Časopis Naše řeč
en cz

Průzkum obtíží našeho pravopisu

Miloš Dokulil

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

(Výsledky a výhledy práce pravopisné komise)

 

V 3. čísle minulého ročníku jsme seznámili naše čtenáře v článku M. Sedláčka[1] s důvody reformních snah v oblasti českého pravopisu a s programem přípravných prací pravopisné komise, ustavené z pověření jazykovědného kolegia ČSAV při Ústavu pro jazyk český. Tyto práce mají prověřit skutečný stav pravopisných obtíží v písemné praxi a všestranně osvětlit možnosti a předpoklady takové úpravy českého pravopisu, která by jednak vycházela vstříc oprávněným požadavkům píšících po zjednodušení a usnadnění pravopisných pravidel, zároveň však zabezpečovala snadnou a rychlou přehlednost a čitelnost psaných projevů a byla i únosná z hlediska kulturní tradice českého jazyka a která by tak vytvořila podmínky dlouhodobé stabilizace písemné podoby jazyka, tolik potřebné pro spolehlivost a hladkost písemné jazykové komunikace a tím pro rozvoj naší národní společnosti. Třebaže práce pravopisné komise se teprve rozbíhá a vyžádá si ještě delšího času, než bude moci být odpovědně vypracován zdůvodněný návrh optimální úpravy současné pravopisné soustavy a předložen širší veřejnosti k diskusi, považujeme nicméně za užitečné podat našim čtenářům aspoň stručnou zprávu o dosavadních výsledcích práce pravopisné komise a nastínit také její nejbližší úkoly.[2]

Jak bylo již naznačeno v citované stati Sedláčkově, na jejíž výklady a vývody tu těsně navazujeme, týkají se přípravné práce v této první etapě jednak výzkumu vyučování pravopisu na školách, jeho obtíží a výsledků v souvislosti s postavením a rozsahem pravopisného vyučování v poměru k celé jazykové výchově, jednak výzkumu pravopisného stavu a obtíží při práci typografické a konečně výzkumu některých závažných kvantitativních stránek uzlových bodů pravopisných obtíží a nejistot, zejména celkového jejich zatížení v systému a jejich frekvencí v řeči, a to jak obecně, tak z hlediska slov a tvarů, které jsou při stejném znění rozlišeny jen grafickým obrazem.

Výzkum na školách byl proveden prací oddělení českého jazyka Výzkumného ústavu J. Á. Komenského, a to jednak na diktátech, zvlášť pro tento účel sestavených, v 8. a 9. ročnících na 16 školách, vybraných podle statistických metod (a to tak, že z každého kraje byly vybrány 2 školy), kromě toho na [31]dalších 5 školách ve výraznějších nářečních oblastech, jednak na slohových pracích 9. ročníků na pražských školách, které byly součástí uvedeného vzorku. Aby bylo možno posoudit, nakolik byla správná řešení uvědomělá, a aby zároveň bylo možno zpřesnit závěry o náročnosti jednotlivých oblastí pravopisného učiva, byly uskutečněny pohovory s částí žactva uvedeného vzorku. Výsledky jsou z větší části již zpracovány a budou spolu s rozborem uveřejněny v metodickém časopise Český jazyk a literatura.

