K jazyku a stylu Ivana Olbrachta

Františka Havlová

[Články]

(pdf)

-

6. ledna t. r. by se byl dožil 80 let jeden z největších představitelů české prózy našeho století, Ivan Olbracht, jehož jazykové a stylistické umění se označuje již zcela běžně jako mistrovské. Ptáme-li se, v čem záleží toto mistrovství jazyka a stylu Ivana Olbrachta, čím ho Olbracht dosahuje, zjistíme, že to je těsné sepětí formy a obsahu, slov nebo vět a skutečnosti, kterou jimi vyjadřuje. Čteme-li Olbrachtovy knihy z jeho vrcholného období a máme-li vyjádřit první dojem z jeho jazyka nebo stylu, jsme trochu na rozpacích, poněvadž na nich není nic nápadného. Jako by jazykové a stylistické prostředky záměrně unikaly čtenářově pozornosti; upozorňují na sebe jen svou harmoničností, dokonalým sladěním s obsahem. Maxim Gorkij ve své stati „O socialistickém realismu“ (M. Gorkij, O literatuře, 1951, s. 432) napsal, že „skutečná krása jazyka, která působí jako síla, je v přesnosti, jasnosti a zvučnosti slov, jež vytvářejí obrazy, charaktery a ideje knih“. Z českých spisovatelů platí tato věta především o jazyce I. Olbrachta. K jazykovému mistrovství se ovšem musel i Olbracht teprve vypracovávat, i když ani mezi jeho prvotinami nenajdeme práce jazykově a stylisticky nevyzrálé.

Vážné beletristické práce začal otiskovat až od r. 1906, třebaže ke „spisovatelství“ přistoupil dokonce velmi záhy. Podle vlastních vzpomínek složil už v 9 letech historickou báseň o bitvě u Moháče, pak napsal husitské drama asi o 70 jednáních, potom se dal do psaní českých dějin (a sám je dokonce ilustroval). V sekundě královédvorského gymnasia vydával „Sekundánské noviny“, v kvintě „Ozvěny“, ale ty už s kamarády. Svědčí tedy o velké umělecké kázni, když se odhodlává vydat svou první knihu až ve svých třiceti letech.

[225]Do literatury vstupuje Olbracht v prvním desetiletí našeho století, a to byla doba, pokud jde o literární jazyk, velmi složitá. Doznívá jazyk symbolistů a lumírovců, kteří se vědomě snaží odlišit od neutrálního jazyka spisovného (např. u Zeyera vědomá snaha po aristokratičnosti, exkluzívnosti), zároveň však v zřejmé souvislosti s pokračující demokratizací společnosti vycházejí díla autorů, kteří se přiklonili k jazyku lidovému, a to jednak směrem k venkovu (Rais, Nováková), jednak směrem k městu (Čapek-Chod, Herrmann a částečně i Hašek).[1] Je v oblibě historická próza Al. Jiráska s jazykem zabarveným dobově, jsou zde realisté s Macharem v čele, píše a vydává knihy Antal Stašek, Olbrachtův otec, který měl na Olbrachtovy literární začátky nesporný vliv. A jistě i vliv na jeho jazyk; jak dobře znal Olbracht jazyk románů svého otce, o tom svědčí známá epizoda, o které po letech Olbracht píše: „Když psal Stašek Na rozhraní [1908, F. H.], tedy v době, kdy jsem sám ještě nic nevydával, a jednou byl nešťasten, že nemůže dokončit nějakou partii knihy (otec byl muž velmi zaměstnaný), řekl jsem mu jinošsky drze: „Já ti to napíši!“ Trochu se na mne shora podíval, trochu se usmál: „Napiš!“ Na mém rukopisu nezměnil ani slova. Na rozhraní vyšlo, bylo o něm referováno, ten můj příspěvek zcela malý nebyl — a z kritiků a filologů nepoznal nikdo pranic.“[2] My můžeme dodat, že to ani dodnes ještě nikdo nepoznal. I tato drobná skutečnost svědčí jak o velkém Olbrachtově smyslu pro jazykovou stránku díla, tak o kázni, s níž musel svůj individuální jazyk — třebaže ještě ne úplně vyhraněný — podřídit určité situaci. Olbracht byl skutečně umělec ukázněný jako málokdo, a jako málokterý spisovatel se zajímal také o teoretické poznávání spisovného jazyka.

