Profesor Vladimír Šmilauer osmdesátníkem

Marie Těšitelová

[Články]

(pdf)

-

Dne 5. prosince 1975 dožívá se univ. prof. dr. Vladimír Šmilauer, doktor filologických věd, osmdesáti let. Dodáme-li, že v plné životní svěžesti a plném pracovním elánu, nepřekvapí to nikoho, kdo profesora Vl. Šmilauera zná, osobně nebo snad jen z jeho práce. Když jsme se v Naší řeči před deseti lety pokoušeli postihnout dílo prof. Vl. Šmilauera týkající se studia českého jazyka,[1] ocenili jsme nejen šíři jeho záběru, ale i hloubku, s níž prof. Vl. Šmilauer přistupuje a přistupoval ke studiu jednotlivých oblastí českého jazyka, ale i jednotlivých jazykových jevů (gramatiky a lexika). Zejména zvláštní smysl pro detail je pro prof. Vl. Šmilauera typický; volba detailu a jeho zasazení do širšího kontextu, popř. systému má ve většině prací profesora Šmilauera klíčové postavení a dodává jim neopakovatelný — šmilauerovský — ráz.

Dnes stojíme před dílem Vl. Šmilauera z posledního desetiletí. Soustředíme se opět jen na práce bohemistické, které spadají do rámce odborných zájmů našeho časopisu. Znamená to, že necháváme stranou velikou oblast onomastiky, kde prof. Vl. Šmilauer založil svou českou školu, která se těší úctě a uznání i v zahraničí,[2] jak po stránce vědecké, tak i organizační.

Práce prof. Šmilauera týkající se současného českého jazyka mají v posledních letech zvláštní charakter; nabízí se srovnání s dobou žní, kdy pilná a poctivá práce vydává své plody. A tak zásluhou prof. Vl. Šmilauera byla bohemistická literatura obohacena o tato [170]základní díla: Novočeská skladba v 2. vydání, novém a rozšířeném (Praha 1966, 574 s.), Novočeské tvoření slov (Praha 1971, 218 s.) a Nauka o českém jazyku (Praha 1972, 334 s.). První dvě díla se vyrovnávají s problematikou, která v posledních letech stojí v popředí zájmů lingvistiky naší i světové, zejména pokud jde o syntax, třetí dílo pak reprezentuje syntetickou práci o českém jazyce, kterých se nám stále nedostává.

Novočeská skladba zaujímala již ve svém prvním vydání (1947) zvláštní místo jak v díle prof. Vl. Šmilauera, tak i v dobovém kontextu české lingvistiky (první souborná syntax současného českého jazyka); charakteristikou pojetí a metody srov. o. c., pozn. 1, s. 261n. Nové vydání Novočeské skladby přišlo do zcela jiné doby, do doby, kdy se syntaxi všeobecně věnuje zvýšená pozornost, kdy se v této oblasti nejen intenzívně pracuje, ale — možno říci — i experimentuje. Prof. Vl. Šmilauer se snažil zachytit i tento „kvas“ tzv. Poznámkami (s. 410—528), které mají za úkol „jednak podat přehled různých názorů a hlavní literatury, jednak odůvodnit stanovisko, které Novočeská skladba zaujímá“ (o. c., s. 410). Podrobný rozbor úprav Novočeské skladby a jejich zhodnocení náš časopis přinesl z péra jejího recenzenta.[3] Zvláštní zmínky si zaslouží fakt, že tu prof. Vl. Šmilauer doplnil i kvantitativní údaje o některých syntaktických jevech, to je dosud v pracích tohoto typu novum.

