Časopis Naše řeč
en cz

K počátkům pronikání obecné češtiny do jazyka české prózy

Marie Fundová, BHk (= Bohuslav Havránek)

[Články]

(pdf)

-

Naše soudobá próza využívá národního jazyka v celém jeho rozsahu; z nespisovných útvarů se objevuje v posledním desítiletí v největší míře obecná čeština. Po přechodném oslabení této tendence v padesátých letech, způsobeném i nesprávnými teoretickými zásahy, kdy se autoři užívání nespisovných prvků vyhýbali (Říha, Řezáč), užívá se zvláště v produkci mladších prozaiků obecné češtiny velmi hojně. Tato tendence je do značné míry posilována překlady,[1] ale je patrná také v původní tvorbě našich autorů, kteří se snaží zachytit především život „všedního dne“ (Škvorecký, Trefulka, Přibský, Klevis, Romportlová aj.).

Při hodnocení tohoto jevu je však třeba vzhledem k složitosti situace postupovat velmi opatrně: užívání nespisovných prvků je někdy módou, ovšem na druhé straně se hlavně mladí autoři hlásí přímo programově k tomuto postupu jako k důležitému charakterizačnímu prostředku.[2]

Náš článek chce k problematice obecné češtiny v umělecké literatuře přispět tím, že se pokouší odpovědět na otázku, odkdy se tohoto útvaru v české próze užívá soustavněji, tzn. nikoli jen tak, že se v textu objevují jednotlivá slova nebo ten či onen příznačný mluvnický prvek.

Od 30. let minulého století se v české próze projevuje tendence sblížit jazyk literatury, do té doby poznamenaný značnou výlučností, s jazykem lidovým, ať už městským, nebo venkovským. Pokud se však v jazyce tehdejších autorů vyskytnou prvky, které jsou identické s prvky dnešní obecné češtiny, je třeba [22]hodnotit je z hlediska tehdejší normy, která zdaleka ještě nebyla ustálena, a proto nebyla v leckterých znacích, dnes výrazně spisovných na jedné straně a nespisovných na straně druhé, provedena jasná diferenciace. „Během období (tj. od padesátých let do konce století) se spisovný jazyk značně ustálil.“ (B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, s. 123.) Až v druhé polovině století obohatila převaha vesnické tematiky jazyk literatury výrazně nářečím.[3]

Obecná čeština se začíná uplatňovat v próze větší měrou teprve až na sklonku století a je pochopitelné, že se objevuje především v dílech z pražského prostředí.

Česká próza poslední čtvrtiny minulého století mění výrazně svůj charakter: prohlubuje se hlavně psychologický ponor autorů do nitra postav a prostředí, líčeného často naturalistickým způsobem. Avšak přestože se naši realisté a naturalisté snaží zobrazit prostředí tak, aby to co nejvíce odpovídalo skutečnosti, nevkládají svým postavám do úst jazyk v té podobě, kterou se v Praze běžně (nespisovně) mluvilo: jazyk románů a povídek Šlejharových i Hladíkových je téměř zcela nediferencován, v Herrmannově románu „U snědeného krámu“ (1890) je obecně českých prvků (i lexikálních) užito prakticky jen v jediném dialogu. Totéž můžeme zjistit i v Šimáčkově cyklu „Ze zápisků phil. stud. Filipa Kořínka“ (1893) a v Mrštíkově románu „Santa Lucia“ (1893), který je sice dílem naturalistickým, co se týče uměleckého zobrazení skutečnosti a řešení jejích rozporů, ale obsahuje jen slabé náznaky jazykové charakteristiky pražského prostředí (např. ve scéně odehrávající se v hospodě U Fleků je užito tvarů obecně českých jen náznakově vedle tvarů výrazně spisovných až knižních):

Zámečník:

„Nech toho, prosím tě, nech toho — nechceš se ke mně znát, já vím, já vím. Ty seš pán a já umouněný zámečník. — No co,“ zaklátil sebou v kříži, „proto jsi ještě vždycky můj dobrý přítel. — A zůstaneš,“ … „Tak,“ zatřásl Jordánovou pravicí, „my všici — jak nás tu vidíš — jsme samí dobří přátelé — jedna rodina, pakáž jedna jako druhá — a každý z nich je můj dobrý přítel.“ … „Tady živí jeden druhého …, tady sedí Praha, tu je celej českej národ… Kdyby strop na nás spadl, je po nás.“ … „A nechoď sem, nebo budeš takovej jako my — chlastouni, pijáci, kořaličkové… Tady tě zavrou, opijou, zavrou…“ (214).[4]

