Diskuse o spisovné slovenštině a péče o kulturu spisovné češtiny

Antonín Tejnor

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V 48. čísle slovenského týdeníku Kultúrny život byla „besedou u zeleného stolu“ zakončena jedna z nejbojovnějších diskusí a snad vůbec nejdelší ze všech, které probíhaly na stránkách našich kulturních časopisů, diskuse o spisovné slovenštině.[1] V Literárních novinách (roč. XIII., č. 49) ji charakteri[183]zoval bratislavský redaktor Josef Bob jako jeden z nejzávažnějších faktů svědčících o normalizaci poměrů ve společenských vědách, kdy je možno a nutno řešit všechny závažné základní otázky.

V diskusi se několikrát objevil názor, že v českých zemích je, pokud jde o jazykovou kulturu, situace podstatně lepší než na Slovensku, že česká veřejnost si velmi váží spisovného jazyka a že i ze strany českých lingvistů je péči o kulturu spisovného jazyka věnována mnohem větší pozornost. Je to sice konstatování pro nás lichotivé, ale právem o něm zapochyboval ve 36. čísle 2. ročníku Kulturní tvorby básník Vlastimil Maršíček v glose Jak nám zobák narost…; protestoval v ní proti zanášení referentských funkcionářských a novinářských způsobů vyjádření do hovorového stylu.

Maršíčkova glosa nebyla v některých formulacích právě nejzdařilejší, ale uvedla svým způsobem v souvislost slovenskou diskusi s celou řadou rozhořčených kritik, které se začaly v nebývalé míře objevovat v novinách a časopisech (v Lidové demokracii, Dikobrazu, Literárních novinách aj.), mířily proti skutečným i zdánlivým nedostatkům jazyka naší publicistiky a administrativy a vyžadovaly od jazykovědců energičtější zásahy v praktické péči o kulturu spisovné češtiny. Na některé nesprávné představy o úloze dnešní jazykovědy reagoval Alexandr Stich v Lidové demokracii, v Naší řeči vylíčil Karel Sochor, jaké bylo stanovisko jazykovědců k nejvíce napadanému pojmenování „počišťovač“ a v Literárních novinách se František Daneš znovu pokusil vysvětlit veřejnosti, že jazykové správnosti a jazykové kultury se nedosáhne strohým nařízením, ale dlouhodobou, soustavnou výchovou.

Nebylo by správné vidět naši situaci v oblasti jazykové kultury příliš černě. Stačí srovnat jazykovou a stylovou úroveň v naší publicistice, v odborné literatuře i v beletrii s úrovní literatury a publicistiky předválečné a můžeme snadno konstatovat podstatné zlepšení, zejména pokud jde o dodržování pravopisné a tvaroslovné normy. Na tomto stavu mají jistě značný podíl jazykoví a odborní redaktoři. Ale na druhé straně musíme připustit, že je třeba ještě mnoho vykonat pro zlepšení slohové stránky naší vědecké a popularizační literatury, naší psané, a hlavně mluvené publicistiky.

A proto, i když jsme si vědomi toho, že naše situace v jazykové kultuře a v jazykové politice se od situace slovenské značně liší, nebude na škodu, když se nad některými podněty z diskuse v časopise Kultúrny život zamyslíme.

Jak bylo ve slovenské diskusi zdůrazněno, není péče o jazykovou kulturu zdaleka jen záležitostí lingvistů a jazykovědných pracovišť. Je ovšem jejich úkolem pomáhat vytvářet aktivní a uvědomělý vztah uživatelů k národnímu spisovnému jazyku. To samo o sobě přísluší na prvním místě škole, ale udržování tohoto uvědomělého vztahu, trvalá péče o zvyšování kulturnosti jazykových projevů je věcí všech institucí, které ovlivňují úroveň jazykové kultury svým nepřímým, ale stálým působením. Jde hlavně o prostředky masového šíření kultury, tj. o rozhlas, televizi, divadlo a film. Bylo by ovšem nepoctivé, kdyby se jazykovědci své povinnosti být iniciátory a propagátory akcí zamě[184]řených ke zvyšování jazykové kultury a slohové vytříbenosti mluvených a psaných projevů chtěli vyhýbat.