Rozbor předběžných závěrů v pravopisné komisi ukázal, že výsledky zvládnutí pravopisu jsou — snad s výjimkou interpunkce — poměrně uspokojivé, v každém případě lepší, než by se podle častých stesků na pravopisnou úroveň absolventů našich škol dalo očekávat. Tak např. počet chyb z celkového počtu možných pravopisných chyb v psaní i - y se pohybuje v rozmezí 0,4 % až 12,5 % (přičemž poměrně nejvíce chyb připadá na psaní jmen přídavných — jinde nekleslo správné psaní pod 90 % a u i/y nekoncovkového pod 94,5 % ), u ostatních pravopisných jevů jsou chyby v rozmezí 2,3 %—14,8 % a jen v interpunkci dosahují 18,4 %. Pro správné zhodnocení těchto výsledků je však třeba vzít v úvahu to, že společenské nároky na pravopisnou stránku psaných projevů jsou u nás značně vysoké a že např. žákovské písemné práce, v kterých se vyskytla třebas jen jediná pravopisná chyba v psaní i/y, by nemohly podle těchto vysokých měřítek být hodnoceny dobrou známkou. Kromě toho konzultace s učiteli z 2. až 9. ročníků pražských škol, které byly součástí uvedeného vzorku, potvrdily známou zkušenost — a to je nejbolavější stránka věci —, že těchto výsledků dosahuje škola za cenu značného úsilí a času, věnovaného pravopisné výuce na úkor podstatnějších, či přesněji vlastních úkolů jazykové výchovy, především na úkor vyjadřovací kultury písemného i ústního projevu žáků.[3] Podle jednomyslného názoru učitelů by podstatné zjednodušení dnešní pravopisné kodifikace přineslo prospěch především vlastní jazykové výchově, jejíž výsledky jsou zatím málo uspokojivé; naprostá většina učitelů českého jazyka by proto pravopisnou reformu v tomto smyslu velmi vítala. Toto stanovisko je v plné shodě s hlasy učitelů v pravopisné diskusi na stránkách Českého jazyka a literatury.[4]

Další průzkum bude muset být zaměřen na zjištění, do jaké míry zůstávají ve škole nabyté pravopisné znalosti a návyky trvanlivými; zkušenost i pouhá úvaha totiž ukazují, že jakmile přestanou být pravopisné jevy soustavně upev[32]ňovány, úroveň pravopisných znalostí klesá. Zatím byl výzkum pravopisných znalostí na školách 2. cyklu doplněn pouze výzkumem stavu těchto znalostí na vysokých školách, bude ovšem třeba rozšířit jej na dostatečně reprezentativní výběr z ostatních dospělých uživatelů spisovného jazyka, především těch, kteří jsou vedeni k užívání písemné jazykové normy svým povoláním nebo svou společenskou funkcí. Ale již rozbor předběžných výsledků výzkumu na vysokých školách (zatím byl proveden na brněnské filosofické fakultě, šíře založený výzkum katedry českého jazyka filosofické fakulty Karlovy university zahrnuje do rozboru i reprezentativní vzorek posluchačů z jiných vysokých škol) ukázal, že úroveň pravopisných znalostí posluchačů, a to i těch, kteří si vybrali češtinu za hlavní obor studia, je ve svém celku neuspokojivá; z nižších škol si posluchači přinášejí sice více nebo méně solidní znalosti, kdy psát y a kdy i, rovněž v psaní skupin bě/bje, vě/vje, mě/mně mají poměrně jistotu, nejistí však jsou v psaní velkých písmen, v rozlišování příslovečných spřežek a předložkových výrazů, v psaní cizích slov a skoro vůbec si nedovedou poradit s interpunkcí. Výsledky jsou tu tedy do značné míry obdobné jako na základních devítiletých školách, ale jeví výraznější vnitřní rozlišení. Horší výsledky v psaní velkých písmen a cizích slov lze ovšem vysvětlovat tím, že se vztahují na mnohem širší okruh názvů institucí a zejména přejatých slov, než je poměrně omezený okruh těchto slov zařazený do učiva školy 2. cyklu. Značné nedostatky v interpunkci, pramenící z nejistoty v syntaktickém členění věty, se vysvětlují tím, že mluvnické znalosti se už na 2. cyklu nerozmnožují, neprohlubují, ba často ani neopakují a složitější skladební útvary, s nimiž interpunkce těsně souvisí, se vymykají možnostem 8. a 9. ročníku.

