Časopis Naše řeč
en cz

O jazyce dvou současných autorů

Alexandr Stich

[Články]

(pdf)

-

Slovo úvodem. Tento text vznikl někdy koncem r. 1969 a zásluhou tehdejších členů redakční rady Naší řeči J. Běliče a F. Daneše byl přijat k otištění. — F. Daneš tenkrát odrážel pochybnosti, zda je text „ideově ještě únosný“, stanoviskem, „kam bychom to až došli, kdyby i tohle mělo vadit“. Ale události šly rychle, atmosféra v celé společnosti houstla a temněla, a tak článek nakonec přece jen vyjít nemohl. Měl jsem alespoň možnost využít jeho materiálu v řadě přednášek.

Vracím-li se k němu dnes, je to proto, že — soudím — ještě tak úplně nevyčpěl, i když bych některá tvrzení a stanoviska formuloval poněkud jinak; můj názor na obecnou češtinu se za ta léta poněkud posunul,[1] zvláště v souvislosti s hlubším poznáváním češtiny doby barokní a konstituování novodobé spisovné kodifikace.

 

Přibližně od počátku tohoto desetiletí se v české umělecké próze zesiluje proud, který do uměleckého jazyka přináší stále více nespisovné prostředky,[2] a to především prostředky pražské obecné češtiny promíšené více či méně prvky různých sociálních slangů, zvláště mládeže. Tento soustavný nápor nespisovnosti je spojen se způsobem kompozice uměleckého textu: nespisovné prostředky pronikají především do románů a povídek, které jsou vyprávěny jedním z hrdinů příběhu, nikoli objektivním vyprávěčem stojícím vně příběhu. Hojně tyto prózy využívají i vnitřního monologu.

Nespisovné prostředky se v textu neobjevují jen tu a tam, v náznaku, nýbrž pronikají celým textem a často mu udávají základní jazykově slohový ráz. Důvody, které vedly současné beletristy tímto směrem, jsou několikeré. V prvé řadě přitahovala obecná čeština současné prozaiky proto, že jim nabízela značné množství prostředků citově zabarvených a vůbec expresívních. Autorům se tak otevřel nový [114]rezervoár svěžích, neotřelých frazeologických spojení, metafor, přirovnání atd. Druhý důvod byl ten, že do umělecké literatury byl v tomto období stále více uváděn nový typ hrdiny, totiž současný mladý člověk, a pro něho je nespisovný jazykový projev charakteristický. Třetí hlavní důvod můžeme vidět v tom, že se v národní společnosti projevily příznaky jisté nedůvěry k spisovnému jazyku; zvláště mládež a některé skupiny intelektuálů začaly v kodifikovaném spisovném jazyce vidět něco jako konvenční pouto, jako součást odlidštěných institucí, a hledaly i pro umělecké vyjádření takový jazykový útvar, který by jim poskytl možnost zbavit se jazykových pout a vyjádřit se skutečně osobně a osobitě. Někteří brněnští jazykovědci (zvl. Jan Chloupek a Věra Michálková) hovoří v této souvislosti přímo o převrácení prestižní stupnice uvnitř národního jazyka — myslí tím stav, kdy nespisovná obecná čeština se pro některé uživatele spisovného jazyka stává i ve veřejném styku hodnotnějším a žádoucnějším vyjadřovacím prostředkem než spisovný jazyk.

Česká jazykověda nezaujala k tomuto literárnímu proudu striktně odmítavé stanovisko. Vycházela přitom z myšlenky, že jazyk umělecké literatury není totožný se spisovným jazykem a že slovesní tvůrci mají v zásadě k dispozici všechny útvary národního jazyka a že nejsou při uskutečňování svých uměleckých záměrů vázáni pouze na jazyk spisovný. Ustálený a vytříbený spisovný jazyk však stále zůstává pro každého autora základním jazykovým východiskem při tvůrčím procesu. Zůstává jím i tehdy, když se autor od něho úplně odklání; je totiž stále tím útvarem, na jehož pozadí čtenář dílo vnímá a jen jeho existence umožňuje, že lze nespisovného útvaru esteticky využít. Jazykovědci však zároveň při různých příležitostech upozorňovali, že obecná čeština skrývá pro beletristy i různá nebezpečí, že se z využití obecné češtiny stává u mnohých autorů druhého a třetího řádu nepříjemná manýra, a že se proto způsob, který znamenal jazykové osvěžení české prózy, brzy může stát pro autory zátěží.

