Bohemistika ve sbornících brněnské filozofické fakulty
Jaroslav Porák
[Posudky a zprávy]
-
Už téměř tři desítky let (od r. 1952) vychází pravidelně Sborník filozofické fakulty brněnské univerzity, řada jazykovědná (A), který přináší příspěvky především jazykovědců z brněnské filozofické fakulty a seznamuje s výsledky jejich bádání. Tento sborník je sice orientován šíře lingvisticky, ale studium českého jazyka je v něm zastoupeno velmi silně a výrazně. Chceme seznámit čtenáře Naší řeči s bohemistickými příspěvky v posledních třech svazcích tohoto Sborníku (sv. 27, 1979, sv. 28, 1980 a sv. 29, 1981).
27. svazek (1979) je věnován prof. Arnoštu Lamprechtovi, vedoucímu katedry českého jazyka na brněnské filozofické fakultě, k jeho šedesátinám. Po stručném přehledu jubilantovy činnosti a soupisu jeho prací následují příspěvky 26 autorů, Lamprechtových spolupracovníků, přátel a žáků. Zmíníme se zde o těch studiích, které mají tematiku bohemistickou.
[213]Současnou jazykovou situací a útvary národního jazyka se zabývá J. Chloupek, Jazykové útvary při komunikativním aktu (s. 61—67); všímá si zejména výběru jazykových prostředků v závislosti na veřejném či důvěrném charakteru projevů. — M. Krčmová se v článku K šíření obecné češtiny na Moravu (s. 69—75) soustřeďuje na současnou jazykovou situaci na střední Moravě, zejména v Brně, a na její vývojovou dynamiku. Při stírání tradičních nářečních znaků se zde vývoj někdy přiklání k stavu v obecné češtině, častěji je však vývoj jiný; zajímavé je např. vyrovnávání ve 3. os. mn. č. přít. času sloves typu oni prosí, trpí, sází místo tradičních nářečních podob typu prosijó, sázijó. — Cenným příspěvkem k historické dialektologii je článek V. Michálkové, Z historie jednoho okrajového typu hanáckých nářečí (s. 77—87), v kterém se rozebírá lidová kronika z konce 18. a z 19. st. z Třebětic u Hulína. — R. Šrámek si v článku K poválečnému vývoji lašských nářečí (s. 89—95) všímá narušování a stírání tradičních nářečí v posledních několika desítiletích a příčin a společenských souvislostí tohoto procesu. — R. Mrázek rozebírá česká slova se skupinou -žď- v příspěvku České hláskové skupení žď (s. 97—105); zjišťuje původ skupiny i hláskové okolí, v kterém se vyskytuje, a srovnává stav český s ruštinou. — Příspěvkem k poznání vývoje městské mluvy a místních nářečí v současné době je článek J. Balhara, Některé rysy vývoje slovní zásoby v městské mluvě na Moravě (s. 125—130); autor ukazuje, že nejsilněji se drží ty staré nářeční názvy, jež se týkají věcí a jevů omezených na užší rodinný kruh (různé předměty v kuchyni, v domácnosti). Silnému tlaku spisovného jazyka (zejména prostřednictvím školy) je naproti tomu vystavena např. terminologie přírodovědná. Rovněž ubývá germanismů, které byly dříve v městské mluvě běžné. — Problematiky nářeční slovní zásoby na materiálu moravskoslezském si všímá rovněž J. Skulina, K otázce lexikálního systému v slovní zásobě nářečí ve světle areální lingvistiky (s. 131—136). — E. Havlová, Etymologické poznámky k některým českým dialektismům (s. 137—140), se zabývá původem nářečních slov hlochy, peluš, uvěrý a žádlo.
Málo zpracovaného úseku vývoje češtiny, totiž historické slovotvorby, se týkají dva příspěvky. D. Šlosar v příspěvku Historický vývoj dějových jmen v češtině (s. 141—147) sleduje vývoj této skupiny jmen na několika historických průřezech, tj. na témž textu (žaltáři) od nejstarší doby až do současnosti; této metody použil s úspěchem i při sledování slovotvorného vývoje českých sloves[1] a v některých svých starších studiích. — Článek Z. Rusínové, K tvoření deadjektivních adverbií v staré češtině (s. 149—158), navazuje na její příspěvek o tvoření adverbií ze subst., otištěný v předchozím svazku tohoto sborníku. Zde probírá adverbia na -e, -ě (srov. její další příspěvek z oblasti tvoření příslovcí v 29. svazku, viz dále).
