Časopis Naše řeč
en cz

Vladimír Šmilauer (5. 12. 1895—13. 10. 1983)

Ivan Lutterer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dne 20. října 1983 jsme se rozloučili ve strašnickém krematoriu s univerzitním profesorem PhDr. Vladimírem Šmilauerem, DrSc., nestorem české jazykovědné bohemistiky, vynikajícím znalcem moderního i staršího českého jazyka, erudovaným etymologem a naším nejpřednějším onomastikem. Náš časopis v něm ztratil nejen jednoho z význačných přispěvatelů, ale zároveň nejdéle činného člena své redakční rady (působil v ní nepřetržitě od r. 1939). Už první příspěvek z r. 1933, který V. Šmilauer v Naší řeči otiskl (Studentské přezdívky z Bratislavy), naznačoval směr jeho vědeckého zájmu — jeho zálibu ve studiu vlastních jmen. Podobného zaměření byl i jeden z jeho posledních příspěvků z r. 1983 (Ho Či Minovo Město — nebo Hočiminovo Město?spolu s J. V. Horákem). Za oněch padesát roků, kdy v našem časopise publikoval, vyšlo mu zde přes osmdesát rozsáhlých statí (mnohdy na pokračování), kratších článků, recenzí a zpráv, přirozeně nikoli jenom s tematikou onomastickou.

K nejcennějším patří dosud jeho příspěvky terminologické (např. o vojenském názvosloví ručních střelných zbraní a kulometů, 1936), jeho etymologické výklady (např. o jménech našich stromů, 1942 a 1945), dále příspěvky k historickému lexiku (např. o ruských vlivech na češtinu, 1941), k slovotvorbě (např. o tvoření přídavných jmen na -ský ze jmen zeměpisných, 1956), k pravopisu (např. o novém vydání Pravidel českého pravopisu, 1946 — spolu s E. Smetánkou), k didaktice mateřského jazyka (např. o vyučování mluvnici a pravopisu, 1942) a k řadě dalších témat, z nichž k oblíbeným patřily medailónky předních osobností české bohemistiky (např. k 100. výročí narození prof. E. Smetánky, 1975).

Nejplodnějším obdobím Šmilauerovy autorské spolupráce s Naší řečí byla léta třicátá a čtyřicátá. Jeho pozdější orientace převážně na toponomastiku způsobila, že Šmilauerovo jméno se začalo stále častěji objevovat pod příspěvky v jiných časopisech, především v Časopisu pro moderní filologii (až do r. 1951 byl V. Šmilauer jeho odborným redaktorem pro slavistiku) a zvláště pak ve Zpravodaji Místopisné komise ČSAV, který spolu s Janem Svobodou r. 1960 založil: byl nejenom jeho ideovým otcem a nejpilnějším přispěvatelem, ale až do svých posledních dnů i vedoucím redaktorem. Bez nadsázky grandiózní publikační činnost prof. Šmilauera z posledního více než dvacetiletí byla spjata právě se Zpravodajem, který se především jeho zásluhou stal z původního bulletinu jen pro domácí potřebu uznávaným časopisem s celoslovanskou působností a nakonec i oficiálním orgánem české a slovenské onomastiky (od ročníku 24, 1983, vychází pod změněným názvem Onomastický zpravodaj ČSAV).

[268]Střídmost, sebekázeň a nezdolná aktivita ducha prodloužily V. Šmilauerovi život za obvyklou hranici stáří. Byl obdivuhodně výkonný nejen po své osmdesátce, kdy ho poprvé zradilo načas zdraví, ale i po své pětaosmdesátce, kterou oslavil čilý a plný šmilauerovského optimismu. Čtyři velká životní jubilea, jež jsme měli možnost společně s ním oslavit, byla příležitostí k zevrubnému vylíčení jeho životních osudů (byl mj. vojákem v I. světové válce) a k souhrnnému přehlédnutí téměř celého jeho životního díla. Hodnotící články u příležitosti oněch výročí vyšly i v našem časopise.[1] To nám tedy dovoluje, abychom omezili faktografickou část nekrologu ve prospěch osobní vzpomínky na našeho zesnulého učitele a spolupracovníka.

Profesor Šmilauer nám všem imponoval mnoha skvělými vlastnostmi charakterovými a pracovními: v prvé řadě svou přirozenou prostotou a skromností, svou poctivostí vůči lidem i faktům, zcela výjimečnou pracovitostí, přesností a vědeckou střízlivostí, láskyplným vztahem ke svým blízkým (tedy i k žákům). Obdivovali jsme se šíři a hloubce jeho pracovního záběru, od novočeské skladby až po slovanskou toponomastiku, záběru v době úzkých odborných specializací už takřka neuvěřitelnému. Motorem veškerého jeho snažení bylo vědomí, jak sám zdůrazňoval, že všechny dobré věci kolem nás jsou tvary slovesa „dělat“. Šmilauerova dělnost byla doslova olbřímí, nikdy však to nebyla ona uspěchaná, nervózní posedlost prací, za kterou se dnes tak často skrývá snaha, aby člověk nemusel ani na okamžik upadnout do nebezpečí konfrontace s propastmi svého vlastního svědomí nebo se skutečnou povahou své rozštěpené osobnosti. Pan profesor měl svědomí čisté a byl osobností vzácně harmonickou. Při vší své náročné činnosti učitelské, vědecké a organizační dovedl si najít čas na svou milovanou ženu a rodinu, na své přátele a kolegy, i na svou občanskou spoluodpovědnost za osudy našeho národa a jeho jazyka.

Jako každá mimořádná individualita, která vysoko přečnívá průměr, měl profesor Šmilauer nejen své oddané ctitele a věrné následovníky, ale i kritiky a odpůrce. Zápasům s nimi se nevyhýbal, podstupoval je mužně a zejména ve stáří i trpělivě. Vždy rytířsky velkodušný potíral jen chybné názory, nikdy však jejich nositele. Za neomylného se nepovažoval a uměl respektovat stanovisko svého oponenta. Už v době, kdy byl na vrcholu svých životních sil, nastřádal si pan profesor fond porozumivé lidskosti, laskavosti a moudrého vztahu k lidem i věcem: proto ani ve stáří nemusel zakoušet nad prožitými léty pocit lítosti, že jeho životu chyběl základní lidský rozměr. Až do svých chvil nejposlednějších byl nám vzorem šťastného, vyrovnaného člověka a takový nám zůstane i ve vzpomínkách.


[1] Srov. M. Těšitelová v NŘ 48, 1965, 257—263, a NŘ 58, 1975, 169—172; I. Lutterer v NŘ 53, 1970, 297—298.

Naše řeč, ročník 66 (1983), číslo 5, s. 267-268

Předchozí Josef Hrbáček: Za Emilem Dvořákem

Následující Věra Petráčková: Konference o starší české, slovenské a slovanské jazykovědě

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1