Časopis Naše řeč
en cz

Hranice slov v písmě

Miloš Dokulil

[Články]

(pdf)

-

Je obecně známo, že se jazykový projev skládá z vět (ovšem v krajním případě může jej tvořit i jen jedna věta) a věty opět ze slov (v krajním případě může být věta tvořena i slovem jediným). Při vší této samozřejmosti nejsou však věta a slovo jednotky tak prosté, aby se daly snadno vymezit na základě jednoduchého kritéria.

V tomto článku nám půjde o to ukázat, jak se pravopisná soustava českého jazyka vyrovnává s jednou ze základních otázek slova — s otázkou jeho vydělení v jazykovém projevu, stručně řečeno s otázkou jeho hranic. Protože slovo má vedle stránky zvukové také stránku obsahově významovou a mluvnickou, musí každé vymezení slova mít na zřeteli všechny tyto tři stránky. V jazykovém projevu psaném přistupuje pak k těmto třem stránkám ještě další, stránka grafická. Právě v jazykovém projevu psaném nabývá otázka, jak se v souvislém proudu řeči vydělují jednotlivá slova, mimořádné důležitosti.

Tak jako pravopisné soustavy převážné většiny písemných jazyků naznačuje i český pravopis hranice mezi slovy tím, že jedno od druhého odděluje mezerami. Např. v písemném záznamu věty Nastává podzim mezera mezi nastává a podzim naznačuje, že takto vydělené útvary je třeba hodnotit jako slova. Tyto útvary jsou zřetelně vyděleny i v řeči: slabiky na-stá-vá jsou sjednoceny jedním přízvukem (a to na první z těchto slabik), kterému říkáme slovní, protože vyznačuje slova. Totéž platí i o slabikách pod-zim: slovní přízvuk na prvé z obou slabik sjednocuje obě slabiky v slovo. Kromě toho mohou být tyto útvary — v pomalé řeči — odděleny kratičkou přestávkou.

Ne vždy můžeme však pozorovat takový plný souhlas mezi členěním zvukovým a členěním písemným. Tak třebas ve větě Čekali jsme na vás máme jen dva zvukové komplexy: čekali(j)sme a navás, kdežto pravopis nám vyznačuje slova čtyři. Pravopis tu totiž neobráží jen stránku zvukovou, nýbrž i stránku obsahově významovou a mluvnickou: na a vás vyjadřují dva různé významy a zároveň tvoří dvě mluvnické jednotky (neohebnou předložku a tvar 4. pádu zájmena 2. osoby množné vy); čekali jsme vyjadřuje sice význam jediný, ale přemístitelnost útvarů čekali a jsme (srov. Na vás jsme čekali) spolu s jejich [27]mluvnickou stavbou (čekali má koncovku, jež se ovšem — jak ukazuje název koncovka sám — může vyskytat jen na konci slova, také jsme má koncovku) ukazují na to, že tu máme co činit se slovy dvěma. V takových případech tedy zvuková stránka sama o sobě není spolehlivým vodítkem v otázce, kde máme vidět hranice slov, avšak zřetel k „hlubším“ rovinám slova, významové a mluvnické, nám tuto otázku řeší s dostatečnou jasností.

Jsou však případy, kdy hranice mezi slovy nelze stanovit zcela jednoznačně, a kdy proto při psaní býváme na pochybách, zda máme ten či onen výraz hodnotit jako slovo jedno, tzv. spřežku, či jako spojení dvou nebo i více slov. Bývá tomu tak nejčastěji u výrazů předložkových majících ve větě úlohu příslovečného určení, jako z rána, na konec, do syta, kde si snadno přestáváme uvědomovat samostatnou slovní platnost jednotlivých jejich složek, takže takové výrazy nabývají významu pouhého příslovce. Mluvíme pak o tzv. příslovečných spřežkách.

