály typů televizní sportovní publicistiky bych se v tomto příspěvku chtěla zaměřit na typ nejfrekventovanější, a tím jsou přímé reportáže.[3] Pokusím se o analýzu těch činitelů, podmínek a okolností, které výraznou měrou určují způsob výběru a využití jednotlivých jazykových prostředků a celkovou výstavbu reportáže. Tyto činitele je [73]nutno mít též na zřeteli proto, aby náš pohled na úroveň individuálních projevů této stylové oblasti byl pokud možno úplný a objektivní.

Na úvod si připomeňme příznačné rysy sportovní reportáže. Jde o projev mluvený, veřejný, a to z převážné části monologický, z převážné části také nepřipravený, spontánní, bez přímého kontaktu s posluchačem. Důležité je, že tento projev vzniká v závislosti na obrazové složce reportáže.

Televizní obraz je bezesporu po většinu doby sportovního přenosu rozhodující složkou přenášené informace; ovlivňuje slovní doprovod a ten hodnotu obrazu doplňuje, obohacuje. V některých fázích však tato obrazová složka tvoří pouze kulisu, ztrácí své dominantní postavení, vlastně jen navozuje, popř. dokresluje atmosféru. Variabilnost postavení zvukové a vizuální složky a s tím související střídání funkcí jazykového projevu s sebou přináší i změny jeho formy.

Verbální složka je modifikována též tím, zda sportovní redaktor komentuje z televizního studia, nebo zda je přítomen v místě, kde se sportovní událost koná a odkud se reportáž vysílá (to ovšem bývá ve většině případů). Pokud jde o druhou komunikační situaci, podmiňuje slovní doprovod ta skutečnost, že obrazová složka je dvojí. Mluvčí sleduje to, co mu zprostředkovává monitor na komentátorském stanovišti, většinou však jde o úzkou výseč, a proto se věnuje i ostatnímu dění na sportovišti a televizním divákům přibližuje i ty důležité momenty, které nemají možnost zhlédnout na obrazovkách. Tato dvojaká role, kterou sami sportovní redaktoři označují jako „šilhání“, bezesporu klade vedle nároků na jazykové schopnosti a dovednosti i nároky na maximální soustředěnost, neustálou pozornost a postřeh reportéra. Z tohoto hlediska patří k nejnáročnějším komentování těch sportovních odvětví, v nichž probíhá několik závodních disciplín najednou, tak je tomu zejména v lehké atletice, popř. ve sportovní gymnastice.

Mluvenost, nepřipravenost, monologičnost, organické sepětí verbální a neverbální složky, to vše jsou rysy společné většině přímých televizních reportáží. Sportovní reportáž se od ostatních, podle mého názoru, odlišuje třemi znaky. Prvním znakem je specifický předmět reportáže. A tím je sport se svou jedinečnou dynamičností, efemérností, dramatičností, napětím, překvapivými momenty a zvraty.

Druhým znakem je osobní prožitek s jeho reflexí v jazykovém projevu. Citové zaujetí mluvčího u tohoto typu reportáže pramení nejen ze svébytných vlastností objektu reportáže, ale též i z role komentátora. Ten totiž vystupuje nejen jako mluvčí, ale též jako jeden [74]z diváků. Vnímá tedy nejen vlastní sportovní událost, ale i celkovou atmosféru, která bývá u mnoha sportů často napjatá, velice živá a výbušná.

Souhlasím s Danešovým hodnocením reportáže v rozhlase, že „mírné citové zaujetí je v projevu reportéra věcí nejen přirozenou, nýbrž i vhodnou a potřebnou. V zásadě však má reportér stát vždy nad situací klidně a objektivně. Přílišné výlevy fanouškovského cítění a nadšení, překračující leckdy i míru slušného vkusu, by v rozhlase neměly mít místo. Vykřikuje-li reportér vysokým hlasem, až mikrofon (a uši) zaléhá, jestliže chvíli naříká a za chvíli opět křičí nadšeným hlasem, ozývá-li se přemíra citoslovcí a jiných citově odlehčujících výrazů, není to rozhodně správné a pěkné a nedává to dobré vysvědčení ani reportérovi, ani rozhlasu“ (d. cit. v pozn. 3, s. 137—138).

K tomuto stanovisku lze připojit tři poznámky. 1. Jsou-li projevy některých reportérů prvky emocionálního charakteru přesyceny, působí tyto projevy nad únosnou míru, rušivě.