Jak již uvedeno, tento výzkum trvanlivosti pravopisných znalostí se nemůže omezovat jen na vysoké školy, nýbrž musí obsáhnout všechny vrstvy a složky naší společnosti. Musí být zároveň provázen průzkumem psychosociologickým; půjde tu zejména o zvážení takových momentů, jako je společenská prestiž pravopisu, pocit potřeby změn v této oblasti v dialektické jednotě s pocitem potřeby ustálenosti v psaném obrazu jazyka, je třeba též odhadnout emocionální dosah jednotlivých možných reformních změn atp.

Výzkum pravopisných obtíží z hlediska pracovníků typografie není rovněž dosud ukončen. Rozbor dosavadních výsledků průzkumu, provedeného zejména v pražské tiskárně n. p. Svoboda, však jasně ukázal, že právě typografové těžce pociťují některé nedůslednosti poslední pravopisné úpravy, které se do konečné podoby Pravidel dostaly mimojazykovědnými zásahy (např. výjimky typu president, filosofie, universita, různé hodnocení názvů institucí obdobného charakteru s důsledky pro pravidla o psaní velkých písmen), a že se právem též dožadují zjednodušení některých pravidel (zvl. v psaní předložek s(e) a z(e), v psaní slov přejatých, v rozlišování příslovečných spřežek a předložkových příslovečných výrazů, v psaní složených jmen přídavných — se spojovníkem nebo bez něho, odděleně nebo dohromady) a především zjednodušení některých složitých a ne vždy dosti jasných formulací Pravidel. Řada [33]těchto připomínek byla uveřejněna v odborném časopise pracovníků polygrafického průmyslu, hlavně péčí hlavního korektora Rudého práva J. Lendra.[5] Zároveň však je zřejmé, že také hledisko pracovníků typografie je pouze dílčím pohledem na složitou problematiku pravopisné kodifikace a že žádná sebelepší pravopisná úprava nebude moci všem požadavkům typografie plně vyhovět. Máme tu na mysli především otázku tzv. pravopisných dublet. I když víme, že v tiskárenské praxi způsobují pracovní potíže (četná slova je nutno přesazovat, často jen proto, že mnohé redakce si po svém vykládají volnost v psaní některých výrazů, popř. různě toto psaní sjednocují; ke sporům dochází i mezi sazeči a korektory, často se teprve v tzv. revizích ze stroje sjednocují výrazy, v nichž je pravopisné „kolísání“), nelze všechny dublety v zájmu typografické jednotnosti prostě odstranit bez znásilňování jazykového cítění pisatelů a bez omezování vyjadřovacích možností jazyka (např. sama existence vlastních názvů typu Vranovská přehrada nemůže ještě znamenat popření možnosti chápat takové výrazy i jako pojmenování obecná, popř. jako normální „větné dvojice“, a tedy vylučovat psaní s písmenem malým: vranovská přehrada = přehrada u Vranova atp.; jde tu o dvojí přístup k témuž jevu skutečnosti, o dvojí jeho stránku: individuální a druhovou, obecnou).[6] Pokud ovšem pravopisné dublety nejsou úkonné, nemají v racionální pravopisné kodifikaci místa.

Výzkum kvantitativních stránek některých uzlových bodů současného pravopisu se zaměřil zatím hlavně na dva jevy: na frekvenci grafémů i a y a na systémové využití a frekvenci předpon s(e)- a z(e)-.

Výzkum frekvence výskytu i/y provádí centrum numerické matematiky na matematicko-fyzikální fakultě KU; podle dosavadních, jen předběžných výsledků se dá soudit, že právě ty případy, jejichž nácviku se dnes ve škole věnuje největší pozornost a péče, a zejména ty, kde dané písmeno má rozlišovací platnost [výr - vír, holubi - holuby, stromoví(m) - stromový(m) atp.], jsou poměrně vzácné (kromě bít - být, zejména ve spojení s předponami).