Dřívější Pravidla českého pravopisu se snažila případy toho druhu jasně rozhodnout: u některých z těchto výrazů uzákonila psaní dohromady — rozhodla se tedy pro pojetí jednoslovné, spřežkové —, u jiných opět předpisovala psaní zvlášť, jako slova dvě, popř. tři. Při vší své snaze o zachování jednotnosti nemohla ovšem ani tato Pravidla zavírat oči před tím, že jazyková skutečnost se takovému přímočarému řešení vzpírá. Výslovně se v obecné části konstatuje, že „přechod mezi chápáním takových výrazů jako jednoslovných spřežek a jako skupiny slov je plynulý“, že „ve výslovnosti (v přízvukování) nemáme pro rozlišování obou případů nijaké opory, a že proto v psaní těchto příslovečných spřežek bývá hojně kolísání“. V rozporu s tím se však jednotlivé případy řeší v rejstříku zpravidla jednoznačně. Tak se např. předpisovalo psaní zvečera, zrána, ale jenom z jara, třebaže mezi obojími výrazy není ani co do významové, ani co do mluvnické stavby rozdílu. Podobně se předpisovalo např. psát zmlada, ale za mlada atp. Je zřejmé, že taková jednoznačná sice, ale poněkud libovolná kodifikace musila působit v praxi časté potíže. Také jazyková teorie podrobovala právě tyto případy časté kritice.

Závažný byl zejména hlas prof. Fr. Trávníčka, který ve své významné stati Podstata a úkony pravopisu (Slovo a slovesnost 10, 1948, 23n.) pronikavě osvětlil [28]podstatu a funkce pravopisné normy a z hlediska tohoto hlubšího teoretického poznání uvedl řadu výhrad proti některým ne zcela domyšleným a teoreticky fundovaným předpisům tehdejších Pravidel.[1]

Nebyly to tedy jen opětovné stesky z praxe, ale i důvody teoretické, které přiměly komisi pověřenou vypracováním nových Pravidel k revizi dosavadních zásad a ještě více předpisů z nich vyplývajících.[2] Vedoucí zásadou při řešení jednotlivých případů bylo, že tam, kde jazyk sám nedospěl k jednotě, nemá se tato jednota vnucovat ani písemnému jeho zaznamenávání, pravopisu. Kolísání v jazykovém hodnocení obráží se tak i v psané podobě jazyka, takže je v řadě případů možný a stejně oprávněný obojí způsob psaní, zvlášť i dohromady.

Tendence k splývání se slovem, které řídí, v spřežku se neuplatňuje u všech slovních druhů ve stejné míře. Nejsnáze splývá v jedno slovo předložka s příslovcem, neboť tu jde vlastně jen o včlenění předložky v platnosti předpony do slova, aniž přitom dochází ke změně slovního druhu: není při tom rozhodující, zda jde o příslovce prvotní, či o slovo, které nabylo platnosti příslovce teprve druhotně. Většinou tvoří takové příslovečné spřežky předložka na. Píší se proto jen dohromady výrazy jako navíc, nanejvíc, nanejvýš(e), napoprvé, najednou, nakdy, nahned, navždy, napořád, napotom, nazítra, napříště, naproti, naveskrz, nahonem, …; beztak, ponejvíce atp. Pouze dohromady je samozřejmě možno psát takové výrazy, v nichž se výraz po předložce od vlastního příslovce svou podobou odlišil, jako např.: odevšad, odjinud, odkud, odtud; potud, posud, potavad, posavad aj. (neexistuje jinak všad, jinud, kud atd., nýbrž jen všade, všude, všudy, kudy, jinudy atp.).

Ne tak neomezená je tendence k splývání v jedno slovo ve spojení předložek se zájmeny a číslovkami, i když se taková spojení píší většinou dohromady, srov. např.: nato, nanic, nacož, nadto, potom, poté, [29]proto, pronic, přesto, přitom, přičemž, vtom, vjedno, zato (= avšak), zajedno; beztoho (= beztak), mimoto. Jen dohromady je možno ovšem psát výrazy pročež, načež, začež, neboť útvar čež se jako zájmeno jinak nevyskytuje.