[214]Další tři články se zabývají problematikou syntaktickou. M. Grepl v článku Imperativní postoje a imperativ (s. 165—174) přináší příspěvek k hlubšímu studiu věty z hlediska jejích komunikativních cílů, z hlediska postoje mluvčího k propozičnímu obsahu věty (postojové modality). Autor zkoumá různé imperativní postoje (rozkaz, zákaz, rada, varování apod.) a způsoby jejich vyjádření v češtině. Tento postup je plodný pro postižení a vymezení různých prostředků, které se na vyjadřování imperativnosti podílejí. — P. Karlík, K otázce klasifikace struktur s propozičním participantem (s. 175—184), rozebírá podřadné souvětí s větami obsahovými, jeho jednotlivé sémantické typy i formální prostředky, které je signalizují. Navazuje přitom na starší Trávníčkovo rozlišení primární řečové situace a aktuálního promluvového aktu. — J. Firbas v článku Úvaha o Ertlově pojetí českého slovního pořádku (s. 185—196) rozebírá Ertlovu obsáhlou stať o českém slovosledu otiskovanou na pokračování v Naší řeči v r. 1917, v níž Ertl zdůrazňuje význam aktuálního členění pro český slovosled a v níž došel dále než v kapitole o slovosledu, kterou napsal pro své vydání Gebauerovy české mluvnice (1914). — Dále připomeneme ještě článek M. Kopeckého, Carionova kronika v českých překladech (s. 213—221), v němž se na rozboru překladu tohoto latinského spisu vydaného 1541 a na Veleslavínově překladu z r. 1584 konstatují některé změny v humanistické češtině i v překladatelské praxi.
V 28. svazku (1980) jsou otištěny příspěvky z konference o aktuálním členění větném, kterou pořádala Univerzita Klimenta Ochridského v Sofii v r. 1976, a to v rámci družebních styků s Univerzitou J. E. Purkyně v Brně. Téma konference spojuje zájem o prohloubené studium bulharštiny s některými teoretickými postupy a metodami, které mají v čs. jazykovědě už dlouhou tradici (srov. např. průkopnické práce V. Mathesia o pořádku slov a o aktuálním členění větném), jak je to přehledně shrnuto např. v příspěvku J. Firbase (s. 10n.). Z bulharské strany vysoce ocenil přínos teorie o aktuálním členění větném, jak ji podal V. Mathesius a jak ji dále prohlubují českoslovenští lingvisté, ve svém úvodním referátu akad. I. Lekov (s. 13—18). Z české strany bylo dále předneseno několik referátů, založených na českém materiálu nebo na porovnání češtiny s bulharštinou. L. Uhlířová, K vyjadřování aktuálního členění v češtině a bulharštině (s. 29—43), popsala a vyložila některé rozdíly ve vyjadřování aktuálního členění v češtině a v bulharštině, zejména rozdíly slovosledné. — J. Chloupek v příspěvku Slovosledný aspekt mluvené řeči (s. 69—72) poukazuje na to, že zkoumání aktuálního členění je založeno především na výzkumu psaných textů. V mluvených projevech je však situace jiná, některá pravidla jsou tu modifikována a zastřena. — M. Čejka (Lexikální signály kontextového zapojení, s. 131—138) ukazuje na krátkém textu bulharském a jeho českém překladu různé prostředky, systémové i nesystémové, jež zajišťují soudržnost textu a s jejichž pomocí se výpovědi zapojují do kon[215]textu. — Vcelku převládají ve sborníku příspěvky bulharistické, přednesené na konferenci bulharskými referenty.
V posledním zatím ročníku Sborníku (sv. 29, 1981) jsou otištěny tři bohemistické příspěvky. P. Karlík, Morfologický a syntaktický modus (s. 59—71), probírá názory na slovesné způsoby, zejména v české lingvistice, a zamýšlí se nad vztahem modů morfologických (slovesných) a syntaktických. — Z. Rusínová (Staročeská adverbia tvořená od slovesných základů, s. 85—104) zkoumá nepříliš bohatou skupinu slovesných příslovcí (příčiny této chudosti vykládá v úvodu); zahrnuje sem nejen vlastní adverbia (mlčky, mlčečky, okročmo aj.), ale i přechodníky, které se stávaly slovesnými příslovci. — J. Balhar v příspěvku Bohatost územní diferenciace nářečního lexika a její příčiny (s. 119—124) ukazuje na některých lexikálních nářečních rozdílech různé příčiny této diferenciace (někdy jde o rozdíly velmi staré) a na souvislosti s vývojem reálií, jež se těmito slovy označovaly.
Jazykovědná řada Sborníku prací filozofické fakulty brněnské univerzity má už dlouhou a dobrou tradici. Výrazné místo v jednotlivých svazcích zaujímá bohemistika, v níž se bádání brněnských bohemistů zaměřuje zejména na dialektologii a vůbec na současnou jazykovou situaci na Moravě a vzájemné souvislosti jednotlivých složek národního jazyka, na historickou gramatiku (především na fonologii a lexikologli s tvořením slov) a ze současného jazyka zejména na syntax.
[1] Srov. D. Šlosar, Slovotvorný vývoj českého slovesa, Brno 1981, 161 s.
Naše řeč, ročník 65 (1982), číslo 4, s. 212-215
Předchozí Františka Havlová: Ivan Olbracht a Naše řeč
Následující Pavel Jančák: K monografickému výzkumu východočeské městské mluvy
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1