Olbracht horlivě četl starší i soudobou literaturu a literární jazyk jeho prvotin nese přirozeně znaky literárního jazyka začátku století. A to nejen co se týče výběru lexikálních prostředků, výběru slov, nýbrž i výstavby celé promluvy. Tak v povídkách „Břemeno“ a „Dvě kapitoly z románu“, otištěných r. 1906 ve Zvonu, nás překvapí značné [226]množství cizích slov, která ovšem tehdy byla v literárním jazyce běžná: animovanost zábavy, v atmosféře čpící tabákovým kouřem a banálními eložemi za odcházejícím, výborný pozér, jeho básnické debuty, aróma skořice, staletou devízou domu byl klid, před světem zůstaly titulatury staré, krásné partie těla, cosi hmotného, kompaktního, jejich senzace byla stupňována v pravé nadšení atd. Také mezi slovy domácími najdeme mnoho slov, která dnes pociťujeme jako knižní nebo zastaralá a která se v pozdějším Olbrachtově slovníku v neutrálním textu neobjevují (když jich Olbracht užije, pak jen s určitým stylistickým záměrem). Jsou to především příslovce toliko (žila toliko jemu, posléze byl zde toliko matným stínem), nikterak (věci, které s událostí nikterak nebyly ve spojení), ledva (přitom si ledva byli vědomi, že žijí), posléze (zastavila se posléze), předložka oproti (nenávist oproti zřízení), archaické užití vazby býti s to (nejsem se svůj úkol), podstatné jméno tlum ve významu ‚dav‘ (tisícihlavý tlum), příčestí minulé slovesa jmouti se s infinitivem (jal se čistit šaty, jal se chodit kancelářem — také odchylný mužský rod tohoto podstatného jména je dobový; jí jal se věnovati pozornost), sloveso zříti, které na začátku století bylo ještě spisovně neutrální a které dnes pociťujeme jako výrazně knižní (možno jenom zříti týl lebky; možno zřít kousek bílé zdi; neviděla ji, když ji našli. Zřela již jen mrtvolu — zde zároveň ovšem jako prostředek stylistické diferenciace); později se s ním u Olbrachta nesetkáváme, jen v „Jeseniovi“ zůstalo i po pozdějších úpravách, typické však je pro Vančuru a pro Karla Nového (zatímco Vančura ho užívá záměrně jako prvku knižního, u Nového se stalo součástí jeho základního spisovného výraziva, takže si jeho stylistický posun ani neuvědomil, a odstraňuje ho teprve v posledních letech).

Rovněž dobová jsou ustálená knižní spojení jako planoucí oči, žhavé polibky, pohledy plné ohně a nezkrotné vášně, v nejskrytějších záhybech duší, chvíle sladkých rozkoší, kyprá ramena; setkáme se i s typicky lumírovským jednoslabičným podstatným jménem pal (pal polibků).

Dobové je i postavení zvratného zájmena za slovesem (zpráva dostala se i do hotelu; nevěděla, že stala se s ní veliká změna; [227]vystihl, co děje se), postavení rozvitého přívlastku před podstatným jménem (pochmourný dům, dívající se s tak mrazivou přísností do večerem smrákající se ulice; mísa roztříštivši se o stěnu utvořila velkou mastnou skvrnu od stékající po zdi omáčky; vykládal užaslým nad rozsáhlostí půdorysu domkářům o nejnovějších vymoženostech v oboru moderního mlynářství), přemíra přechodníků (Olbracht se jim sice nevyhýbal ani později, ale zde jsou opravdu nakupeny), 7. pád přídavného jména v doplňku (a když zhasli svíčku, jevila se jim nastalá tma podivnou, záhadnou; zůstal nehybným; zdálo se mu tak příjemným hrát úlohu; shledával jsem velmi nechutným bojovati), vyjádření bez určitého tvaru slovesa býti v jednočlenných větách (možno zříti kousek bílé zdi; možno jenom zříti týl lebky), instrumentál doplňkový (pannou spočinula v náručí mužově).