Tendenci k splývání tu však kříží okolnost, že se některé předložky splývání v spřežku vůbec vzpírají; zejména tomu tak bývá u původních předložek k, o a u a dále u většiny předložek nepůvodních, jako vedle, podle, krom(ě), proti, naproti, vůči atp. Je příznačné, že jde jednak o předložky pojící se s 2. pádem, jednak o předložky s pádem 3. Pokud jde o předložku o, je její neschopnost spojovat se v příslovečné spřežky dána tím, že předložkové výrazy s touto předložkou nemívají platnost příslovečného určení. Tak se např. píše jen kromě toho, vedle toho ve spojeních jako Kromě toho tam bylo nevlídně, i když zcela souznačný předložkový výraz mimoto se psává dohromady (vedle psaní zvlášť mimo to). Tuto nejednotnost nová Pravidla dobře odstranit nemohla, neboť by to bylo znamenalo radikální zásah do pravopisného obyčeje, nehledíc k tomu, že by přímočaré sjednocení nebylo zde možno ani teoreticky zdůvodnit.

Obojí psaní bylo třeba připustit v případech, kdy zájmeno nebo číslovka má tvar složeného jména přídavného: poprvé i po prvé, podruhé i po druhé, pokaždé i po každé, (vzít) zasvé i za své. Důvodem tu bylo i to, že se už dávno psalo napoprvé, napodruhé atd., ale jen po prvé, po druhé atd.

Vlastní jádro příslovečných spřežek tvoří spojení předložek se jmény podstatnými a se zpodstatnělými jmény přídavnými. To je také oblast, v níž nová pravopisná úprava zásadně připouští možnost obojího psaní, spřežkového i nespřežkového, dohromady i zvlášť. Zásada obojího psaní je omezena jen některými případy zvláštními, které pojetí rozčleněné (předložky a jména) dnes již nepřipouštějí:

Jen jako jedno slovo píší se v souhlase s pravopisným obyčejem i s Pravidly dřívějšími takové výrazy, jejichž původní složenost je dnes již zcela zastřena a které jsou tedy pro dnešní jazykové povědomí nerozložitelné, jako vzhůru, vstříc, vůbec, zpět, zpátky atp.

Jen člověk dobře poučený o vývoji českého jazyka může ještě dnes rozlišit v příslovci vzhůru původní předložkový výraz, skládající se z předložky vz (kterou [30]dnes známe jen v platnosti slovesné předpony, srov. vzbuditi, vztéci se) a 4. pádu jedn. čísla podstatného jména hora s mimořádným dloužením hóru; tím méně by mohl neodborník rozeznat touž předložkovou vazbu v příslovci vstříc, jež je opět svým původem předložka vz a 4. pád podstatného jména střieca [v podobě střiecu, střiec(i)], které jinak není již v historické době doloženo, i když jeho základ dosud žije v slovesech střet-nouti, střet-ati, ledaže by byl na tento sklad upozorněn ruským navstreču téhož významu a v zásadě téže stavby. Stejně tak je tomu u řady jiných příslovcí, jako stěží (vlastně s tíží), vůbec (vlastně v obec), zvíci (vz viecu), zpět (vz päť)…

I některé výrazy dnes ještě členitelné píší se však jen dohromady. Jde tu o dvě rozsahem velmi nestejné skupiny výrazů:

a) Výrazy, které ve své původní rozčleněné podobě vyšly v novém jazyce zcela z užívání, např. nabíledni, napoly, vzápětí.

Tak ve výraze nabíledni si uvědomujeme sice ještě dnes jasně předložku na, jasně rozeznáváme i 6. pád jedn. čísla dni, ale zbytek bíle nedovedeme již určit: je sice shodný s dnešním příslovcem bíle (na otázku jak), ale ve spojení na bíle dni slovo bíle příslovcem být nemůže; brání tomu zákony mluvnické i významové stavby. Jen ten, kdo se podrobně zabýval historií českého jazyka, může si ještě uvědomit, že toto bíle je vlastně 6. pád jedn. čísla rodu mužského v tvaru jmenném, který na rozdíl od poměrů v novém jazyce mohl v nejstarší době češtiny stát i v postavení přívlastkovém (dnes bychom musili užít jen tvaru tzv. složeného: na bílém dni, ale i pak by nám zůstal nejasný význam tohoto spojení).