V závěru přednášky, o níž jsem se v úvodu zmínil, bylo vysloveno tvrzení, že tento okamžik, kdy se dosavadní postavení obecné češtiny v umělecké próze může změnit ve svůj opak, již nastává. Není to ostatně nic podivného a nečekaného, teoreticky to bylo možno očekávat dost určitě. Jedním z trvalých poznatků tzv. pražského strukturalismu je jistě to, že podrobně propracoval myšlenku o aktualizaci a automatizaci jako o dvou jevech, které v jazyce neustále působí a zvláště silně se uplatňují právě v uměleckém jazyce. Obecná čeština [115]působila zpočátku v umělecké próze jako silná aktualizace uměleckého jazyka, jazykový výraz byl nový, nezvyklý, neotřelý. Avšak tím, jak přibývalo próz psaných tímto způsobem, výrazová novost mizela, obecná čeština se stávala něčím automatickým, očekávaným a nakonec i nudným. Bylo možno tedy s napětím očekávat, jak na tento stav budou jednotliví autoři reagovat, odkud přijde proti obecné češtině útok. Než však přejdeme k odpovědi na tuto otázku, je třeba doplnit ještě dvě věci.

/1/ To, že první vrchol nespisovné, obecně české vlny v literatuře je už za námi, neznamená, že se rázem přestalo obecné češtiny v umělecké próze užívat. Naopak, máme příklady, že vznikají nové práce, jejichž jazykovým základem je obecná čeština, a že dokonce jdou dále, než šly prózy předcházející. Například Ludmila Romportlová použila nedávno obecné češtiny důsledně v textu neosobního vyprávěče. Jazykově tak sjednotila projev hlavní postavy, mladé, povrchní dívky, a jazyk osoby, která vypráví o jejím osudu. Dosáhla tím zajímavého účinku — o osudu dívky jako by nevypravoval kdosi odosobněný, stojící nad příběhem a nad hrdinkou, ale někdo z jejího okruhu, někdo jí blízký. A bylo by jistě neprozřetelné se domnívat, že Romportlová je poslední, koho obecná čeština přilákala při uměleckém tvoření. Jde však o to, že obecná čeština bude pro autory jazykový útvar stále obtížnější, pokud nebudou chtít ustrnout na automatizovaných výrazových klišé.

/2/ Obecná čeština v umělecké literatuře plně nepřevládla ani v období, kdy její postavení v umělecké próze bylo velice silné. I tehdy existovali autoři, a významní autoři, pro něž byl spisovný jazyk základním jazykovým zdrojem. Je to např. Ivan Vyskočil, Milan Kundera a jiní. (Někdy se připomíná, že autoři moravského původu, jako je M. Kundera, jsou vůbec zbaveni možnosti volit, zda budou užívat obecné češtiny a slangů, nebo ne, protože Moravanům je obecná čeština cizí, působí na ně vulgárně. To je však klam — máme totiž právě mezi autory, které můžeme považovat za hlavní představitele oné „obecně české“ literatury, i některé spisovatele pocházející z Moravy a spjaté s ní stále i tématy svých prací, i svým uměleckým a ideovým postojem, například prozaika Jana Procházku.)

Vraťme se však k našemu hlavnímu námětu. Tvrzení, že proti směru, který z obecné češtiny učinil základní jazykový prostředek výstavby uměleckého textu, nastává reakce, můžeme doložit rozborem dvou významných prozaických děl. Je to sbírka povídek Smrt mor[116]čete (Praha 1969) od Ladislava Fukse a román Sekyra (Praha 1960) od Ludvíka Vaculíka. Jsou to autoři v mnoha směrech odlišní, ba přímo protichůdní, jedno je však spojuje: oni totiž nejen vycházejí ve svých dílech ze spisovného jazyka, ale s obecnou češtinou přímo uvnitř svých beletristických prací polemizují. To je jistě v české literatuře novinka a má to značný význam nejen pro jazyk umělecké literatury, ale i pro spisovný jazyk a jeho postavení mezi ostatními útvary národního jazyka.

Povšimněme si nejdříve Fuksovy povídkové knížky. Abychom pochopili autorův jazykově slohový záměr, musíme se podrobněji zmínit i o kompozici knížky a o jejím myšlenkovém obsahu. Knížka obsahuje celkem deset povídek. První z nich, nazvanou stejně jako celá knížka Smrt morčete, ponechme zatím stranou. Zbývajících devět povídek se rozpadá ve dva zřetelně odlišné celky; dělítkem mezi nimi je doba, ve které se odehrávají. V první části knihy jsou povídky, které se odehrávají kdysi dávno, v idylických dobách rakouské monarchie. Autor v nich s jakýmsi nostalgickým rozmarem líčí malicherný svět drobných lidí, svět s daným, neměnným řádem. Přechod mezi oběma skupinami povídek tvoří absurdní příběh povídek Věneček z vavřínu, v němž mezi návštěvníky malé starosvětské cukrárničky, pokojně se radující z kulinářských požitků, vtrhnou tři postavy, medvěd, slon a hyena, oblečení v lidských šatech a zterorizují všechny návštěvníky. Dopouštějí se výtržností a zároveň obviňují z výtržnosti ostatní přítomné, zničí telefon, aby se hosté nemohli dovolat pomoci, i celé zařízení cukrárny a se svou sprostotou a hrubostí se ukáží jako neskonale života a i vlády schopnější než drobní slušní lidé, žijící jen svými malými soukromými radostmi a zájmy. Druhá skupina povídek pak uvádí tytéž lidské typy v situaci úplně jiné — je to svět našeho století, svět bezpráví, deportací Židů do koncentračních táborů, svět, v němž měšťanské ctnosti ztrácejí význam, ba stávají se směšnými. Vrcholem a závěrem knihy je obsáhlá povídka Cesta do zaslíbené země, v níž se jako biblická travestie zobrazuje smrt skupiny bohatých vídeňských Židů, kteří si celým svým majetkem zaplatili po anšlusu Rakouska možnost odplout na voru po Dunaji a kteří hynou v bažinách slepých ramen Dunaje.

