Časopis Naše řeč
en cz

K výslovnosti tzv. iniciálových zkratek

František Daneš

[Drobnosti]

(pdf)

-

Iniciálové zkratky (zvané někdy též akronyma[1]), tj. zkratky, či lépe značky, vzniklé z velkých počátečních písmen spojených slov (viz Pravidla českého pravopisu, s. 61), jsou ve všech moderních jazycích čím dále častější a nejsou to dnes už jen vlastní názvy států, institucí apod., nýbrž i termíny charakteru pojmenování obecných, zejména v oborech přírodovědných — stačí uvést neblaze proslulé označení choroby AIDS/aids. O aktuální obecné problematice iniciálových zkratek připravuji podrobnější výklad. Dnes se chci zmínit jen o jednom nežádoucím jevu týkajícím se jejich výslovnosti, který je — bohužel — na postupu.

O iniciálových zkratkách a jejich výslovnosti otiskla Naše řeč dvě důkladná pojednání pohotově brzy po 2. světové válce, kdy docházelo k jejich takřka hromadnému tvoření. Jde o stať M. Helcla Zkratková slova (NŘ 33, 1949, 161—170) a doplňující výklad M. Romportla Výslovnost zkratkových slov (NŘ 35, 1951/52, 46—50). V obou článcích se u zkratek typu ČSD, MNV (tedy souhláskových) předpokládá, že se vyslovují tak, že se jednotlivé litery těchto zkratek (které jsou, pochopitelně, primárně jevem roviny grafické) realizují zvukovou formou slabičnou, tak, jak jsme zvyklí vyslovovat písmena abecedy, tedy např. KNV [ká-en-vé].[2] Slovníky charakterizují tyto slabiky jako jména příslušných písmen a hlásek, takže hláskový komplex [ká-en-vé] se skládá vlastně ze tří slov, jak to potvrzují některé zvukové rysy: jednotlivá „fonetická slova“ jsou oddělitelná potenciálními pauzami, je tu možnost rázu na počátku slabik začínajících samohláskou, možnost samo[171]statného „slovního“ přízvuku a přízvuku „větného“ na poslední slabice-slově. Jinak řečeno, komplexy typu [ká-en-vé] se chovají přízvukově tak, jak to popsal Trávníček v Mluvnici spisovné češtiny I, § 119 u „trojčlenných významových jednotek“ typu ten váš syn, resp. slovní skupiny já vás znám apod.

Nežádoucí jev, o němž jsem se zmínil v úvodu, záleží v tom, že se zkratky typu MNV vyslovují trochu jinak: jednotlivá písmena se zvukově nerealizují svými „slabičními jmény“, nýbrž se vysloví bez oněch podpůrných samohlásek (é, e, á), tedy tak, že se vlastně příslušná souhláska zvukově „předvede, reprodukuje“, jakoby izolovaně. Tak např. zkratka SSM se vysloví přibližně jako [s-s-m]. Někdy se říká, že se zde ony souhlásky vyslovují neslabičně na rozdíl od slabičné výslovnosti (es-es-em). Avšak takováto formulace není výstižná, neodpovídá skutečnosti: i zde jde evidentně o tři slabiky-slova, o tom svědčí všechny okolnosti, shodné s těmi, které jsme zjistili u slabičné výslovnosti typu (em-en-vé). Slabikotvorným prvkem tu ovšem nejsou normální české samohlásky (é, e, á), nýbrž jistý samohláskový zvuk, jakási „polosamohláska“ či lépe redukovaná samohláska, vždy táž a vždy následující po souhlásce; mohli bychom ji označit např. literou [ə]. Tento způsob vyslovování souhlásek užíváme leckdy všichni, když chceme izolovaně vyslovit (metajazykově imitovat) některou souhlásku. Je tomu tak např. ve výpovědi „Ve slově led se na konci vyslovuje souhláska [tə]“, ba někdy se k tomuto způsobu uchylujeme i v případě, kdy mluvíme o písmenu (např.: „Ve slově led píšeme na konci [də], ale vyslovujeme [tə]“).