Také Novočeské tvoření slov je práce, která vznikla už dávno před svým publikováním (v l. 1937—1938), ve výtahu jsme se s ní jako posluchači filozofické fakulty KU v Praze seznámili v přednáškách prof. Vl. Šmilauera už v letním semestru 1946. Je velkým kladem, že i tato práce mohla vyjít tiskem, i když dnes tu máme „akademické“ zpracování slovotvorné soustavy v češtině.[4] Ocenění si zaslouží fakt, že prof. Vl. Šmilauer upravil své dílo tak, aby při zachování jeho původní koncepce zaujalo místo sui generis, resp. zaplnilo mezeru, která v oblasti popisu tvoření slov dosud je. Podal ucelený obraz tvoření slov v češtině (v jednom svazku, to má zvláštní význam pro praxi), do jisté míry látku jinak utřídil, všímá si i některých zvláštních postupů tvoření, např. tvoření slov zkratkových, způsobů a typů pojmenování víceslovných i posunů významových, konečně přihlíží i ke genezi slov. Lze se však [171]shodnout s recenzentem Novočeského tvoření slov v našem časopise M. Dokulilem, na jehož hodnocení tu odkazujeme,[5] že i tam, kde prof. Vl. Šmilauer zpracovává tematiku akademického Tvoření slov v češtině, „přináší mnoho nového v koncepci i v provedení“ (o. c. v pozn. 5, s. 273). Ke své knize o tvoření slov připojil prof. Vl. Šmilauer „Metodický přídavek“ pro učitele, jak na škole tvoření slov vykládat. To si zaslouží zvláštního ocenění; i když jistě tvoření slov nepatří na škole k tzv. „těžkému“ učivu, přesto je jistá nesnáz při jeho probírání v tom, že nepatří k tzv. tradičnímu učivu probíranému na naší škole.

Třetí dílo prof. Vl. Šmilauera Nauka o českém jazyku je jakýmsi vyvrcholením jeho dosavadního bohemistického díla. Je určeno sice jako pomocná kniha pro vyučování na školách II. cyklu, ale její dosah je mnohem širší. Zajímavé je věcné i metodické uspořádání knihy. Vzhledem k dvěma základním jednotkám jazykové stavby, jako jsou slovo a věta, dělí prof. Vl. Šmilauer také svou knihu v zásadě na dvě části. Do prvé části pak řadí: druhy slov, význam slov, slovní zásobu a její změny, tvarosloví, vnější formy slov (zvukovou a grafickou) a víceslovné pojmenovací jednotky, v druhé části nacházíme syntax „v kostce“. Kladem tohoto uspořádání je, že se ukazují vzájemné vztahy mezi jednotlivými jazykovými jevy a dosahuje se jejich vnitřního uspořádání. To má význam nejen pro školní praxi, ale pro studium českého jazyka vůbec. Ke knize je připojena zajímavá — možno říci — typologická charakteristika češtiny, i při maximální stručnosti doložená typickými příklady. Také této práci prof. Vl. Šmilauera věnoval náš časopis pozornost v podrobné recenzi.[6] Šmilauerova Nauka o českém jazyku je zároveň první komplexní prací o českém jazyce, která vedle charakteristik kvalitativních uvádí i dostupné charakteristiky kvantitativní. Vzhledem k pedagogickému zaměření knihy mají tato data zvláštní význam; učí žáky, že i takové údaje patří k základním charakteristikám jazyka.

Všechny tři knihy Vl. Šmilauera jsou sice určeny k jazykovému vyučování na školách vysokých i středních, mají však význam širší, pro studium českého jazyka vůbec. Zřetel ke školní praxi vede prof. Vl. Šmilauera, vynikajícího pedagoga, k tomu, že jeho práce jsou sty[172]lizovány jasně a přístupně, jsou doloženy hojnými příklady, a to nejen typickými, ale i méně obvyklými.

