Několik úvah o obecné češtině a vulgarismech v současné české próze

Josef Hrabák

[Články]

(pdf)

-

Mé úvahy se zakládají na poměrně omezeném materiálu z několika knížek krátké prózy, které vyšly v posledních letech. Otázky, nad nimiž se zamýšlím, mají však obecnější dosah, a proto mi slouží zkoumaný materiál spíš k ilustraci některých tezí než k tomu, aby směřoval k vyčerpávajícímu jazykovému rozboru knih, o kterých píši. Hlavně mi jde o problém charakterizování postav v literáním díle jejich jazykem.

[290]Charakterizování postav jazykem

je v naší literatuře prostředek velmi starý; setkáváme se s ním už ve čtyřicátých letech 14. století v zlomku divadelní hry zvaném tradičně „Mastičkář“, kde prodavač mastí a jeho sluhové mluví jazykem s výraznými prvky vulgárními a s germanismy. Bylo zde zkrátka užito mluvené češtiny soudobého města, a to češtiny všedního dne, pro charakterizaci postav „nižšího“ stavu.

Prostředky pro charakterizování postav jazykem se pochopitelně měnily v průběhu historického vývoje. Tak třeba v klasické literatuře minulého století a na počátku našeho století sahalo se velmi často k nářečí. Nacházíme to např. u B. Němcové nebo u T. Novákové, abych uvedl autorku obrozenskou a spisovatelku z počátku našeho století. Jindy se používalo k charakterizaci poněmčilých postav chatrné češtiny, k charakterizaci němčících židů němčiny i prvků žargonu atd. Bez nadsázky můžeme říci, že byla vypracována bohatá škála prostředků jak charakterizovat jazykem postavy.

Přitom je charakteristické, že užívání těchto prostředků mívalo velmi často funkci komickou. Zpravidla tomu tak bylo tam, kde sloužily k naznačení, že postava neovládá jazykovou normu, jako v jazyce odrodilců nebo poněmčilých židů. Ale komickou funkci dostaly v časovém průběhu, zejména od dvacátých let našeho století, i prvky nářeční, zejména hanácké a slovácké; celá komika různých hanáckých a slováckých humoresek se zakládala v podstatě na prvcích nářečních: jako příklad stačí uvést populární postavy „stréčka Křópala“ a „Jozéfka Melhoby“. Zde šlo nepochybně o odraz situace, kdy dialekt již mizí a stává se znakem jakési zaostalosti.

Tato situace také způsobuje, že v současné literatuře mizí dialekt jako charakterizační prostředek. Nacházíme jej jen ojediněle, např. u R. Lukášové v knize povídek „Domov“. Normálně však i v próze z vesnického života na místo nářečí nastupuje obecná čeština a vulgarismy. Přitom je třeba zdůraznit, že se povaha vulgarismů i obecné češtiny proti starší literatuře mění: z hlediska vývojového je charakteristické např. to, že prvky obecné češtiny spolu s vulgarismy měly funkci komickou ještě v Haškově „Švejkovi“, ale dnes ji ztrácejí.

Důvody tohoto mizení dialektu jako charakterizačního prostředku [291]jsou jistě dány už samou společenskou situací. Dialekt nenávratně mizí a v důsledku rozvoje školského vzdělání spolu s vlivem zvukového filmu, rozhlasu, televize a gramofonových desek stává se jakoby znakem zaostalosti. K tomu přistupují i změny v osídlení, ke kterým došlo v posledních letech. Dialekt je dnes do jisté míry příznačný jen pro starší generaci, zvláště na venkově, a to ani ne na celém jazykovém území. Co bylo dřív dialektem, stává se dnes někdy obecnou češtinou, a proto by použití dialektu v literárním díle nutně působilo dojmem čehosi násilného a v čtenáři by vyvolávalo spíš pocit laciné jazykové komiky než dojem, že jde o vyvolání „barvy prostředí“.

Z druhé strany přispívá k mizení nářečních prvků jako charakterizačního prostředku i situace žánrová. Rozvoj vyprávěčského umění přináší s sebou stále důraznější uplatňování nových forem, které se nesrovnávají s užitím dialektu. Zejména mám na mysli vypravování v první osobě (tzv. ich-formu), jehož odrůdou je střídání vyprávěčů (např. Jan Trefulka, „Pršelo jim štěstí“, Karel Houba, „Skrze skutky jejich“, Ivan Kříž, „Oheň chce dobré dřevo“), a obecně rozšířené užívání polopřímé řeči. Při uvedení vyprávěče by mělo použití dialektu za následek, že by se posunula celá próza do dialektu, a pak by dialekt ztratil charakterizační schopnost. Při použití polopřímé řeči by vypadal dialekt na pozadí spisovného projevu autorova nepřirozeně, spíš komicky než charakterizačně. Přechod z řeči autorské do řeči postavy by nebyl vlastně možný, protože by užití nářečí tvořilo ostrý šev mezi řečí autorskou a polopřímou. Není proto náhodou, že se právě do polopřímé řeči nápadně tlačí slohové prostředky zakládající se na obecné češtině, která není vzhledem k spisovnému jazyku v ostrém protikladu zeměpisného nářečí.