[23]Nejdále ve své době jde v užití pražské obecné češtiny K. M. Čapek-Chod. Jako autor, jemuž je „mnohost života svrchovaným skladebným příkazem“,[5] pokusil se ve svém díle postihnout všechny vrstvy společnosti. Nezastavil se ani před vrstvami nejspodnějšími a nejokrajovějšími. Snažil se zobrazit je bez jakýchkoli příkras, bez idealizování, s největší možnou „věrností“. Obecná čeština se stává velmi výrazným charakterizačním prostředkem v přímé řeči postav zvláště v románu „V třetím dvoře“ (1895).

Před čtenářem tu defiluje řada postav, obyvatel „třetího dvora“ jednoho z pražských domů: na rozdíl od prvního dvora, který byl dlážděný, a druhého dvora s dlážděnou cestou uprostřed vede třetím dvorem jen ušlapaná stezka. Je tedy vlastně třetí dvůr nejzazším místem pražské společnosti, jejíž typické jádro tvoří „hausinšpektorka“, hokynář Hudrych a jeho žena, fiakrista Fialka, dále zajíkavá truhlářka a žena malíře Benýška. Autorova metoda nám dává právo domnívat se, že jejich jazykem je s největší pravděpodobností pražská obecná čeština té doby. Postup, jakým jí autor v řeči postav užívá, hraničí někdy s naturalistickým přepisem.[6]

Z této jazykové charakteristiky se poněkud vymyká „paní Máry“. Je to způsobeno snad tím, že je hospodyní pana hejtmana, a že se tedy cítí společensky nad ostatními; to se odráží i v jejím projevu, vzhledem k prostředí „třetího dvora“ mluví někdy až příliš spisovně. Nemůžeme ovšem tvrdit, že se všude projevuje autorův záměr: spíše autorově nedůslednosti je třeba připsat, že řeč staré Tertlové, postavy, která není v románě blíže společensky určena, vyznívá v první kapitole dost nesourodě, v jejích v základě nespisovných projevech se objevují i prvky výrazně spisovné.

Nejšířeji a nejdůsledněji je v přímé řeči postav využito prvků hláskoslovných. Charakteristické obecně české samohláskové jevy (-í- za spisovné -é-, -ej- za -ý-, ou- na začátku slova místo spisovného ú-, protetické v- aj.) se v textu uplatňují nejnápadněji.

1. -í- místo spisovného -é- je zcela pravidelné jak v kmeni: mlíko, okýnko (172),[7] tak i v koncovkách: zavřený voči (174), v tý brázdě (162), v celým domě (52) aj.

2. Méně důsledně se vyskytuje -ej- za spisovné -ý- v kmeni i v koncovkách. Jediný fiakrista Fialka, jehož projev patří v „třetím dvoře“ k nejméně spisov[24]ným, má v řeči podoby pouze nespisovné, u ostatních postav je možno nalézt ojediněle i podoby spisovné (10 případů, z toho 5 je situačně i jinak motivováno). Důsledně se -ej- za -ý- objevuje v základu slovesa být ve všech tvarech: bejt (162), zabejváme se (171), bejval (166). Spisovné podoby (být, býval ap.) nejsou v řeči postav vůbec doloženy.

3. Ou- za ú- na začátku slova je v řeči postav pravidlem (uvádím úplný výčet případů): ouřad (201), na berním ouřadě (166), ouředník (165), ouřednice (171), oud (188), oudové (201), oustně (165).

4. Zajímavý je poměr protetického vo- ke spisovnému o- v přímých řečech uvedených postav. Všímáme si zde nejfrekventovanějších slov, tj. předl. o, od a zájm. on:

 

vo-

o-

o

8

2

od

17

8

on

16

6

 

U plnovýznamových slov převažuje naopak forma s o- (v poměru 20 : 14).

o-:

oběsí (180), obchodník (166), obchodvedoucí (51), obráceně (42), obzvlášť (167), očka (12), oddělení (166), Odkolkovic (166), odpoledne (205), odtýkat (162), odvděčím (28), ohyb (188), okno (10), okolo (162), oplatky (180), otevřeli (28), otráví (79), na zaopatření (166)

vo-:

vobula se (168), vodbyla si (166), voddat (49), vodpustějí (50), vokatej (190), vokázala (179), vopálko (39), vopravdu (167), vožralstvo (39), nevopouštějí (50), zvoraný (162).