Prof. Vl. Šmilauer věnoval mnoho práce jak známo i studiu lexika. V posledním desetiletí zaslouží tu zvláštní zmínky jeho recenzentská činnost ve Slovníku spisovného jazyka českého (sv. I—IV, 1960—1971) a v nově vydaném Staročeském slovníku (vychází od r. 1968, dosud vyšla hesla na—něž). Pro Česko-německý slovník I-II (vyd. za vedení H. Siebenscheina (Praha 1968) napsal prof. Vl. Šmilauer úvod do české mluvnice. V poslední době prof. Vl. Šmilauer dokončil 3. díl Českého slovníku věcného a synonymického (v tisku), který nedokončil J. Haller.[7]

Jak jsem ukázala na dosud zmíněných pracích, zejména na Novočeské skladbě a Nauce o českém jazyku, provázejí práce prof. Vl. Šmilauera i data kvantitativní, stávají se organickou součástí jeho výkladů jakékoli oblasti jazyka. Práce prof. Vl. Šmilauera jsou po této stránce vzornou ukázkou, jaký význam mají statistická data pro všestranné poznání jazyka a jeho jevů. Za zvláštní zmínku tu stojí např. úvod, který prof. Vl. Šmilauer napsal ke Kopečného knize o jménech[8] (s. 9—29), kde uvádí zajímavé statistiky o užívání jmen v historickém průřezu.

Velmi záslužná je činnost prof. Vl. Šmilauera i jako recenzenta nejen velkých děl, ale i jednotlivých prací, zvl. rukopisných; s neobyčejnou ochotou, pečlivostí a — s dodržováním termínů — rozdává ze svých bohatých vědomostí a zkušeností. Sem patří i práce prof. Vl. Šmilauera v našem časopise, za niž mu tímto děkujeme. Velký kus práce vykonal prof. Vl. Šmilauer i jako člen různých odborných komisí. Jmenujeme tu alespoň pravopisnou komisi vědecké rady Ústavu pro jazyk český ČSAV. Významné místo v činnosti prof. Vl. Šmilauera zaujímá i velmi úspěšná činnost popularizační v oblasti českého jazyka, zejména přednášková, ale i organizační, např. v Kruhu přátel českého jazyka.

Přehlédli jsme jen výsek z činnosti prof. Vl. Šmilauera — výsek bohemistický. Dílo, které budí náš obdiv a úctu, které nás, zejména jeho žáky, zavazuje. K díkům za vykonanou práci připojujeme i naše upřímná přání, aby náš jubilant ještě dlouho ve zdraví a životní pohodě v tomto záslužném díle pokračoval.

---

[1] Srov. M. Těšitelová, Profesor Vladimír Šmilauer sedmdesátníkem, NŘ 48, 1965, 257—263.

[2] Srov. I. Lutterer, Pětasedmdesáté narozeniny Vladimíra Šmilauera, NŘ 53, 1970, 297—298. Srov. též E. Milavcová, Soupis prací prof. Vl. Šmilauera, SlavPrag 8, 1966, 381—413 a táž, Soupis prací prof. Vl. Šmilauera za léta 1966—1969, Onomastické práce 3, 1970, 11—13. — M. Nováková-Šlajsová, Soupis prací za léta 1970—1974, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 16, 1975, č. 1—3.

[3] Srov. K. Hausenblas, Co nového v 2. vydání Novočeské skladby Vl. Šmilauera? NŘ 50, 1967, 104—109.

[4] Srov. M. Dokulil, Tvoření slov v češtině I, Praha 1962; F. Daneš — M. Dokulil — J. Kuchař a kol., Tvoření slov v češtině 2, Odvozování podstatných jmen, Praha 1967.

[5] Srov. M. Dokulil, Nová souborná práce o tvoření slov v nové češtině, NŘ 55, 1972, 263—273.

[6] Srov. pracovníci oddělení jazykové kultury ÚJČ ČSAV, Nauka o českém jazyku, NŘ 56, 1973, 250—259.

[7] Český slovník věcný a synonymický I, zprac. J. Haller, Praha 1969, II. 1974.

[8] Fr. Kopečný, Průvodce našimi jmény, Praha 1974.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 4, s. 169-172

Předchozí MR (= Miroslav Roudný): Stroj — mechanismus

Následující František Daneš: Účelové přívlastky s předložkami pro, na, k