Časopis Naše řeč
en cz

Socialistické období ve vývoji českého jazyka

Václav Křístek

[Články]

(pdf)

-

Stejně jako všichni příslušníci našich národů pozdravují i pracovníci jazykovědné bohemistiky třicáté výročí osvobození Československa hrdinnou Sovětskou armádou. I pro nás znamená historické vítězství sovětských armád nad nacismem a fašismem v druhé světové válce a z něho vzešlé osvobození našich zemí vytvoření předpokladů pro nebývalý rozvoj a rozkvět naší vědní oblasti, jíž je všestranné studium českého jazyka, péče o jeho výrazovou bohatost i kultivovanost, schopnost uspokojovat všechny vyjadřovací potřeby naší společnosti, která se po vítězství národně demokratické revoluce v květnu 1945, zejména pak po porážce kontrarevoluce v únoru čtyřicátého osmého roku dala odhodlaně cestou socialistického budování. Tento fakt nemohl zůstat a ani nezůstal bez vlivu na jazyk, který je společenským jevem svého druhu, slouží společnosti jako nástroj vyjadřování myšlenek a dorozumívání a tím i nepřímo společenského pokroku.

Jazyk je, jak známo, těsně spjat s jakoukoli činností člověka, činností výrobní i nevýrobní, a to bezprostředně, a proto reaguje velmi citlivě na všechny změny v životě společnosti. Nástup rozhodné cesty našeho lidu k budování socialistické společnosti je proto také počátkem nového období ve vývoji českého jazyka, období socialistického.[1]

[58]Je ovšem známo, že český jazyk národní, především však jeho reprezentativní útvar — spisovný jazyk český byl již v době první republiky vyspělým, relativně ustáleným, kultivovaným jazykem, schopným plnit diferencované potřeby vyspělé společnosti. Sloužil stejně dobře v oblasti běžného, odborného, publicistického i uměleckého vyjadřování. Ve všech těchto oblastech můžeme ovšem zaznamenat z hlediska vývoje pohyb a změny. Tak např. v odborném vyjadřování se projevují nápadné tendence vedoucí k výrazové jasnosti a přesnosti, a to jak v oblasti slovníku (upřesňování pojmové stránky slov, vytváření a ustalování termínů a terminologizovaných jednotek), tak také v oblasti mluvnické, zejména skladební výstavby jazykových projevů (upřesňování vztahů mezi větami, upřesňování uvozujících a spojujících prostředků atd.).

V oblasti uměleckého vyjadřování, zejména v dílech nejpokrokovější literatury, můžeme sledovat vědomé úsilí o prostý výraz, blízký běžně mluvené řeči (Olbracht, Neumann, Majerová, Wolker, Čapek aj.). Nikdy však nejde o změny překotné, všude vidíme plynulost a návaznost, nezbytnou pro hlavní funkci jazyka — být nástrojem dorozumívání, a to nejen v rámci jedné generace, nýbrž plynule mezi generacemi. V jazyce není překotných zvratů.[2]

A přece nelze očekávat, že by tak výrazná změna ve společnosti, jako je přechod od společenského zřízení kapitalistického přes lidově demokratickou formu vládní až na práh společnosti socialistické a její další rozvoj, neměla zásadnější vliv na vývoj jazyka než např. změny, které přechod od jedné společenské formace k druhé neznamenají.

Nové jevy v oblasti společenské základny, ale i nadstavby, nové, efektivnější způsoby výroby, zavádění zcela nových výrobních odvětví, novátorské a zlepšovatelské hnutí, využívání progresivních zkušeností Sovětského svazu, který už před válkou dovršil budování socialismu, [59]stejně jako i nový způsob myšlení, nové vztahy mezi lidmi — to všechno si žádá též nové vyjadřovací prostředky (třebaže ne vždy „absolutní“ novoty, nýbrž častěji aplikace, nové kombinace atd. prostředků starších).

