Časopis Naše řeč
en cz

České lidový z polského ludowy

Jan Petr

[Články]

(pdf)

-

Slova mají své dějiny a jejich významy odrážejí společenské vztahy, do nichž vstupovali v minulosti jejich uživatelé. Tuto skutečnost si uvědomovali četní filozofové a není náhodnou, že slovu jakožto významové jednotce pojmenovávající předměty, jejich vlastosti, činnosti, stavy atd. věnovali nemalou pozornost. Také klasikové marxismu ře[119]šili z hlediska dialektiky poznávacího procesu a z pozic historického materialismu otázky slova především proto, aby je jako filozofickou kategorii oprostili od idealistického pojímání, zatíženého ještě navíc novozákonním teistickým mysticismem. Pro Marxe a Engelse totiž pojmenování jevů, tj. slova každého konkrétního jazyka, byla „jen abstrakce skutečného vztahu jednotlivých individuí“ (Německá ideologie, Spisy 3, s. 285). Při jiné příležitosti Marx uvedl, že slovní pojmenování (názvy) předmětů a činností jsou výrazem společenské zkušenosti, nahromaděné v důsledku opakujícího se výrobního procesu, „pojmenování jen vyjadřuje jako představu to, co opakované potvrzování přeměnilo ve zkušenost“ (Poznámky k Učebnici politické ekonomie Adolpha Wagnera, Spisy 19, s. 399).[1]

Potvrzuje se tak starodávná empirická zkušenost, že slova a jejich významy odrážejí v bezprostřední nebo zprostředkované podobě minulost, kterou jejich uživatelé procházeli, a současnost, v níž žijí.[2] Často jsou jedinými svědky nejstarší minulosti etnika, o níž bychom se z jiných pramenů nemohli nic dovědět. Dokládají styky uživatelů slov s blízkými i vzdálenými sousedy a poučují nás o povaze a někdy také o době těchto styků. Výklad výrazů, pokud se provádí v dialektické jednotě s jevy (designáty), které slova pojmenovávají, přináší cenné poznatky, daleko překračující rámec jazykovědy. Práce takto zaměřené také potvrzují přesvědčení o tom, že jazykověda je především společenskovědním oborem. Toto tvrzení nemůže oslabit skutečnost, že při zkoumání jazyka v jeho mnohotvárnosti se užívá stále častěji technických prostředků a dosažené výsledky se vyjadřují matematickými a různými symbolickými prostředky.

V našem příspěvku se zaměříme na zkoumání překvapivě krátkých dějin českého příd. jm. lidový, které je novodobou výpůjčkou ze sousedního polského jazyka. Zapadá však do kontextu tisíciletých česko-polských politických a kulturních styků, které se také odrazily ve formě slovních výpůjček v obou národních jazycích. Zatímco ve středověku byly častější slovní výpůjčky ze staré češtiny do polštiny, od doby českého národního obrození výrazně převládají polské (novodobé) výpůjčky v češtině. Mnohé z nich zachycuje již Jungmannův česko-německý slovník, překladová literatura a odborné názvosloví z 1. poloviny XIX. století. V pozdějším období se již počet polonismů [120]v češtině znatelně zmenšuje a převážně se omezují na shody v úředním názvosloví užívaném v českých zemích a rakouském záboru Polska. Podrobnosti o tomto tisíciletém kulturním a jazykovém procesu přináší bohatá literatura předmětu.[3]

