Časopis Naše řeč
en cz

K problému slovníkové definice

Igor Němec

[Články]

(pdf)

-

1. Od doby, kdy byla lexikografii vytýkána „lhostejnost k vlastní metodologii“,[1] uplynulo již dvacet let. Za toto dvacetiletí lexikografie podstatně prohloubila svou teorii a zdokonalila své metody. V bohemistice se to projevilo nejen zvýšenou produkcí příspěvků z oblasti lexikografické teorie, ale i v slovníkářské praxi: nově vydávané slovníky již vedle poučení pro uživatele uvádějí také podrobnější popis své koncepce — promyšlené zásady svého zpracování.[2] Prohloubení lexikografické práce bylo ovšem podstatně podmíněno výrazným pokrokem v lexikologii. Zatímco před dvaceti lety lexikologové diskutovali o tom, zda význam je pojem a jak se má vůbec definovat, dnes již teze o neztotožnitelnosti významu s pojmem[3] i podrobná definice významu[4] pronikly do vysokoškolských učebnic.

2. I když si dnes jasněji uvědomujeme, že se lexikální význam liší od pojmu především jazykovým ztvárněním obsahu vědomí a jistým zjednodušením,[5] přece není snadné tento rozdíl zachytit v slovníkové definici lexikálního významu. Postihnout tu složku významu, která je dána jazykovým ztvárněním příslušného obecného obsahu ve vědomí mluvčích, znamená analyzovat formu lexikální jednotky a [114]její paradigmatické i syntagmatické vztahy k jiným lexikálním jednotkám.[6]

2.1 Prohloubení lexikografické práce umožnil zejména rozbor významu lexikálních jednotek v jejich paradigmatických vztazích k jiným jednotkám téhož sémantického pole,[7] téhož slovotvorného typu,[8] téže slovní čeledi a jiných lexikálních podsystémů jazyka.[9] Na definicích v novějších slovnících se to projevilo přesnějším vystižením významových rozdílů mezi slovy téže kategorie a důslednějším uplatněním zásady, že „v definicích má být užíváno co nejméně různých slov a každého z nich co možno nejčastěji“ (viz o. c. v pozn. 1, s. 37). V historickolexikografické praxi (v akademickém Staročeském slovníku) tento rozbor paradigmatických vztahů uvnitř různých lexikálních podsystémů navíc umožnil přesněji rekonstruovat a popsat významovou stránku málo doložených lexikálních jednotek (viz o. c. v pozn. 9, s. 152—171).

2.2 Hlubší rozbor syntagmatických vztahů přispěl v novějších slovnících zejména k zpřesnění definice významu tzv. gramatických slov. Snad nejvýraznějším příkladem toho je, že v Slovníku spisovné češtiny z r. 1978 jsou již částice definičně řazeny k přesně rozlišeným podsystémům tohoto slovního druhu a v jejich rámci odlišeny od souřadných jednotek téhož podsystému (srov. snad 1 „část. modál. s význ. možnosti, pravděpodobně, asi“ a zřejmě „část. modál. s význ. jistého stupně jistoty, určitě“).

2.3 Byla již naznačena také možnost jazykovědně zpřesnit definici lexikálního významu postižením jeho hodnoty, která je dána průni[115]kem vztahů obojího druhu — paradigmatických i syntagmatických.[10]

3. Nedostatečné přihlížení k jazykovému ztvárnění lexikálního významu (2) vede k nejběžnějším nepřesnostem v jeho lexikografickém popisu: bývá to jednak záměna jazykovědného popisu lexikálního významu víceméně odborným (encyklopedickým) popisem pojmu, jednak výklad nepatřičně rozšiřující význam heslového slova nepostižením důležitého významotvorného vztahu paradigmatického nebo syntagmatického. Např. pomineme-li tu skutečnost, že do sémantického pole názvů prostředků k leštění patří vedle slova leštidlo také kartáč, hadr aj., definujeme slovo leštidlo příliš široce — jako ‚prostředek k leštění‘. Podobně široce vystihujeme význam slovesa odvrátit něco prostřednictvím synonym ‚zabránit, zamezit‘, protože tím nepostihneme ten specifický syntagmatický vztah slovesa odvrátit, že se pojí jen s výrazy něčeho nežádoucího ve funkci předmětu, doplnění (proti tomu zabránit lze i možnostem žádoucím).