Také jistá mnohomluvnost proti pozdějšímu sevřenému vyjádření (když rozlehl se z pokojů neobyčejně prudký výkřik) a jistá neurčitost proti pozdějšímu přesnému vyjadřování (A z Prahy přicházely hrozné zprávy plné zoufalství a úžasu, tj. které vyvolaly zoufalství a úžas; kráska zaštkala dokonce tak nahlas, že se obrátily na ni oči celého soudu. To bylo patrně také jejím účelem, tzn. úmyslem) jsou poplatny době stejně jako slovesné infinitivy na -ti a tvar 3. osoby jest (jest pozdě), předminulý čas slovesný (co byl již dávno tušil), 3. osoba jednotného čísla slovesa bráti: béře místo bere (odkud se béře odpor), 2. pád po záporu a vůbec odchylné vazby slovesné (odpustit s 3. pádem: odpusť tomu nepořádku, tj. že je nepořádek; zakoušet, utrpět, pominout s 2. pádem: zakoušíme téhož chvění nervů; utrpěl by újmy; hodlal pominouti veškerých fakt), zájmeno jenž místo který (pokladna, jež ještě dnes tam stojí), kratší tvar zájmena se ve 3. pádě (upoutala na se pozornost).

Pokud jde o stavbu vět, je možno poněkud zjednodušeně říci, že rytmus a kadence vět prvních prací Olbrachtových jsou jiné než u Olbrachta vyzrálého. Staví větu jinak, spojuje slova ve větné dvojice s menší logickou přesností než později (postavení přívlastku u slovesa) a s oblibou řadí věty v dlouhé celky. Přitom mají převahu podřadná souvětí. Je vidět, že Olbracht svůj vlastní, osobitý výraz teprve hledá.

[228]Ačkoli by se to zdálo trochu podivné, mělo na vývoj jeho jazyka jistě vliv i to, že r. 1909 vstoupil do redakce „Dělnických listů“ ve Vídni. A to bylo něco zcela jiného než stát se novinářem nějakých měšťanských novin třeba v Praze. Sociálně demokratické „Dělnické listy“ byly určeny pro české dělníky v německém prostředí. Tedy pro lidi, u nichž se muselo mnohdy vytvářet jazykové a literární povědomí. Odpovědnost, a to i jazyková odpovědnost novináře byla tu mnohem větší. A Olbracht si toho byl hned od počátku vědom. O spisovatelích, kteří byli zároveň novináři, se zpravidla říká, že žurnalistika jejich jazyk pokazila, že je naučila chvatu, povrchnosti, jazykové nepřesnosti ap. U českého vídeňského novináře Olbrachta bylo tomu právě naopak. V novinách, kde musel mluvit k lidem, kteří byli zvyklí víc tělesně pracovat než číst, naučil se vyjadřovat přesně, jasně, srozumitelně, bez příkras, ale ne suše, poněvadž chtěl prosté čtenáře získat pro četbu. Hned od počátku v „Dělnických listech“ také překládal z němčiny, a to znamenalo pečlivý výběr jazykových prostředků. Navíc měl Olbracht neobyčejně vyvinutý postřeh pro skutečnost, spojený se zvídavostí, která si nedá uniknout nejjemnější detaily („Jsi zvědavý jako lasička,“ říkala mu v mládí jedna jeho známá), měl schopnost odhalovat souvislosti jevů a logicky promýšlet všechny otázky; a byl nadán i darem vyprávěčské fantazie, která mu umožňovala vytvářet nové básnické obrazy a osobitě využívat jazykových prostředků. Působení v „Dělnických listech“ bylo tedy pro něho dobrou školou; lepší než léta strávená ve škole. „Ze střední školy vyšel jsem jazykově naprosto zvrtačen …,“ tak vzpomíná na začátku 30. let, kdy zasáhl do jazykových sporů o kompetenci „Naší řeči“ hodnotit literární jazyk a usměrňovat jej mnohem věcněji a účinněji než některý filolog.[3]