K mladším výpůjčkám z polštiny do češtiny patří příd. jm. lidový s dnešními významy 1. ‚lidem vytvářený, z lidu vzešlý, lidu se týkající‘, 2. ‚určený pro lid‘, 3. ‚prostý, lidu blízký‘. Do odborného stylu spisovné češtiny je zavedl v 80. letech XIX. století nejprve v prvním uvedeném významu moravský dialektolog, etnograf a folklorista František Bartoš (1837—1906), který byl nadšeným obdivovatelem polské kultury (v letech 1866—69 učil na gymnáziu v Těšíně a poté od r. 1869 v Brně). Vzorem pro čes. lidový se mu stalo polské příd. jm. ludowy,[4] odvozené od podst. jm. lud. Užívá se ho ve stejném významu, jaký má dnešní čes. příd. jm. lidový. O jeho rozšíření v češtině se však rozhodující měrou přičinila Národopisná výstava českoslovanská (1895), připravovaná početným výborem organizátorů již od r. 1891. V přípravných dokumentech se běžně píše o lidové písni, hudbě a tanci, o lidopisných odborech atd., obdobně tomu bylo v průběhu konání výstavy.

Zatímco v pol. XIX. století již existovaly dvojice slov lud-ludowy, naród-narodowy s rozdílným významem, čeština znala jen dvojici národ-národní, avšak od podst. jm. lid se adjektivum lidový netvořilo a neužívalo, toto prázdné místo v odvozovací a významové soustavě češtiny zaplňovalo jen příd. jm. národní, ev. prostonárodní. Předpokladem pro zavedení příd. jm. lidový bylo významové rozlišení podst. jm. národ a lid, které se vytvořilo v souvislosti s terminologizací v společenské a zvláště v politické praxi. Podst. jm. lid se začalo chápat jako kolektivní pojmenování ve významu ‚všichni, prostí lidé, široké vrstvy zvl. venkovského obyvatelstva‘, jako protiklad k vyšším společenským vrstvám. Podst. jm. národ se chápalo jako pojmenování společenství lidí spojených stejnou řečí, územím atd., které zahrnovalo jeho nižší i vyšší společenské vrstvy.

[121]F. Bartoš takto rozlišoval významy podst. jm. národ a lid,[5] a proto není divu, že se snažil právě jako zkušený etnograf a folklorista tvořit ve specializovaném významu pro potřeby oboru od obou uvedených podst. jmen přídavná jména. Příd. jm. národní chtěl zachovat pro pojmenování vlastnosti spojené s českým, polským, ruským apod. národem a příd. jm. lidový užívat v užším významu pro pojmenování vlastnosti týkající se lidu, lidem vytvářené, z lidu vzešlé. F. Bartoš znal z moravských nářečí příd. jméno lidský[6] ve významu ‚co náleží lidu, co vzešlo z lidu‘ (např. a ty małé kúsky sú lidské), jako protiklad k významu příd. jména panský. Je to adj. praslovanského původu, doložené ve staroslověnských textech (ljudskyj6) a také ve staré češtině (ľudský), ovšem v původním významu, který můžeme vyložit latinskými ekvivalenty populorum, hominum, populi, plebis (srov. staročeské myšlenie ľudské, chudina ľudská, strach ľudský apod.). Z něho se vyvinul výše uvedený význam a v něm je také uvádějí některé slovníky z 1. poloviny XIX. století jako překlad německého Volks- (viz dále). V Bartošově době se příd. jm. lidský ve významu ‚lidový‘ nejspíše již považovalo za zastaralé a nářeční a v jazykovém povědomí se pociťovalo jako významový protiklad vůči příd. jménu zvířecí, neživý apod., nikoliv jako opak příd. jm. panský. V tomto významu nemělo naději na zavedení do spisovného jazyka (užívalo se jen na omezené části českého národního jazyka), a proto se také o to F. Bartoš ani nepokoušel. Hledal jiné řešení, jak obsadit toto bílé místo v české slovní zásobě.