2. Existují rozdíly nejen mezi reportéry, ale i rozdíly mezi jednotlivými reportážemi vyplývající z toho, o kterém sportovním odvětví se reportuje. Odlišná je situace u sportů nebo jejich dílčích disciplín, v nichž dochází ke gradování dramatičnosti, a kdy je tedy čas osobního prožitku identický s časem události, ke které se váže. To bývá např. u většiny typů atletických běžeckých soutěží. Jinak je tomu v hokeji či kopané, kdy dochází k nejrůznějším zvratům, nenadálým situacím; prožitek bývá někdy časově mírně opožděn, dostavuje se jakoby dodatečně. Existují též sporty, jejichž charakter a průběh umožňují v podstatě neutrální způsob reportování, tedy bez přítomnosti většího množství emotivních prostředků. Jde např. o závody v běhu na lyžích — závodníci nevybíhají na trať najednou, ale v jistých časových intervalech, o gymnastické nebo krasobruslařské soutěže.

3. Přibližuje-li reportér vystoupení československých reprezentantů, tak určité citové zaujetí je tu samozřejmé a divák je pochopitelně sdílí.

Třetím znakem, který odlišuje sportovní reportáž od reportáží jiných, je uplatnění speciálních prostředků a možností televizní techniky, jakými jsou změny záběrů, jejich opakování, a to i zpomalené, a maximální využití informací dodávaných na obrazovku prostřednictvím počítačů. Jde např. o promítnutí sestav, obrázky profilů trati se stručným písemným popisem, orientační údaje o stavu utkání, čase apod. Využívání těchto vizuálních informací a používání záznamů některých segmentů se např. projevuje [75]v ještě vyšší frekvenci odkazovacích prvků, zvláště zájmena ten a jeho variant tento, tenhle, tenhleten, ve zvýšeném počtu přerušení, vsuvek, rektifikačních prostředků atd.

Vedle těchto činitelů je verbální složka reportáže, výběr lexikálních jednotek a jejich usouvztažňování motivována dalšími okolnostmi. Jednou z nich je sportovní odvětví, které je předmětem reportáže. Vytvoříme-li si pomyslnou osu, můžeme na ni umísťovat jednotlivé druhy sportů na základě různých kritérií. Jedním z nich může být hledisko rozšířenosti, sledovanosti, a tudíž i předpokládané divácké obeznámenosti. V tomto případě jeden pól budou tvořit sporty jako kopaná, hokej, tenis, krasobruslení, lehká atletika, druhý pól pak sporty jako skateboarding, bikros, kulečník, curling (česky metaná) apod. Pro první skupinu je charakteristická propracovanost, ustálenost sportovní terminologie a frazeologie, kterou většinou reportéři užívají bez vysvětlivek (např. malá domů, česká ulička, čistá hra, ulitý start). Skupina sportů méně populárních, méně známých se vyznačuje dvěma rysy: 1. Jako spolukomentátor působí téměř vždy některý z hráčů nebo trenérů příslušného sportovního odvětví. Přitom pro jejich výběr nejsou rozhodující jazykové schopnosti, nýbrž zkušenosti a znalosti věcné.[4] U novějších sportů se terminologie a frazeologie teprve vytváří, ustaluje nebo není tak známá, takže komentátor (nebo spolukomentátor) některé pojmy objasňuje, seznamuje diváky s pravidly hry apod. Slovní doprovod je maximální a dost často se k obrazové složce přímo nevztahuje.

Za jiné kritérium můžeme zvolit povahu, charakteristické rysy jednotlivých sportovních odvětví. Zde budou proti sobě stát např. kolektivní míčové hry a proti nim tenis nebo krasobruslení. Scénář u druhé skupiny je v podstatě vždy týž. Naprosto dominantní je vizuální složka, slovní doprovod je minimalizovaný, vyznačuje se dlouhými pauzami mezi jednotlivými výpovědními celky, většinou velice stručnými, úspornými. Pokud jde o tenis, je zde navíc i důležitá zvuková kulisa přímo ze stadiónu, resp. z haly. Téměř vždy je srozumitelně slyšet výroky rozhodčích, navíc se průběžný stav utkání, jednotlivých her objevuje přímo na obrazovce, a tak sportovní redaktor tyto [76]údaje většinou neuvádí. Verbální složka se soustředí na tři okamžiky: 1. glosují se a hodnotí se zajímavé, důležité nebo sporné fáze utkání, a to zvláště pokud jsou opakovány ze záznamu; 2. krátký projev následuje po skončení hry (gamu). V tomto případě reportér velmi často volí některý z automatizovaných modelů, které je však možno, pro časovou tíseň, považovat za funkční, např. Sabatiniová podává, vede 3:2 ve druhé sadě nebo argentinská reprezentantka podruhé v zápase prohrává svůj servis nebo Edberg dovedl game do vítězného konce apod.; 3. souvislejší projev se pak koncentruje na minutové přestávky, které nastávají vždy po dvou hrách.

K dalším důležitým činitelům nepochybně patří individuální schopnosti redaktorů, jejich jazyková vybavenost, slovní zásoba, schopnost improvizace, pohotovost, jazyková tvořivost, vynalézavost, paměť, věcné znalosti, temperament apod.

