Ruské vlivy na češtinu

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

Předneseno v rozhlase dne 15. ledna 1941

První ruská slova, s nimiž se český čtenář setkal, byla v starých zeměpisech. V „Kronice Moskevské“, kterou koncem XVI. století přeložil Matouš Hozius Vysokomýtský z Alexandra Guagniniho, čtlo se na př.: „hole, na něž se mniši zpodpírají, při rukověti nakřivené mají a říkají jim posoch“; to je ruské pósoch, hůl, berla. — Nebo: „Ženy chleby posvátné, jenž proskura slovou, dělají a pekou“; proskurá je starší tvar dnešního slova prosvirá, svěcený chléb, hostie.

Taková slova však nejsou vlastně do češtiny přejata. Právě tak nemůžeme za vlastní přejetí pokládati ty výrazy, které označují ve všech evropských řečech svérázné jevy ruské. Je jich hodně, neboť ruská příroda, lid i zřízení se značně odlišují od ostatní Evropy. Tak máme slova step, tundra na označení krajinných typů; bliny, pirogy, vodka pro zvláštnosti ruského stolu; trojka, kibitka pro vozidla; ze staršího státního zřízení car, gosudar, duma, ukaz stejně jako sověty, kolchoz ze zřízení dnešního.

Skutečné přejímání do češtiny se počíná až v první čtvrtině XIX. století. Souvisí s velkým dílem školy Jungmannovy, neboť ta se rozhodla učiniti z češtiny jazyk veškeré činnosti kulturní, básnictví i vědy. A to nebyl úkol malý: vždyť za tu dobu, kdy spisovná čeština byla zatlačena jen do několika primitivních útvarů literárních, nastaly v ostatní Evropě proměny převratné. Krásná literatura ve vedoucích zemích evropské kultury dorostla do klasičnosti; s duševním uvolněním v XVIII. století nastal obrovský rozmach věd. A nadto se vědy začaly pěstiti jazyky národními. Aby byl tento obrovský náskok dohnán nebo [66]aspoň zmenšen, bylo nutno opatřiti pro češtinu mnoho tisíc nových výrazů. A mezi prameny, z nichž Jungmann a jeho stoupenci tato nová slova čerpali, má nemalou důležitost ruština.

Je to tedy přejímání umělé, chtěné; a nebyly přejímány výrazy denního života, nýbrž slova jednak vědecká, jednak básnická nebo knižní. Nemnoho je těch, která došla většího rozšíření. Je to zvláště slovo vzduch, přejaté proto, aby dosavadnímu výrazu pro vzduch, povětří, zůstaly jen významy „počasí“, „vítr“. Časté je i slovo příroda, průmysl (dříve znělo „promysl“ a znamenalo živnost); a dále paluba, kormidlo, záliv. Tak bylo přejato a obecně se rozšířilo i slovo vkus; uvedením tohoto výrazu se zúžil význam dosavadního „chuť“ jen na činnost smyslovou; že „chuť“ dříve znamenalo „vkus“, víme z Babičky: Sednička byla zřízena dle babiččiny chuti.

Více je však slov méně rozšířených, básnických, knižních, vědeckých. Přídavná jména ve spojeních syrá země, unylé lesy (t. j. smutné lesy; dnes užíváme tohoto slova spíše jen o lidech a jejich činnostech), velikolepý chrám, chrabrý vojín, věrolomný člověk; podstatná jména trud, soulad, něha, úděl, žár, šum — to vše jsou přejetí z ruštiny.

Ještě četnější jsou odborná slova ruského původu ve vědách duchovních: soustava, slovesnost, sloh, obraznost…, i přírodních, na př. jména zvířat mořských: kytovci, vorvaň, mrož, tuleň, kambala, i jiných: babočka, saranče, v rostlinopise pyl, pestík.