Jazykově slohová podoba obou skupin povídek je téměř stejná. Budeme ji charakterizovat aspoň v hlavních rysech. Východiskem je pro Fukse neutrální, spisovný jazyk. Na tuto jazykovou základnu vrství Fuks výrazy a obraty knižní, a to nejen v textu podávaném [117]vyprávěčem, ale i v řečech postav. Významným jazykovým zdrojem jsou pro autora i autentické texty z doby před první světovou válkou, zvláště noviny, inzeráty, reklamní texty.

Některé postavy tyto texty s oblibou předčítají v rodině a pak jejich obraty přejímají i do svého vlastního jazykového projevu.

„No a ještě tuhle,“ řekl pan Bručílek a četl: „V Praze se chystá stávka uzenářských mistrů — na velkonoční čtvrtek, pátek a sobotu. V Americe odkázal boháč dům svým dvěma kočkám. V Nuslích zlámal si záletný řezník nohu v koleně. Německá císařovna spadla ze schodů, o kterémžto pádu psaly téměř všechny listy. Císař Vilém doufá, že se proslaví. Ano, ale smutně. A pak je tu ještě jedna zpráva,“ řekl pan Bručílek a četl: „Z Vršovic. Až se připojíme ku Praze, zavede se mezi ní a naší obcí tunel, abychom nemusili z Prahy do Prahy přes Vinohrady.“

„Tak to je dobré,“ kývla paní Allerheiligová, a pak všichni chvíli tiše jedli dort a pili kávu, ale pan Bručílek se smál a zářil a občas koukl na paní Allerheiligovou, synovce a Lojzičku a pak konečně znovu vzal noviny a řekl:

„Ale milostpaní, přece se nebudete na Nový rok soužit, když je odpomoc, ne? Tak se podívejte. Já vám přečtu dvě reklamy a máme to doma.“ A pan Bručílek četl:

„Vysokým c. k. místodržitelstvím výhradně koncesovaná kancelář pro vojenské záležitosti c. a k. setníka mimo službu Janouškovce v Praze III, Eliščina třída 1080, existuje již 8 let. Tato první a nejstarší kancelář zaměstnává se mezi jinými zvláště vyhotovováním všech možných žádostí, zadaných spisů důstojníků i mužstva, branných povinníku, kteří mají právo jednoročního dobrovolníka neb nárok na jiné osvobození od vyplnění povinnosti služební, vyhotovuje reklamace i rekursy a píše žádosti na Jeho Veličenstvo. — Všechny v dotyčné kanceláři obstarané práce se vždy správně a co nejrychleji vyřídí. Úřední hodiny 8—12 a 2—6. Majitel vše sám osobně řídí a zařizuje a celý den mimo neděle a svátky je osobně k mluvení. Mnoho poděkování, ceníky zdarma, velmi mírný honorář. No tak vidíte…“ usmál se pan Bručílek, ale to už i na tvářích paní Allerheiligové, synovce a Lojzičky zazářil úsměv.

Jiným jazykovým zdrojem jsou pro Fukse dnes už zastaralé a trochu komické konverzační obraty a zdvořilostní formule. Tito lidé ze světa dávno minulého rozmlouvají mezi sebou například takto:

„A co tak potěšilo vás, pane soukromníku, že jste tak vesel a zářiv od prvé chvíle?“ Nebo: „Lojzičko, hovoř zatím s panem koncipientem, aby se zabavil a neviděl, jak ošetřím jeho ctěnou paní tetu.“

Vidíme, že autorovi nejde o realistické zachycení skutečných jazykových projevů, jazyk postav je neskutečný, stylizovaný i vzhledem k době, kdy se povídky odehrávají (dobře nám to vynikne, porovnáme-li konverzaci Fuksových postav např. s jazykovými projevy postav v románech Ignáta Herrmanna). Knižní, přepjatý výraz slouží k tomu, [118]že svět a osudy lidí, o nichž se vypráví, se nám jakoby ještě více vzdalují, jako bychom je pozorovali obráceným dalekohledem.

