Časopis Naše řeč
en cz

Na okraj druhého vydání Větných vzorců v češtině

Jiří Nekvapil

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V nakladatelství Academia byla po šesti letech opět vydána kniha F. Daneše, Z. Hlavsy a kolektivu autorů (A. Jirsová, E. Macháčková, H. Prouzová, N. Svozilová) Větné vzorce v češtině (Praha 1987, 275 s.). Změn oproti prvnímu vydání z r. 1981 není mnoho. Nejdůležitější je ta, že na s. 270 a 271 je uveden „přehled běžnějších gramatických větných vzorců“ (dále GVV), obsahující 32 vzorců. Zahraniční čtenáři nepochybně zase ocení, že druhé vydání je vybaveno anglickým souhrnem (s. 272—274). A konečně v textu byly opraveny drobnější chyby.

Vyjde-li v Československu jazykovědná práce ve dvou vydáních, ukazuje už jen tato okolnost na její výjimečnost. Kniha Větné vzorce v češtině takový charakter na pozadí poválečné lingvistické produkce opravdu má.

Jak je obecně známé, koncepce větných vzorců navazuje na podněty, které byly zformulovány především V. Mathesiem; zásadní bylo zejména to, že Mathesius zdůraznil (velmi jasně např. ve studii Řeč a sloh z r. 1942) languový charakter větných struktur, a tím vytvořil předpoklad pro systémový popis syntaxe. Sám však pojem větného vzorce blíž nerozpracovával, ačkoli ho užil už v recenzi na Gardinerovu The Theory of Speech and Language, kterou publikoval v SaS v r. 1935. A tak některé konkretizace obecných představ o větných vzorcích nalezneme spíš u V. Skaličky v jeho práci Zur ungarischen Grammatik (1935). Novou etapu v koncepci větných vzorců znamenají práce F. Daneše z 60. let, těžící nejen z pražské meziválečné syntaxe, ale i z lingvistik zahraničních. Tyto práce byly prohlubovány a materiálově prověřovány řadou Danešových žáků a spolupracovníků, zejména Z. Hlavsou a J. Kořenským. A dnes stále platí, že v české poválečné syntaxi nevznikla žádná jiná koncepce, která by měla takový ohlas.

V poznámkách, které následují, si výběrově povšimnu některých aspektů tohoto ohlasu. Můžeme začít jedním vnějším efektem z oblasti jazyka české jazykovědy, že totiž v českých lingvistických pracích nápadně vzrostla frekvence užívání adjektiv obligatorní, potenciální, fakultativní, přičemž se už samozřejmě nevztahují jen k členům věty. Ne už tak náhodný a podstatě věcí vnější je vzrůst [157]frekvence samotného slova vzorec; v tomto případě už leckdy jde o heuristickou funkci aplikace výrazu vzorec na jinou než syntaktickou realitu. Mám na mysli především sousloví textový vzorec, které bylo vytvořeno prof. Hausenblasem přímo jako „metodická provokace“ s cílem stimulovat výzkum systémových vlastností textu.

Pokud jde o imanentní rozvoj teorie větných vzorců, je třeba se zmínit především o šířeji koncipované práci J. Kořenského Konstrukce gramatiky ze sémantické báze z r. 1984, která je jednak materiálovým doplněním Větných vzorců v češtině (v nich jsou analyzovány hlavně dynamické slovesné významy, u Kořenského statické), jednak je v ní věnováno hodně pozornosti fungování morfologických kategorií v gramatických větných vzorcích; nové je to — v souvislosti se zavedením pragmatického komponentu —, že kromě širšího pojmu syntakticky vázaných morfologických kategorií (to je sice termín Danešův, ale už jinak pojmově vymezený) se pracuje s pojmem pragmaticky vázaných morfologických kategorií, čímž se teorie větných vzorců posouvá blíž ke komunikačnímu procesu. Toto byla ostatně strategie patrná i v některých dalších pracích, které se explicitně hlásí k teorii větných vzorců. Z nich připomínám alespoň studii O. Šoltyse Ke vztahu predikace a centrace (SaS 47, 1986, s. 1n.), která teorii větných vzorců jednak obohatila o ontogenetický rozměr a jednak užíváním pojmu vzorec pro neslovesné věty znovu akcentovala starou Mathesiovu myšlenku o systémovém charakteru těchto syntaktických útvarů. V článku Zur Re-interpretation der Satzstrukturen im Text (Linguistica I, ÚJČ ČSAV, 1981; česky zčásti srov. Postupné obsazování pozic GVV s pravovalenčním potenciálním členem, viz Slavia 54, 1985, s. 386n.) jsem se pokusil naznačit některé reálně procesuální aspekty větných vzorců, totiž sémantickou relevanci toho, že komunikace (resp. produkování jednotlivých vět) probíhá v reálném čase. Na tomto místě je vhodné uvést, že koncepce Větných vzorců v češtině sice zdůrazňuje hledisko mluvčího, hledisko řečové produkce, na rozdíl od rekognoskativní syntaxe větněčlenské, nicméně s rezervou je třeba brát formulace jako „mluvčí volí GVV pro výpověď, kterou stylizuje, vlastně volbou slovesa (…)“ (s. 43), neboť zde spíš jde o výkladovou strategii než o popis řečové produkce.