Podobně v příslovcích napoly, vzápětí jasně rozlišujeme předložky na a v, avšak podstatná jména, za jejichž tvary bychom mohli považovat druhé části těchto výrazů, poly, zápětí, v jazyce jinak nemáme. Mezi touto skupinou a výrazy nerozložitelnými je ovšem přechod plynulý.

b) Daleko četnější jsou příslovečné výrazy, vedle nichž sice ještě existují původní rozčleněné výrazy předložkové, ale které se od těchto předložkových výrazů významově natolik vzdálily, že je dnes navzájem neztotožňujeme.

Tak příslovce nahoru můžeme sice ještě členit v předložku na a horu (4. pád podst. jména hora), spojení, které se v jazyce běžně vyskýtá. Avšak ve velmi četných případech, kde dnes užíváme příslovce nahoru (např. ve spojení Pověs ten obraz více nahoru) již o žádnou horu nejde. Psaní zvlášť by v takovém případě dávalo větě zcela jiný smysl, popř. by nedávalo vůbec žádný smysl. Z obdobných důvodů předpisují proto i nová Pravidla psát pouze jako jedno slovo výrazy: dohromady, dokonce, nahlas, nakvap, nazmar, občas, zpravidla, zbrusu aj.

Ve všech ostatních případech, kdy mluvnické pojetí jako příslovce [31]a jako předložkového výrazu v příslovečné platnosti jsou si svým významem dosud blízko, ponechávají nová Pravidla na vůli píšícího, napíše-li takový výraz ještě rozčleněně jako spojení předložky se jménem, nebo jako jediné slovo, příslovce (v němž se předložka změnila v předponu). Dvojí způsob psaní je tu výrazem jisté plynulosti, měkkosti přechodu od slovního spojení k slovu jedinému.

Tak rozdíl mezi předložkovým výrazem z jara a příslovcem zjara není vůbec v jejich významu, nýbrž jen v jejich mluvnickém hodnocení a v členitelnosti: zjara, psáno dohromady, je neohebný slovní druh, příslovce; z jara, psáno zvlášť, je spojení dvou slovních druhů: předložky a podstatného jména v 2. pádě. Obojí mluvnické chápání a obojí psaní jsou tu stejně oprávněné a navzájem záměnné.

Proto se podle nových Pravidel připouští psaní bezesporu i beze sporu, bezpočtu i bez počtu, bezpochyby i bez pochyby, doposledka i do posledka, kupodivu i ku podivu, kupříkladu i ku příkladu, kvečeru i k večeru, nalíc i na líc, napodiv i na podiv, napohled i na pohled, například i na příklad, navěky i na věky, nadobyčej i nad obyčej, obden i ob den, popaměti i po paměti, předpolednem i před polednem, přesčas i přes čas, vpodvečer i v podvečer, vpůli i v půli, zdáli i z dáli, zjara i z jara, zpočátku i z počátku atp.

Je však důležité připomenout, že tendence k splývání v jedno slovo se nepozoruje ve všech případech předložkových výrazů, které mají ve větě platnost příslovečného určení. Proto se i podle nových Pravidel píše např. jen v zimě, v létě, na jaře, na podzim, ve, za dne, v, za noci, od, ze začátku, na začátku atd. atd. Proto má praktický význam upozornění Pravidel, že v případech pochybných je vždy možno napsat předložkové spojení podstatného jména zvlášť.

Obojí tato poznámka se týká i nejrozsáhlejší skupiny předložkových příslovečných výrazů, jíž jsou spojení předložek se zpodstatnělými jmény přídavnými. Pravidla správně podotýkají, že možnost tvořit takové nové spřežky, zvláště s předložkami na a do, je téměř neomezená. Možnosti chápání jednoslovného bývá vždy tam, kde nemáme vedle výrazu, o nějž jde, obdobný rozvitý souznačný výraz s touž předložkou, jehož mluvnická členitost je nepochybná. Bývá to hlavně při přeneseném významu.