Do prosince r. 1990 pracovalo ve sportovní redakci 19 komentátorů, z toho 15 jich působilo v pražském studiu, dva v brněnském a dva v ostravském.[5] Vyjma reportáží z olympijských her se redaktoři specializují na určitý druh sportu, který pak komentují pravidelně. A z toho může potenciálně pramenit i stereotypní způsob vyjadřování.

Při podrobnějším rozboru sportovní reportáže si zřetelně uvědomíme společné, ale i odlišné rysy jednotlivých idiolektů, projevující se ve výběru slov, slovních spojení, ve stavbě vět apod. Zvlášť patrné je to tehdy, jestliže se při komentování jedné sportovní události střídají dva redaktoři (čeští). Projevy každého z nich se vyznačují užíváním nějakého specifického jazykového prostředku, který ho odlišuje od ostatních. Např. Š. Škorpil s oblibou volí předponu vele- (veledůležitý moment, velevysoká hráčka) nebo výraz záležitost (ještě jednou se podívejme, kde se ta nezdařilá záležitost narodila). Pro brněnského redaktora Petra Kmenta je charakteristická nadměrná frekvence spojení abych tak řekl (mnohdy působí jako jazykový parazit a nefunkční klišé): devět sekund do konce prvního poločasu, abych tak řekl, a je tu konec prvního poločasu, abych tak řekl, třetí skončila Pospíšilová Jana, provdaná Horáčková, abych tak řekl apod.

Sportovními reportéry se nezřídka stávají dřívější aktivní sportovci, tak tomu je např. u Tomáše Jungwirtha (bývalý československý repre[77]zentant v lehké atletice) nebo Jiřího Baumruka (bývalý košíkář). Používání slangových výrazů nebo spojení může být vyvoláno nejen nutností hutného, zkratkovitého slovního doprovodu odpovídajícího rychlému sledu událostí, ale i nevědomým, mechanickým vnášením těchto prvků, které si redaktor osvojil jako sportovec. Např. v přenosech z utkání v košíkové jsem zaznamenala tato spojení: pokus o zdvojení Volkova (tzn. že Volkova se snaží bránit dva hráči), rozhodčí pískal tři sekundy (tj. přestupek, kdy útočník setrvá ve vymezeném území déle než tři sekundy).

Na závěr dodejme, že volba některých jazykových prostředků, zejména formální povahy, může být ovlivněna i osobností šéfredaktora sportovní redakce. Mezi velice frekventované slovní druhy ve sportovní reportáži patří číslovky. Naprostá většina reportérů, a to zvláště těch, kteří působí ve sportovní redakci delší dobu, dává přednost spojení sto jeden závodník, sto jeden bod, sto dva závodníci, sto dva body. Při návštěvě sportovní redakce jsem se dozvěděla, že bývalý šéfredaktor Karel Mikyska, který vykonával tuto funkci od začátku 70. let do poloviny let osmdesátých, byl právě na spojení složených číslovek s počítaným předmětem citlivý a uvedenou shodu prosazoval.

---

[1] Předneseno na semináři Ústavu pro jazyk český ČSAV Kultura jazyka a kulturnost české společnosti (K aktuálnosti odkazu pražské jazykové školy) 3. 12. 1990.

[2] Srov. V. Křístek, K rozhlasové a televizní sportovní reportáži z hlediska jazykového, Slavica Pragensia 13, 1971, s. 241.

[3] Srov. též F. Cuřín, Tři poznámky k olympijským hrám v Innsbrucku, NŘ 47, 1964, s. 175—176; F. Daneš, O jazykové stránce rozhlasových a televizních pořadů, in: F. Váhala a kol., Žurnalistika. Jazyk a styl, Praha 1966, s. 127—139; V. Křístek, d. cit. v pozn. 2; J. Machač (jako autor uveden J. Zima), Sportovní televizní komentář, NŘ 55, 1972, s. 215—220; J. Mistrík, Žánre vecnej literatury, Bratislava 1975, s. 156—166.

[4] Mnohdy je velice zřetelný rozdíl mezi profesionálním mluvčím a doprovodným komentátorem. Jestliže jsou repliky spolukomentátora dlouhé a přitom jeho jazykový projev je nekultivovaný, potom reportáž jako celek může být přijímána a hodnocena negativně.

[5] Od 1. ledna 1991 je situace jiná, neboť někteří redaktoři (většinou zkušení) odešli. Bohužel mezi nimi byl i Štěpán Škorpil, jehož jazykový projev byl kultivovaný: podle mého názoru patřil k výrazným osobnostem Československé televize v uplynulých dvaceti letech.

Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 2, s. 72-77

Předchozí Jana Hoffmannová: Interview: mezi mluveným a psaným textem

Následující Olga Müllerová: O úloze jazyka při obchodování