Časopis Naše řeč
en cz

Rozvití předmětová a příslovečná, doplňující a určující

Jarmila Panevová

[Články]

(pdf)

-

Otázka, kde vést hranice mezi předmětem a příslovečným určením, patří odedávna k otázkám, které se ve větné skladbě nepodařilo dosud zdařile vyřešit. Podobně to platí i o hranici mezi určením (rozvitím) slovesa vazebným a nevazebným, nutným (doplňujícím) a volným (určujícím) nebo vnitřním (intenčním) a vnějším (neintenčním).

Uvedené dvojice pojmů nejsou zřejmě natolik shodné, aby bylo možné mluvit o jediném třídění, tedy o jediném rozhraní, shodném pro všechny tyto dvojice. Hranice mezi předmětem a příslovečným určením leží jinde než hranice mezi určením nutným a volným a opět jiná jsou měřítka oddělující určení vnitřní od vnějších: Ve větě Octli se za městem máme příslovečné určení nutné, které patrně uznáme za vnitřní, i když ovšem není předmětem; ve větě Váš chlapec už umí číst velmi dobře máme předmětové sloveso, u kterého se zřejmě předmět nevyjadřuje nutně. Právě proto, že členy těchto dvojic nejsou v tomto smyslu shodné, je otázka hranic mezi nimi tak složitá.

Jsou ovšem práce, v nichž se jasně rozlišují uvedené dvojice pojmů i měřítka pro jejich vymezení. V české skladbě k nim patří především Novočeská skladba Vl. Šmilauera.[1] Šmilauerovo rozlišení příslovečných určení doplňujících a určujících upozornilo jasně, že z hlediska zkoumání nutnosti doplnění (rozvití) slovesa zdaleka nestačí omezit se jen na předmětové vazby. Zatímco mnozí badatelé se spokojili s tím, že předmět doplňuje sloveso „vazebně“, kdežto příslovečné určení „nevazebně“, ukazuje se u Šmilauera na to, že má smysl se ptát po nutnosti slovesného doplnění i u příslovečných určení. Říká se tu však také, že užívaná měřítka vždy nestačí, a zejména, že hranice mezi předmětem a příslovečným určením není jasná.[2]

Je třeba říci, že i novější práce — naše i zahraniční, — ať už probírají jen některou z uvedených dvojic, nebo se zabývají všemi, ať už vidí hlavní dvojici v první, nebo v jiné z výše uvedených, vždy nakonec ponechávají — vědomě nebo ne zcela uvědoměle — základní otázku jednoznačných a ověřitelných měřítek pro toto třídění nedořešenou. To se týká dnes velmi dobře známých prací Fillmorových[3] o „pádové“ mluvnici, stejně jako klasického přístupu Tesnièrova;[4] jisté náznaky měřítek pro řešení těchto otázek jsme našli u M. Bierwische, G. Helbiga, Fr. Daneše,[5] jejichž podnětů dále využijeme.

Rozlišujeme-li ve větné skladbě vedle vlastní stránky mluvnické také významovou stavbu věty,[6] vyvstane otázka, která slovesná rozvití pokládat za nutná, daleko zjevněji. Ukáže se totiž, že nestačí pokládat za měřítko nutnosti větně členskou úplnost věty, tj. zjištění, že v povrchové mluvnické stavbě věty žádný větný člen nechybí. Na základě takového měřítka odmítneme větu jako *Včera jsem v Praze potkal, *Náhle jsem se octl, přijmeme jistě všichni větu Potkala jsem přítelkyni, Octl se v parku, ale u věty Přátelé právě přišli můžeme již být na pochybách; po stránce větněčlenské úplnosti je tato věta jistě v pořádku, přesto se však nabízí otázka po doplnění rozvitím, a to rozvitím zcela určitým (směrovým); buď se doplnění vyrozumívá z toho, co se v hovoru předtím říkalo, nebo z okolností, za nichž byla věta pronesena.

Z toho, co bylo dosud řečeno, vyplývá předpoklad, že jsou rozvití slovesa, která jsou významově (z hlediska významové stavby věty) nutná, která však mohou být v rovině mluvnické stavby věty vypuštěna, a že takové rozvití je třeba hledat jak mezi předměty,[7] tak mezi příslovečnými určeními. Jako rozvití významově nutná[8] je tedy třeba chápat nejen ta, která jsou nutná i mluvnicky, ale také ta, která lze vypustit, jsou-li posluchači známa. Krajním stanoviskem by tu bylo, že každý děj se musel odehrát na nějakém místě, v nějakém čase, za nějakých podmínek, nějakým způsobem a snad i z nějaké příčiny atd., a že proto patří všechna tato rozvití k rozvitím významově nutným. Je však zřejmé, že nelze jít tak daleko, neboť ne všechna taková rozvití se vyrozumívají z věty, v níž nejsou přítomna; ve větě Napsal dopis se jistě vyrozumívá podmět (který lze např. podle Tesnièra považovat za jedno z rozvití slovesa), nikoli však určení času, místa, příčiny atd.