Nedůsledně se v řeči postav vyskytují obecně české odchylky ve výslovnosti některých souhláskových skupin, v odstraňování pobočných slabik nebo ve vypouštění počátečního j-. (Nejčastější je podoba dycky; podoba vždycky se objevuje ojediněle pouze v řeči paní Máry (205) a Hudrychové (163).)

U spojek a u tvarů pomocného slovesa být (jsem, jsi) bývají často uváděny podoby spisovné, jak to ostatně bývá zvykem i dnes, zřejmě bez charakterizačního účelu, jen pro grafickou zřetelnost (např. 2. os. sg. si může kolidovat s 3. pádem zájmena se). Proto převládá v řeči všech postav podoba spojky kdybych, kdyby a u slovesa být prézentní tvar v podobě jsem. Spojka jestliže mívá vedle spisovné podoby také podobu esli (časté) nebo esliže (ojedinělé).

Čapek-Chod využívá i jednotlivých hláskových obměn slov, které jsou typické pro nespisovný jazyk (dépak, íčkot, jináč, mechánická věc, ňák, ňákej, přeci, šáhne, tudlec, vocaď potaď aj.).

[25]Z lokálních nespisovných prvků „nepražských“ se objevuje v obecně českém kontextu nesourodé Fialkovo ze Stromouky (41, severovýchodní nářečí), pravděpodobně odposlouchané a užité pro větší pestrost jazyka postav (obdobně i potfora v řeči správcové, 167). Přitom je zajímavé, že Čapek-Chod neužil v řeči postav jediného hláskového prvku jihozápadního nářečí, tj. nářečí svého rodného kraje.

Po stránce tvaroslovné není řeč postav vždy důsledně charakterizována rysy obecně českými. Tak je tomu např. u příčestí minulého: utekl, spadl, upletl si na sebe bič. Obecně česká forma řek, vykřik (popř. psáno s apostrofem neřek’) je u Čapka-Choda velmi řídká.

V 3. os. množ. čísla mají všechna slovesa IV. třídy (tedy i slovesa vzoru „prosit“ a „trpět“) středočeské zakončení -ejí: povážejí si (188), mlčejí (187), vodpustějí (187), věřejí (166). Tvar bez koncového je doložen jen v řeči fiakristy Fialky: poslouchaj (40), zbuděj (40), viděj (189), avšak i v jeho projevu převládá tvar na -jí.

V obecně českém kontextu vystupuje nápadně 4. pád jedn. čísla osobního zájmena středního rodu je, kterého užívá Čapek-Chod v řeči postav důsledně:

„… dítě dávno umřelo, a že na ně brali podporu…“ (166)

„… začala najednou plakat vo dítě a jenom se po něm shánět, kdyby je taky měla“ (166).[8]

Obecně českých podob tvaroslovných je užito důsledně

1. v časování:

a) Infinitivy zakončené ve spisovném jazyce na -ci mají v řeči postav pouze tvary -ct, popř. -c: říct (51, 174, 188, 209), říc (46, 128, 175, 199), moct (160). — K tomuto typu se připojuje i Fialkovo ject (97).

b) U slovesa moci jsou v přítomném čase pouze tvary můžu, můžou:

… já ji nemůžu ani cítit, … (167), … můžou si myslet, že jako ouředník vod magistrátu… (165)

2. ve skloňování:

a) Ve spojení s podst. jménem pane má druhé podst. jméno v oslovení tvar nominativní: pane doktor (52), pane hejtman (211).[9]

[26]b) 7. pád množ. čísla podstatných jmen, přídavných jmen a zájmen má jednotnou koncovku -ma: s jinejma pánama oficírama (41), s nima (41), s jejíma tisíci (163).[10]

c) Velmi častý je 3. a 6. pád jednotného čísla zájmen a přídavných jmen zakončený na -ej: v tej Galifornii (42), v Jungmannovej (41). Vyskytuje se však i tvar vzniklý hláskovou obměnou tvaru spisovného: v tý brázdě (162), po devátý (169).