U těchto rostlinných jmen se trochu zastavme, abychom si podrobněji ukázali, kolik ruských slov přecházelo do odborného názvosloví a jak se při tom postupovalo. Je nám to ulehčeno tím, že v svém Rostlináři z r. 1820 označuje Jan Sv. Presl, tvůrce našeho přírodovědeckého názvosloví, původ jednotlivých jmen. Ruských je podle něho 72 (polských 15, illyrských, t. j. srbocharvátských, 26). Některá z nich Presl sám nepojal do svého o čtvrt století mladšího Všeobecného rostlinopisu (1846); zato však připojil mnohá jména nová. Můžeme tedy odhadnout počet jmen ruského původu v našem rostlinopisném názvosloví nejméně na sedmdesát až osmdesát. Značná část těchto jmen je zcela jasná. Pro jedovatou rostlinu Datura bylo vzato ruské durman, protože se dosavadní její jméno „bodlavé, chlupaté jablko“ nehodilo za vědecký název; ruská jsou slova hladýš (gládyš), hulevník (guljávnik), kandík (kandýk), klikva (kljúkva), mochna (dialekt. mochná), plavuň (plaún), pustoryl (pustorýl), reveň (reven’), řebčík (rjábčik), štavel (ščavél’, šťovík) atd. Někdy narazíme na omyl při přejímání. Lehko jej [67]pochopíme; vždyť Presl neměl dost spolehlivých pomůcek a svých znalostí ruských jmen nabýval ústně nebo z pramenů zastaralých.

Bažinná rostlina růžokvětá Comarum se rusky jmenuje sábel’nik, což česky znamená „šavlovník“ (sáblja je šavle). Presl si je však omylem počeštil na zábělník; a tak se ona rostlina jmenuje dosud.

V českém jménu rhododendronu pěnišník každý slyší — jako slyšel Presl — základ „pěna“. Ale ruština má „p’janíčnik“ k „piť“, je to tedy rostlina „opojná“. Odvaru se totiž užívalo v Rusku jako opojného prostředku. Tentýž význam má české jméno azalky, odur; patří k slovesu „oduríť“, omámiti, a mělo by vlastně zníti „oduř“ (ruské odur’).

Ruská slova se češtině hláskoslovně přizpůsobovala. Místo g se dosazovalo h: néga — něha, gladýš — hladýš; zavádělo se ř: priróda — příroda; za u po měkké souhlásce i: sljudá — slída, kljúkva — klikva. Nepostupuje se tu ovšem docela důsledně: za sajgá zavedl Presl zcela správně „sajha“, ale od dob Fričových říkáme „sajka“; za ruské gága máme nepravidelně „kajka“; v novějším pak přejetí „gramotný“ g zůstává.

Takovým přizpůsobováním ještě více zesílela přirozená blízkost těchto slovanských slov se slovy domácími; a proto v přejetích z ruštiny cizí původ většinou už vůbec necítíme a žádného, sebe vášnivějšího odpůrce cizích slov nenapadá je odmítati.

I v době pojungmannovské pronikají jednotlivě ruská slova do rozličných oborů; jmenujme si aspoň lyže, známé u nás od let devadesátých, a zcela nové slovo baklažán, lilkovitou zeleninu.

Všechna přejetí, o nichž jsme dosud mluvili, byla knižní, literární, a teprve ze psané řeči pronikala některá z nich dále do řeči mluvené: lyže, vzduch, čaj. Podstatně jiného rázu jsou však slova přejatá za světové války z přímého osobního styku s Rusy. Nemáme v dějinách všech jazyků mnoho případů, kde bychom vedle sebe viděli tak jasně dvojí odlišný typ přejímání: knižního, literárního, a živého, přímého. Z osobního styku přicházela ruská slova nejprve a hlavně do řeči mluvené a teprve z ní — hodně už prořidlá — do řeči samé. Romány z této doby nám dobře zachycují onu mluvu s hojnými ruskými slovy: (Voják se obléká) „Nu; a nyní sapogy, rubášku, plášť, řemen, furažku, a vše je hotovo“ (sapogy jsou holínky, rubáška je vojenská bluza, furažka čepice). Nebo: „Nyní je vezmeme pod stráž; karaul k nim postavíme“ (karaul = hlídka). A po[68]dobně je papácha, štyky, vintovka, ešalon, machorka atd. I tato slova přímo přejímaná se upravují; hlavně se česky přízvukují. Ale tato velmi četná přejetí neměla dlouhého trvání; po odchodu z Ruska většinou zase zanikla a mají dnes ráz spíše historický. Zůstalo jich nemnoho. Něco ve vojenském názvosloví: obchvat, úderník atp. Tvrdívá se, že jsou toho původu slova rota a sumka; ale „rota“ je spíše vzpomínkou na roty husitské a „sumka“, slovo ovšem ruské, bylo přejato už v době jungmannovské; nyní bylo jen obnoveno. Značně svůj význam rozšířilo slovo nábor; v ruštině znamená „odvod; přijímání, na př. do práce, do školy“, u nás však nabylo významu „akvisice“ a v poslední době bylo přijato za české jméno pro „propagaci“.

