Časopis Naše řeč
en cz

František Daneš sedmdesátiletý (* 23. 7. 1919)

Zdeněk Hlavsa

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jestliže se o sedmdesátníkovi napíše, že ačkoli za ním již stojí rozsáhlé, obsahově bohaté a ucelené vědeckého dílo, stále překypuje energií a až mladickou zvídavostí, čtenář to většinou přijme jako trochu otřelou lichotku, adresovanou spíš jubilantovi pro potěšení. Ale my všichni, kteří Františka Daneše známe, víme, že o žádnou nadsázku nejde: léta mu stále jen přidávají na rozhledu a zkušenostech, ale vůbec neubírají na vlastnostech vyznačujících vědce, který je v zenitu své dráhy.

Začněme tím, že Danešův vklad do obecné lingvistiky a jazykovědné bohemistiky není obsažen jenom v řadě časopiseckých příspěvků, tištěných doma i v cizině, a v několika knihách, kterých je autorem nebo na jejichž vzniku se rozhodujícím způsobem podílel. Prozrazují to např. bibliografické údaje v naší jazykovědné produkci posledních aspoň dvaceti let: snad na žádné prameny se neodvolává tak často jako na práce Danešovy, a to ještě [166]tyto údaje nemohou postihnout množství námětů, impulsů a připomínek, které často rozhodujícím způsobem ovlivnily a obohatily práce autorů jiných. Uplatňuje je především v konzultacích a diskusích. Kdykoli přijde na některé jazykovědné fórum — naštěstí je to v Praze jev téměř bezvýjimečný — je to záruka, že rozprava bude živá a plodná. Jako nikdo jiný dovede vyhmátnout podstatu věci, zaujmout k ní pohotově vlastní stanovisko, opřené o vědecky přesvědčivé argumenty, a formulovat je jasně, výstižně a s osvěžujícím temperamentem. Má též velký smysl pro kolektivní práci: svědčí o tom dlouhý seznam titulů, u nichž je uváděn jako spoluautor. Vnáší do ní stále nové, inspirativní podněty, ale též soustavnost, promyšlenost a zápal pro věc. A tak za nejvíc Danešovi vděčí jeho spolupracovníci, přátelé a vědečtí žáci z Ústavu pro jazyk český ČSAV (dále ÚJČ), jehož byl Daneš prvním vědeckým tajemníkem, v letech 1965—1970 ředitelem a (kromě epizodického období po ukončení vysoké školy) zaměstnancem po celý čas své pracovní aktivity až do r. 1983. Pro mnohé znamenaly rovněž velký přínos k odbornému růstu i jeho cenné rady a připomínky v recenzích, jejichž vypracování Danešovi příslušelo jako členu redakční rady Slova a slovesnosti, jímž byl skoro třicet let, i Naší řeči, kde takto působil ještě o deset let déle.

