Časopis Naše řeč
en cz

Vědecká sympozia o terminologii

Antonín Tejnor

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V uplynulých deseti letech se konala v Sovětském svazu tři sympozia o vědecké a technické terminologii. To svědčí nejen o významu, který se v Sovětském svazu terminologii přikládá, ale i o potřebě podrobněji a hlouběji a z různých hledisek rozpracovávat teoretické základy pro vytváření, systémové uspořádání, koordinaci a normalizaci odborného názvosloví.

[170]Z prvního sympozia, uspořádaného v Moskvě r. 1959, na němž přednesl obecný teoretický referát o terminologii A. A. Reformatskij, ale které bylo převážně věnováno buď otázkám organizačním a metodickým, nebo problematice koordinování terminologie v různých jazycích národů Sovětského svazu, byl vydán sborník r. 1961.[1]

Druhé sympozium, jehož se zúčastnilo přes 200 jazykovědců a specialistů z různých vědních oborů z SSSR i ze zahraničí, se konalo v Leningradě od 30. 5. do 2. 6. 1967. Organizátory tohoto sympozia byly: Vědecká rada pro lexikologii a lexikografii při Akademii věd SSSR, Výbor pro vědeckou a technickou terminologii při AV SSSR, Ústav ruského jazyka AV SSSR a leningradská pobočka Jazykovědného ústavu AV SSSR. Na rozdíl od moskevského sympozia z r. 1959 se toto vědecké zasedání zaměřilo ve větší míře na jazykovědnou stránku teoretického zkoumání v oblasti odborného názvosloví. Z tohoto sympozia byly r. 1967 vydány teze hlavních přednášek, loňského roku pak vyšel sborník obsahující (až na dva nepublikované příspěvky) záznam referátů a diskusních příspěvků doplněný i o některé informace z doby po skončení sympozia.[2]

Jedním z hlavních motivů pro svolání tohoto sympozia byla snaha pracovníků Výboru pro vědeckou a technickou terminologii prohloubit svou spolupráci s jazykovědci a opřít se o výsledky jazykovědného výzkumu při praktické péči o odborné názvosloví. Chtěli také dokázat, že teoretické základy jejich normalizační činnosti, opírající se hlavně o práce jednoho ze zakladatelů Výboru, D. S. Lotteho,[3] jsou dosud zcela platné a že činnost pracovníků Výboru v různých názvoslovných komisích je v souladu i s moderními jazykovědnými poznatky v oblasti terminologie.

V naší zprávě věnujeme pozornost jen hlavním teoretickým referátům, tvořícím první kapitolu sborníku, z druhé kapitoly, obsahující příspěvky zahraničních hostů, budeme referovat o projevech účastníků z Československa.

O významu a úkolech vědeckého výzkumu v oblasti terminologie hovořil S. G. Barchudarov. Vyšel z obecně uznávaného předpokladu, že termíny odrážejí různé vztahy mezi pojmy v systému, a připomněl nutnost [171]zkoumání terminologie jak z hlediska logiky, tak z hlediska lingvistiky. Jazykovědci by měli věnovat pozornost zejména modelům slov a skladebním vztahům v terminologických souslovích, produktivnosti pojmenovávacích typů, problematice přejímání slov a oceňování přejatých slov ne ze zřetele k jejich původu, ale k jejich uplatnění v terminologickém systému. Přitom by se nemělo podle autorova mínění zapomínat ani na nomenklaturní názvy a výrobní značky, zvláště pak na ty, které pronikají i mimo oblast odborného vyjadřování. Terminologii doporučuje zkoumat z hlediska současného jazyka, ale zároveň přihlížet k jejím historickým změnám a k vývojové perspektivě.