Jako absolvent filosofické fakulty pražské university (studoval historii) měl k filologii blízko, ale k jazyku přistupoval vždy jako tvořivý umělec, který sice zná jazykové poučky, ale nenechá se jimi spoutat. (I Olbracht četl „Naši řeč“, jako Šrámek nebo Herrmann a jiní — vliv „Naší řeči“ na jazyk spisovatelů ve dvacátých letech by stál za prozkoumání.) V zásadě jazykovou kodifikaci přijímal, ale jak[229]mile začínala bránit estetickému účinu jazykového projevu, stavěl se proti ní. Proto každé nové vydání svých knih podroboval revizi z hlediska soudobé jazykové normy zároveň s revizí z hlediska svého uměleckého cítění, které se v průběhu vývoje přirozeně měnilo.

Že Olbracht své knihy pro nová vydání jazykově upravoval a že někdy pozměnil i kompozici knihy, je obecně známo.[4] Dělají to i jiní autoři, např. M. Majerová nebo Karel Nový, a výsledkem podobných úprav bývá zpravidla obohacení práce nejen o nové motivy, ale i o nové způsoby vyjádření. Olbrachtova upravená znění jsou zpravidla kratší než znění původní; zkrácení vzniká snahou po úspornějším i účinnějším vyjádření (2. vyd. „Podivného přátelství herce Jesenia“ je zhruba o jednu třetinu kratší). Otázkami změn v textu Olbrachtových prací se podrobně zabýval Oldřich Králík.[5] Protože však tyto úpravy odrážejí vývoj Olbrachtova jazyka i stylu a jsou i výrazem jeho pohledu na jazyk, uvedu několik příkladů a typů jazykových úprav z „Podivného přátelství herce Jesenia“, z povídky „Táta“ a z „Dobyvatele“ (u „Jesenia“ jsem srovnala první vydání z r. 1919 a páté z r. 1947, u „Táty“ první knižní z r. 1927 [poprvé otištěn 1910] a páté ze Spisů 1954 a u „Dobyvatele“ první z r. 1946 a druhé z r. 1955).

Změny, které Olbracht provádí, postihují všechny tři plány jazyka: morfologický (tvaroslovný), lexikálněsémantický (slovněvýznamový) i syntaktický (skladební).

V morfologickém plánu je změn poměrně málo. Jen 1. osobu jedn. čísla sloves typu piji, hraji, píši mění na hovorovou podobu piju, hraju, píšu (je zajímavé, že působení mluvnických pouček z mládí bylo tak silné, že se s knižním tvarem na -i setkáváme ještě v 1. vydání „Dobyvatele“: skryji tě; v 2. vydání to ovšem upravuje na skryju tě, třebaže samo sloveso skrýt není součástí mluveného jazyka, užívá se ho spíš jako prostředku knižního). — Dále upravuje tvary zájmena on ve 4. pádě, a to tak, že ve shodě se změnou v kodifikaci užívá tvaru [230]jej i pro životný rod mužský a ho i pro neživotný, a drobnosti v tvarech podstatných jmen (2. pád do červeni mění na do červeně, plný zeleni na plný zeleně, z peci na z pece, 3. pád bratru na bratrovi, 6. pád v sálu na v sále, pod koly na pod kůly ap.).

