K situaci v českém pravopise

Miloslav Sedláček

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Prudký rozvoj techniky, vědy i umění ve světě a rychlé tempo života v dnešní době způsobují, že ve všech oborech dochází v mnohem kratších časových intervalech, než jak tomu bývalo dříve, k revizi dosavadních poznatků i základních zásad, které mají charakter norem. Zrychlenému tempu vývoje se nevyhne žádná věda, a to ani v oblasti teoretického bádání, ani v oblasti praktické aplikace. Rozvoj teorie je záležitostí především odborníků, kdežto praktická aplikace teoretických zásad se zpravidla dotýká široké veřejnosti. Při neustálém kvantitativním růstu odborných poznatků a při jejich prohlubování se celkem přirozeně, ale někdy i nebezpečně zvětšuje vzdálenost mezi teoretickým bádáním a běžnou praxí. Nejinak je tomu i v oblasti jazyka a jazykovědy. Zde leckdy část veřejnosti posuzuje praktickou aplikaci ještě z hledisek, která teorie už dávno překonala, a mnohdy soustřeďuje svou pozornost na otázky, jejichž řešení je v podstatě vypracováno, nebo na takové, u nichž míra pozornosti není úměrná jejich závažnosti. Lingvistika jako společenská věda nemůže přehlížet mínění veřejnosti, a musí tedy počítat s jistými rozdíly v názorech mezi odborníky a částí veřejnosti.

Veřejnost měla často a má i dnes sklon přisuzovat nadměrný význam pravopisu. Svůj podíl na tom má způsob vyučování mateřskému jazyku na našich školách, ale jistě také ne dostatečná znalost základních principů odborného pohledu na jazyk. Také proces racionalizace, jako přirozený důsledek stále širšího uplatňování přírodních věd, a demokratizace, jako přirozený důsledek postupujícího pokroku v řešení sociálních otázek, působí, že se projevuje jistý tlak, aby byla zjednodušena kodifikace zvláště ve formálních jazykových plánech, zvl. v plánu pravopisném, jimž se v procesu vzdělávání a výuky věnuje často mnoho času. Proto jsme svědky toho, že v různých zemích se volá po zjednodušení pravopisné soustavy, po sblížení psané formy jazyka s mluvenou, po odstranění pozůstatků z dřívějších vývojových období jazyka apod.[1] [166]Tyto snahy po racionalizaci a zjednodušení pravopisu mají jistě oprávnění. Nelze ovšem nevidět, že jde o věc dosti složitou, která vyžaduje všestranného rozboru; je třeba mít stále na paměti mnohotvárnost úkolů, které jazyk v lidské společnosti plní. Ovšem nespokojenost uživatelů se stavem pravopisné kodifikace bývá vždy také znamením toho, že jsou v ní dílčí, nebo i zásadní nedostatky.

Kritické námitky byly vznášeny čas od času i vůči českému pravopisnému systému. Pocházely nejčastěji od učitelů a hlavním argumentem v nich vždy bylo, že k zvládnutí českého pravopisu je zapotřebí příliš mnoho času a že ani po absolvování základní školní docházky část občanů jej neovládá v potřebné míře. Je to jistě argument závažný, i když nemůže být jediným, který by opravňoval hlubší zásahy do pravopisného systému. Nicméně potřeba efektivnosti, která proniká z oblasti ekonomické do veškerého života dnešní společnosti, a zmíněná racionalizace a demokratizace jsou činiteli, které hlasy volající po úpravě podporují.[2]

Závažný hlas k současné situaci představuje článek člena korespondenta ČSAV Jaromíra Běliče v časopise Český jazyk a literatura (14, 1963—64, s. 145n.) nazvaný Odhodláme se k výraznějšímu zjednodušení pravopisu? (Slovo na uváženou). Je to hlas rozvážný, nezavírající oči před skutečností („změny pravopisu vždycky vyvolávají nelibost a odpor“, s. 156), projevující však i odvahu uskutečnit třeba i radikální reformu, jestliže se ukáže její potřeba. Poznámky k současné pravopisné kodifikaci se objevily i v jiných diskusních příspěvcích tohoto časopisu zčásti navazujících na článek Běličův[3] a už dříve také v metodickém časopise slovenském.[4]