Termín lidský ve významu ‚lidový‘ se neuvádí v Jungmannově slovníku (II, 1836, s. 324 — nejblíže stojí příklad hlas lidský, hlas boží ‚vox populi, vox dei‘, ostatní ve významu něm. Menschen-, menschlich), najdeme jej v J. N. Konečného Ouplném kapesním slovníku čechoslovanského a německého jazyka (Vídeň 1845), v části německo-české u překladu něm. podst. jmen Volkssage — bajka lidská a Volkssitte obyčej lidský (s. 485). Avšak v části česko-německé se u hesla lidský neuvádí folkloristický význam, pouze něm. ekvivalenty menschlich, leutselig, Menschen- (s. 171). O dva roky později v Lipsku [122]vydaný Auplný slovníček českého i německého jazyka (1847), který sestavil lužickosrbský buditel J. P. Jórdan, v části německo-české přináší k něm. heslu Volks- české překlady národní, lidský a k něm. Volkstum čes. národství, národnost (s. 695). V části čes.-něm. se zaznamenává příd. jm. lidský u hesla lidskost ‚menschliche Natur, Menschheit‘ bez německého překladu (s. 94).

Z mladších dokladů na užití tohoto příd. jm. uvádím název v mnohém ohledu pozoruhodné publikace Lidské dokumenty a jiné národopisné poznámky. Z několika jihomoravských dědin sebrala tento materiál Aug. Šebestová (Olomouc 1900, 2. vydání s předmluvou B. Havránka vyšlo v Praze 1947). Studie začala vycházet na pokračování v časopise Čas od r. 1896 (některé dodatky ještě uveřejnila autorka po r. 1900 v Zíbrtově Českém lidu). Je to jedinečný soubor folklorních textů zapsaných u lidových vypravěčů v několika vesnicích na moravském Slovácku se zachováním východomoravské nářeční podoby (ve vesnicích Kobylí, Vrbice, Pavlovice, Bořetice atd.). Proto se také Aug. Šebestová rozhodla užít v titulu knihy příd. jména lidský, užívaného v místním nářečí. V úvodu to zdůraznila těmito slovy: „nenazvala jsem je [tj. vydané texty, pozn. J. P.] ‚lidovými‘, nýbrž ‚lidskými‘, poněvadž je lid tak jmenuje“ (s. 5). V podtextu tohoto záměru ovšem dobře cítíme, že autorce šlo nejen o nářeční význam tohoto příd. jména, ale také o to, aby se u čtenáře vyvolal význam ‚lidský‘, protože obsah všech vyprávění se bezprostředně váže k lidským osudům a každodennímu životu místního vesnického obyvatelstva.

Ve staré češtině máme doloženo příd. jméno ľudový, lidový jen velmi sporadicky, a to pouze ve dvou památkách: v Klaretově Vokabuláři (lydowe gmeno 49) a v latinsko-českém slovníku Klementinském z r. 1455 (lydowe gentile 1a, odtud je cituje J. Gebauer v Slovníku staročeském II, 1916, s. 287). Třetí a čtvrtý domnělý příklad v rukopisu z XV. století Zjevení sv. Brigity opravil J. Gebauer v slovníku na lútový ‚křehký, chatrný‘ (vše ť jest ludowe ŠtítBrig F 23 b, ludowe věci 65 b).

Po těchto několika staročeských příkladech z XV. století vyšlo nejspíše příd. jméno lidový na několik století z užívání. Na základě dosti bohatého filologického materiálu jsme totiž zjistili, že až do vystoupení F. Bartoše v 80. letech XIX. století se všeobecně ve spisovné češtině užívalo ve významech ‚lidový‘ a ‚národní‘ jen příd. jm. národní. Psalo se o písních národních, znárodnělých a prostonárodních (o písních národu slovanského, irského…), o národních zpěvech, pohádkách, pověstech, podáních, pověrách, příslovích, pořekadlech, [123]hrách, zvycích, říkadlech, obyčejích a plodech vůbec, o národním kroji a bájesloví, o národní frazeologii, poezii, filozofii atd., stejně jako o českém národním duchu, vědomí a povědomí, o národním jazyku nebo o národní hrdosti. F. L. Čelakovský vydal Litevské národní písně (1827), P. J. Šafařík Bibliografický přehled slovanských národních písní (1838), A. V. Svoboda Sbírku českých národních písní (1845 v německém překladu), F. Sušil Moravské národní písně (1860), B. M. Kulda Moravské národní pohádky (1874, 1875), F. Bartoš Antologii z národních písní československých (1874) a Moravské národní písně (1882, 1889, 1901). Tento přehled bychom mohli ještě rozšířit o četné další příklady, z nichž některé by časově spadaly až do XX. století, kdy se ještě užívá v tomto významu slova národní. Ještě v Dodatcích k Ottovu slovníku naučnému III, sv. 2 (1935) se v samostatném hesle Lidová píseň uvádí „také píseň národní a píseň prostonárodní“ (s. 1192—1195).