Pro tuto jemnou jazykovou ironii a odstup od zobrazovaného světa čerpá Fuks prostředky i z bohatého zdroje českých zdrobnělin. Jeho lidé usedají v cukrárničkách, pricupitá k nim dívenka v bílé zástěrce, poslouží různými krychličkami a kremrolkami na barevných porculánových talířcích atd.

Slohová úloha této jazykové výstavby se však plně projeví v druhé části knihy. Lidé týchž povah, zvyků, sociálního zařazení se tu srážejí s hrubým světem, kterému nerozumějí a který je drtí. Jejich vlastní jazykový projev i jazyk vyprávěče zůstává však týž, z jemného jazykového humoru se stává hrubá jazyková groteska:

Byla bledá jako smrt. V těch svých černých šatech s krajkovým límečkem snad ještě bledší…

„Tatíčku!“ vykřikla, „proboha, tatíčku, ty máš papír. Ty máš papír, že jdeme do transportu!“

Pan Kraus na houpací židli právě spolkl prášek a trochu si povolil límec s černou vázankou, kterou měl dnes na sobě. „Prosím tě, Sáro,“ řekl tiše, „prosím tě, kdo ti zase tohle řekl…“

„Domovnice mi to řekla, domovnice teď tady právě zvonila. Že prý máš papír, že jdeme do transportu. Do transportu, jak už tam šli Steinovi a Markovi, do tábora. Že už pozítří…“

A pak se paní Krausová rozplakala, až se celá chvěla.

„Žes mi to neřekl dřív,“ volala a lomila rukama, „žes mi to neřekl dřív! Vždyť nemáme vůbec nic nachystáno. Vždyť my nemáme ani ty ruksaky. Vždyť my ani nevíme, co se do nich vejde. Bože, tatíčku, cos to udělal, vždyť já jsem ti ani nezašila ty tvé vlněné punčochy, co jsem koupila v Aře, co tak rád nosíš … a co proboha svetr, boty, skříňka … vždyť ty ani nevíš, jestli si tam budeš smět vzít svoje prášky na astmu. Vždyť je ti tak špatně…“

Jak zoufale plakala a lomila rukama, ten její krajkový límeček, co měla na černých šatech, se jí svezl do týla.

„Ale mamičko, klid,“ řekl po dlouhé době mlčení pan Kraus, celý ustrnulý, a snažil se zastřít, že je mu čím dál hůř s dechem, „klid, mamičko, klid. Klid.“ A pak náhle řekl: „Jak je ta správcová chytrá! Jak chytrá! Měla ti to říci až zítra, ne dnes. Ale ona ti to řekla už dnes! A víš proč už dnes? No, aby ti udělala radost, Sáro, proto! Vždyť je válka, Sáro, válka, budou tady střílet, budou tady bombardovat, vyklízejí město … proto ty transporty … vždyť je to obrovská výhoda, obrovská přednost … a ty bys z toho málem udělala neštěstí. Ty bys z toho málem udělala zlo. Ty bys i z nás udělala chudáčky. Ale to máš z toho, že vůbec nic nevíš a nikdy jsi nic kloudného nevěděla. Že jsi celý život žila jako na měsíci. Tak zavři už tu skříňku a dones ty … koláčky. Dnes přece máme,“ pohlédl do [119]pokoje, dost prázdného, ale vznešeného, „dnes přece máme velký slavný den. Stříbrnou svatbu…“

Určující slohovou vrstvu tvoří výrazy tatíček, krajkový límeček, chudáček, koláčky atd.

„Mně napadlo,“ řekla paní Salingerová v květovaných šatech a otevřela kufřík s manikúrou, „že takhle týden spát, můžeme dostat mořskou nemoc. A není tu ani žádný záchranný pás.“

„Záchranné pásy nejsou třeba,“ usmál se pan Breitenbach s pohledem na tichou řeku, „a mořská nemoc se dostává jen z velkých vln. Nebojte se, milostpaní,“ řekl a spolkl svou dopolední pilulku.

„Jistě,“ usmál se pan Festan, „vy stále myslíte, milostpaní, na dobrodružnou četbu. Tady jsme přece jen na pouhém Dunaji. Vidíte,“ usmál se, „měla jste strach, že nás v noci přepadnou, a vidíte, nestalo se nic. Ani vlasy nám nezvlhly. Máte je tak krásné jako včera.“

„To že mám tu čepici,“ usmála se paní Salingerová na nehet, který si právě brousila, „ale přemýšlím, zda bude v tom přístavu kadeřník. Ráda bych se přece trochu upravila, než vstoupím na loď. Ráda bych si tam koupila i růžový olej. V Bulharsku snad marky platí.“

Nenápadný knižní nádech dodávají této konverzaci výrazy a obraty jako pásy nejsou třeba, stále, přemýšlím, zda …, ráda bych se upravila atd.