Hlavní těžisko úprav je v slovněvýznamovém a větném plánu. Změn v slovní zásobě je velmi mnoho. Jde přitom o dvě vrstvy: (1) o slova knižní, papírová, nebo expresívní, emocionální, která nevyhovují ze stylistických důvodů, a (2) o slova vyhovující sice stylisticky, ale nikoli věcně, významově (je ovšem mnoho případů ne zcela zřetelných, kdy není možno bezpečně říci, co Olbrachta vedlo k úpravě). Tak knižní dostaviti se mění na přijít, zřel na viděl, již na už, vbrzku na brzy, knižní a zastarávající podobu příslovečných násobných číslovek na -kráte (desetkráte) upravuje na neutrální -krát (desetkrát); důsledně odstraňuje zastaralé an (Bylo ho ještě viděti oknem, an běží ulicí mění na Bylo ho vidět oknem, jak běží ulicí) i ostatní zastaralé prvky: v infinitivní vazbě zdál se býti vypouští infinitiv (ruce, jež zdály se býti stvoly květu mění na ruce, které se zdály stvoly květu) a naopak ve spojení třeba hledati, možno spatřiti přidává tvar slovesa býti (je): je třeba hledat, je možno spatřit. Knižní jenž, jež nahrazuje běžným, neutrálním který, která a téměř důsledně odstraňuje 2. pád po záporu; v doplňku užívá vedle tvarů jmenných i složených tvarů přídavných jmen a 7. pád přídavného jména nahrazuje 1. pádem (zdála se krásnou mění na zdála se krásná).

Neutrální slova dává také na místo takových výrazů, které vyjadřují zvýšenou míru vlastnosti (zpravidla jsou to zároveň vyjádření knižní). Tak překrásný mění na střízlivé krásný, vášnivé polemiky na prudké polemiky, strašlivý na neutrální zlý, kypící zdravím na zdravá (v „Tátovi“ škrtl tento rozvitý přívlastek docela); ve strnulém úžasu mění na užasle, s překotnou rychlostí na rychle, s vlídnou laskavostí na laskavě, s velkou námahou na namáhavě (tento typ úprav příslovečného určení je u Olbrachta hojný). Se snahou vyhýbat se intenzívním výrazům souvisí také to, že Olbracht užívá velmi skoupě tvaru 3. stupně přídavných jmen nebo příslovcí. Pro vystižení vlastnosti, stavu nebo okolnosti stačí mu zpravidla jen základní 1. stupeň.

[231]Velmi bohaté jsou také změny, které Olbracht provádí proto, že původní výraz nepostihuje dosti výstižně situaci nebo dění. Tak ve větě A lodi letí nahrazuje sloveso letět slovesem vyrazit (A lodi vyrazily), protože to dobře vystihuje počátek děje, prudkost, s jakou se daly do pohybu. Ve větě „Svatý Jakube!“ vykřikl, popadl meč a vedl Španěly proti Hadí zdi škrtá sloveso popadnout, které vyjadřuje pouhé uchopení, a místo něho dává sloveso pozdvihl, které vyjadřuje zřetelně pohyb vzhůru. Ve větě Říkali mu pro jeho plavé vlasy Tonatiuh, Slunce přidává příslovce zlatě (zlatě plavé), protože s ním je představa barvy vystižena naprosto jednoznačně; nezřetelné mé urážky ve větě Nabízeli mi, že mé urážky pomstí zbraněmi mění v přesnější urážky na mně pomstí zbraněmi, neurčité Měli již několik dní smluveno zkonkrétňuje na Měl na příští den smluveno, a podobně ta (Kateřina) někde ve světě slouží upřesňuje na ta slouží v Semilech.

Důsledně odstraňuje konvenční klišé a vůbec slova, která nemají plný význam, která by mohla být pociťována jako zbytečná, protože zbytečně zaměstnávají čtenářovu pozornost a zpomalují vlastní děj. Tak škrtá přívlastky a příslovečná určení v automatizovaných spojeních strašlivý výkřik, vroucí modlitby, úmorné háčkování, ohnivý plamen, křikla vášnivě, volala vášnivě, tupě odevzdaný do osudu aj. Ve větě Rob byl prvním učitelem Jesenia při jeho počátečních krůčcích na hladkých prknech jeviště vynechává přívlastek první, protože to z další souvislosti jasně vyplývá. Ve větě usrkoval černé kávy vynechává z téhož důvodu přívlastek černé, ve větě pohledy, jakých je na světě jen málo příslovce jen, na půjčku zcela zapomněl příslovce zcela (opět je zbytečné, protože prosté zapomněl pro vystižení myšlenky stačí).