V. S. Kulebakin a J. A. Klimovickij podali v referátu nazvaném Vytváření vědecké a technické terminologie v SSSR a sovětská terminologická škola přehled teoretické i praktické péče o odborné názvosloví, jak se projevuje v činnosti Výboru pro vědeckou a technickou terminologii od jeho založení ve 30. letech až do současnosti, a to nejen při vytváření norem a vydávání sborníků doporučovaných termínů, ale i při spolupráci s Mezinárodní normalizační organizací. Autoři uvedli značný počet sovětských jazykovědců, kteří se názvoslovnými otázkami zabývali a zabývají, avšak většinou jde o autory nerozsáhlých a často jen příležitostných studií s terminologickou tematikou. Zvláštní pozornost věnovali referenti terminologickým pracím v ČSSR (Havránek, Vančura, Kopeckij, Jedlička, Sochor, Horecký, Hausenblas, Filipec, Budovičová, Kuchař, Roudný, Kocourek a další). Připomněli, že je třeba zkoumat i hranice terminologické normalizace, a vyjádřili názor, že u teoretických oborů je větší naděje na obecné přijetí názvoslovných doporučení než u oborů praktických, že však je třeba dobře odhadovat dobu, kdy stav vědeckého bádání dozrál k názvoslovné normalizaci. K tomu bychom chtěli jen podotknout, že je nutno vždy počítat s podstatně odlišnou situací ve vědách technických a vědách společenských. Normalizace společenskovědní terminologie může totiž mnohem obtížněji překonávat terminologickou roztříštěnost různých individuálních vědeckých prací, vědeckých škol a směrů.

T. L. Kandelaki v referátu na téma Uspořádání vědecké a technické terminologie a některé lingvistické problémy, které přitom vznikají upozorňoval na to, že každá významová nepřesnost v terminologii (způsobená např. vlivem termínů z různých etap vývoje oboru) je mnohem nebezpečnější než nepřesnost prostředků běžné slovní zásoby, hájil metodu diachronního zkoumání terminologie, poznávání jejich vývojových tendencí a postupného kodifikování terminologických novotvarů.

E. N. Tolikinová vyslovila ve svém referátě Lingvistické problémy při zkoumání termínu požadavek, aby se důkladněji studovalo fungování termínů v odborných textech i mimo odbornou slohovou oblast a pronikání nových jazykových prostředků z odborné vrstvy do oblasti běžně sdělovací.

[172]N. P. Kuzmin se zabýval metodikou normování odborných názvů. Doporučuje normovat takové termíny, které nejlépe vyhovují sdělovacím potřebám, tedy termíny přesné, výrazově úsporné, systémově tvořené, snadno vyslovitelné atd. Přitom však počítá i s tím, že norma je v neustálém pohybu, že existují různé lexikální varianty. Nevhodné varianty lze normalizací z užívání vytlačit, zatímco nevžité novotvary se prosazují jen obtížně.

L. L. Kutinová referovala o jazykových procesech vznikajících při vytváření vědeckých terminologických systémů, ukázala, jak pojmové vztahy ovlivňují fungování slov, která vstupují z neterminologické vrstvy do terminologického systému, jak mění jejich dřívější významové i mluvnické charakteristiky a jak se přejímáním slov z neterminologické vrstvy narušuje čistota a přesnost terminologie. Naproti tomu zdůraznila některé kladné vlastnosti termínů přejímaných z cizích jazyků, zejména jejich větší stálost.

G. P. Ščedrovickij (jehož referát není ve sborníku otištěn, protože překračoval rámec tematiky sympozia) referoval o metodických a logických stránkách vytváření terminologie. Šlo mu hlavně o stanovení zásad pro terminologickou činnost, o určení postupů pro vytváření názvoslovných systémů, o vybudování teorie terminologie a metodiky terminologických výzkumů. Vyjádřil pochybnost o tom, zda skutečně, jak tvrdil D. S. Lotte, existuje pravidelná souvztažnost mezi systémy pojmů a termínů.

Z Československa vystoupili na leningradském sympoziu tři účastníci. M. Roudný referoval o různých přístupech k výzkumu názvosloví v ČSSR, kde se termíny zkoumají buď z hlediska stylistického jako specifické slovníkové prostředky odborného vyjadřování, nebo (v rámci výzkumů aplikované lingvistiky) jako součást pokusů o strojový překlad nebo o automatickou dokumentaci, nebo konečně jako nové prostředky spisovné slovní zásoby, které se posuzují a hodnotí při praktické péči o jazykovou kulturu. Aby se zabránilo voluntarismu a individualismu při vytváření a normování názvosloví, doporučuje autor zkoumat nejen zákonitosti jazykového vývoje, ale i podmínky fungování jazyka ve společnosti.