Koncovka -ej proniká občas částečně také do 2. pádu: z Lobkovickej (41), z tej novej (41).

d) V 2. pádě množ. čísla podst. jmen se tu a tam u různých osob objevuje nespisovné zakončení na -ch, přejaté od přídavných jmen: z liduch (43), někdo z pánůch (180); v ostatních sedmi případech je zakončení spisovné: pár měsíců (52), od hasičů (160), vod Trlů (165), u Šaršlů (165), za pět krejcarů (171), obrlajtnant vod dragounů (188), do Humorů (190).

Ostatní obecně české tvaroslovné rysy se v textu vyskytují velmi řídce (jednou, nanejvýš dvakrát), proto se jimi podrobně nezabýváme.[11]

Syntax mluveného projevu charakterizuje nejvýrazněji volnější větná stavba. Jednoduché věty se spojují v souřadná souvětí, v menší míře se objevuje jednoduché podřazování (věty příslovečné, účelové, časové, předmětové, uvozené hlavně spojkami že, aby, jak, když). Řídké jsou věty vztažné; pokud se vyskytují, jsou často uvozeny absolutním co:

… to dítě, co přivezli do Prahy, bylo toho samotnýho… (163).

Navazování vět příznačné pro běžně mluvenou řeč tvoří často rozsáhlý, přitom však poměrně jednoduchý syntaktický celek (ve shodě s navazováním myšlenek mluvčího):

To vědí, můj pán jak to slyšel, tak si na milýho malíře došel, můžou si myslit, že jako ouředník vod magistrátu nebude takovou neplechu v domě trpět, ale malíř, že prej skrz ňákej křestní list, kdyby prej se dali vodat, že by vona vo to dědictví přišla, že je u soudu, tak až to bude rozsouzený, že bude svatba, a pán to tedy nechal na tom.

Obecně můžeme říci, že autor dobře vystihl běžný způsob mluvy pražských obyvatel a odstínil přitom i jejich společenské vrstvy.

[27]Poněkud obtížněji než prostředky gramatické lze charakterizovat slovní zásobu jazyka postav románu. Vcelku je možno říci, že Čapek-Chod v řeči postav neužívá výrazů, které jsou typické jen pro jazyk spisovný (event. knižní) a o kterých můžeme předpokládat, že by je člověk prostředí „třetího dvora“ neřekl.

Nejvýrazněji nespisovná jsou bezesporu slova původem německá, která pronikla do starší pražské obecné češtiny (a byla popřípadě hláskově přizpůsobena): holt (163), cajk (184), mechanýkr (190), mutr (221), hausmajstrová (171) aj.

Do nespisovné slovní zásoby patří i slova s velmi silným citovým zabarvením, která by se těžko vyskytla v projevu spisovném: vobula se na něho (168), mazala ho s ní nemilosrdně (169), pacholek (52), mamlase (191), zatracená pakáž (181), vožralstvo (39).

Na lidové prostředí ukazují samozřejmě slova, která jsou příznačná pro slovní zásobu obecné češtiny: raplovat (208); huba (162), potvory (167) aj.

Projev mluvčích charakterizuje množství sakrálních výrazů, které nabyly citoslovečné platnosti: ježíšmarjá (164), mordije (48), cakramordygol (190), sakrlot (97), cakradente (50).

V řeči fiakristy Fialky se dostává do české prózy také řeč nejspodnějších vrstev společnosti, i když zatím jen v malé míře:

… esli mně voni zbuděj mýho pasažíra, pana hejtmana…, tak z nich tím pajčem tady a z těch vajec tady nasekám takovou amoletku…, … takovýho ryta jako dnes nebudu hned tak brzy dělat…, … jeli jsme k Viktorínovi na gé… (41).

Celkově je možno o slovní zásobě v řeči postav říci, že se neodchyluje příliš od slovní zásoby běžně mluveného jazyka. V Čapkově dalším románu („Kašpar Lén, mstitel“, 1908) je silně emocionální slovní zásoby obecné češtiny, zvláště též emocionálně podbarvených výrazů slangových využito v mnohem větší míře, i když jinak nepozorujeme tendenci k většímu užití nespisovných prvků, než tomu bylo v románu předešlém. V partiích, které mají charakter řeči polopřímé nebo smíšené, pronikají tu obecně české prvky i do řeči autorské, často jako citátová slova, vyznačená od ostatního textu uvozovkami.