Nejrychleji a také nejnápadněji reaguje slovní zásoba, která se poměrně rychle obohacuje o výrazivo postihující všechny změny a pokrok ve výrobě, její organizaci, vznik nových odvětví atd. i změny plynoucí bezprostředně ze změn ve společenské nadstavbě. Daleko nejvýraznější jev v této oblasti je demokratizace společnosti, účast širokých lidových mas na řízení a správě společnosti. Slovní zásoba se obohacuje ze všech známých zdrojů — od odvozování po vytváření sousloví apod., ale význačné místo tu mají výpůjčky z jazyka ruského, dorozumívacího nástroje sovětské společnosti,[3] která první nastoupila cestu socialistické výstavby.

Ale nejde jen o jevy slovníkové. Již s nedlouhým odstupem třiceti let můžeme pozorovat změny i v mluvnické výstavbě a stylové propracovanosti spisovných jazykových projevů.[4] Dokonce je možno dovodit, že se v této době vyhranil nový funkční styl, a to publicistický.[5] Větná výstavba jazykových projevů stává se propracovanější (to ovšem neznamená vždy větší komplikovanost), upřesňují se významy spojovacích (nebo též uvozovacích) výrazů, vznikají i nové (za účelem, s pomocí, se zřetelem, na základě, na rozdíl, v rámci, po linii, v souvislosti, v podmínkách, v procesu…), mění se tradiční větosled, např. se dostávají na začátek souvětí věty s aniž, kdežto, které dříve bývaly, jak říkáme, v postpozici, tj. až po větě hlavní (Aniž se pořádně seznámil s provozem, odešel bez poznámky. Kdežto dříve nebývalo toto zboží na trhu vůbec, dnes je ho dost…). Důvod je patrně v tom, že pisatel užije sub[60]jektivního větosledu, zdůrazní první větu tím, že ji dá do méně obvyklého postavení. Některé spojovací výrazy nabývají nových věcných odstínů významových, jak je tomu se spojkami jestliže, zatímco, uvozujícími věty v kontrastně konfrontačním vztahu k obsahu věty hlavní (Jestliže dříve se o literaturu vůbec nestaral, stal se nyní náruživým čtenářem[6]).

Nápadné je např. i to, že typické prostředky odborného vyjadřování se uplatňují přes hranice odborného stylu (např. tzv. nominální, jmenné konstrukce s těžištěm na jménu jako nositeli pojmové stránky projevu, uplatňování trpného rodu, tzv. polovětných vazeb zpravidla jako prostředků kondenzace sdělení atd.). Je to proto, že vzhledem k velkému významu, jaký se přikládá odbornosti v našem současném životě, nabývá odborný styl mezi ostatními styly spisovného jazyka vyhraněnější podoby a hierarchicky nejvyššího postavení. Jeho prostředky se pak pokládají (často i neuvědoměle) za spisovné „kat exochén“ a uplatňují se tak i v jiných funkčních stylech.

Osou jazykového vývoje, dalo by se stručně říci, je stálé řešení dialektického rozporu dvou tendencí: na jedné straně je to stále rostoucí potřeba nových vyjadřovacích prostředků, reagující na všechny nové jevy v životě společnosti, na druhé straně je to tendence k stabilitě, plynoucí nezbytně z hlavní funkce jazyka — být nástrojem dorozumění, a to nejen v rámci jedné generace, nýbrž plynule mezi generacemi.

Zvláštní pozornosti zasluhuje otázka vzájemného působení dvou národních jazyků — češtiny a slovenštiny, sama o sobě otázka nikoli nová, ale nabývající ve federalizovaném státě nových podob (vezměme např. jen působení masových sdělovacích prostředků).

Při veškeré kontinuitě a plynulosti jazykového vývoje vidíme přece jen výrazný rozvoj jazyka, reagujícího na pozitivní rozvoj celé naší společnosti. Vzhledem k tomu nabývají na významu též otázky jazykové kultury včetně jazykové výchovy školní i mimoškolní.