Jako měřítka pro stanovení hranice mezi rozvitími významově nutnými a rozvitími jinými lze užít smysluplnosti (plynulosti) rozhovoru a jejího narušení: (I) A: „Moji přátelé přišli“, B: „Kam?“, A: „Nevím.“. Rozhovor (I) nelze pokládat za smysluplný, neboť mluvčí A nemůže dost dobře na otázku kam? odpovědět, že neví. Takovou odpovědí by vlastně popřel svou první výpověď. (Za běžných okolností totiž místo, kam přišli, musí být známo, užívá-li se tohoto slovesa s vypuštěním určení místa; to pak buď vyplývá z toho, kde se mluvčí nachází nebo nacházel, nebo z toho, o kterém místě se předtím mluvilo; lze tedy vždy doplnit buď sem, nebo tam.) Mluvčí A však může dobře odpovědět „Nevím. na otázku „Kdy? (Nevím přesně, kdy to bylo, kolik bylo hodin ap.), na otázku „Proč? aj. Na základě zjištění, zda znalost rozvití je nutným předpokladem užití věty, jsme pomocí měřítka smysluplnosti rozhovoru stanovili, že kam je u slovesa přijít významově nutné a v mluvnické (povrchové) rovině může být vypuštěno, zatímco určení času, příčiny aj. zde nutná nejsou. Podobným způsobem lze stanovit nutnost předmětového rozvití slovesa rozhodnout, přestože věta Panovník už rozhodl je zcela přijatelná. Mluvčí, který pronesl tuto větu, však musí umět odpovědět na otázku „O čem rozhodl?“, jinak nemůže této věty smysluplně užít. Také po pronesení věty Vtom se pustil a spadl musí mluvčí umět odpovědět „Čeho se pustil?“, takové větě zpravidla předchází (bezprostředně nebo nikoli) věta o tom, čeho se držel.

Naopak, pronese-li mluvčí A větu: „Matka plete svetr“, mluvčí B se zeptá: „Z čeho?“, může A docela dobře odpovědět „Nevím.“, aniž se tím smysluplnost rozhovoru naruší, přestože je nesporné, že nějaká surovina, z níž se svetr plete, tu být musí; mluvčí však není povinen ji znát a přitom může zcela náležitě z hlediska významové i mluvnické stavby užívat slovesa plést.

Pomocí tohoto měřítka jsme tedy určili hranici mezi rozvitím z hlediska významové stavby nutným (ať už vazebným nebo nevazebným) a rozvitími ostatními; některá z nutných rozvití mají pak takovou povahu, že mohou být v rovině mluvnické stavby vypuštěna, aniž při tom jde o příležitostnou výpustku, jako je tomu v případě Potkal jsi maminku? Potkal. U příslovečných určení lze prostě ztotožnit rozvití významově nutná s vnitřními (závislými na skladebné povaze slovesa, které je spojeno s určitými „místy“ pro tato doplnění, tvořícími jeho „rámec“);[9] ostatní příslovečná určení jsou volná (lze jich užít u libovolného slovesa, jestliže to obsah věty vyžaduje). Případy jako říkal něco někomu o něčem, kde jako nutný bude určen pouze první z uvedených předmětů (mluvčí nemusí znát, o čem byla řeč, ani osobu, jíž je výpověď určena — Nevím, co potom řeknou, až se tohle o tobě dozvědí), ukazují, že i vypustitelné předměty patří ke slovesu, do jeho rámce, a že je nelze pokládat za stejně volné jako např. příslovečné určení času u téhož slovesa. Tyto dva předměty pokládáme za možná, významově nikoli nutná rozvití slovesa, která však patří k rozvitím vnitřním.