V Navedení ke sbírání pohádek, pověstí (…) mezi lidem českým (1870) a v jeho 2. vydání Navedení pro sběratele (1879), která vyšla péčí spolku Slavia v Praze, se ještě užívá pouze příd. jména národní, např. národní poezie, filozofie, pohádky, písně, zpěv, přísloví a pořekadla. Vedle toho se užívá neshodného přívlastku 2. p. j. č. lidu, tedy dle řeči lidu (2, s. 33), kroj lidu (2, s. 39) apod., a subst. národ se užívá jako synonymum podst. jména lid (2, s. 32). Na příd. jm. lidový není ani jediný doklad. Tomuto zjištění přičítám značný význam, protože považuji Navedení za reprezentativní doklad stavu češtiny koncem 70. let XIX. století. Na jeho přípravě se totiž podíleli mj. Jar. Čelakovský, Jar. Vlček, J. Gebauer, Jos. Zubatý, J. Polívka a Konst. a Jos. Jirečkovi, tedy vynikající znalci tehdejší spisovné češtiny. Kromě toho termíny užité v obou Navedeních jsou odrazem jazykového úzu rozšířeného v činnosti pohádkoslovné komise spolku Slavia. O něm právem soudíme, že ve své době patřil k nejvýznamnějším střediskům bádání o lidové materiální a duchovní kultuře v Čechách. Soustřeďoval nejvýznamnější odborníky české národní vědy, kteří také spoluvytvářeli odborné názvosloví společenských věd.

Vedle toho však zjišťujeme, že od 2. poloviny 80. let XIX. století se začíná užívat příd. jména lidový v dnešním významu ‚lidem vytvářený, z lidu vzešlý, lidu se týkající‘. F. Bartoš v Dialektologii moravské I (1886) píše o řeči lidové (s. II, pod. v II. dílu 1895, s. 511), v Rukověti správné češtiny (1891) užívá již běžně pojmenování řeč lidová (s. II, XIX, 63, 81 atd.) a podobně je tomu v jeho sbírce Sto lidových [124]písní českoslovanských s rozbory a výklady (1903, lidová píseň s. 7, 8, 9, 10, 12 atd., básník lidový s. 7 atd.). Výlučně o lidové výslovnosti (s. 3), lidové mluvě (s. 7) a o lidovém jazyce (s. 13) psal dialektolog a folklorista Vavř. Jos. Dušek v Hláskosloví nářečí jihočeských (I, 1894; II, 1896). L. Janáček v rozsáhlé stati o hudební stránce lidových písní otištěné v edici Národní písně moravské nově nasbírané (1901, vydal společně s F. Bartošem) důsledně užíval pojmenování lidový zpěv (I), píseň (I, III, XL, XLIX aj.), hudební nástroj (II), skladatel (II) apod. V r. 1910 vyšla anonymně Sbírka písní sokolských, lidových slováckých a valašských.