Vpád žargonu do spisovného jazyka?

Užití dialektu v přímé řeči mělo povahu citátovou, šlo o slohový prostředek ostře oddělený od autorské řeči. Jakmile se však začne užívat řeči polopřímé a v ní se uplatňují prvky obecné češtiny a vulgarismy, citátová povaha těchto prostředků se ztrácí a spolu s tím nutně vzniká u části publika i kritiky dojem, že se spisovný jazyk vulgarizuje. Tento dojem ještě sílí tam, kde je celá povídka položena do [292]přímé řeči, jinými slovy, kde nevystupuje jako vyprávěč autor sám, nýbrž jedna z jeho postav. I tento prostředek je velmi starý, nové je však uvádění prvků obecné češtiny do vyprávění tohoto typu.

Stanovisko čtenářů a kritiky k pronikání prvků obecné češtiny a vulgarismů do literárních děl (a tím do spisovného jazyka) není jednoznačné. Pohybuje se od přitakání téměř bezvýhradného, které vidí v uvedených prostředcích obohacování spisovného jazyka, až k naprostému odsuzování, které v těchto prostředcích vidí vulgarizaci, zhrubění jazyka a pronikání žargonu do spisovné češtiny.

O vulgarizaci jazyka je ovšem třeba mluvit s velikou opatrností. Jistě nevzniká skutečná vulgarizace tam, kde má užití vulgárních prostředků povahu citátovou, tj. kde je jich užito v přímé řeči. V takových případech nejde vlastně o zásah do normy spisovného jazyka. Spornější jsou ovšem případy s řečí polopřímou, a zejména takové případy, kde je celé vyprávění položeno do úst jednající postavy, takže její jazykový projev supluje jazykový projev autorův. Zde uvedené prostředky ztrácejí již citátovou povahu a stávají se prostředky jazyka spisovného v tom nejužším slova smyslu. Jde o obdobný prostředek, jako když někteří naturalisté psali celé dílo v nářečí, a také teoretická problematika je zde obdobná.

Dodávám ještě, že nejde o problém jen naší prózy. Čtenáři časopisu „Světová literatura“ si jistě všimli toho, že se o problému zvulgarizování jazyka živě diskutuje i v Sovětském svazu; diskuse se rozvinuly zejména u příležitosti románu mladého prozaika Vasilije Aksjonnova „Zvezdnyj bilet“. (Světová literatura 7, 1962, č. 3, s. 223―242.)

Stanovisko literární vědy.

Problém zvulgarizování spisovného jazyka nemůže být řešen beze zřetele k tomu, jakou má funkci v uměleckém díle užití vulgárních prvků, jinými slovy: není to otázka, kterou by mohla řešit sama jazykověda, ale je třeba, aby k ní promluvila i věda literární.

Obecně lze říci, že hodnota jazykového prostředku z hlediska literární stylistiky je dána jeho funkcí a tu nelze posoudit izolovaně od celku díla. V rámci celého díla působí např. vulgarismus v ústech postavy, kterou dobře charakterizuje, docela jinak, než jak by působil [293]v ústech autora, v tzv. řeči autorské. (Příkladem účelného využívání vulgarismů je z tohoto hlediska Haškův „Švejk“.) Je tedy třeba se ptát, zda je vulgarismus samoúčelný (tj. dala-li by se v autorské řeči táž představa vyjádřit bez něho a zda má v přímé řeči postav nebo v řeči polopřímé charakterizační funkci, nebo ne). V autorské řeči pokládám užívání obecné češtiny a vulgarismů za hrubé pohrdání jazykem, které usvědčuje autora spíš z nedbalosti a neznalosti než z nějakého „experimentování“, za které se často skrývá neochota osvojit si základy gramatiky a kterým se nejednou autoři hájí za vlídného souhlasu kritiků. Silná slova, pokud jich není užito funkčně, pokud mají jen provokovat, nejsou dokladem spisovatelské síly, nýbrž laciného siláctví literárních trpaslíčků, kteří házejí aspoň silnými slovy, když jejich představy a umělecké obrazy jsou slaboučké.