Speciální rozbor homonymie slov a slovních tvarů rozlišených jen psaním i a y z hlediska statistického byl proveden v Ústavu pro jazyk český; jeho výsledky byly otištěny v časopise Slovo a slovesnost.[7]

Teprve až bude zcela dokončen a zhodnocen výzkum frekvence i/y, bude možné zvážit význam pravopisného rozlišení souzvučných slov a tvarů jak z hlediska zaznamenávacího úkonu pravopisu, tak i z hlediska jeho úkonu vybavovacího. „Jakékoli přesuny ve prospěch homografů (tj. významově a funkčně rozlišených slov a tvarů píšících se stejně — M. D.) tu však vyžadují peč[34]livě zvážit pravděpodobné důsledky jednotlivých úprav a jejich vázanost s jinými jevy v psaném projevu“ (v uvedeném čl. v Slově a slovesnosti, s. 212).

Ústav pro jazyk český podrobil rozboru také otázku konkurence slovesných předpon s(e)- a z(e)-; závěry zkoumání z hlediska lexikologického a lexikografického přinesl rovněž čas. Slovo a slovesnost.[8] Tento obraz se ještě doplňuje kvantitativním výzkumem jednak početního zastoupení jednotlivých předponových sloves uvnitř slovotvorných typů (charakterizovaných po stránce funkčně významové) a útvarů od nich odvozených, jednak frekvence těchto sloves i jejich derivací, a konfrontuje se s rozrůzněním těchto útvarů podle zvukového okolí a zvukové realizace předpon. Jeho výsledky budou rovněž uveřejněny v Slově a slovesnosti. Dosavadní závěry plně potvrdily tušenou skutečnost, že právě slovesa, u nichž by z hlediska jejich funkčního hodnocení a systémového začlenění byla změna pravopisu předpony nejvíce žádoucí, mají značně vysokou frekvenci a zpravidla i větší počet frekventovaných derivací [srov. např. skončit (se) s frekvenčním indexem 215 (s derivacemi 271), zkoumat s frekv. indexem 91 (180), zpívat s frekv. indexem 279 (528) atp. — při průměrné frekvenci předponových sloves v českém frekvenčním slovníku[9] menší než 10], a tím i vysokou rezistenční schopnost vůči změnám v jejich grafickém obraze, ačkoli z druhé strany by právě zjednodušení pravopisu slov silně frekventovaných přineslo skutečnou úlevu a mělo praktický smysl. Je ovšem třeba si uvědomit, že frekvenčním ukazatelům lze přiřknout jen pomocnou, nikoli rozhodující úlohu při přípravě návrhu optimální pravopisné úpravy daných předpon; závažnější je tu — vedle základního kritéria slovotvorného a sémantického řazení slovesa — početní zastoupení jednotlivých slovotvorných typů a — zvláště za hranicemi živé slovotvorné formy (tj. tam, kde se již předpona vůbec nevyčleňuje nebo se vyčleňuje pouze formálně) — kritérium výslovnosti. Tento výzkum z hlediska početního zastoupení (funkčního zatížení) a frekvence a z hlediska potřeb automatizace bude ještě třeba rozšířit na některé další pravopisné jevy.

Souběžně s tímto výzkumem pokračuje diskuse o pravopise, a to jednak z hlediska teoretického, zahájená v časopise Slovo a slovesnost,[10] jednak diskuse zaměřená více na potřeby školské v metodickém časopise Český jazyk a literatura, v níž vedle lingvistů — kromě programatické stati J. Běliče, o níž bylo již v článku Sedláčkově referováno, je třeba jmenovat aspoň Kopečného, Sgalla a Hronka — vystoupila i řada metodiků a praktiků školských, vesměs zastánců pronikavějšího zjednodušení pravopisných pravidel, a to jak v meritu [35]samém, tak ve formulaci pravidel.[11] Dosavadní diskuse, vedená na odborné úrovni, vychází z několika hledisek — teoretického i praktického, z potřeb výuky i snadného čtení —, ale není prosta subjektivních úsudků. Teprve po provedení všestranného výzkumu a zveřejnění jeho výsledků bude lze přikročit k diskusi o návrhu z něho vyplývajícím.