To vše jsou přejetí slovníková; v nich se vliv ruštiny projevuje nejsilněji. Po ostatních stránkách působila ruština méně a většinou jen tam, kde šlo o ruskou látku. Dobrým příkladem je tu Čelakovského „Ohlas písní ruských“, rusisující nejen v slovníku, nýbrž i ve vazbách, v skladbě, v pořádku slov. Jen čtěte:

„Jak na dolině, na zelené louce,
travička roste jakoby hedvábí,
ve trávě na té louce kůň se pase,
a podlé koně stojí dobrý mládenec,
on-to loktem podepřen o sedélko,
s koněm, svým společníkem, tak rozmlouvá:
Hoj, an jsi ty sivý kůň, milý koník,
ty dosyta se napas zde na trávě,
budeť nám dalekou cestu dnes konati,
ne dále a ne blíže dnes dojeti
než do matičky Moskvy bělokamenné.“

Silnější ruské vlivy najdeme i u Havlíčka, Holečka, Viléma Mrštíka a jiných autorů dobře znalých ruštiny.[1]

Mnohonásobně se projevují vlivy ruštiny v románech z ruského prostředí, hlavně přeložených. Zde se uchovávají nebo napodobují některé výrazné znaky ruské skladby a ruského slohu, na př. užívání druhé osoby ve větách s neurčitým podmětem („Jako když kámen do vody hodíš“). V jednom románě M. Pujmanové se člověk znalý Ruska a o něm vyprávějící vyjadřuje tímto charakteristickým způsobem: „Rusko jest země veliká jako svět, měsíce jedeš vlakem, než projedeš k přístavu Vladi[69]vostoku. V Rusku jsou řeky jako moře — nedohlédneš s břehu na břeh.“ My bychom spíše řekli: měsíce se jede vlakem; není vidět s břehu na břeh.

Jiným takovým zvláštním zjevem ruského slohu je rozkládání souhrnné představy v jednotlivé členy souřadně spojované: „Potřebuje chalátu (chalát = dlouhý kabát), i jeho syn potřebuje chalátu i jeho žena potřebuje chalátu;“ česky: Všichni potřebujeme kabáty. Anebo pořádek slov: „A tebe v úřadě mají a čajem tě napájejí“ atp.

Ruština pomáhala také při udržování nebo obnovování některých vazeb v nové spisovné češtině řídkých, na př. přirovnávacího instrumentálu: Chlapec se tu ztrácel hráškem ve velrybí útrobě, t. j. jako hrášek; podobně přirovnávacího genitivu při stupňování: Šel jeden hlas, oč macecha pěknější dcery (t. j. než dcera).

V době předbřeznové se počalo v češtině vlivem ruštiny užívati přídavných jmen z minulého přechodníku: rozplakavší se dceruška, udávší se změna atp. — Tato novinka byla Čelakovským (Čtení o srovnávací mluvnici slovanské 348) srdečně přivítána, jindy kritisována (viz i NŘ. I, 133). Můžeme ji pokládati za cenné obohacení českých výrazových prostředků, ovšem tvoříme-li tato přídavná jména jen od sloves zvratných a předmětných (v. NŘ. XVI, 152).

Když si shrneme to, co jsme řekli a naznačili, shledáváme, že vlivy ruštiny na češtinu nebyly — proti vlivu jiných jazyků — sice nijak zvláště silné, že však nám jejich rozbor ukazuje leccos zajímavého z rozmanitosti způsobů, jimiž působí jazyk na jazyk.

---

[1] O hojných rusismech u J. Marka a Fr. Vetešníka v době obrozenské píše J. Jakubec v Dějinách čes. lit. II, 445.

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 3, s. 65-69

Předchozí Z novinářské češtiny

Následující Ing. Dr. Karel Šiman: Z české mluvy myslivecké