4. Je třeba si ovšem uvědomit, že takovéto „široké“ definice jsou do jisté míry nutností, jde-li o slovník malého typu, který musí i výsledky podrobnější analýzy podřídit zásadě úspornosti a uvádět jen informace nejnutnější. Proto se s takovými definicemi setkáme i v citovaném nejnovějším Slovníku spisovné češtiny (s. v. leštidlo, odvrátit aj.). Jednosvazkový slovník se také nevyhne širokým definicím druhovým, které místo významu lexikální jednotky uvádějí pouze nejbližší druh (rod), pod který se jeho pojmové jádro zařazuje (např. šaráda ‚druh slabikové hádanky‘ tamtéž). Právě přesné vystižení nejblíže nadřazeného druhu při definování lexikálního významu bývá natolik rozsahově náročné, že slovník malého typu v takových případech dává přednost souhrnnému termínu, i když je pro většinu uživatelů slovníku příliš odborný (např. pavouk ‚členovec s čtyřmi páry končetin vypouštějící tekutinu tuhnoucí ve vlákna, z kt. tká sítě‘ tamtéž; členovec je speciální zool. termín). Potřeba úspornosti si zde podřizuje lexikografickou zásadu, že „definice heslového slova má být formulována pouze slovy s větší frekvencí, než má slovo heslové“ (viz o. c. v pozn. 1, s. 37).

5. Ve velkých slovnících by ovšem měla definice významu běžného slova přesně uvádět nejbližší nadřazený druh označované skutečnosti, do něhož ji zařazují mluvčí nejširší obce uživatelů jazyka, [116]a nikoli odborníci, vědci apod. Vždyť právě paradigmatická složka jazykového ztvárnění v lexikálním významu (2.1) je dána tím, že se označovaná skutečnost zařazuje do takové kategorie, pro kterou má daný lexikální systém (neterminologický) vybudovaný celý podsystém lexikálních jednotek. Patrné je to zejména při konfrontaci dvou jazykových systémů, v nichž se tatáž označovaná skutečnost řadí do nestejně vybudovaných kategorií, takže příslušné lexikální ekvivalenty označující totéž mají pak různý nejbližší rod (genus proximum) v přesné definici svého významu. Nebudeme zde pojednávat o rozdílu, jaký je např. mezi definicemi slova bratr v češtině („něčí sourozenec mužského pohlaví“) a brat v ruštině, která nemá lexikální jednotku s nadřazeným významem ‚sourozenec‘ (takže se v ní význam slova brat definuje jako „syn mající s někým společné rodiče“).[11] Všimneme si názorného příkladu z historické lexikologie, která pro nedostatek dokladového materiálu musí při určování lexikálního významu vytěžit maximum informací z jeho jazykového ztvárnění a jen přesně interpretované kategorie jazykové jí umožňují utvořit si přesnější představu o dobových kategoriích pojmových.

5.1. Zůstaňme u uvedeného příkladu, u slova pavouk. Jde-li nám o jazykovědnou definici jeho běžného (neterminologického) významu v dnešní češtině, můžeme přijmout stručnou formulaci Příručního slovníku jazyka českého „hmyz vyznačující se snováním pavučiny“. Tato definice totiž strukturou svých komponentů vystihuje dnešní jazykové (neodborné) ztvárnění příslušného pojmu: (a) slovo hmyz (nejbližší rod, genus proximum) zde pojmenovává nejblíže nadřazený druh pojmu pavouka, tj. druh v běžném (neodborném) pojetí zahrnující jedince s třemi i čtyřmi páry končetin; proti tomu v terminologickém pojetí jednosvazkového slovníku (4) je hmyz definován jako „drobní členovci s třemi páry končetin“, takže vylučuje pavouka, který je zde pojat jako „členovec s čtyřmi páry končetin“; (b) slova vyznačující se snováním pavučin (druhový rozdíl, differentia specifica) dostatečně vystihují diferenční sémantické komponenty, jimiž se pojem označovaný slovem pavouk liší od ostatních jednotek téhož sémantického pole (zahrnovaných pod týž druh zv. hmyz), tj. od slov moucha, červ, brouk apod. Slabým bodem této definice z PS je příznakově hromadný význam slova hmyz.