Považovali jsme za spravedlivé tyto vlastnosti F. Daneše zvlášť zdůraznit, protože se o nich obvykle nepíše. A přece jsou to vlastnosti, které se význačnou, ba možná rozhodující měrou podílejí na tom, že se stal nejen přední vědeckou osobností s mezinárodním věhlasem, nýbrž též osobností, která u nás udává tón svému badatelskému oboru. O náplni a hodnotě jeho vědeckých prací výstižně a podrobně pojednal již K. Hausenblas při příležitosti Danešových šedesátin (NŘ 62, 1979, s. 259n.), zbývá tedy jen připomenout jeho hlavní příspěvky z posledního desetiletí. Navazovaly na hlavní směry jeho dřívějších zájmů. Pokud jde o syntax věty, dovršil svou koncepci větných vzorců jako systémových jednotek, konstituovaných složkou významovou a složkou formálně gramatickou, především monografií Větné vzorce v češtině (1981, 1987); své pojetí realizoval s kolektivem spolupracovníků z ÚJČ, který krok za krokem vedl při detailní valenční analýze 300 českých sloves (o druhém vydání viz zprávu zde na s. 156). V době, kdy končily práce na rukopisu, byl pak Daneš pověřen vedením autorského kolektivu pro syntaktickou část akademické mluvnice češtiny. Z výsledku (Mluvnice češtiny 3. Skladba, 1987, dále MČ3) lze dnes jen zčásti rozpoznat, jak obtížné bylo vyhovět požadavku v poměrně krátké době zkoordinovat přístup více než dvaceti badatelských individualit z ÚJČ i vysokých škol Čech a Moravy, aby vzniklo homogenní, reprezentativní dílo české jazykovědy, a zároveň vložit do něho jednotící koncepci, která by též znamenala krok kupředu v kontextu předchozích souhrnných popisů české skladby, jsoucích na tradičně vysoké úrovni (máme tu na mysli zejména dílo Trávníčkovo, Šmilauerovo, Kopečného a Bauerovo a Greplovo). I když sama koncepce byla v základu hotova, předpokládalo to též aplikovat ji na řadu [167]oblastí, na kterých zatím nebyla ověřena. Není tedy Danešův podíl na více než 700 stranách textu obsažen jen v celkovém pojetí, nýbrž též v konkrétních textech některých kapitol, zejména v úvodu, v kapitole o vztahu významu slovesa a jeho skladební funkce, o valenčních větných členech, o tzv. volném dativu aj. Dalších jeho textů mohli využít jiní zpracovatelé — především jeho soustavné, detailní analýzy valence sloves mluvení, která už v té podobě, jak je otištěna ve Větných vzorcích, by zasluhovala samostatnou monografii. Jako studie, které se promítly rovněž do koncepce akademické mluvnice, musíme též hodnotit práci o uplatnění nových syntaktických přístupů ve vyučování (Syntax a jej vyučovanie, Nitra 1981, s. 177—183), zásadní studii o predikaci (Linguistica generalia 2, 1983, s. 105—113), o výkladu souvětné stavby (Slavica Pragensia 21, 1983, s. 153—160), o kauzálních vztazích (v Recueil linguistique de Bratislava 8, 1985, s. 151—157) aj. Mnohá z myšlenek v nich prosazovaných se už stala součástí obecně přijatého pojetí skladby, některé teprve čekají na širší uplatnění (např. skladební relevance tzv. mutačnosti, tj. významového rozdílu mezi predikáty procesuálními a událostními — viz MČ3, 1987, s. 32—33).

Pro Daneše bylo vždy typické, že dovedl velmi rychle odhadnout tendence dalšího vývoje jazykovědy ve světě (nebo spíše směr, kam bude muset zákonitě obrátit svou pozornost), dovedl na ně pohotově reagovat, ale zároveň i postřehnout, kde jsou slabiny takových (někdy jen módních) „trendů“. Když se věřilo ve všemocnost matematicko-logických přístupů, opírajících se výlučně o formu věty, upozorňoval Daneš na nezbytnost brát v úvahu její stavbu významovou, když se pak začalo počítat též s rovinou významu, důrazně připomínal závažnost aktuálního členění a má nepopiratelnou zásluhu na tom, že výsledky české jazykovědy v poznání této roviny větné stavby se dnes staly samozřejmou součástí obecného lingvistického povědomí (z novějších prací sem patří příspěvek napsaný pro slavistický sjezd v Kyjevě s autorem tohoto článku, nazvaný K vztahu aktuálního členění a sémantické výstavby výpovědi, SaS 44, 1983, s. 3—11, několik recenzí a cizojazyčný příspěvek o tzv. otázkovém testu). Proto nepřekvapí, že zejména v posledních letech obrátil svou pozornost k jazykovědnému výkladu textu. Měl na co navázat: i když mu byl vždy blízký i přísně logický přístup k struktuře jazyka, v celém svém díle věnoval zároveň soustavnou pozornost jevům promluvovým. Již aktuální členění vždy spojoval s výpovědí (s minimálním komunikačním celkem), nikoli s větou (s jednotkou gramatického systému), nyní přechází k analýze funkce aktuálního členění v textu. Paralelní vývoj jeho zájmu lze vysledovat, pokud jde o intonaci: od své první knižní práce (Intonace a věta ve spisovné češtině, 1957) došel až k Intonaci v textu (promluvě), SaS 46, 1985, s. 83—100. Byl hlavním iniciátorem a organizátorem plodné vědecké spolupráce ÚJČ s Ústředním jazykovědným ústavem v Berlíně, jejíž výsledky, věnované především významové výstavbě textu, jsou obsaženy v osmi sbornících příspěvků; v posled[168]ních z nich najdeme též Danešovy studie o postavení odstavce v makrostruktuře a o existenčních formách textu. V r. 1985 vyšla Danešova kniha nazvaná Věta a text (recenzi o ní srov. NŘ 70, 1987, s. 255—262); shrnul do ní v podstatně rozšířené podobě některé své starší práce nebo rozpracoval jen nahozené náměty týkající se jednak výstavby věty, jednak textu. Velký podíl též měl na závěrečném oddílu MČ3, věnovaném textové syntaxi (prvním a zatím jediném soustavném zpracování této tematiky u nás). Další práce se týkají „globálnějších“ vlastností textu, např. Statický a dynamický pohled na text a diskurs (Linguistica XVII, s. 283—297), a problematiky interpretace textu a vztahů mezi jeho částmi. A nebyl by to ani Daneš, kdyby zas nepřišel s něčím novým: ve chvíli, kdy lingvistika bere na pomoc počítače a kognitivní vědu, aby řešila kardinální problém, co je uloženo v lidské paměti jako předpoklad produkce a správné interpretace promluvy, připomněl, že vedle poznávací, racionální složky je v ní vždy obsažena — i když v různé míře — též složka emocionální. O jejich vztahu přednášel též na čtrnáctém světovém kongresu lingvistů v Berlíně, jako jediný Čechoslovák na plenárním zasedání, a vzbudil velký ohlas.