Např. spojení střílet naslepo / na slepo nemůžeme dobře vysvětlovat jako ‚střílet na slepou ránu‘ nebo nějak podobně, sloveso střílet bývá sice často určeno předložkovými výrazy s předložkou na, srov. střílet na někoho, na něco, ale tyto výrazy [32]mají zcela jiný smysl: znamenají cíl střílení (jsou to příslovečná určení místa, přesněji směru, popř. je to předmět), nikoli způsob střílení (příslovečně určení způsobu) jako v našem případě.

Podobně obchod načerno / na černo nemůžeme vyložit nějakým souznačným výrazem s předložkou na, kde by přídavné jméno černý bylo přívlastkem podstatného jména závislého na předložce, je to prostě „černý“ nezákonný obchod.

Ve významu nepřeneseném, přímém jsou podmínky pro splývání slovního spojení v spřežku zejména tehdy, když se takovým výrazem určuje vlastnost nebo stav a když tedy má takový výraz větnou platnost přívlastku: výraz domodra / do modra ve spojení látka domodra / do modra nebudeme zpravidla vykládat jako šaty do modré barvy, nýbrž jako modravé, namodralé šaty. Jde-li naproti tomu o výsledek činnosti nebo vůbec děje, sklon k splývání v jedno slovo nebývá. Důvod je tu patrně v tom, že slovesa tohoto významu bývají právě určována příslovečnými výrazy s těmito předložkami.

Tak budeme např. zpravidla psát: ta látka přechází do zelena, protože určení do zelena cítíme jakoby na pozadí souznačného vyjádření: do zelené barvy, do zeleného odstínu atp.; podobně můžeme psát o (obarvení látky na zeleno, neboť určení na zeleno analyzujeme zde opět ve smyslu souznačného výrazu zřetelně členěného: na zelenou barvu, na zelený odstín atd. To je ovšem jen tendence, která se uplatňuje, vlivem podvědomé analogie zcela spontánně. Nejde o pravidlo, které by zavazovalo.

Zásadně lze psát výrazy toho druhu vždy obojím způsobem. I tu však má svou cenu pokyn Pravidel: v případech pochybných psát zpodstatnělé jméno přídavné zvlášť. Jen ilustračně uvádějí se v Pravidlech tyto běžně se vyskytující výrazy: donedávna i do nedávna, doširoka i do široka, načerno i na černo, nahrubo i na hrubo, nakrátko i na krátko, nakřivo i na křivo, naprázdno i na prázdno, nasuchu i na suchu, naživu i na živu, odmala i od mala, podomácku i po domácku, zastara i za stara, zasucha i za sucha, zatepla i za tepla, zblízka i z blízka, zdaleka i z daleka.

Snaha nerozkolísávat pravopisnou jednotu tam, kde pravopisný obyčej k této jednotě už došel, vedla autory Pravidel k tomu, aby — vzhledem k obecné zásadě psaní příslovečných výrazů se zpodstatnělými jmény přídavnými poněkud nedůsledně — ponechala „podle ustáleného zvyku“ v takových případech jen psaní dohromady. Jmenovitě se uvádějí spřežky: doprava, nalevo, naplno, odjakživa, potichu, zhruba, zprava, zřídka, ztěžka, zticha, zvolna. I když je pravda, že v ně[33]kterých z těchto případů nejsou dnes již dány předpoklady pro jejich mluvnické členění (potichu, zřídka, zvolna), o jiných se to říci nedá (srov. zprava = z pravé strany, nalevo = na levou stranu ap). Je škoda, že Pravidla nepodala již zde v úvodu úplný výčet všech těchto případů.

Těsnější významový vztah mezi dvěma nebo i více slovy, která se však nicméně neslila dosud v slovo jediné, má v psaném projevu svůj specifický prostředek v tzv. spojovací čárce neboli spojovníku. Tento prostředek je v poslední době v psaném českém jazyce na postupu a proniká — především vlivem cizojazyčných předloh — leckdy i tam, kde pro to není z hlediska jeho úkonu vůbec důvodu. Bylo proto nutno vymezit v nových Pravidlech přesněji jeho funkci a oblast jeho využití.