Jak je cestou rozmlácen, mrzelo by ho zatraceně, kdyby se musel někde po špelunkách ohlížet. (5) — Což, hodilo by se to tuze. Třebaže dělal před vojnou jen pačok, nezahodil by ani zděnou práci a šel by třeba za „rochně“ (zedník zdiva), jen kdyby ho paličák (polír) tady naproti vzal. To starý Kryštof jistě rochní tady, no to se ví, když to tu má u huby. S tou myšlenkou vkročil do průjezdu… (6).[12]

[28]Z rozboru jazyka postav románu „V třetím dvoře“ a ze srovnání rozsahu nespisovného vyjadřování v dílech starších autorů i Čapkových současníků můžeme soudit, že v díle Čapkově proniká poprvé soustavně do české prózy[13] pražská obecná čeština. Protože autor je veden snahou co nejlépe a nejpodrobněji (naturalisticky) zachytit prostředí pražského „třetího dvora“, můžeme se domnívat, že i jazyk postav románu je do jisté míry svědectvím o tehdejší situaci v pražské češtině (i když v každém díle jde o určitou stylizaci).[14]

Čapek-Chod využívá maximálně různých hláskových a tvarových znaků obecné češtiny a opírá se přitom o jejich podrobnou znalost. Jeho umělecká metoda mu umožňuje cele se soustředit na vnější projev postav, na pozorování jejich chování a řeči. Teprve později, v „Kašparu Lénovi“, se jeho pozornost soustřeďuje mnohem více do nitra postav.

Pro Čapkovu prózu je charakteristické velmi široké rozpětí mezi jazykem v řeči přímé (nespisovná mluva, někdy i argotická) a jazykem v řeči autorské (vcelku značně knižní ráz). Silně knižního zabarvení dodává pásmu vyprávěče řada prvků mluvnických, např. důsledný genitiv záporový, nadbytečné jmenné tvary přídavných jmen a příčestí, velmi časté složené pasívum, nezřídka s elipsou pomocného slovesa být, předminulý čas aj., i množství prvků lexikálních, např. archaismy, slova řídká[15] aj. Toto jazykové rozpětí se poněkud zužuje v partiích, kde se prolíná vyprávěč s postavou (zvýrazněná řeč nepřímá a řeč polopřímá): tam pronikají zčásti i nespisovné prvky z řeči postav (zvláště v „Kašparu Lénovi“).

Teprve pozdější období prozaické tvorby přinesla sblížení pásma postav s pásmem vyprávěče v linii mluvené podoby spisovného jazyka (hovorové češ[29]tiny). Karel Čapek, Marie Pujmanová a další po této stránce vlastně opět navázali na prózu Nerudovu.

Pozoruhodné, i když nevyrovnané dílo K. M. Čapka-Choda nepatří dnes k nejčtenějším, jeho tvůrci však náleží po několika stránkách významné místo v dějinách české literatury jako jednomu z předních představitelů naturalismu u nás. V tomto článku jsme se pokusili ukázat, že ve vývoji jazyka české literatury patří Čapku-Chodovi významné místo hlavně v tom, že jako první uvedl do české prózy ve velké míře pražskou obecnou češtinu.

 

Poznámka: Je ovšem pravda, že K. M. Čapek-Chod podle zjištění M. Fundové patrně první uvedl jevy obecné češtiny do nové literatury, ale je třeba si položit i otázku jejich funkce; zde chci upozornit, že užití obecně českých prvků v próze Čapka-Choda se sotva plně shoduje s jejich úlohou v současné próze. Soudím, že u Čapka-Choda mají úlohu charakterizace osob i prostředí, jako soudobá literatura užívá lokálního nářečí (např. i Čapek-Chod hanáčtiny, dost nepřesné). Autorka proto právem zdůrazňuje „pražskou obecnou češtinu“, ale sama toto označení nevykládá.

BHk


[1] Srov. J. D. Salinger, Kdo chytá v žitě, v překladu L. a R. Pelarových, Světová literatura 5, 1960, nebo P. P. Passolini, Zběsilý život, v překladu R. Krátkého. V poslední době se objevilo snad nejextrémnější užití nespisovných prvků v Zábranově překladu románu W. Millera, Prezydent krokadýlů, SNKLU 1963.