Jestliže autor vypravuje přímo ústy svých postav, zbavuje se odpovědnosti za jazykovou kultivovanost, ale jen zdánlivě. Z hlediska literárněvědného je často přinejmenším sporné, zda má takováto ich-forma uměleckou hodnotu, nebo zda nejde o úhybný pohyb. Nedá se zde mluvit paušálně, ale jistě bije do očí aspoň to, že si někdy autor tímto přístupem ulehčuje svou úlohu stát nad postavami, hodnotit skutečnost a nutnost kultivovaně česky psát.

Nemluvím snad paušálně proti tomu, aby autoři sahali k ich-formě, chci říci jen tolik, že tato vyprávěčská metoda má svoje omezení. Z hlediska jazykovědce a literární vědy se zde mohou rozcházet kritéria: pro jazykovědce vyprávění vložené do úst postavy motivuje užití obecné češtiny v široké rozloze, protože se celá povídka stává citátem; z hlediska literární vědy je však užití ich-formy motivováno jen tehdy, jestliže je umělecky účinné. Literární věda musí vycházet z uměleckého obrazu a pod jeho zorným úhlem hodnotit i užití jazykových prostředků. Proto také to, co je z hlediska jazykové normy dokonalé, nemusí být z hlediska literárního hodnocení správné: užití jazykových prostředků čistě spisovných v přímé řeči může být hodnoceno u některé postavy záporně, a naopak vybočování z normy může být hodnoceno kladně. Pro literární vědu je jazykový výraz neoddělitelný od uměleckému obrazu a nelze jej beze zření k uměleckému obrazu vůbec hodnotit.

To nám dává také vlastně odpověd na často kladenou otázku:

[294]Znamená vulgarizace jazyka zhrubění postav?

Na první pohled by se mohlo zdát, že vulgární slovo je dokladem zvulgárnění postavy, a jestliže se vulgární slova šíří v literatuře, že je to svědectvím o celkovém zhrubění literatury. To se však nedá říci bez zřetele k obsahu celého díla. Často hrubé slovo skrývá jemný cit, zvláště u mladých lidí, a bylo by nespravedlivé lámat nad postavou hůl pro její výraz. Aspoň jeden příklad. V Trefulkově povídce „Škaredá neděle“ čteme tento mluvní projev hlavní postavy, chlapce Lojzka (s. 40):

„Co se schováváš, vole?“ Zdálo se mi, že to v prázdné garáži zvučí zbytečně hřmotně.

Oslovení „vole“ jistě není příliš jemné a zní nám z úst mladého člověka trochu páskovsky. Jaká je však situace v naší povídce? Mladý člověk, těžce zraněný neopatrností druhého, vrací se z nemocnice jako poloviční mrzák a vidí, že ten, kdo zavinil svou neopatrností jeho utrpení a málem smrt, se před ním schovává. Tímto oslovením, naoko hrubým, naznačuje mu, že je všechno v pořádku, že od něho neočekává nějakou omluvu, že mu chce ušetřit trapnost podívání do očí při prvním setkání.

Podobně není projevem hrubosti oslovení, kterým vítá Lojzka vracejícího se z nemocnice soudruh dělník:

„Ty žiješ, ty vobludo nosatá?“

Oč je to upřímnější, oč větší radost je v tomto naoko hrubém (ale chlapsky upřímném) oslovení než v konvenční větičce báby z vesnice, která při prvním setkání vítá nemocného takto:

„Tak zdravý, zdravý?“

Její neupřímnost komentuje sám vyprávěč slovy: „Jedna bába z vedlejší vesnice mě poznala. Její hlas mi byl z duše protivný.“ Ostatně je příznačné, že si také bába v dalším neodpustila zarytí:

„To bude mít máma radost. Ale nevypadáš dobře.“

V uvedených příkladech (s. 36 a 35) je zajímavé, že najdeme na jedné straně tvar vobludo, ale na straně druhé je místo očekávaného zdravej spisovný tvar zdravý. To nás vede k zjištění charakteristického jevu záležejícího v tom, že se v literárních dílech zpravidla neužívá obecné češtiny veskrze ani v přímé řeči.