E. Hirschfeld nastínil ve svém referátu postup prací na vytváření a normování českého strojírenského a hutnického názvosloví a podal zprávu o činnosti českého terminologického výboru Vědeckotechnické společnosti. Vyslovil požadavek, aby se terminologické práce začlenily do státního plánu vědeckého rozvoje.

J. Horecký v příspěvku k problematice vztahu mezi pojmem a názvem připomněl, že je třeba zkoumat nejen vztah pojem-termín, ale vztahy jev skutečnosti-pojem-pojmenování tak, jak je vyjadřuje tzv. Ogdenův sémantický trojúhelník. Ogden shledává přímý vztah jednak mezi jevem a pojmem, jednak mezi pojmenováním a pojmem, kdežto vztah mezi jevem a pojmeno váním označuje za nepřímý. Horecký však upozorňuje na to, že neexistuje přímý vztah mezi znaky pojmu a složkami jazykového pojmenování. Soudí, že [173]vztah mezi pojmy a pojmenováními mnohem správněji postihuje teorie tzv. onomaziologických kategorií, kterou rozpracoval Miloš Dokulil.[4] Onomaziologické kategorie vyjadřují totiž takové znaky pojmů, pro něž existují v jazyce i formální prostředky, např. přípony nebo celá slova (v několikaslovných pojmenováních). Při pojmenování vybíráme ze znaků pojmu podle jeho umístění v pojmovém systému i podle dalších kritérií, jejichž pořadí navrhl rakouský terminolog E. Wüster.[5]

Zatímco leningradské sympozium nepřineslo zásadně nové teoretické pohledy na problematiku odborné slovní zásoby, další sympozium, uspořádané v prosinci r. 1969 na universitě M. V. Lomonosova v Moskvě a nazvané Místo terminologie v systému současných věd, ukázalo, že nové teoretické poznatky může přinést i zvýšený zájem, který o terminologii projevují jednak jazykovědci vyučující cizím jazykům na různých vysokých školách a zabývající se konfrontačním srovnáváním terminologie v různých jazycích, jednak jednotliví specialisté z dalších vědních oborů stýkajících se s jazykovědou.

Z moskevského sympozia, na němž bylo předneseno 51 referátů, rozvržených do 9 tematických okruhů, byl vydán hektografovaný sborník podrobných tezí.[6]

V referátech k prvnímu tématu (Terminologie jako samostatný vědní obor) se vyslovoval požadavek, aby se uznání teorie terminologie jako vědního oboru projevilo i na vysokých školách zavedením speciální aprobace pro terminology. Kritizoval se dosavadní častý způsob ustalování terminologie tzv. „přirozeným výběrem“ v odborných jazykových projevech, požadovala se větší autorita normujících institucí a větší terminologická kázeň autorů a redaktorů. Na druhé straně se ozvaly kritické hlasy proti některým příliš popisným, a tedy příliš dlouhým normovaným termínům (N. S. Buďko). Úkolem teorie terminologie jako samostatného vědního oboru je zjištovat zákonitosti v tvoření pojmů, definic a termínů, řešit problémy spojené s vytvářením a rozvíjením jazyka vědy (A. M. Fotiev). Tyto úkoly však plní jednak logika, jednak lingvistika. I když se tedy v referátech znovu zdůraznila společenská prospěšnost teorie terminologie jako nově konstituované disciplíny, nepodařilo se stále ještě vymezit její specifické badatelské metody.

Příspěvky k druhému tématu (Logické a gnoseologické aspekty tvoření termínů a terminologických systémů) se zabývaly sice nežádoucí, ale nevy[174]hnutelnou mnohoznačností termínů tvořených z domácích jazykových prostředků (M. I. Čeremisina), potřebou utřiďovat vztahy mezi pojmy a vytvářet jazykové modely termínů (E. A. Natanson) a nutností revidovat některé základní pojmy a termíny filosofické.

Třetí tematický okruh (Uplatnění matematických metod při výzkumu termínu a terminologických systémů) obsahoval referáty o možnostech vytváření tzv. terminologických hnízd metodou generalizace a konkretizace pojmů, o využívání počtu pravděpodobnosti pro zhospodárnění výrazových prostředků nomenklaturních názvů a o zjišťování závislosti významové hodnoty termínu na častosti jeho výskytu v textech.