[2] V české jazykovědě je problematika obecné češtiny tématem velmi aktuálním (srov. např. obsáhlou diskusi v časopise Slovo a slovesnost 1962 a 1963, ukončenou závěrem B. Havránka Na závěr dvouleté diskuse o obecné a hovorové češtině, Slovo a slovesnost 24, 1963, s. 254n.). Využitím obecné češtiny v současné literatuře se zabývají především stati L. Doležela O jazyku současné české literatury, Jazykovedné štúdie VII, 1963, s. 169n., a Jazykové typy současné české prózy, Slavica Pragensia IV, 1963, s. 655n.

[3] O uplatnění nářečí v literatuře, v próze i v dramatu v historickém přehledu viz J. Bělič, K otázce využívání nářečí v literatuře, Sedm kapitol o češtině, Praha 1955, s. 102n. — Z jednotlivých statí je třeba jmenovat např. čl. Al. Jedličky Spisovný jazyk a nářečí v Mrštíkově Roku na vsi, sb. Pocta Fr. Trávníčkovi a Fr. Wollmannovi, Brno 1948, s. 186n., Sl. Utěšeného Lidový jazyk v Stroupežnického „Našich furiantech“, Naše řeč 37, 1954, s. 115n. aj.

[4] V. Mrštík, Santa Lucia, Praha 1893, s. 214.

[5] Viz autorův doslov k románu Vilém Rozkoč, Praha 1923.

[6] Užívání určitých jazykových prostředků je ovšem v každém literárním díle uměleckou stylizací.

[7] K. M. Čapek-Chod, V třetím dvoře, Praha 1895.

[8] Tento jev souvisí pravděpodobně s Čapkovým nářečním povědomím. Srov. J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní, Praha 1955, s. 88: „Archaický akuzativ zájmena středního rodu je, shodný se spisovnou češtinou, dochoval se kromě Doudlebska a Chodska také na Manětínsku.“

[9] Jednou je v řeči správcové, „hausinšpektorky“, užito němčícího tvaru paní Hudrych (165), dále však již důsledně paní Hudrychová (167 aj.).

[10] Jediná kombinace prvku spisovného s obecně českým v řeči postav vůbec (má snad i obecně český charakter).

[11] Např 2. os. jedn. čísla přít. času slovesa být je v řeči postav zastoupena jen dvěma doklady (oba v projevu hokynáře Hudrycha): „A co mě vůbec říkáš tatínku, když nejsi maminka?“ (160). „Ty seš hloupá, bodejť bys to nemohla mně říct“ (174). Pouze jednou je doložen kondicionál v 1. os. množ. čísla: „… To bysme museli chodit…“ (48).

[12] Viz K. M. Čapek-Chod, Kašpar Lén, mstitel, Praha 1908. Závorky jsou autorovy.

[13] V této době proniká obecná čeština i do dramatu (srov. M. A. Šimáček, Jiný vzduch, 1893), ovšem ve zřetelně menší míře; některých hláskových a tvarových jevů typických pro obecnou češtinu není zde vůbec využito (např. protetického v-).

[14] I když je v uměleckém díle třeba počítat jak s „nedůsledným“, tak i s „nadměrným“ užitím jistého prostředku, není, domnívám se, pro jazykovou situaci v dané době bez významu ani míra výskytu jednotlivých jevů v Čapkově románě; upozorňuji zvl. na poměr mezi užíváním protetického v- a ou-. Na podporu této domněnky cituji B. Havránka, Na závěr dvouleté diskuse o obecné a hovorové češtině, Slovo a slovesnost 24, 1963, s. 259: „Sám mohu dosvědčit, že před 50—60 lety skoro se neříkalo v Praze jinak než Oujezd, Ouvoz ap.“

[15] Zvláštnostmi slovní zásoby K. M. Čapka-Choda se zabýval podrobně V. Křístek (O některých rozsahových novotách K. M. Čapka-Choda, Slovo a slovesnost 12, 1950, s. 160n.; Několik poznámek k adjektivu K. M. Čapka-Choda, Listy filologické 73, 1949, s. 194n., 259n.), některých jednotlivostí ve slovní zásobě Čapka-Choda si všímá Fr. Trávníček, Slovesné umění Čapka-Choda, Nástroj myšlení a dorozumění, Praha 1940, s. 161n.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 1, s. 21-29

Předchozí Jaroslav Kuchař: Nová skupina vlastních pojmenování

Následující Miloš Dokulil: Průzkum obtíží našeho pravopisu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1