Zbývá ještě říct pár slov o Danešově zájmu o jazykovou kulturu a její praktické prosazování. Pozorný čtenář Naší řeči si jistě všiml, že v posledních letech jeho články a drobnosti — dříve velmi četné — ze stránek tohoto časopisu téměř zmizely. Z rozsáhlejších příspěvků je to jen jeden: Faktor Rh// Rh-faktor// Rh faktor. Ukazuje však jasně, jak Daneš hluboce promýšlí každé, i zdánlivě okrajové téma: vidí správně, že nejde o problém jen pravopisný, nýbrž skladební, totiž postižení syntaktické platnosti onoho Rh, a že k jeho rozřešení je třeba vzít na pomoc i hlediska intonační a typologická. Volba tématu pak charakterizuje autora jako jazykovědce, který má smysl pro aktuální potřeby jazyka i postřeh pro jazykové jevy, které nás v životě obklopují. Tím se dostáváme k jednomu z důvodů Danešovy absence v Naší řeči: od r. 1982 pravidelně přispívá jazykovými sloupky do časopisu Vesmír, což asi plně absorbuje čas a energii, kterou chce a může této oblasti jazykovědy věnovat (o nich se referuje v tomto čísle na s. 159). Obrátil tedy svou pozornost k projevům odborným a odborně popularizujícím. To je jistě dobře, protože v této oblasti vyjadřování se rozhoduje o spisovné normě dnešní češtiny. Vedle toho Daneš publikuje teoretické stati sociolingvistické, u nás vychází jeho zásadní studie Pojem „spisovného jazyka“ v dnešních společenských podmínkách (ve sb. Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe, 1989). Dosah pro jazykovou kulturu mají i některé jeho úvahy v pracích orientovaných jinak: tak např. ve Větě a textu vysvětluje důvody, proč se některých spojek v souvětí užívá dnes „nesprávně“, tj. v některých nezvyklých funkcích: jde zpravidla o potřebu vyjádřit významové vztahy, pro které čeština vhodné výrazové prostředky nemá, ale u nichž se s postupující intelektualizací jazyka vyjadřovací potřeba pociťuje stále naléhavěji. To charakterizuje Da[169]nešův postoj k regulativní funkci jazykové kultury; není náhodou, že při příležitosti stého výročí Ertlova narození se zjevným souhlasem Daneš cituje jeho názor, že „existenční právo každému výrazu dává úzus …; úkolem teorie je toliko úzus zkoumati a vykládati“ (NŘ 58, 1975, s. 252).

Co říci závěrem? Jen to, že přejeme Františku Danešovi, aby zůstal stále takový, jaký je. České jazykovědě to bude jen ku prospěchu.

Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 3, s. 165-169

Předchozí Radoslav Večerka: Životní jubileum Miroslava Grepla

Následující František Daneš: K výslovnosti tzv. iniciálových zkratek

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1