V časopise Athenaeum se již r. 1886 píše o lidovém básníku a slovanských lidových básních,[7] Ed. Jelínek pojednává o lidové stránce Rusů (1888), J.Herben se zmiňuje o lidovém duchu (1889), J. Sv. Machar uvádí lidovou poezii (1892), A. Rezek píše o nových písních rázu čistě lidového (1893), A. Stašek mluví o myšlence lidové a lidové písničce (1895), A. Jirásek uvádí lidové podání (1896) a lidové čtení (1889), J. Zeyer zavádí lidový mýtus (1896), J. Vrchlický přináší z lidových zvěstí (1897), J. Vlček vyvozuje myšlenku od lidového stanoviska Chelčického (1897), J. Š. Baar již uvádí lidové zábavy (1900), V. Mrštík lidovou filozofii (1902), R. Svobodová lidové tance (1902) a lidové výšivky (1905) atd.

V časopise Český lid, vydávaném od r. 1892 se od prvního ročníku užívalo v převažující většině příd. jm. lidový. Tak je tomu v příspěvcích O. Hostinského (I. roč.), V. Tilleho (I., VI.), J. Klvani (II.), L. Janáčka (II.), K. Chytila (III.), Aug. Hajného (IV.), Jos. Kalouska (IV.), Jos. Krále (IV.), Vl. Havelkové (V.), F. V. Zelinky (V.), M. Kozáka (VI.), K. V. Adámka (VII.), Bl. Čížkové (VII.), F. Lega (VII.), F. Otruby (VII.), V. Smutného (VII.), V. Řezníčka (VIII.), J. Šímy (VIII.), R. Tyršové (VIII.), L. Quise (IX.), K. Sabiny (IX.) aj. Tradiční užití příd. jm. národní ve významu ‚lidový‘ najdeme jen sporadicky u přispěvatelů jako A. Černý (I., národní písně vedle lidové písně), Jan Fr. Hruška (L), Č. Zíbrt (národní písně vedle lidové písně, V., VI., VIII.), B. M. Kulda (V., VI.), F. Heran (V.), G. J. Lašek (V.), V. Hálek (VI.), J. Vluka (VII.), J. Hellich (VIII.) a Č. Holas (X.).

Příklady jako soud lidový (K. Klosterman 1893), prostý sloh lidový (Athenaeum 1895), lidová literatura (V. Mrštík 1902), lidoví aristokrati (R. Svobodová 1902), vtip lidový (A. Jirásek 1916), lidové masy (K. [125]Čapek 1922), lidová země (K. Čapek 1924), lidová dívka (K. Čapek 1925) atd. naznačují další významový vývoj příd. jm. lidový. Začala se významově rozlišovat národní a lidová slavnost, národní a lidový skladatel, národní a lidové povědomí, národní a lidový ráz atd. Psalo se o českém nebo německém lidovém kroji, tanci a vyšívání, v němž národní příslušnost byla dostatečně zvýrazněna přívlastkem český nebo německý.

Z uvedeného materiálu vyplývá, že nejspíše již na přelomu XIX. a XX. století se vyvinuly kromě prvního významu ‚lidem vytvářený…‘ ještě další. Spojení jako lidová zábava, škola, četba, kuchyně atd. dokládají význam ‚určený pro lid‘ a ve spojení lidový člověk, řečník, kníže, císař apod. má námi zkoumané příd. jm. význam ‚prostý, cítící s lidem‘.[8] K těmto významům ještě přistoupily významy další v ustálených terminologizovaných spojeních jako lidový komisař (po VŘSR), lidové masy, lidová škola hospodářská, lidová demokracie, lidová armáda NDR, Polská, Maďarská … lidová republika, lidová strana, lidová škola umění atd., také v přeložených názvech institucí, v nichž se v ruštině užívá příd. jm. narodnyj (to odpovídá českému jak národní, tak i lidový).[9]

V přeneseném významu může vztahové příd. jm. lidový přejít k jakostním přídavným jménům jako ‚cítící s lidem, žijící způsobem lidu‘ a tehdy se podle potřeby také stupňuje, hrabě Vladimír býval ze všech zámeckých nejlidovější (K. V. Rais 1922). Obdobně se může stupňovat, pokud se užije jako synonymum adj. chudý, ve významu ‚nízkého společenského původu‘, např. mladá žena z nejlidovějšího lidu (K. M. Čapek 1928). Jsou to však zcela ojedinělé a řídké příklady z krásné literatury, silně expresívní a stylisticky příznakové. Uvádíme je zde jen pro úplnost výkladu.