Velké je také množství úseků větných nebo celých vět, které Olbracht vypouští. Nejčastěji to jsou věty vyjadřující citové stavy (lomcoval jím hněv, jeho oči byly tvrdé, ňadra se jí prudce vlnila, byl zamračen ap.).

Konečně zasahuje Olbracht do textu proto, že hledá vhodnější způsob vyjádření, lépe odpovídající jeho uměleckému záměru. Tak např. ve větě Čím déle rozpřádal vidinu, tím více se přesvědčoval a byl ohnivějším nahrazuje vyjádření byl ohnivějším slovesem rozohňoval se. Činí tak jednak proto, že slovesné vyjádření je dynamičtější, [232]jednak také proto, že souřadným spojením přísudků slovesných místo slovesného a slovesně jmenného dosahuje jisté harmonie; linie celé věty se tak stala plynulejší. Z téhož důvodu mění také — a to dosti často — souvětí podřadná na souřadná. Uvedu alespoň jeden příklad z povídky „Táta“: … optal se táhlou větou, jejíž každá slabika vyjadřovala údiv mění na řekl táhlou větou a každá její slabika vyjadřovala údiv.

Z téhož důvodu mění podmět v druhé z těchto vět: Cortez s vojskem unaveným dlouhým poklusem nepřítele nepronásledoval, spokojiv se tím, že je cesta volná. Vedla je krajinou, která … Protože slovo cesta obrací na sebe plnou pozornost čtenáře, když se stalo podmětem následující věty, mění Olbracht začátek druhé věty, neboť chce, aby čtenář zůstal soustředěn na děj, na pochod vojska: Když pochodovali krajinou, která … Linie věty se stala opět plynulejší, vlastní děj není ničím narušen.

Docházíme tedy k závěru, že Olbracht hledá při svých úpravách takový výraz, který by ke skutečnosti přilehl tak těsně jako ořechová slupka k jádru a tvořil s ní nedílnou jednotu, a že odstraňuje vše, co by mohlo na sebe jakkoli strhnout pozornost čtenáře a tím porušit plynulost linie dějové i stylistické.

Přejdeme nyní k charakteristice Olbrachtova jazyka, jak ho známe z definitivních verzí jeho děl. Hlavním jeho znakem je pregnantnost výrazů a konkrétnost básnických obrazů na podkladě neutrálního spisovného jazyka ne psaného, nýbrž zaměřeného spíš k jeho podobě mluvené. Řekneme-li „neutrální spisovný jazyk“, neznamená to, že to je jazyk nivelizovaný, že u Olbrachta nenajdeme třeba, pokud jde o slovní zásobu, slova neobvyklá nebo dokonce nově utvořená. Tak v „Goletu“ se setkáme se slovy špiónovat, stydný (stydná vzpomínka), soutěžník (soutěžník v svatosti), v povídce o soudci Bezlojovi se mluví o botovinou (tj. pachem z bot) načichlém seně, o sirkopravectví (tj. o určování toho, kdo má skládat přísahu, podle toho, zda vytáhne delší sirku), o bagatelce, tj. o maličkosti (běžné je bagatel), v povídce „Táta“ čteme spojení koravý chléb (tj. okoralý), nechtěl milence přeplašit, v „Dobyvateli“ když vše přemyslil, lidé zatvrdli závistí, crkůčky (prší a na těle stékají crkůčky), ve vzpomínkách uvádí, že kdysi napsal bijácký článek (tj. do rvačky) aj. Ale celkem [233]je těchto neologismů a slov užívaných zřídka či řidčeji opravdu nepatrně.