Je tu tedy třeba hledat jasná měřítka pro další hranici: rozvití vnitřní (nutné nebo možné) — volné rozvití slovesa. Za příznačné rysy volných (vnějších) rozvití pokládáme ve shodě s měřítky naznačenými u Bierwische a Helbiga (op. c. v pozn. 5): a) možnost výskytu bez omezení na určité skupiny sloves (tomuto měřítku vyhovují nejen taková určení, jako určení času na otázku kdy?, ale i určení místa na otázku kam?, které nerozvíjí jen slovesa pohybu, ale všechna slovesa, u kterých obsahově přichází v úvahu: prší, vidět, volat, česat, určit aj.), b) možnost opakování téhož určení jako rozvíjejícího sloveso víckrát než jednou, aniž jsou přitom tato rozvití ve vztahu slučovacím nebo přístavkovém. Jako rozvití, která jsou vždy vnitřními doplněními (možnými nebo nutnými), vyšly na základě našich měřítek: [I] konatel (původce), [II] zasažený předmět, [III] nepřímý předmět (adresát), [IV] druhý (zpravidla věcný) předmět nebo výsledek, [V] původ. Je zřejmé, že — necháme-li stranou konatele, jehož postavení je zvláštní, srov. Paulinyho pojem levá strana intence —, jde o rozvití zjevně předmětová, pouze původ a výsledek bývají řazeny k příslovečným určením; avšak i u nich upozorňuje Vl. Šmilauer (op. c. v pozn. 1, s. 329) na jejich zvláštní postavení mezi příslovečnými určeními. Příslovečná určení jsou buďto nutným (a tedy vnitřním) rozvitím, pokud tak byla určena na základě výše popsaného měřítka (a slovesa, u nichž bylo příslovečné určení zjištěno jako nutné, mohou být vyjmenována), nebo rozvitím volným. Ostatní rozvití vyjmenovaná výše jako [I]—[V] jsou vždy vnitřní, u některého slovesa významově nutná, u jiného možná.

Vrátíme-li se z tohoto hlediska k pojmům uvedeným na začátku stati a k hlediskům, s nimiž umíme nyní již bez obtíží pracovat, přidáme-li k nim navíc ještě hledisko významové jednotnosti, tj. nerozrůzněnosti významu daného rozvití,[10] můžeme tyto vztahy popsat takto: Rozvití vazebné (předmětové)[11] lze vždy vymezit pomocí výčtu řídících sloves, je vždy významově jednotné a buďto je, nebo není významově nutné (doplňující). Rozvití nevazebné (příslovečné) buďto je významově nutné (doplňující), a pak je lze vymezit pomocí omezeného seznamu řídících sloves (a může, ale nemusí být významově jednotné), nebo není významově nutné (je určující, volné), pak je nelze vymezit výčtem řídících sloves (i zde významová jednotnost může, ale nemusí být). Rozvití konatelem pokládáme za významově jednotné, významově nutné, ale nikoli vymezitelné výčtem řídících sloves. (Omezeným výčtem naopak můžeme vymezit ta slovesa, která se vyskytují bez konatele, totiž slovesa jako prší, píchá.) Jako vnitřní rozvití slovesa pak chápeme ta rozvití, která splňují v kladném smyslu alespoň dvě z uvedených tří hledisek; patří tedy k vnitřním rozvitím konatel i rozvití vazebné a ta rozvití nevazebná, která jsou u daného slovesa významově nutná.[12] Pokud jde o spornou hranici mezi předmětem a příslovečným určením, je možné ji chápat jako shodnou s hranicí mezi rozvitími vazebnými a nevazebnými (tím bychom se odchýlili od našich skladeb v tom, že by mezi předmětová rozvití patřil také původ a výsledek, ale i doplněk doplňující). Sporné případy jako [a] košile se lepí na tělo, [b] dívat se na obraz, [c] hodit míčem (srov. Šmilauer, op. c. v pozn. 1, s. 200, v pozn. 2, s. 22) bude možno obecně řešit na základě stanovení slovesného rámce, v našich případech bude [a] patřit k nevazebným, [b] a [c] k vazebným doplněním. Je ovšem možné vést hranici mezi předmětem a příslovečným určením i jinak, to už se týká více méně jen vymezení názvu. Za podstatné však pokládáme to, že v této oblasti skladby můžeme pracovat s celou stupnicí pojmů (rozvití doplňující, vnitřní, možné, nutné, volné, vazebné, nevazebné), že umíme popsat měřítka pro jejich vymezení a že s jejich pomocí můžeme popsat podstatné vlastnosti slovesa a jeho rozvití jako jádra české věty ve významové i v mluvnické rovině větné stavby.[13]


[1] Srov. odst. 720 (2. vyd., 1966, s. 257): „Příslovečné určení může být doplňující, tj. nutné, ale nikoli vazebné: usadili se v Čechách, choval se hrubě; nebo určující: později se usadil v Čechách, nadával hrubě. Srov. rovněž u Fr. Kopečného (Základy české skladby, Praha 1958) s. 182 aj.