Odborné veřejnosti je většinou známo, že poslední pravopisná úprava z r. 1957 nemohla z různých příčin vyřešit zcela uspokojivě všechny problémy a že některé změny byly provedeny pokusně, jak se osvědčí; tím nabyla úprava do jisté míry rázu provizória. Ačkoli od vydání posledních „Pravidel českého pravopisu“ neuplynula příliš dlouhá doba, je zřejmé, že některé otázky dozrály natolik, že by je dnes bylo možno řešit jednodušeji, důsledněji a účelněji (týká se to např. psaní předložek s a z, velkých písmen, slov cizího původu i jiných jevů). Ukazuje se, že k úpravě dosavadních „Pravidel“ časem dojít musí, a jde [167]nyní o to, zda to bude úprava opět jen dílčí, nebo reforma základní, směřující k podstatnějšímu zjednodušení a usnadnění českého pravopisu.

Bylo by třeba, aby se část veřejnosti přestala domnívat, že právě lingvisté úzkostlivě lpí na dosavadním stavu a nechtějí se s ním rozloučit. I když všichni jistě nemají na problém stejný názor, těžko bychom dnes hledali mezi jazykovědci pracovníka, který by možnost úpravy a priori odmítal. Je však třeba velmi odpovědně posoudit důsledky, které eventuální úprava pravopisu přinese, s plným vědomím závažnosti takového kroku. Nelze pochybovat o tom, že každá ukvapenost by byla věci velmi na škodu, a stejně i snaha uplatňovat individuální názory.[5] Nežli se rozhodne o míře pravopisných úprav, bude třeba provést důkladný výzkum jak dosavadních potíží, tak i možných důsledků eventuálních pravopisných změn. A dokud tento úkol nebude skončen, nebylo by radno rozvíjet neodborné diskuse na široké základně.

Z těchto důvodů byla nově ustavena pravopisná komise při Československé akademii věd. Jejím předsedou je z funkce ředitele Ústavu pro jazyk český akademik Bohuslav Havránek, jejími členy pak přední českoslovenští lingvisté různého zaměření, dále zástupci spisovatelů, novinářů a školských pracovníků. V první fázi činnosti se bude komise zabývat teoretickými otázkami podstaty pravopisu a rozborem jeho současného stavu. K tomu cíli bude proveden odborně založený výzkum obtíží, které dosavadní pravopisná kodifikace působí.

Zahájení teoretické diskuse najdou čtenáři v 2. čísle letošního ročníku časopisu Slovo a slovesnost v článku J. Vachka K obecným otázkám pravopisu a psané normy jazyka a v článku P. Sgalla a P. Nováka K racionalizaci českého pravopisu; v dalších číslech bude diskuse pokračovat.

Odborný výzkum potíží byl svěřen z usnesení komise několika pracovištím: průzkum na školách Výzkumnému ústavu pedagogickému, zjištění skutečného pravopisného úzu u pracovníků v administrativě, u studentů a vědeckých pracovníků katedrám bohemistiky na universitách v Praze a v Brně, výzkum pravopisných nesnází v redakcích a tiskárnách pracovníkům Ústavu pro jazyk český ČSAV. Kromě toho lingvistický kolektiv Centra numerické matematiky na matematicko-fyzikální fakultě Karlovy university připraví statistické údaje potřebné k objektivnímu posouzení některých pravopisných jevů. Teprve na základě výsledků těchto přípravných prací bude možno stanovit koncepci úpravy českého pravopisného systému. Tu potom bude třeba ověřovat experimentálně za tím účelem, aby se zjistilo, jaké potíže by vznikly, kdyby se jí nahradil systém dosavadní.