Štefan Peciar, ředitel Ústavu slovenského jazyka, prohlásil ve své závěrečné odpovědi v časopise Kultúrny život, že vidí největší přínos celé diskuse především v tom, že se otázky jazykové kultury staly předmětem zájmu celé slovenské veřejnosti. Přiznal také jako chybu slovenských jazykovědců, že v posledních letech přestali počítat s citovým vztahem veřejnosti k mateřskému jazyku. Diskuse pak přesvědčivě ukázala, že národně reprezentatívní funkce jazyka je silný činitel, kterého lze při péči o jazykovou kulturu úspěšně využívat vedle základního důrazu na vlastní jazykovou funkci sdělovací. Že přitom nesmí docházet k šovinistickému fetišizování národního jazyka, není snad dnes už třeba zvlášť připomínat.

V Obecných zásadách pro kulturu jazyka, které byly uveřejněny v programovém vystoupení Pražského lingvistického kroužku r. 1932 ve sborníku „Spisovná čeština a jazyková kultura“, uvádějí se tyto formy vědomého pěstění spisovného jazyka:[2] (1) teoretická práce jazykovědná, (2) školská výchova jazyková, (3) spisovatelská praxe.

V našich jazykovědných publikacích dotýkajících se kultury spisovného jazyka se často právem konstatuje,[3] že „dnes již je stav bádání o českém jazyce, zvláště též o češtině spisovné, na značné výši — současná čeština je po mluvnické a lexikální stránce zpracována jako málokterý slovanský jazyk“. Ale je otázka, zda se v dostatečné míře podařilo přenést výsledky jazykovědného výzkumu a samo pojetí spisovného jazyka a jeho kultury do praxe. Vždyť např. dopisy docházející do jazykové poradny, diskusní vystoupení účastníků jazykových cyklů Lidové university, názory některých členů názvoslovných komisí a někdy i hlasy učitelů svědčí o tom, že pojetí spisovného jazyka vypracované pražskou lingvistickou školou již před více než třiceti lety a stále propracovávané a rozvíjené vzhledem k vývoji metodologie i se zřetelem k měnící se společensky jazykové situaci neproniklo dosud v dostatečné míře k širší veřejnosti, a že zde naopak často přežívají mnohé zastaralé názory z dob purismu.

Ačkoli dnešní česká jazykověda dala široké veřejnosti do rukou základní normativní příručky („Pravidla českého pravopisu“, Havránkovu a Jedličkovu „Českou mluvnici“ a dva díly „Slovníku spisovného jazyka českého“), ukazuje se, že veřejnost nevyužívá dosud všech těchto pomůcek v postačující míře nebo že jich neumí užívat vhodně. Zůstává se často jen u „Pravidel českého pravopisu“ a jen málokteří redaktoři mají při své práci stále po ruce nový „Slovník spisovného jazyka českého“ nebo „Českou mluvnici“ (ta ovšem nebyla vinou distribučních orgánů delší dobu ani na knižním trhu dostupná).

Naše jazykověda však dosud uživatelům dluží protějšek „Pravidel pravo[185]pisu“, ortoepickou příručku s výslovnostním slovníkem. Také některé další speciální příručky stylistické by byly praxí uvítány. „Kapitoly z praktické stylistiky“ i Jelínkova publikace „O jazyku a stylu novin“ jsou zaměřeny především na styl publicistický. Ale dosud vydané tři výběry „Jazykových koutků Čs. rozhlasu“, popularizační příručka „O češtině pro Čechy“ i Danešův „Malý průvodce po moderní češtině“ svědčí o tom, že naše lingvistika ani na popularizaci a na praktickou péči o kulturu spisovného jazyka nezapomíná. Budou jistě uvítány i dvě publikace, které připravuje nakladatelství Orbis: příručka „O odborném stylu“ a učebnice „Žurnalistika“, která bude obsahovat také kapitoly o jazykové a slohové specifičnosti rozhlasových a televizních projevů.

Ve slovenské diskusi se poukazovalo také na to, že poradenská činnost je málo efektivní, odpovídají-li pracovníci Ústavu slovenského jazyka individuálně na dopisy tazatelů, místo aby odpovědi na častější dotazy publikovali v časopisech. Za málo efektivní můžeme také považovat, přednáší-li universitní profesor nebo vědecký pracovník malému počtu účastníků v cyklech Lidové university. Více se dnes osvědčují kursy Lidové university pořádané přímo na pracovišti v úřadech nebo v nakladatelstvích seminární formou, zaměřené na speciální jazykovou a stylistickou problematiku pracoviště a vycházející z rozboru textů. Stálo by však jistě za úvahu zařadit cyklus přednášek ze stylistiky do rozhlasového nebo televizního vysílání.