Od svých literárních začátků si byl Olbracht vědom toho, že slovo a obraz musí být konkrétní, má-li na čtenáře působit, že musí v čtenáři vyvolávat představy jemu známé nebo aspoň blízké. Když ve stáří už vzpomínal na své redaktorství v „Dělnických listech“, napsal: „Když ke mně přicházeli dělničtí chlapci se svými příspěvky, často neobratnými, konvenčními, dával jsem jim lacinou radu, která možná není ani tak tuze laciná: Nepiš nikdy: na stromě seděl pták! Piš vždycky: na olši seděl strnad.“[6] Touto radou se řídil samozřejmě především on sám. Nemluví o psu vůbec, nýbrž o žíhané doze nebo o ratlíku či o buldogu nebo o venkovském oříškovi. Nejsou u něho stromy, nýbrž modříny, topoly, jasany, smrky. Proto si v „Nikolovi Šuhajovi“ pastevec nad ohněm opékal houbu holubinku, nabodnutou na jívové větvičce. Zřídka najdeme u Olbrachta pouze druhová jména, a když, pak je jich užito záměrně.

Obrazy, které vypravování zkonkrétňují, přimykají se vždy těsně k líčenému prostředí. Tak na aztécké dívce Marině leží slova rozchodu jako balvan aztéckého chrámu, v povídkách ze Zakarpatska jsou obrazy a přirovnání brány ze Starého zákona nebo z jiných židovských pověstí a v povídce „Táta“, odehrávající se na vesnici, z vesnického prostředí: když švec Abraham Lejbovič rozřízne knejpem obálku, zazní to jako švihnutí meče archandělova, Petr z povídky „Táta“ má klouby na ruce jako bukové suky, a proto by prstýnek musil být jako kruh od psí boudy, a když jde v noci do lesa, svítí měsíc, že bys na cestě našel ovesné zrno. V „Zamřížovaném zrcadle“ najdeme opět obrazy z prostředí strojoven nebo hutí: Ostrava se podobá chuchvalci juty, kterým vyčistili stroje a oknem vyhodili na rozkvetlý trávník, ap. To je jeden z prostředků realistického vyjadřování skutečnosti.

Zdálo by se, že tato snaha zpodobit co nejkonkrétněji prostředí nebo postavu povede Olbrachta k tomu, aby své postavy charakterizoval také jazykově (jak to hojně činili realisté). Tento způsob najdeme ještě v raných povídkách, později se u něho taková jazyková charakteristika objevuje výjimečně. Jen jediná povídka využívá ná[234]řečí Olbrachtova rodného kraje — Semilska — jako uměleckého prostředku: povídka „Joska, Forko a Paulína“ z knihy „O zlých samotářích“, a částečně také „Táta“ z knihy „Bejvávalo“. Tam postavy mluví nářečím; užívají nejen nářečních slov (hošiště, dýmčiště, kortouč, prodřítit se, kobertnout, hyzlit se), ale i prvků hláskových (poudať, zauřenej, hernek, kůsa, cirgus, to se poďvejme, rád bych dosík; na nářeční výslovnosti u místo v po samohlásce je dokonce založena i hříčka: tulák řekne mast nauši a myslí mast na vši, ale slečinka rozumí mast na uši). V raných povídkách z vojenského prostředí je užito vojenské hantýrky (cimra, hapták, kvér, frajtr, cibil atd.). Ve zralém období takovýchto stylistických prostředků u Olbrachta ubývá, objevují se jen ojediněle v charakteristice prostředí, a proto zdůrazňují mnohem víc autorův úmysl upoutat čtenářovu pozornost jistým směrem. Olbracht využívá sice třeba židovského žargonu, ale žádná postava jím nemluví. Také slov charakterizujících rusínské prostředí je velmi málo (nejznámější jsou oborohy a bisahy).

Pokud jde o větnou stavbu, je pro Olbrachta charakteristické souvětí souřadné. Vyjadřováním složitějších myšlenkových vztahů se totiž komplikuje plynulost dějové linie, a proto Olbracht řadí věty raději prostě k sobě. Dosahuje tím dramatického napětí a hlubšího účinku na čtenáře. V povídce „Táta“ (v pozdější verzi) např. čteme:

Neodolal. Vyhoupl se na zeď. Ale sotva tak učinil, polekal se. Dvacet kroků od něho stála paní kněžna. V županu z modrého hedvábí. U skupiny vzrostlých bříz.

