Ke 120. výročí úmrtí Pavla Josefa Šafaříka (1795—1861)

Jiří Kouba

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Je dobrou tradicí, že si vždy připomínáme přední kulturní a vědecké osobnosti naší národní minulosti při příležitosti jejich významného jubilea. 26. června 1981 uplynulo 120 let od úmrtí Pavla Josefa Šafaříka, význačného představitele našeho národního obrození, vědce-slavisty, jehož význam daleko překračuje hranice národní.

P. J. Šafařík průkopnicky a s obdivuhodnou univerzálností zasáhl takřka do všech oborů slavistického bádání své doby. Veškerá jeho činnost směřovala k vytvoření slavistiky jako celku zahranujícího bádání o jazyku, literatuře, archeologii a protohistorii. Témata své práce volil se stálým zřetelem k společenským potřebám. Na prvním místě se zabýval nejstaršími dějinami slovanské společnosti, ale jeho zájem se soustřeďoval i na soustavné studium slovanských literatur a jazyků. Jazykovědné práce sice netvoří hlavní náplň Šafaříkova vědeckého díla, ale rozhodně jsou jeho integrální součástí. V rozmezí let 1846—1848 vydal v Časopise Českého muzea těsněji spjatý soubor článků historickosrovnávacích.[1] V těchto pracích nestejné úrovně,[2] dodnes významných především bohatou dokumentovaností, se projevila velká znalost slovanského materiálu a výkladový smysl pro mluvnickou systematiku.

V našem příspěvku se chceme zaměřit na bohemistickou složku autorova rozsáhlého vědeckého díla. Zkoumání staré češtiny a jejích literárních památek se věnoval Šafařík velkou měrou po svém příchodu do Prahy po čtrnáctiletém působení na srbském gymnáziu v Novém Sadu. Po dokončení Slovanských starožitností (1837) soustředil na počátku 40. let 19. stol. pozornost opět k literární historii. Na rozdíl od svých starších prací však již [206]nesměřoval k syntéze literárního vývoje jako celku, ale zabýval se v duchu J. Dobrovského opomíjenými staročeskými monografickými a materiálovými studiemi. Do této oblasti Šafaříkovy činnosti patří především přednáška O nejstarších rukopisech českého žaltáře,[3] se kterou vystoupil ve shromáždění filologické sekce Královské české společnosti nauk 29. října 1840 a správně v ní určil nejstarší redakce staročeských žaltářů. Podobně věnoval hlavně filologickou pozornost Životu pána Ježíše Krista (1842) a Evangeliu sv. Matouše s výkladem (1843). V tomto období se totiž za aktuální společenskou potřebu považovalo přistupovat k starší literatuře právě z hlediska jejího jazyka, který se měl stát vzorem soudobé rostoucí literární tvorbě. Vážíme si i Šafaříkova úsilí o nové edice drobnějších staročeských rukopisů převážně z oblasti náboženské. Uveřejňoval je pod titulem Klasobraní na poli staročeské literatury. Za jeho života vyšly tři svazky, čtvrtá a poslední sbírka byla uspořádána z pozůstalosti. Text památek podával Šafařík většinou nejprve v transliteraci a pak v transkripci. Jeho edice obohatily poznání starší české literatury a jsou pozitivně hodnoceny pro svou ediční techniku.

S F. Palackým vydal P. J. Šafařík Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache (1840), z hlediska metodického zpracování významnou filologickou publikaci dané doby. Ceníme si zvláště závažného dvojsvazkového Výboru z literatury české, jehož 1. díl[4] (zahrnuje v podstatě období do r. 1400) vyšel r. 1845 především péčí Šafaříkovou. K tomuto svazku napsal i důležitou úvodní studii Počátkové staročeské mluvnice,[5] kterou sám pokládal pouze za průpravu k české historické mluvnici. Zaměřuje se nejvíce na morfologii, jíž předchází přehled hláskosloví, a zmiňuje se i o některých jevech syntaktických. Význam má dosud zpracování oddílu hláskosloví, protože jako slavista přihlíží Šafařík k materiálu slovanskému a s ním staročeské jevy srovnává. Hodnotu této práce jako celku snižuje ovšem její zčásti chybné materiálové východisko, totiž autorovo užití jazykového materiálu podvržených Rukopisů.