[117]5.2. Proti uvedenému terminologickému (4) a běžnému, neodbornému (5.1) novočeskému pojetí je jinak strukturován význam stč. slova pa(v)úk, i když označuje tutéž skutečnost živočišné říše. V staré češtině sice také příslušný nejblíže nadřazený druh označovalo slovo hmyz (se svými synonymy hmez, hemzadlo, havět aj.), ale mělo ještě širší rozsah významu: zahrnovalo nejen pavouky, mouchy, štíry apod.,[12] ale i ještěrky a jiné plazy.[13] Existenci této stč. pojmové kategorie, kterou bychom nejspíše vystihli jako ‚drobný lezoucí živočich‘ neprokazuje však pouze její stč. název hmyz, hmyzadlo apod., ale také sama polysémní struktura stč. slova pa(v)úk: toto slovo ve svém základním významu označuje pavouka (za lat. aranea) a v okrajovém významu sekundárním také ještěrku (za lat. stellio), připomínající pavouka nejspíš hbitostí a ostny šupinek.[14] Jak patrno, všichni živočichové označovaní tímto polysémním slovem mají společnou tu vlastnost, že jsou drobní, lezou a zpravidla budí odpor. Reálná existence pojmové kategorie takového živočišného druhu je tedy prokázána tím, že tento pojem je jazykově ztvárněn lexikálním systémem stč. jazyka (jeho podsystémy): charakterizují jej jednotky jisté slovní čeledi (hmyzati, hmyzěti, hmyzavý…), vyjadřují jej jednotky příslušného mikrosystému synonym (hmyz, hemzadlo, havět…) a konstituují jej jednotky příslušného sémantického pole (črv, múcha, paúk, jěščěřicě…) i některých polysémních struktur (např. črv ‚červ‘ a črv ‚ještěr, drak‘ nebo paúk ‚pavouk‘ a paúk ‚ještěrka stellio‘). Proto strukturu základního významu stč. slova pa(v)úk objektivně vystihuje definice, v níž genus proximum odpovídá společným (integračním) sémantickým komponentům lexikálních jednotek nejblíže nadřazeného mikrosystému synonym a sémantického pole (‚drobný lezoucí živočich, většinou budící odpor‘) a differentia specifica zase odpovídá sémantickým komponentům dife[118]renčním od lexikálních jednotek téhož sémantického pole a téhož mikrosystému polysémního (‚vytvářející vlákna a z nich sítě k chytání much apod.‘). Všechny tyto sémantické komponenty, integrační i diferenční, jsou ovšem doloženy syntagmaticky — konkrétními kontexty daného jazyka (stč.). Avšak jejich struktura je dána paradigmaticky — podsystémy příslušného lexikálního systému.[15] Srov. 2.3.

6. Závěr. Lexikální význam nelze přesně definovat jen na základě rozboru dostatečného množství jeho dokladů v kartotéce; jeho definici je nutno podložit také analýzou příslušných podsystémů (mikrosystémů) slovní zásoby. Takto vybudované definice významu téhož slova z různých chronologických vrstev jazyka nám pak svou zobecňující složkou (označením nejbližšího rodu, genus proximum) ukáží vývoj poznání; srov. postupnou specializaci a diferenciaci živočišného druhu, jak ji obrážejí definice téhož slova paúk pavouk v Staročeském slovníku („drobný lezoucí živočich“), v Příručním slovníku, zachycujícím neodborné pojetí označované skutečnosti („hmyz“) a v nejnovějším Slovníku spisovné češtiny, předjímajícím zobecnění odborných poznatků („členovec s čtyřmi páry končetin“).


[1] Srov. U. Weinreich, Lexicographic Definition in Descriptive Semantics, International Journal of American Linguistics 28/2 (1962), s. 26.

[2] Viz Zásady zpracování slovníku v Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 1978, s. 779—799, a Principy Staročeského slovníku v Staročeském slovníku (úvodní stati, soupis pramenů a zkratek), Praha 1968, s. 16—49.

[3] Srov. např. J. S. Maslov, Vvedenije v jazykoznanije, Moskva 1975, s. 112.

[4] Viz definici J. Furdíka v učebnici Súčasný slovenský spisovný jazyk lexikológia, Bratislava 1980, s. 31: „Význam slova je odraz skutočnosti psychicky spracovaný ve vedomí používateľov daného jazyka, jazykovo stvárnený formou slova i vzťahom k iným jednotkám jazyka a konkretizovaný pri použití slova v istých kontextoch.“ (jde v podstatě o definici uváděnou v starších pracích J. Filipce, I. Němce a V. Blanára, citovaných tamtéž.)