[295]Přímá řeč v beletrii

Přímá řeč v beletrii nechce být stenografickým zápisem, nýbrž je jistým druhem stylizace. Kdyby se totiž užívalo v přímé řeči obecné češtiny veskrze, ztrácela by svou vlastní uměleckou funkci: přestávala by být zdrojem pro charakterizování postav, dostala by funkci podobnou, jako má např. kurzívní písmo nebo písmo polotučné, kterého se v nové beletrii někdy používá k odstínění mluvčích (např. Ivan Kříž, „Oheň chce dobré dřevo“) nebo k odstínění časových vrstev (např. Jan Procházka, „Zelené obzory“).

Spisovatelé používají prvků obecné češtiny na pozadí spisovného jazyka, a proto jsou jejich mluvní projevy jaksi nedůsledné, mísí se v nich obecná čeština s češtinou spisovnou. Nacházíme to často už u Haška. Uvádím jako příklad úryvek z 3. dílu jeho „Švejka“:

„Buďte ubezpečenej, pane obrlajtnant,“ řekl Švejk, „že to bude všechno v pořádku, poněvadž já mám moc rád zakázaný věci, poněvadž jsem se vždycky octnul v něčem zakázaným, aniž bych byl vo tom věděl bejval. Jednou v karlínskejch kasárnách nám zakázali …“

„Kehrt-euch — marchieren — marsch!“ přerušil ho nadporučík Lukáš.

Švejk šel tedy za nádraží, opakuje si po cestě všechny složky své výpravy: Že koňak musí být dobrý, proto ho musí napřed ochutnat, že je to zakázané, proto musí být opatrný.

Když právě zahýbal za peron, srazil se opětně s poručíkem Dubem. „Co se zde flákáš?“ otázal se Švejka. „Znáš mne?“

„Poslušně hlásím,“ odpověděl Švejk salutuje, „že si vás nepřeji poznat z té vaší špatné stránky.“

Poručík Dub ustrnul leknutím, ale Švejk stál klidně, drže ruku stále na štítku čepice, a pokračoval: „Poslušně hlásím, pane lajtnant, že vás chci poznat jen z té dobré stránky, abyste mne nepřinutil až k pláči, jak jste mně posledně říkal.“

V uvedeném citátě je zajímavé, jak se liší Švejkova řeč adresovaná nadporučíku Lukášovi od řeči adresované lajtnantu Dubovi. Až příliš knižní tvary (nepřeji si) vlastně parodují osobu, ke které Švejk mluví. Užití obecné a spisovné češtiny má tedy funkci nejen charakterizovat mluvčího, ale i jeho vztah k ostatním postavám.

Využívání obecné češtiny k složitým významovým efektům je bohatě propracováno v současné české próze. Funkce jsou různé. Přečtěme si třebas tento drobný úryvek dialogu z Trefulkovy novely „Škaredá neděle“ (s. 46):

„Zavoláš si traktorku.“
[296]„To je drahý.“
„Založte družstvo.“
„Tady nikdy nebude. Tady je polí na rovině málo a každý má jenom kousek. Tady družstvo nebude.“

Táž postava řekne jednou drahý místo drahé, ale podruhé řekne každý místo čekaného každej. Zdá se, že obecná čeština ustupuje v jazykovém projevu postavy tam, kde její řeč dostává objektivnější obsah.

Jinou funkci má kolísání mezi obecnou a spisovnou češtinou v tomto úryvku z Klevisovy novely „Dnes v tomto měsíci a roce“. Na s. 59 řekne hrdina

„Má polepenej život,“

ale na následující stránce táž postava řekne

„Ten prstýnek je jako nový.“

Čekali bychom, že řekne novej. Ale tuto nedůslednost nelze vykládat jako autorovu nedbalost nebo nepozornost. Spíš jde o stylistický záměr, spisovný tvar označuje jakousi vyšší (v našem případě tragičtější) polohu.

Spisovný tvar na pozadí obecné češtiny může mít i funkci citátovou, např. v téže novele na s. 62 čteme tento mluvní projev:

„Takhle Armstronga v životní velikosti bys nechtěl? A můžu ti přibalit stařičkého Nicolase s náhradním klarinetem.“

Dvojice můžu — stařičkého zřejmě ukazuje, že spisovná podoba má funkci citátu. Z hlediska obecné češtiny (do které jsou dialogy stylizovány) působí spisovný tvar (zejména už volbou slova stařičký) vlastně komicky.