[1] Všechny dosavadní práce o vývoji českého jazyka (mám tu na mysli práce počínajíc Dobrovského Dějinami české řeči a literatury z r. 1792 až po Havránkův Vývoj spisovného jazyka českého z r. 1936, popř. menší práce jiné) řeší svým způsobem otázky periodizace. A přece nelze říci, že bychom tuto otázku mohli pokládat za vyřešenou. Je proto logické, že známé usnesení předsednictva ÚV KSČ o společenských vědách označuje v oblasti jazykovědy vůbec a bohemistiky zvláště jako naléhavý úkol — řešení problematiky periodizace, a to na marxistické bázi. V tomto příspěvku nelze se těmto otázkám šíře věnovat. Zdá se však, že základní epochy ve vývoji českého jazyka bude třeba vydělovat v souvislosti s vývojem společenských formací na našem území. Samotný počátek historického období ve vývoji českého jazyka (IX. století) je třeba klást již do doby raně feudální, charakterizované výraznými změnami ve vlastnictví půdy jako hlavního výrobního prostředku a zaváděním nových výrobních způsobů. Feudální období přetrvalo vlastně až do poloviny minulého století, kdy byl dovršen (v posledních dvou desetiletích stol. XVIII. a v první polovině století následujícího) přechod od feudalismu ke kapitalismu, záměna dvou vykořisťovatelských systémů. Dalších sto let představuje epocha kapitalistická a konec let čtyřicátých našeho století je bezesporu nástup období socialistického. Zdá se, že příští marxistická periodizace bude tyto tři vývojové etapy brát za základ a v jejich rámci hledat dále význačné mezníky v dění především společenském, jež mají odraz i ve vývoji jazykovém.

[2] O síle, vyspělosti a stabilitě českého jazyka v době před vypuknutím druhé světové války svědčí mj. nepřímo (ale přesvědčivě), že obrovský tlak na potlačení českého jazyka, vedený za nacistické okupace v místech právě nejcitlivějších, např. v působení na školní mládež, zůstal beze stop. Několik drobností, zpravidla slovníkové povahy, které se i po válce jistou dobu objevovaly (např. v literatuře líčící okupační poměry, život v koncentračních táborech apod.) zmizelo beze stopy nebo bylo posunuto do „archívní“ slovní zásoby.

[3] Příklady jsou běžně známé, odkazuji proto na některé články v našem časopise, popř. i jinde, srov. např. Miloš Dokulil, Nová čeština v zrcadle slovní zásoby češtiny, NŘ 35, 1951, s. 121n; Václav Křístek, Pracovní proces a vývoj jazyka, NŘ, 35, 1951, s. 1n; týž, Suchar, sucharský, sucharství, NŘ 37, 1954, s. 202n; Jaromír Bělič, Dnešní rozvoj českého jazyka, v knize Sedm kapitol o češtině, Praha 1955, s. 121 aj.

[4] Dosud nejsoustavněji pojednal o těchto jevech František Daneš ve stati Vývoj češtiny v období socialismu ve sborníku Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962, s. 319n. Přesto zůstává tato oblast ještě málo propracovaná, ačkoli by mohla být vděčným objektem pramenného studia materiálu a jeho výkladu, popř. i dovozování obecně platných teoretických poznatků.

[5] Ne snad tím, že by si vytvářel absolutně nové vyjadřovací prostředky, nýbrž tím, že na základě jeho specifického významu a důležitosti v socialistické společnosti se v něm vyhranil specifický soubor těchto prostředků, charakteristický jako celek. Typická je v něm např. práce s prostředky kontrastními, kontaktovými (forma spojení publicisty s čtenáři) atd.

[6] Srov. Fr. Daneš, Konfrontační souvětí se spojkami jestliže, zatímco, aby, když, NŘ 46, 1963, s. 113n; Karel Hausenblas, Věty se spojkami kdežto, zatímco v dnešní češtině, sborník Studie ze slovanské jazykovědy 1959, s. 133n. aj.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 2, s. 57-60

Předchozí Karel Ohnesorg: Frekventní, nebo frekventovaný?

Následující Jarmila Panevová: Rozvití předmětová a příslovečná, doplňující a určující

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1