Do Mluvnice češtiny 3 (Praha 1987; dále MČ3) vešla koncepce větných vzorců v modifikované podobě. Nepracuje se zde už s pojmem komplexního větného vzorce, ani sémantického větného vzorce, ale pouze s pojmem GVV, který se tu chápe jako slovnědruhový a morfologický reflex i jako způsob prezentace „základové větné struktury“, tj. pojmu, který má v syntaktických výkladech MČ3 centrální důležitost. Důvodem je zřejmě to, že se tu výklad větných struktur pohybuje na vyšší rovině zobecnění, což je patrné zejména v určité rehabilitaci problematiky větných členů, jimž je v MČ3 se věnováno hodně místa.

Dosud jsme si všímali postupujícího komunikačního zreálňování větných vzorců, resp. jejich metodického zapojování do širších (samozřejmě nejen lineárních) souvislostí. Způsob výstavby teorie větných vzorců však musel mít odezvu i při analýze méně komplexních jazykových jevů. Necháme-li stranou už zmíněné jevy [158]morfologické, jde hlavně o slovotvorbu, konkrétně o studium slovotvorné struktury sloves, což vyplynulo z toho, že teorie větných vzorců buduje na větně organizující schopnosti slovesa (z poslední doby připomínám alespoň články A. Jirsové v SaS 46, 1985, s. 284n., a SaS 47, 1986, s. 208n.).

Výsledky studia české syntaxe nezůstávají pochopitelně v rukou jen několika specialistů, neboť rozvoj syntaktického výzkumu může být imanentní jen do určité míry. Vždy se budou ozývat hlasy po zužitkovatelnosti jeho výsledků a k tomu přistupuje v českých podmínkách i zřetel k potřebám školy. Koncepce větných vzorců, nebývale akcentující sémantické hledisko, je poměrně blízká intuici rodilých mluvčích a v takovém případě (což platí ještě víc pro lingvistiku tzv. komunikačně-pragmatického období) se vynořuje otázka, komu je vlastně určeno poznání, které přináší. Ať už si na ni odpovíme jakkoli, domnívám se, že výsledky monografie o větných vzorcích jsou nepochybně relevantní — právě díky sémantickému východisku — pro nerodilé mluvčí. Jestliže totiž běžného českého mluvčího nebude asi příliš zajímat katalog syntaktických prostředků, jimiž lze vyjádřit např. „vlastnictví“, „pohyb“ či „lokaci“ (neboť to ze své jazykové zkušenosti — byť nereflektované — ví), bude mít takový katalog zásadní důležitost pro cizince učícího se česky, neboť lze — alespoň metodicky — vycházet z toho, že tyto nejobecnější sémantické kategorie jsou ve značné míře lidstvu společné, a jde tedy při výuce cizího jazyka vlastně o to, přiřazovat k nim optimálním způsobem výrazové prostředky. Na řadě míst to dokládá pětidílné anglicky psané skriptum F. Čermáka, J. Holuba, J. Hronka a M. Šáry A Course of Czech Language. Základní učebnice češtiny (FF UK, Praha 1987), které by si zasluhovalo — v souvislostech, o něž nám tu jde — i samostatnou analytickou pozornost.[1]

Protože škola musí držet krok s vědeckým poznáním, začala koncepce větných vzorců časem pronikat i na tuto půdu.[2] Nejprve se pochopitelně prosazovala přes příručky vysokoškolské (zde připomínám hlavně Bauerovu-Greplovu Skladbu spisovné češtiny), ale pronikla také na školu střední (viz Český jazyk I—IV pro střední školy). Největší rozruch přitom působil vztah k tradiční větněčlenské syntaxi. Je třeba říci, že v současnosti žijí obě koncepce hlavně vedle sebe nebo že bylo dosaženo mezi nimi jen jistého kompromisu, i když se také objevily náznaky, jak obě koncepce v rámci výuky integrovat, např. na základě analogické situace v učení o slově (k tomu srov. zajímavý článek J. Hrbáčka v Českém jazyce a literatuře 37, 1986—87, s. 118n.; je také přetištěn v citované antologii). Domnívám se, že některé prvky koncepce větných vzorců spjaté zejména s jejími [159]intuitivně zřejmými sémantickými aspekty by mohly a měly být využívány i v nejnižších ročnících ZDŠ, ba ještě dřív, tedy v situacích — jak už jsme na to narazili výše v případě cizinců — osvojování jazyka.[3]

A tak bychom asi mohli pokračovat dál a vybavovaly by se nám v souvislosti s teorií větných vzorců další práce a studie a další aspekty, na které se zde zatím nedostalo. Proto jsem rád, že místo formálního závěru mohu upozornit na jedno „obligatorní doplnění“ těchto mých poznámek, totiž na studii Z. Hlavsy Koncepce větného vzorce v gramatickém popisu slovanských jazyků — čtvrt století zkušeností a problémů (sb. Československá slavistika 1988, Praha 1988; přetištěna také v citované antologii), která zachycuje ohlas zmíněné koncepce i v zahraničí a domýšlí některé její otevřené problémy.


[1] Za zmínku také stojí, že zajímavě podává komunikační procesy a osobitě využívá sémantiku pravdivostních podmínek při rozvoji slovní zásoby.

[2] Tento vývoj jsme se spolu s K. Kamišem pokusili zachytit v antologii článků Současný spisovný jazyk. Valenční pojetí skladby ve škole, která byla publikována jako skriptum PF UK v Praze v r. 1988 (rec. E. Macháčkové vyjde v NŘ).

[3] Srov. diplomovou práci D. Bělohradské K uplatnění valenčního pojetí skladby na 1. stupni základní školy, PF UK, Praha 1988.

Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 3, s. 156-159

Předchozí Eva Macháčková: Nová skladba spisovné češtiny

Následující Eva Macháčková: Jazykové koutky v časopise Vesmír

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1