Jindy dostává obecná čeština funkci pejorativní, hanlivou. Např. v novele I. Kříže „Oheň chce dobré dřevo“ říká stranický tajemník na s. 23:

„Revolucionář musí mít čisté ruce.“

a na s. 55 s ním Hudec polemizuje:

„Já vím, čistý ruce,“ žertuju. „Však já přinesu zajíčka staženýho, vykuchanýho, čistýho, neumažete se.“

Mohlo by se zdát, že zde jde o charakteristiku dvou postav jazykem, že totiž tajemník mluví spisovně, ale Hudec ne. Ale na jiných místech najdeme v Hudcově vyprávění tvary zápěstí měl hubeňoučké (55), (viděli jsme) všechny ty ubohé dušičky (94), měl chudák jedny kostelové šaty (94) atp. Je tedy patrné, že užití tvarů čistý ruce a sta[297]ženýho, vykuchanýho, čistýho mělo funkci specifickou, že nešlo o citát, ale o zvláštní významovou hodnotu, projev nesouhlasu, parodování tajemníkova názoru.

Podobně je tomu v Procházkově próze „Zelené obzory“, kde se např. rozvíjí hovor takto (s. 22):

„Potom budete muset přes boubínský les. Pětadvacet kilometrů …“
Jošt povytáhl obočí a řekl vzdorně a naštvaně: „Třeba si, soudruhu Haničinče, porychtujeme ajeroplány anebo helikoptéry a budeme ti s kravama lítat nad tím šutrákovem.“
Ondřej se nahlas zachechtal a v duchu připichoval Joštovi metál. Haničinec se zasmál méně.
„Humor máte. To je hlavní.“ Ale řekl to hodně studeně.

V příkladě je charakteristické, že se i v autorské řeči objeví hovorové slovo naštvaně.

Někdy slouží různý poměr k obecné češtině k odstínění postav jazykem. Charakteristický je např. v tomto úryvku z románu Karla Houby „Skrze skutky jejich“ (s. 92) tvar pomoci proti tvaru pomoct v ústech dvou různých mluvčích:

„Musíme si pomoct,“ opakoval tvrdě a neúprosně. „Když si nepomůžeme my, nepomůže nám nikdo. Za co vás vlastně zavřeli? Za šmelinu? Za žvanění v hospodě? Nebo že jste se vychrápali s paničkou nějakého německého oficíra? No tak, za co, mluvte!“
Mlčeli. Muž v černém svetru ležel vedle ženy a přivřenými rty vypouštěl úzký proužek kouře vzhůru ke stropu. Mladík si opět nervózně okusoval nehty. Pak pohodil hlavou a odsekl:
„Pro nic takového. Ale zůstávat tady jenom proto, že tu leží … Té už přece nemůže nikdo pomoci! Pochopte to, ji už nic nezachrání, ale my, my se ještě můžeme zachránit!“

Umělecké možnosti obecné češtiny

Umělecké možnosti využívání prvků obecné češtiny a vulgarismů v umělecké literatuře jsem ukázal vlastně na výše citovaných příkladech. Pozornému čtenáři jistě neušlo, že spisovatel dosahuje pravého uměleckého účinu tehdy, jestliže jeho postavy nemluví obecnou češtinou veskrze, ale když jejich mluvní projevy stylizují obecnou češtinu. Jinými slovy: obecné češtiny lze užívat jen náznakově.

Přitom jsou rozličné možnosti po té stránce, zda spisovatel užívá prvků syntaktických, morfologických, hláskových, slovníkových. Jsou [298]autoři, kteří se vyhýbají hláskovým prvkům (T. Svatopluk, „Švédský mramor“), jiní jich užívají v různé míře a nestejně, např. v citované povídce z oblasti hláskové, někteří autoři se vyhýbají tvarům s -ej- místo -ý- (Kříž), jiní jich naopak užívají poměrně hojně (Stehlík, „Procesí k panence“, např. s. 88 odbejvala, 91 mladej, atd.), jiní se vyhýbají tvarům s úžením é v -í- (-ý-) atd. V tom se zřejmě odrážejí i zbytky místních nářečí. To však bude třeba prozkoumat.

Celkem lze říci, že se dá využít obecné češtiny a prvků vulgárních v široké rozloze a že poskytují dnes daleko větší možnosti než nářečí. Osoba, která je charakterizována nářečím, může např. těžko přeskakovat ze spisovného jazyka do nářečí, kdežto oscilace mezi obecnou češtinou a spisovným jazykem je možná, a jak jsme viděli, má i funkční uplatnění. Domnívám se, že právě v této oscilaci je mnoho možností, z kterých mohou spisovatelé těžit.

Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 9-10, s. 289-298

Předchozí Bohuslav Havránek: 85 let seniora bohemistiky akademika Fr. Ryšánka

Následující Alois Jedlička: Základní práce o tvoření slov v češtině