Je přirozené, že pro otázku racionalizace, zdokonalení a usnadnění českého pravopisu má svůj význam i souběžná diskuse o slovenském pravopise, rozvíjející se na stránkách časopisu Slovenská reč[12] i v kulturních časopisech, již proto, že obě naše pravopisné soustavy jsou si velmi blízké (přičemž slovenský pravopis je po některých stránkách důslednější než český, hlavně dík příznivějším podmínkám poslední jeho úpravy v r. 1953) a nemělo by smyslu, aby se příští pravopis český a slovenský rozcházely v těch bodech, kde dosavadní různost nevyplývá z různosti struktur obou jazyků (např. v psaní příslovečných výrazů, velkých písmen, zkratek, interpunkce atp.).

Je pro nás velkou výhodou, že můžeme mnoho cenného poučení čerpat i z odborné diskuse o reformě ruského pravopisu, probíhající od r. 1962 na stránkách časopisů Russkij jazyk, Izvestija AN SSSR a Voprosy jazykoznanija i v samostatných brožurách, která již vyústila v konkrétní návrh pravopisné úpravy, vypracovaný pravopisnou komisí Akademie věd SSSR.[13] Je pozoruhodné, že sovětský návrh je kupodivu věcně střízlivý a značnou měrou se zaměřuje na zjednodušení a zároveň zjasnění formulací pravopisných pravidel a na odstranění zbytečných výjimek. Pro nás je zvláště potěšitelný fakt, že návrh se v mnohém přiblížil našemu pojetí a že se také výslovně k českému řešení některých pravopisných otázek, ať staršímu, nebo provedenému v poslední úpravě z r. 1957, hlásí a dovolává se ho, zvl. v případech psaní příslovečných výrazů a psaní velkých písmen i v odstranění psaní zdvojených souhlásek v přejatých slovech; avšak i tento střízlivý návrh byl nepříznivě přijat zvl. ze strany sovětských spisovatelů (v. zde dále s. 40n.).

[36]Jak diskuse, tak návrh sám dobře ukazují, že skutečně odpovědný přístup k otázkám pravopisné reformy předpokládá velmi mnohostrannou a velmi náročnou a obtížnou přípravnou práci. I když otázka úpravy českého pravopisu je skutečně aktuální a naléhavá a nelze její řešení na dlouho odkládat, je na druhé straně zřejmé — a i o tom nás poučuje sovětský příklad —, že má-li český pravopis skutečně dosáhnout optimální racionalizace a dlouhodobého ustálení, nelze s přípravou návrhu příliš spěchat, nýbrž je třeba v první etapě soustředit všechny síly na vědecký výzkum, který jedině může vytvořit bezpečnou a spolehlivou základnu pro takový návrh.


[1] Miloslav Sedláček, K situaci v českém pravopise, Naše řeč 47, 1964, s. 165n.

[2] Opíráme se tu o zprávu předsednictva pravopisné komise předloženou vědeckému kolegiu jazykovědy ČSAV a projednávanou na zasedání tohoto kolegia 29. listopadu 1964 v Bratislavě.

[3] Zjistit, kolik času se průměrně věnuje nácviku, procvičování a upevňování jednotlivých typů pravopisných jevů, je velmi nesnadné. Pravopisné vyučování se totiž těsně spojuje (právem) s vyučováním mluvnickým a přitom se v praxi vyučování mluvnické někdy staví (neprávem) do služeb vyučování pravopisu tak, že pravopisný zřetel zcela převažuje. Srov. např. závěry kolektivní stati J. Kvity - Vl. Styblíka - Zd. Dvořáčkové - B. Sedláčka Výsledky vyučování českému jazyku (Celostátní prověrka vědomostí žáků 6. a 7. ročníků ZDŠ z českého jazyka), Český jazyk a literatura 15, 1964/65, s. 1n. (zvl. 15n.).