V závěrečné povídce, Cesta do zaslíbené země, přibývá však do této jazykově slohové vrstvy nová složka. Přináší ji rabín Ascher, stylizovaný jako starozákonní Mojžíš, který nakonec přivádí své naivní a bezbranné spolucestující do zaslíbené země, a tou je v tomto případě jejich neexistence, smrt. Ascherův projev je stylizován s biblickým patosem a je také biblickými obraty prosycen. Ascher hovoří v závěru povídky s katolickým knězem, který chce zbylé uprchlíky zachránit, tímto způsobem:

„Jsme na této zemi jen cizinci, poutníci a také vyděděnci, vy to, Důstojnosti, víte. Nebudeš se zde dlouho lopotit, stojí psáno, ani ustavičně snášet bolest. Nebudeš dlouho bědovat, kdo mě vysvobodí z těla smrti této, ani naříkat, běda mi, že se můj pobyt v cizině prodlužuje. Vyčkej maličko a uzříš, jak rychle bude konec všemu zlu. Přijde hodina, kdy přestane všechna práce, všechen shon. Vždyť jen nepatrné a krátké je všechno, napsal váš kempenský světec, co svým časem pomíjí. A vy to víte.“

Pro naši dnešní úvahu je však závažné to, jakou úlohu má v slohové výstavbě Fuksova textu obecná čeština. Prvky obecné češtiny se u Fukse objevují, avšak v míře nepatrné, častější jsou až v závěrečné povídce. Jsou omezeny na přímé řeči postav; jde o několik případů lexikálních nespisovných prvků (jako jsou konverzační výrazy, kdysi [120]v pražské obecné češtině dost časté, holt, kór, udělat si forotu atd.); z hláskových a tvarových prvků se objevují hlavně obecně české koncovky v adjektivním skloňování (Žitnej ostrov, na takový bárce, možný to je atd.). Jejich smysl v textu je v celku tradiční — charakterizují postavu (v závěrečné povídce se objevují nejvíce v přímých řečech nejmladšího účastníka nesmyslné pouti, čtrnáctiletého Wolffa Breitenbacha — ten mluví i o flašce oleje, říká: „Zejtra se budem koupat, je tedy možný nemejt se vůbec“ atd.).

Rozhodující však pro nás nejsou tyto sporadické náznaky jazykové charakteristiky v řečech přímých postav — zde autor vcelku nevybočuje ze starší tradice —, rozhodující je jazyková výstavba první, titulní povídky celé sbírky. Ta je totiž v protikladu ke všem následujícím devíti povídkám na obecné češtině přímo vystavěna. Má také v celé knize ústřední postavení tím, že odhaluje smysl povídek dalších. Rozpor mezi stylizovanou jazykovou podobou povídek a jejich syžetovou a myšlenkovou stavbou se násobí tím, že v úvodní povídce je zobrazen onen svět, který nakonec rozbíjí skleníkovou idylu hrdinů v povídkách následujících. Je to příběh lidské tuposti, hrubosti, hamižnosti a agresívní přízemnosti. Paní Kadloubková, hlavní postava této povídky, dá pojistit morče a pak ho zabije. Pojistné však dostane vyplaceno jen z malé části, jak se domnívá, pro neopatrné řeči svého muže. A tu se rozhoduje dát pojistit svého muže a za zlatku, kterou dostala od pojišťovny, kupuje sadu kvalitních nožů.

Jazykový projev této postavy je důsledně nespisovný, obecně český, v rovině hláskové, tvarové, lexikální a frazeologické i syntaktické. Zvlášť výrazné je, právě ve srovnání s preziózní slovní zásobou dalších povídek, množství vulgarismů, kterými jsou projevy paní Kadloubkové, zvláště jsou-li určeny jejímu společensky neúspěšnému muži, úplně prosyceny. Její muž je pro ni mukl a hovado, na jeho práci se každej vykašle, kdyby ho nedržela, prošustroval by chalupu. V souvislém projevu se vyjadřuje ke svému muži takto:

„Chvíli tu s pánem dřep a rači mlč. Mluvíš jen samý nesmysly, když něco tlacháš, a to pána nemůže zajímat. Ty tak ještě nejlíp mluvíš, když meleš vo tom, jak kopáš hroby. Ale my,“ řekla žena a ukázala na sebe a pana Hellnagela, „my nejsme žádný krchováci, aby nás ty tvoje blázniviny zajímaly. Víte,“ řekla panu Hellnagelovi, „von někdy rád tlachá vo tom, jak viděl jednoho mrtvýho lízt z hrobu a říkat, že si de pro ženu, to mě asi chce tak strašit. Ale to víš,“ otočila se zas na muže, „já ti akorát věřím. Já se tak akorát bojím. Ty tu dřep a neotvírej zobák, nebo se těš. Já už mám toho tvýho ničení dost…“ A panu Hellnagelovi ještě řekla:

[121]„Nebejt jeho, byla sem dnes paní. Mohla jsem mít úředníka ve Vídni a chodit po Kärtnerstrasse. Je to blbec, vůbec na něj nedejte.“ A vyběhla ze dveří.