Naše poznatky o době, kdy se zařadilo příd. jm. lidový do české slovní zásoby, plně potvrzují údaje obsažené v rozsáhlých slovnících českého jazyka. Shodně s naším předpokladem je neuvádí česko-německý slovník J. Jungmanna (II, 1836) a Fr. Št. Kotta (I, 1878), poprvé je najdeme až v dodatcích ke Kottovu slovníku z r. 1890 (VI, s. 859—860), a to ve spojeních lidová píseň, báseň, řeč, poezie, psychologie, moudrost, filozofie, láska a lidové písemnictví (prostonárodní). [126]Tyto příklady se uvádějí z prací Jos. Durdíka, J. Herbena, J. E. Kosiny, Fr. Bartoše, Jos. Kaluse a z II. svazku Sbírky přednášek a rozprav. Pozdější slovníky jako PSJČ (II, 1937—38) nebo SSJČ (I, 1960) již zachycují zcela běžně příd. jm. lidový ve třech výše zmíněných významech. Srovnání čes. lidový s německým Volks-, které najdeme v dodatcích ke Kottovu slovníku (lidová píseň — Volkslied), může vybízet k hledání vzoru v němčině. Avšak to, co jsme výše uvedli, takovou domněnku nepotvrzuje.

Obdobný stav najdeme v českých encyklopedických slovnících. Riegrův Slovník naučný (VI, 1867, s. 390—1) rozlišuje jen národní, prostonárodní a umělou píseň, Ottův slovník naučný (XIX, 1902, s. 784—5) již dělí písně na lidové a umělé a Masarykův slovník naučný v hesle píseň uvádí sice jen písně prostonárodní, národní, umělé atd. (V, 1931, s. 708—9), avšak přináší zvláštní heslo lidová píseň (IV, 1929, s. 453), které je zaměřeno především na údaje o její hudební stránce. Tento slovník také přináší heslo lidověda (IV, 1929, s. 456) a vysvětluje její význam (zvláště ve vztahu k pojmu folkloristika).

Nejspíše ani v polštině není příd. jm. ludowy příliš starobylé. Neuvádí se v slovníku J. Mączyńského (1564), G. Knapského (2. vyd. 1643), M. A. Trotze (III. díl 1779), S. B. Linda (II. díl, 2. vyd. 1855), ani v tzv. Vilenském slovníku (1861). První příklady uvádí až Słownik języka polskiego J. Karłowicze, A. Kryńského a W. Niedźwiedského (II. díl, 1902, s. 774) ve spojeních pieśni ludowe, zwyczaje ludowe atd. Słownik języka polskiego za hlavní redakce W. Doroszewského (IV. díl, 1962, s. 216) uvádí kromě jednoho příkladu z XIX. století (mowa ludowa, A. J. Rolle, 1878) jen citáty z textů z XX. století. Nezávisle na svědectví velkých slovníků polského jazyka jsme zjistili, že jako první užíval ve větším rozsahu příd. jm. ludowy již v r. 1857 ve svém díle Pieśni ludu polskiego O. Kolberg (např. pieśni ludowe s. V, muzyka ludowa s. VII, dumy ludowe s. IX atd.). Soudím, že právě tento slavný polský folklorista uvedl příd. jm. ludowy do odborného stylu polštiny. Z jeho díla se rozšířilo v celonárodním spisovném jazyce a začali je užívat další polští sběratelé a vydavatelé ústní lidové slovesnosti. Poté se dostalo do slovníku pěstitelů dalších společenskovědních oborů a nabylo podobně jako v češtině dalších významů.