[4] Srov. zejm. diskusní příspěvky Č. Otýsa, Bř. Koudely, Zd. Kovalčíka, O. Žižkovské a G. Janáčka a redakční zpracování řady diskusních příspěvků (K diskusi o zjednodušení českého pravopisu) v Českém jazyku a literatuře 14, 1963/64 a 15, 1964/65.

[5] V pravidelné jazykové příloze závodního časopisu Rudého práva „Náš závod“.

[6] Srov. např. čl. Miloše Dokulila, Psaní velkých písmen v nových Pravidlech českého pravopisu, Naše řeč 40, 1957, 129n., zejm. 131.

[7] Marie Těšitelová, Otázka homonymie slov a slovních tvarů rozlišených jen psaním i a y, Slovo a slovesnost 25, 1964, s. 201n.

[8] Jaroslav Zima - Zdeňka Sochová, Slovesa s předponami s(e)- a z(e)- ve slovníku a v pravopise, Slovo a slovesnost 25, 1964, s. 270n.

[9] J Jelínek - J. Bečka - M. Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů, Praha 1961.

[10] Kromě příspěvků zaznamenaných již v článku Sedláčkově je třeba upozornit zejm. na příspěvek Bohumila Trnky O českém pravopise, Slovo a slovesnost 25, 1964, s. 197n. a Jiřího Krause K některým otázkám pravopisu z hlediska grafematické soustavy češtiny, Slovo a slovesnost 26, 1965, č. 1.

[11] J. Bělič, Odhodláme se k výraznějšímu usnadnění pravopisu?, Český jazyk a literatura 14, 1963/64, s. 145n., Fr. Kopečný, K reformě českého pravopisu 14, 1963/64, s. 351n. a dále Ke způsobům uvažování o reformě českého pravopisu 15, 1964/65, 125n., P. Sgall, Kdyby nebylo ypsilonu, museli bychom ho vytvořit?, tamže s. 402n., J. Hronek, K reformě našeho pravopisu, tamže s. 67n., Č. Otýs, V čem zjednodušit český pravopis? 14, 1963/64, s. 356n., Bř. Koudela, Do diskuse o českém pravopisu, tamže s. 359n., O. Žižkovská, Skočil lyžař s můstku nebo z můstku?, tamže s. 407n., Zd. Kovalčík, Jak upravit pravopis i-y? 16, 1964/65, s. 71n., G. Janáček, K reformě pravopisu 15, 1964/65, s. 117n. a redakční zpracování řady diskusních příspěvků K diskusi o zjednodušení pravopisu 14, 1963/64, s. 453. V zásadě proti změnám v pravopise jsou oba články Fr. Kopečného a článek Jaromíra Spala Z druhé strany, Český jazyk a literatura 15, 1964/65, s. 174n.

[12] Viz zejm. redakční úvod k diskusi Diskusia o racionalizácii pravopisu, Slovenská reč 29, 1964, 257n. a L. Dvonč, K otázke racionalizácie slovenského pravopisu, tamže s. 258n.

[13] Srov. informaci o ní v článku B. Rulíkové, Diskuse o úpravě ruského pravopisu, Naše řeč 46, 1963, s. 151n., a v článku téže autorky o současném stavu této diskuse a zejm. o předloženém návrhu úpravy ruského pravopisu i o jeho odmítnutí, zde s. 36n.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 1, s. 30-36

Předchozí Marie Fundová, BHk (= Bohuslav Havránek): K počátkům pronikání obecné češtiny do jazyka české prózy

Následující Blažena Rulíková: Návrh na úpravu ruského pravopisu a jeho ohlas

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1