To ovšem je skrytá polemika s literaturou využívající obecné češtiny velice závažná a dalekosáhlá. Obecná čeština tu není poprvé spojena s úsilím vydobýt z ní její emocionální a obrazné bohatství, neodhaluje se v ní bohatý vnitřní svět mladých hrdinů, naopak stává se symbolem vulgarity a nebezpečného primitivismu.

 

Přistupme nyní k druhé knize. Vaculíkova Sekyra je próza, která se na první pohled Fuksově sbírce povídek nepodobá téměř v ničem. Avšak něco je spojuje, a to jejich skrytá polemičnost proti jazyku v části dnešní české prózy, proti zmechanizovanému vyjadřování ve veřejném životě a v neposlední řadě i proti obecné češtině.

Také v románu Sekyra tvoří základní jazykový materiál současný spisovný jazyk. Ten v textu převládá kvalitativně a vytváří pozadí pro slohové využití jiných jazykových prostředků.

Prvním z výrazných jazykově slohových jevů je využívání odborného nebo knižního lexika a lexika obvyklého v čistě spisovných projevech v slohově i významově nepřiměřeném okolí. Smyslem těchto slohových posunů ve slovní zásobě je nově osvětlit běžnou skutečnost, kterou obvykle vnímáme zcela mechanicky, aniž se pokoušíme pochopit její vnitřní smysl.

Ukážeme si to na několika výrazných příkladech:

Na asfaltu je nový provoz, z něhož plyne méně kravinců (22). (Zde se střetává odborný obrat něco plyne z něčeho jednak s neodpovídajícím, všedním obsahem celé věty, jednak s výrazem kravinec.)
Naše chalupa byla promočena preventivní pílí hasičů (11). (Zde přitahuje pozornost ironický, neobvyklý obrat preventivní píle, který paroduje obvyklé odborné spojení preventivní péče.)
Můj otec se účastní cestopisné knížky. Co bylo proti tomu ubohé okopávání zemáků, jehož se účastnila maminka (31). (Neobvyklé užití slovesa účastnit se, běžného v publicistickém stylu, jednak ukazuje intenzitu otcova čtenářského požitku, jednak jej ironizuje ve srovnání s parodistickým spojením účastnit se okopávání zemáků.)
Když jsme dílo dokonali, bylo to opět jedno tvrdé vítězství ducha nad prašivou hmotou
(53). (Knižní spojení vítězství ducha nad hmotou a dokonat dílo je v rozporu s označovanou skutečností, totiž krádeží stromu.)

[122]V této řadě příkladů bychom mohli pokračovat velmi dlouho, avšak spokojíme se s několika již uvedenými — jde nám jen o naznačení tohoto slohového postupu.

Základním slohovým prostředkem, který výrazně vyniká na spisovném pozadí textu, je však užití nářečního materiálu. Tradiční lidové nářečí se v současné naší umělecké literatuře objevuje jen velice zřídka, a užije-li ho některý autor, bývá to obvykle s cílem vyvolat komický účinek. V Sekyře je tomu opačně. Jazykovým zdrojem komiky a ironie je tu spíše spisovný jazyk, jeho knižní prostředky a prostředky odborného, publicistického a administrativního stylu. Proti tomu nářečí má v díle funkci zobrazit svět autorova dětství a mládí, svět prostých lidí s pevnými morálními vlastnostmi a jasnými, prostými lidskými vztahy.

Především je nářečního materiálu užito bohatě v přímých řečech postav. Je to stylizované nářečí z okolí autorova rodiště Valašského Meziříčí.

Probereme si hlavní znaky těchto nářečních prostředků.
V oblasti hláskoslovné to jsou:
neprovedená změna ú v ou (dlúho, vystúpit, i v koncovkách: nadřú se),
neprovedená přehláska aj v ej (nefňukajte),
neprovedená přehláska u v i (košulu; i v koncovkách: nechcu, prácu),
neprovedená přehláska a v e (hučat, sviňa),
neprovedené úžení é v í (taléřky),
zachování nářeční odlišnosti v kvantitě samohlásek (tá — ukaz. zájmeno, od téj; v přejatých slovech gaunér, maród),
odlišnosti v kvalitě souhlásek: deň, přípona -osť (nezaměstnanosť), snáď, pořáď; dokáď.

V oblasti tvarosloví:
koncovka -éj v 2., 3. a 6. p. j. č. žen. rodu přídavných jmen a adjektivních zájmen (téj, mojéj),
koncovka -ami u podst. jmen typu dveře — dveřami,
koncovka měkkého skloňování u 6. p. j. č. u podst. jmen vzoru „hrad“ zakončených na sykavku (v kolchozi),
tvary jako čtyřé (proti spis. čtyři), račí (radši, raději) aj.

V slovní zásobě: obudit se, nádenka (nádenická práce), uhlédnout (všimnout si, spatřit), hráza (křovinaté meze), hárešt, vyšteřovat se (vysmívat se), bývat (bydlet); nářeční expresívní slova: hlupoň, klumprt, harafica, bagán.