Soudím, že se vší pravděpodobností se podle českého lidový také utvořilo slovenské ľudový a nahradilo ve specializovaném významu starší slovenské příd. jm. národný. Stalo se tak nejspíše až ve XX. století. J. Kollár je autorem klasického díla Národnie zplevanky [127](1834—35), vícekrát vydal Veniec slovenských národných piesní Joz. Škultéty (1897, 1911, 1919, 1923 atd.). Avšak Fr. Galgóci v Trnavě 1921 již uveřejnil Spevníček slovenských ľudových piesní. Přibližně od té doby se užívá příd. jm. ľudový ve folklórním významu (a poté také v dalších významech jako v češtině) častěji než příd. jm. národný.[10]

Z polštiny bylo přejato příd. jm. ludowy také do spisovné horní a dolní lužické srbštiny. Do horní lužičtiny je zavedl již r. 1860 M. Hórnik[11] (př. ludowa literatura ČMS 1860), a to vedle příd. jm. narodny se stejným významem (narodne pěsnički, tamtéž), kterého ještě důsledně užíval ve své sbírce lidových písní J. A. Smoler (1841). V r. 1864 již M. Hórnik psal zběrki narodnych abo ludowych pěsni (ČMS 1864, s. 195). Slovník K. B. Pfula (1866) ještě příd. jm. ludowy neuvádí, což nás s ohledem na celkový ráz v něm obsažené slovní zásoby neudivuje. Podle M. Hórnika užívali příd. jm. ludowy další hornolužičtí a dolnolužičtí folkloristé, M. Róla (1870), K. Muka (od r. 1872 důsledně), H. Jordan (1875), B. Markus (1882) a další. A. Muka je zařadil do svého dolnolužického slovníku (I. díl, 1911—15, s. 845). Z uvedených příkladů vyplývá, že se příd. jm. ludowy užívalo v lužické srbštině o několik desetiletí dříve než v češtině.

Z polštiny bylo toto příd. jm. ve specializovaném folkloristickém významu také přejato do ukrajinštiny. Heslo ljudovyj uvádí až slovník B. D. Hrynčenka (II. díl, 1908, s. 388) bez autorských citátů, pouze s uvedením ruského překladu narodnyj.

Kromě zmíněných jazyků není toto příd. jm. doloženo a ostatní slovanské jazyky užívají v tomto významu příd. jm. utvořené od podst. jm. narod- (rus. narodnyj, brus. narodny, bulh. naroden, srch. narodni, dial. narodnji, slovin. naroden, ljudski[12]).

Závěrem. Příd. jm. ludov-, utvořené od podst. jm. lud- dodáním přípony -ov-, je doloženo pouze v polštině, lužické srbštině, češtině, slovenštině a ukrajinštině. Východiskem bylo polské ludowy, které uvedl do folkloristické literatury 50. let XIX. století O. Kolberg. Podle [128]něho se začalo jako výpůjčka užívat v nestejné době v některých dalších slovanských jazycích. J. Bílý sice upozornil na to, že do češtiny je uvedl Fr. Bartoš, avšak filologický materiál, který uvádíme v našem článku, ukazuje, že k jeho rozšíření přispěli pracovníci různých společenských oborů v 80. letech XIX. století. Nemalou zásluhu o to mají také přední čeští spisovatelé a publicisté a odborní organizátoři Národopisné výstavy českoslovanské r. 1895.

Nemůžeme však říci, že by termín lidový v současné spisovné češtině zcela nahradil v tomto významu příd. jméno národní. Stále totiž dožívá v některých spojeních a odvozeninách. Dodnes mluvíme jak o lidové a zlidovělé písni, tak také o písni národní a znárodnělé. Toto druhé přívlastkové určení má podle našeho chápání poněkud širší a vyšší stylistický význam (obdobně je pociťuje V. Šmilauer, recenzent této stati). Kromě toho známe Národopisnou společnost při ČSAV,[13] Národopisné muzeum, národopisné oddělení Národního muzea v Praze, a mluvíme také o národopisných sbírkách.