V referátech ke čtvrtému tématu (Terminologie a sémiotika) se autoři pokoušeli rozlišovat dva pojmy: význam termínu a smysl termínu. T. P. Lomtěv definoval význam slova jako celistvý sémantický objekt, zatímco smysl jako soubor diferencujících rysů. Pro určení smyslu termínu je pak zapotřebí odhalit rozhodující diferencující rys a to je úkol jazykovědy. Na Lomtěvův referát navázal A. N. Šilovskij I on definoval význam termínu jako sémantický objekt, ale smysl termínu jako způsob, kterým se sémantický objekt z množiny podobných objektů vyhledává. Autoři zde tedy užívají termínu smysl v různých významech, odlišných od jeho významu běžnějšího v ruské lingvistické literatuře,[7] kde se jím rozumí takový význam, který má jazykový prostředek v daném kontextu užití, v dané konkrétní sdělovací situaci, v situačním kontextu. Podobné terminologické komplikace se objevují i v referátu P. V. Veselova, který vymezuje sémantický objekt jako přibližně doslovný význam pojmenování, a ztotožňuje jej tedy s pojmem, který se zpravidla označuje termínem vnitřní forma pojmenování. Veselov vidí v jazykovědném modelování možnost regulovat znakové kódování sémantických objektů a pro zkvalitnění terminologických systémů navrhuje inventarizovat nejen pojmy, ale i použitelné jazykové prostředky.

Objevily se i pochybnosti o možnostech dosažení absolutní přesnosti v terminologiii. N. G. Komlev uváděl příklady nepřesnosti vznikající při tzv. „etymologickém“ přejímání termínů z cizích jazyků, kdy se vytvářejí nesprávné představy o podstatě pojmenovávaných jevů (např. v metaforickém termínu bombardování elektronů). Uvedl i příklady mnohoznačnosti termínů vytvořených z domácích jazykových prostředků, které nelze zcela zbavit jejich vnitřní formy. Současně však konstatoval, že snahy nahradit přirozený jazyk nějakým zcela jednoznačným umělým kódem mohou mít úspěch jen ve velmi omezené oblasti sdělování.

B. V. Jakušin a L. A. Šepurev se zabývali terminologickými slovními spojeními jakožto přechodovými jazykovými prostředky mezi slovem a větou. Zkratkovým názvem eseta (elementarnaja smyslovaja jedinica teksta) [175]označili spojení ustálená v jazykových projevech některého oboru. Stupeň terminologičnosti těchto spojení chtějí určovat jednak tím, do jaké míry tvoří tato spojení významový celek, jednak častostí jejich výskytu v daném souboru textů, popřípadě i tím, zda se vedle úplné podoby takového několi-kaslovného názvu užívá i podoby s některým členem vypuštěným nebo podoby zkratkové.

A. L. Vasilevskij navrhl vyčlenit jako zvláštní vrstvu odborné slovní zásoby tzv. ktématonyma (z řeckého ktéma = zboží), slovní značky výrobků, závodů apod. (např. moskvič, Uralmaš atd.). Nauku o ktématonymech, ktématonymiku, chce řadit po bok nauky o vlastních jménech (onomastiky) a terminologie a soudí, že i zkoumání těchto názvů přispěje k pochopení podstaty jazykového znaku a k poznání možností záměrného působení na jazyk.

V pátém tematickém okruhu (Lingvistické principy tvoření termínů a terminologických systémů a otázky normování) se většinou jen znovu připomínaly známé problémy, ale v jejich řešení se příliš nepostoupilo. V několika pokusech o nové definice termínu se objevovaly dva tradiční znaky: (1) tendence k poměrné jednoznačnosti, (2) příslušnost k odborné vrstvě slovní zásoby. Často se připomínalo, že termíny fungují v textech společně s neterminologickými lexikálními jednotkami a že ustalování terminologie neprobíhá ve všech oborech stejně rychle. V takových disciplínách, jejichž teoretické poznatky se nesnadno ověřují praxí, ustalují se termíny jen velmi zvolna. Dále se objevily požadavky zjišťovat, s jakými lexikálními prostředky se termíny v textu spojují, a zachycovat tato spojení ve slovnících. Odborný jazyk jako dílčí systém spisovného jazyka potřebuje propracované gramatické prostředky pro vyjádření všech vztahů mezi pojmy a úplnou terminologii pro jejich pojmenování. Přitom význam termínů by měl být na kontextu nezávislý. Ale požadavky kladené na termíny nelze mechanicky aplikovat v ostatních vrstvách slovní zásoby, aby se výrazové prostředky neochuzovaly (např. odmítáním synonym).