Nářeční znaky lze nalézt i ve frazeologii a v syntaxi. Nám však nejde o úplný popis nářečních prostředků, nýbrž o zjištění jejich [123]funkce v textu. To, co jsme zatím uvedli, se nijak podstatně neodlišuje od způsobu, jakým nářečí využívala klasická realistická próza.

Poněkud jinak tomu však je, zaměříme-li pozornost na řeč dvou hlavních postav díla, tj. pražského redaktora a zároveň vyprávěče příběhu a jeho otce.

Nářeční prvky pronikají totiž na myšlenkově závažných místech nejen do přímých řečí vyprávěče, ale i do jeho základního, vyprávěcího textu, např.:

Byl jsem tu, nad místem, jehož jsem se bál. Důvod nevím. Možná ani není můj, možná jej měla maminka. Nebo staříček, jehož staříčka tu možná zabil u cigána hrom. Či snad právě odtud se dostaly ve fůře cena podloudně do stodoly první černí ptáci našeho rodu a nebyli k vykynožení.

Stejně vyprávěč užívá obratů jako jak pravívali náš staříček, přísloví jako Na svatého Ducha do vody půl břucha, po Božím těle do vody směle atd. Vyprávěč a zároveň hlavní postava díla se tak jazykově (a tím i životním postojem) ztotožňuje s venkovským světem, z něhož vyšel.

Nejsložitější je po jazykově slohové stránce postava otce. Je to člověk těžkého osudu, venkovský dělník, který v době nezaměstnanosti pracoval až v Íránu, vášnivý čtenář, mísící hodnotnou četbu s literárním brakem, později nadšený veřejný pracovník a organizátor.

Ve své řeči si uchovává jazykový základ rodného nářečí, ale léty přijímá i jazykové podněty z četby, z novin, z veřejné činnosti. Jeho jazyk se stává bizarní směsí prvků nářečních a obecně nespisovných s prvky knižními, až nepřirozenými, a těchto prvků časem přibývá.

Uveďme opět několik charakteristických příkladů. V dopisech se vyjadřuje např. takto:

Jsem dosud dosti zdráv, tudíž nemohou si na mně supové a šakalové činiti nároku (71). V mluvených projevech:

Jsou tu jisté otázky stran uspořádání domáckých našich věcí v nenadálých případech (103). Ohledně problému, na který jsme narazili minule, musíme ještě pohovořit o tom problému (104). I v nejprostších životních situacích jazykově kolísá. Řekne sice: „Cérko, daj nám večeře“, ale jindy vede rozhovor se synem takto:

(Syn): „Ty někam jdeš. Já bych šel s tebou“.

(Otec): „Když výslovně chceš, no prosím! Ale můžeš se na chvíli utrhnout?“ (Tento výraz syn-vyprávěč komentuje: Zuřil jsem: Když šlo jedině o to, abych utrhl zadek ze židle.)

[124]Ještě v době, kdy životně ztroskotal, a kdy leží s těžkou chorobou v nemocnici, setrvává u této naučené, nepřirozené řeči, říká: „Projednáme otázku mého zdravotního stavu“. Avšak v klíčovém okamžiku se jazykově vrací do časů svého mládí a do světa, z něhož vyšel, říká najednou v nemocnici před smrtí: „Jednajte se mňú jak s dospělým člověkem a né jak s malým telatěm.“

Zde není nářečí prostředkem k realistické kresbě, zde nabývá sílu a význam symbolu, jím se řeší spor, který vedli syn a otec o smysl otcova života a jeho usilování.

Jak vidíme, má jazyková stránka románu Sekyra mnohem větší význam pro celkovou stavbu díla a jeho ideový smysl, než tomu bývá obvykle. Tím však, co jsme si o něm řekli, neodpověděli jsme si otázku, jakou úlohu má v textu nespisovná obecná čeština.

Tu je především zajímavé, a pro jazykovou stránku díla závažné, že se s obecnou češtinou v románu téměř nesetkáváme. A to ani v těch částech, které se odehrávají v Praze nebo v Čechách. Už to samo naznačuje, že se náš román vymyká z jazykově slohových zvyklostí dnešní prózy.

Ještě závažnější jsou však ta ojedinělá místa, kde autor obecné češtiny užil. Obecně český jazykový prvek se v celém textu objevuje pouze třikrát.

Uvedeme všechna tři místa.