U jmen podstatných klade se — ve shodě s dřívějšími Pravidly i s obecným obyčejem — spojovací čárka závazně jen mezi jednotlivými členy vlastních jmen (příjmení nebo jmen místních), které jsou vzájemně rovnoprávné; např. Sklenářová-Malá (druhé jméno je jméno rodné), Karel Toman-Bernášek (první jméno je básnické, druhé občanské), Čapek-Chod (první jméno občanské, druhé básnické); Ostrava- Kunčice, Brno-Žabovřesky, Praha 14 - Krč, Ivanovo-Vozněsensk, Alma-Ata, Usť-Urt; někdy je druhým členem složeného vlastního názvu jméno obecné: nádraží, Praha-střed, Praha-jih, Brno-venkov. Zvláštním případem je kladení spojovací čárky v složených jménech orientálních: pravidlem se píše spojovací čárka ve jménech čínských: Mao Ce-tung.

Tradičně se klade spojovník i mezi jmény jednotlivých spoluautorů nějakého díla (což dřívější Pravidla neuváděla), např.: Hanzelka-Zikmund, Afrika snů a skutečnosti, Havránkova-Jedličkova Česká mluvnice; týž vztah je v základě názvů směrů: marxismus-leninismus, weissmannismus-morganismus.

Ve shodě s vžitým již obyčejem připouštějí nová Pravidla kladení spojovníku i mezi slovy a výrazy, mezi nimiž je vztah přístavkový, kde jeden člen určuje druhý. Jde o typ učitel-průkopník, tkadlena-údernice atp. Dříve se mezi členy přístavkových spojení čárka nepsala. Psaní spojovníku proniklo teprve v době nedávné, a to hlavně vlivem úzu ruského. To souvisí s větší tendencí ruštiny vytvářet složená po[34]jmenování. Výrazy jako tkadlena(-)údernice můžeme tedy dnes chápat buď ještě jako přístavková spojení, pak je píšeme bez spojovníku, nebo jako složená, přesněji spřežená pojmenovaní, a pak je píšeme se spojovníkem.

Chaotické poměry byly v psaní složených jmen přídavných. Zejména v stylu odborném, zvláště technickém a administrativním, vznikla totiž záplava nových pojmenování tohoto druhu a — opět vlivem ruských předloh — začalo pronikat psaní spojovací čárky, která se dříve omezovala vlastně jen na složená jména přídavná, mezi jejichž členy je vztah vzájemnosti, do nejrůznějších typů takových složených adjektivních výrazů.

Úprava sledovala především zásadu odlišit pravopisně takové složené výrazy, v nichž se dnes první, určující člen složeniny chápe jako samostatné slovo, příslovce (typ populárně vědecký), od takových, která se cítí jako pojmenování jediné; uvnitř této skupiny se pak uplatnila snaha odlišit skutečné složeniny od takových složených výrazů, jejichž složky si uchovaly poměrnou samostatnost. V prvém případě se píší takové výrazy dohromady, v druhém případě se spojovací čárkou.

Dohromady se píší především takové složené výrazy, v nichž první člen blíže určuje druhý; např. občanskoprávní (přídavné jméno k spojení občanské právo, kde významový vztah obou složek je odhalený), trestněprávní (k trestní právo), politickoekonomický (pokud takové přídavné jméno skutečně chápeme jako odvozené od sousloví politická ekonomie), lehkoatletický (k lehká atletika), literárněvědný (k literární věda), dolnolužický (k Dolní Lužice), kutnohorský (ke Kutná Hora), labskoústecký (k Ústí nad Labem) atp.

Řidčeji se píší dohromady i výrazy, mezi jejichž složkami je vztah souřadný, a to slučovací, vytvářejí-li těsnou významovou jednotu: hluchoněmý (zároveň hluchý i němý), sladkokyselý, červenobílý (prapor), červenomodrobílý (prapor); československý (stát), českomoravská (nářečí, Č. vrchovina) aj.