Slovenští jazykovědci si stěžovali, že veřejné instituce málo dbají na propagaci jazykovědných časopisů a publikací a poukazovali na prudký pokles nákladů. Ani u nás nemůžeme být v tomto směru spokojeni. Naše jazykovědné časopisy a publikace rozhodně nečtou všichni ti, kteří mají ke spisovnému jazyku vztah takřka profesionální a mají na úroveň jazykové kultury značný vliv, tj. učitelé, osvětoví pracovníci, novináři, nakladatelští, rozhlasoví a televizní pracovníci, překladatelé, spisovatelé atd. Ti by měli být o jazykovědných pracích informováni soustavně. Namítá se, že odborného tisku je příliš mnoho, že jej čtenáři sotva stačí sledovat; proto redakce různých odborných a kulturních časopisů zavádějí pravidelné rubriky zaměřené ke zvyšování jazykové kultury (Danešův Jazykový koutek v Literárních novinách je příkladem úspěšné popularizace vedoucí k zamyšlení nad jazykovou problematikou). Ale domníváme se, že lidé, kteří mají tvůrčím způsobem přistupovat k jazyku a spoluvytvářet současnou spisovnou normu, by měli být o vývoji vědecké teorie kultury spisovného jazyka přece jen informováni podrobněji, než stačí přinést články nebo glosy zaměřené k některé, i když aktuální, přece jen detailní problematice. Ani časopis Český jazyk a literatura, zabývající se především otázkami metodickými, nemůže učitelům češtiny sledování jazykovědných časopisů nahradit. A má-li se širší kulturní veřejnost odpovědně v diskusích vyjadřovat k takovým otázkám, jako je racionalizace našeho pravopisu, některé změny v tvaroslovné kodifikaci apod., je žádoucí aby byla co nejlépe seznámena [186]s výsledky vědeckého výzkumu současného spisovného jazyka, jeho vývojových tendencí i jeho fungování.[4]

Má-li se dosáhnout podstatného všestranného zvýšení úrovně veřejných psaných i mluvených jazykových projevů, bude nutné, aby školy, a to především školy druhého cyklu, zvýšily náročnost požadavků na vyučování mateřskému jazyku. Dosud postrádáme podrobné objektivní zhodnocení faktu, že byl (přes úsilí odborníků) před několika lety na školách 2. cyklu tak značně snížen počet hodin věnovaných jazykové složce vyučování českému jazyku, že byl prakticky téměř anulován. Vycházelo se tenkrát z předpokladu, že se vyučování zaměří převážně na stylistiku a aktivní jazykový výcvik. Ale nemá-li být vyučování slohu pouze formální, vyžaduje dobrou jazykovou průpravu ve skladbě a v sémantice a žáci základní devítileté školy ještě nemohou dostatečně zvládnout a aktivně využít některé složitější syntaktické jevy, jako jsou např. složitější celky souvětné, polovětné vazby, pořádek slov, složitější otázky sémantické apod. To bude letos možno částečně ověřit zhodnocením znalostí absolventů ZDŠ při přijímacích zkouškách na školy 2. cyklu, ale je zřejmé, že takovéto požadavky nelze na žáky prvního cyklu klást. Byly by plněny jen formalisticky. V každém případě si musí navrhovatelé osnov být vědomi toho, že sama slohová výuka je časově značně náročná. Kromě toho by měly osnovy i učebnice více než dosud pamatovat na kulturu projevů mluvených. Bylo by třeba více využívat magnetofonu a upozorňovat na nedostatky v artikulaci, ve frázování a v intonaci. Na školách jistě uvítají gramofonové desky a magnetofonové nahrávky, které pro výcvik v mluvených projevech připravuje n. p. Učební pomůcky.

Učitelé češtiny si často stěžují na to, že v odborných předmětech se na kulturu mluvených projevů zpravidla neklade důraz, že odborníci sami i při výkladu mluví rozkolísanou češtinou běžně mluvenou a že při zkoušení od žáků zachovávání spisovné normy nevyžadují. Ale je jistě dobře možné, aby tuto situaci řešily předmětové komise a pedagogické rady, dá-li učitel češtiny k aktivizaci zájmu o jazykovou kulturu potřebný impuls.

Péče o jazykovou kulturu nemá samozřejmě přestávat ani na vysokých školách. Účastníci diskuse v časopise Kultúrny život poukazovali na nízkou jazykovou a slohovou úroveň studentských diplomových prací. Např. jen málo vysokoškolských studentů rozlišuje zúžený a přesný význam slov výklad, vyložit ve vědeckém jazyce od širokého významu v jazyce běžně mluveném apod. Navrhovalo se proto, aby i studenti nefilologických oborů absolvovali kurs zaměřený na stylistiku odborných projevů. To by stálo za úvahu i u nás.