Těchto pět vět by bylo možno docela dobře spojit v souvětí podřadné, v periodu, v kterých si někteří spisovatelé jeho doby libovali:

Neodolal a vyhoupl se na zeď, ale sotva tak učinil, polekal se, neboť dvacet kroků od něho stála u skupiny vzrostlých bříz paní kněžna v županu z modrého hedvábí.

Nevynechali jsme jediné slovo, nezměnili jsme nijak smysl věty, ale spojením zmizelo napětí, které mezi větami bylo, a změnil se zcela rytmus vyjádření. Nebo z „Nikoly Šuhaje“:

Ale naděje Derbaka Derbačka byla lichá.
Neboť Nikola žil.
Neuprchl. Skrýval se. Ve Zvorci.

[235]A všimneme-li si, že první dvě věty tvoří dva samostatné odstavce a poslední tři jednočlenné věty odstavec třetí, uvědomíme si, že členění do odstavců je pro Olbrachta rovněž velmi charakteristické a při rozboru jeho stylu velmi důležité. Lapidárnost vyjádření, vrcholící vyjádřením jednoslovným, pomáhá čtenáři, ale také posluchači, uvědomit si výrazně jednotlivé děje nebo okolnosti. Kdyby slova plynula v nepřerušovaném, souvislém proudu, mnohé z nich by čtenáři mohlo uniknout. A proto Olbracht tam, kde chce něco zdůraznit nebo ozřejmit, kde chce připravit dějový zlom nebo změnu nálady, užije lapidárního vyjádření. Toto Olbrachtovo umění stavby věty připomíná práci s filmovou kamerou. Film odvíjí před námi také plynulý děj složený z jednotlivých obrazů a jen tam, kde to umělec potřebuje, přerušuje souvislé pásmo a zaměří pozornost diváka na detail. Olbracht má ovšem velmi bohatý stavební rejstřík a volba určitého typu je vždycky určována kompozičním záměrem: vystižením spádu, dramatičnosti nebo zvratu děje, myšlenkové závažnosti ap. Mistrně ovládá Olbracht také umění různých uměleckých postupů. Dovede výborně stavět nejen dialog, překvapující zpravidla vtipem, ale vládne suverénně i přímou, nepřímou i polopřímou řečí. A zde právě je Olbrachtovo umění nejtypičtější.

Rozbor těchto uměleckých prostředků a postupů by si však vyžadoval podrobnější studie, stejně jako jazyk a styl jeho reportáží. Také by bylo třeba věnovat pozornost sepětí jazyka a stylu s ideovostí Olbrachtova díla. To však už přesahuje rámec těchto poznámek psaných k výročí Mistrova narození.

---

[1] Srov. B. Havránek, Vývoj českého spisovného jazyka, Čs. vlastivěda, 1936, s. 124n.

[2] Předmluva ke knize A. Stašek, Z blouznivců našich hor, 1940, přetištěno v knize Pryč s legendami, 1961, s. 121.

[3] Výběr Olbrachtových statí k této otázce je otištěn v Knihovničce Varu, sv. 44 (Ivan Olbracht, O jazyce a literatuře, 1953).

[4] O stanovisku Olbrachtově k těmto úpravám srov. citovanou předmluvu k vydání Staškových Blouznivců našich hor a Zd. Tyl, Ivan Olbracht a česká jazyková kultura, Naše řeč 36, 1953, s. 69n.

[5] Oldřich Králík, Rozbor textových změn v Olbrachtově Žaláři nejtemnějším, Slovo a slovesnost 3, 1937, s. 199n., a Jazykové změny v Olbrachtově Bratru Žakovi, tamtéž 12, 1953, s. 102n.

[6] I. Olbracht, O umění a společnosti, 1958, stať O práci spisovatele, s. 193.

Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 7-8, s. 224-235

Předchozí Věra Formánková, Jarmila Syrovátková: O jazyce a stylu Marie Majerové

Následující František Cuřín: Místní jméno Velcí