[1] J. Petr, Filozofie jazyka v díle K. Marxe a B. Engelse, Praha 1980, s. 88—95.

[2] Ukazuje to názorně publikace autorského kolektivu Staročeského slovníku ÚJČ ČSAV Slova a dějiny, Praha 1980.

[3] V populárním výkladu tuto problematiku probrala T. Orłośová v knížce Polsko-czeskie związki językowe, Kraków 1980. Naše řeč přinesla o ní referát A. Kamiše (64, 1981, s. 256—7).

[4] Svědectví o tom podává Fr. Bílý (1854—1920) v stati Z mých vzpomínek na Jana Gebauera (NŘ 3, 1918, s. 1—5, 41—47, 105—111, 167—175). Na s. 42 se zmiňuje o tom, že Fr. Bartoš již na brněnském gymnáziu upozorňoval své žáky na vhodnost zavedení tohoto příd. jm. do češtiny. Bylo to tehdy, když s nimi probíral folkloristickou práci Oskara Kolberga (1814—1890) Pieśni ludu polskiego (1857).

[5] Svědčí o tom např. jeho spis Lid a národ z r. 1885, v němž na s. 197 napsal: „poezie národní pučí a vzniká z kořene ducha národního neb aspoň té části národu, kterou lidem nazýváme“. Poté r. 1895 v koncepci Národopisné výstavy českoslovanské se uvádělo, že se nemá omezovat pouze na lid, ale že má obsahovat celý národ, tedy i šlechtu, vyšší světskou i duchovní inteligenci, oficiální třídy a velký průmysl.

[6] F. Bartoš, Dialektický slovník moravský, Praha 1906, s. 183.

[7] Některé z těchto příkladů jsem převzal z lexikálního archívu ÚJČ ČSAV.

[8] Oprávněnost a „správnost“ těchto tří významů hájil nejspíše J. Haller v nepodepsané poznámce uveřejněné anonymně pod názvem Lidový v rubrice Drobnosti (NŘ 30, 1946, s. 160).

[9] J. Bělič, České výrazy za ruské nacija, narod, narodnost’, nacional’nost’ apod. Diskuse. NŘ 35, 1951—52, s. 94—105.

[10] Slovník slovenského jazyka, II. diel, Bratislava 1960, s. 64.

[11] O jeho péči o rozvoj spisovného jazyka a uvádění slovanských výpůjček do horní lužické srbštiny srov. práci J. Petra, Michal Hórnik, žiwjenje a skutownje serbskeho wótčinca, Budyšin 1974.

[12] Významy uvádí např. Slovar slovenskega knjižnega jezika, II., Ljubljana 1975, s. 626—7. Starší význam ‚cizí‘ (např. med ljudskimi ljudmi je težko živeti) je také doložen v českých nářečích na Moravě, srov. F. Bartoš, Dialektický slovník moravský, Praha 1906, s. 183, najdeme jej také v Jungmannově slovníku (II, 1836, s. 324 — na lidské mozoly Br.).

[13] Příd. jména lidopisný (odbor apod.) se užívalo v průběhu Národopisné výstavy českoslovanské (1895), poté se vykytuje v české odborné literatuře nepříliš často. Je doloženo v názvu článku J. Klvani, Jak a co vše zapisovati při studiu lidopisném (Český lid 6, 1897, s. 81—85); F. Bartoš uveřejnil práci Deset rozprav lidopisných (1906) a o několik desítiletí později vydala D. Stránská Příručku lidopisného pracovníka (1936). V tomto případě však příd. jméno lidopisný nezatlačilo do pozadí příd. jméno národopisný.

Naše řeč, ročník 65 (1982), číslo 3, s. 118-128

Předchozí Igor Němec: K problému slovníkové definice

Následující Petr Mareš: O překládání titulu filmového díla

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1