Několikrát se ve slovenské diskusi objevil požadavek, aby i veřejní činitelé a kulturní pracovníci v oficiálních veřejných projevech užívali spisovného [187]jazyka. Domníváme se, že tento požadavek je stejně aktuální i v našem veřejném životě. Vyslovili jej i brněnští lingvisté Chloupek, Lamprecht a Vašek,[5] kteří v diskusi o obecné a hovorové češtině zdůraznili to, že veřejné a oficiální projevy všeho druhu jsou vlastní sférou pro užívání spisovného jazyka jakožto útvaru „výrazově nejbohatšího, funkčně nejpropracovanějšího a slohově nejrozvrstvenějšího“.

Poněkud odlišná situace je ovšem ve veřejných projevech neoficiálních, např. v rozhlasových nebo televizních besedách a reportážích, kde lze těžko požadavek plné spisovnosti vymáhat.

Naše řeč se poměrně dost často obrací s kritickými výtkami na redakce novin a časopisů a sleduje jejich jazykovou a stylovou úroveň. Řidčeji se však věnuje hodnocení rozhlasových a televizních pořadů, třebaže mají mnohem širší publicitu a význam pro stabilizování spisovné normy. Ale zatímco rozhlas má svou stálou jazykovou redakci, kterou vede pracovník s lingvistickým vzděláním a která je v kontaktu s Ústavem pro jazyk český, Československá televize podobné oddělení dosud nezřídila. Slovenská veřejnost velmi rezolutně vyslovila požadavek, aby i připravované televizní programy procházely jazykovou redakcí. Nejvíce by ovšem pomohlo, kdyby jazykové vzdělání bylo důsledně vyžadováno jako podstatná součást odborné kvalifikace všech rozhlasových a televizních redaktorů a hlasatelů. U mladých pracovníků se může v tomto směru mnoho zlepšit, budou-li studijní plány fakulty novinářství a osvěty na jazykovou a slohovou výuku dostatečně pamatovat.

V diskusi o kultuře spisovné slovenštiny se vyčítala slovenským lingvistům přílišná tolerantnost k porušování spisovné normy. U nás někteří mladí spisovatelé i někteří jazykovědci naopak soudí, že jsme v tomto směru příliš rigorózní. Jistě nelze z hlasů slovenských čtenářů vyvozovat přímočaré analogické závěry o postoji naší veřejnosti k otázkám jazykové kultury, ale zdá se, že by bylo velmi užitečné provést důkladný průzkum, jak naše kulturní veřejnost na různé typy nespisovných jazykových prostředků objevujících se ve veřejných projevech reaguje.

Na diskusi v časopise Kultúrny život odpovědělo Povereníctvo SNR pre školstvo a kultúru některými konkrétními opatřeními.[6]

Lze si jen přát, aby se otázky jazykové kultury dostaly do popředí zájmu i v našich kulturních institucích.

---

[1] Podrobnou zprávu o ní napsala Viera Budovičová, O kultúru spisovnej slovenčiny, Naše řeč 47, 1965, s. 40n.

[2] Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932, s. 245; nyní B. Havránek: Studie o spisovném jazyce, 1963, s. 111.

[3] K. Hausenblas, O jazykové kultuře, sb. O češtině pro Čechy, 1960, s. 16.

[4] Bylo by tedy jistě vhodné, kdyby se i ze strany veřejných institucí propagace našich jazykovědných časopisů všestranně podporovala, např. doporučením ve Věstníku ministerstva školství, pravidelným referováním v kulturních časopisech a jistě i organizačními opatřeními v oblasti distribuce. Je ovšem těžko pochopitelné, proč není Naše řeč v učitelských knihovnách všech českých škol prvního a druhého cyklu.

[5] J. Chloupek, A. Lamprecht, A. Vašek, Český národní jazyk a některé jeho vývojové perspektivy, Slovo a slovesnost 23, 1962, s. 264—265.

[6] Srov. vyjádření náměstka J. Lihockého, Kultúrny život, 26. 2. 1965. Slovenské pedagogické nakladatelství bylo pověřeno vydáním jazykové příručky, redakci Učitelských novin bylo doporučeno uveřejňovat příspěvky s jazykovou tematikou, zvýšená péče o jazykovou kulturu se má projevit zejména na pedagogických fakultách.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 3, s. 182-187

Předchozí Zdeněk Tyl: Práce na Staročeském slovníku

Následující Jaroslav Voráč: K stému výročí narozenin J. F. Hrušky