[168]Důležitým požadavkem při jakékoli úpravě českého pravopisu bude, aby se přihlíželo k situaci ve slovenštině a do určité míry i k poměrům v ostatních slovanských jazycích, zvláště v ruštině. Nelze opominout vhodnou příležitost k tomu, aby se odstranily celkem zbytečné formální grafické rozdíly mezi češtinou a slovenštinou.[6]

Jistě pak bude třeba rozhodnout ještě o některých dalších, spíše technických otázkách, které ovšem nejsou pro uživatele bez významu. K nim by se veřejnost měla potom vyjádřit; jde např. o to, jaký rozsah by měla mít příručka „Pravidla českého pravopisu“, jak se osvědčila dvojí úprava „Pravidel“ (tzv. akademické a školní vydání), co by měla obsahovat úvodní část atp. Dosavadní zkušenosti ukazují, že i v této věci bude třeba některých změn.

Jak je patrno, chce pravopisná komise zevrubně a odpovědně prozkoumat skutečnou situaci českého pravopisu a připravit návrh jeho optimální úpravy, která by měla naději, že obstojí před potřebami praxe delší dobu. Od veřejnosti pak žádá, aby jí důvěřovala a měla pochopení pro její práci na straně jedné, a na straně druhé aby bránila panice a zbytečným obavám.

---

[1] Připomínáme alespoň několik příspěvků, které v poslední době naši veřejnost o těchto otázkách informovaly: Elemír Terray, Niekoľko poznámok k pripravovanej reforme nemeckého pravopisu, Časopis pro moderní filologii (ČMF) 37, 1955, s. 46n. — Vladimír Buben, Boj o pravopisnou reformu ve Francii, ČMF 38, 1956, s. 238n. — Zdeněk Hampejs, Dvě poznámky k španělskému pravopisu, tamtéž, s. 308n. — Zdeněk Hampejs, K problému portugalského pravopisu, ČMF 39, 1957, s. 90n. — Vilém Fried, Je reforma anglického pravopisu vůbec možná?, tamtéž, s. 257n. — Vilém Fried, V stopách Shawovy závěti, Philologica Pragensia 6, 1963, s. 90n. — Helena Křížková, Nová diskuse o reformě pravopisu v SSSR, Český jazyk a literatura (ČJL) 13, 1962—63, s. 408n. — Blažena Rulíková, Diskuse o úpravě ruského pravopisu, Naše řeč 46, 1963, s. 151n.

[2] Je zajímavým sociologickým jevem, který bylo možno pozorovat při posledních úpravách pravopisné kodifikace, že v období, kdy se úprava očekává, bývá slyšet mnohem více hlasů pro ni než proti ní, ale po úpravě se mnohdy objeví reakce značně podrážděné, popř. i ironizující. I s touto skutečností (spíše s jejím odhadem) je třeba před jakoukoli změnou kodifikace počítat a chystané změny včas předložit veřejnosti k diskusi.

[3] Viz zvláště příspěvek Fr. Kopečného K reformě českého pravopisu, ČJL 14, s. 351n.

[4] Srov. zvláště J. Chovan, Vojna s „mlokmi“, Slovenský jazyk a literatúra v škole 9, 1962—63, s. 282n., a diskusi k tomuto článku.

[5] „Obecně je pak třeba mít na paměti, že podle návrhů jednotlivce, i sebe lépe míněných, lze velmi ztěžka měnit ustálený pravopis u kulturního jazyka, který má značnou tradici a hluboko již pronikl do národního společenství.“ B. Havránek ve sborníku Slavjanska filologija I, Sofija 1963, s. 295. — Na otázku, jaké jsou možnosti sbližování pravopisu v slovanských jazycích, odpověděli v tomto sborníku z českých lingvistů Fr. Váhala, S. Žaža, J. Moravec, P. Sgall, B. Havránek a Z. Skoumalová (cit. sborník, s. 289n.).

[6] Srov. Fr. Váhala, Pravidla slovenského pravopisu, Jazykový koutek Čs. rozhlasu, 3. výběr, Nakladatelství ČSAV, Praha 1959; viz též Váhalův příspěvek v uvedeném sborníku Slavjanska filologija, s. 289n.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 3, s. 165-168

Předchozí Věra Formánková: Dvě studie o jazyce literatury pro mládež

Následující Milan Romportl: Práce na pravidlech výslovnosti spisovné češtiny