Některé bohemistické práce P. J. Šafaříka souvisejí také s významnými dobovými úkoly české jazykovědy, s jejími úkoly obrozenskými. Šafařík měl vedoucí podíl na české vědecké terminologii v kolektivních dílech terminologických vzniklých počátkem 50. let minulého století. Předsedal vídeňské komisi pro stanovení právní a politické terminologie pro slovanské národy v Říši rakouské a napsal poučnou předmluvu k německočeskému vydání slovníku Juridisch-politische Terminologie für die slawischen Sprachen Oesterreiches (1850). Druhá komise, jíž opět předsedal, měla za úkol sjed[207]notit a vytvořit odborné názvosloví pro potřebu českých škol. Výsledkem práce této komise byl Německo-český slovník vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy (1853). I pro tento slovník napsal Šafařík předmluvu (se studií o adjektivech na -ní a -ný) a významně se v něm podílel právě na zpracování české jazykovědné terminologie.[6] Práce v této komisi ho inspirovala dále ke studii O skloňování jmen cizojazyčných,[7] v níž podal propracovaný návrh na kodifikaci, která si v mnoha zásadních věcech udržela platnost do dnešní doby. Doporučuje zachovávat počeštěné podoby tam, kde se vžily, jako Paříž, Řím, Jidáš, Ondřej atd., u cizích jmen pak vycházet v nepřímých pádech z obměněných podob kmenů jako v původních jazycích (typ Salamis — Salaminy, Rodos — na Rodu apod.). Tím jsme se dostali do významného okruhu Šafaříkových bohemistických prací týkajících se jazykové teorie i praxe soudobé češtiny na konci 1. pol. 19. stol. S Šafaříkovým jménem je spojena i dílčí úprava českého pravopisu,[8] kterou sám pojmenovává opraveným čili skladným pravopisem, totiž psaní j místo g (též místo -y v imperativu — např. děley a v předponě ney-) a í místo j. Šafařík vyžaduje důslednou korespondenci hlásek a písmen, tj. aby se každá hláska označovala jedním zvláštním písmenem. Jako redaktor Časopisu Českého muzea se stal propagátorem této reformy. Navrhl také psát velké počáteční písmeno u adjektiv odvozených z proprií a rovněž u přídavných jmen označujících příslušnost k národu n. státu a kladených místo latinského genitivu (císař Rakouský — imperator Austriae). V tomto období ještě odmítal (nepovažoval totiž za potřebnou) změnu psaní dvojhlásky ou místo au a v místo w. Poslední uvedená změna se ujala od r. 1849 a sám Šafařík tak psal již r. 1850.

Jestliže jsme si připomněli Šafaříkovu činnost na poli české jazykovědy, je třeba uvést i jeho formulování požadavku[9] jazykové rovnoprávnosti ve školách všech typů i s přesnými zásadami při jejím praktickém provádění a s konkrétními návrhy na rozmístění jednotlivých druhů škol s českým vyučovacím jazykem.

I když těžiště Šafaříkovy vědecké činnosti je ve velkých dílech o nejstarší minulosti, jazyce a literatuře Slovanů, nelze opomíjet ani jeho práce týkající se českého jazyka, ať jíž soudobého nebo jeho dějin. Ocenit je třeba také jeho nové edice staročeských památek. I těmito svými pracemi přispíval P. J. Šafařík k rozvoji novodobé národní vzdělanosti.[10]

---

[1] Do něho patří dvoudílné pojednání O šíření časoslovných kořenův a kmenův vsouváním a přirážením souhlásek (1846), stať O tvoření slov zdvojováním kořene (1846), dva články z r. 1847 O přetvořování hrdelných souhlásek a Výklad některých gramatických forem v jazyce slovanském. Tento soubor uzavírá článek Mluvozpytný rozbor čísloslova (1848). — Mimo tento speciální okruh statí historickosrovnávacích publikoval P. J. Šafařík již r. 1835 rovněž v ČČM materiálovou práci Přehled národních jmen slovanských, v níž podal přehled slovanských názvů pro národy podle forem tvoření, a r. 1847 Výklad některých pomístních jmen u Bulharův.

[2] Viz K. Horálek, Šafaříkův význam pro slovanskou jazykovědu, Odkaz P. J. Šafárika, Slovanské štúdie VI, Bratislava 1963, s. 179—187 a dále článek B. Havránka z téhož sborníku Místo Pavla Josefa Šafaříka ve vývoji jazykovědné slavistiky, s. 241—251 a M. Helcla Šafaříkovy práce o tvoření slov, s. 235—239.

[3] J. Jireček, P. J. Šafaříka Sebrané spisy III, 1865, s. 356—369.

[4] 2. díl (obsahuje zhruba husitství a humanismus) vyšel r. 1868 péčí K. J. Erbena.

[5] Tuto práci podrobně rozebral a zhodnotil A. Kamiš ve stali P. J. Šafařík a stará čeština, Slavica Pragensia III, Praha 1963, s. 21—30.

[6] K tomu Al. Jedlička, P. J. Šafařík a český jazyk, NŘ 44, 1961, s. 265n.

[7] Časopis Českého muzea 26, 1852, s. 116—134.

[8] Šafaříkův odůvodněný návrh této úpravy z r. 1842 (Slovo o českém pravopisu) je uveřejněn v ČČM 17, 1843, s. 1—12.

[9] P. J. Šafařík, Myšlénky o provedení stejného práva českého i německého jazyka na školách českých, ČČM 22, 1848, s. 171—197.

[10] Zdařilým pokusem o zhodnocení úlohy této významné osobnosti v širším kontextu vědeckého a kulturně politického vývoje 19. stol. je i poslední monografie o P. J. Šafaříkovi od J. Novotného z r. 1971.

Naše řeč, ročník 65 (1982), číslo 4, s. 205-207

Předchozí Jaroslava Hlavsová: K některým místním (nářečním) rozdílům v tvoření vztahových adjektiv v češtině

Následující Františka Havlová: Ivan Olbracht a Naše řeč