Se spojovací čárkou se píší pouze takové výrazy, mezi jejichž složkami je vztah souřadný:

Vždy se píše spojovník ve výrazech, mezi jejichž členy je vztah vzájemnosti: smlouva československo-sovětská (mezi Československem a Sovětským svazem), styky česko-polské (mezi Čechy [35]a Poláky), česko-slovenská vzájemnost (mezi Čechy a Slováky), válka rusko-japonská (mezi Ruskem a Japonskem), slovník německo-český a česko-německý, dunajsko-oderský průplav (mezi Dunajem a Odrou) atp.

Často se píše spojovník i ve výrazech, mezi jejichž členy je vztah prostě slučovací, a to tehdy, jestliže si oba členy uchovávají poměrnou samostatnost: např. zahradnicko-ovocnářský (kombinát), bramborářsko-obilnářské (hospodářství), jílovito-hlinito-slínovité (půdy), zemědělsko-lesnická (opatření), ostravsko-karvinský (revír), rosicko-oslavanská (pánev), marxisticko-leninský (světový názor) atp.

Hranice mezi touto skupinou souřadně složených výrazů a typem hluchoněmý není však ostrá. Spojovací čárka se proto píše pro zřetelnost v těch případech, kde by psaní dohromady svádělo k chápání podřadnému: např. píše se žluto-zelený, chce-li se zřetelně naznačit, že jde o barvy dvě, žlutou a zelenou, nikoli o odstín jedné barvy, žlutý odstín zelené, což se podle shora uvedené zásady o psaní složenin s prvním členem určovacím píše vždy dohromady (žlutozelený). Pravidla však připomínají, že tam, kde není možnost tohoto druhého výkladu, není třeba spojovací čárku psát, srov. ustálené psaní červenobílý (prapor) ap.

Při pochybnostech, máme-li souřadně složený adjektivní výraz psát dohromady či se spojovníkem, může nám být vodítkem zvuková stavba takových výrazů: v prvním případě se slovo vyslovuje s jediným slovním přízvukem, tak jako výrazy složené podřadně (srov. ’hluchoněmý, československý, žlutozelený = zelený s odstínem dožluta), kdežto v druhém případě má každý člen svůj vlastní slovní přízvuk (srov. ’zemědělsko-lesnický, česko-slovenská vzájemnost, žluto-zelený); mimoto je v tomto druhém případě mezi oběma členy — aspoň ve volné výslovnosti — přestávka, kdežto v případě prvním je výslovnost vždy splývavá.

Pozornosti zaslouží pokyn Pravidel, aby se v případech, kdy je potřebí rozdělit části slova nebo výrazu, mezi nimiž píšeme spojovník, do dvou řádků, psal spojovník nejen na konci řádku, nýbrž i na začátku řádku následujícího, aby se tedy např. psalo marxisticko--leninský. Tím se totiž odliší v této poloze spojovník od téhož znaménka v platnosti čárky rozdělovací.


[1] Srov. zejména aspoň tyto dva úryvky z citované Trávníčkovy stati: „Psaní těch případů, kde mluvnické pojetí není vyhraněno, podle Pravidel, tj. v jedněch odděleně (z jara), v druhých dohromady (zvečera, zrána), je zbytečné ztěžování pravopisu. Komu se zdá, že je z jara už příslovce, nutí se do psaní odděleného, a kdo nechápe z rána za příslovce, nutí se do psaní zrána (s. 26). „Připouští-li jazykový materiál sám dosti značnou pravopisnou volnost, měli bychom jí plně využít, nikoli ji omezovat, leckdy zcela libovolně“ (s. 27).

[2] Srov. k tomu, jak zásady nových Pravidel vycházejí z odborných kritik Pravidel dřívějších, Al. Jedlička, Nové vydání Pravidel českého pravopisu, Věstník ČSAV 1958.

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 1-2, s. 26-35

Předchozí Milan Jelínek: Předložková a spojková platnost výrazů se jménem „rozdíl“ („na rozdíl od čeho“ aj.)

Následující Věra Horáková: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1