V. M. Ovčarenko a V. S. Zacharov se zabývali problematikou terminologičnosti pojmenování vytvořených z několika složek. Za termín pokládají jen ta pojmenování, která tvoří jediný významový celek a jejichž význam se liší od prostého součtu významů složek pojmenování.

I. T. Sobaršov navrhl rozlišovat terminologická pole (skupiny termínů vztahujících se k některému vědnímu nebo technickému oboru nebo k některé jeho části) a terminologické třídy (skupiny termínů sloužících k pojmenování řady pojmů stejného typu, např. názvy veličin). Termíny pak dělí na kodifikátory (jejich forma je systémem přesně určena — např. názvy kysličníků), klasifikátory (tvořené podle stanoveného modelu, ale formálně jednoznačně neurčené — např. názvy nerostů tvořené od zeměpisných jmen příponou -it, např. cinvaldit) a nominátory (v nichž se spojují růz[176]né složky podle různých hledisek — např. názvy druhů oceli podle chemického složení, podle určení, podle mechanických vlastností atd.). Normalizace se má týkat v první řadě kodifikátorů a klasifikátorů, tedy vlastně nomenklaturních názvů.

Šestý tematický okruh (Terminologie a informatika) byl věnován zásadám pro vypracovávání informačních jazyků a otázkám významu názvosloví v dokumentační činnosti. Kromě pokusů o zpřesnění vlastního názvosloví tohoto oboru se pozornost soustřeďovala k uplatňování termínů ve funkci tzv. nomenklaturních deskriptorů, tj. znaků nejvhodnějších pro odhalení podstaty zaznamenávaných údajů. M. M. Gluško ukázal, že i když termíny představují jen poměrně malou část odborného textu, přece jen nesou podstatnou složku informace. Další referenti se dožadovali koordinace práce na názvoslovných normách a deskriptorových slovnících, vytvoření obecných schémat pro různé deskriptorové jazyky, sjednocení mezinárodní symboliky, a dokonce i (V. D. Solovjov) zavedení jednotného znakového systému, jednotného jazyka.

Referáty k sedmému tématu (Terminologie a věda o vědě) poukazovaly na důležitost názvoslovné činnosti pro rozvoj vědních oborů i na to, jak názvosloví nových vědních disciplín vede k terminologickým změnám a úpravám starších termínů i v jiných oborech. G. P. Ščedrovickij navrhl osamostatnit názvoslovnou činnost jakožto speciální službu v systému řízení společnosti a rozdělit ji do dvou samostatných úseků. První z nich by se (obdobně jako průmyslová projekce a konstrukce) zabýval vytvářením obecných schémat názvoslovných systémů, stanovením zásad názvoslovné činnosti a zajišťováním závaznosti normovaných názvů, druhý úsek by se pak věnoval teoretickému bádání o terminologii. Vzhledem k tomu, že je třeba znát nejen způsoby tvoření termínů, ale i využití termínů v odborném dorozumívání, mohlo by se používat i vědeckých výsledků a metod sociologických, zvláště z oblasti sociologie organizací a skupin. Větší efektivnosti terminologických prací lze podle Ščedrovického dosáhnout tehdy, jestliže se věnuje pozornost i praktickému uplatňování jejich výsledků.

Z pěti referátů k osmému tématu (Obecné zásady a zobecnění zkušeností ze sestavování terminologických slovníků) se obecnějších problémů dotkl hlavně příspěvek R. V. Ryvkinové a M. I. Čeremisinové o zkušenostech ze zpracování terminologického slovníku k dílčí odborné tematice (Sociální struktury a mobilnost). Autorky v něm ukázaly složitost systémového uspořádávání terminologie v situaci, kdy se vztahy mezi pojmy teprve hledají a pojmy nejsou ještě přesně vymezeny, kdy se zpracovatel slovníku v různých pracích setkává s různými přístupy k řešení dané problematiky. V této situaci může velmi prospět konfrontační terminologický slovník, vypracovaný na základě rozboru a srovnání prací různých škol a směrů. [177]Nemá-li však takový slovník brzdit další rozvoj poznání, nesmí si činit nároky na normativnost.