Na výslovnost typu (s-s-m) upozornil už Slovník spisovné češtiny (Praha 1978) v oddíle Přílohy pojednávajícím o zkratkách a značkách (charakterizuje ji však nejasně jako „výslovnost po hláskách v neustálené, neslabičné podobě“, s. 747) a soudí, že takovýto způsob výslovnosti „se pociťuje jako slangový“ (tamže).[3] Myslím, že v tomto druhém bodě můžeme se Slovníkem souhlasit. Důvod tohoto pocitu výrazné nespisovnosti lze pak spatřovat nejen ve faktu povahy sociolingvistické, že je to totiž výslovnost stojící mimo spisovnou normu, nýbrž i ve skutečnosti hlubšího rázu, v tom, že jde o zvukové útvary, které se po stránce fonetické i fonologické zcela vymykají hláskovému skladu a charakteru češtiny.[4] V odpovědi na otázku, jakou zkratku má název Socialistického svazu mládeže, bychom výslovnost „Přece (sə-sə-mə)!“ sice připustili (je to právě jedna z oněch specifických okrajových situací, kdy takovéto „písmenkování“ má své zdůvodnění), avšak v rozhlasové nebo televizní zprávě „Vpříštím roce se bude konat sjezd SSM“ musíme takovouto výslovnost pokládat za zcela nepatřičnou. Lze mít ovšem oprávněné pochybnosti i o tom, zda vůbec užití zkratky místo plného názvu organizace je v takovéto souvislosti vhodné.

[172]Právě uvedený příklad není vymyšlený: nepatřičná, slangová výslovnost iniciálových zkratek (akronym) se bohužel — jak může každý pozorovat — šíří v poslední době i v hromadných sdělovacích prostředcích. Nesledoval jsem sice tento jev soustavně, ale i tak se ukazuje, že nejde o jev ojedinělý (netýká se ovšem všech zkratek ve stejné míře, některých patrně vůbec ne). Vedle zmíněné zkratky SSM jsem si poznamenal např. tyto: MDŽ (velmi časté), MNV, NDR, ČLR, ČSR, ZDŠ, SRPŠ. Někdy může být tato výslovnost omezena, zejména u méně běžných zkratek, na užší okruh uživatelů, ale objevuje se u nich i v projevech hovorových (nikoli jen slangových); jde např. o zkratky LŠU, VŠCHT, FJFI (fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská), TBC apod. Patří sem i poněkud jinak psaná zkratka (jedna z nejběžnějších) Kčs a vlastně i jednopísmenové zkratky psané malou literou, jako např. r. č. (rodné číslo), č. j., v. r., popř. při diktování též t. r., tzn., tj. apod. (zde má však tento způsob praktické zdůvodnění), snad i značky typu km [kə-mə].


[1] Tento podle mne vhodný kandidát na mezinárodní termín se bohužel dosud příliš nevžil. Užívá se ho v angličtině a pro ruštinu ho zaregistroval Slovník lingvistických termínů O. S. Achmanovové (Moskva 1966). Zmiňuje se o něm J. Hrbáček v monografii Jazykové zkratky v češtině (Praha 1979, s. 52, kde v pozn. 8 uvádí další literaturu užívající tohoto termínu). Obsahuje jej též Klimešův Slovník cizích slov (Praha 1981). Autoři České lexikologie (J. Filipec a F. Čermák, Praha 1985) ho nepoužili, objevuje se však v 1. svazů Mluvnice češtiny (Praha 1986, s. 522). V němčině se užívá termínu das Sigel nebo die Sigle (pocházející od podst. jm. lat. původu das Siegel ,pečeť, razítko‘).

[2] Jak tento příklad pěkně ukazuje, jsou tyto slabiky trojího druhu: (1) souhláska + é (to je způsob základní), (2) e + souhláska (jde o souhlásky sonorní l, m, n, r a neznělé třené ř, s, š, f), (3) souhláska + á (jde o zadní souhlásky k, ch; h); (4) zvláštní podobu má z (zet). Jde v podstatě o tradiční úzus mezinárodní. Výrazný rozdíl je v případě grafické spřežky ch, jíž se v češtině označuje zadopatrová hláska [x] a v abecedě se řadí jako samostatné písmeno po grafému h (zřejmě pro zvukovou blízkost odpovídajících hlásek). V tom je jistá (nepříliš užitečná) specifičnost češtiny ve srovnání s jinými jazyky užívajícími spřežku ch ve zhruba stejné hláskové platnosti. Tak třeba v němčině a holandštině se spřežka ch za zvláštní, samostatné písmeno abecedy nepovažuje, takže při hledání v abecedně uspořádaných slovnících je třeba hledat slova jako chemie, chirurg pod písmenem C.

[3] Podobně i J. Hrbáček, d. cit. v pozn. 1, s. 75.

[4] Výjimku — domnívám se však, že problematickou — představuje český přepis čínských jmen, jako např. Jang-c’-ťiang, jangc’ťiangský, kde apostrof po souhláskovém písmenu c má naznačovat nrávě onu slabičnou výslovnost (cə). Je to vlastně v rozporu s tím, že v přepisu výslovnosti slov anglických a francouzských poměrně častou redukovanou samohlásku [ə] přepisujeme písmenem e.

Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 3, s. 170-172

Předchozí Zdeněk Hlavsa: František Daneš sedmdesátiletý (* 23. 7. 1919)

Následující Libuše Hanzalová: Provoz provozu domů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1