V prvém případě jde o přímou řeč předsedy schůze, člověka omezeného a řečného; jeho projev nemá logickou stavbu:

„Podívej se, kolego ty,“ řekl ke mně a vztáhl dlaň, „to bylo tvé právo, říci, co jsi říkal. U nás může každý říci, co si myslí, není to pravda?“ otočil se po lidech. „Ale vždyť ty sááám, podívej se, vždyť ty sám, přišlo ti zatěžko dílo tvého tatínka, a ty jsi s ním vyslovil nedůvěru. Nu a my, bylo by tedy jedině správné, aby jsi ty nebyl odpovědnej za svého otce, nemuselo ti pro něj být mezi námi a v našem středu trapno, kdyby ty jsi mohl povědít, že však to tvůj tatínek není, fotr, pravda.“

V druhém případě užije obecně českého hláskového prvku sám vyprávěč:

Jak jsem tak uvažoval, stoupla ve mně zčistajasna zlost, pošinul jsem svou židli zlověstně ke kamarádskému řediteli, a když ke mně naklonil své vlídné ucho, nenaplivl jsem mu do něho, jak mi také napadlo, nýbrž jsem pravil:

„Tak co, rodina jak. Zdravá? Zdravá?“

„Ale jo, docela to jde,“ odpověděl s nenucenou pohotovostí.

„A kluk co. Poslouchá? Poslouchá?“

„Ale jo, docela to jde. Ten už má rozum, ten je velkej!“

[125]„Dyť ty taky seš velkej,“ řekl jsem pražsky, aby rozuměl. Rozuměl, holoubek!

V tomto případě je obecná čeština i komentována, je to „pražský jazyk“, a v něm se autorovi koncentruje všechno neupřímné, nezdravé a povrchní.

Třetí místo je toto:

Temným lesem šel jsem dál. Nemám rád severní a západní svahy, vím to přesně a dávno. Jsem dosti dlouho na světě. A s překvapením si uvědomuju, jak správný byl můj první dojem, když jsem ten svět uviděl. Když jsem se narodil, stoupl jsem si na kopec a rozhlédl se. A ihned se mi zdálo, že směrem do Moravy a do Čech nevidím nic slibného. Opravdu, tím směrem nepředstavoval jsem si už jako chlapec vůbec nic, o čem bych si měl nechat zdát. Dneska se osobně přesvědčuju. Neboť sami nemají. Moje dětská tušení byla správná. Člověk se nemá tak snažit poznat všecko, co ve světě mají a co dělají. Nemá se pořád srovnávat s jinými lidmi a diferenci vykládat vždycky ve svůj neprospěch. Nemá se tak starat, aby držel s čímsi krok, když většinou to kráčí do řiti.

A proto: Bejvejte si tam americky, vy kopie český!

Obecná čeština slouží tedy, v rozporu s její funkcí v dnešní české beletrii, v románu Sekyra jako prostředek úpadkový, je odmítána.

Můžeme nyní udělat závěr — ve dvou významných prozaických textech, literárně velmi odlišných, se projevuje táž reakce na invazi obecné češtiny do krásné prózy. Obecná čeština sloužila v beletrii z počátku k aktualizaci uměleckého výrazu, umožňovala autorům proniknout hlouběji a intimněji do nitra jejich postav a zároveň skýtala bohaté zdroje nové, dosud neotřelé expresivity. Avšak tím, že se obecné češtiny začalo v próze našeho desetiletí užívat ve velkém rozsahu, tento jazykově slohový zdroj začal ztrácet své původní jazykově estetické hodnoty, obecná čeština se v beletrii automatizovala. To vyvolalo reakci uvnitř krásné literatury samé; dva nejvýraznější příklady toho jsme uvedli v tomto článku. U obou autorů, kterým jsme věnovali pozornost, je text vytvářen z prostředků spisovných; u Fukse na tomto spisovném pozadí dominují prostředky knižní, básnické a jinak exkluzívní, u Vaculíka tvoří tuto jazykovou dominantu, spojenou s ideou románu, prvky lidového tradičního nářečí. Městskou obecnou češtinu staví oba autoři do nevýhodného postavení, užívají jí jako prostředku pro vyjádření životního záporu, popř. vulgarity.

Tento posun v hodnocení nebude jistě znamenat, že obecná čeština z krásné literatury zmizí úplně. Stále zůstává platné, co jsme uvedli již z kraje — slovesný umělec má právo užít všech prostředků národního jazyka pro uplatnění svých estetických záměrů. Je však zřejmé, [126]že téměř výsadní postavení obecné češtiny ve značné části české prózy bylo otřeseno a že její téměř vždy kladná úloha v textu byla učiněna pochybnou.


[1] Nástin tohoto posunu jsem podal v příspěvku On the Beginnings of Modern Standard Czech, in: Explizite Beschreibung der Sprache und automatische Textbearbeitung, sv. 14 — Trostův sborník, vyd. matematicko-fyzikální fakulta UK, Praha 1987, s. 121n.

[2] Cituji volně podle přednášky o využití nespisovných prostředků v současné umělecké próze v Kruhu přátel českého jazyka v r. 1968. (Viz výtah z této přednášky ve Zprávách Kruhu z ledna r. 1969.)

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 3, s. 113-126

Předchozí Olga Martincová: Robotechnika, nebo robototechnika?

Následující Miloslav Churavý: Z hereckého slangu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1