K poslednímu, devátému tématu (Vyučování základům terminologie v různých studijních oborech) byly předneseny jen dva referáty. A. M. Velštejn ukázal, jak je možno využít pravděpodobnostních výpočtů pro stanovení stupně informační hodnoty biologických termínů a na základě těchto zjištění pak vypracovávat cizojazyčné učební texty. N. P. Romanova se dotkla ožehavé stránky nedostatků názvosloví jazykovědného. Poukázala na obtíže, které působí užívání termínů s nedostatečně vymezeným významem, synonymita termínů tradičních a moderních, mnohoznačnost termínů základních, prázdná místa při třídění pojmů i nejednotnost autorů v preferování termínů domácích nebo mezinárodních. Vyslovila požadavek, aby v obou přednáškových cyklech, kde se studenti jazykovědných oborů s touto terminologií setkávají (Úvod do jazykovědy, Současná ruština), byli hned v počátečních lekcích s rozporem mezi požadavky na ideální terminologický systém a skutečným stavem současné ruské jazykovědné terminologie seznámeni.

Moskevské sympozium ukázalo, jaký význam má dobře propracované názvosloví v různých vědních a technických oborech a z kolika různých aspektů je možno ke zkoumání terminologických systémů přistupovat. Domníváme se, že toto soustřeďování zájmu na terminologickou problematiku i v mezinárodním měřítku by mohlo postupně vést k ustavení nauky o terminologii alespoň jako dílčí vědní disciplíny.

Složitější situace je však v uplatňování vlastních badatelských metod. Moskevské sympozium znovu potvrdilo, že v budoucnu bude nezbytné zvát ke spolupráci na terminologických výzkumech i specialisty z dalších vědních oborů: matematiky, logiky, psychologie, sociologie aj., nebo alespoň v hojnější míře využívat výsledků a metod těchto oborů, podobně jako k tomu dochází v algebraické a kvantitativní lingvistice, v psycholingvistice nebo v sociolingvistice. A snad právě pro tuto svou otevřenost vzhledem k metodám jiných vědních oborů bude jazykověda nejzpůsobilejší k vytváření obecných teoretických základů terminologické činnosti. Vždyť termíny bude vždy nutno zkoumat jako jednotky slovní zásoby, tedy jako specifické objekty zkoumání jazykovědného.


[1] Voprosy terminologii, Moskva 1961; ref. J. Kuchař, Publikace o terminologických otázkách v SSSR, Československý terminologický časopis 1, 1962, s. 211—215; zprávu o referátu A. A. Reformatského podal J. Horecký v čas. Slovenské odborné názvoslovie 8, 1960, s. 249n.

[2] Tezisy dokladov na soveščanii po lingvističeskim problemam naučno-techničeskoj terminologii, Leningrad 1967; sborník Lingvističeskije problemy naučno-techničeskoj terminologii, Moskva 1970.

[3] Srov. adaptovaný překlad vybraných statí D. S. Lotteho (přel. S. Dolínková a V. Mašková), Československý terminologický časopis 1, 1962, s. 7—15, 141—153, 196—207, 271—278 a roč. 2, 1963, s. 15—21, 84—90 a zprávu A. Tejnora Nové sovětsképublikace o vědeckém a technickém názvosloví, NŘ 53, 1970, s. 277n.

[4] Miloš Dokulil, Tvoření slov v češtině I, Praha 1962, ref. A. Jedlička, Základní práce o tvoření slov v češtině, NŘ 45, 1962, s. 298n.

[5] Eugen Wüster, Internationale Sprachnormung in der Technik, Berlin 1931, 2. vyd. Bonn 1966.

[6] Naučnyj simpozium: Mesto terminologii v sisteme sovremennych nauk (Tezisidokladov i soobščenij), Moskva 1970.

[7] Srov. O. S. Achmanova, Slovar’ lingvističeskich terminov, Moskva 1966, s. 434.

Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 3, s. 169-177

Předchozí Alena Fiedlerová: Nové vydání Gebauerova Slovníku staročeského

Následující Blažena Rulíková: Aktuální otázky současného spisovného jazyka v sovětském sborníku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1