[2] Srov. Vl. Šmilauer, Učebnice větného rozboru, Praha 1956, s. 22n. (§ 6 Rozlišení předmětu a příslovečného určení), též Novočeská skladba, 1. vyd., Praha 1947, zejm. s. 169n., 198n., 2. vyd., Praha 1966, s. 170n., 200n.

[3] Ch. J. Fillmore, The Case for Case, ve sb. Universals of Linguistic Theory, vyd. E. Bach, R. T. Harms, New York 1968, 3—96; srov. i řadu prací téhož autora.

[4] L. Tesnière, Elements de syntaxe structurale, Paris 1959.

[5] M. Bierwisch, Grammatik der deutschen Verbs, Studia Grammatica II, Berlin 1963; G. Helbig, Theoretische und praktische Aspekte eines Valenzmodells, ve sb. Beiträge zur Valenztheorie, vyd. G. Helbig, Mouton, The Hague-Paris 1971, G. Helbig — W. Schenkel, Wörterbuch zur Valenz und Distribution deutscher Verben, Leipzig 1969; Fr. Daneš, Větné členy obligatorní, potenciální a fakultativní, Miscellanea Linguistica, Ostrava 1971, s. 131n., a další práce tohoto autora a jeho kolektivu z posledních let.

[6] Toto rozlišování je v Novočeské skladbě na mnoha místech zřejmé: Šmilauer mluví např. o vedlejších větách ve stejné platnosti jako u větných členů (souvětí s vedlejší větou má pak stejnou významovou stavbu jako jednoduchá věta obsahující podstatné jméno slovesné v téže platnosti, jakou má v souvětí vedlejší věta, přestože mluvnická stránka obou vět je rozdílná). Podobně mluví Šmilauer o obráceném poměru vět (op. c. v pozn. 1, s. 248, 276 aj.), kdy se mění (mluvnicky různě ztvárňuje) týž obsahový vztah věty řídící a závislé atd.

[7] Srov. u Fr. Daneše, op. c. v pozn. 5, zejm. s. 135n., pojem všeobecného předmětu.

[8] Srov. pojem intenčního rozvití, který poprvé zavedl E. Pauliny, Štruktúra slovenského slovesa, Bratislava 1943.

[9] Srov. „slovesný rámec“ (verbal frame) v pracích Ch. Fillmora, op. c. v pozn. 3.

[10] Za významově rozrůzněné pokládáme např. významy spojené s příslovečným určením místa (před, za, v, pod ap.), kdežto předmětové rozvití je z této stránky jednotné; jako významově jednotná se jeví zatím i řada příslovečných významů (prostředek, přípustka, příčina). Jako měřítko pro chápání příslovečného významu jako rozrůzněného slouží možnost souřadného spojování rozrůzněných významů (Věci ležely na stole, pod stolem i vedle něho).

[11] Vazebnost a nevazebnost se týkají mluvnické (povrchové) roviny, a nebude tedy obtížné s nimi pracovat. (Považujeme např. za vazebné určení původu, protože je třeba pracovat s vazbami jako vyrobit z, přijmout od, zatímco např. prostředek za vazebný nepovažujeme, neboť jeho podoba není dána řídícím slovesem.)

[12] Podrobněji je naše zpracování intence slovesa, slovesných rámců na základě zkoumání 260 českých sloves včetně dokladů popsáno v naší stati On Verbal Frames in Functional Generative Description, The Prague Bulletin in Mathematical Linguistics 22, 1974, s. 3n. (část I), část II vyjde v č. 23 v r. 1975. Tam je probrána i řada otázek, které jsme zde pro stručnost museli nechat stranou.

[13] 5. prosince 1975 se dožívá 80 let dlouholetý člen redakční rady Naší řeči univ. prof. dr. Vladimír Šmilauer. Na jubilantovu počest přinášíme již dnes články J. Panevové a E. Michálka; další články s tematikou blízkou vědeckým zájmům prof. Šmilauera otiskneme v příštích číslech tohoto ročníku, zvláště v čísle 4. Redakce

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 2

Předchozí Václav Křístek: Socialistické období ve vývoji českého jazyka

Následující Jaroslav Porák: Prameny studia starší češtiny