[5] Viz zvl. V. Blanár, Od myšlienkového odrazu k lexikálnemu významu, Jazykovedný časopis 27 (1976), s. 99—100.

[6] Protože se dnes jazyk chápe jako „systém systémů“ (soustava soustav jednotek), považuje se slovní zásoba za lexikální systém jazyka tvořený dílčími podsystémy, v něž se seskupují lexikální jednotky jistých společných vlastností (jako synonyma, slova téhož slovotvorného typu apod.); vztah mezi jednotkami v (pod)systému se pak nazývá paradigmatický, kdežto vztah mezi jednotkami v promluvě, v kontextu, syntagmatický. Podrobněji o tom viz můj výklad v Slově a slovesnosti 26 (1965), s. 136—150, a v Naší řeči 59 (1976), s. 118—124, též ovšem v díle cit. v pozn. 4, s. 14—48.

[7] Viz zvl. J. Filipec, Ke konfrontaci dílčích sémantických systémů v slovní zásobě dvou různých jazyků v Čs. přednáškách pro VII. mezinárodní sjezd slavistů ve Varšavě, Praha 1973, s. 279—296, a starší studii I. Němce On the Study of Lexical Subsystems of Language v TLP 4 (1971), s. 204—216 (přeloženou též do ruštiny ve sb. Jazykoznanije v Čechoslovakiji, Moskva 1978, s. 413—425).

[8] Viz zvl. M. Dokulil, K otázce prediktability lexikálního významu slovotvorně motivovaného slova, SaS 39 (1978), s. 244n.

[9] Srov. I. Němec, Rekonstrukce lexikálního vývoje, Praha 1980, s. 95n.

[10] Viz I. Němec, Jazykové ztvárnění psychického odrazu skutečnosti v lexikální význam, SaS 41 (1980), s. 29.

[11] O tom pojednávám v čl. Definice lexikálního významu jako významu jednotky systému systémů“ (bude otištěn v materiálech 5. zasedání mezinárodní lexikologicko-lexikografické komise).

[12] O řazení štírů pod hmyz v českém středověku není třeba pochybovat, vždyť ještě Jungmannův Slovník česko německý IV (Praha 1838, s. 516) zařazuje štíra do „pokolení hmyzů“ a cizokrajného štíra škorpióna definuje jako „hmyz osminohý, zpředu mající dvě klepeta…“.

[13] Viz J. Gebauer, Slovník staročeský I, Praha 1903, zvl. s. 435.

[14] Viz Staročeský slovník s. v. paúk. Jde tu ovšem o pojmenování okrajové, o překlad za lat. stellio v několika slovnících a jednom textu biblickém; ale překladatelé tehdy věděli, že stellio je označení plaza, neboť toto slovo překládali také hvězdohad. Nepřekvapuje nás ani, že v čeledi stč. slova paúk nacházíme také názvy ryby (paúčka, paučina); vždyť v stč. textech se i ryby okrajově řadily mezi „hmyzadla“ (viz l. c. v pozn. 13). — Rozbor celých okruhů takovýchto stč. pojmenování ukazuje, že pro stč. přírodopisnou terminologii není příznačná neustálenost, ale menší pojmová diferencovanost druhů; srov. E. Michálek, Pojmová diferenciace — ústřední problém terminologie viděné historicky, SaS 32, 1971, s. 312—317.

[15] Protože z kontextů různých jazyků lze vyvodit mezinárodní (univerzální) sémantické komponenty, odpovídá tento závěr následující tezi o národní (specifické) složce lexikálního významu: „Specifičnost se zde projevuje tím, že univerzální sémantické komponenty se uplatňují v různých jazycích v různých kombinacích, a tím je dán národní charakter významů, tzv. různé ‚členění‘ skutečnosti. Elementy jsou univerzální, jejich kombinace jsou specifické, národní“ (můj překlad z čl. A. Gudavičiuse, Teoretičeskije predposylki sopostavitel’noj semasiologii, Čs. rusistika 26, 1981, s. 9). Náš článek chápe tuto „národní kombinaci“ prvků lexikálního významu hlouběji — jako jejich strukturu danou lexikálními podsystémy národního jazyka.

Naše řeč, ročník 65 (1982), číslo 3, s. 113-118

Předchozí AP: O slovesu stanicovat

Následující Jan Petr: České lidový z polského ludowy